Petr z Vaux-en-Cernay
Albigenská historie
argo 2022
Albigenská Fin.indd 3
22.11.22 19:32
Edici řídí Libor Jan, Magdalena Moravová, Martin Nodl, Pavel Soukup, Martin Wihoda Edice Memoria medii aevi/svazek 32
Petr z Vaux-en-Cernay Albigenská historie Z latinského originálu přeložila Jana Zachová. Poznámky Jana Zachová. Předmluva František Novotný. Redakce Martin Nodl. Přebal a grafická úprava Miroslav Kloss. Technický redaktor Milan Dorazil. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00, Praha 3, www.argo.cz, roku 2022 jako svou 5066. publikaci. Vytiskla tiskárna Těšínské papírny. Vydání první. ISBN 978-80-257-3963-1
Naše knihy distribuuje Kosmas knižní velkoobchod KOSMAS sklad: V zahradě 877, 252 62 Horoměřice tel: 226 519 383, fax: 226 519 387 e-mail: odbyt@kosmas.cz www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz
Albigenská Fin.indd 263
22.11.22 19:32
Albigenská Fin.indd 2
22.11.22 19:32
Hystoria Albigensis Křížová výprava, čí spíše výpravy proti albigenským byly vleklým vojenským konfliktem o politický vliv v oblasti Languedoku, v dnešní jižní Francii, který probíhal v první třetině 13. století. Proti sobě stály křižácká strana, svolaná papežem Inocencem III. a opírající se především o francouzskou korunu a její vazaly, a koalice okcitánských šlechticů, podporovaná korunou aragonskou a také provensálským markrabstvím, formálně přísahajícím věrnost císaři Svaté říše římské. Vojenské akce započaly roku 1209 a postupně umlkly, po několika etapách a přestávkách, ve druhé polovině 20. let. Za definitivní konec války je všeobecně považována pařížská smlouva (známá též jako smlouva z Meaux) mezi hrabětem Raimondem VII. z Toulouse a francouzskou královnou regentkou Blankou Kastilskou z 12. dubna 1229, která připoutala hrabství Toulouse a s ním celý Languedoc k francouzskému království.1 Jednalo se o mimořádný konflikt. Poprvé v dějinách zde papež vyhlásil křížovou výpravu nikoli proti „jinověrcům“, nýbrž proti území s křesťanskými pány i obyvatelstvem, konkrétně proti hrabství Toulouse a jeho pánu Raimondovi VI. Stalo se tak v březnu 1208, v bezprostřední reakci na zavraždění papežského legáta Petra z Castelnau ve městě Saint-Gilles.2 Oficiální důvody pro vyhlášení výpravy byly náboženské. Okcitánsky hovořící Languedoc byl od konce 12. století svědkem vzestupu radikálně asketického, metafyzicky dualistického hnutí, odsouzeného ze strany katolické církevní hierarchie coby hereze a tradičně řazeného do širšího proudu tzv. katarství. Skutečné důvody pro vyhlášení křížového tažení nejspíš více souvisely s politickými a ekonomickými zájmy francouzského krále Filipa II. Augusta a části jeho leníků v krajích, které se na počátku 13. století vyznačovaly poměrně vysokou mírou nezávislosti. Nacházela se v ní léna hned tří významných 1 Pro základní přehled srov. Austin P. Evans, The Albigensian Crusade, in: History of the Crusades, díl 2, (edd.) Kenneth M. Seton, Robert Lee Wolff, Harry W. Hazard, Madison-Milwaukee-London 1969, s. 277–324. 2 A. P. Evans, The Albigensian Crusade, s. 278; Beverly Mayne Kienzle, Preaching in the Lord’s Vineyard: Cistercians, Heresy, and Crusade in Occitania, 1145–1229, York 2001, s. 150–152.
5
Albigenská Fin.indd 5
22.11.22 19:32
ALBIGENSKÁ HISTORIE
evropských monarchů: kromě francouzského krále také panovníků Aragonu a Anglie.3 Kronika známá jako Hystoria Albigensis (Hystoria Albigensium), sepsaná cisterciáckým mnichem Petrem ze severofrancouzského kláštera Vaux-en-Cernay, pojednává o událostech výpravě předcházejících a o prvních etapách válek. Záznamy končí k roku 1218, kdy Petr z Vaux-en-Cernay zemřel, nebo se minimálně z dějin ztrácí jeho stopa. Stejně jako valná většina vrcholně středověkých kronik je Hystoria Albigensis hodnotově jednostranně zabarveným vyprávěním, předkládajícím výrazně prokřižácký pohled na popisovaný konflikt. Tažení je nazváno Záležitostí míru a víry. Za protagonistu díla lze označit Simona z Montfortu, šlechtice ze severní Francie a pána anglického hrabství Leicester, jednoho z vrchních velitelů křižáckých vojsk v první fází tažení mezi léty 1209–1213. Za hlavního protivníka můžeme považovat především hraběte Raimonda VI. z Toulouse, který je v kronice vylíčen coby zatvrzelý heretik a patron katarských předáků. Hystoria Albigensis představuje, společně s Písní o albigenské křížové výpravě Viléma z Tudely (s pozdějším anonymním pokračováním),4 a s doposud nevydanou kronikou Viléma z Puylaurens, jeden ze tří základních pramenů o křížové výpravě proti albigenským. Stejně jako v případě zbylých dvou děl, podobně zaujatých, se také jedná o jeden z nejznámějších příkladů středověké válečné propagandy. Pro porozumění její rétorice je třeba vzít v potaz, jak vypadalo katarské hnutí na přelomu 12. a 13. století a také jaké byly dobové strategie očerňování heretiků. Hnutí katarů Jako kataři byli ve vrcholném středověku označováni stoupenci náboženského hnutí, vyznávajícího radikální dualitu ducha, stvořeného dobrým Bohem, ztotožněným s Bohem Nového zákona, a hmoty, stvořeného bohem zlým, ztotožněným s ďáblem a v některých variantách také s Bohem zákona Starého. Pojmenování kataři 3
A. P. Evans, The Albigensian Crusade, s. 279.
4 Pro anglický překlad srov. The Song of the Cathar Wars: A History of the Albigensian Crusade, London 2000 (přeložila Janet Shirley).
6
Albigenská Fin.indd 6
22.11.22 19:32
PŘEDMLUVA
je pro toto hnutí užíváno výhradně v katolických hereziologických pramenech, zatímco stoupenci hnutí si měli sami říkat dobří lidé, potažmo dobří křesťané. Měli se vyznačovat přísnou askezí, zahrnující zákaz konzumace masných a mléčných výrobků coby produktů zlé tělesnosti, a také vlastní sestavou rituálů. Z nich nejvýznamnější bylo tzv. consolamentum, neboli „křest Ducha“, prováděný vkládáním rukou, jímž byl posluchač katarských učení přijímán mezi plnohodnotné členy hnutí a musel od dané chvíle dodržovat všechna jeho přísná nařízení. Dodnes se vedou mezi badateli spory, nakolik byli kataři jednotným, vnitřní koherentním hnutím, a nakolik šlo spíše o hereziologickou kategorii, do níž byly zařazovány různé radikálně asketické skupiny, z nichž některé zastávaly heterodoxní kosmologické nauky.5 Kataři jsou v moderním povědomí tradičně spojováni s oblastí Languedoku, z velké části kvůli masivním perzekucím, kterým zde čelili od albigenské křížové výpravy až po své definitivní vymizení v raném 14. století. Nejstarší zprávy o hereticích označovaných jménem kataři ale nepocházejí z jižní Francie, nýbrž z dolního Porýní. Právě zde sepsal mezi léty 1163–1165 benediktinský opat Eckbert ze Schönau své dílo Sermones contra catharos, v němž odsoudil heretické hnutí, vyznávající přísnou dualitu dobrého ducha a zkažené hmoty a provádějící zvláštní rituál křtu vložením rukou u hořícího ohně.6 Ve stejné době, konkrétně roku 1163, měli být v Kolíně nad Rýnem rozlíceným davem upáleni jacísi heretici označovaní jako cathari či catafrige.7 Kdy a jak se tedy dualistické náboženské hnutí, označované jménem cathari, rozšířilo v Languedoku a co můžeme říci o jeho podobách před křížovou výpravou proti albigenským? Za ustavující událost languedockého katarství byl ve starší historiografii považován tzv. koncil v Saint-Félix, setkání katarských 5 Radikální pokus o dekonstrukci kategorie katarství a jejího chápání jako polemické kategorie hereziologů podnikl Mark Gregory Pegg, The Corruption of Angels: The Great Inquisition of 1245–1246, Princeton 2001. Pro konzervativnější, ale zároveň i aktuální pohled na katarství coby vnitřně poměrně soudržný proud středověké křesťanské heterodoxie, který v některých dobách a oblastech vykazoval i pokročilé rysy organizační struktury, srov. David Zbíral, Pokřtění ohněm. Katarské křesťanství ve světle dobových pramenů (12.–14. století), Praha 2019. 6
Jacques-Paul Migne (ed.), Patrologia Latina CXCV, Paris 1855, col. 11–98.
7 Pro nejucelenější líčení události srov. Chronica Regia Coloniensis, (ed.) G. Waitz, MGH SS 18, Hannover 1880, s. 114.
7
Albigenská Fin.indd 7
22.11.22 19:32
ALBIGENSKÁ HISTORIE
předáků, k němuž mělo dojít ve vsi Saint-Félix-de-Caraman (mezi městy Toulouse a Carcassonne) roku 1167.8 Zde měl okcitánské dualisty navštívit jakýsi konstantinopolský předák heretiků jménem Niquinta (Nicheta, Niketa), který měl ustavit místní katarské biskupy včetně hranic jejich jurisdikcí, sjednotit katarské učení a především formalizovat iniciační rituál consolamenta.9 O setkání v Saint-Félix se zmiňují dva katolické hereziologické prameny ze severní Itálie 13. století: anonymní traktát De heresi catharorum, vzniklý kolem nebo krátce po roce 1200, a Tractatus de hereticis, sepsaný kolem roku 1250, snad papežským inkvizitorem Anselmem z Alexandrie.10 Detailně a zdánlivě bezprostředně pak o setkání pojednává tzv. Niquintova listina, dokument údajně představující přímá akta z katarského koncilu v Saint-Félix.11 Ta byla publikována Guillaumem Bessem v roce 1660 a nad její autenticitou se dlouhodobě vznášejí stíny pochybností.12 David Zbíral na základě porovnání Niquintovy listiny s texty De heresi catharorum a Tractatus de hereticis a také analýzou stavu okcitánského katarství v první třetině 13. století předložil přesvědčivou hypotézu, že rukopis listiny, který se svým opisem hlásí k roku 1223, zachycuje vnitřní legendu okcitánských katarů o vlastních počátcích, sestavenou s využitím starších pramenů ve 20. letech 13. století.13 Tedy na sklonku albigenské křížové výpravy a po sepsání Hystoria albigensis. Nezachycuje-li Niquintova listina skutečné počátky vzestupu katarského hnutí v Languedoku, je nejstarším pramenem, který o okcitán8 V moderní historiografii se k autenticitě zpráv o tomto setkání kloní Malcolm Barber, The Cathars: Dualist Heretics in Languedoc in the High Middle Ages, London-New York 2000, s. 7–8. 9
Přeložil D. Zbíral, Pokřtění ohněm, s. 106–108.
10 Antoine Dondaine (ed.), Le Tractatus de Hereticis d’Anselme d’Alexandrie O.P., Archivum Fratrum Praedicatorum 20/1950, s. 308–324. 11 Srov. David Zbiral, Niquintova listina a historiografie katarství v 17. století, Religio: revue pro religionistiku 13/2005, s. 310–317; přepracovaný překlad v Pokřtění ohněm, s. 106–108. 12 Nejvýznamněji práci představuje Monique Zerner, La Charte de Niquinta, l’hérésie et l’érudition des années 1650–1660, in: L’histoire du catharisme en discussion: Le „concile“ de Saint-Félix (1167), (ed.) Monique Zerner, Nice 2001, s. 203–248. Podle Zernerové se s vysokou pravděpodobností jedná o padělek. Nejspíš ne přímo Bessův, ale vytvořený nějakým falzifikátorem 16.–17. století, od kterého Besse falzum převzal. 13 David Zbíral, Niquintova listina a vyprávění o katarských církvích v Itálii a jihozápadní Francii, Religio: Revue pro religionistiku 14/2006, s. 19–40, zejména s. 33–39; Týž, Pokřtění ohněm, s. 100–106.
8
Albigenská Fin.indd 8
22.11.22 19:32
PŘEDMLUVA
ských katarech systematicky pojednává, traktát De heresi catharorum. Ten byl sepsán v Lombardii, nejdříve na samém sklonku 12. století. Starší prameny hovoří buď o katarech porýnských, nebo uvádějí jen název katarské hereze lokalizované do oblasti Languedoku (tak 27. kánon 3. lateránského koncilu z roku 1179),14 nebo dokonce bez lokalizace (bula papeže Lucia III. Ad abolendam z roku 1184).15 Existují však prameny z 12. století, které naznačují, že cosi jako metafyzicky dualistické kosmologie klíčilo v okcitánsky hovořících oblastech dlouho před rokem 1200. Už ve 40. letech 12. století zde kázal vlivný cisterciácký opat Bernard z Clairvaux. Ten ve svých promluvách odsuzoval heretiky, kteří měli odmítat křest dětí, uzavírání manželství, nauku o očistci a kritizovat bohatství církve. Hlavním terčem Bernardova hněvu byl laický antiklerikální kazatel Jindřich Mnich, známý též jako Jindřich z Lausanne nebo Jindřich z Le Mans.16 Beverly Mayne Kienzle však připomíná, že Bernard vystupoval i proti jakési skupině heretiků z Toulouse, kterou nazýval ariáni nebo také tkalci, a mezi nimiž je snad možné hledat počátky languedockých katarů.17 Hypotéza o původu katarství mezi cestujícími řemeslníky zpracovávajícími přízi, jež by pomohla vysvětlit rychlé rozšíření katarství v širokém prostoru od dolního Porýní do Lombardie, je v moderní historiografii katarství průběžně diskutována.18 Ve druhé polovině 12. století patrně působily v oblasti Languedoku skupiny, které ještě důrazněji než Bernardovi tkalci odsuzovaly tělesnost a plození. Sekretář a mladší spolupracovník Bernarda z Clairvaux, Geoffrey z Auxerre, kázal proti tamním heretikům, kteří měli raději zabíjet počaté plody ještě v děloze, než aby dopustili roz14 Norman P. Tanner (ed.), Decrees of the Ecumenical Councils, díl 1, Georgetown 1990, s. 224–225. 15 James Fearns (ed.), Ketzer und Ketzerbekämpfung im Hochmittelalter, Göttingen 1968, s. 61–63. 16 Pro shrnutí srov. Beverly Mayne Kienzle, Preaching in the Lord’s Vineyard. Cistercians, Heresy, and Crusade in Occitania, 1145–1229, York 2001, s. 78–108. 17 B. M. Kienzle, Preaching in the Lord’s Vineyard, s. 103. 18 Systematicky ji pojednal Lutz E. Kaelber, Weavers into Heretics? The Social Organization of Early Thirteenth-Century Catharism in Comparative Perspective, Social Science History 21/1997, s. 111–137.
9
Albigenská Fin.indd 9
22.11.22 19:32
ALBIGENSKÁ HISTORIE
množení hříšného těla.19 Jakkoli bylo obvinění z provádění potratů s vysokou pravděpodobností přehnané, lze z něj usuzovat, že nauky skupin odmítajících tělesnost se v Languedoku druhé poloviny 12. století postupně radikalizovaly. Na sklonku 12. století již katarství nabývalo podoby svébytného hnutí, a to přinejmenším v západní Lombardii, oblasti geograficky i jazykově Languedoku blízké. V té době zde byl redigován pozoruhodný apokryfní spis známý jako Otázky Janovy. Dodnes není vyřešena otázka, zda a do jaké míry se jednalo o překlad textu z řečtiny, popřípadě církevní staroslověnštiny, pocházejícího z prostředí dualistického hnutí bogomilů, rozšířeného od 10. století v Bulharsku a na Balkáně.20 Text podává souvislý výklad kosmologického mýtu, v němž hmotný svět a lidská těla jsou stvořeny padlým pyšným andělem, ďáblem, a v tělech jsou uvězněni andělé, které ďábel při svém pádu strhl z nebes. Ačkoli Otázky Janovy představují mimořádně propracovanou, nikoli běžnou verzi katarské kosmologie, její obrysy sdílí řada pozdějších textů 13. století, lze tedy důvodně předpokládat, že dopad ať už přímo Otázek Janových nebo myšlenkového proudu, do něhož spadaly, byl mezi lombardskými a okcitánskými katary nemalý. Obecně proto můžeme říci: katarství představovalo v okcitánsky a franko-provensálsky hovořících oblastech Languedoku a západní Lombardie kolem roku 1200 dobře vymezitelné hnutí se svébytnou mytologií, obřady a významnými prvky společenské organizace. Vylíčení katarů v kronice Hystoria Albigensis však podléhalo, stejně jako veškerý obsah díla, propagandistickému záměru Petra z Vaux-en-Cernay a křižácké strany. „Albigenská hereze“ podle Petra z Vaux-en-Cernay Při čtení kroniky Hystoria Albigensis je nápadný agresivní rozměr, který Petr z Vaux-en-Cernay languedockým katarům připsal. Kataři v jeho podání nebyli jen bludným náboženským hnutím, nýbrž 19 Godefridus Altissiodorensis, Sermones super Apocalypsim, (ed.) Ferruccio Gastaldelli, Roma 1970, s. 210. 20 K hypotéze o převzetí textu z prostředí východního křesťanství se kloní D. Zbíral, Pokřtění ohněm, s. 161–168. Rezervovanější stanovisko, hovořící o volném ovlivnění textu bogomilským učením, zastává Pilar Jiménez Sanchez, Les Catharismes. Modèles dissidents du christianisme médiéval (XIIe-XIIIe siècles), Rennes 2008, s. 219.
10
Albigenská Fin.indd 10
22.11.22 19:32