Issuu

Dej

šanci mně

Praha 2022

Přeložila: Jana Divišová

Whitney G.: Dej šanci mně Vydání první Copyright © 2021. BREAK UP WITH HIM, FOR ME Published by arrangement with Brower Literary & Management. All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2022 jako svou 2540. publikaci Přeloženo z anglického originálu Break Up With Him, For Me vydaného v roce 2021 Český překlad © Jana Divišová Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová Korektorka Daniela Čermáková Cover designed by Najla Qamber of Najla Qamber Designs Model: Lucas Bloms Obálka Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk TBB, a.s., Banská Bystrica Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1898-1 BARONET Praha 2022

Whitney G.

Dej šanci mně

Věnování Zábavě. Létu. Mně.

PROLOG SEDMDESÁT DVA HODIN PO ROZCHODU

Hayden

ž se znovu setkáme na konci tohoto příběhu, budeš mi dlužit zatraceně velkou omluvu. Ano, ty. Osoba, která hltá tyhle řádky. Umím si představit, jak mě předčasně odsuzuješ – jak přemýšlíš, proč mám potlučený a poškrábaný obličej nebo proč se nakláním nad šedým koženým křeslem ve svém apartmá. Stydíš se za to, že jsi někdy svým přátelům řekla, jak jsem „ukrutně sexy“ nebo „neskutečně nádhernej“. Za to, že ti zvlhly kalhotky, když jsi mě viděla na obálce časopisu Esquire nebo GQ. Za prvé, za to druhé není třeba se stydět. Chápu, že ti tvůj kluk nebo manžel nedopřál už celou věčnost žádný ohromující sexuální zážitek, takže ber mou schopnost promáčet tvoje spodní prádlo za naše malé temné tajemství. 9

Za druhé, jsem si moc dobře vědom toho, že v tuhle chvíli fakt nevypadám jako Nafoukaný král New Yorku nebo Nezkrotný playboy Manhattanu. Není třeba mi to připomínat. A jo, taky vím, že ze mě teče krev na mramorovou podlahu… Chtěl bych ti říct, co se stalo, ale sotva můžu pohnout čelistí, a stejně bys mi to nikdy neuvěřila. Řeknu ti tedy něco jiného. Všechno, co jsem se za posledních dvaasedmdesát hodin naučil, můžu shrnout do jediné věty: Jediný rozdíl mezi zničujícím rozchodem a autonehodou je skutečnost, že člověk pozná, který druh utrpení by s radostí podstoupil víc než jednou. Přeražené kosti, zlomeniny, otřes mozku a řezné rány? Tohle všechno s přehledem zvládnu. Doba rekonvalescence u takových zranění trvá zhruba od šesti týdnů do šesti měsíců. Doktoři předepíšou léky proti bolesti a intenzivní fyzioterapii, takže se můžete hýbat a žít dál, jako kdyby k žádné nehodě nikdy nedošlo. Ale zlomené srdce po rozchodu? Na to neexistují žádné léky tišící bolest, terapeutická sezení nebo zaručené plány na uzdravení, nic takového není k dispozici. A každý, kdo tvrdí, že „čas zahojí všechny rány“, ten nikdy nemiloval nebo neztratil svého nejlepšího přítele. „Jsi sráč!“ Ozve se náhle hlas mé nejlepší kamarádky Penelopy z reproduktoru v mém podkrovním apartmá, dnes ráno už poněkolikáté. Snažím se k němu dojít a otočit ho, ale je to marné. Vůbec necítím nohy. „Nenávidím pocit, že jsem s tebou kdy spala, že jsem ti uvěřila, že jsi něco jinýho než namyšlený, aro10

gantní parchant, jaký jsi vždycky byl,“ pokračuje. „Buď si jistý tím, že už s tebou nikdy, nikdy, nikdy v životě ani nepromluvím.“ Píp! „Nenávidím tě, Haydene Huntere,“ začíná nová zpráva. „Já. Tě. Nenávidím. Doufám, že ti upadne péro a přijdeš o všechny prachy, co máš na účtu. Protože tyhle věci jsou to jediný, na čem ti kdy záleželo.“ Píp! „Zapomněla jsem ještě jednu poslední věc, ty hajzle…“ Hlas se jí zlomí a moje srdce se smaží v plamenech. „Aby bylo jasno, to ty jsi před lety začal studenou válku mezi námi. Byl jsi to ty a byla to od začátku tvoje chyba… Dovol mi, jako tvé bývalé nejlepší kamarádce, abych pojmenovala náš rozchod tak jako všechny ostatní.“ Na pár vteřin se odmlčí a mezi nádechy si odfrkne. „Jsi oficiálně Ten, kterého jsem nikdy neměla potkat. Byl jsi mnohem lepší v tom, když jsi mi radil, jak sbalit jiný kluky, než v přesvědčování, abych překročila hranici mezi námi. Taky jsi nebyl moc dobrý v posteli. Se svými bývalými jsem měla mnohem lepší sex.“ Píp! Nemělo smysl, abych na tu poslední větu reagoval, protože jsme oba věděli, že je to lež. Oba víme, že je to lež. A ani ne moc dobrá. Slyšet tu bolest v jejím hlase je pekelné utrpení, nicméně je to nejdelší hovor, jaký ke mně za poslední dny vedla, a část mého já je ráda, že se ozvala. I když jsem umíral touhou říct jí svou verzi příběhu, tedy proč nebyl náš rozchod moje vina, připouštěl jsem, že má možná pravdu v tom, že jsme překročili hranici. 11

Možná kdybych jí řekl: „Klidně s ním choď dál. Je to mnohem lepší chlap, než jsem já,“ – ačkoli nebyl – pořád bych jí ještě mohl pomáhat se vztahy s jinými muži. Možná, kdybych netrval na tom, že náš vztah za to riziko stojí, mohli jsme prostě zůstat nejlepší kamarádi a nic víc. Na druhou stranu, Penelopa a já jsme si nebyli vždycky tak blízcí. Sakra, dokonce ani nebyla moje „kamarádka“ během prvních let, co jsme se znali. Byla jen takové páté kolo u vozu, holka, co měla navždycky zůstat „za hranicí“. Prostě to byla mladší sestra mého nejlepšího přítele…

PŘED ŠESTNÁCTI TÝDNY

Ne, moment. Nechte mě přetočit film ještě o kousek dál.

PŘED ŠESTNÁCTI *ROZCHODY*

Jo. Začněme tenhle truchlivý milostný příběh tady. Můžeme?

ROZCHOD č. 1 TEN, KTERÝ ZNIČIL VALENTÝNA

Penelopa

Tehdy

ůj bratr mě zabije… Unese mě hned, jakmile vstoupím do domu, odveze mě na opuštěnou skládku a uškrtí mě někde za hromadou hořících pneumatik. I když si to nejspíš zasloužím za to, že jsem mu lhala, pochybuju, že by mrknul okem, až ho za to odsoudí a pošlou do vězení. Nejspíš se mu tam bude líbit. Vlastně jsem si docela jistá, že zítřejší titulky v novinách budou hlásat: Mezinárodní šampionka v krasobruslení nalezena mrtvá; starší bratr se přiznal k vraždě: „Říkal jsem jí, že jí budu fandit, ne že má randit!“ Do prdele. Do prdele. DO PRDELE! „Zlato? Hej, zlato?“ Můj přítel Michael mě přimáčkne k zadní stěně výtahu a vytrhne mě tím z myšlenek. „Zlatíčko, děsíš mě k smrti. Co se děje? Na co myslíš?“

„Že budu zavražděná.“ Pohlédnu mu do očí. „Nevšiml sis, že by nás někdo sledoval, když jsme opouštěli stadion? A ten člověk, co řídil tu zelenou hondu, to byla nějaká lidská verze Hulka?“ „No páni. Ne, nic takového.“ Zatahá mě za medaili na krku. „Byla jsi několik měsíců pryč, teď vyhraješ medaili, jak sis to přála, a přemýšlíš o tom, že tě někdo chce zabít?“ Taky bys o tom přemýšlel, kdybys znal mého bratra. „Promiň, já jen…“ Snažím se vymyslet nějakou lež. „Dnešní závody byly trochu náročnější, než jsem čekala.“ „Jediné, na co bys měla myslet, je to, že se tvůj milující přítel, totiž já, do tebe chystá strčit dvaceticentimetrový klacek, až tě dostane do postele.“ Několikrát zamrkám. Představovala jsem si stovky způsobů, jak bych mohla přijít o panenství, ale ani v jednom z nich se neobjevil chlap, který by řekl, že do mě chce „strčit klacek“. Kromě toho jsem ho už předtím cítila, když se mu postavil, a rozhodně ho nemá dvaceticentimetrového. Deseti, možná. „Zlato, prober se.“ Přitiskne rty k mým a líbá mě tak silně, že přestávám přemýšlet. Jakmile mě zbaví dechu, bere mě za ruku a vede mě z výtahu směrem ke svému pokoji. Políbí mě na tvář, odemkne dveře a vtáhne mě dovnitř. Když mě vede k posteli, ve vzduchu se mísí vůně staré pizzy, piva a vanilkových svíček. „Tak moc jsi mi chyběla.“ Vsune mi ruku pod šaty a odhrne na stranu kalhotky. Pak se odtáhne, jako by vycítil moje zaváhání. „Pojďme se napít, ať se trochu uvolníš,“ řekne. „Mám tu jahody, šlehačku a koupil jsem pro tebe i speciální šampaňské.“ 17

„Potřebovala bych si teď zavolat.“ „Komu?“ „Travisovi.“ „Tvému bratrovi?“ Povytáhne obočí. „Jo,“ přikývnu. „Už mi dneska volal asi desetkrát, takže bych mu měla dát vědět, že jsem v pořádku.“ „Tvůj bratr je tisíce kilometrů daleko.“ Zavrtí hlavou. „A pokud je mi známo, nechal tě v Seattlu, aby ses o sebe postarala sama. Může počkat.“ Dobrý postřeh. Přitáhne si mě k sobě a prohrábne mi vlasy… a znovu mě líbá. Když zašeptal mé jméno, ovinula jsem mu ruce kolem krku. Snažím se ze všech sil soustředit na tenhle okamžik. Na něj. „Zuj si boty,“ řekne a já shodím z nohou lodičky na jehlách. Beze slova mě povalí na matraci a zasypává mi krk polibky. Když mu vjíždím prsty do vlasů, ozve se hlasité zaklepání na dveře. „Už jdu!“ zavrčí. „Zapomněl jsem dát na dveře vzkaz pro spolubydlícího. Vydrž, zlato.“ Přistoupí ke dveřím a podívá se kukátkem. „Do prdele.“ Zaklepání se ozve znovu, tentokrát mnohem hlasitější, a on o krok ustupuje. Na okamžik začínám věřit, že moje předtucha ohledně vraždy je jen pár vteřin před naplněním. Rozhlédnu se, kudy by bylo nejlepší uprchnout, ale obě okna jsou zablokována věžemi z plechovek od piva a já nemůžu riskovat skok ze čtvrtého patra, při kterém bych si polámala nohy. Pokládala bych za poctu být zavražděna jako první, ale logika poněkud zmírňuje mé obavy. 18

Travisovi by trvalo sedmnáct hodin, než by se sem dostal, a za letenku na poslední chvíli by se mu nechtělo vyhazovat peníze. A taky by mi milionkrát předtím zavolal, aby mi dal vědět. „Kdo je za dveřmi?“ zeptám se. „Pšššt.“ Michael přitiskne prst ke rtům. Pak se zadívá na mě a zdá se být rozpolcen mezi volbou skoku z okna a schováním se pod postel. Najednou, jako ve scéně z filmu Mission Impossible, ke mně přiběhne a obejme moje nohy. Hodí si mě přes rameno, odnese ke skříni a upustí mě na hromadu zatuchlého oblečení. „Zůstaň tady a buď tiše, ano?“ zašeptá. „Hrozně moc tě miluju.“ Zabouchne dveře, ale pak je rychle znovu otevře. „Ještě si vezmi boty.“ Málem mě s nimi praští. Co se to k sakru děje? Postavím se na nohy, když přistrčí před dveře skříně prádelní koš. Skrz malou škvíru sleduju, jak se chystá na nevyzpytatelnou one man show. V prvním dějství stele a upravuje postel – aranžuje na ni polštáře podle barev. Ve druhém si sundá džíny a převlékne se do tepláků, přičemž si pobrukuje refrén známé popové písně. Ignoruje mnou šeptané požadavky na vysvětlení toho, co se děje. Poté, co si do vlasů vpraví gel, si několikrát lokne ústní vody a vyplivne ji do umyvadla. Nakonec prohrábne horní zásuvku prádelníku, hledá kolínskou a nanese si jí na hrudník až příliš mnoho. „Tohle zvládneš, Michaeli. Ty to zvládneš.“ Několikrát se zhluboka nadechne, než konečně přistoupí ke dveřím a otevře je. „Ahoj, zlato,“ zašveholí. 19

Zlato? „Ahoj, borče.“ Brunetka, která vypadá mnohem starší než já, mu ovine ruce kolem krku. Prsa velikosti D jí lezou z těsných růžových šatů s hlubokým výstřihem a je perfektně nalíčená. „Vím, že jsme se dohodli, že oslavíme Valentýna až zítra, ale nevydržela jsem čekat tak dlouho.“ Michael ji chytne kolem pasu stejně jako mě a políbí ji stejně hluboce a s otevřenými ústy, jako to udělal před několika minutami se mnou. Dokonce zašeptá: „Tak moc jsi mi chyběla,“ úplně stejným tónem hlasu. Co to má sakra být? Na okamžik mě napadne, jestli jsem někdy vypadala tak hloupě a zmateně jako teď tahle brunetka. Tak zamilovaná a tak naivní. Když se odtáhne od jejích úst, zhluboka si povzdechne. „Kylie, musím ti říct něco důležitého.“ „Ano?“ Odkopne boty. „O co jde?“ „Jsem nevěrný parchant a chodím s jednou buchtou ze střední.“ Čekám, až tohle vysloví a pustí mě ze skříně ven, abychom se mohli podivovat jeho lžím. „Vím, že jsme to měli během posledních měsíců pořád ,nahoru a dolů‘,“ pronese, chytí ji za ruce a zadívá se jí do očí. „Chci ale, abys věděla, že jsem připravený na to, abychom zůstali ,nahoře‘, hodně jsem přemýšlel o tom, jak udělat tenhle Valentýn výjimečný… Mám tu jahody, šlehačku a koupil jsem pro tebe i speciální šampaňské.“ No, teda! Co to do háje – „Ach, bože, a to jako vážně?“ Ukáže na červenou kabelku v nohou postele. Moji červenou kabelku. „Ta kabelka Coach je taky pro mě?“ „Ano, je.“ Odloží ji na podlahu. „Ale dám ti ji až později. Nejdřív mi dej pusu.“ 20

Několikrát se štípnu, abych se ujistila, že si tuhle scénu jen nepředstavuju. Že se někde v průběhu mého dne vesmír náhodně nerozhodl vložit do něj bláznivou podzápletku, která zničí celý příběh. Ale bolestivé štípance na mých zápěstích jsou skutečné, a čím déle sleduju Michaelovo chování – čím víc slyším stejných slov, jaká šeptal mně – přehrávají se mi zpomaleně před očima uplynulé měsíce našeho vztahu jako vysvětlivky. Volal mi jen v noci a skoro nikdy nechtěl chodit na rande přes den, protože tvrdil: „Chci si tě udržet jen pro sebe.“ Raději se objevoval na mých trénincích místo toho, aby mě pozval k sobě. I když na některé moje závody přišel, nikdy se mnou nebyl na slavnostních ceremoniálech. Čekal na mě na parkovišti, a vždycky parkoval až v té nejvzdálenější řadě. Hloupá, hloupá holka. Než jsem skončila s přehráváním všech vzpomínek, které mi potvrzovaly, že to se mnou nikdy nemyslel vážně, brunetka začala sténat a on pokrýval její hruď vlhkými polibky. „Ach boooože, Michaeli,“ vydechne. Kašlu na to. Kopnu do dveří skříně, až se otevřou. „Vážně, Michaeli? Chtěl jsi mě tu nechat hnít celou noc?“ Podívá se přes rameno a zalapá po dechu. „Ehm… Kdo jsi?“ Brunetka si zakryje hruď polštářem. „A proč nás sakra šmíruješ ze skříně?“ „No páni,“ prohlásí Michael mrtvolným hlasem. „To je teda šok. Tohle je přítelkyně mého spolubydlícího. Vlastně bývalá přítelkyně. Myslím, že se ho tu snaží překvapit, nebo něco na ten způsob.“ 21

Naprosto nevěřícně na něj zírám. „Jsi to ty, že jo?“ Vysílá ke mně prosebný pohled. „To fakt nejsem.“ Popadnu kabelku. „Mimochodem, tohle je moje kabelka Coach.“ Když mířím ke dveřím, podívám se na brunetku. „Chodím s ním už od ledna a málem jsem s ním dnes večer přišla o panenství. Taky tě podváděl.“ Nečekám na následky. Zabouchnu dveře a spěchám rovnou dolů po nouzovém schodišti. Vlhký vítr Seattlu mě pleskne do tváře, jakmile otevřu dveře. Připomene mi, že jsem si u Michaela v pokoji nechala kabát. Odmítám se vrátit, založím si ruce na prsou a jdu ke vchodu do budovy. Když se dostanu do haly, vytáhnu telefon a otevřu aplikaci Uber. Nejbližší řidič je hodinu cesty daleko a za vzdálenost se platí povinný příplatek. Zasténám a zavírám aplikaci. Pak procházím své kontakty a zastavím se u „táta“ a „máma“. Kdyby byli ještě naživu, s radostí bych se podvolila jejich lekcím na téma „tak moc jsi nás zklamala“ a výhružkami trestů po celou cestu domů. Do háje, klidně bych sama navrhla, aby mi dali až do konce roku domácí vězení. Setřesu tyhle myšlenky a dál listuju seznamem – procházím jména svých trenérů, lidí z týmu a sousedů. Znám je všechny dobře, ale ne dost dobře na to, abych je mohla v tuhle hodinu žádat o laskavost. Když se dostanu na konec seznamu, zbývá jen „Uff: Nafoukaný parchant,“ tedy Hayden Hunter, nejlepší kamarád mého bratra. Už jen pohled na jeho jméno mě donutí obrátit oči v sloup. Kdyby se někdy udělovala cena pro „Chlapa, který si myslí, že je božím darem pro ženy“, Hayden by ji 22

s přehledem vyhrál každý rok. Aby toho nebylo málo, každá žena, která ho kdy viděla, by mu nadšeně dala svůj hlas a řekla by si, že má plné právo si to myslet. Se svýma úžasnýma modrýma očima, kouzelnými tmavě hnědými vlasy a dokonale vyrýsovanou bradou, která je prakticky jako stvořená pro obálku časopisu GQ, je to rozhodně jeden z nejpřitažlivějších chlapů, jakého jsem kdy v životě viděla. Ruku na srdce. Ale jakmile otevře pusu a promluví, veškerá jeho přitažlivost jde okamžitě do háje. Je to naprostá mužská kurva, která má na mého bratra strašlivý vliv, a budu až do nejdelší smrti litovat dne, kdy vstoupil do našich životů. Dne, kdy se stal Travisovým nejbližším přítelem a ze mě udělal úplné páté kolo u vozu. Teď už musí mít nejmíň deset pohlavních chorob. Ne, dvacet. Kliknu na jeho jméno a přečtu si naši nedávnou jednostrannou SMS konverzaci. Uff: Nafoukaný parchant: Nechal jsem ti doma balíček. Je od Travise. Možná ti konečně poslal to, co potřebuješ: nějakou zatracenou vděčnost. Nemusíš děkovat za mou, mimochodem ZDARMA poskytnutou pomoc. Uff: Nafoukaný parchant: Tvůj bratr chce, abys mu po večerním tréninku zavolala. Říká, že si nepřeje, abys byla venku po jedenácté, protože máš zítra dopoledne schůzku s reportéry z TIME a Skate World. Uff: Nafoukaný parchant: Jak VIDÍM, čteš moje esemesky, Penelopo. Mohla bys mi sakra aspoň odpovědět?

Nikdy předtím jsem mu na žádnou zprávu neodpověděla a neměla jsem rozhodně zájem s tím teď začínat. Znovu otevřu aplikaci Uber a rozhodnu se čekat tak dlouho, jak bude potřeba. Radši zmrznu, než abych se musela zaobírat Haydenem…

ROZCHOD #1.5 TEN, KTERÝ ZNIČIL VALENTÝNA

Hayden Tehdy

Travis: Čau. Je mi jasný, že ti teď zrovna někdo kouří péro, ale můžeš mi říct, co se děje s Penelopou? Je to už PĚT dní. Travis: Už jsi předal šek jejímu trenérovi? Ty tři tisíce mi pořád leží na účtu. Travis: Co je, kurva? Odpověz mi, Haydene. Jen se snažím zkontrolovat svou zatracenou sestru. Dělám, co můžu, abych se ujistil, že je o ni postaráno.

estli ti na ní tolik záleží, měl by ses vrátit domů… Zatnu zuby, když si pročítám Travisovy poslední esemesky. Je to teprve šest měsíců, co vyměnil studený déšť v Seattlu za horké léto v Las Vegas, ale s každou esemeskou, kterou mi pošle, mi to přijde spíš jako desetiletí. Ráno po pohřbu svých rodičů položil na můj kon25