9788026918226

neústupná princezna

Praha 2022

Přeložila: Eva Brožová

Meghan March: Neústupná princezna Vydání první Copyright © Meghan March 2018 All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2022 jako svou 2512. publikaci Přeloženo z anglického originálu Iron Princess vydaného v roce 2018 Český překlad © 2022 Eva Brožová Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová Korektorka Daniela Čermáková Cover design: Letitia Hasser, R.B.A. Designs Cover photo: Aleksandar Georgiev Přebal a vazba Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1822-6 BARONET Praha 2022

MEGHAN MARCH

NEÚSTUPNÁ princEZNA Savage Trilogy 2

O knize Příběh Temperance pokračuje ve druhé knize trilogie Savage Neústupná princezna. Je tajemný. Hádanka. Jeho totožnost je tajemství pohřbené pod vrstvami klamu. Je také posedlostí, které se nedokážu zbavit. Lákadlem, kterému nedokážu odolat. A potom jsem zjistila, kdo vlastně je – muž nebezpečnější než samotný ďábel. Teď ho potřebuju, abych zachránila všechno, na čem mi záleží. Musím s tím přestat. Chránit se před nebezpečím, které ho provází na každém kroku. Což by bylo jednoduché… kdybych se do něj nezamilovala. Neústupná princezna je druhým dílem trilogie Savage, jejíž poslední část se nazývá Říše neřesti. 7

JEDNA Současnost

P

opel popelu, prach prachu, v jistotě a naději ve vzkříšení do věčného života skrze našeho Pána Ježíše Krista…“ Pastor mumlá slova, která jsem slýchal až příliš často, nad rakví, co by tu neměla být. Nikdo z nás by tu neměl být. Tenhle pohřeb by se neměl odehrávat. Jak kněz pokračuje, skloním hlavu a zadívám se na stébla trávy, jež jsem rozdupal pod nohama. Už ani vteřinu nedokážu snést pohled na tu dřevěnou bednu. V tomhle horku bych se měl pod svým černým oblekem potit, ale ledový balvan v hrudi mě přimrazil na místo. Necítím to horko. Necítím nic.

9

Nejsem si jistý, jestli ještě někdy budu něco cítit. Jsem otupělý – až na pocit viny. Tohle jsem způsobil já. Všechno je to moje vina.

10

DVĚ Kane Před patnácti lety

A

utobus z letiště se vlekl jako hlemýžď, ale pokud jsem chtěl, aby to bylo překvapení, nemohl jsem si zavolat taxík. Za letenku jsem prakticky utratil svůj poslední dolar a žold od strýčka Sama ještě několik dalších dní nedorazí. Ne že by byl ten žold vysoký, když si člověk uvědomí, čím jsme si prošli. Proto jsem vstoupil do armády. Čest. Vlast. Povinnost. V tyhle věci věří každý muž spolu s tím, že svoji mámu překvapí nečekanou dovolenkou. Autobus nás vysadil na zastávce. Počkal jsem, až vystoupí dvě starší dámy a další chlápek, a teprve pak si přehodil lodní pytel přes rameno a seběhl ze schodů. Domů jsem to měl ještě míli pěšky, ale stálo to za to. Máma bude šíleně překvapená. Nenapadlo mě, že budu překvapený i já.

11

O patnáct minut později jsem otevřel zadní dveře a strčil hlavu do kuchyně. Mámin starý pes Rudy nezaštěkal, aby oznámil můj příchod. Vklouzl jsem dovnitř, opatrně za sebou zavřel dveře a konečně uslyšel šustění, které vycházelo z prádelny. Tiše jsem se plížil chodbou po naleštěných dřevěných prknech, když vtom vykoukla z místnosti její blonďatá hlava. „Překvapení!“ zahulákal jsem. Máma upustila koš s prádlem, který držela v ruce, s výkřikem si přitiskla ruku na pusu a pak se na mě podívala. „Mami! Co se kurva stalo? Jsi v pořádku?“ Odkopl jsem prádelní koš z cesty a vrhl se k ní. K mámě s rozseklým rtem a modřinou na pravé tváři, kterou se marně snažila zamaskovat make-upem. „Upadla jsi? Co se přihodilo?“ „Kane, neřekl jsi mi, že přijedeš domů.“ V jejím hlase nebyla ani stopa po nadšení, které jsem si představoval. Popošel jsem dopředu a vzal její obličej do dlaní. „Mami, co se kurva stalo?“ Její světle modré oči, stejné jako mám já, uhnuly stranou. „Nic. Jsem prostě nešikovná.“ Přejel mi mráz po zádech a chlupy na šíji se mi zježily jako rozzuřenému psovi. Ta nehoda měla jenom jediné vysvětlení a bylo to poslední, které jsem chtěl slyšet. Na zlomek vteřiny jsem zachytil její pohled. „Řekni, že ti to neudělal on.“ 12

Upřela mi oči na hrudník. „Kane, nedělej ukvapené závěry. Nikomu to neprospěje. Znáš mě. Jsem prostě nešikovná stará ženská.“ „Nejsi nešikovná a nejsi stará. Já toho hajzla zabiju, jestli na tebe sáhnul.“ Pustil jsem ji a rozhlédl se. „Je v práci?“ Oči se jí v panice rozšířily. „Prosím, Kane. To nesmíš. Ať tě to ani nenapadne.“ „Proč ne?“ Ruce se mi třásly vztekem, který mi proudil v žilách. „Je u soudu? Fajn. Aspoň všichni uvidí, jak udělám ze soudce fašírku.“ Dal jsem se do pohybu, ale ona mě popadla za paži a její dokonale upravené nehty se mi zabořily do kůže. „A co myslíš, že se stane, až odjedeš? Myslíš, že mi pomůžeš, když ho rozzuříš?“ Zatnul jsem čelist a otočil jsem se. „Tak se sem nevrátím.“ Znovu mi stiskla paži. „Musíš. Musí z tebe něco být. A jestli ne, půjdeš do vězení. Nebudu svého syna navštěvovat ve vězení. Slyšíš mě?“ „Přísahej, že to bylo poprvý, kdy tě zbil.“ Věděl jsem, že bez ohledu na to, co řekne, jí neuvěřím, i když jsem chtěl. Jen jsem doufal, že to uklidní bouřku, která mi zuřila v hlavě. Když pevně stiskla rty, jemné vrásky kolem úst se jí změnily v hluboké rýhy. Rozechvělým hlasem pronesla: „Byla to moje vina. Upustila jsem jeho oblíbenou whisky a láhev se rozbila. Právě řešil složitý případ. Měla jsem být opatrnější.“ 13

Poslouchat matku, jak ospravedlňuje mého otčíma, bylo, jako by mi někdo zabodnul nůž do břicha. „Odejdi od něj, mami. Hned. Dneska.“ Rty se jí roztřásly, ale pak je znovu pevně stiskla. „Vážně o nic nešlo, Kane. Přísahám. Nebudu žádat o rozvod kvůli takové hlouposti.“ Hlouposti? Zavrtěl jsem hlavou. „Jak si můžeš myslet, že je to hloupost? Vždyť tě praštil. Žádný chlap, který ve vzteku vztáhne ruku na ženskou, si už nemůže říkat chlap. Musí dostat lekci a já naprosto jistě vím, že jsem ten, kdo mu ji může dát.“ Zaryla mi nehty do kůže. „Vrátil ses, abys dělal problémy a ještě víc mi zkomplikoval život? Protože zrovna tohle se pak stane. Kdyby ti záleželo na mém životě a na tom, abych ho měla co nejklidnější, předstíral bys, že sis ničeho nevšiml. Až ti připravím pokoj, líp si tu modřinu zamaskuju.“ Tělo mi zaplavilo znechucení smíšené se vztekem a nevěděl jsem, co mám dělat. Co bych byl za chlapa, kdybych to nechal bez trestu, ale co bych byl za syna, kdybych šel proti matčinu přání? Vyškubl jsem se jí. „Vykašli se na ten pokoj. Nezůstanu tady, protože jinak bych tý parodii na chlapa musel vyrvat ruce z těla a pak ho s nima umlátit k smrti.“ Zbledla jako stěna. „Kane, prosím. Prostě… na to zapomeň. Nemůžeš mu nic vyčítat. Ten soudní případ mu dal zabrat.“ 14

„Neboj se. Neřeknu mu ani slovo, protože sem už nepáchnu. Ten chlap je pro mě mrtvej.“ „Je to tvůj otčím.“ „Je to zkurvenej hajzl. Byl takovej, už když sis ho brala.“ „Postaral se o nás, když jsme to potřebovali.“ „Namlouvej si, co chceš. Dostanu tě odsud, přestěhuju tě blízko základny, dám ti každý cent ze svého platu a zařídím, aby ti nic nechybělo. Jen mi řekni, že odejdeš, a hned ti sbalíme věci do auta. Než se vrátí domů na večeři, budeš pryč.“ „Víš, že tu nenechám tvoji babičku. Možná už neví, jak se jmenuju, ale nikoho jiného nemá.“ „Tak ji vezmeme s sebou.“ Mámě ztvrdnul pohled, takže mi došlo, že je to marné. „Měl by ses před večeří opláchnout.“ Pevně jsem zavřel oči. „Najdu si nějaký hotel.“ „Kane, počkej –“ Otočil jsem se a odešel.

S lodním pytlem přes rameno jsem pochodoval tři míle na jediné další místo, kam jsem mohl jít. Když jsem otevřel dveře, můj příchod oznámila zvonkohra vyrobená z prázdných nábojnic. „Hned jsem u vás,“ zavolal zezadu důvěrně známý chraplavý hlas. Nasál jsem pach střelného prachu a plísně a najednou se cítil víc doma než v tom velkém, dokona15

lém domě, kde soudce přinutil mámu trávit veškerý čas tím, že o něj pečovala. Přistoupil jsem k vitríně s naleštěnými revolvery a matně černými pistolemi, přejel prsty po skle a s pohledem upřeným na zbraně jsem si přál, abych mohl jednou z nich sejmout soudce a rozhodnout místo mámy. Na druhou stranu, nechtěla za mnou chodit do vězení. „Co si přeješ, synku?“ Když se z opačné strany pultu ozval kouřem ochraptělý hlas, zvedl jsem oči. „Zatraceně. Kane Savage. Netušil jsem, že jsi doma, vojáku.“ Jeremiah Prather, majitel obchodu se zbraněmi Bulletproof, mi zasalutoval a já odpověděl stejným gestem. „Překvapení,“ poznamenal jsem. Násilný úsměv, který mi na okamžik zvlnil rty, stejně tak rychle zmizel. Sklouzl pohledem na lodní pytel, který jsem měl přes rameno. „Překvapení pro tvoji mámu, nebo pro tebe?“ Něco v jeho tónu mě zneklidnilo. „Celý město ví, že ji mlátí?“ Jeremiah se zatvářil lítostivě. „Právě se o tom začalo mluvit. Někdo se od souseda, kterej venčil psa, dozvěděl, že tam byl nedávno večer virvál, a když tvoje máma nepřišla do kostela a zahlídli ji ve večerce s černejma brejlema a tlustou vrstvou make-upu, začalo se o tom spekulovat.“ 16

Spolkl jsem vztek, který mě málem udusil. „A nikdo nic neudělal?“ Jeremiah si založil ruce přes zavalitý hrudník. „Co čekáš? Giles má tak dobrý vztahy se šéfem policie a okresním návladním, že by nikdo nepodal stížnost, ani kdyby to tvoje máma byla ochotná prubnout.“ Můj otčím, Bernard Giles, ovládal celé město. Sakra, rodina Gilesových ovládala většinu farnosti. Každý, kdo ho naštval, se ocitl před jeho soudcovskou lavicí a pak ho odtud odvlekli v poutech. Jeho tresty byly pověstné svou tvrdostí, ale nikdo se proti němu neodvážil vystoupit. Ve spojení s jeho podrazáckým bratrem, okresním návladním, a křiváckým šéfem policie tvořili smrtící kombinaci. „Zabiju ho,“ prohlásil jsem bez sebemenšího zaváhání a Jeremiah mě znal natolik dlouho, aby věděl, že to myslím naprosto vážně. Zamračil se na mě a vrásky na kožovité tváři se mu prohloubily. „Neříkej takový věci do kamery, chlapče. Víš, jak to chodí.“ Zmizel v zadní části obchodu a za pár minut se znovu vynořil. Místo aby se postavil za pult, došel ke dveřím, otočil cedulku na Zavřeno a zamkl. „Musel jsem vymazat záznam až k místu, než jsi přišel dovnitř. To poslední, co chceš, je dát jim provaz, na kterým tě oběsí.“ Opřel jsem se o pult a sevřel ruce v pěst. „Tak mi dejte pistoli na jedno použití a zmizím, než se dozvědí, že jsem tady byl.“ 17

„Chlapče, vím, že každý den nosíš zbraň pro strýčka Sama, ale to, o čem mluvíš, je něco úplně jinýho. Takovej krok tě nadosmrti poznamená.“ Zatnul jsem zuby. „Myslíte si, že jsem už neviděl a nedělal věci, za který půjdu rovnou k samotnýmu ďáblovi? Dvě mise v pekle a vrátil jsem se jako úplně jiný člověk, než když jsem odešel.“ „Já vím. Mně to říkat nemusíš.“ Jeremiah zvedl předloktí a ukázal mi tetování POW/MIA, Válečný zajatec/Ztracen v akci. „Ale tohle je něco jinýho. Co kdyby sis zašel na střelnici, abys ze sebe dostal ten vztek? Půjčím ti pistoli. Svoji pistoli.“ Ten důraz na slovo byl záměrný a stejně tak záměrná byla volba zbraně. Jeremiah věděl, nebo si to aspoň myslel, že jeho pistolí bych Gilese nezabil. Mazanej mizera. Znovu vyklouzl zpoza pultu, na okamžik zmizel vzadu a vrátil se se starou pětačtyřicítkou. Položil ji na pult a z police za sebou sundal tři krabičky nábojů. „Jestli tě neuslyším střílet, vyrazím za tebou se svým kalašnikovem a nebude to dobrej den.“ Byl bych přísahal, že nejsem schopný upřímného úsměvu, ale Jeremiah ho ze mě vymámil díky svým hrátkám s textem písničky od Icea Cubea It Was a Good Day. „Budu střílet, ale až skončím, nic neslibuju. Možná si půjčím ten kalašnikov.“ „Upusť trochu páru, vyčisti si hlavu a pak si promluvíme. Nedovolím, abys provedl nějakou pitomost bez toho, že by sis ji pořádně rozmyslel.“ 18

TŘI Kane

P

ětačtyřicítkou jsem ničil jeden

terč za druhým a při každém výstřelu si představil Gilesovu hlavu. Místo abych se uklidnil, můj vztek planul prudčeji než výheň a proměnil se v něco hutného a smrtícího. Giles si nezaslouží žít. Žádný chlap, který zvedne ve vzteku ruku na ženskou, si to nezaslouží. Obraz máminy tváře s modřinou zamaskovanou make-upem a rozseknutým rtem se mi otiskl do paměti jako dobytčí cejch. Jestli v tomhle městě neoddělá všemohoucího soudce ze všemocné rodiny nikdo jiný, pak nemám na vybranou. Zmizím beze stopy, možná zamířím do Mexika a zbytek života strávím na pláži, kde budu popíjet coronu a zdálky dávat bacha na mámu. 19

Zmáčkl jsem spoušť a pistole cvakla. Prázdná. Podíval jsem se do krabičky s náboji. Prázdná. To znamenalo, že přišel čas. Prošel jsem chodbou za opuštěnými dráhami a těžkými železnými dveřmi se vrátil do obchodu, jenže Jeremiah nebyl sám. Sklonil jsem hlavu a stáhl si kšiltovku níž, abych před návštěvníkem skryl svoji totožnost. Čím míň svědků, tím líp. „Nebudu vám tu překážet. Můžu vyjít zadníma dveřma.“ Než jsem stačil udělat dva kroky, ten muž v elegantním obleku, co stál u pultu, se ke mně otočil. „Jdete právě včas, Savagi.“ Kdo to kurva je? A jak to, že zná moje jméno? Ostražitě jsem zvedl hlavu. „Myslím, že se neznáme.“ Jeho pronikavý pohled mě nevyděsil, ale rozhodně mě zneklidnil. „Jmenuju se Mount. Myslím, že nás oba zajímá soudce Giles.“ Podíval jsem se na Jeremiaha, vytočený jeho zradou. „Co jste mu sakra navykládal?“ Jeremiah zvedl ruku. „Než začneš vyhrožovat, nebo provedeš nějakou hloupost, zavolal jsem někoho, kdo by ti mohl pomoct.“ „Koho? Zabijáka? Protože nemám ani cent, abych si někoho najal, a radši to vyřídím sám.“ Ten chlápek si mě zkoumavě prohlížel. Nebyl 20