DETEKTIVNÍ PŘÍBĚHY
PETR SAGITARIUS ARGO
Petr Sagitarius
Trujkunt Detektivní příběhy
Odpovědná redaktorka Ivana Tomková. Jazykový redaktor Jiří Popiolek. Jazykové korektury Dorota Müllerová. Obálka Zuzana Sagitariová a Šimon Marek. Sazba Martin Radimecký. Technická redaktorka Saša Švolíková. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, www.argo.cz, roku 2024 jako svou 5 415. publikaci. Vytiskla tiskárna Akcent. Vydání první. ISBN 978-80-257-4312-6
Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod Kosmas Sklad: Za Halami 877, 252 62 Horoměřice Tel.: 226 519 383, fax: 226 519 387 E-mail: odbyt@kosmas.cz www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v přátelském internetovém knihkupectví www.kosmas.cz
Kapitola 1
Probudil jej hlasitý zpěv, který vycházel z několika desítek opileckých hrdel. Zachytil verše: „Und ich sing mit frohem Sinn, Weil ich dann im Urlaub bin.“ Načež chór začal jódlovat. Nic děsivějšího ještě neslyšel. Vstal z postele a stáhl okno. Proti proudu Vltavy míjel kajutu jeho botelu výletní parník, na jehož palubě tančilo pod rozsvícenými girlandami aspoň tucet rozjuchaných dvojic, zbylí členové lodního sboru se opírali o zábradlí a vřískali do noci. „Fuck up, schweine!“ zařval na ně mocně Roman a jazykový slepenec doplnil česky. „Kurvy zasrané!“ Výletníci minimálně jeden výraz pochopili, alespoň soudě podle vztyčených prostředníčků, nicméně vyřvávat nepřestali. Kdyby měl po ruce mašinkvér, zřejmě by palubu pokropil několika dávkami. S nadějí, že to udělá někdo jiný, se svalil do postele. Mrkl na mobil. Do dvou zbývalo deset minut, což znamenalo, že se vrátil z hospody tak před hodinou. Jódlování doznívalo a vystřídaly je obvyklé zvuky nočního velkoměsta. Cinkání rozjíždějících se tramvají, vzdálené houkání sanitek a policejních vozů a svist rychle jedoucích bouráků po nedaleké magistrále. Občasné zaskřehotání racků kroužících nad řekou. Spánek ho přešel. Nažďuchal si polštář jako těsto na chleba, opřel se o něj a zapálil si kamelku. Stěnu malé kajuty botelu Albatros, který nazýval majetnicky „svým“, protože v Praze během občasných návštěv nikde jinde nepřespával, zdobil obrázek plachetnice na rozbouřeném moři. Vypadalo to, že statečně vzdoruje vzedmutým vlnám. 9
On sám se schoval před nečasem, který panoval v jeho domovském přístavu, zde v kotvišti na nábřeží Ludvíka Svobody. Bouři, jež panovala v jeho nitru, se ovšem uniknout nedalo. Sžíral ho pocit viny, který zadul jako vítr do plachet jeho kocábky vždy, když začínal mít pocit, že se hladina uklidňuje. Bičoval se jako flagelant, ale cítil jen marnost svého počínání. Sebemrskačství nepomáhalo. Podivná hra na Saturnina trvala už druhý týden a zatím se nezdálo, že končí.
Kapitola 2
Důvod, kvůli kterému dočasně zmizel z Třince a přerušil práci, měl jméno – Lenka. Výčitky svědomí, že zapříčinila smrt Doroty Kohutové ve snaze najít dávno mrtvou Kristýnu Juránkovou, nakonec zvítězily nad dočasnou euforií z vidiny založení rodiny s Romanem. Loni na podzim už traumatická neuróza dominovala a jeho černovlasá kráska se změnila. Úzkostné stavy střídaly návaly hněvu, aby se posléze propadla do apatie. Ztratila zájem o vše, co jí kdysi přinášelo radost. Nastoupila po dlouhém přemlouvání léčbu na psychiatrické klinice v Třinci, kde strávila celý loňský říjen. Roman ji pravidelně navštěvoval a střídal se s jejími rodiči, kteří mu postupně začali dávat najevo, že posttraumatickou poruchu jejich dcery způsobil právě on. V zásadě měli pravdu. Stokrát si mohl říkat, že za vším stojí msta mafiána Skury, ale kdyby před třemi lety nevystřelil mozek z hlavy gaunerovi, který Lenku ohrožoval pistolí, nezpůsobil by přítelkyni traumatický šok tím, že pálí přímo na ni. Na druhou stranu, kdyby tehdy nereagoval bleskurychle, byl by je útočník zabil oba. Něco podobného platilo o vyšetřování ztracené Krysty. Obojí představovalo bludný kruh. Uroborus. Had požírající svůj ocas. Sebezničující návrat od konce k začátku. Po Lenčině návratu z kliniky se zdálo, že situace se vrací do normálu. Vánoce strávili jen sami dva, neboť Roman Lenčiny rodiče 10
v Loučce odmítl a Hotovým se narodil syn Matyáš. V lednu mu Lenka oznámila, že je těhotná. Romana překvapila euforie radosti, jakou dosud nepoznal. Tím se však počet dobrých zpráv prvního kvartálu roku 2014 vyčerpal. Po sedmi radostných týdnech Lenka samovolně potratila, což způsobilo její křehké psychice ránu pod čáru ponoru a ona se začala opět zvolna potápět do kalných vod své psychózy. Před koncem března se rozhodla definitivně klesnout ke dnu a spolykala hrst pilulek neurolu. Kdyby se Roman zcela náhodou nevrátil dřív z práce, už by se nevynořila. I tak strávila dva dny v kómatu. Manželé Petrášovi Sarana zavrhli a zakázali mu svou dceru navštěvovat. To bylo příliš i na nezdolného blonďatého rváče. Potřeboval se porvat sám se sebou. Vzal si neplacené volno, tým předal kapitánu Gomolovi a odjel do Prahy. Zatímco Lenka pobývala v psychiatrické léčebně v Opavě, on poslouchal na lodi jódlování opilých Germánů. Usnul až nad ránem.
Kapitola 3
Jídelna lodi Albatros se nacházela na horní palubě. Ukusoval párek a pozoroval, jak se paprsky dopoledního slunce odrážejí od skleněných okenních tabulí, jež lemovaly kruhovité čelo pavilonu Expa 58, který stál ve svahu nad opačným břehem Vltavy. Neměl pro dnešek žádný plán. Jediným cílem bylo vypnout myšlenky, což se zdálo být takřka nemožné. Obzvlášť když do haly dorazila na pozdní snídani halasná skupina italských studentů. Pár snědých černovlasých Italek mu připomínalo Lenku. Jedna z nich se na něj dokonce usmála. Jeho šedivějící blond pačesy, prokvetlý plnovous a zamračený pohled modrých očí zřejmě upoutaly její pozornost. Spíš ale okolí dráždilo černé triko s nápisem RAMMSTEIN a logem kapely – stejnoramenným křížem se vsazeným R, ze kterého tryskaly červené plameny. 11
Italka se usmála podruhé a odhalila zářivě bílé zuby. A dost! Vstal od nedojedené snídaně a vydal se zpět do kajuty. Na okamžik ještě zahlédl udivený pohled jejích černých očí. Lehl si znovu na postel a zapálil si. Nikam nespěchal. Po několika dnech se kajuta proměnila v pelech, v němž zdejší ukrajinské uklízečky v řídkých momentech jeho nepřítomnosti jen rychle převlékly povlečení a vyměnily ručníky. Roman se dokonce s jednou z nich seznámil. Jmenovala se Kataryna, drobná štíhlá třicetiletá žena s dlouhými blond vlasy, která pocházela z Koločavy. Vesnici Olbrachtem proslaveného loupežníka Nikoly Šuhaje Roman kdysi navštívil, když čundroval po karpatských horách, a tak si měl s Katkou, jak jí říkal, o čem povídat. Sice už několikátý měsíc žil jako mnich, ale Eržika z Albatrosu ho nijak zvlášť nepřitahovala, takže žádnou snahu o sexuální sblížení nevyvíjel. Navíc mu to vůči nemocné Lence připadalo nepatřičné. Výčitky za psychické problémy, které jí způsobil, mu bohatě stačily. Raději vzpomínal na zážitky ze Zakarpatska, kam v půlce devadesátek vyrazil s kolegy v otřískané dodávce Ford Tranzit. Roman jako abstinent v roli šoféra vezl na výpravu do divočiny pět chlapů, kteří začali pochlastávat už za slovenskou hranicí ve Svrčinovci. Opilému Tomáši Siudovi pak na tržišti v ukrajinském Chustu kdosi ukradl peněženku i s doklady. Přivolaný šéf místní policie vyšel českým kolegům vstříc a zahájil pátrání. Možnosti byly jen dvě. Zdejší mafie, nebo cikáni. Za hodinu vymámil z kapsářského gangu alespoň doklady a obvolal kolegy, aby přestali převracet okolní cikánské tábory naruby. Příhoda chlastání aspoň na čas zarazila, a tak rádoby milovníci hor svěřili v Koločavě fordku tamní policii, ta ochota je stála pár hřiven, a vyrazili do panenské přírody dobýt tisíc sedm set metrů vysokou horu Strimba. Kolegům bez kondice se zdolání vrcholu časově protáhlo, navíc výstup oslavili vodkou. Cestou zpět padla mlha a šero, a tak přespali pod širákem poblíž oborohu v sedle nad Koločavou. Roman pak zažil jedno z nejkrásnějších rán v životě. Mlha zmizela, a když se vykutal ze spacáku, spatřil, jak sluncem odpařená voda 12
stéká z polonin do údolí jako mléko. Všude se ozývaly tisíce zvonců ovčích stád. Nedaleko se na louce volně popásali koně, bělouš, ryzák a vraník. Kam oko dohlédlo, se rozprostíraly hřebeny Karpat. Samovolně mu naskočila slova jedné z písní muzikálu Balada pro banditu. „Tam na hoře, tam na kopci, pěkný chlap tam trávu kosí, děvče mu tam vodu nosí.“ Čistá svoboda v nedávno ještě komunistické říši zla. Při té vzpomínce se paradoxu zasmál. Nejsou to ani tři měsíce, co ta kágébácká kurva Putin urval svobodné Ukrajině Krym a část východního území. A svět se tvářil, jako by se nic nestalo. Zmohl se jen na pár impotentních sankcí. Co přijde příště? Z dalších vzpomínek ho vyrušil telefon. Volal mu Marek Hota. „Čau, kamaráde, volal jsem ti včera večer, ale tys byl nedostupný,“ začal starostlivě. „To je pravda. Seděl jsem ve vinárně U Sudu a byl jsem nedostupný,“ řekl ironicky Roman. Hotu dovětek zmátl, a tak chvíli mlčel. „Nedělej si ze mě srandu. Jak to myslíš?“ „Že jsem většinou lehce dostupný, ale tady na to seru,“ odsekl major na ozdravné dovolené. „Pořád ti nerozumím.“ „Nemusíš o mě mít strach. Pil jsem pivo ve sklepních katakombách vinárny a začaly do mě hučet nějaké Američanky. Byly najebané a mluvily tak rychle, že jsem jim nerozuměl ani hovno.“ „Počkej, tys pil alkohol?“ zděsil se Marek, aniž by zareagoval na okolnost, že kamarád neskončil s Američankami v posteli. „Pivo není alkohol, pivo je na zapíjení kořalky,“ zasmál se chrčivě malý blonďák a dodal, „jak se říká u vás na Hrčavě.“ „Tys chlastal kořalku?“ „Začínáš se opakovat, kámo.“ „Sorry, máme o tebe s Reginou strach.“ „To už jsi taky říkal,“ povzdechl si Roman. „Chápu, že se o mě bojíte, ale to fakt nemusíte. Nechlastám. Pár piv v hospodě, to je všechno. Buď sedím v Lokále v Dlouhé, nebo zalezu do vinárny U Sudu. Na kafe a oběd chodím do Café Louvre na Národní. Tam si hraju na Franze 13
Kafku. Jednou jsem byl dokonce v kině. Docela zajímavý film. Borec se zamiloval do operačního systému v mobilu. Virtuální Samantha mluví sexy chrapláčkem Scarlett Johanssonové. Ideální vztah pro mě. Poptám se v Palladiu, jestli už něco podobného neprodávají.“ „Viděl jsem to,“ reagoval s povzdechem Marek. „Ta ženská obsluhuje současně s tím lůzrem dalších deset tisíc zoufalců.“ „No a? Nikdo není dokonalý. Taky jsem kdysi paralelně pospával s více ženskýma.“ „Ty vole, tobě fakt hrabe,“ zděsil se Wruna. „Nechceš se vrátit domů, než ti definitivně jebne?“ „Skvělý nápad, brácho. Skončím v Opavě,“ zasmál se a ironicky dodal, „aspoň se nebudu muset doprošovat Petrášových, jestli můžu navštívit Lenku.“ „Ty jsi vůl. Vyser se na Prahu a přijeď zpátky.“ „Proč? Mně tu nic nechybí,“ řekl a rozhlédl se po vyuzeném pelechu. „Anežka se po tobě ptala.“ „Hezký pokus.“ „Víš co? Seru na tebe,“ rozčílil se Marek, „kup si tu Samanthu a svěř se jí se svým světabolem, ty chudáčku malý.“ Konečně se Hota do Sarana trefil. Chudáček? „Oukej, vyřiď mojí malé zrzce, že se strejda co nevidět vrátí.“ Odhodil telefon, opět si zapálil a vrátil se myšlenkami do Koločavy.
Kapitola 4
Velký dojem udělal na Romana hrob legendárního bandity Nikoly Šuhaje. Jako vyvrhele jej umístili stranou od spořádaných koločavských obyvatel, mezi nimiž odpočívala i loupežníkova „rybka“ Eržika. Hrob se nacházel ve stráni pár metrů za dřevěným plotem zdejšího rozlehlého krchova, který musela policejní výprava přelézt. Na šedém železném dvouramenném kříži byla umístěna hliníková 14
destička s vyrytými jmény Sjugaj N a Sjugaj J, a datum vraždy Nikoly i jeho mladšího bratra Jury. Před křížem na trávě stál obráceně modrý plechový kýbl s vystřiženým dnem. Po chvíli dumání Romanovi došlo, že oprýskané vědro slouží jako ochrana plamene svíčky před větrem. Hřbitov se nacházel na nekrytém kopci obklopeném horami. Kolem křížků s plecháči rostly keře brusnic. Bylo září, takže se okolí místa zbojníkova odpočinku červenalo plody. Roman snědl několik bobulí. Sladkohořká chuť jako kdyby zdejší kraj symbolizovala. Lahodný i bědný zároveň. Troubení vltavského parníku projíždějícího kolem Albatrosu vrátilo zarostlého romantika zpět do Prahy. Vyhrabal se z postele, dal si studenou sprchu a zavrčel na morouse v zrcadle. Natáhl si džíny a triko a vylezl z nory. Na chodbě potkal koločavskou Katku. „Jdu si ven zakouřit,“ řekl, což měl být signál, že kajuta je na chvíli volná pro výměnu povlečení a ručníků. Hubená blondýnka stojící vedle vozíku s čerstvým prádlem souhlasně kývla. Roman prošel kolem recepce, pozdravil „domovnici“ a vyšel z lodi na můstek. Opřel se zády o pochromované zábradlí, zapálil si a zadíval se k jihu, kde za Štefánikovým mostem a letenským Metronomem čněly Hradčany. Napadlo ho, zdali na hradním nádvoří pod věžemi katedrály nepostává Ovar a nehulí dvacátou Petru, než mu došlo, že ta prasečí hlava dýmí někde v útrobách hradních komnat. Zatímco Americe šéfoval křepký štíhlý padesátník aristokratického vzezření, v Česku předloni nakonec soutěžili o prezidentství dva sešlí geronti. Zatím se mu v hlavě žádný plán pro dnešní den neurodil.
Kapitola 5
Nakonec se rozhodl bezcílně bloudit, „kam mě nohy zavedou“. Jeho staré černé adidasky odbočily před lodí doleva a vyrazily nábřežím po proudu Vltavy směr Karlín. Na úrovni štvanického ostrova si to rozmyslely a zahnuly doprava přes lávku nad čtyřproudovkou. Zřejmě vycítily, že procházka kolem budovy, kde před revolucí 15
sídlil ústřední výbor strany bolševických sviní, může být toxická, a tak pokračovaly kolem parku k Petrskému náměstí. Ženská forma jména Ježíšovy pravé ruky v něm vyvolala nesourodou změť vzpomínek na vášnivé milování, ironické špičkování, emocionální manipulaci a chladné odcizení jeho ex femme fatale jménem Petra. A tak podvědomí vyslalo signál pohybovému aparátu a ten odbočil doprava do nejbližší ulice vedoucí z náměstí, aby pro změnu prázdný žaludek zastavil jeho tělo pod nápisem Pivovarská nalévárna, což znělo Romanovi sympaticky. Byť interiér si na Old School putyku jenom hrál, pořád mu byl sympatičtější než jiné nóbl pražské restaurace. Usadil se na dřevěné lavici u masivního stolu a objednal si pivo neznámé značky Fabián a k tomu utopence a chleba se škvarkovou pomazánkou. Když si poroučel třetí desítku, musel lehce zvýšit hlas, aby letargického číšníka probudil. Pár štamgastů zřejmě zaregistrovalo jeho slezský přízvuk, protože se k němu otočili a upřeli na něj prázdný pohled skelných očí. Saranovi to konečně došlo. Hota měl pravdu. Jeho podivná léčba světabolu nedávala smysl. Sebeobviňování nikdy nebyl jeho styl. Objednávku zrušil a z Nalévárny vypadl. Prázdného čučení do půllitrů a sebelítosti bylo dost, zítra se vracím domů, řekl si v duchu. Aby si rozhodnutí posichroval, zavolal Gomolovi. „Čau, Libore. V pondělí jsem zpátky v práci,“ řekl telegraficky. „Co tak? Už ses dal dokupy?“ „To nevím,“ přiznal, „ale začínám sám sebe srát, kurva.“ „No vida,“ řekl kapitán Gomola. „Konečně slyším příjemná slova našeho šéfa. Svět se vrací do normálu.“ „Běž do prdele, vole,“ zasmál se Roman.
Kapitola 6
Na odpolední kafe s duchy Maxe Broda, Josefa Váchala či Jana Zrzavého byl ještě čas, a tak prošel z Václaváku pasáží Alfa do Františkánské zahrady. Sedl si na lavičku na nejzazší cestičce mezi 16
živými ploty naproti kostelu Panny Marie Sněžné. Slunil se a kouřil. Miloval tuto kvetoucí oázu uprostřed epicentra Prahy. Paradoxně neměl o její existenci dlouho tušení. A to od raných devadesátek jezdil do hlavního města na koncerty velkých rockových kapel. Poprvé v roce 1993 na Deep Purple. O dva roky později se na „Stounech“ seznámil s bláznivou pankáčkou Jiřinou, která si bůhvíproč nechala říkat Suki a měnila barvu vlasů podle ročních období. Jelikož byl koncert v srpnu, zářila Suki červeně, o pár měsíců později, když přijel na Ozzyho, jej překvapila vlasy bílými jako sníh. Měla zdravý vztah k měkkým drogám a nádherné tělo. Po koncertech končívali v kajutě „jeho“ lodi. Františkánskou zahradu pro něj objevila až ve žlutém období den po ohňové show oblíbených Rammsteinů před třinácti lety. Od té doby Suki neviděl. Zmizela s podzimem. Napsala mu pouze adios, což byl i název písně, kterou zpíval Till Lindemann, frontman německé kapely. Bezděky se rozhlédl, zda mezi květenou neuvidí ženu se zelenými vlasy. Zasmál se té představě, vstal a vydal se do Café Louvre. Vzhledem ke své lehké obsedantní poruše sedával vždy v zadním koutku před biliárovou hernou. Nad kávou si představoval všechny významné literáty, malíře či vědce počátku dvacátého století, jak tu v oblacích dýmu diskutují a moudře rozmlouvají, čímž vytvářejí intelektuální kvas, z něhož vzejdou velká díla. Pokud v kavárnách a restauracích zakážou kouřit, jak se tento nešvar teď šířil Evropou, tak se duchové velikánů z Louvru nadobro rozplynou. Ve dvacátých letech by podobný vládní zákaz vedl k masovým demonstracím, a to nejen v uměleckých kruzích. Usmál se v duchu představě, jak tehdejší vrchní napomene Karla Čapka: „Mistře, to cigárko musíte típnout. My jsme od včerejška nekuřácká kavárna.“ Chystal se prostřednictvím chytrého telefonu zabukovat si jízdenky na zítřejší Pendolino do Ostravy, když uslyšel hlasité zvolání. „Čau, Roman!“ V chrčivém barytonu zněl údiv. „Co ty tu, vole?“ Malý blonďák spatřil, jak k němu kráčí s rozzářeným úsměvem Jaromír Liberda, jeho spolužák z gymplu, po kterém se stejně jako 17
po Suki slehla zem. Ovšem o jedenáct let dřív. Bohémský kamarád odešel hned zkraje roku 1990 do Prahy se slovy: „Seru na Třinec, teď budu žít.“ Alespoň tak nějak si to Saran pamatoval. Soudě podle zjevu měl ztracený kámoš nažito do foroty. Z bohaté kštice mu zbyly vlasy á la Hejma, lysina na temeni a řídké stuhy mastných dlouhých vlasů jako basetovy uši. Z pomačkané zarostlé tváře mu svítily jen jasně modré oči, ty byly původní. Teď zrovna zářily štěstím. Jinak měl na sobě vyšisované džíny a pruhované námořnické tričko s krátkými rukávy. Z nich mu čouhaly hubené pokérované ruce. Jednu k němu napřáhl. Roman povstal a opětoval pevný stisk. „Čau, Miro,“ řekl suše. „Co je, kurva? Ty nemáš radost, že mě vidíš?“ hlaholil Liberda. „Kolik to je roků, co jsme se neviděli? Dvacet?“ „Čtyřiadvacet,“ odpověděl Roman tlumeně, neboť věděl, co bude následovat. Hlasitý, žoviální, a především vulgární exkamarád na sebe nestrhl pozornost jen trojice upravených starších dam u dortíků a kafíčka nebo postaršího intouše se šálou, jenž se chytrými řečmi snažil ohromit jemnou dvacítku, která na něj hleděla jako na svatý obrázek. Reagoval hlavně číšník v černé košili a v černobíle pruhované zástěře. Ten k nim rychle přistoupil. „Mohli byste, pánové, omezit hluk a přestat mluvit sprostě, přece jenom nejste ve čtvrté cenové,“ upozornil je s hraným úsměvem. „Omlouvám se, už se to nestane,“ předešel Roman spolužáka. „Díky, dáte si něco?“ otázal se číšník baseta, když viděl, že Saran má před sebou nedopité espresso a domácí malinovou limonádu. „Co máte na čepu?“ „Bernarda, jako vždycky. Přejete si ležák, černé, nebo řezané? Půllitr, nebo třetinku?“ „Světlý. A půllitr, samozřejmě.“ Když číšník odplul, vytáhl Miro z kapsy krabičku marlborek a zapálil si. Pohodlně se opřel a žoviálně se usmál. Neplánovaný sraz po letech mohl začít.
18
Kapitola 7
„Ty bláho, to je náhoda, co?“ „To je,“ přikývl Saran, který známky nadšení ze shledání nejevil. Chtěl si ještě pokecat s Kafkou o tom, proč se Řehoř Samsa proměnil v brouka a co tou bizarní povídkou chtěl Franz čtenáři vlastně sdělit, ovšem příchodem bývalého kámoše byl nucen oprašovat vzpomínky z mládí. Bylo jich hodně. „Někdo mi říkal, že děláš policajta,“ začal Liberda nevěřícně. „To jako vážně?“ „Někdo to dělat musí, a navíc mě to baví,“ přiznal Roman. „Jasně, tys byl dycky velkej bourák,“ pousmál se Jaromír. „A co baby?“ „Nemůžu si stěžovat,“ řekl blonďatý buldozer dívčích srdcí skromně, „ale nic stálého.“ „Jasně,“ přikývl chápavě bývalý kumpán. „Pamatuješ, co jsme tenkrát říkali? Jedna kunda, jedna runda, a dost.“ Poté začal hlasité hýkat, což byl jeho typický smích, na který Roman už zapomněl. „Na něčem jsme se domluvili, pane,“ napomenul ho číšník, který zrovna donesl pivo. „Sorry, jasně,“ omluvil se Miro. „Dám si jedno černé,“ požádal muže v zástěře Saran. Liberda mezitím třemi hlty vyprázdnil půl sklenice. „A co děláš ty? Užil sis Prahy, jak jsi tehdy říkal?“ zeptal se pro změnu Roman. „No baže. V devadesátkách tu bejval hukot. Nekonečnej mejdan. Teď to stojí za hovno. Zkurvení kravaťáci, turisti a hipsteři. Zbylo pár klubů a sem tam nějaká stará dobrá knajpa. Pamatuješ na ty třinecký? Kam jsme to chodili? Do Burka, do Flahajzu a na guláš do Kocura. Existují ještě?“ Zdálo se, že se Hejma z Třince zasnil. „Z vinárny Zlatý klíč je obyčejná putyka s pivem, a Kocur má dokonce vlastní webové stránky.“ „Tak to je v píči, kamaráde.“ 19
„Co zrobiš, že? No a co vlastně děláš? Tos nedořekl.“ „Stojí to za hovno. Po revoluci se mi celkem dařilo, podnikal jsem. Znáš to. Vozil jsem ojetá fára z Německa, chvíli jsem provozoval non-stop potraviny na Revoluční, než to majitel baráku pronajal rákosníkům. Ale furt jsem zkoušel dostat se na umprumku. Víš, že jsem vždycky slušně maloval. V tom jsem bejval dobrej.“ „Jasně, to si pamatuji,“ přitakal Roman. Byla to pravda. Liberdovi výtvarničení šlo. Možná by našel někde v krabici svůj portrét kreslený tužkou, který mu Miro kdysi věnoval. „Ale asi ne tak dobrej, aby mě vzali,“ pokračoval. „Přes známého jsem dostal šanci v Divadle Na zábradlí, kde scénografům vyrábíme a malujeme kulisy. To dělám už čtrnáctý rok. Nastoupil jsem pár týdnů po tom, co si hodil kravatu Lébl. Svoje věci si maluju doma. Pár obrazů jsem už prodal.“ „Třeba tě ještě někdo objeví,“ řekl Saran. „Ale hovno. Už jsem starej, a navíc ženatej. Takže žádná svoboda. Dvě děcka na krku a dvoupokoják v paneláku na Chodově. Maluju ve sklepě. Moje stará vydělává jako učitelka víc.“ Roman mu chtěl říct, že v Třinci mohl být za umělce, ale pak si to rozmyslel. Ten člověk naproti už mu byl volný. Zažili spolu hodně, ale téměř čtvrt století se mu neozval. „Pamatuješ, jak jsme na brigádě ve Staropramenu sbalili ty dvě Němky a pak jsme s nimi šukali na kolejích na Letné?“ začal Miro znovu. Tentokrát se Liberda trefil a Roman se konečně pousmál. Dvoutýdenní makačka ve Smíchovském pivovaru byla jedna velká jízda. Když dal Saranovi třídní na gymplu na konci čtvrťáku jasně najevo, že se kvůli bráchovi emigrantovi na žádnou výšku nedostane, a navíc mu napsal do posudku, že je agresivní a nepodřizuje se autoritám, stala se pro čerstvého maturanta prioritou modrá knížka. O prázdninách osmdesát osm sehnal Miro dobře placenou brigádu v pražském pivovaru na Smíchově. Oběma jim bylo devatenáct a chlapům z Třince, ke kterým se přifařili, kolem padesátky. První týden „rajbovali“ spilky, respektive drhli kluzké průchody 20
mezi obřími káděmi ve sklepních prostorách pivovaru, kde kvasilo pivo. Kyselý puch a chlad zaháněli pivem z láhví, které brali přímo z linky těsně předtím, než zamířilo do varny. Bylo určeno k okamžité spotřebě. Což také činili. Šest, sedm desítek za šichtu. Zdálo se, že v pivovaru kradou pivo skoro všichni. Někteří měli do vnitřku vatovaných kabátů všité speciální kapsy. Saran nechápal, jak se může v takovém bordelu a špíně urodit takhle skvělé pivo. „Jasně že si na ně pamatuju,“ přisvědčil Roman. „Ta moje kozatá se jmenovala Franciska a ta tvoje bloncka tuším Margareta, nebo tak nějak. Sex stál za prd. Vadilo mi, že šukáš přes uličku na druhé posteli.“ „Mně to bylo fuk,“ usmál se Miro. „Ta moje Germánka skvěle kouřila.“ „Kromě toho mě vyděsilo, jak ukrutný bordel ty dvě enderačky měly v pokoji,“ vzpomněl si Saran. „Kde bylo to slavné Ordnung muss sein?“ „Stejně mě nejvíc fascinovaly noční tahy prázdnou Prahou,“ zasnil se Miro. Opět se trefil. Druhý týden dělali šestnáctihodinové směny. Od šesti rána do deseti večer. Přesto vyráželi do centra, především do malostranských uliček. Ty tenkrát ještě nehyzdily neony, reklamy a pofiderní obchůdky s pravými českými matrjoškami, fastfoody či nóbl restauranty s anglickými či italskými názvy. V šerosvitu křivolakých liduprázdných uliček, mezi starými domy s drolící se fasádou, čekali, kdy se potkají s Nerudou. Genius loci byl tak silný a mystický, že zažili jakési osvícení, ve kterém se jim zdálo, že pochopili smysl života a řád Všehomíra. Na ubytovnu v areálu se vraceli až nad ránem, někdy se převlékali přímo do montérek. „Občas si říkám, že tehdy bylo líp než dnes,“ překvapil Romana bývalý kumpán. „Jasně, hlavně že nám potom o víkendu kontrolovali na Václaváku fízlové občanky každých dvě stě metrů,“ rozčílil se Saran. „Jak můžeš říct takovou blbost. Ty kurvy komoušské měli zakázat hned po revoluci.“ 21