9788025743393

Alena Wagnerová

SIDONIE NÁDHERNÁ a konec střední Evropy

Argo

Alena Wagnerová SIDONIE NÁ DHER NÁ a konec střední Evropy Z německého originálu Das Leben der Sidonie Nádherný, vydaného nakladatelstvím Europäische Verlagsanstalt v roce 2003, přeložil Vratislav Slezák. Verše Karla Krause přeložila Michaela Jacobsenová.

Obálku a grafickou úpravu navrhla Markéta Jelenová.

Odpovědná redaktorka Alena Pokorná.

Redigovala Zdenka Mayerová.

Technická redaktorka Alexandra Švolíková.

Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, argo@argo.cz, www.argo.cz, roku 2024 jako svou 5442. publikaci.

Sazba Jan Endrýs.

Vytiskla tiskárna Těšínské papírny.

Vydání druhé.

ISBN 978-80-257-4339-3 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS sklad: Za Halami 877, 252 62 Horoměřice tel.: 226 519 383, fax: 226 519 387 e-mail: odbyt@kosmas.cz www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v přátelském internetovém knihkupectví www.kosmas.cz

Obsa h Prolog / 11 1885–1913 Nádherných a Kleinovi / 21 Bezstarostný čas / 29 Sidonie a její bratři / 36 Cestami ke smyslu života / 46 Na konci mládí čeká smrt / 69 1913–1939 „Když sluch mi přeješ…“ / 93 Život pro park / 115 1939–1950 Výcvikový prostor zbraní SS Čechy / 139 Boj o zámek a park / 148 Poslední dnové lidstva ve Vrchotových Janovicích / 160 Válka skončila, ale mír nenastal / 169 Epilog / 187 Poznámky / 193 Bibliografie / 200 Jmenný rejstřík / 203 Místní rejstřík / 209 K vyobrazením a pramenům / 213 Redakční poznámka / 214

Nashromáždilo se toho ve mně tolik, rok od roku víc – to přece musí mít nějaký smysl, musí se nějak, někde, někdy projevit, možná až po generacích. Co víme o tom, jak všechno, co zakoušíme, co prožíváme s radostí i co vytrpíme, působí na budoucí svět, třeba na to, co právě kvete, na každý zelenající se list? Jenže příroda nám nikdy nezapome­ ne, že máme hlas a mluvíme, drží si od nás odstup, a my s ní nikdy nesplyneme!

Sidonie Nádherná Raineru Mariovi Rilkovi

Prolog Místo, v němž se odehrává děj této knihy, obec a zámek Vrchotovy Janovice, leží 65 km na jih od Prahy nedaleko železniční trati a silnice z Prahy do Českých Budějovic s odbočkou do Vídně, ve staré kulturní krajině, která jako by byla obrazem celých Čech. Mírná návrší a pásma kopců, pole a louky s ovocnými stromy, nevelká města, jež – byť poznamenaná necitlivou výstavbou minulých let – vykazují středověký půdorys, vesnice hlásící se už zdaleka kostelními věžemi, téměř v každé malý zámek. Krajina se před návštěvníkem rozevírá plná míru a poklidu; zvratů a katastrof, jež s sebou nesly evropské dějiny dvacátého století, však ušetřena nezůstala. Vrchotovy Janovice, na první pohled ves jako každá jiná v této končině, jsou právě v tomto ohledu místem mimořádným. Dějiny střední Evropy jako by se tu odehrávaly v mikrokosmu obce a zámku.

V posledních desetiletích rakousko-uherské monarchie se tu v janovickém zámku rodina, teprve nedávno povýšená do šlechtického stavu, pokoušela kultivací životních forem, péčí o svěřený majetek a jeho dotvářením uchovat to nejlepší z tradic staré střední Evropy – aniž si toho její členové byli vždy vědomi. Tak vznikl chráněný prostor, kde o několik let později mohl uprostřed první světové války Karl Kraus pracovat na svých Posledních dnech lidstva, varovném znamení a obžalobě ničivých sil odlidštění moderního světa. Totéž místo se zároveň stalou „kolébkou“ jeho lyriky. Sotva o čtvrtstoletí později se právě zde mělo naplnit Krausovo jasnozřivé proroctví o „soumraku lidstva“, když byla tato ryze česká končina mezi Vltavou a Sázavou přeměněna ve výcvikový prostor zbraní SS. Většina zde žijícího obyvatelstva byla 11

vyhnána, zbytek zotročen, pole a dobytek rozděleny mezi hospodářské dvory SS. Vojenská správa pak oblast „osídlila“ totálně nasazenými, internovanými nežidovskými partnery ze smíšených manželství a vězni z koncentračního tábora Flossenbürg. Když válka skončila, lidé se dočkali svobody a vyhnaní se vrátili zpět do svých domovů, ale mír nenastal. Místo něho přišlo vyvlastňování, diskriminace bývalých majitelů a kolektivizace. Klidu a pohody bylo poskrovnu. Lidé poznamenaní válkou a zažitým bezprávím hledali objekt, na nějž by mohli upnout svůj hněv. Našli jej v zámku a jeho majitelce. A vyřídili si své účty tvrději než jinde. V rozbouřené době nerozpoznali, že zámek a park je i jejich dědictvím, které je třeba chránit. Genius loci však úplnou zkázu nedopustil.

Historie Vrchotových Janovic je úzce spjata s životním osudem baronky Sidonie Nádherné z Borutína, poslední majitelky zámku, ženy mimořádné a nesnadno zařaditelné, celoživotní přítelkyně Rainera Marii Rilka a „nevěsty před Bohem“ Karla Krause. Její smrtí v anglickém exilu vymřela janovická větev rodu Nádherných.

Podobně jako jiné ženy před ní, Milena Jesenská, Felice Bauerová či Claire Gollová, vstoupila zpočátku i Sidonie Nádherná do povědomí evropské kulturní veřejnosti ne sama jako osobnost hodná pozornosti, ale pouze zprostředkovaně jako adresátka dopisů dvou významných mužů; nejprve roku 1973 po zveřejnění dopisů Rainera Marii Rilka, rok nato Karla Krause. Úloha, jež jí v tomto ohledu byla přisouzena, odpovídala běžnému schématu ženy jako mužovy pomocnice a múzy, odrazové plochy mužských fantazií, jako by její vlastní život dostával smysl teprve ve vztahu k muži. K tomuto obrazu patřilo i opomíjení ženského partu korespondence. Do prvního vydání Rilkových dopisů Sidonii Nádherné nebyly její dopisy – jejich počet přesahuje 12

stovku – vůbec pojaty a sloužily jen jako pramen doplňujících informací a chybějících dat. V novém vydání z roku 2007 už publikovány jsou a svazek nese titul Vzájemná korespondence Rainer Maria Rilke – Sidonie Nádherná z Borutína 1906–1926.

Jestliže dnes, víc než půl století po své smrti, vystupuje Sidonie Nádherná z Krausova i Rilkova stínu a jsou vydávány i její dopisy, je to především zásluhou takzvaného druhého ženského hnutí, které se na Západě začalo formovat kolem roku 1968 a jež jako první upozornilo na přínos žen ke kulturním dějinám Evropy a obohatilo tak kulturní a literární vědu o novou, a jak se ukazuje, velmi plodnou perspektivu.

Kdo ale vlastně byla Sidonie Nádherná, tak často označovaná jako „Rilkova krásná baronka“? Kým byla opravdu, jak viděla sebe samu?

Snažíme-li se ji zařadit, cítíme rozpaky. Co vykonala, v čem je její přínos? Že vedla salon, kde se scházeli literáti a intelektuálové? Setkávali se u ní, to ano, jenže tady nešlo o salon přirovnatelný k oněm proslulým, jako byly například salon Madame de Staël nebo Rahel Varnhagenové. Ani by to byla nechtěla. Byla tedy múzou Karla Krause, protože mu poskytovala prostor klidu, který se pro něho ukázal jako neobyčejně plodný?

Cítíme, že tu muselo být i něco dalšího. Ale co? Snad práce v zámeckém parku? Té se věnovali i jiní. Co po takových úvahách často zbude, je to nejjednodušší: „mýtus“ tajuplné femme fatale, živený i dochovanými snímky z vídeňských fotoateliérů a jejím portrétem od Maxe Švabinského.

Na otázku, kým Sidonie Nádherná byla a v čem tkví její význam, vskutku nelze snadno najít odpověď. Ne proto, že by nebyla vykonala něco trvalého, ale proto, že nám chybějí kategorie, do nichž by se její počínání dalo zařadit.

13

V naší výrazně mužské průmyslové epoše jsme se totiž naučili akceptovat jako výkon pouze to, po čem zůstává něco viditelného, stavba, továrna, most, prostě dílo sloužící nějakému účelu. Svět je tomuto chápání jen podkladem, surovinou, kterou je individuálním výkonem teprve třeba ztvárnit. Pouze tento technokratický přístup ke světu se chápe jako aktivní, vše ostatní platí za „pasivní“ a „bezvýznamné“.

Kdyby byla Sidonie Nádherná napsala román nebo alespoň své vzpomínky, jako například její přítelkyně Mechtilda Lichnowská, bylo by její začlenění do kategorií našeho světa mnohem snazší.

Její „dílo“ však bylo založeno na jiném vnímání, na chápání světa jako sociálního pole, kde si každý hledá své místo a svůj úkol a v daném rámci pak svou činností přispívá k jeho rozvoji. A právě toto obezřetné zacházení se světem se ztratilo z obzoru industriální společnosti.

V čem spočívalo „dílo“ Sidonie Nádherné, nejlépe vyjádřil v jedné ze svých janovických básní Karl Kraus: „Když sluch mi přeješ, hned naleznu své slovo.“ Naslouchání, to nejpasivnější, nejtrpnější, co je možné si představit, že by bylo jejím dílem? Jenže právě toto naslouchání, všeobjímající naslouchání lidem, rostlinám, zvířatům, přírodě a pečlivé rozvíjení všeho, co zde již bylo v zárodku přítomno, vytvořilo janovický park a jeho samozřejmou krásu. Krása vzniklá činností nesloužící žádnému účelu, ale jen sobě samé, se tu stala etickou kategorií, naslouchání jinou formou tvorby a dílem. Svou vita reactiva vytvořila Sidonie Nádherná protipól k moderně dobyvatelské vita activa. Že se oba tyto postoje musí ve vztahu ke světu doplňovat, nemá-li lidstvo zaniknout v barbarství pouze účelového technokratického myšlení a jednání, rozpoznal Karl Kraus jako etický rozměr Janovic při setkáních se Sidonií Nádhernou velmi záhy. Proto mohl v janovickém 14

parku psát nejen obžalobu svých Posledních dnů lidstva, ale i svou lyriku.

Pro vita reactiva, životní postoj, který si sám sobě nemusí nic dokazovat, byla Sidonie Nádherná jistě předurčena svým původem a založením. Možná již tehdy, ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století, považovali mnozí takový životní projekt za něco historicky překonaného ideou nezadržitelného pokroku, za něco předindustriálního a včerejšího. Dnes, kdy hledáme nový vztah k naší planetě a jiné vnímání světa, se k nám její vita reactiva vrací jako poselství i vzor.

Kdo chce Vrchotovy Janovice navštívit, neměl by spěchat. Nejlépe vzít zavděk vlakem a vystoupit na malé železniční stanici Olbramovice a do Janovic, vzdálených sotva čtyři kilometry, dojít pěšky. I Rainer Maria Rilke při své první návštěvě Janovic roku 1907 přijel na tuto stanici, nesoucí tehdy ještě název Votice-Veselka. Odtud ho ovšem odvezl kočár. „To byly Čechy, jak jsem je znal,“ napsal z návštěvy své ženě, „mírně se vzpínající jako lehká hudba a najednou za jabloněmi opět rovné, plošina bez výrazného obzoru a členěná poli a řadami stromů jako lidová píseň od refrénu k refrénu.“ Vydáme-li se pěšky po téže silnici, dnes ovšem značně frekventované, můžeme si Rilkův popis krajiny ověřit na místě samém. Krajina je stále ještě mírná a kopcovitá, ani jabloně nechybějí, jen pole ztratila své refrény mezí rozoraných při kolektivizaci zemědělství. O chvíli dříve, než dorazíme až k návrší, kde krajině vévodí barokní stodola – Rilke se o ní nezmiňuje –, odvede nás žlutá značka ze silnice na polní cestu. Těsně před prvními domky narazíme na zřejmě poslední dochovaný kus staré silnice vroubené mohutnými lípami, zbytek stromořadí, jež původně vedlo až k železniční stanici a vysadil je Sidoniin otec. Při okraji obce protéká 15

mírným úvalem Janovický potok a parkem pokračuje k zámku. Silnice dnes vede mnohem výš, a tak se po ní už nedá vjet do parku, i když brána, kudy tehdy přijel Rilke, tu doposud stojí. Do zámku se lze proto dostat pouze přes obec kolem starého kostela a hřbitova.

Když se pak konečně ocitneme před zámkem, na jeho dřívějším hospodářském nádvoří, stanou se nám osoby, které tu kdysi prožívaly svou přítomnost, už bližšími, ale všechny jejich pohnutky a jednání beze zbytku vysvětlit stejně nedokážeme, protože každý lidský život je ve své podstatě nevysvětlitelný. Můžeme se mu jen do krajní míry přibližovat, a o to se chce pokusit tato kniha.

Za pomoc při tomto přibližování bych ráda poděkovala Mgr. Ludmile Fiedlerové, správkyni zámku Vrchotovy Janovice, Marcele Čedíkové, pracovnici obecního úřadu ve Vrchotových Janovicích, dobovým svědkům Marii a Václavu Čedíkovým, Antonínu Malému, Ladislavu Marvanovi, Josefovi Starému, Věře Šubkové a Vojtěchu Zoulovi z Janovic a Manělovic, Martině Parliové-Könzové ze švýcarského Svatého Mořice, překladatelce Aleně Bláhové, krausovským badatelům Dr. Friedrichu Pfäfflinovi a prof. Dr. Kurtu Krolopovi, Dr. Helze Turkové, bývalé ředitelce knihovny Národního muzea v Praze, bývalému pracovníkovi tohoto muzea Ottu Jankovi, který už dnes není mezi živými, stejně jako studentce historie na Karlově univerzitě Ivě Mrázkové. Za svolení k citaci z dopisů Sidonie Nádherné Janu Mrázkovi děkuji jeho dceři paní Zoulové.

Zmínit musím také Otomara Pičmana z Benešova, s nímž jsem do Vrchotových Janovic přišla v roce 1957 poprvé, Marii Kovářovou rovněž z Benešova, už tenkrát uvádějící do souvislosti s Janovicemi Rilkovo jméno, komparatistku a nositelku Herderovy ceny Růženu Grebeníčkovou, jež se mnou o Sidonii Nádherné často a s velikou úctou 16

hovořívala, femme de lettres Marii Pluhařovou, s níž jsem objevovala janovický park, a v neposlední řadě svého muže Karlheinze Köhlera, díky jehož trpělivému naslouchání jsem také já nacházela správná slova.

Z institucí, jež mi byly nápomocny, děkuji Státnímu oblastnímu archivu v Praze, Národnímu archivu v Praze, Státnímu okresnímu archivu Benešov, literárnímu archivu Památníku národního písemnictví v Praze, Vojenskému ústřednímu archivu v Praze, Památníku Flossenbürg a ústavu Brenner-Archiv v Innsbrucku. Můj obzvláštní dík patří rovněž spolku Verein für Frauenprojekte „Fraktur“ v Saarbrückenu, který mi svou podporou umožnil učinit první kroky na cestě k této knize. K mému prvnímu kontaktu s rodinou Kleinových, z níž pocházela Sidoniina matka, došlo ovšem již roku 1947; tehdy jsem jako dítě v naprostém úžasu stanula před jejich hrobkou v Sobotíně.

Nedůslednosti v užívání českých a německých jmen v textu knihy nejsou způsobeny nepozorností, nýbrž tvoří takříkajíc součást jazykové stránky tématu, vzájemného prolínání českého a německého jazyka a kultury v daném prostoru. Příkladem je již samo jméno hrdinky knihy. Její příjmení Nádherný se v českém pravopise píše se dvěma znaky délky samohlásek, německá podoba má krátkou koncovku -y.

Rodina používala obou forem, Nádherný i Nádherny. Česká varianta jména rodiny Nádherných by ovšem u ženských příslušnic zněla Nádherná. Tento český tvar svého příjmení začala Sidonie místo dřívějšího Nádherný důsledně užívat po Mnichovu v roce 1938 jako výraz své příslušnosti k českému národu. Rovněž křestní jméno Sidoniiny matky se v dochované korespondenci a dokumentech uvádí jednou jako Amalie, jindy jako Amélie, Sidoniin bratr se jednou píše Carl, 17

jindy Karl, obec Vrchotovy Janovice často i v podobě Janowitz. Sidonie ve své místní kronice z roku 1934 zásadně používala český název Vrchotovy Janovice. Na takovéto případy „strukturální nedůslednosti“ čtenář v knize narazí často.

18

1885–1913

N ádhern ých a K leinovi Zda baronka Amélie Nádherná nosí pod srdcem dvojčata, nebylo do poslední chvíle jisté. „Budeme-li muset blahopřát jednou nebo dvakrát, se už brzy ukáže,“ psala 29. října 1885 Mine Nádherná z Jistebnice své švagrové Amélii. A hned podotkla, že druhé dítě bude jistě ženského pohlaví, protože se v matčině lůně chová tak tiše a nenápadně. Když pak 1. prosince radostná událost nastala, ukázalo se, že předpoklad ženského lékaře, profesora Webera, byl správný, a měla pravdu i Mine Nádherná. Poté, co baronka přivedla na svět chlapce, následovalo po krátké přestávce další dítě, děvčátko.

Chlapec dostal po otci jméno Carl, děvče pokřtili Sidonie po babičce z otcovy strany, celé její jméno znělo Sidonie Amalie Wilhelmine Caroline Julie Maria. Syn Johannes – i toto jméno, Jan, bylo v rodině Nádherných tradiční –, narozený necelé dva roky předtím 21. března 1884, si příchodu dvou sourozenců sotva povšiml. Jak se v dalších letech mělo ukázat, byla již dva roky po svatbě rodičů ve Vídni rodina s třemi dětmi kompletní.

Baron Karel Ludvík (Carl Ludwig) Nádherný a jeho žena Amélie, svobodná paní z Wisenbergu (Loučné), vedli na zámku Vrchotovy Janovice tehdy obvyklý život venkovské šlechty, jenž sestával ze správy statku, společenských styků se sousedy a příbuznými na šlechtických sídlech v okolí, z honů a ze zájezdů za kulturními a jinými podniky do Vídně nebo do Prahy. Zámek, kde žili teprve odnedávna, byl původně středověkou vodní tvrzí, přebudovanou v 16. století na zámek, posléze v druhé polovině 19. století přestavěný podle tehdejší módy v novogotickém slohu.

21

Usedlost měla průběhem její dlouhé historie v držení celá řada šlechtických rodin, nejdéle, přes dvě stě let, mezi roky 1603 až 1807, patřila hrabatům z Vrtby; od nich ji zdědila říšská hrabata z Mitrovic.

Naposled náležela Sigmundovi, rytíři z Wedemaierů, který si roku 1878, údajně na zámeckém můstku, vzal život. Jeho sestra Františka Pucherová-Wedemaierová prodala roku 1879 osiřelý majetek Karlovi Nádhernému, rytíři z Borutína. Dopisem mu poděkovala za „laskavou vstřícnost a důvěru prokázanou při koupi“ a projevila radost, že Janovice získaly tak důstojného majitele. Tím vyjádřila, co bude pro přístup Nádherných k novému majetku charakteristické i v další generaci: Karel Nádherný za 200 000 zlatých sice koupil zámek a velkostatek, ale v hlubším slova smyslu tím převzal i jeho celé dějiny, koupí vstoupil do řady těch, kdo zde žili a hospodařili před ním. Cítil se s nimi spjat, ba téměř spřízněn, a rovněž zavázán, že bude zámek dobře spravovat a předá jej v řádném stavu svým potomkům. Zámek se měl stát rodovým sídlem jeho rodiny. K majetku, abychom si učinili představu o jeho velikosti, patřilo celkem 513 hektarů půdy, z toho 268 hektarů polí, 15 hektarů zahrad, 195 hektarů lesů a 32 hektarů rybníků, tři hospodářské dvory, jedna myslivna, jeden lihovar a jedna cihelna. V následujících letech k tomu přibyly další hektary orné půdy a lesa, později byly přikoupeny ještě dva dvory.

Karel Nádherný se energicky ujal správy svého majetku; dal znovu do pořádku sešlý velkostatek, přebudoval rovněž prostor před zámkem a vysadil nový les zvaný Větrák, který se později stal oblíbeným cílem procházek jeho dětí i hostů. Budovu zámku chtěl přestavět v historizujícím slohu podle plánů tehdejšího módního architekta Josefa Mockera, který je mimo jiné autorem dnešní podoby hradu Karlštejn. Z těchto plánů – je třeba říci naštěstí – byla realizována 22