Issuu

Struny srdce

Praha 2022

Přeložila: Zuzana Selementová

Melanie Moreland: Struny srdce Vydání první Copyright © 2020. Heart Strings by Melanie Moreland. Published by arrangement with Bookcase Literary Agency. All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2022 jako svou 2517. publikaci Přeloženo z anglického originálu Heart Strings vydaného v roce 2020 Český překlad © 2022 Zuzana Selementová Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová Korektorka Daniela Čermáková Ilustrace na přebalu © 2022 Martina Černá Přebal a vazba © 2022 Martina Černá Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1837-0 BARONET Praha 2022

Melanie Moreland

Struny srdce

Věnování Matthewovi, díky Tobě nechodím po tomhle světě sama. Jsi strunou mého vlastního srdce. Navždy.

Kapitola 1 LOTTIE

lasy v zasedací místnosti drmolily jakási čísla. Předpokládané náklady, míra zadlužení, termíny. Všechno to bylo velice důležité – a velice nezáživné. Zírala jsem z okna do stmívání pozdního odpoledne a vnímala jen pohupování větví, půvabné a plynulé, jak se stromy kývaly ve větru. Sněhové vločky vířily, lehké a průsvitné, a jiskřily ve světle pouličních lamp. Působilo to jako jakýsi tanec – jako krásná a elegantní ukázky zimy, která nás brzy hodlala sevřít. Podobně jako stěny kolem nás. Zavrtěla jsem hlavou, abych vymetla z mysli pavučiny, a snažila se soustředit na jednání. Rozhlédla jsem se a zjistila, že všichni kolem stolu se teď dívají na navrhovaná čísla, a tak jsem rychle začala listovat stránkami. Bylo mi jasné, že jsem propásla většinu toho, o čem diskutovali. „Charlotte, máš k tomu nějaké připomínky?“ Zvedla jsem zrak a setkala se s upřenýma očima Charlese Prescotta, generálního ředitele. Jeho pohled byl klidný a pronikavý, a tak jsem si říkala, zda poznal, že jsem nedávala pozor. 9

Nervózně jsem polkla. „Ani ne.“ „Dobrá. Ralphe, co ty?“ Tiše jsem vydechla úlevou. Byla jsem ráda, že jsem si prošla všechny poznámky k projektu ještě před poradou. Věděla jsem, o co se jedná, takže pokud nedojde k nějaké katastrofě, v tuhle chvíli jsem se nemusela obávat. Pokoušela jsem se soustředit. Snažila jsem se udržet pozornost, dělat si poznámky a přikyvovat, když se k věci vyjadřovali ostatní kolem stolu. Vydržela jsem to ještě patnáct minut, ale pak poryv větru roztřásl okenní skla, já jsem se podívala ven a zjistila, že sněžení zhoustlo. Projelo mnou známé vzrušení. Miluju zimu. Miluju mráz, sníh a všechno, co s nimi přichází. Zvuky a obrazy nadcházejících svátků. Sáňkování, lyžování, dokonce i procházky v čerstvě napadaném sněhu – hlavně v noci, kdy se vločky tiše snášejí a ulice jsou prázdné. Chodívala jsem venku celé hodiny, zachumlaná a chráněná proti mrazivé zimě. Chodila jsem, až mě začal štípat nos a prsty v palčácích se mi kroutily. Miluju palčáky. Na zimě jsem měla nejraději, když jsem se mohla uvelebit na pohovku s dobrou knížkou, kouřícím šálkem horké čokolády a s hebkou dekou. Sama a v klidu. Vždycky to bylo moje tajné potěšení. „Charlotte?“ Zamrkala jsem a vrátila se do přítomnosti. Stáhlo se mi hrdlo, protože jsem si uvědomila, že jsem zase v myšlenkách bůhvíkde. Ruce jsem měla ochablé, propiska ležela na otevřeném dokumentu, hlava mi visela dolů. Nejspíš to vypadalo, že jsem usnula. Zvedla jsem hlavu a přiměla se k úsměvu. „Omlou10

vám se, nějak jsem se v tom ztratila. V hlavě mi šrotují čísla.“ Charles pozvedl obočí, takže nepochybně věděl, že jsem duchem nepřítomná a že moje úvahy nemají nic společného s poradou ani s nějakými čísly. „Ptal jsem se, jestli budeš moct jít na ten výbor. Byl bych rád, kdyby ses ho zúčastnila.“ V duchu jsem zaúpěla. Další výbor. Další jednání, další porady, na kterých budu muset vysedávat, další nudné diskuse, při nichž budu muset poslouchat jiné manažery mlít o tom, jak jsou pro projekt nesmírně důležití. Tyhle porady nesnáším. „Samozřejmě. Udělám si na to čas.“ „Výborně. Takže to by bylo pro dnešek všechno. Sněžení je čím dál horší, tak na sebe venku všichni dávejte pozor.“ Vstala jsem, celá šťastná, že je porada u konce. Charles zvedl ruku. „Ještě moment, Charlotte.“ Zase jsem si sedla a tvářila se neutrálně, bylo mi jasné, že mě čeká přednáška. Počkal, dokud všichni neodešli, pak vstal, obešel stůl a posadil se vedle mě. „Jsi v pořádku, Charlotte?“ „Jsem v pohodě.“ „Nějak se mi nezdáš. Celou dobu jsi byla duchem mimo.“ Přejela jsem prsty po dřevěné desce, nechtěla jsem se mu podívat do očí. Bylo mi jasné, že bych v nich spatřila zklamání. „Jsem trochu roztěkaná,“ přiznala jsem. „Mám toho nějak moc.“ „To my všichni. V tom je podstata tohohle byznysu. Ale v tomhle případě potřebuju, aby ses dala dohromady. Jde o hodně. Spoléhám na tebe.“ „Já vím.“ Odkašlala jsem si. „Už se to nestane.“ Chvíli mě pozoroval, pak naklonil hlavu ke straně. 11

„Očekávám, že si povedeš lépe.“ Zastyděla jsem se. „Budu se snažit.“ „Vypadáš unaveně.“ Nečekaná osobní poznámka mě překvapila. „Jsem v pohodě. Fakt, v pohodě.“ „Tak fajn, jsi dospělá ženská, takže ti budu věřit. Jen ti radím, abys ponocovala jenom o víkendech. Potřebuju, aby ti to pálilo. Už žádné lelkování na poradách.“ „Ano, pane.“ Vstal a uhladil si sako, což ani nebylo třeba – Charles Prescott vždycky vypadal bezchybně. Jeho stříbrné vlasy se ve světlech leskly, ani pramínek neopustil svoje místo. I v šedesáti byl stále vysoký a statný a držel se zpříma. Jeho modré oči byly jako led – světlé a pronikavé. Když jsem byla malá, byla jsem přesvědčená, že vidí prostě všechno, ať jsem se svoje chyby snažila skrývat sebevíc. A i teď jsem si byla jistá, že je to tak pořád. Poodešel ke dveřím a tam se zastavil. „Tvoje matka očekává, že dnes přijdeš na večeři.“ „Budu tam.“ „Pojedeš se mnou?“ „Ne, musím ještě napřed dodělat pár věcí. Pojedu podzemkou.“ Hlasitě vzdychnul, znělo to netrpělivě. „Víš, co si o tom myslím, Lottie. Přál bych si, abys přestala s tou svojí nezávislostí a nechala mě, ať ti dám auto s řidičem.“ Nebylo obvyklé, aby se ke mně ve firmě choval jako otec. Tady jsme byli vždycky jen Charles a Charlotte. Lottie mi nikdy neříkal. O osobních záležitostech se nikdy nemluvilo. Hranice byly nastavené jasně. Šlo zkrátka a jednoduše jen o byznys. Nehrálo se na to, že jsem po něm dostala jméno, ani že jsem jeho dcera. 12

Na dodržování svých pravidel byl přísný. Byla jsem na to zvyklá a dbala jsem, abych je vždycky dodržovala. Od Prescottových se to prostě očekávalo. „Ráda se projdu.“ Odfrknul si a zvedl oči. „A pojedeš podzemkou.“ Pokrčila jsem rameny. „Mám ráda lidi. Ráda se na ně dívám.“ „To můžeš přece dělat i v pohodlné limuzíně.“ Teď jsem zase zvedla oči ke stropu já. „To zavání elitářstvím.“ Usmál se na mě studeným úsměvem, který se mu neodrazil v očích. „Chraň mě pánbůh, že bych zněl elitářsky, když se jedná o bezpečnost mojí dcery.“ „Budu v pohodě. Jsem opatrná.“ „Stejně se mi to nelíbí.“ Když jsem si představila, že by trval na limuzíně, žaludek se mi sevřel. Kdyby k tomu došlo, pak by mě připravil o jedinou věc, která v poslední době dělala můj život snesitelnější, o můj jediný světlý bod. To jsem nemohla dopustit. „Prosím tě, nech toho,“ požádala jsem, hrdlo stažené emocemi. „Dovol mi tenhle malý kousek svobody.“ Otevřel dveře. „Dobře. Prozatím. Ale tím jsme s tímhle tématem neskončili.“ Sebrala jsem svoje dokumenty a vyšla za ním ze dveří. „To jsem ani nečekala.“

Kapitola 2 LOTTIE

as se vlekl. Dívala jsem se na hodiny, jejichž ručičky pomalu ukrajovaly vteřiny, než budu moct odejít. Ze staromódních hodin na baterky, které jsem měla na psacím stole, si všichni dělali legraci. Líbil se mi uklidňující zvuk jemného pohybu ručiček, odtikávajících minuty. Jejich tiché cinkání, kterým ohlašovaly každou hodinu, mi pomáhalo přežít den. Konečně bylo šest. Zabouchla jsem kryt svého notebooku a vecpala počítač do tašky přes rameno. Zkontrolovala jsem si, že mám průkazku, a zamířila k výtahu. Než se zavřely dveře, přistoupil ke mně můj otec. „Nerozmyslela sis to? Pojedeš se mnou?“ „Ehm, ne. Pojedu domů.“ Ve tváři se mu objevil nespokojený výraz. „Tvoje matka…“ Přerušila jsem tu přednášku hned v začátku. „Přijdu na večeři. Předtím ale pojedu domů.“ Svraštil obočí. „Bydlíš ve východní části. My žijeme v západní. Co máš tak důležitého, že kvůli tomu musíš cestovat přes celé město?“ Srdce mi v prsou začalo zprudka bušit. Cítila jsem, jak

mi úzkostí zvlhnul zátylek. „Chci se převléct a, hmm, volala Brianna.“ „Takový nesmysl.“ „Potřebuje si se mnou promluvit, tati. Slíbila jsem to.“ „Dobře. Pošlu řidiče, ať tě odveze.“ „Ne!“ Skoro jsem na něj to slovo zakřičela. Přistoupil blíž. „Charlotte, co se to s tebou děje?“ „Nic. Já jenom… Prostě potřebuju něco udělat. Večeře nikdy nezačne před půl devátou. Mám spousty času.“ Zadíval se na mě přimhouřenýma očima. „A trváš na tom, že pojedeš podzemkou?“ „Já to mám ráda. Poslouchám tam muziku a přitom si trochu odpočinu.“ „Já ti nerozumím. Jsi rozrušená. Nelíbí se mi to.“ „Jsem v pohodě.“ Dveře se otevřely a já jsem vyrazila ven před ním. „Brzo ahoj!“ Neběžel za mnou. Věděla jsem, že nepoběží. Charles Prescott nikdy nedělal scény na veřejnosti. Přesto jsem se nezastavila, dokud jsem nebyla za rohem. Opřela jsem se o zeď, zprudka dýchala a snažila se uklidnit. Samozřejmě že měl pravdu. Byla to hloupost cestovat přes celé město k sobě do bytu a pak zase na opačnou stranu k nim domů. Ale kdybych to neudělala, prošvihla bych jeho. To jsem nemohla dopustit. Byl pro mě v poslední době jediným důvodem k životu. I když o tom nevěděl.

Vystoupila jsem z vlaku a očima zkoumala okolí. Dnes večer jsem byla jako v horečce. Úzkost, kterou jsem zakoušela, byla den ode dne větší a pokaždé jsem byla napjatá, dokud jsem ho nezahlédla. Pak jsem se uvolnila, tep se mi zpomalil a začala jsem se cítit lépe. Bylo to pokaždé stejné. Nejdřív jsem ho uslyšela. Tóny jeho kytary mi dolétly k uším, jeho hudba se mi usídlila v hlavě a zahalila mě klidem. Šla jsem za tím zvukem a našla ho, jak hraje kousek od laviček jako obvykle. Hlavu měl sklopenou, střapaté hnědé vlasy mu splývaly do tváře, jak se díval na svoje ruce. Vpředu mu v tmavých vlasech prosvítaly světle plavé pramínky a já jsem si říkala, jestli se mu tak vybělily tím, jak byl často na slunci. Dodávalo mu to bohémský vzhled, který mu slušel. Uvolněně se opíral o zeď, byl vysoký a dobře stavěný a pod obnošenou koženou bundou a obepnutým tričkem se mu rýsovala svalnatá hruď. Prsty, které měl dlouhé a silné, vyluzoval tóny z kytary tak staré, až jsem si byla jistá, že jde o starožitnost. Před ním na zemi ležel otřískaný obal, v němž se blýskly drobné, jež mu hodili kolemjdoucí. Bylo mezi nimi jen pár papírových bankovek a já jsem přemýšlela tak jako vždycky, když jsem ho viděla, jestli vybere aspoň tolik, aby se dnes najedl. Jestli má kde spát. V prstech jsem v kapse svírala bankovky. Dnes už se mi určitě podaří odvést jeho pozornost tak, abych mu mohla do futrálu hodit peníze. Pokaždé, když jsem se o to snažila, se na mě zamračil. Mlčky mi tak svýma očima v barvě whisky dával najevo, že nechce moje peníze. Přijal je jenom jednou – a pak už nikdy. Když jsem se posledně přiblížila s úmyslem mu přihodit nějaké drobné, náhle zaklapnul víko obalu, zamračil se na mě a rozhodně zakroutil hlavou. Když jsem couvla a šla si sednout 16

zpátky na lavičku, víko zase otevřel a nechal ostatní, aby mu tam házeli peníze. Proč to nechce dovolit zrovna mně, to jsem netušila. Zatímco jsem tam stála, dívala se a poslouchala, zvedl hlavu. Naše pohledy se setkaly a protnuly se nad rušným nástupištěm. Koutek úst mu nadzvedl nádech úsměvu. Dnes měl na bradě stín odpoledního strniště, který zdůrazňoval jeho ostré rysy. Občas býval hladce oholený. Jindy měl zase vousy. Nikdy jsem nevěděla, co mám očekávat. Důlek na bradě byl vidět vždycky, a když se usmíval, vypadal hlubší. Sevření na mojí hrudi povolilo a s dlouhým, úlevným povzdechem jsem se posadila na jednu z laviček. Nikdy jsem s ním nepromluvila. Nikdy se ke mně nepřiblížil. Ale každý večer jsem byla tady a doufala, že tu někde ve stanici bude a bude hrát. A každý večer tu byl. Jeho hudba mě konejšila a uklidňovala. A stejným způsobem na mě působila i jeho přítomnost. Dnes večer tomu nebylo jinak. Teď jsem mohla nechat dnešek rozplynout a odejít.

Když jsem ho slyšela poprvé, spěchala jsem po stanici, vystresovaná a rozrušená. Nejnovější projekt, na němž jsem dělala, se nevyvíjel dobře. Nabral zpoždění, investoři se cukali a hrozili, že stáhnou svoji podporu. Otec byl na mrtvici a bylo mu úplně jedno, že jsem jeho dcera. Spolu s ostatními jsem dostala dlouhou a hlasitou vyčítavou přednášku. Když jsme konečně mohli odejít, šla jsem domů úplně vyčerpaná a totálně vystresovaná. Svoji práci jsem vášnivě nenáviděla. Nenáviděla jsem veškeré její stránky. Vykonávala jsem ji pouze z nutnosti 17

a povinnosti. Byla jsem v ní sice dobrá, ale nenacházela jsem v ní žádnou radost. Ostatní kolem mě pro svou práci žili a já jsem si často přála cítit to stejně. Nohy mě už dál odmítaly nést, a tak jsem odklopýtala k lavičce, kde jsem se posadila, abych posbírala energii a došla tu krátkou vzdálenost domů. Zavřela jsem oči a nechala klesnout hlavu na prsa. O pár minut později jsem to uslyšela. Brnkání na kytaru a k tomu tichý zpěv tenorového hlasu. Naplnila mě hudba a její tóny. Poslouchala jsem a cítila, jak mě zaplavuje vlna klidu, a síly se mi vrátily. Zvedla jsem hlavu a setkala se s pohledem, který mě zasáhl až do hloubi duše. Prohlížely si mě oči v barvě té nejtmavší a nejsytější whisky. Vlasy měl dlouhé a střapaté, ale slušelo mu to. Stál tam v odrbaných džínách a obnošeném tričku, vysoký a sebevědomý, a díval se na mě. Jak mě tak pozoroval, svraštil čelo, ale nepřestal hrát a zpívat. Naklonil hlavu ke straně, jako by se mě mlčky ptal, zda je to v pořádku. Přistihla jsem se, že jsem kývla jeho směrem, a pak se to stalo. Usmál se. Dolíček na bradě se prohloubil, rty se mu zvlnily a mně připadalo, jako by nad stanicí zničehonic vyšlo slunce. V tom úsměvu jsem vycítila vřelost jeho duše. A pak úsměv zase zmizel, stejně rychle, jako se předtím objevil, a mně hned začalo být chladno. Nespouštěl však ze mě pohled a hrál dál jednu písničku za druhou. Seděla jsem tam co nejdéle a poslouchala. Vstala jsem, až když mi bylo jasné, že už to nemůžu dál odkládat. Nechtěla jsem odejít. Nechtěla jsem ho opustit. Zalovila jsem v kapse, protože jsem věděla, že tam mám pár čtvrťáků. Sledoval, jak se k němu blížím. Zastavila jsem se až před ním a on se poprvé za celou tu 18

dobu, co jsem otevřela oči a podívala na něho, zarazil v pohybu a přestal hrát. Naše propojené pohledy se však od sebe neodtrhly. Vhodila jsem mu peníze do pouzdra na kytaru. „Děkuju,“ zašeptala jsem. Znovu začal hrát a na obličeji se mu objevil další úsměv. Jeho hudba mě provázela celou cestu nahoru po schodech a zněla mi v hlavě ještě celý večer. Od té doby býval ve stanici každý večer. Jeho obraz přetrvával v mojí mysli ještě dlouho po tom, co jsem odešla.

Čas strašně rychle utíkal. Bylo mi jasné, že musím jít domů k rodičům. Chtělo se mi ale ještě chvíli sedět a poslouchat ho, avšak věděla jsem, že nemůžu. Vstala jsem, uhladila si sukni a vsunula ruku do kapsy. Rozhlédla jsem se, a vtom mě napadlo, jak dostat peníze do futrálu. Očekával, že kolem něj projdu zleva a pak zamířím ke schodům. Místo toho se ale vrátím směrem ke kolejím, což znamená, že ho minu zprava, kde měl na zemi položené pouzdro. Nezastavím se, nenavážu oční kontakt. Prostě kolem něho jen prosvištím a hodím mu peníze. Futrál je velký, nemůžu ho minout. Abych si byla extra jistá, zmačkala jsem v dlani bankovky pevně k sobě. Nadechla jsem se, hodila si tašku na rameno a šla k němu. Štěstí mi přálo, takže před ním postávalo několik lidí. Často se u něj vytvořil malý hlouček, což mě pokaždé potěšilo, obzvlášť když mu do pouzdra házeli peníze. Jak jsem se blížila, cítila jsem na sobě jeho pohled. Na poslední chvíli jsem zabočila dopra19

va a spěšným krokem prošla okolo něj. Upustila jsem paklík bankovek do futrálu a podívala se, jak dopadly vedle několika mincí. Kytara přestala hrát, já jsem však šla dál a cítila uspokojení. Od všech ostatních peníze přijímal. Já jsem byla jeho nejvděčnější posluchač a bylo to pro mě důležité. Čekala jsem na nástupišti, abych se mohla vrátit do části města, kde bydlí rodiče. Nastoupila jsem do vlaku a sedla si. Vzhlédla jsem a přes sklo se střetla s těma pronikavýma očima. Kytaru měl v pouzdře zavěšeném přes rameno, ruce v bok a zblízka na mě nesouhlasně zíral. Nemohla jsem si pomoct a ukázala jsem mu palce nahoru. Na tváři se mu objevil úsměv – ten úsměv, který mi vždycky rozzářil svět a při němž se zdůraznil hluboký důlek. Když se vlak rozjel, ustoupil a pak si starosvětským gestem, které jsem nečekala, položil ruku na srdce. To moje se při tom pohledu rozbušilo.

„Myslel jsem, že ses jela domů převléct.“ Pozvedla jsem sklenku s vínem ke rtům, chtěla jsem získat čas. „Brianna mluvila déle, než jsem myslela.“ „Mohla jsi jí zavolat odtud.“ „Chtěla volat přes Skype.“ „To jsi…“ „Přestaň Charlotte vyslýchat, Charlesi,“ přerušila ho matka. „Je Brianna v pořádku?“ „Jo, je v pohodě. Jenom nějaké trable s chlapem,“ pokusila jsem se chabě vymluvit. Matka hlasitě zafuněla, bylo vidět, jak je netrpělivá. 20