9788026918738

ĎÁBEL A SVĚTICE ČÁST PRVNÍ

Praha 2022

Přeložila: Renata Heitelová

Amo Jones: Ďábel a světice – část první Vydání první Copyright © 2021. Sancte Diaboli Part 1 by Amo Jones Published by arrangement with Bookcase Literary Agency. All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2022 jako svou 2530. publikaci Přeloženo z anglického originálu Sancte Diaboli Part 1 vydaného v roce 2021 Český překlad © 2022 Renata Heitelová Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová Korektorka Daniela Čermáková Ilustrace na přebalu © 2022 Emil Křižka Přebal a vazba © 2022 Emil Křižka Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk TBB, a.s., Banská Bystrica Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1873-8 BARONET Praha 2022

Amo Jones

ĎÁBEL A SVĚTICE ČÁST PRVNÍ Šestý díl série Elitní klub králů

Nám všem. Protože jsme kruci všichni přeživší.

PROLOG Saint

K

aždý z nás má příběh. Když zemřete, vzpomínky na vás ulpí v myslích lidí, jež necháte za sebou, nesmazatelným písmem. Můžou se vrátit a otevřít oblíbené kapitoly, když potřebují útěchu, nebo jednoduše přeskočit scény, na něž chtějí zapomenout, nemůžou je však vymazat. I pokud vytrhnete stránku z velmi dobře napsané knihy, vždycky v ní zůstane stopa po tom, co tam dřív bylo. Tam ležíte, zapuštění do jejich myslí napořád, takže v podstatě budete žít navždycky, je to tak? Moc jsem o tomhle nepřemýšlela, dokud jsem ho nepotkala. Myslím ten den, kdy zemřu. Zanechám za sebou povídku, nebo to bude devítidílná sága, která bude vyžadovat vaši plnou pozornost? Pochopte, pohlédla jsem do očí smrti už dvakrát v životě a pokaždé to začalo u vchodu do jeho duše. Jeho pohled byl vždycky tvrdý a šibalský, zapálil však v mém těle pochodeň, která bude hořet ještě dlouho poté, co budu pryč. Nejsem si jistá, co jsem cítila, když se jeho pokož9

ka – chladná jako kůže mrtvoly – dotkla mojí, ale vzpomínám si, že se to stalo ten den, kdy jsem pochopila, že už nikdy nebudu stejná. Dotkl se mě ďábel. Do nebe už mě nikdy nepřijmou. Stejně bych do nebe nepatřila, ovšem vím jistě, že on si to myslel. Zmučené duše stále pláčou – v temných koutech, kam nikdo nevidí, se trhají na kusy. Brantley je přesně tohle – zmučená duše – nijak to však netají. Nosí svou temnotu jako suvenýr, ­hrdě a netečně. Znám Brantleyho skrz naskrz a myslím to doslova. Důvěrně jsem znala chuť jeho krve, která mi zůstala v ústech ještě dlouho potom, co jsem ji spolkla. Myslím, že tohle mě bude strašit víc než cokoli jiného. Bude mě to strašit mnohem víc než ten den. Ten den, kdy se v mé knize objeví poslední stránka.

Brantley Minulost Nedokázal jsem z ní spustit oči. Kdyby táta v tu chvíli vzhlédl k mému oknu a přistihl mě, jak pozoruju jeho a strejdu Hectora, jak spolu o něčem očividně zapáleně diskutují, mohl bych mu rovnou dát klíč ke své cele a zabalit to. Nemůžu říct, že bych svého otce nesnášel – já ho totiž přímo nenáviděl. Jo, je v tom rozdíl. Kéž by moje problémy s Lucanem Vitiosusem byly stejně jednoduché, jako mají jiné děti, když mluví o tom, že nesnáší svoje rodiče. Jenže nebyly. Ale zpátky k té malé holce. Vypadala podivně. Jako by nepatřila na tenhle svět, jako by byla nadpozemská. Na svůj věk měla hodně dlouhé vlasy – až po ramena – a měly tu nejbělejší barvu, co jsem kdy viděl. Byly skoro průsvitné. 10

Odstoupil jsem od okna, a než jsem se mohl rozmyslet nebo se zastavit, už jsem šel po chodbě a scházel po schodišti dolů. Schody pode mnou skřípaly a všechny malované portréty členů rodiny Vitiosusových na mě shlížely, jako by mě nabádaly, ať se do toho nepletu. „Promiň, teto, je fuk, jak se jmenuješ. Ale vidělas ji?“ Stále jsem šel po schodech dolů, zatímco jsem ukazoval palcem přes rameno. „Vypadá jako panenka.“ Nikdy jsem si nehrál s panenkami, dokud jsem ji nespatřil. Teď jsem měl chuť rozebrat ji na kousky, jenom abych pochopil, jak uvnitř funguje. Zarazil jsem se a sevřel v ruce kliku na dveřích. Symbol zlatého lva se mi zaryl do dlaně. Sakra. Otočil jsem se, opřel si hlavu o dveře a zavřel oči. Nemusel jsem se do toho plést. Jenže pak ta holka zaječela a všechny tóny, které jí vyšly z úst, se ukryly v temných koutech mé duše. Místo aby přede mnou utekla, přišla ke mně. Projela mnou zlost, prudce jsem se otočil a otevřel dveře. Ztuhl jsem na prahu se zataženými rameny a vyceněnými zuby. Pohled mi okamžitě dopadl na její tělo, a ani jsem si neuvědomil, že si ji prohlížím, jestli není zraněná, dokud jsem si nevšiml, jak ji Lucan drží za drobná ramena. Zamračil jsem se na otce. „Pusť ji.“ Holčička měla na sobě fialový rolák a bílé kalhoty. Nebyly zašpiněné ani umazané a pokožku měla jasnou a svěží. Očividně se o ni tam, odkud přišla, dobře starali. Když na ni zasvítilo slunce, zaleskl se jí na krku zlatý medailon, ale nevěnoval jsem tomu moc velkou pozornost. Lucan se ohlédl přes rameno a zadíval se na mě. „Cože?“ Hector holčičku chytil. „Vyřeším to jinak. Brantley,“ dožadoval se Hector mojí pozornosti, jenže já jsem se soustředil jenom na to, jak tu malou holku svírá. V životě mi nezáleželo skoro na ničem. Ne že bych nechtěl. 11

Chtěl jsem to. Jenže mi to nešlo. Všechno mi připadalo jako nepříjemný zvuk. Kéž by mi tak jako mým bratrům záleželo na obyčejných věcech. Na holkách, sexu, drogách, rychlých autech a podobných blbostech. Jenže jsem ničemu v životě nevěnoval delší pozornost. Máte tři vteřiny na to, abyste mě zaujali, jinak mě přestanete zajímat. Tohle trvalo už pět minut. „To, cos tu viděl, chlapče, se nesmí nikdo cizí dozvědět.“ Hector stále mluvil, nevěnoval jsem mu však pozornost, což bylo samo o sobě vůči našemu králi neuctivé. Hector je kmotrem nejenom v ulicích, ale také mezi bílými límečky. „Kdo je ta holka?“ zeptal jsem se a tentokrát jsem se přinutil od ní odtrhnout pohled, abych se podíval na Hectora. Ten vzhlédl k Lucanovi, který obrátil pozornost ke mně. „Jdi dovnitř, Brantley. Tohle se tě netýká.“ Udělal jsem šest kroků, jež mě od nich dělily, a klekl si před tou holkou. Zamrkala, aby zahnala slzy, a konečně se na mě poprvé podívala. Ticho. Mrtvolné ticho. Zvedl se vítr a zaslechl jsem jakýsi tichý šepot v pozadí. Někdo mluvil, to jsem věděl, ale bylo mi to fuk. Všechno kolem mě jako by zmizelo. V tu chvíli jsme existovali jen ona a já. Co to kruci znamená? Upoutala naplno moji pozornost. Oči měla velmi světlé a v nich zelené flíčky. Obočí naopak velice tmavá, jako všechna temná tajemství ukrytá v mé šatně. Popotáhla. Přimhouřil jsem oči. „Jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se. „Brantley,“ vyštěkl Lucan nade mnou. Bylo mi to jedno. Zvládnu hněv, jenž se na mě dneska večer snese, 12

udělám, co sakra bude chtít, ale v žádném případě nedovolím, aby mi tuhle holku sebrali. Nikdy. Kdyby se mi ji někdo pokusil vzít, musel by přejít přes mou mrtvolu. Naklonila malou hlavu, až jí dlouhé vlasy sklouzly na stranu. Prohlížela si můj obličej, jako by ji zaujal. Nejdříve oči, pak nos, ústa a klíční kosti. Natáhla ruku a položila mi dlaň na hrudník, přímo nad srdce, a já jsem měl pocit, jako by mnou projel elektrický proud. Jako by doslova sáhla do mé hrudi a usadila se mi hluboko v kostech. „Kruci.“ Ne, tahle holka nikam nepůjde. Kousla se do rtu, zastrčila si vlasy za ucho a sebejistě mě chytila za ruku. Stejné ruky, které se držela pro pocit bezpečí, se budou lidi brzy bát. Napřímil jsem se do výšky, pro děti mého věku nadprůměrné, ovšem zdaleka jsem nebyl tak velký a děsivý jako otec a strýc. Zaklonil jsem hlavu, abych se na ně oba zadíval. „Je moje. Vy dva si to vyřešte. A strejdo? To tajemství bude u mě v bezpečí.“ Vedl jsem tu holku k domu. Já celý v černém, ona v barvách. V koutku mysli jsem věděl, že ji vedu do temnoty, ale aspoň v ní nebude sama. Bude tam se mnou. „Brantley…,“ zavolal na mě Hector a já se zastavil těsně přede dveřmi. „Nikdo se o ní nesmí dozvědět. Nikdy.“ Přikývl jsem. „Rozumím.“ Nezeptal jsem se, proč sem přijeli. Nepoložil jsem jedinou otázku, kterou jsem jim tenkrát položit měl.

13

1. kapitola Saint Současnost

T

en den, kdy jsem se ocitla u rodiny Vitiosusových, mě pálil v mozku jako žhavé železo. Jeho dotek. Ledové sevření mé ruky. Vedl mě a já ho následovala. Mluvil a já poslouchala. Myslím, že jsem se za ty roky stala tou dívkou, kterou jsem dnes, protože jsem ho měla vedle sebe. Ne vždycky fyzicky, ale duchem. Jako by naše duše spojovalo neviditelné pouto od té chvíle, kdy mě vzal za ruku. Myslím, že to nesnášel. Zezdola ke mně doléhají hlasy. Nejsou mi povědomé. Brantley tu nemívá návštěvy moc často. Dlouhou dobu tu nikdo nebyl. Sídlem se pořád šíří zvláštní zvuky, nezpůsobují je však lidé, kteří tu žijí, spíš jsou to duchové těch, kteří tento svět už opustili. Sevřu v prstech Medusu, jež mi omotává hladký černý ocas kolem paže. Medusa je můj první mazlíček.

14

Brantley mi ji koupil, když mi bylo deset let. Přišla jsem nahoru do svého pokoje po hodině angličtiny, na kterou jsem měla domácího učitele, a ona už ležela ve svém obydlí. Brantley se opíral o sklo a hladil ji po hřbetě. Minulost „Jak ji chceš pojmenovat?“ zeptal se, aniž by ke mně vzhlédl. Došla jsem k němu a sevřela v prstech okraj skla. „Pojmenuj ji ty,“ vyzvala jsem ho a nervózně se kousla do rtu. Nebyla jsem ovšem nervózní z něj, to nikdy. Zadíval se mi do očí právě ve chvíli, kdy za oknem zahřmělo. „Pojmenoval jsem tebe, Saint. Ty pojmenuj toho hada.“ Do skleněné tabule balkonových dveří uhodil déšť, jenže jsem se příliš soustředila na pojmenování nového mazlíčka, než abych se radovala z deště jako obvykle. Líbilo se mi všechno dramatické a pochmurné. „Hmm.“ Prohlížela jsem si křivky Brantleyho rysů. Za posledních pár let hodně vyrostl a pěkně vyplnil své nové tělo. Bylo mu čtrnáct, ale vypadal tak na šestnáct. Lucan ho pořád zaměstnával nějakou prací pro rodinný podnik. Nikdy jsem nevěděla, o co šlo, protože jsem nesměla ven z domu, pokud mě nedoprovázel Brantley a jedině Brantley. Nikdy žádný strážce, jenom Brantley. Navíc mě schovával. Když sem přišli jeho kamarádi, nedovolil mi vyjít z pokoje. Ale nevadilo mi to. „Medusa,“ řekla jsem s úsměvem. „Studuješ řeckou mytologii, nebo co?“ pronesl a svraštil hustá tmavá obočí. Přikývla jsem a nahlédla do terária. „Jo, proto jsem vybrala tohle jméno.“ 15

Nechtěla jsem mu říct, že mým důvodem je i to, že mi připomíná řecké sochy. Studené, bledé a bez života. Současnost Zvednu si Medusu k obličeji a zadívám se do jejích drobných kulatých očí. Je trochu divná a pořád má hlad. Pokud ji dlouho nekrmím, snaží se mě kousnout, a když to nejde, pokusí se žrát sebe samu. Je velice dramatická. Je moje nejlepší kamarádka. Tedy ona a Kore. „Mám jít tentokrát dolů?“ zašeptám. Velmi mě zklamalo, když jsem zjistila, že hadí řeč ve skutečnosti neexistuje. Bedlivě Medusu pozoruju, jako bych čekala na její odpověď, zatímco ji držím dostatečně daleko od obličeje, aby se mě nepokusila kousnout. Vstanu z postele, přejdu přes pokoj a uložím ji zpátky do terária. „Před chvilkou jsi jedla. Nebuď nenažraná.“ Její hladké tělo mi sklouzne po paži a vyleze na jednu z větviček. Vybavila jsem terárium tak, aby se podobalo mému domovu. Uprostřed stojí malé sídlo z oceli, stejné jako dům Addamsovy rodiny. Napadlo mě, že se podobá tomuhle domu, a koupila ho na Etsy. Otočím se a opřu se o hadí obydlí. Kore leží na mé posteli a hlasitě oddychuje vedle Hádese. Hádes je Brantleyho pes a Kore můj. Oba dobrmani obvykle spí za mými dveřmi, ale když je tu návštěva, přebývají u mě v pokoji. Na bílém povlečení budu mít brzy černé chlupy. Měla bych jít dolů? Dojdu k zrcadlu zasazenému do dveří šatny. Mohla bych tam jít. Brantley se asi naštve, ale s tím si poradím. Kdysi mi připadalo zvláštní, proč mi nikdy nedovolí, abych se setkala s jeho ka16

marády, jenže je to Brantley. Až do dnešního dne dohlíží na každý můj pohyb. Jsem jeho dlužnicí. Dlužím mu za tak moc. Prohlédnu se v zrcadle. Mám na sobě žluté šaty se špagetovými ramínky. Nejsou moc volné, spíš ušité tak, aby mi obepínaly křivku boků. Vlasy mi spadají na ramena v hladkých vlnách, jako sněhová lavina valící se přes hory. Navzdory žáru, který mi krouží tělem, mám až příliš bledé tváře. Natáhnu ruku a dotknu se zrcadla. „Kašlu na to.“ Popadnu bílé conversky, vklouznu do nich a vyrazím ke dveřím. Sevřu v prstech kliku a Kore s Hádesem se na posteli zavrtí. Psi vědí, že bych tohle neměla dělat, stejně jako to vím já. Otevřu dveře a vyjdu na chodbu. Vydám se k prvnímu schodišti, na které pak navazuje hlavní schodiště. Cestou dolů mírním tempo, oči upírám na zem a prsty přejíždím po starém dřevěném zábradlí. Hovor utichne, a tak pochopím, že mě spatřili. Zvednu oči a pohlédnu jim do tváří. „Ahoj, já jsem Saint.“ Zadívají se z jednoho na druhého, někteří jsou zmatení, jiní až tak moc ne. Je tu asi deset lidí včetně několika dospělých. „Ach, myslím, že tohle je znamení, že máme ­odejít,“ pronese starší muž. Prošedivělé vlasy má ulíznuté dozadu a po stranách vyholené. Po rukou i krku se mu táhne tetování – mnoho tetování. Vezme za ruku ženu stojící vedle něj a pomalu ji vyvede z místnosti. Než zajdou za roh, oba mi věnují mírný úsměv. Našpulené rty a povadlé oči. Zvláštní. Oba jsou však svým způsobem atraktivní. 17

„Co tady dole sakra děláš?“ zavrčí Brantley, udělá ke mně několik kroků a prolomí to rozpačité ticho, jež viselo ve vzduchu, železnou pěstí. „Brany!“ přeruší ho holka, kterou jsem nedávno zahlédla v posilovně. Růžové vlasy má zastrčené za ušima. „Už je na čase.“ Věděla o mně? Tváře mi zahoří. Ve skutečnosti nikdo nevypadá skutečně překvapeně, že mě vidí. „Má pravdu,“ promluví další hlas, tentokrát mužský. Kluk sedí na jednom z křesel, nohu si opírá o konferenční stolek. Stejně jako ten starší muž má tetování na pažích a krku, ale ne moc. Ne tak moc jako ostatní kluci, kteří tu jsou s nimi. Jeden z nich má dokonce tetování na obličeji. „Nemůžeš ji už dál skrývat v tomhle baráku. Je tohohle součástí, to dobře víš.“ „Součástí čeho?“ uvažuju nahlas. Anglicky mluvím plynně, ale konce některých slabik mi stále dělají potíže. Řekli mi, že mám od dětství vadu řeči, ale to už dávno neplatí. Teď si Brantley pravděpodobně přeje, aby mě mohl umlčet. Brantley se ode mě odvrátí a vydá se k barové skříňce. V dlouhých prstech sevře starou láhev whisky a poté, co dvířka zavře, se otočí čelem ke mně. Cítím, jak z něj ve vlnách, které ke mně proudí, vychází horko. Zadívám se mu do očí a věnuju mu drobný úsměv. Budu v pořádku, říkám mu tím. Zabiju tě, odpoví mi jeho pohled. Oba víme, že to není pravda. Má mě rád jako jiní své mazlíčky. Drží si mě nablízku, protože si myslí, že se o mě musí starat, jenže jsem už vyrostla a znám pravdu. Vždycky jsem pro něj byla otrava, nic víc, nic míň. Tím, že jsem sešla dolů, jsem snad udělala první krok k tomu, abych se od něj odpoutala a abych mu připomněla, že mě nemá na krku. Nebo aspoň že mě nemu18

sí mít. Dlužím mu za svůj život, nemusí však se mnou zůstat navždycky. „Já jsem Tillie,“ promluví jemným hlasem ta holka s růžovými vlasy a ukáže na kluka vedle sebe. „Tohle je Nate. Ti dva lidi, kteří právě odešli, jsou Scarlett a Hector Hayesovi a tamto,“ ukáže prstem na kluka, který sedí v křesle s nohou na konferenčním stolku, „je Bishop Hayes. Tohle je Eli, ale toho si nemusíš všímat.“ Eli se tiše zasměje a Tillie pokračuje. „Hunter a Cash jsou ze stejné generace, jsou tu docela často…,“ vykládá dál, ale moje oči uvízly na Bishopovi, který mě pozorně sleduje. Zatvrzele neuhýbám jeho pohledu a nevšímám si toho, že je jako otevřený plamen v temné místnosti. Konečně od něj odtrhnu oči. „… takže co dalšího mi uniklo?“ zeptá se Tillie, která si neuvědomila, že jsem ji přestala vnímat. Nevím, o čem mluvila, protože moje mysl byla lapená pouze v jedné dimenzi. „Hm,“ zamumlám a zašoupu nohama. Svědí mě dlaně. Sejít dolů možná nakonec nebyl tak dobrý nápad. „Ona nic neví, malej postrachu, tak zmlkni,“ zavrčí Brantley z opačné strany pokoje. Neřekl to tvrdě, hlasitě ani naštvaně. Jeho tón je spíš lhostejný a trochu rošťácký. Možná nepotřebuje křičet, aby byl slyšet, a lidi ho prostě poslouchají. Očividně se to děje právě teď. Tillie nakloní hlavu na stranu, až jí růžové vlasy sklouznou na štíhlé rameno. „No, to se musí změnit, jak dobře víš.“ Jsem z toho zmatená. Všichni kolem mě tančili na tvrdou muziku kapely Korn. Miluju Korn. Jejich hudba je lákavá, vzrušující, a jestli mám být upřímná, taky trochu vyčerpávající, přesto mnou pulzovala, neúnavná na své misi. Chtěla jsem prostě cítit. Ztratit se v moři upocených puberťá19

ků a předstírat, že jsem jako oni. Stejná jako oni. Přestože jsem v hloubi duše věděla, že nejsem. A kdyby oni nevěděli, že nejsem, mysleli by si, že je něco špatně, protože každý, kdo se ke mně přiblížil, se vždycky snažil zůstat dost daleko, aby nepřišel o prsty. Kdyby se mě někdo odvážil zeptat, pověděla bych mu, že tím, že se bojí o svůj život, ztrácí čas. Ať se mnou klidně tancuje. Nikdo se tu nedívá. Nikdo. Zvedla jsem ruce nad hlavu a pohybovala se do hrozivého tónu Jonathana Davise. Chtěla jsem se s jeho hlasem vyspat. Sevřít ho mezi nohama a celého ho pohltit. Při tom pomyšlení jsem se usmála a pomalu otevřela oči. Ten úsměv se ještě rozšířil, když jsem si všimla, že mě z pohovky pozorují dva kluci. Měli na sobě tmavé oblečení, ale jeden měl bílé tenisky a druhý černé vysoké boty. Jednomu se po paži táhlo tetování, zatímco ten druhý vypadal, že žádné nemá. Byli podobně stavění, jeden vyšší, mohutnější a naštvanější, druhý se tvářil lhostejně. Mohl však předstírat nezájem, jak chtěl, protože jsem cítila, jak mě od pasu dolů olizuje jeho ohnivý pohled. Přehodila jsem si vlasy přes rameno a pomalu se k nim vydala. Byla jsem sebevědomá, mírně řečeno, což nejspíš – rozhodně – pramenilo z toho, že jsem v životě vždycky dostala všechno, co jsem chtěla. Mimo jiné. Jakmile jsem došla k pohovce, shlédla jsem na oba kluky. „Nuže? Budete tady oba sedět a zírat, nebo mi předvedete, že mě dokážete ojet tak, jak to právě udělaly vaše oči?“

20