PROLOG Sloane
TENKRÁT… Rodiče ještě ani nevypnuli motor našeho bentley a já už otevírám dveře od auta. Ještě ani nevystoupili a já už stojím na štěrkové příjezdové cestě. Vydechnu a vrhnu se Violet kolem krku. Obejmu ji tak prudce, že se obě málem skácíme na prašnou zem. Voní po zelené trávě, koních a sladké letní svobodě. „Chybělas mi!“ zapištím, když se ode mě odtáhne a šibalsky se na mě usměje. „Ty mně taky.“ Všimnu si, že nás máma pozoruje, radostně a zároveň po smutněle. Vypadám jako máma a Violet zase jako ta její. Jenže Violetina máma zemřela a moje máma tak přišla o sestru. Odjakživa mám pocit, že mě na ranč ráda bere právě proto, že se tady cítí své sestře blíž. Navíc je tak pro rodiče jednodušší cestovat na jejich oblíbená místa v Evropě. Táta plácl něco o tom, že mi prospěje