DECHBEROUCÍ OKAMŽIKY
„Jak to myslíš? Pauzu? To jako rozchod?“ „Nemůžu s tebou dýchat. Poslední týden, vlastně spíš měsíc, jsem se to snažil změnit. Snažil jsem se být klidnější a nevnímat tvoji panovačnost tak negativně. Jenže ona negativní je. Necítím se sám sebou, pořád ustupuju. Jsem si jistý, že takhle to nechci. Zkusíme si dát měsíc od sebe a třeba si uvědomíme, jak moc si chybíme. Možná to pak zase bude jako dřív.“ Snažím se to strávit. Do očí se mi derou slzy, ale brečet nebudu. To nechci. „Promiň, ale to zní, jako bych tě denně kastrovala. Vždyť přece víš, jak mám ráda tvoje návrhy, co spolu můžeme podniknout. Nudní a málo ambiciózní kluci mi nikdy neimponovali. Nechci se rozcházet. A už vůbec nechci žádnou pauzu. To je stejně jenom synonymum pro rozchod, tak mi nemaž med kolem pusy. Nechci si dělat naděje a pak být zklamaná. Já tě miluju, sakra!“ „Naďo, ty to nechápeš. Já ti nechci jen imponovat. Chci s tebou všechno sdílet, být rovnocenný partner a milovat tě. Teď to tak není. Nemůžu si pomoct,“ ztrápeně sklopí oči. A mě to rozesmutní, a zároveň i trochu rozčílí. Zbožňuju tu jeho upřímnost. Mlčím a promítám si v hlavě
–9 MINUS_JEDNA_BLOK_24.9.indd 9
25.09.2026 9:24
naše šťastné okamžiky. Opravdu se náš vztah tolik změnil? Jede mi to před očima jako černobílý film a je mi z toho čím dál smutněji. Nikdy jsem k nikomu neměla stejný vztah jako k Tomovi. Můj první kluk. Moje první opravdová láska. Miluju ho? Ano. Je to stále stejné jako před dvěma lety? Není. Pochopitelně. Všichni se vyvíjíme, prvotní pobláznění rychle utichá a zůstáváme jen my. Naše čistá podoba. Nakonec jsme ochotní žít s tím partnerem, který nám vadí nejméně. Jsem cynická? Už ani nevím, jak mám sama sebe vnímat. Po delší pauze monotónně zkonstatuju: „Nemiluješ mě.“ Zaváhá a za chvilku opatrně řekne: „Mám tě rád, opravdu rád. Jen už si nemyslím, že jsi ta pravá.“ Zhluboka dýchám a snažím se zaplašit pláč. Chce se mi zvracet. Kope do mě jako kůň, a ještě si snad myslí, jak je ohleduplný. Kdybych byla hloupá, možná by to zabralo. Má mě rád, tomu věřím. Ale zkoušet na mě fráze jako „ta pravá“ je fakt podpásovka. Moc dobře ví, co si o tom myslím. Pravý partner podle mě totiž neexistuje. A říkám to pořád! Je to pár měsíců, co s něčím podobným přišla Lída. Moje blízká kamarádka. Věkově je z kamarádek nejstarší, a také nejnaivnější. Je jí šestatřicet a už je sedm let sama. Nějaké delší vztahy za sebou má, takže by si člověk myslel, že je z nich trochu obroušená a schopná navázat ten další plynuleji. Chyba lávky. Čeká na prince, který bude splňovat všechno – bude v jejím věku, samostatný, pohledný a zajištěný, ale rozhodně nebude koukat na fotbal a kouřit.
– 10 MINUS_JEDNA_BLOK_24.9.indd 10
25.09.2026 9:24
Když přišla a prohlásila, že potkala perspektivního podnikatele, který o ni má vážný zájem, měla jsem obrovskou radost. Za její větou bohužel následovalo „ale“. Není tak úplně její typ, nerad sportuje a pořád se drbe na koulích. Zasmála jsem se a zeptala se, o co jí jde. Snad všichni chlapi se drbou na koulích, ne? Nikdo není dokonalý a důležité je, jestli si spolu rozumí. Snažila jsem se jí otevřít oči, aby na něm pořád jen nehledala chyby. Tehdy jsme se poprvé pohádaly. Nešlo o nic vážného a rychle to vyšumělo. Tomášovi jsem to bohužel vylíčila podle pravdy a on sám si při nejbližší příležitosti dělal z Lídy legraci, že hledá pana Dokonalého. Tehdy se mu od Lídy dostalo jen strohé odpovědi, že spíš hledá toho pravého. Doma jsme se o tom spolu později bavili a já mu sdělila, že to pravé je mýtus. Je to takové, jaké si to uděláme a chceme mít. Štěstí je sice velkým ovlivňujícím faktorem, ale příležitostí je i při smůle spousta a záleží jen na tom, kterou z nich popadneme za pačesy. Tehdy mi na to řekl, že moje uvažování miluje. Sama se teď trapně dojímám. Před okamžikem mi vysvětlil, že už to tak není. Sedím v křesle a pozoruju, jak dopíjí sklenici svého oblíbeného levného džusu, zvedá se a jde do šatníku. Ztrápená sbírám síly na poslední rozhovor. „Ty už máš i nějaké bydlení?“ nechtěně se mi třese hlas. Přestane skládat košile do tašky a skoro otráveně vzdychne: „Nemám. Než si něco najdu, budu u rodičů. Kdybys tenhle byt třeba pak nechtěla, vzal bych ho. Žižkov mám z Prahy nejraději. No, uvidíš.“
– 11 MINUS_JEDNA_BLOK_24.9.indd 11
25.09.2026 9:24
Kývnu. Pomalu mi dochází, že je to opravdu definitivní. „Jdu to zpracovat a zdřímnout si. Klíče nech na stole, a až půjdeš, tak zabouchni. Děkuju.“ Vstane a obejme mě: „Naďo, je mi fakt moc líto, jak to dopadlo.“ Cítím v krku obrovský knedlík a nezmůžu se na jediné slovo. Vím jen to, že musím rychle vypadnout, protože se co nevidět rozbrečím. Pomalu se otočím a odcházím do ložnice. Musím se hodně ovládat, abych nepraštila dveřmi. Z očí se mi už totiž valí proudy slz a pěkně mi teče z nosu. Bouchnutí domovních dveří slyším asi po třiceti minutách, já ale v posteli pláču další hodiny. Pak na c hvíli usnu. Spánek mám však mizerný, takže po probuzení o jeho prodloužení nemám zájem. Vstanu, zašpuntuju vanu, přidám hodně pěny a pustím vodu. Pak si to namířím do obýváku. Otevřu bar a popadnu Bombay gin. Na tři kostky ledu si ho naliju asi deci a rovnou v kuchyni se začnu svlékat. Horkou vodu miluju, bohužel v ní nikdy nevydržím dlouho. Po necelé půl hodině zpytování svědomí a dvou deci ginu se motám z vany. Matně si vybavuju, že v sauně se pít nemá. Ve vaně to asi bude podobné. Obléknu se s myšlenkou na to, že mám dneska stejně plné právo dělat blbosti. Asi se půjdu jen tak projít a vyčistím si hlavu. Chce se mi o tom vůbec s někým mluvit? Snad jen s Džejnou, která se mě určitě pokusí uchlácholit. Před ní aspoň můžu být
– 12 MINUS_JEDNA_BLOK_24.9.indd 12
25.09.2026 9:24
sama sebou a nemusím řešit nějaké sebeovládání. Pochopitelně bych chtěla mít neproniknutelné brnění a nervy z oceli, abych nad tou situací jen mávla rukou. Jenže to by mohlo fungovat leda tak po dvouměsíčním vztahu. S Tomášem jsme spolu strávili dva roky. Pamatuju si své pocity krátce po nastěhování do společného podnájmu. Bylo to tak růžově přeslazené. Byli jsme veselí, téměř všechno jsme sdíleli, a dokonce i jeho zlozvyky jsem tehdy milovala. Jak se to všechno mohlo za necelý rok tolik změnit? Neuvědomuju si, že bych ho nějak peskovala. Možná jsem v poslední době jen sebestředně nevnímala, co chce on. Stejně už je to nepodstatné. Nerada se vracím k uzavřeným záležitostem. Ani na druhé šance příliš nevěřím. Možná v jídle, ale ve vztahu? Je to k vzteku, milé vzpomínky a zábavné historky zapomínám jako na běžícím páse, a jednu hloupou, v afektu řečenou větu si pamatuju jako slon. Z úvah mě vytrhne Džejna, moje nejlepší kamarádka Jana, jejíž číslo jsem mezitím automaticky navolila na telefonu: „Ahoj, Naďo, co nového?“ „Máš čas? Je to akutní barová situace.“ „Měla jsem jít s Petrem večer do kina, ale klidně to zruším. Chce jít na nějakou ptákovinu, co by se mi jako výplň sobotního večera stejně nelíbila. Kdy, kde?“ „Před půl hodinou U Tlusťocha.“ V hlase jí zazní úžas: „Sakra, to je vážné. Dobře, pospíším si. Zatím pa.“ K oblíbenému baru to mám sotva deset minut. Vlastně je to spíš restaurace, ale v životě jsem tam nejedla. Vždycky zakotvím na baru, hodím nohu přes nohu a popíjím
– 13 MINUS_JEDNA_BLOK_24.9.indd 13
25.09.2026 9:24
českou variantu cuba libre. Ani nevím, jak se ten podnik jmenuje, všichni tomu zkrátka říkají „U Tlusťocha“. Však to má své opodstatnění. Jsem sotva na schodech a už na mě od kuchyně rozjařeně mává majitel. Značně obézní, ale věčně pozitivně naladěný chlápek je vždycky tak veselý, až je to nakažlivé. Dnes mě ovšem nenakazí. S námahou se na něj falešně usměju a sednu si na bar. Blonďatý barman se na mě podívá a s vědoucím úsměvem prohodí: „Rum s kolou?“ „Dnes ne. Gin, prosím, a tonik zvlášť.“ Hlavu si opřu o ruku a prsty druhé začnu bubnovat o bar. Běžně upovídaný barman raději mlčí a po obsloužení se stahuje z dosahu. Jak taktní. Asi bude vnímavý, pomys lím si. Vždycky se mi líbil. Dnes mi přijde celé to jejich mužské pokolení jako výsměch. Tupě zírám do sklenice a bez jakékoliv pozornosti do sebe klopím jeden panák za druhým. Po dvaceti minutách se po schodech řítí Džejna a už zdálky haleká: „Tak o co jde?“ „Už vlastně o nic, skončili jsme,“ řeknu dost definitivním tónem. Možná si tu dramatičnost přece jen užívám. Sedá si vedle mě a nechápavě se na mě dívá. „No, s Tomem. Chtěl pauzu, tak jsme se rozešli. Přece víš, co si o přestávkách ve vztahu myslím.“ „No páni! A jak to? V čem byl problém? Vždyť ses o ničem nezmiňovala,“ vyhrkne. Shrnu jí Tomášova slova, dodám k tomu pár osobních pocitů a zakončím to konstatováním, že jsem asi poslední dobou byla značně sobecká.
– 14 MINUS_JEDNA_BLOK_24.9.indd 14
25.09.2026 9:24
„Já ti nevím, ty tvoje radikální řezy a rychlá rozhodnutí. Není to po dvou letech trochu zbrklé? V práci máš na všechno čuch a instinktu důvěřuješ oprávněně, jenže láska je trochu jiná liga. Možná ses neměla tak unáhlit, ne? Třeba by ta pauza měla nějaký smysl.“ „Džejno, neblbni. Bylo to špatný, já si to spíš nechtěla delší dobu připustit. A neřešme to už! Dneska chci dělat blbosti. Chci se opít a vyčistit si hlavu. Od tebe potřebuju jen společnost a abys mě nesoudila.“ V souladu s mými pravidly se se mnou Džejna snaží asi hodinu držet krok, ale pak to vzdá, protože do sebe panáky lámu jako starý Viking. O půl dvanácté se mě pak marně snaží zlákat odchodem do postele. Moje smutná nálada se však značně promítne do mého chování a jsem na ni zbytečně nepříjemná. V pokročilém stadiu opilosti se pak vrhnu na miniparket a mezi pár lidmi tančím tak divoce, že si získám pozornost celé restaurace. Jsem tak opilá, že si mě troufne oslovit i ten stydlivý kluk, který po mně už roky pokukuje. Chvíli o něčem tlacháme, dáme si panáka a pak se mě ten stydlín zeptá na číslo. „Víš, Naďo, já už teď budu muset jít, ale rád bych v naší konverzaci pokračoval třeba zítra online,“ usměje se. Pozvednu obočí a řeknu, že klidně. V hlavě mám přitom prázdno a nemyslí mi to ani trochu. Vůbec netuším, jak ten kluk říkal, že se jmenuje. Chvíli mlčí a pak se ušklíbne: „Možná raději pozítří, zítra zřejmě nebudeš mít svůj den.“
– 15 MINUS_JEDNA_BLOK_24.9.indd 15
25.09.2026 9:24
Jeho narážku přejdu, nadiktuju mu číslo a odkráčím na záchod. Když se vrátím, Džejna trůní na baru se založenýma rukama. „Ten dobrák, co jsi mu právě nadiktovala špatný číslo, si to teda opravdu nezasloužil.“ „Vždyť mě znáš, druhý den nikdy nikomu psát nechci. Navíc toho kluka vídám už dlouho. Někde tady poblíž pravděpodobně bydlí a vážně mě nezajímá.“ Džejna protočí oči: „Jo, ty děláš jeden dobrý skutek za druhým. Nicméně je obdivuhodné, jak rychle to číslo umíš vychrlit. To musím uznat. Já bych si ho vymýšlela snad půl minuty.“ „Já ti o tom triku nikdy neříkala? Už od puberty úmyslně dávám zájemcům identické číslo s tím mým, jen tu poslední číslici říkám o hodnotu níž.“ „Takže ho pak vlastně na přání dokážeš zopakovat,“ žasne Džejna. „Přesně. Párkrát se mi to vyplatilo. Sem tam mi někdo nevěřil, že je správné.“ Džejna se začne smát. „To se v šestnácti muselo hodit, ale teď už bys to dělat nemusela. Tak jako tak, dneska jsi už falešné číslo rozdala, takže bychom mohly vyrazit domů, co říkáš?“ Letmo ji odbydu a pokračuju v krasojízdě. Džejna se to kolem druhé ranní rozhodne vzdát: „Naďo, už mi není osmnáct, od půlnoci se mi zavírají oči. Jdu spát a tobě doporučuju totéž. Vypadáš jako námořník, co se po několika měsících dostal do přístavu.“
– 16 MINUS_JEDNA_BLOK_24.9.indd 16
25.09.2026 9:24
Zažvatlám něco o tom, jak je brzo, a s prosbou o další rundu se otočím zpátky na barmana. Všude černo. Nebo možná bílo, ani nevím. Ležím na své posteli a zírám do stropu. Snažím se utřídit si myšlenky, ale v hlavě mi z nich vzniká obrovský vír. Vůbec nevím, kde začít. Jsem doma, to je dobré znamení. Včera jsem šla k Tlus ťochovi, protože… sakra, my jsme se s Tomem rozešli?! Nečekaná vzpomínka mě znovu hrozně zamrzí. Rozhodnu se vstát, ale v tu ránu mi od chodidel až do zad vystřelí obrovská bolest. Co to je? Co se mi stalo? Kotník mám zafixovaný a zjevně dost oteklý. Odkulhám do koupelny. Kupodivu mi není špatně, jen se mi motá hlava. Cestou zjišťuju, že mě kromě kotníku solidně bolí i rameno. Žádný karambol si však nemůžu vybavit. To jsem ten žal asi vážně přepila. Pohlédnu do zrcadla a zůstanu na sebe nevěřícně zírat. Na čele mám trochu zaschlé krve a na hlavě vyloupnutou bouli velikosti vlašského oříšku. Zatraceně! Morální kocovina. Ta nevědomost bolí nejvíc. To musela být šlupka. Zavolám Džejně, jestli neví, co se stalo. Prohledám kabelku, ale mobil nikde. Začíná mi být horko. Něco podobného jsem nezažila roky. Dobelhám se do obýváku a k mému překvapení najdu na gauči Džejnu. Jemně ji vzbudím: „Jé, bezva, ty jsi mě dovedla domů?“ Naštvaně se na mě podívá. „Asi před dvěma hodinami, tak jak je možné, že už jsi vzhůru?“
– 17 MINUS_JEDNA_BLOK_24.9.indd 17
25.09.2026 9:24
Posadí se a dlouze vydechne: „Doufám, že je ti špatně. Já mám totiž pocit, že asi umřu, a to jsem měla být jen psychická podpora.“ „Mně je celkem dobře, akorát mám něco s kotníkem a ramenem. Nevíš, co jsem dělala?“ „Ty si to nepamatuješ?“ začne se upřímně chechtat. „Paráda, dělat ti chůvu je opravdu dream job! Máš kliku, že máš zlomený srdce, protože jinak bych ti snad dala na zadek. Ve dvě jsem tě nechala ,U Tlusťocha‘ samotnou a v půl pátý mi volali, že ses rozmlátila na schodech, ať si tě vyzvednu a odvezu tě na pohotovost. Kdybych se na to vybodla, tak jsi nejspíš někde na záchytce. Mimochodem, ten gin z tebe hrozně táhne, musíš mít ještě pěknou hladinku.“ „Počkej, to nechápu. Kdo ti volal? Jak věděli, že ti mají zavolat?“ „Než jsem šla, tak jsem barmanovi dala číslo. Měla jsem tušení, že to nebude v pohodě.“ „Takže jsi mě odvezla do nemocnice?“ snažím se do plnit si prázdná místa. „Taxíkem jsme dojely na pohotovost. Dokonce si mě doktor vzal stranou a nutil mě, abych ti promluvila do duše, že bys vážně neměla tolik pít, protože už je to na hraně s otravou. Osvětlila jsem mu výjimečnost tvojí situace, takže to nechal být, ale příště bychom případně měly jet do jiné nemocnice,“ uchechtne se. „Hm, to jsem teda musela vyvádět. Ale za ten pád nejspíš nemůžu. Vždycky jsem tvrdila, že jsou ty schody ,U Tlusťocha‘ pěkně nebezpečné,“ hájím se.
– 18 MINUS_JEDNA_BLOK_24.9.indd 18
25.09.2026 9:24
„Naďo, ty schody jsou možná příkré, ale ty jsi na nich prý udělala vysloveně kotrmelec. Doktor to komentoval, že opilci mají víc štěstí než rozumu. Jo, a asi ti ukradli telefon. V taxíku jsi to pořád opakovala.“ „Aha!“ chytnu se za hlavu a snažím se dávku informací rozdýchat. Pak zakňučím: „To teda válím, měla jsem ho celý týden.“ Džejna vyvalí oči. „Ty už jsi měla ten nový? Pecka! Takže po výplatě zase?“ „Ten si koupím asi rovnou zítra, ale co ty kontakty? Nikdy jsem telefon neztratila. Kdysi jsem si rozbitým vínem v kabelce zničila MP3 přehrávač, ale mobil to tenkrát po dvou dnech v rýži rozchodil.“ „Ty trdlo, kontakty máš snad na cloudu. Ale i kdyby ne, ten, kdo tě chce vidět, se ozve sám. Důležité lidi neztratíš,“ chlácholí mě. Do práce se v pondělí dvakrát nehrnu. Vypadám jako blázen. Pajdám a na čele mám bouli, která hraje barvami. Úplně vidím, jak se budou všichni zajímat, co se mi stalo. Hned u vchodu do vydavatelství potkám šéfa, jak odchází na jednání. „Šmarjá, co to máš na čele? To musel být divoký víkend!“ „Kotrmelec na schodech, neptej se.“ „To bys mohla na osobních schůzkách se zákazníky něco prodat. Klientům tě bude líto,“ ušklíbne se. Nepřijdu na vtipnou odpověď, tak se radši s pokrčením ramen odporoučím do budovy. Vážně nejsem ve formě, jindy bych mu tu jízlivost vrátila i s úroky.
– 19 MINUS_JEDNA_BLOK_24.9.indd 19
25.09.2026 9:24
V obchodní branži musíte být komunikativní, mít ostré lokty a nebát se příležitostí. Nicméně dobrý tým je stejně naprostý základ v každé práci. Často se sice vzájemně špičkujeme, ale kdybychom se nepodporovali a házeli si klacky pod nohy, nikdy by se nám nedařilo. Je mi osmadvacet a inzertní prostor do tisku i na weby jsem začala prodávat hned po státnicích. Už je to víc než tři roky a pořád mám lepší a lepší výsledky. V hodnoticí tabulce uzavřených obchodů se s přehledem pohybuju na předních příčkách a se spoustou klientů mám vztahy spíše přátelského charakteru. Nejlepší je to ovšem s holkami z mediálních agentur. Mají na starosti více značek, takže s nimi trávím hodně času a zkrátka už se po té době kamarádíme. Někdo sice tvrdí, že do pracovních jednání není dobré tahat osobní věci, já ale praktikuju pravý opak. Když si s protistranou sednete, je na pracovních obědech lidská rovina velmi důležitá. Komunikace je mnohem přirozenější a práce do osobní diskuze vpluje úplně sama. Na taková setkání se pak vždycky těším jako malá. Holky mi vypráví, co v poslední době zažily, a já přihazuju něco ze svých zkušeností. Parádně si pokecáme, domluvíme obchod, a ještě se dobře najíme. Na začátku to tak pochopitelně nebylo, ale teď? Zajela jsem si svůj obchodní rytmus a už se mi z dobře zaběhnutého stereotypu nechce. Práce je ta nejstabilnější část mého života. Na dnešek jsem si prozřetelně naplánovala jen jednu schůzku a naštěstí zrovna oběd s nejoblíbenější mediálkou. Tam se ještě dobelhám. Čert vem provize, odkulhám
– 20 MINUS_JEDNA_BLOK_24.9.indd 20
25.09.2026 9:24
tam dobrovolně už jen kvůli té zábavě! Po nepříliš vydařeném dopoledni si na toaletách namaluju pusu rtěnkou, motivačně se na sebe usměju do zrcadla a vyrazím. Vcházím do naší oblíbené chorvatské restaurace a už zdálky vidím, jak se Klára s Kačkou vyděsily: „Naďo! Jak se ti to přihodilo?“ S úsměvem jim vysvětlím, jak a proč, a že si za to vlastně můžu sama. „To je přesně tvůj styl. Kvůli nepříjemnému rozchodu ses radši bouchla do hlavy a vyvrtla si kotník. To bolí víc a Tomáše to aspoň na chvíli přebilo,“ žertuje Klára. Zasměju se tomu: „Úmysl v tom nebyl, ale účel to asi splnilo. Radši mi řekněte, co je nového u vás. Doufám, že jen samá sranda. Potřebuju trochu radosti do života.“ Klára se nenechá pobízet a rovnou začne vyprávět o nové lásce, ke které ji zavedl sám osud. Její upřímná radost mě nakazí. Ačkoliv moc dobře vím, jak rychle Klárka obvykle vzplane a ještě rychleji pak pohasne. Dnes mám ale chuť jejímu nadšení věřit. Třeba to tentokrát klapne. Po dvaceti minutách přitakávání už máme rybí steaky na stole a slova se ujímá Kačka. „Já mám taky novinky! S láskou to sice nemá co do činění, ale vtipné je to maximálně. Minulý měsíc jsem měla rande naslepo.“ Spontánně zahalekám tak hlasitě, až kolem procházející číšník nadskočí: „Nééé?! To se ještě dělá?“ „Ale jó, byla to jedinečná zkušenost, kterou nadosmrti nevymažu z paměti. Na seznamce už jsem tak půl roku, to přece víš, ne?“ „Jasně. Ale to teda není úplně naslepo.“
– 21 MINUS_JEDNA_BLOK_24.9.indd 21
25.09.2026 9:24
„Jak se to vezme. Fotky docela často lžou. Já jsem si tam třeba úmyslně dala takové, které podle mě odrážejí skutečnost. Myslím ta kila navíc, sem tam vrásku, prostě jsem tam pečlivě vystavila všechno, co považuju za svoje nedostatky. Jenže opačná strana tam měla fotky jen dvě, a ani zdaleka se neblížily realitě.“ „To jako že podle fotky to byl vysoký, plavovlasý svalnatec a přišel plešatý prcek s pupkem?“ „To tak úplně ne. Na první pohled přišel dělník, co si na rande ani pořádně neumyl ruce. Mám co dělat, aby mi z úst nevypadlo sousto, které jsem si tam před chvilkou vložila. A Klára to zjevně také slyší poprvé: „Cože?!“ „Navíc vypadal hrozně. Odstáté uši, zuby jako noty na buben, a když promluvil, málem jsem omdlela. Děsně mu táhlo z pusy,“ nakrčí nos na znamení, jak neúnosné to bylo. „To mi netvrď, že jsi tam zůstala!“ „Znáte mě, nedokážu být drsná, takže jsem si řekla, že jedno kafe s ním ve vší slušnosti zvládnu. Oprava – jednoho panáka zvládnu. Navíc jsem si říkala, že kdybych mu to moc natřela, mohl by si na mě někde počkat. Přece jen jsme si předtím docela psali, tudíž věděl, kde pracuju. Musela jsem být diplomatická. Objednala jsem si velkou vodku a bokem džus, on si dal čaj, čímž mě mile překvapil. Chvíli jsme si nudně povídali. Žvanil o tom, že bydlí na ubytovně, ale je to tam jiné než na ostatních ubytovnách. Prý má fajn spolubydlícího Vasila a dost často si společně jen tak lehnou na podlahu, mlčí a koukají na lampičkou ozářený strop.“
– 22 MINUS_JEDNA_BLOK_24.9.indd 22
25.09.2026 9:24
„Páni, to tedy musí být špičková lampička,“ hvízdnu si. „Já ti ani nevím. Otázky jsem nepokládala, nebylo třeba. Blábolil sám. A vrcholem bylo, když se pak ke mně naklonil a pošeptal mi, že mu to s holkami běžně moc nejde, ale jak to se mnou cítí jinak. Něco plácal a já se v tu chvíli pořád nemohla přenést přes fakt, že mu snad to rande připadá skvělé. Asi od ženy nechtěl nic jiného, než aby byla zticha. Jak jsem nad tou úvahou přemýšlela, úplně jsem přeslechla ty kecy, co vypouštěl z pusy. Zachytila jsem jen konec o tom, jak spolu můžeme změnit svět. To mě pochopitelně zarazilo a zeptala jsem se, jak to myslí. Odpověď byste neuhodly ani po dvou jointech.“ „Byl to tajný agent,“ plácnu s úsměvem. „Ve své fantazii ovšem.“ „Těsně vedle. Byl to upír a já jsem podle něj byla vlko dlak. Jako zástupci dvou nepřátelských ras jsme měli sjednotit svět a panovat mu!“ Obě zalapáme po dechu a Klára suše prohlásí: „To snad není možné, že takoví magoři chodí volně po světě. Asi se večer předtím díval na nějaký horor. Doufám, že ses rovnou zvedla a odešla.“ „Neblbni, vždyť by mě mohl pokousat!“ Všechny se hlasitě rozesmějeme a dobrou minutu nemůžeme přestat. Fantazie toho chlápka byla zjevně unikátní. Teprve po delším nádechu se zmůžu na další otázku: „A jak to nakonec dopadlo?“ „Byla jsem tak v šoku, že jsem mu na to nedokázala nic říct. Dala jsem si ještě jednu vodku a rovnou řekla
– 23 MINUS_JEDNA_BLOK_24.9.indd 23
25.09.2026 9:24
číšníkovi, že zaplatím. Přinesl nám rozdělené účty. Jenže když jsem viděla, jak ten chlápek platí čaj dvoukorunami, vzala jsem to rovnou všechno. Beztak se v tom podniku znovu nemůžu ukázat. Snažila jsem se personálu dávat najevo, že ho neznám a nepatříme k sobě, ale i tak je to ostuda. Na rande přes seznamku už nikdy nejdu. Nikdy!“ „Lepší historku o seznamce jsem ještě neslyšela,“ složím Kačce poklonu. „Lepší historku o chlapovi jsem určitě neslyšela,“ doplní Klára. Zbytek oběda se táhne v podobném duchu. Obchodní řeči zmákneme ke spokojenosti obou stran za posledních dvacet minut. Líp jsem se odreagovat vážně nemohla. To se holkám musí nechat. Už se těším na příště. Příběhy single kamarádek se asi nikdy neomrzí. „Uf, vždyť já jsem teď taky volná,“ projede mi hlavou bolestná pravda. Po týdnu a půl jsem se konečně trochu srovnala. Bolest kotníku ustupovala sice mnohem rychleji než smutek z rozchodu s Tomášem, ale řekla jsem si, že to zvládnu. Bylo to ovšem trošku těžší, než jsem původně očekávala. Každý den se událo něco, co bych Tomovi ráda řekla. A přesně to byly ty okamžiky, kdy mi bylo nejhůř. Tomáš se vůbec neozval. Ani já nevěděla, co bych mu vlastně měla napsat. Do telefonu bych pravděpodobně jen trapně mlčela, takže jsem raději ani nic nepodnikala. Říkala jsem přece, že na pauzy nevěřím. To se nezměnilo.
– 24 MINUS_JEDNA_BLOK_24.9.indd 24
25.09.2026 9:24