9788026917809

Zlomený

RYTÍŘ

Praha 2022

Přeložila: Zuzana Řeháková

L. J. Shen: Zlomený rytíř Vydání první Copyright © 2019 by L. J. Shen Published by arrangement with Brower Literary & Management. All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2022 jako svou 2498. publikaci Přeloženo z anglického originálu Broken Knight vydaného v roce 2019 Český překlad © 2022 Zuzana Řeháková Odpovědná redaktorka Stanislava Moravcová Korektorka Dana Chodilová Cover by RBA Designs Motiv předělů Pixabay.com Přebal a vazba Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1780-9 BARONET Praha 2022

L. J. Shen

Zlomený

RYTÍŘ

Hříšníci: Nová generace (2)

Betty a Vanesse V., dvěma talentovaným ženám, které zbožňuju, a všem Lunám na světě

Ne všechny příběhy se odehrávají stejně. Některé mají trýznivé kapitoly, chybějící odstavce a hořkosladký konec.

Luna Rexrothová je všemi milovaná stydlivka.

Milá. Obětavá. Laskavá. Falešná. Ale pod tím se skrývá holka, která přesně ví, co chce – a je to jeden kluk z dětství, který ji naučil nadávat ve znakovém jazyce. Který ji naučil se smát. Žít. Milovat.

Knight Cole je všemi zbožňovaný fotbalista.

Nádherný. Silný. Slavný. Prolhaný. Jenže Luna už není tím, kým bývala. Teď už nepotřebuje, aby byl jejím rytířem, jejím ochráncem. Je načase, aby si uvědomil, že ne každý rytíř musí být taky hrdina. 7

„Ten, koho jsem milovala nejvíc na světě, mi daroval krabici plnou temnoty, trvalo mi roky, než jsem pochopila, že to byl opravdu dar.“ Mary Oliver

Ústřední melodie: „Dream On“– Aerosmith

Soundtrack: „Enjoy the Silence“ – Depeche Mode „Just My Type“ – The Vamps „Who Do You Love?“ – The Chainsmokers feat. Five Seconds of Summer „I Wanna Be Adored“ – The Stone Roses „Beautiful“ – Bazzi feat. Camilla Cabello „Fix You“ – Coldplay „I Will Follow You into the Dark“ – Death Cab for Cutie „The Drugs Don’t Work“ – The Verve „I Predict a Riot“ – Kaiser Chiefs

9

Kapitola první

Knight 9 let, Luna 10 let

Knight

P

raštil jsem pěstí do kmene dubu a ucítil známé pálení odřených kloubů. Lépe se mi dýchalo, když jsem si působil bolest. Netušil jsem proč, ale máma kvůli tomu brečívala v koupelně, když si myslela, že to nikdo neuslyší. Kdykoliv se podívala na moje věčně rozbitý klouby, měla v očích slzy. Taky jsem každý týden jezdil na výlet, abych si promluvil o svých pocitech s tím maníkem v obleku. Sluchátka v uších tlumila cvrlikání ptáků, vrzání cvrčků a křupání listí pod mýma nohama. Svět stál za starou belu. Nezajímal mě. Písnička „Break Stuff“ od Limp Bizkit byla taková moje osobní hymna. Fred Durst sice vypadal jako brambora v čepici, ale měl pravdu. Buch. Buch. Buch. Většina dětí se ráda prala. Já ne. Chtěl jsem ublížit jen sám sobě. Když mě bolelo tělo, tak mě nebolelo 11

srdce. Byla to jednoduchá rovnice a přišlo mi to jako docela rozumný obchod. Na hlavu mi dopadla šiška. Zamžoural jsem. Moje pitomá sousedka, Luna, seděla na jedné z větších větví před domkem na stromě a přehazovala si z ruky do ruky další šišku a nohy jako párátka jí visely z tlusté větve dolů. „Čím jsem si to zasloužil?“ Vytrhl jsem si z uší sluchátka. Pokynula na mě hlavou, abych vyšplhal za ní nahoru. Nepohnul jsem se ani o píď. Zamávala na mě. „Ne.“ Vychrchlal jsem hlen a odplivl si do trávy. Povytáhla obočí, byl to její způsob, jak se mě zeptat, co mám krucinál za problém. Luna byla vlezlá, ale jen když přišlo na mě. Bylo to nanic. „Vaughn mi ukradl kolo,“ oznámil jsem jí. Zmlátil bych svého takzvaného nejlepšího kámoše do hranatý kuličky, ale nebyl jsem si jistý, jestli bych ho přitom náhodou nezabil. Řekl, že chce, abych vybouchnul. „Dostaň to ze sebe.“ Ať už to znamenalo, co chtělo. Co mám ze sebe dostat? Co o mně věděl? Co věděl o vzteku? Jeho život byl dokonalej. Jeho rodiče byli zdraví jako řípa. Neměl otravného mladšího bráchu, jako byl Lev. Luna po mně hodila druhou šišku. Tentokrát jsem ji chytil, nadhodil jako profík v baseballu a hodil ji po ní, ale schválně jsem minul. „Řekl jsem ne.“ Vytáhla třetí borovou šišku (schovávala si je v domku na stromě pro případ, že by po nás šli nějací vetřelci, ale to se samozřejmě nikdy nestalo) a ukázkově mě trefila. Nakonec jsem vybouchnul. „Ježíši, jsi tak otravná!“ Zamrkala na mě. „Přestaň se na mě takhle dívat!“ Další zamrkání. 12

„Zatraceně, Luno!“ Nezajímalo mě, co říkal Vaughn. Nikdy jsem nechtěl tuhle holku políbit. A Bůh chraň, aby to po mně chtěla ona. Vylezl jsem na houpačku z pneumatiky a pak nahoru do našeho malého domku na stromě. Vaughn si myslel, že je moc velkej na to, aby se schovával v domku na stromě. Tím líp pro nás. Byla to další věc, který nebyl součástí, která patřila jen mně a Luně. Luna seskočila z větve. Udělala kotoul na zemi, pak se narovnala jako nindža a se spokojeným úsměvem ze sebe oklepala trávu. Pádila k domu v našem sousedství. Fakt rychle. „Kam to běžíš?“ křikl jsem za ní, jako kdybych čekal, že mi vážně odpoví. Sledoval jsem, jak se její postava vzdaluje. Vždycky jsem byl smutnej, když jsem ji viděl odcházet. Stejně to nemělo cenu. Neznal jsem nikoho, kdo by dokázal přesvědčil Vaughna, aby udělal něco proti svý vůli. A Luna ani nemluvila, takže tak. Navíc jsem nepotřeboval její pomoc. Utekl jsem, protože jsem věděl, že pokud to neudělám, tak dostane to, o co si koledoval – pořádnou nakládačku. Nebyl jsem jako on. Mým životním cílem nebylo vytáčet rodiče. O něco pozdějš se Luna vrátila na mém kole. Vstal jsem a zastínil si oči proti záři zapadajícího slunce. Vždycky zářilo tak nějak jasněji, když se chystalo klesnout za obzor. Mávla na mě, abych slezl dolů. Místo odpovědi jsem ji trefil šiškou do ramene. „Rexrothová.“ Co? zeptalo se její obočí. Tahle holka mi dokázala říct tisíc slov jen tím svým obočím. Někdy jsem jí ho chtěl naschvál oholit. 13

„Já bych mu to oplatil. Vždycky si to s každým vyřídím. Je ti to jasný?“ Jasný, podrážděně obrátila oči v sloup. „Tak pojď.“ Ukázala směrem k mému kolu a dupla nohou. „Nech tam to hloupý kolo a pojď nahoru.“ Choulili jsme se k sobě v domku na stromě. Místo toho, abych jí poděkoval, což jsem věděl, že bych měl udělat, jsem vytáhl stránky, které jsem předtím ­vytiskl, a rozložil je na dřevěných prknech před námi. Naše čela se k sobě lepila teplým potem, jak jsme nad nimi skláněli hlavy. Učil jsem ji nadávat ve znakovém jazyce – věci, které by ji její otec a terapeutka nikdy nenaučili. „Takhle se říká debil. Ruce jsou ve tvaru pro ,d‘ a jima se dotkneš nosu,“ napodobil jsem jeden z obrázků a potom ho položil lícem dolů. „Ale podívej. Pokud chceš někomu říct jdi do prdele, tak stačí, když mu ukážeš vztyčený prostředníček a našpulíš uraženě pusu. Je to snadný.“ Nedíval jsem se na ni, ale cítil jsem, jak se její čelo opírá o moje. Luna byla sice holka, ale byla fakt v pohodě. Jedinou nevýhodou bylo, že uměla pokládat až moc otázek jen pouhým pohledem. Máma říkala, že je to proto, že jí na mně záleží. Já bych to sice nikdy nepřiznal, ale taky mi na ní záleželo. Poklepala mi na rameno. Obrátil jsem další stránku. „Mávnout otevřenou dlaní ke straně brady, dopředu a dozadu, znamená děvka. Holka, tvůj táta mě roztrhne jako hada, pokud se někdy domákne, že jsem tě to naučil já.“ Poklepala mě po rameni silněji a zabořila mi nehet do kůže. Vzhlédl jsem a četl mezi řádky. „Co se děje?“ 14

„Jsi v pořádku?“ vyznakovala. Znakový jazyk moc často nepoužívala. Luna nechtěla mluvit. Dokonce ani ve znakovém jazyce, prostě nechtěla vůbec komunikovat. Dokázala mluvit. Myslím jako technicky. Ne že bych ji někdy slyšel něco říct nahlas. Ale tak to říkali rodiče – že problém není v jejích hlasivkách, ale v hlavě. Chápal jsem to. Taky jsem nesnášel svět kolem nás. Jen jsme ho každý nenáviděli po svém. Pokrčil jsem rameny. „Jasná věc.“ „Přátelé nedovolí, aby se jejich kamarádi trápili kvůli hloupostem,“ vyznakovala. Páni. Řekla celou větu. To byla novinka. Nechápal jsem, proč se vůbec namáhá komunikovat ve znakovém jazyce, když vůbec nechce komunikovat, ale nechtěl jsem, aby se kvůli tomu cítila blbě. „To kolo je mi u zadele,“ položil jsem stránku dolů, vylezl z domku a posadil se na větev. Následovala mě a sedla si vedle mě. Ve skutečnosti mě nebavilo jezdit na kole. Moje koule trpěly jak pes a nebavilo mě to. Jezdil jsem na něm jen kvůli tomu, abych se mohl poflakovat s Lunou. Ze stejnýho důvodu jsem maloval. Nesnášel jsem to. Naklonila hlavu ke straně. Otázka. „Máma je zase ve špitále,“ vytáhl jsem jednu šišku a hodil ji směrem k zapadajícímu slunci, přes okraj srázu, na kterém rostl náš strom. Napadlo mě, jestli se borová šiška skutálí až do oceánu, jestli bude mokrá a bude jí zima. Jestli mě za to bude nenávidět. Luna položila ruku na moji a zírala dolů na naše spojené dlaně. Měli jsme stejně velké ruce, její byly snědé a moje bílé jako čerstvě napadaný sníh. „Jsem v pohodě.“ Popotáhl jsem a vylovil další šišku. „Všechno je v pohodě.“ 15

„Nesnáším, když lidi říkají, že jsou v pohodě,“ vyznakovala Luna. „Neznamená to, že je to dobrý. Neznamená to, že je to špatný. Neznamená to vůbec nic.“ Sklonila hlavu, vzala mě za ruku a stiskla ji. Její dotek byl teplý a lepkavý. Trochu nechutný. Před pár týdny se mi Vaughn svěřil, že chce políbit Caru Huntingovou. Nedokázal jsem si ani představit, že bych se takhle dotýkal nějaký holky. Luna mi položila ruku na srdce. V rozpacích jsem uhnul pohledem. „Vím, jsi tu pro mě.“ Zavrtěla hlavou a stiskla mi ruku silněji. Intenzita jejího pohledu mě vyděsila. „Navždycky,“ vyznakovala. Snažil jsem se vstřebat její slova. Chtěl jsem rozbít svoje blbý kolo, Vaughnův blbej ksicht a pak utýct. A pak umřít. Chtěl jsem umřít sám v poušti, proměnit se v prach a nechat vítr, aby mě roznesl do všech koutů světa. Chtěl jsem umřít místo mámy. Byl jsem vlastně k ničemu. Ale na mámě záviselo tolik lidí. Táta. Lev. Já. Já. Luna ukázala na slunce před námi. „Západ slunce?“ povzdechl jsem si. Zamračila se. „Pláž?“ Zavrtěla hlavou a obrátila oči v sloup. „Slunce vyjde každé ráno,“ vyznakovala. Naklonila se dopředu. Na okamžik jsem si myslel, že se chystá seskočit. Vytáhla ze svých kostkovaných vansek zavírací špendlík a píchla se s ním do špičky ukazováčku. Beze slova mě vzala za ruku a taky mě 16

bodla do prstu. Přitiskla naše ukazováčky k sobě a já jsem zíral na to, jak se naše krev mísí. Usmála se. Zuby měla trochu křivý. Trochu špičatý. Všechno, jen ne dokonalý. Na hřbet mojí ruky naší krví napsala „na život a na smrt“ a ignorovala přitom stav mých dobitých kloubů. Vzpomněl jsem si na kolo, které pro mě získala zpátky, a zakřenil se. Objala mě. Schoulil jsem se v její náruči. Nechtěl jsem ji líbat. Chtěl jsem si rozevřít pomyslný zip na kůži a schovat ji v sobě. Schovat ji před celým širým světem, aby byla jen a jen moje.

Knight 12 let, Luna 13 let

Luna Pojmenovali mě po Měsíci. Táta řekl, že jsem byla stejně kulatá a dokonalá. Světlo zrozené ze tmy. Dítě, které moje matka nechtěla a netušila, co si s ním má počít. Táta mi řekl, že navzdory tomu – nebo možná právě kvůli tomu – jsem byla to nejkrásnější a nejdokonalejší stvoření, jaké kdy viděl. „Puklo mi srdce, ne proto, že bych byl smutnej, ale proto, že jsem tě tak moc miloval,“ řekl mi jednou. Říkal spoustu věcí, abych se cítila milovaná. A měl pro to samozřejmě dobré důvody. Moje matka nás opustila dřív, než mi byly dva roky. 17

Za ta léta mi zaklepala na pomyslné dveře v mysli vždycky, když jsem to nejmíň čekala – a pak je prorazila společně s armádou vzpomínek a schovaných fotek, které jsem nikdy neměla najít. Její smích, který jsem nikdy neslyšela, bez ohledu na to, jak moc jsem se snažila, mě pálil na kůži jako plameny. Všechno to ještě zhoršovala skutečnost, že jsem věděla, že je naživu. Že žije někde pod stejnou oblohou a dýchá stejný vzduch. Možná je v Brazílii, odkud pocházela. To mi bylo jedno, protože ať už byla kdekoliv, nebyla se mnou. A když se pro mě jednou jedinkrát vrátila, tak chtěla akorát prachy. Byly mi čtyři, když k tomu došlo – v té době se táta seznámil s Edie, mojí macechou. Val, moje matka, požádala o střídavou péči a o alimenty jak pro královnu, ale když jí došlo, že takhle nezbohatne, tak znovu zdrhla. V té době jsem si zvykla chodit po špičkách v noci do kuchyně, kde táta a Edie vedli všechny ty důležité rozhovory. Nikdy si mě nevšimli. Od chvíle, kdy se tu objevila Val, jsem se zdokonalila ve svém umění být neviditelná. „Nechci ji nikde poblíž své dcery,“ procedil táta skrze zuby. „Ani já ne,“ odpověděla Edie. Srdce mi tálo a měnilo se v teplou břečku. „Ale pokud se vrátí, budeme to muset zvážit.“ „A co když jí to ublíží?“ „A co když jí to pomůže?“ Ze zkušenosti jsem věděla, že čas je dobrý jen na dvě věci: na uzdravení a na smrt. Čekala jsem, že uzdravení přijde každým dnem. Klesla jsem na kolena na krajkové polštáře na svém podokenním sedátku a modlila se, aby vzpomínky na ni zmizely jako pára nad hrncem. 18

Nedokázala jsem nenávidět Valencianu Vasquezovou, ženu, která si sbalila saky paky před mojí postýlkou, zatímco já v ní brečela, prosila a křičela, ať mě neopouští, a ona to stejně udělala. Ten výjev si vybavuju do nejmenších podrobností. Říká se, že dítě si nic nepamatuje do svých dvou let, ale já mám fotografickou paměť, IQ 155 a mozek, který podrobili tolika testům, abych věděla, že si pamatuju úplně všechno, ať už mi je to k užitku, nebo ne. Všechno špatné. Všechno dobré. A všechno mezi tím. Ta vzpomínka v mé mysli zůstává stále jasná. Odhodlání, které se jí zračilo ve žlutohnědých, lehce zešikmených očích. Chladný pot, který se perlil pod mýma baculatýma ručkama. Trápila jsem mozek hledáním slov, a když jsem je konečně našla, zakřičela jsem tak hlasitě, jak jsem jen dokázala. „Mami! Prosím! Ne!“ Zarazila se u dveří a klouby jí zbělely, jak pevně svírala futra, snad aby neriskovala, že by ji něco ponouklo se otočit a vrátit se ke mně. Vzpomínala jsem si, jak jsem se neodvážila ani zamrkat, protože jsem měla strach, že zmizí, když jen na okamžik zavřu oči. Pak na zlomek vteřiny zvítězily její mateřské instinkty a ona se otočila, aby se na mě podívala. Tvář se jí zkroutila, otevřela pusu a jazykem si přejela přes rty nalíčené zářivě rudou rtěnkou. Chtěla něco říct, ale nakonec jen zavrtěla hlavou a odešla. V rádiu hrála nějaká melancholická písnička. Val často poslouchala rádio, aby hudba přehlušila můj pláč. Moji rodiče nebyli pár, ale žili ve stejném bytě a vychovávali mě. Potom, co Val nezvedala tátovi opakovaně telefon, mě našel o pár hodin pozdějš v postýlce, 19

s plenkou tak plnou, že snad vážila víc než moje dětské tělíčko. Nebrečela jsem. Už ne. Ne, když mě vzal do náruče. Ne, když mě odvezl na pohotovost, aby mě prohlédli. Ne, když na mě cukroval, líbal mě a mazlil se se mnou. Ne, když mu po tvářích tiše stékaly horké slzy a on mě prosil, abych vydala aspoň nějaký zvuk. Jakýkoliv. Od toho dne trpím tím, čemu odborníci říkají selektivní mutismus. Znamená to, že z fyzického hlediska můžu mluvit, ale rozhodla jsem se, že nebudu. Což je samozřejmě naprostá hloupost, protože nechci být jiná. Prostě taková jsem a basta. Nemluvit nebylo moje rozhodnutí, stejně jako když máte nějakou fobii. Diagnostikovali mi silné sociální úzkosti a musela jsem od dětství dvakrát týdně chodit na terapii. Selektivní mutismus obvykle znamená, že člověk dokáže mluvit v určitých situacích, kdy se cítí v pohodě. Já jsem nemluvila nikdy. Bezejmenná melodie v rádiu z toho dne zůstala vypálená v mých vzpomínkách jako cejch. Teď ji znovu hráli v rádiu a plnou parou na mě zaútočila vlna vzpomínek. Seděla jsem v autě s Edie, svojí nevlastní mámou. Déšť bušil do oken jejího bílého Porsche Cayenne. Moderátor v rádiu oznámil, že skladba byla „Enjoy the Silence“ od Depeche Mode. V puse mi vyschlo nad tou ironií – ve stejné puse, která odmítala cokoliv říct, aniž by pro to měla nějaký logický důvod, když pomineme, že jsem pro svoji vlastní matku, ani když jsem mluvila nahlas, nebyla dostačující. Nebyla jsem dost dobrá. 20

Když písnička dohrála, chtěla jsem se vysvléct z kůže a vypařit se do vzduchu. Vylétnout z auta. Utéct z Kalifornie. Opustit Edie, tátu a Racera, mého malého bratříčka – prostě se jen vznést a letět někam jinam. Kamkoliv. Kde by do mě lidi nerýpali a nelitovali mě. Kde bych nebyla považována za místního blázna, co je všem pro srandu. „Bože, už je to deset let. To se přes to nemůže přenýst?“ „Možná není problém v matce. Viděla jsi jejího fotříka? Jak se producíruje se svojí mladinkou milenkou?“ „Vždycky to byla divná holka. Hezká, ale divná.“ Chtěla jsem se bahnit ve své osamělosti, plavat ve vědomí, že moje vlastní matka se mi podívala do očí a usoudila, že pro ni nejsem dost dobrá. Topit se ve svém zármutku. Sama. Když jsem se natáhla, abych vypnula rádio, našpulila Edie pusu. „Ale tohle je moje oblíbená písnička.“ No jasně. No jasně, že je. Praštila jsem otevřenou dlaní do okýnka a vydala usoužené zafňukání. Při cizím zvuku svého vlastního hlasu jsem se začala třást. Edie, která seděla za volantem, po mně střelila pohledem, rty měla pořád zvlněné v mírném úsměvu, který se jí vždycky vznášel na rtech jako otevřené paže lákající k objetí. „Tvůj táta vyrostl na Depešácích. Je to jedna z jeho oblíbených kapel,“ vysvětlila mi a snažila se, abych zapomněla na stav, ve kterém jsem se právě nacházela. Uhodila jsem silněji do okýnka spolujezdce a nohama kopla do batohu. Písnička se mi zarývala do těla a plazila se mi v žilách. Chtěla jsem ven. Potřebovala jsem se odtamtud dostat. Zahnuly jsme za roh směrem k našemu sídlu po21

stavenému ve středomořském stylu, ale nejely jsme dost rychle. Nemohla jsem neslyšet tu písničku. Nevidět, jak Valenciana odchází. Cítila jsem tu obrovskou díru ve svém srdci, kterou moje biologická matka protahovala pěsti, aby vymlátila další trýznivé vzpomínky z mé paměti. Edie vypnula rádio ve stejnou chvíli, kdy jsem rozrazila dveře spolujezdce a vyklopýtala ze zpomalujícího auta. Přeskočila jsem louži a pádila směrem k domu. Garážová vrata se otevřela, zatímco oblohu rozčísl blesk následovaný hromem, věstící další slejvák. Slyšela jsem, jak za mnou Edie něco křičí z otevřeného okýnka, ale její slova pohltila jedna ze vzácných bouřek v Jižní Kalifornii. Déšť mi promočil ponožky, takže jsem měla ztěžklé nohy, a chodidla mě pálila od běhu. Vytáhla jsem z garáže svoje kolo, přehodila nohu přes štangli a vyrazila na ulici. Edie zaparkovala a vyklopýtala z auta. Běžela za mnou a volala na mě. Šlápla jsem do pedálů a vyjela z naší slepé ulice… projela jsem cikcak kolem domu Followhillů… kolem sídla Spencerů, které svou impozantní velikostí vrhalo stín na cestu. Dům Coleových, můj nejoblíbenější, stál mezi naším domem a sídlem Followhillových. „Luno!“ uslyšela jsem Knightův hlas za svými zády. Ani mě to nepřekvapilo. Okna našich ložnic byla naproti sobě a vždycky jsme nechávali roztažené závěsy. Když jsem nebyla ve svém pokoji, Knight mě obvykle hledal venku. A platilo to i naopak. Bylo těžší ignorovat Knighta než moji nevlastní mámu, i když to nebylo kvůli tomu, že bych neměla Edie ráda. Měla jsem. Milovala jsem ji s nezkrotnou láskou, kterou dokáže cítit jen nevlastní dítě – s hladovou, hlu22

boce vnitřně zakořeněnou potřebou přijetí. Můj cit byl ale přece jen ušlechtilejší, protože byl obalený vděčností a úctou. Knight nebyl úplně jako můj brácha, ale pořád jsem ho vnímala jako součást rodiny. Lepil mi náplasti na rozbitá kolena a odháněl tyrany, kteří se mi posmívali, i když byli dvakrát tak velcí jako on. Povzbuzoval mě dřív, než jsem pochopila, co to dělá, a dřív, než mi došlo, jak moc to potřebuju. Jedinou špatnou věcí na něm byl znepokojivý pocit, jako kdyby držel nějakou část mého srdce jako rukojmí. Vždycky jsem přemýšlela nad tím, kde zrovna je. Jeho dobrá nálada znamenala, že i já jsem byla veselá. Když jsem na kole sjela z kopce k černé kované bráně, která chránila naši čtvrť, přemýšlela jsem, jestli nás spojuje nějaké neviditelné pouto a jestli by za mnou přiběhl, kdybych za něj zatahala. Bolelo to, když byl jeden z nás moc daleko od toho druhého. „Hej! Hej! Hej!“ řval Knight za mými zády. Edie ho dohnala. Znělo to, jako když se hádají. „Já ji uklidním.“ „Ale Knighte…“ „Vím, co potřebuje.“ „To nevíš, drahoušku. Jsi jen dítě.“ „A ty jsi jen dospělá. A teď zmiz!“ Knight se nebál hádat s dospělými. Já se řídila pravidly. Dokud po mně nikdo nechtěl, abych promluvila nahlas, dělala jsem všechno přímo ukázkově – od toho, že jsem ve škole měla samá áčka, až po to, že jsem pomáhala cizím lidem. Sbírala jsem odpadky na ulici, i když nebyly moje, a každé Vánoce jsem část svých dárků věnovala těm, kteří je opravdu potřebovali. Ale nedělala jsem to jen z dobroty srdce. Vždycky jsem se cítila méněcenná, tak jsem to zkoušela něčím 23

dohnat. Daria Followhillová, která bydlela hned vedle nás, mi říkala Světice Luna. Nepletla se. Hrála jsem roli světice, protože kvůli Val jsem se cítila jako ten největší hříšník. Šlapala jsem rychleji. Déšť se změnil v průtrž mračen s krupobitím a kroupy dopadaly na moji kůži s nemilosrdnou zuřivostí. Zamžourala jsem a projela bránou naší čtvrti. Všechno se stalo tak rychle. Žlutá světla mě oslnila. Horký kov štrejchl o moji nohu, když se auto pokusilo uhnout. Ohlušující troubení. Cítila jsem, že mě něco strhlo za límec tvídové bundy silou, která mě málem udusila, a než jsem pochopila, co se to děje, zhroutila jsem se do louže na kraji silnice. V uších mi zněl zvuk rozbíjeného kola. Auto ho rozmlátilo na cimprcampr. Sedlo proletělo jen kousek od mé hlavy a rám se vydal na opačnou stranu. Tváří jsem narazila do betonu. Pusu jsem měla plnou špíny, bláta a krve. Kašlala jsem, válela se po zemi a bojovala jsem s tím, co mi připadalo jako tíha celého světa, než mi došlo, že je to Knight, který na mně obkročmo sedí. Auto se otočilo na konci silnice, prudce zahnulo a projelo bránou do naší čtvrti. Déšť byl tak hustý, že jsem nepostřehla ani tvar auta, natož jeho poznávací značku. „Kreténe!“ Knight zakřičel za autem se zuřivostí, která mi skoro vyrazila dech. „Shnij v pekle!“ Zamrkala jsem a pokoušela se rozluštit Knightův výraz. Nikdy jsem ho neviděla se takhle tvářit – byl jako bouřka za bouřky. Ačkoliv byl o rok mladší než já, vypadal starší. Obzvlášť teď. Čelo měl zamračené, rty jako okvětní plátky růží pootevřené a jako saze černé řasy, mokré od deště, mu zakrývaly oči jako těžká opona. Jedna kapka mu stekla po spodním rtu a zmize24

la v jamce na bradě a ten prostý výjev rozpoutal požár, který zachvátil moje srdce. Bylo to poprvé, kdy mi došlo, že můj nejlepší kamarád je… no, krásný. Byla to blbost, zvlášť s ohledem na okolnosti. Zachránil mě před jistou smrtí, vrhl se na mě, abych neskončila pod kolama rychle jedoucího auta, a já jsem dokázala myslet na jediné – a nebyla to Val, Edie, Depešáci ani to, jak křehký je lidský život – ale jen na to, že ten kluk, se kterým jsem vyrůstala, dospívá. V hezkého teenagera. Přitažlivého teenagera, který má určitě lepší věci na práci než zachraňovat svoji nemožnou kamarádku z dětství nebo ji učit, jak se řekne blbec ve znakovém jazyce. Myslela jsem si, že vzpomínky na Valencianu se mi vypálily do srdce jako cejch, ale to nebylo nic ve srovnání s tím, jak bolelo, když jsem se podívala na Knighta a poprvé mi došlo, že ten kousíček mého srdce, který drží jako rukojmí, jednou zlomí. Ne zlomyslně a rozhodně ne úmyslně. Ale to bylo jedno. Ať už vás přejede auto, nebo do vás uhodí blesk – smrt je pořád smrt. Zlomené srdce je pořád zlomené srdce. Bolest je pořád bolest. „Co to krucinál děláš?“ zakřičel mi do tváře. Byl tak blízko, že jsem cítila jeho dech. Voněl po cukru, kakau a klukovi. Klukovi. Pořád jsem ještě měla pár let, než to všechno začne. V ochromení jsem nedokázala v reakci na jeho vztek ani zamrkat. Jak to, že jsem si nikdy předtím nevšimla, jak dokonale má řezaný nos? Nebo jakou má barvu očí – zářivě zelenou s tmavě modrými tečkami, v odstínu tyrkysové, který jsem nikdy předtím neviděla? Nebo těch ostře řezaných lícních kostí, díky kterým vypadal jako obraz ve zlatém rámu za tisíc dolarů? 25