PROLOG
Sloane
TENKRÁT…
Rodiče ještě ani nevypnuli motor našeho bentley a já už otevírám dveře od auta. Ještě ani nevystoupili a já už stojím na štěrkové příjezdové cestě. Vydechnu a vrhnu se Violet kolem krku. Obejmu ji tak prudce, že se obě málem skácíme na prašnou zem.
Voní po zelené trávě, koních a sladké letní svobodě.
„Chybělas mi!“ zapištím, když se ode mě odtáhne a šibalsky se na mě usměje.
„Ty mně taky.“
Všimnu si, že nás máma pozoruje, radostně a zároveň posmutněle. Vypadám jako máma a Violet zase jako ta její. Jenže Violetina máma zemřela a moje máma tak přišla o sestru.
Odjakživa mám pocit, že mě na ranč ráda bere právě proto, že se tady cítí své sestře blíž.
Navíc je tak pro rodiče jednodušší cestovat na jejich oblíbená místa v Evropě. Táta plácl něco o tom, že mi prospěje
Elsie Silver
„vidět, jak žijou druzí“. Moc netuším, co tím myslel, ale všimla jsem si, že máma pevně semkla rty, když to řekl.
Každopádně si nikdy nestěžuju, protože to znamená, že můžu strávit celý měsíc na ranči U Studny přání s Eatonovými a užívat si zábavu s bratranci a sestřenicí. Žádná přísná pravidla. Žádné večerky. A já tak můžu každoročně čtyři týdny řádit jako utržená ze řetězu.
„Roberte, Cordelie.“ Strýček Harvey si potřese rukou s tátou a pak pevně obejme mámu. Tak pevně, že ta začne rychle mrkat, zatímco hledí na pole a špičaté hory v dáli. „Rád vás oba vidím.“
Začnou se bavit o nudných dospěláckých věcech, ale já je už nevnímám, protože se z velkého ranče vynoří moji bratranci.
Cade, Beau a Rhett za vtipkování a vzájemného postrkování se smíchem seběhnou po schodech jako opravdová tlupa.
A pak za nimi vyjde ještě jeden kluk. Kluk, kterého neznám.
Kluk, který si okamžitě získá moji pozornost. Má dlouhé, hubené končetiny, karamelové vlasy a ty nejmodřejší oči, jaké jsem kdy viděla.
A taky ty nejsmutnější.
Když ke mně sklouzne pohledem, není v jeho tváři nic než zvědavost. Přesto rychle odvrátím hlavu a cítím, jak mi na tvářích raší horké červené skvrny.
Máma ke mně přistoupí a pohladí mě po hlavě. „Sloane, nezapomeň na opalovací krém. Už teď jsi nějaká rozpálená, a když trávíš tolik času v tanečním studiu, tvoje pleť na tohle není zvyklá.“
Její starostlivost má za následek jen to, že se začervenám o to víc. Je mi skoro jedenáct a ona ze mě přede všemi dělá mimino.
Podrážděně zvednu oči v sloup a zamumlám: „Já vím. Namažu se.“ Pak popadnu Violet za ruku a táhnu ji pryč.
Vydáme se dovnitř a nahoru do pokoje pro hosty, abychom měly trochu soukromí, zatímco všichni ostatní postávají venku a povídají si.
Violet sebou plácne na postel a prohlásí: „Tak povídej, přeháněj.“
Uchechtnu se a zastrčím si vlasy za uši. Něco mě táhne k oknu s výhledem na příjezdovou cestu. „O čem?“
„O škole? O městě? Co chceš dělat v létě? Prostě… o všem. Jsem tak ráda, že tu nejsem jediná holka. Tady to pořád smrdí po klucích.“
Oknem vidím, jak si ten záhadný kluk podává ruku s mými rodiči. Všimnu si odporu v tátově pohledu. A lítosti v tom mámině.
„Kdo je ten kluk?“ zeptám se, neschopná odtrhnout od něj oči.
„Ten?“ Violet ztiší hlas. „To je Jasper. Patří teď mezi nás.“
Otočím se k ní se zvednutým obočím a rukama v bok a snažím se tvářit lhostejně, jako že mě to až tak nezajímá, i když vlastně netuším, jak to zahrát. „Jak to myslíš?“
Violet si sedne do tureckého sedu a pokrčí rameny. „Potřeboval rodinu, tak jsme ho vzali k sobě. Neznám všechny podrobnosti. Vím jen, že došlo k nehodě. Beau ho sem přivedl loni na podzim. Beru ho jako dalšího smradlavýho bráchu. Ty ho můžeš brát jako novýho bratrance.“
Nakloním hlavu a moje srdce svádí boj s rozumem.
Srdce by rádo znovu vyhlédlo z okna, protože Jasper je hrozně hezký, a pokaždé když se na něj podívám, začne mi tak zvláštně poskakovat srdce.
Elsie Silver
Rozum ví, že je to blbost, protože jestli je to kamarád Beaua, musí mu být nejméně patnáct.
Jenže tomu nedokážu zabránit.
Vyhlédnu ven.
V té chvíli ještě netuším, že s nutkáním zírat na Jaspera
Gervaise budu bojovat ještě spoustu dalších let.
1 Jasper
NYNÍ…
Snoubenec Sloane Winthropové je prvotřídní kretén.
Znám takové, jako je on. Člověk se nedostane do NHL, aniž by jich po cestě potkal víc než dost.
A tenhleten je přímo učebnicový příklad.
A kdyby nestačilo samotné jméno Sterling Woodcock, teď se ke všemu chlubí tím, že se společně s tatínkem vydal na lov za tisíce dolarů, jen aby mohl zabíjet lvy narozené a chované v zajetí. Jako kdyby díky tomu měl většího ptáka.
Přímo z něj kape bohatství, od rolexek na zápěstí až po upravené nehty, a vlastně asi dává smysl, že Sloane skončila s někým, jako je on. Winthropovi jsou přece jen jednou z nejvlivnějších rodin v zemi, protože mají v podstatě monopol na telekomunikace.
Zatímco Sterling žvaní, podívám se přes stůl na Sloane. Její blankytně modré oči se upírají dolů a je zřejmé, že si pohrává s ubrouskem, který má položený na klíně. Tváří se, jako by
Elsie Silver
radši byla kdekoliv jinde než v tomhle honosném steakhousu s tlumeným osvětlením.
A já jsem na tom podobně.
Normálně bych v den volna dobrovolně neposlouchal chlapa s malým nářadíčkem – jejího budoucího manžela –, jak se u stolu s rodinou a přáteli, které neznám, chvástá něčím, co je upřímně trapný. A smutný.
Ale přišel jsem sem kvůli Sloane a to si celou dobu opakuju.
Protože když ji teď pozoruju, celou nesvou jen pár dní před svatbou, mám pocit, že tu potřebuje mít někoho, kdo ji doopravdy zná. Zbytek Eatonovic rodiny se dnes nedostal do města, ale já jsem slíbil, že přijdu.
A když jde o Sloane, vždycky svůj slib dodržím – ať už to bolí, jak chce.
Čekal jsem, že se bude usmívat. Zářit. Čekal jsem, že za ni budu mít radost. Jenže to tak není.
„Co ty, Jaspere, lovíš?“ zeptá se Sterling, vyrovnanost a nabubřelost sama.
Límec mé kostkované košile jako by se mě snažil uškrtit, přestože jsem pár vrchních knoflíčků nechal rozepnutých. Odkašlu si a narovnám ramena. „Jo, lovím.“
Sterling sáhne po sklence z křišťálového skla, opře se o židli a se samolibým úsměvem na perfektně oholené tváři si mě změří pohledem. „Nějakou pořádnou zvěř? Tenhle výlet by se ti líbil.“ Lidi, které neznám, pokývají hlavou a zabručí na souhlas.
„Nejsem si jistá, jestli…“ začne Sloane, ale její snoubenec ji převálcuje dalšími slovy.
„Všichni jsme viděli, kolik ti nabídli při posledním prodloužení smlouvy. Na brankáře to není špatné. Takže pokud
se svými penězi nakládáš zodpovědně, nejspíš by sis to mohl dovolit.“
Jak jsem řekl: kretén.
Kousnu se do tváře, protože bych nejradši odpověděl, že jsem se svými penězi nakládal krajně nezodpovědně a že mi nezbyl už ani dolar. Ale i když nejsem kdoví jaký vzdělanec, mám dost taktu na to, abych věděl, že finance ke zdvořilé konverzaci u večeře nepatří.
„To není nic pro mě. Lovím jen to, co se dá sníst, a lva uvařit neumím.“
Pár lidí u stolu se zasměje, včetně Sloane. Neunikne mi nepatrný okamžik, kdy Sterling přimhouří oči a secvakne čelist.
Sloane rychle zakročí a pohladí ho po paži, jako by byl pes, který potřebuje zklidnit. Skoro její útlé prsty cítím na vlastní ruce a mimoděk si pomyslím, že bych chtěl, aby se místo toho dotýkala mě. „Víš, že jsem s bratranci v Chestnut Springs taky chodila lovit?“
Ocitnu se zpět v minulosti a vybavím si Sloane, která celé léto držela krok s námi kluky. Sloane se špínou za nehty a odřenými koleny. Sloane s vlasy vyšisovanými od slunce, zacuchanými a volně splývajícími po zádech.
„Jde spíš o to vzrušení, chápeš? O moc.“ Sterling naprosto ignoruje Sloanin komentář.
Změří si mě jako soupeře, jenomže teď nehrajeme hokej. Kdybychom ho hráli, dostal by ode mě bleskurychlou ránu vyrážečkou do ksichtu.
„Slyšel jsi, co před chvilkou řekla Sloane?“ Snažím se zůstat v klidu, ale štve mě, jak se k ní celou večeři chová. Nechápu, jak se v téhle pozici ocitla. Je to moje nejlepší kamarádka. Je
výřečná a chytrá a vtipná – copak to ten chlap nevidí? Copak nevidí ji?
Sterling mávne rukou a uchechtne se. „Jistě. O ranči U Studny přání slýchám pořád dokola.“ Otočí se k ní s povýšeným tónem a posměšným úšklebkem. „No, díky bohu, že jsi z toho uličnictví vyrostla, jinak by tě minulo poslání stát se baletkou.“
Jeho pitomá odpověď je o to horší, když mi dojde, že Sloane slyšel a ignoroval ji naschvál.
„Já si tě s puškou v ruce nedovedu představit, Sloane!“ prohlásí muž se zarudlým nosem, co vypil příliš skotské, sedící o pár míst dál u podlouhlého stolu.
„Náhodou, byla jsem v tom dobrá. Něco živého jsem trefila asi jen jednou.“ Tiše se zasměje a zavrtí hlavou. Do obličeje jí spadne několik pramenů světle blond vlasů a ona si je zastrčí zpět za uši a s narůžovělými tvářemi sklopí zrak. „A potom jsem byla k neutěšení.“
Sloane semkne rty a já se ocitnu v transu. Okamžitě si představuju věci, které bych neměl.
„Ten den si vybavuju.“ Pohlédnu na ni přes stůl. „Večer jsi pak nebyla schopná dát tu zvěřinu do pusy. Všichni jsme se tě snažili utěšit, ale marně.“ Nakloním hlavu a vydám se na barvitou cestu vzpomínkami.
„A právě proto,“ Sterling ukáže na Sloane, aniž by jí věnoval jediný pohled, „nemají ženy na lovu co dělat. Jsou příliš citlivé.“
Sterlingovi přerostlí kámoši z vejšky se začnou jeho trapné poznámce řehtat, což ho jen povzbudí v debilním chování. Pozvedne sklenku vysoko do vzduchu a podívá se na sedící u stolu. „Na to, že ženský patří do kuchyně!“
Od stolu se ozve smích a souhlasné odpovědi jako „Na zdraví“ a „Amen“.
Sloane si jemně otře plné rty bílým látkovým ubrouskem a na tváři má škrobený úsměv, očima však hypnotizuje prostřený stůl před sebou. Sterling společně s ostatními hosty pokračuje ve vychloubání – a ženu vedle sebe ignoruje.
Ignoruje ten kousek jejího já, který se s ním snažila sdílet.
Ignoruje to, jak ji znemožnil.
Dnes večer už mi dochází trpělivost. Cítím nepřekonatelnou potřebu vytratit se pryč.
Sloane zachytí můj pohled a věnuje mi další ze svých nacvičených úsměvů. Vím, že tenhle je falešný, protože vím, jak vypadají ty upřímné.
Takhle rozhodně ne.
Je to ten stejný úsměv, kterým mě obdařila, když jsem jí řekl, že ji nemůžu doprovodit na maturitní ples. Ani pro jednoho z nás nebylo vhodné, aby se tam objevila se čtyřiadvacetiletým hráčem z NHL, a já jsem byl ten vůl, který jí to musel oznámit.
Úsměv jí oplatím a cítím, jak ve mně doutná frustrace, protože se chystá vzít si někoho, kdo se k ní chová jako k módnímu doplňku, kdo jí nenaslouchá. Někoho, kdo nedocení hloubku a komplexnost jejího charakteru a vidí ji jen jako tu uhlazenou princeznu, kterou z ní dělá její rodina.
Naše pohledy zůstanou spojené a Sloane se na tvářích objeví ruměnec. Narovná ramena a moje oči sklouznou k jejím klíčním kostem. Najednou si představuju, jak jí po tom místě přejíždím jazykem. Jak se u toho svíjí.
Prudce vzhlédnu zpět k její tváři. Jako by mě u toho přistihla. Jako by nějakým způsobem dovedla číst moje myšlenky. Protože oba víme, že se na ni takhle dívat nemůžu. Jsme skoro rodina. A co hůř, oficiálně patří někomu jinému.
Sterling zachytí naši výměnu a znovu na mě upře pozornost. Přeběhne mi z toho mráz po zádech. „Sloane říká, že se kamarádíte už dlouho. Možná mi něco uniká, ale neotesanej hokejista a primabalerína, to mi úplně nejde dohromady. I když, za celou dobu, co jsme se Sloane spolu, ses na scéně mockrát neobjevil. Že by ses z nějakého důvodu držel dál?“ Obejme ji jednou paží kolem ramen, aby dal jasně najevo, komu patří, a já se snažím na to gesto neupínat.
„Upřímně řečeno, já jsem toho o tobě taky moc neslyšel.“
Pronesu to s takovou dávkou humoru v hlase, že kdokoliv, komu unikne, jak se vraždíme pohledem, to rýpnutí možná ani nepostřehne. Opřu se a překřížím paže na prsou. „Každopádně nejsem až tak neotesanej, abych nebyl schopnej donést hojivou mastičku a prášky na bolest, když má moje kamarádka tak sedřený chodidla z tancování na špičkách, že nemůže chodit.“
„Vyprávěla jsem ti o tom,“ pronese Sloane chlácholivě. „Pomohl mi se stěhováním do nového bytu. Občas zajdeme na kafe. A podobné maličkosti.“
„Jednoduše ví, že když něco potřebuje, může se na mě spolehnout,“ dodám bez rozmyslu.
Sloane po mně střelí pohledem a pravděpodobně si říká, proč se chovám jako majetnickej pitomec. Popravdě si říkám to samé.
„Ještěže od toho máš teď mě.“ Sterling mluví na Sloane, ale zírá přitom na mě. Poté náhle položí dlaň přes její ruce, které má nyní položené na stole. A které si pořád nervózně pohrávají s ubrouskem. Sterlingův dotek ale není konejšivý ani povzbudivý. Je to plácnutí, výčitka za neposednost.
V žilách se mi rozproudí vztek. Musím odsud zmizet, než udělám něco, čeho budu hodně litovat.
„No, já už vyrazím,“ oznámím znenadání a odsunu se od stolu. Zoufale toužím nadýchat se čerstvého vzduchu a dostat se pryč od tísnivých tmavých zdí a sametových závěsů.
„Vyspi se dorůžova, Gervaisi. Budeš to potřebovat, abys pořádně odstartoval letošní sezónu s Grizzlymi. Po loňské sezóně musíš být na tenkém ledě.“
Zatahám za manžety na své košili a přiměju se narážku ignorovat. „Díky za pozvání, Woodcocku. Večeře byla vynikající.“
„Pozvala tě Sloane,“ odvětí nevrle, aby mi dal najevo, že mu nejsem po chuti – stejně jako moje dnešní přítomnost.
Věnuju mu prázdný pohled a zvednu jeden koutek úst na znamení, že nemůžu uvěřit, jak zasranej kokot to je. To už se na nás upírají pohledy ostatních, kteří nevyřčené napětí mezi námi dvěma vycítili. „Od toho jsou přece kamarádi.“
„Počkej, nejsi ty její bratranec?“ ukáže na mě onen ožrala a přitom mu ze sklenky vyšplouchne skotská přímo na ruku.
Nevím, proč Sloane vždycky tak trvala na tom, že jsme kamarádi, a ne bratranec a sestřenice. Kdyby mi někdo začal tvrdit, že Beau nebo Rhett nebo Cade nejsou moji bratři, okamžitě bych ho odepsal. Protože oni jsou moji bratři.
Ale Sloane? To je moje kamarádka.
„Ve skutečnosti je můj kamarád, ne bratranec.“ Sloane odhodí ubrousek na bíle prostřený stůl rázněji, než bylo potřeba.
Hosté u předsvatební večeře němě zírají.
Vdává se už tenhle víkend.
Sevře se mi žaludek.
„Dorazíš zítra na rozlučku, Gervaisi?“ pokračuje ožrala. Škytne a pitomě se zazubí, až mi připomene opilou myš na Kloboučníkově nenarozeninové oslavě. „Rád bych se chlubil tím, že jsem pařil s hokejovou superstar Jasperem Gervaisem.“
Elsie Silver
Jak překvapivé, že někdo takový stojí o moji přítomnost jen proto, aby si přikrášlil reputaci.
„Nemůžu. Mám zápas.“ Můj úsměv je sice napjatý, ale když vstanu ze židle, obrovsky se mi uleví.
„Vyprovodím tě,“ ozve se Sloane a přehlédne ostrý pohled, který po ní hodí Sterling. Nebo jen předstírá, že ho přehlédla.
Každopádně pokynu dlaní, aby Sloane vyrazila přede mnou, a tiše se proplétáme restaurací.
Přitisknu jí dlaň na kříž, abych ji mohl vést, ale ona ztuhne a já sebou škubnu, jakmile mě pod konečky prstů začne pálit její hladká holá kůže. Sklopím zrak k podlaze a strčím brnící ruku do kapsy, kam patří.
Protože rozhodně nepatří na záda zasnoubené ženy.
I když je to jen kamarádka.
Znovu vzhlédnu, až když se blížíme ke dveřím.
Sloanina štíhlá postava se s každým krokem houpe. Z každého pohybu vyzařuje přirozená elegance – taková, jež doprovází roky tréninku. Roky praxe.
Zdvořile se usměje na vrchního číšníka a poté přidá do kroku, jako by skrze těžké vstupní dveře viděla svobodu a zoufale po ní toužila. Když se do tmavého kusu dřeva opře, svěsí ramena a celá se uvolní.
Chvíli ji pozoruju a potom vykročím za ní. Teplo jejího těla se line směrem ke mně. Natáhnu paži nad její drobnou postavu, otevřu dveře dokořán a oba nás vedu ven do chladné listopadové noci.
Obě ruce strčím do kapes u kalhot, abych ji náhodou nevzal za ramena a nezatřásl s ní s požadavkem, aby mi vysvětlila, proč si sakra plánuje vzít chlapa, co se k ní chová tak jako
Sterling Woodcock. Protože mi do toho vůbec nic není.
Stojí vypracovanými holými zády ke mně a čelem k rušné ulici a za její siluetou se jako šmouhy míhají bílá a červená světla aut.
Přes rameno jí stoupá pára, jako by se snažila popadnout dech.
„Je ti dobře?“
Zběsile zakývá hlavou, otočí se ke mně a na půvabné tváři má úsměv stepfordské paničky.
„Nevypadáš dobře.“ Sevřu klíče, které mám v kapse, a neklidně s nimi zacinkám.
„To ti pěkně děkuju, Jasi.“
„Teda, vypadáš nádherně,“ vyhrknu a zkřivím obličej, když na mě vytřeští oči. „Stejně jako vždycky. Jenom nevypadáš… šťastně?“
Pomalu zamrká a koutky úst se jí stáhnou do přimračeného výrazu. „A to má být lepší? Nádherná a nešťastná?“
Bože. To jsem to zvoral. Prohrábnu si vlasy. „Jsi šťastná? Jsi šťastná s ním?“
Sloane překvapeně pootevře ústa a já vím, že to je za hranou nebo že se vměšuju nebo tak něco. Ale někdo se jí na to zeptat musí a já pochybuju, že to někdo už udělal.
Potřebuju to od ní slyšet.
Její bledé tváře zrudnou. S přimhouřenýma očima a semknutou čelistí přistoupí ke mně. „Na to se mě ptáš teď ?“
Vydechnu a přejedu si vrchními zuby po spodním rtu, oči mám upřené do jejích bledě modrých – tak velkých a světlých a plných rozhořčení. „Jo. Zeptal se tě na to už někdo?“
Sloane uhne pohledem a položí si dlaně na tváře, načež si prohrábne blond vlasy sahající ke klíčním kostem. „Doteď se mě nezeptal nikdo.“
Zoubky klíče od domu se mi zařežou do dlaně. „Jak ses se Sterlingem seznámila?“
„Seznámil nás táta.“ Její oči se upřou na černé nebe. Je bezhvězdné, ne jako na ranči, kde je vidět každý flíček světla. V porovnání s Chestnut Springs působí všechno ve městě znečištěně. Rozhodnu se, že se dneska večer radši vydám domů na venkov, než abych strávil další noc dýcháním stejného vzduchu jako Sterling Woodcock.
„Odkud ho zná on?“
Sloane mi pohlédne do očí „Sterlingův táta je jeho nový partner. Teď když je zpátky ve městě, soustředí se na budování nových konexí.“
„Jak dlouho že ho znáš?“
Sloane si hbitě olízne rty. „Seznámili jsme se v červnu.“
„ Pět měsíců?“ Svraštím obočí a odtáhnu se od ní. Kdyby vypadali, že jsou jeden do druhého blázen, možná bych jim to zbaštil, ale…
„Neodsuzuj mě, Jaspere!“ V očích se jí zablýskne a znovu přikročí blíž. Tyčím se nad ní, ale ona se tím nenechá zastrašit. Je naštvaná k nepříčetnosti. Naštvaná na mě. Ale řekl bych, že mi zkrátka jen důvěřuje natolik, aby přede mnou dala průchod svému hněvu. A mně to nevadí. Jsem rád, že tu pro ni můžu být. Roztřeseným hlasem dodá: „Nemáš tušení, pod jakým jsem tlakem.“
Bez mrknutí si ji k sobě přitáhnu a obejmu ji okolo útlých ramen. Je ztuhlá a nastartovaná. „Já tě neodsuzuju, Sunny.“
Zjevně není vhodná doba na přezdívky z dětství.
„Neříkej mi tak,“ napomene mě zlomeným hlasem a opře se čelem o mou hruď, jako to dělá odjakživa. Pohladím ji po vlasech a dlaň nechám spočinout na její šíji.
Jako to dělám odjakživa.
Mimoděk si představím, co by asi Sterling řekl, kdyby se tu vynořil. A jedna malicherná část mého já si přeje, aby se to stalo.
„Jenom mě zajímá, jak je možné, že se to seběhlo tak rychle. Zajímá mě, proč jsem se s ním seznámil až teď.“ Můj hlas je tichý, chraplavý a přes šum projíždějících aut ho skoro není slyšet.
„No, s baletem nemám zrovna kupu volného času. A ty se poslední dobou taky moc často neozveš.“
Zmocní se mě pocit viny a sevře se mi hruď. S týmem máme za sebou špatnou sezónu a já si dal slib, že budu mimo sezónu trénovat tvrději než když dřív. „Trénoval jsem a pobýval v Chestnut Springs.“ To není lež. Bratrova snoubenka si tam otevřela zatraceně dobrou posilovnu a já neviděl důvod trávit léto ve městě. „A pak začal kemp a já se jím nechal úplně pohltit.“
Taky pravda.
Není ale pravda, že jsem měl moc práce, abych si na ni udělal čas. Čas jsem si na ni udělat mohl. Ale neudělal. Protože jsem věděl, že její táta je zpátky ve městě, a já se mu za každou cenu vyhýbám. A když oznámila zásnuby, zasáhlo mě to způsobem, jaký jsem absolutně nečekal.
„Měla jsem ti to říct osobně, a ne to na tebe jen tak vypálit,“ zamumlá a já zaženu vzpomínku na Violet – jak na mě před pouhými pár měsíci na ranči vychrlila novinku o Sloaniných zásnubách. Jak jsem okamžitě zamrznul. Jak mi srdce se zaduněním spadlo až do žaludku.
Přehodím jí paži přes ramena, stisknu ji, přičemž se snažím vyhnout kousku obnažené teplé kůže na jejích zádech, a odpovím: „Měl jsem se zeptat. Jen jsem byl… zaneprázdněnej.
Nečekal jsem, že tvůj život… nabere takovej spád.“ A to je pravda.
Sloane se v mém objetí uvolní a zaboří mi prsty do zad, zatímco se její měkká ňadra tisknou k mým žebrům. Ale jen na okamžik, než se odtáhne. Naše objetí trvalo dost dlouho na to, aby se jednalo spíš o regulérní objímání. Bylo to na hraně.
Přesto mám chuť přitáhnout si ji zpátky.
„No, jenomže nabral.“ Sloane sklopí zrak a uhladí si rukáv svých bledě zelených hedvábných šatů, které se třpytí v měsíčním svitu. „S tátou jsme se dohodli, že bude lepší naplánovat svatbu na podzim než to dál natahovat.“
Zatnu zuby, protože stačí jen zmínit Roberta Winthropa a hned jsem podrážděný. A z informace, že sehrál roli ve Sloanině rozhodnutí vdát se, mi v hlavě zvoní na poplach.
„Proč?“ zamračím se. Měl bych se zachovat rozumně. Měl bych odejít. Měl bych jí dopřát štěstí.
Nemělo by mi to tolik vadit. Kdyby to vypadalo, že je šťastná, nevadilo by mi to.
Nebo možná vadilo.
Sloane mávne rukou a ohlédne se přes rameno do restaurace, čímž odhalí svůj ladný krk. „Vícero faktorů,“ odpoví s rezignovaným pokrčením ramen. Jako by věděla, že se náš čas krátí. Něco mi říká, že Sterling nebude zrovna typ manžela, který by schvaloval naše přátelství.
„Jakých faktorů? Jako že se nemůžeš dočkat, až budeš paní Woodcocková? Protože po takovém příjmení netouží nikdo. Nebo na tebe tlačí táta?“
Při zmínce o otci jí zaplanou oči, protože Sloane ho nevidí jako hada. Nikdy ho tak nevnímala. Vždycky byla příliš
zaneprázdněná hrou na perfektní dceru – a teď i snoubenku. Snoubenku, která je navenek dokonalá a nechodí lovit. „A i kdyby? Je mi dvacet osm. Moje nejlepší roky jako tanečnice se chýlí ke konci. Potřebuju se usadit, vytvořit si životní plán. On jen chce, aby o mě bylo postaráno.“
Rozčileně se uchechtnu a zavrtím hlavou. „Kde je ta divoká holka, kterou si pamatuju? Ta, co tančila v dešti a lezla na střechu, abych nemusel být sám, když jsem na tom byl v noci blbě?“
Udělali z ní loutku. A to jí nepřeju. Nikdy jsme se nehádali, ale teď mám nutkání za ni navzdory vlastnímu rozumu bojovat.
„Tvůj táta je hajzl. Zajímá se jen sám o sebe. O svůj byznys. O image. Ne o tvoje štěstí. Zasloužíš si víc.“
Já bych ti dal víc. To je to, co bych chtěl říct doopravdy. To, co mi došlo během dnešní večeře.
Že myslím na věci, na které bych myslet neměl.
Toužím po věcech, které nemůžu mít.
Protože je pozdě.
Sloane sebou trhne, jako bych ji uhodil, vztekle semkne rty a zrudne až k hrudníku. „Ne, Jaspere. To tvůj táta je hajzl. Ten můj mě má rád. Ty jen nevíš, jak něco takového vypadá.“
Sloane se otočí na patě a prudce otevře dveře do restaurace s dávkou agrese, která je u ní nezvyklá.
Za agresi jsem ale radši než za lhostejnost. Znamená to totiž, že ta divoká holka tam někde uvnitř pořád je.
Vysypala na mě slova, která by měla bolet. Ale já cítím bolest jen za ni. Můj biologický táta opravdu je hajzl. Ale muž, který mě vychoval? Harvey Eaton? Je to ten nejlepší z nejlepších. Ukázal mi lásku, a já díky tomu nemám problém ji identifikovat.
A navíc, vybavuju si, jak se Sloane dívá na chlapa, když ho opravdu chce. A na svého snoubence se nedívá tak, jako se dřív dívala na mě.
Mám z toho větší radost, než bych měl.
