9788024961293

Předmluva

Na Hypotéze lásky mě nepřitahují jen romantika nebo humor, i když obojí je důvodem, proč se člověk do knihy tak rychle zamiluje. Kouzlo spočívá v napětí pod tím vším – v pocitu, že každou chvíli se může všechno změnit. Že na rubu rozhodnutí, na které ještě nejste tak úplně připravení, je vždycky cosi skutečného. Na povrchu je Hypotéza lásky půvabná a povzbudivá jako všechny dobré příběhy. Vespod se ale skrývá něco nenápadnějšího: rozhodnutí, že se přestanete chránit. Že konečně vyslovíte to, kolem čeho jste dosud jen kroužili, nebo že budete chtít něco tak silně, až jste ochotní riskovat omyl. Ta představa je mi důvěrně známá. Jsem herečka. V mé práci je spousta situací, kdy musíte vstoupit na nejistou půdu a věřit, že vás tam čeká něco poctivého. Pokaždé se necítíte připravení, pokaždé nevíte přesně, kam směřujete, ale stejně se do toho pustíte. Někdy všechno až příliš promýšlíte nebo se to snažíte až moc kontrolovat, ale často je nejlepší nechat věcem volný průběh a věřit, že to vyjde. Přivést tento příběh k životu si žádalo

HYPOTÉZA LÁSKY

7

podobný druh důvěry. Znamenalo to všímat si těch nejnicotnějších okamžiků – odmlk, nedorozumění, slov, která téměř padla –, protože ty jsou často těmi nejvýmluvnějšími. Ali Hazelwood napsala postavy, s nimiž se můžeme tím nejlepším způsobem ztotožnit. Váhají, pochybují o sobě, snaží se mít věci pod kontrolou často déle, než je to nutné. A pak si krůček za krůčkem dovolují být otevřenější, než měly v úmyslu. Hypotéza lásky je ve své podstatě víc než příběh o tom, jak se do sebe dva lidé zamilují. Je to příběh zranitelnosti přicházející s tím, když se někomu odhalíme. Příběh rizika, které takové rozhodnutí přináší. Ať už se k tomuto vyprávění vracíte, nebo ho objevujete poprvé, doufám, že se v něm někde najdete: v nejistotě, váhání, v okamžicích, kdy se navzdory všemu rozhodnete vykročit kupředu. – Lili Reinhart

Hy·po·té·za (podstatné jméno) Výpověď, jejíž platnost se pouze předpokládá na základě nedostatečných důkazů, ale je formulovaná tak, aby ji bylo možné potvrdit nebo vyvrátit. Příklad: „Vzhledem k dostupným informacím a doposud shromážděným datům vyslovuji hypotézu, že čím dál se budu držet od lásky, tím líp pro mě.“

Prolog

Upřímně, Olive se s tím postgraduálním studiem pořád nemohla rozhodnout. Ne snad proto, že by ji přírodní vědy nebavily. (Bavily. Milovala je. Šly jí ze všeho nejlíp.) A ne proto, že tady naprosto zjevně blikala spousta rudých kontrolek. Moc dobře si uvědomovala, že upsat se k letům nedoceňované a mizerně placené práce, na osmdesát hodin týdně, nemusí být nejlepší pro její duševní zdraví. Večery strávené ve společnosti Bunsenova kahanu, aby odhalila jakousi triviální špetku vědění, nemusí být klíčem ke štěstí. Podřídit veškeré funkce těla i mysli akademickému bádání, jen s nepravidelnými přestávkami na zhltnutí něčího zapomenutého bagelu, nemusí být to nejmoudřejší rozhodnutí. Tohle všechno si uvědomovala, ale s ničím z toho si nedělala starosti. Anebo možná dělala, trošku, ale s tím si dokáže poradit. Ne, od rozhodnutí propadnout tomu nechvalně známému, depresivně suchopárnému pekelnému kruhu (jinak známému jako doktorandské studium) ji odrazovalo něco jiného. Tedy… odrazovalo ji to až do chvíle,

12

A L I H A Z E LW O O D

než dostala pozvánku k přijímacímu pohovoru na místo doktorandky na stanfordské katedře biologie, kde potkala TOHO MUŽE. TOHO MUŽE, jehož jméno se nikdy nedozvěděla. TOHO MUŽE, na něhož narazila, když poslepu vklopýtala na první toaletu, kterou uviděla. TOHO MUŽE, který jí položil otázku: „Jen by mě tak zajímalo – existuje nějaký konkrétní důvod, proč pláčete v mé umývárně?“ Olive vyjekla. Pokusila se otevřít oči skrz slzy, ale skoro se jí to nepodařilo. To málo, co viděla, bylo rozmazané. Rozeznávala jen rozpité obrysy – někoho vysokého, tmavého, zarostlého, v černém obleku a… ano. To bylo to podstatné. „T-to nejsou dámské toalety?“ vykoktala. Odmlka. Ticho. A pak: „Ne.“ Hlas měl hluboký. Hodně hluboký. Vážně pořádně hluboký. Kouzelně hluboký. „Víte to jistě?“ „Ano.“ „Určitě?“ „Popravdě řečeno, tohle je umývárna k mé laboratoři.“ Aha. Tak teď ji dostal. „Moc se omlouvám. Potřebujete na –?“ Ukázala ke kabince, nebo do těch míst, kde si myslela, že by mohla být. Oči ji pálily, i když je měla zavřené, a tiskla na ně víčka pořádně křečovitě, aby tu palčivost zahnala. Pokusila se otřít si tváře rukávem, jenže zavinovací šaty byly z levného a tenoučkého materiálu. Neabsorbovaly vlhko zdaleka tak dobře jako pravá bavlna. Ach, prosté radosti chudoby. „Potřebuju vylít tohle činidlo do výlevky,“ prohlásil, ale Olive neslyšela, že by se pohnul. Možná proto, že mu blokuje umyvadlo. Anebo si myslí, že je nějaká magorka, a chce

HYPOTÉZA LÁSKY

13

na ni zavolat kampusovou ochranku. To by její sny o doktorandském studiu ukončilo hodně rychle, co? „Tuhle místnost nepoužíváme jako toalety, slouží k vylévání odpadu a umývání laboratorního vybavení.“ „Aha, promiňte. Myslela jsem…“ Spíš nemyslela. Občas k tomu měla sklony, což bylo její prokletí. „Jste v pořádku?“ Musí být pořádně vysoký, napadlo ji. Jeho hlas zněl, jako by přicházel z výšky asi tak tři metry nad ní. „Jistě, proč se ptáte?“ „Protože pláčete v mé umývárně.“ „Ne, já nepláču. Totiž, možná jistým způsobem ano, ale jsou to jen slzy, chápete?“ „Nechápu.“ Povzdychla si a opřela se o kachlíkovou zeď. „To dělají ty kontaktní čočky. Jsou už nějakou dobu prošlé a nebyly moc kvalitní, ani když byly nové. Dráždí mi oči. Už jsem si je vyn­da­la, ale…“ Pokrčila rameny. Doufala, že aspoň přibližně jeho směrem. „Chvíli to trvá, než se to zlepší.“ „Vy jste si dala do očí prošlé čočky?“ „Nejsou prošlé moc dlouho.“ „Co je to ‚ne moc dlouho‘?“ „Nevím… pár let?“ „Prosím?“ Souhlásky vyslovoval ostře a pečlivě. Řízně. Příjemně. „Jen asi dva roky.“ „Jen dva roky?“ „To nevadí. Data spotřeby jsou pro slabochy.“ Ostrý zvuk – něco jako odfrknutí. „Data spotřeby slouží k tomu, abych vás nemusel najít, jak pláčete v mé umývárně.“

14

A L I H A Z E LW O O D

Jestli ten chlap není sám pan Stanford, pak by tomu už měl vážně přestat říkat moje umývárna. „To nic.“ Mávla rukou. Protočila by panenky, kdyby ji oči tak nepálily. „To pálení trvá jen pár minut.“ „Chcete říct, že jste to neudělala poprvé?“ Zamračila se. „Co jako?“ „Že jste si nenasadila prošlé čočky poprvé?“ „Samozřejmě že ne. Čočky nejsou levné.“ „Oči taky ne.“ Hm. Dobrá poznámka. „Poslyšte, nesetkali jsme se už? Možná včera na té večeři s potenciálními příštími doktorandy?“ „Ne.“ „Vy jste tam nebyl?“ „Na takové akce nechodím.“ „A co jídlo zdarma?“ „Za ty zdvořilostní rozhovory to nestojí.“ Třeba drží nějakou dietu, protože který doktorand tohle může říct? Olive si byla jistá, že ten dlouhán je student programu Ph.D. – prozradil ho ten povýšený, opovržlivý tón. Všichni doktorandi jsou takoví: myslí si, že jsou lepší než ostatní, protože mají to pochybné privilegium zabíjet ve jménu vědy octomilky za devadesát centů na hodinu. V pochmurné, deprimující pekelné krajině akademického prostředí jsou postgraduální studenti ta nejnižší stvoření, a tudíž musí přesvědčit především sami sebe, že jsou nejlepší. Olive nebyla žádná klinická psycholožka, ale připadalo jí to jako učebnicová ukázka obranného mechanismu. „Byla jste na pohovoru na doktorandské místo?“ zeptal se jí.

HYPOTÉZA LÁSKY

15

„Ano, pro příští rok na katedru biologie.“ Bože, ty oči ji tak hrozně pálily. Když už teď věděla, že je taky doktorand, připadalo jí bezpečné mu tykat. „Co ty?“ „Já?“ „Jak dlouho už jsi tady?“ „Tady?“ Odmlka. „Šest let, víceméně.“ „Aha. Takže to už budeš brzo obhajovat disertaci?“ „Ehm…“ Zaslechla váhavost v jeho hlase a okamžitě se zastyděla. „Poč­kej, ne, nemusíš mi to říkat. První pravidlo post­gra­ duálu – nesděluj ostatním doktorandům termín obhajoby.“ Ticho. Vteřinu, dvě. „Přesně tak.“ „Promiň.“ Zalitovala, že ho nevidí. Společenské interakce byly vždycky těžké, a tím hůř, když člověk přišel i o těch pár vodítek, která mohl mít. „Nechtěla jsem, aby to znělo, jako když tě vyslýchají rodiče o Díkůvzdání.“ Tiše se zasmál. „To bys nedokázala.“ „Ach.“ Usmála se. „Otravní rodiče?“ „A ještě horší Díkůvzdání.“ „To máte vy Američani za to, že jste opustili Common­ wealth.“ Natáhla ruku a doufala, že aspoň přibližně k němu. „Mimochodem, jsem Olive. Jako oliva.“ Už si začínala myslet, že se možná představuje odtoku umyvadla, když vtom uslyšela, že popošel blíž. Ruka, která sevřela tu její, byla suchá a horká a tak velká, že by v ní mohla zmizet celá pěst. Všechno na něm muselo být obrovské. Výška, prsty, hlas. Což nebylo tak nepříjemné. „Ty nejsi Američanka?“ zeptal se. „Kanaďanka. Poslyš, kdybys čirou náhodou mluvil s někým z přijímací komise, můžeš prosím vynechat tu mou

16

A L I H A Z E LW O O D

čočkovou lapálii? Mohla bych pak vypadat jako ne tak úplně brilantní kandidátka.“ „Myslíš?“ opáčil vážně. Kdyby mohla, zamračila by se na něj. Ale možná se jí to povedlo i tak, protože se zasmál. Jen krátce, ale Olive to neušlo. A docela se jí to líbilo. Pustil ji a ona si uvědomila, že se ho sama nepřestávala držet. Jejda. „Chceš sem nastoupit?“ zeptal se. Pokrčila rameny. „Třeba mě nebudou chtít.“ Ale měla pocit, že si s profesorkou Aslanovou, která s ní vedla pohovor, vážně sedly. Olive s ní koktala a mumlala mnohem míň než obvykle. Plus měla taky vynikající známky a doporučení z magisterského studia. Nemít žádný osobní život je někdy výhoda. „A jestli ti to místo nabídnou, máš v plánu ho přijmout?“ Byla by hloupá, kdyby neměla. Tohle je přece Stanford – s jedním z nejlepších biologických programů ze všech univerzit. Nebo si to Olive aspoň opakovala, aby něčím přebila tu ochromující pravdu. Totiž že si tím postgraduálním studiem pořád není jistá. „No… asi ano. I když musím říct, že hranice mezi ideálním kariérním rozhodnutím a zásadním zmrvením života je trochu nejasná.“ „To vypadá, jako by ses spíš přikláněla k názoru, že tohle je zmrvení.“ Znělo to, jako by se usmíval. „Ne. No, totiž… já jen…“ „Co jen?“ Kousla se do rtu. „Co když na to nemám?“ vyhrkla. Proč, proboha, proč se svěřuje s největšími obavami svého tajnůstkářského srdce tomuhle neznámému chlápkovi

HYPOTÉZA LÁSKY

17

v umývárně? K čemu? Pokaždé když svoje pochyby vyslovila před někým ze svých přátel a známých, uslyšela vždycky stejná klišé, stejně bezobsažné povzbuzování: To bude dobré. Ty to zvládneš. Já ti věřím. Tenhle cizinec určitě prohlásí něco podobného. Už se nadechuje. Každou chvíli to z něj vyletí. Už – „Proč to chceš dělat?“ Eh? „Dělat… co?“ „Získat doktorát. Co tě k tomu vede?“ Olive si odkašlala. „Vždycky jsem měla zvídavou mysl a postgraduální studium mi přišlo jako ideální prostředí, ve kterém můžeš něco takového rozvinout. Získám tak důležité předpoklady k dalšímu –“ Odfrknul si. Olive se zamračila. „Co je?“ „Nechci, abys mi tady teď recitovala z příručky Jak se připravit na pohovor. Proč chceš ty sama dělat doktorát?“ „Ale tohle je pravda,“ namítla trochu nejistě. „Chci si zlepšit svoje badatelské schopnosti –“ „Chceš dělat postgraduál, protože tě nenapadá nic lepšího?“ „Ne.“ „Protože jsi nesehnala žádné místo v praxi?“ „Ne, já – já ani žádné nesháněla.“ „Aha.“ Pohnul se, jeho mohutný rozmazaný obrys se přiblížil a vylil něco do umyvadla. Olive ucítila eugenol, aviváž a čistou mužskou pokožku. Kupodivu to byla příjemně voňavá směs.

18

A L I H A Z E LW O O D

„Potřebuju větší volnost, než jakou mi může průmysl nabídnout.“ „Na akademické půdě moc svobody nezískáš.“ Jeho hlas k ní přicházel zblízka, jako by zůstal stát hned u ní. „Budeš muset shánět finance na svou práci, bojovat o ně se směšně soupeřivými žadateli o granty. V praxi by sis vydělala mnohem víc, dělala bys jen od devíti do pěti, a dokonce mohla i zažívat to, čemu se říká víkendy.“ Olive se zachmuřila. „Chceš mě přesvědčit, abych svou žádost o místo tady stáhla? Není to náhodou nějaká skrytá kampaň proti lidem, co nosí prošlé oční čočky?“ „Ne.“ Slyšela v jeho odpovědi pousmání. „Jsem ochoten předstírat, že to bylo jen opomenutí.“ „Nosím je pořád a skoro nikdy mi ne–“ „Takže se jedná o dlouhou sérii opomenutí.“ Povzdychl si. „Víš co? Já netuším, jestli na to máš, ale tuhle otázku by sis neměla klást. Akademická kariéra od tebe chce spoustu muziky za málo peněz. Záleží na tom, jestli ty máš dost dobrý důvod, abys o ni usilovala. Takže proč chceš být doktorka, Olive?“ Zamyslela se nad tím a přemýšlela a přemýšlela ještě víc. Pak se opatrně ozvala. „Chci něco zjistit. Něco konkrétního – chci najít odpověď na jednu otázku.“ Tak, a je to venku. Takhle to s ní je. „Je to něco, co podle mě nikdo neobjeví, když se tím nebudu zabývat já.“ „Otázku?“ Vnímala, jak se pohnul vzduch, a došlo jí, že TEN MUŽ se teď opírá o umyvadlo. „Ano.“ V puse jí vyschlo. „Je to něco, co je pro mě důležité. A – a nevěřím, že by to zvládnul někdo jiný. Protože

HYPOTÉZA LÁSKY

19

to zatím nikdo neudělal. Protože…“ Protože se stalo něco špatného. Protože se chci podílet na tom, aby se to už nestávalo. Takové tíživé myšlenky v přítomnosti cizího člověka, v temnotě za zavřenými víčky. A tak je trochu pootevřela. Viděla pořád rozmazaně, ale ta palčivost byla skoro ta tam. TEN MUŽ se na ni díval. Po okrajích pořád trochu rozpitý, ale byl rozhodně tam a trpělivě čekal, až bude pokračovat. „Pro mě je to důležité,“ zopakovala. „Ten výzkum, na kterém chci pracovat.“ Olive bylo třiadvacet a byla na světě sama. Nestála o víkendy ani o dobrý plat. Chtěla se vrátit v čase. Chtěla být míň osamělá. Jenže to nešlo, a tak se rozhodla usilovat o nápravu toho, co by napravit mohla. TEN MUŽ přikývl, ale neřekl nic, jen se narovnal a zamířil ke dveřím. Zřejmě odcházel. „Je můj důvod dost dobrý na to, abych šla studovat postgraduál?“ zavolala za ním. Nelíbilo se jí, že to zní, jako by škemrala o jeho schválení. Že by byla uprostřed nějaké existenciální krize? Neznámý se zastavil a ohlédl se jejím směrem. „Je to ten nejlepší.“ Napadlo ji, že se usmívá. Nebo něco na ten způsob. „Hodně štěstí s výsledkem pohovoru, Olive.“ „Děkuju.“ Už byl skoro ze dveří. „Třeba se uvidíme příští akademický rok,“ vyhrkla a trochu zrudla. „Jestli se sem dostanu. A jestli ty už nebudeš mít po disertaci.“ „Třeba,“ zaslechla ještě.

20

A L I H A Z E LW O O D

A pak už byl pryč. Olive ani nestačila zjistit, jak se jmenoval. Ale když o pár týdnů později dostala ze Stanfordu nabídku nastoupit jako doktorandka na katedru biologie, přijala ji. Bez váhání.

Kapitola první HYPOTÉZA: Existuje-li možnost volby mezi A (poněkud ošemetná situace) a B (kolosální průser s ničivými důsledky), zvolím vždy B.

O dva roky a jedenáct měsíců později

Na Olivinu obranu je třeba uvést, že ten muž se líbání nijak nebránil. Chvíli mu sice trvalo se přizpůsobit – což bylo naprosto pochopitelné, vzhledem k náhlosti situace. Byla to trapná, nepříjemná, poněkud bolestivá minuta, během níž Olive opakovaně tiskla rty k jeho a vytahovala se tak vysoko, jak jí prsty u nohou dovolily, aby se jejich ústa ocitla na stejné úrovni. Musí být tak vysoký? Jejich polibek nejspíš vypadal jako neohrabaná hlavička a ona už začínala mít obavy, že to nezvládne. Anh, její kamarádce, kterou Olive před pár vteřinami viděla jít jejich směrem, bude stačit jediný pohled, aby zjistila, že Olive a pan Polibek nejsou zrovna dvojice uprostřed vášnivého rande. A pak ten mučivě dlouhý okamžik pominul a polibek se… změnil. Muž se ostře nadechl a naklonil maličko hlavu,

22

A L I H A Z E LW O O D

takže si Olive začala připadat trochu jako opička šplhající na baobab. A jeho ruce – velké a díkybohu v klimatizované chodbě pořád teplé – se jí sevřely kolem pasu. Vyjely o pár centimetrů vzhůru k Olivinu hrudnímu koši a přidržely ji u něj. Ne moc blízko a ani ne moc daleko. Tak akorát. Byla to spíš prodloužená přátelská pusa než cokoli jiného, ale ne nepříjemná, a na několik nekonečných vteřin Olive zapomněla na spoustu věcí včetně toho, že se tady vine k úplně cizímu člověku. Že měla sotva dost času zašeptat: „Prosím, můžu vás políbit?“, než přitiskla rty na jeho. A že její původní motivace pro tenhle výstup byla obelhat Anh, svou nejlepší kamarádku na světě. Tohle prostě dokáže dobrý polibek: přimět dívku, aby na nějakou dobu zapomněla sama na sebe. Olive se přistihla, že se tiskne k jeho široké pevné hrudi, která před ní rozhodně neuhýbala. Ruce jí sklouzly od výrazné čelisti a ponořily se do překvapivě hustých, hebkých vlasů a pak – a pak sama sebe slyšela, jak vzdychá, jako by jí už docházel dech, a najednou jí to došlo, jako když ji do hlavy praští cihla – Ne. Ne. Ne, ne, ne. Neměla by si to tak užívat. S úplně cizím chlápkem a tak vůbec. Zalapala po dechu, odstrčila ho od sebe a zoufale se rozhlížela po Anh. V namodralém světle zářivek chodby biologické laboratoře v jedenáct hodin večer svou kamarádku nikde neviděla. Zvláštní. Olive si byla jistá, že ji před pár vteřinami zahlédla. Zato teď viděla až moc dobře, na koho se to bezmyšlenkovitě vrhla se žádostí o polibek. Ten muž stál před ní, rty

HYPOTÉZA LÁSKY

23

pootevřené, hrudník se mu zvedal a oči mu zvláštně zářily. A v tu chvíli Olive došla obludnost toho, co udělala. Koho to zrovna – Do prdele. Je do prdele mrtvá. Protože doktor Adam Carlsen je notoricky známý kretén. Což nebylo pozoruhodné samo o sobě, protože v univerzitním životě každá pozice nad úrovní postgraduálních studentů (kam bohužel Olive patřila) vyžadovala jistý stupeň kreténství, pokud se na ní chtěl člověk udržet, a na samém vrcholku pyramidy kreténskosti byla definitiva. Ovšem doktor Carlsen byl výjimečný debil, aspoň pokud se dalo věřit školním drbům. To kvůli němu musel Olivin spolubydlící vzdát dva výzkumné projekty a bude nejspíš končit až o rok později. Kvůli němu se Jeremy pozvracel z nervozity před každým zasedáním konzultační komise. Kvůli němu byla dobrá polovina postgraduálních studentů na katedře nucena posunout termíny obhajoby svých disertačních prací. Olivin další kamarád Joe, který ji každý čtvrtek vodil na rozmazané evropské filmy s miniaturními titulky, byl rešeršním asistentem v Carlsenově laboratoři. Rozhodl se s tím ale po půl roce „z různých důvodů“ seknout. Nejspíš udělal dobře, protože zbývající Carlsenovi postgraduální asistenti měli neustále roztřesené ruce a často vypadali, jako by rok nespali. Doktor Carlsen byl možná mladá akademická hvězda a biologický génius, ale byl taky nepříjemný a přehnaně kritický, a z jeho hlasu i držení těla bylo zřejmé, jaké má o sobě mínění – že jedině on odvádí na katedře biologie na Stanfordu dobrou práci. A nejen tam, nejspíš na celém světě.

24

A L I H A Z E LW O O D

Byl pověstný svou náladovostí a vůbec to byl protivný, nesnesitelný debil. A Olive ho právě políbila. Netušila, jak dlouho ticho mezi nimi trvá – věděla jen, že ho přerušil on. Stál před ní, směšně impozantní s těma svýma tmavýma očima a ještě tmavšími vlasy, zíral na ni ze své výšky sto devadesáti a bůhvíkolika ještě centimetrů – musel být tak o pěta­dvacet čísel vyšší než ona. Zamračil se, jako to obvykle dělával na postgraduálním semináři chvíli předtím, než zvednutou rukou upozornil mluvčího na nějakou fatální chybu v jeho projevu. Adam Carlsen, ničitel vědeckých kariér, prohlásila o něm jednou Olivina školitelka. To nic. To bude v pořádku. V naprostém pořádku. Olive bude prostě předstírat, že se vůbec nic nestalo, zdvořile na něj kývne a vytratí se odsud. Jo, tomu se říká plán. „Vy jste… vy jste mě zrovna políbila?“ Znělo to zmateně, možná i trochu udýchaně. Rty měl plné a měkké a… Panebože. Zlíbané. Od ní. Neexistuje způsob, jak by se z toho mohla vyzout. Jak by mohla předstírat, že se to nestalo? No, ale… za pokus člověk nic nedá. „Ne.“ Kupodivu to zabralo. „Aha. Dobře.“ Carlsen jí pokývl a odvrátil se od ní. Vypadal poněkud dezorientovaně. Udělal několik kroků chodbou směrem k fontánce s pitnou vodou, kam zřejmě mířil původně. Olive už začínala věřit, že by z toho opravdu mohla vyváznout takhle lacino, když vtom se náhle zastavil a otočil se k ní se skeptickým výrazem v obličeji. „Víte to jistě?“

HYPOTÉZA LÁSKY

25

Sakra. „No, to…“ Zabořila si obličej do dlaní. „Ale není to tak, jak to vypadá.“ „Dobře. Totiž… dobře,“ zopakoval zvolna. Hlas měl hluboký a tichý a znělo to, jako by začínal zuřit. „A jak to tedy je?“ To se prostě nedalo vysvětlit. I běžnému člověku by to muselo připadat divné, natož Adamu Carlsenovi, který očividně empatii považoval za bacil, ne za projev lidskosti. Ten to nemůže nikdy pochopit. Olive spustila paže podél těla a zhluboka se nadechla. „Já… poslyšte, nechci být nezdvořilá, ale do toho vám vážně nic není.“ Chvíli na ni zíral, než přikývl. „Jistě. Ovšem.“ Zřejmě už byl zase zpátky ve své obvyklé formě, protože mu z hlasu zmizelo překvapení a zněl opět normálně. Suše. Lakonicky. „Takže bych se měl vrátit do své pracovny a začít pracovat na stížnosti podle Hlavy IX.“ Olive vydechla ulehčením. „Ano, to bude nejlepší, protože – počkat. Začít pracovat na čem?“ Naklonil hlavu ke straně. „Hlava IX je zákon o občanských právech, který mimo jiné postihuje jakékoli sexuální obtěžování na akademické půdě –“ „Já vím, co je Hlava IX.“ „Ach tak. Takže jste se na ni úmyslně rozhodla nedbat.“ „Já – co? Ne. Ne. To není pravda!“ Pokrčil rameny. „Pak jsem se musel zmýlit a sexuálně mě napadl někdo jiný.“ „Napadl – já – já vás nenapadla.“ „Políbila jste mě.“ „Ale ne doopravdy.“

26

A L I H A Z E LW O O D

„Aniž jste si vyžádala můj předchozí souhlas.“ „Já se vás zeptala, jestli můžu!“ „Ale udělala jste to, aniž jste počkala na mou odpověď.“ „Co? Vždyť jste řekl ano.“ „Pardon?“ Zamračila se. „Zeptala jsem se, jestli vás můžu políbit, a vy jste řekl ano.“ „Chybná interpretace. Zeptala jste se mě, jestli mě můžete políbit, a já si odfrknul.“ „Jsem si naprosto jistá, že jste odpověděl ano.“ Nazdvihl jedno obočí a Olive si dopřála asi minutu denního snění o tom, jak někoho utopí. Doktora Carlsena. Sebe. Obojí znělo velmi lákavě. „Poslyšte, vážně se moc omlouvám. Bylo to bláznivé. Nemůžeme na to prostě zapomenout, prosím?“ Dlouze se na ni zadíval. Jeho hranatý obličej vypadal vážně a ještě nějak… Tak, že to nedokázala úplně rozluštit, protože ji rozptylovalo to, jak zatraceně vysoký a mohutný je. Jak se nad ní tyčí. Olive byla vždycky štíhlá až hubená, ale dívky, které měří metr sedmdesát pět, si jen málokdy připadají drobné. Ledaže by stály vedle Adama Carlsena. Samozřejmě věděla, že je vysoký, vídala ho na katedře a potkávala v kampusu, občas spolu jeli výtahem, ale nikdy s ním nemluvila. Nikdy vedle něj nebyla tak blízko. Leda před pár vteřinami, Olive, kdy jsi mu málem strčila jazyk do – „Je vám snad něco?“ Znělo to téměř starostlivě. „Co? Ne, ne. Nic mi není.“ „Protože,“ pokračoval klidně, „líbat cizí muže o půlnoci v laboratoři by mohlo naznačovat, že nejste tak úplně v pořádku.“

HYPOTÉZA LÁSKY

27

„Jsem v pořádku.“ Carlsen zamyšleně přikývl. „Dobře, pak tedy v příštích dnech očekávejte e-mail s pozvánkou na jednání komise.“ Otočil se, aby prošel kolem ní, a Olive vyjekla: „Ani jste se nezeptal, jak se jmenuju!“ „Jistě to nebude problém zjistit, protože jste musela po­ užít svou přístupovou kartu, abyste se dostala do laboratorní sekce ve večerních hodinách. Dobrou noc.“ „Počkejte!“ Naklonila se k němu a chytila ho za zápěstí, aby ho zarazila. Okamžitě se zastavil, i když bylo zřejmé, že by se jí mohl snadno vytrhnout. Místo toho významně zíral na místo, kde její prsty svíraly jeho pokožku – hned pod hodinkami, které nejspíš stály půlku jejího ročního doktorandského platu. Nebo celý. Ihned ho pustila a ucouvla o krok. „Promiňte, nechtěla jsem –“ „Ten polibek. Vysvětlete mi to.“ Olive se kousla do spodního rtu. Teď je vážně v háji. Musí mu to říct. „Anh Phamová.“ Rozhlédla se kolem, aby si byla jistá, že Anh už je vážně pryč. „Ta dívka, která tady předtím prošla kolem. Je taky doktorandka na katedře biologie.“ Carlsen nedal nijak najevo, že ví, o kom je řeč. „Anh se…“ Olive si zastrčila za ucho zatoulaný pramínek hnědých vlasů. Byla to vážně trapná historka. Složitá a taky trochu dětinská. „Začala jsem se vídat s jedním klukem z katedry. Jeremy Langley, má zrzavé vlasy a jeho školitel je… No, to je jedno, prostě jsme si párkrát vyšli a pak jsem ho přivedla na oslavu narozenin Anh. A oni dva, prostě si začali výborně rozumět a –“ Olive zavřela oči, což zřejmě nebyl nejlepší nápad, protože teď to všechno viděla v živých barvách pod víčky: jak se

28

A L I H A Z E LW O O D

její nejlepší kamarádka a její přítel nenuceně baví v bowlingové herně, jako by se znali celý život. Jak jim ani na chvíli nedocházejí témata, jak se spolu smějí a jak ke konci večera už Jeremy z Anh ne­spouš­tí oči. Bylo až bolestně zřejmé, o koho z nich dvou se zajímá víc. Olive mávla rukou a vynutila ze sebe úsměv. „Abych to zkrátila, když jsme se s Jeremym rozešli, pozval na rande Anh. Ta odmítla, protože… se to mezi námi děvčaty nedělá a tak, jenže já vím, že se jí vážně líbí. Jen nechce ranit moje city, i když jsem ji tolikrát ujišťovala, že jsem v pořádku. Jenže mi nechce věřit.“ Nemluvě o tom, jak jsem ji tuhle zaslechla mluvit s naším kamarádem Malcolmem, kterému říkala, že Jeremy je úžasný, jenže by mi nikdy nemohla ublížit tím, že s ním začne chodit, a znělo to tak zoufale. Zklamaně a nejistě, vůbec to nebyla ta kurážná, sexy a drzá Anh, jak ji znám. „Proto jsem jí namluvila, že už chodím s někým jiným. Je moje nejlepší kamarádka a já u ní nikdy nezažila, že by o nějakého kluka stála tak moc. Chci, aby byla šťastná, protože si to zaslouží, a ona by určitě chtěla totéž pro mě a –“ Olive si uvědomila, že plácá a že Carlsenovi na tom všem nejspíš vůbec nezáleží. Zarazila se a polkla, i když cítila, že má v ústech sucho. „A řekla jsem jí, že dneska večer… že s ním mám dneska večer rande.“ „Aha.“ Jeho výraz byl nečitelný. „No, jenže jsem žádné rande neměla, a tak jsem se rozhodla, že sem půjdu pracovat na jednom pokusu, ale Anh se tady objevila taky. Neměla tu být, jenže najednou jsem ji uviděla, jak sem míří, a… zpanikařila jsem.“ Olive si otřela dlaní obličej. „Prostě mi to najednou přestalo myslet.“

HYPOTÉZA LÁSKY

29

Carlsen nic neříkal, ale z jeho pohledu bylo zřejmé, co mu letí hlavou. Očividně ano. „Jen jsem potřebovala, aby mi věřila, že tady mám rande.“ Přikývl. „Takže jste políbila prvního člověka, kterého jste v chodbě zpozorovala. Naprosto logické.“ Olive zamžikala. „Když to řeknete takhle… asi to zrovna nebyl nejlepší nápad.“ „Asi ne.“ „Ale nejhorší taky ne! Anh nás určitě viděla. Teď si bude mys­let, že chodím s vámi, a snad ji to povzbudí, aby šla s Jeremym na rande a –“ Olive zavrtěla hlavou. „Poslechněte, vážně mě to s tím polibkem mrzí.“ „Skutečně?“ „Ano. Prosím, nepodávejte na mě stížnost… opravdu jsem si myslela, že jsem vás slyšela říkat ano. Čestné slovo, že jsem vás nechtěla…“ Náhle na ni dolehla tíha toho, co provedla. Jen tak políbila cizího člověka, ze kterého se nakonec vyklubal notoricky nejprotivnější člen fakultního sboru na katedře biologie. Zaměnila jeho odfrknutí za souhlas, v podstatě ho tady na chodbě sexuálně napadla, a on se teď na ni dívá tím podivně káravým pohledem, a je tak velký a tak blízko a tak se soustředí jen na ni a… Kruci. Možná to bylo tou pozdní hodinou. Možná tím, že poslední kafe si dala někdy ráno. Nebo tím, jak se na ni Adam Carlsen díval tak… Najednou byla pro ni celá ta situace k neunesení. „Vlastně máte naprostou pravdu. Hrozně moc se vám omlouvám. A jestli máte pocit, že jsem vás sexuálně obtěžovala, měl byste to nahlásit, protože tak je to správné. Bylo

30

A L I H A Z E LW O O D

to ode mě ohavné, i když jsem vážně nechtěla… teda ne že by záleželo na mých úmyslech, tady je samozřejmě důležité, jak to vnímáte vy, a…“ Kecy, kecy, kecy. „Takže já už půjdu, ano? Děkuju vám a… hrozně, hrozně moc se omlouvám.“ Olive se otočila na patě a rozběhla se chodbou pryč. „Olive!“ zaslechla ho za sebou. „Olive, počkejte –“ Nezastavila se. Seběhla po schodech do přízemí a pak ven z budovy. Pustila se po cestičkách spoře osvětleného kampusu Stanfordu, minula dívku venčící psa a partu studentů, která se něčemu chechtala před knihovnou. Běžela a běžela, zastavila se jen na chvíli přede dveřmi svého bytu, aby odemkla, a pak se vrhla ke svému pokoji v naději, že se vyhne spolubydlícímu i té osobě, kterou si dneska (nejspíš) přivedl na noc. Teprve když se zhroutila na postel a zadívala se na hvězdičky přilepené na stropě a zářící ve tmě, došlo jí, že zapomněla zkontrolovat svoje laboratorní myši. Taky nechala na laboratorním stole svůj laptop a někde v laborce i svou mikinu, a už úplně se zapomněla zastavit v obchodě a koupit kafe, které Malcolmovi slíbila obstarat na zítřejší ráno. Do prdele. To byl ale děsný den. A Olive při těch úvahách vůbec nedošlo, že na ni doktor Adam Carlsen – známý kretén – zavolal jménem.