Issuu

001-003 Na rok v Londyne.qxp_Sestava 1 29.09.2026 16:18 Stránka 3

ELLE KENNEDY

1. K APITOL A

Pořád mě sleduje. Myslela jsem, že jsem ho setřásla, když jsem ze svého pokoje unikla oknem a pak obešla dům kolem bazénu do prádelny – tam mě otcův hlas dostihl a oznámil mi, že v Londýně u jedné ze stanic metra došlo k dalšímu pobodání. Často mě přes interkom zabudovaný v našem domě informuje o nejnovějším vývoji kriminální statistiky tohoto města. Ne. Nebudu ho poslouchat. Přestanu ho vnímat, vyberu ze sušičky oblečení a odnesu si ho do pokoje, jehož podlahu zabírají kufry a boxy všemožných velikostí. Na sbalení jsem měla několik týdnů, a přesto se mi nějakým způsobem podařilo oddálit ty časově nejnáročnější přípravy na zhruba hodinu před příjezdem taxíku, který mě odveze na letiště. „Počet útoků nožem vystoupal na více než šest tisíc –“ Sotva táta zase spustí, vypnu v interkomu zvuk. Jakmile budu bezpečně daleko odtud, proberu s někým, aby mu zrušili internet. Tímhle tempem si brzy užene infarkt. Zazvoní mi telefon. Předpokládám, že na displeji bude svítit tátovo číslo, ale místo toho mi volá moje nejlepší kamarádka Eliza, a tak si zapnu hlasitý odposlech a mobil odhodím na postel. „Omlouvám se, že jsem to nestihla,“ vyhrkne místo pozdravu. „Měli jsme být v tuhle dobu dávno zpátky, ale máma se nutně potřebovala pohádat se zřízencem parkoviště kvůli

EL L E K EN N EDY

ďolíku v karosérii. Přitom mám pocit, že ho udělala sama, když doma zase nacouvala do dodávky zahradnické firmy. Takže pořád nejsme –“ „To nevadí. Fakt. O nic nejde.“ Začnu si skládat trika a košile a ledabyle je cpu do cestovních organizérů, abych ušetřila aspoň trochu času, přestože v takovém případě nemělo smysl je vůbec skládat. Cílem mé zoufalé snahy je nacpat dvacet kilo oblečení do mého už tak přetékajícího kufru. Cítím, jak mi můj několik dní starý sen o dokonale zorganizovaném odjezdu prokluzuje mezi prsty. „Vždyť mě ale opouštíš,“ zafňuká, přestože její suchý, skoro lhostejný tón prozrazuje, že jí to zas tolik žíly netrhá. Každý den, kdy se probudí a zjistí, že svět neskončil, je akorát otrávená, já jsem však jednou z mála jeho obyvatel, kterými tak úplně nepohrdá. Připadá mi to vlastně docela roztomilé. „Uvidím tě až za rok. Bude se mi stýskat.“ Odfrknu si. „Jo, říkáš to hrozně utrápeně.“ „Taky se tím trápím,“ povzdechne si. Faktem je, že Eliza nikdy nikoho ve svém životě nepotřebovala ani nepostrádala. „Cením si tvé snahy.“ Díky tomu vím, že jí na mně záleží. Po pravdě jí tu soběstačnost závidím. Je jí v jejím těle dobře a úzkost, pochybnosti nebo strach jsou pro ni cizí slova. Kdyby se teď hned ocitla kdekoli na světě, stačilo by jí sehnat si dobré kafe a byla by spokojená. Telefon mi pípnutím oznámí příchozí hovor. Elize slíbím, že jí zavolám, než nastoupím do letadla, a druhý telefonát přijmu, aniž bych se podívala na displej. Předpokládám, že mi volají mé budoucí spolubydlící. Vzhledem k časovému rozdílu a délce letu mezi Nashvillem a Londýnem je to nejspíš naposled, co si s nimi stihnu promluvit, než dorazím na práh svého nového bytu. „Ano?“

N A RO K V LO N DÝ N Ě

„V Londýně mají ženy ve věku od šestnácti do dvaceti devíti let osmkrát vyšší pravděpodobnost, že se stanou obětí –“ „To myslíš vážně, tati? Mluvil jsi s doktorem Wuem o své silné paranoie a separační úzkosti?“ „Podívej, holčičko. Londýn může být pro mladou ženu velice nebezpečným místem. Víš, že jsem tam půl roku žil.“ Ano. Vědí to všichni. Bydlel tam, zatímco skládal a pak nahrával své třetí album. Pracoval v Abbey Road, po níž Beatles pojmenovali své jedenácté studiové album a podle níž jsem o třicet dva let později získala své jméno také já. „Uvědomuješ si, že pro zbytek světa,“ oznámím mu, zatímco se namáhavě snažím zapnout další kufr, „jsou Spojené státy násilnickou a barbarskou společností ovládanou zločinem?“ „Jenže to tam nebude jako jít do kina v centru Nashvillu,“ pokračuje. Na moje slova nijak nereaguje. „Londýn je významnou světovou metropolí. Nastoupíš tam do taxíku a dost možná tě už nikdy nikdo neuvidí ani o tobě neuslyší.“ „Pochybuju, že by ti doktor Wu doporučil, aby ses před odletem své dcery do zahraničí díval na 96 hodin.“ „Abbey.“ „Tati.“ „Je ti devatenáct. Ve Velké Británii už můžeš pít. Těžko se mi divit, že nemám dobrý pocit z toho, že moje holčička odletí na jiný kontinent, kde bude s lidmi, které neznám, chodit do hospod, kde jí bude banda anglických kreténů cpát alkohol až pod nos.“ „Na rozdíl od amerických kreténů.“ „Abbey.“ Teď už vím, že se blíží ke své hranici. Táta přede mnou nikdy nekleje. Sotva si v mé přítomnosti dá k večeři víno. Co v mých jedenácti pověsil muzikantství na hřebík a šel do důchodu, usilovně se snaží zbavit pověsti rockové hvězdy

EL L E K EN N EDY

Gunnera Blye a udělat ze sebe dokonalého otce. Dodnes si myslím, že jím otřásly fotky, na kterých mě coby batole vynáší ve čtyři ráno z autobusu svojí kapely, z pusy mu visí cigareta, v jedné ruce drží mě a v druhé flašku Jacka Danielse. Muselo ho to naprosto vyděsit. Bál se, že ze mě vyroste další z řady potomků vyhořelých zvrácených hvězdiček, kteří pendlují mezi natáčením reality show a odvykačkami a pak brečí v různých talk show, jako je The View, a se svými slavnými rodiči komunikují jenom přes bulvární plátky. Tátu mám sice moc ráda, ale začíná z něj být emocionální případ pro psychiatra a ta jeho přehnaná starostlivost mě dusí. „Tati, vím, že bys byl nejradši, abych strávila zbytek svého vysokoškolského studia zavřená ve svém pokoji, ale dokážu se o sebe postarat. Je nejvyšší čas přestřihnout pupeční šňůru, kamaráde. Už je ze mě velká holka.“ „Ty to vůbec nechápeš. V jednu chvíli si dáš pár drinků a v další už šňupeš pár lajn koksu…“ Pro lásku boží… „Jo, můžeme se k tomu ještě vrátit? Mám teď tak trochu napilno.“ Hovor típnu, aniž bych počkala na odpověď. Kdybych na to reagovala, jen by do toho spadl ještě víc. Do programu, díky němuž budu moct strávit druhák na Pembridgeské univerzitě v Londýně, jsem se přihlásila na pobídku své profesorky evropských dějin a poblouzněná sledováním Gangů z Birminghamu, Koruny a Love Islandu. A ačkoli jsem měla v prváku vynikající známky a profesoři mi moc rádi napsali doporučující dopisy, ani na okamžik jsem nevěřila, že by mě vážně vzali. E-mail s informací o přijetí mi obrátil život vzhůru nohama. Najednou jsem měla svému přehnaně úzkostnému tátovi oznámit, že se nejen stěhuju pryč, ale taky odletím ze země.

N A RO K V LO N DÝ N Ě

A teď nastal Den D a táta to nezvládá. „Třeba nabízejí možnost dálkového studia přes internet.“ Málem vyskočím z kůže, když se vynořím z šatny s další hromadou oblečení a najdu ho ve svém pokoji. „Ježíši, tati! Na svůj věk se umíš pohybovat děsivě potichu.“ „Co na to říkáš?“ zeptá se. „Studium přes internet by ti určitě vyhovovalo.“ „Ne, vyhovovalo by tobě. A zapomeň na to. Odjíždím. Každou chvíli pro mě přijede auto. A už jsem spolubydlícím poslala nájem za první měsíc.“ Což mi připomíná, že se mi doteď neozvaly, a tak zvednu mobil, kde najdu několik zmeškaných hovorů z velice dlouhého telefonního čísla. Budu si muset zvyknout. Lee: Nazdar, zlato. Těším se na tebe. Máme připravený pokoj a taky pár dárečků na přivítanou. Jackie a Jamie si myslí, že se ti budou líbit. V mailu máš instrukce, jak se dostat k bytu. Hlavně ignoruj rady z googlu. Jsou na nic. Čau zítra. Nebo dneska? Netuším. Pa.

„A proč jsem si s těmi tvými spolubydlícími nemohl promluvit?“ zeptá se táta. Ustarané vrásky na jeho čele se prohloubí. „Vůbec nic o nich nevíme. Ještě tam přijedeš a zjistíš, že je tvůj byt v přístavním skladišti a čeká tam na tebe banda chlapů, co ti hned natáhnou pytel přes hlavu.“ „Začínáš mě štvát.“ Odpovím Lee a schovám mobil do kapsy. „Našla jsem si je přes webovku, přes kterou si Gwen taky našla na semestr v zahraničí spolubydlení,“ připomenu tátovi. „Všichni, kdo mají zájem ten web využívat, musí projít prověrkou. Doporučili ho i zástupci univerzity. Bude to v pohodě.“

EL L E K EN N EDY

Protože mi pořád nejdou do hlavy časová pásma, nespojily jsme se přes telefon ani videohovor, abychom vše probraly. Jen jsme si posílaly e-maily či textovky v době, kdy druhá strana spala. Digitální konverzace, které jsem za posledních několik týdnů s Lee vedla, mě ale uklidnily. Zatím to vypadá, že všechno proběhne bez problémů. Je to čtvrťačka, takže je o dva roky starší než já. A bydlí tam ještě další dvě holky. „Byl bych klidnější, kdybych si s nimi promluvil,“ řekne táta. „A možná i s jejich rodiči.“ „S jejich rodiči? To myslíš vážně? Nejedu přespat ke kámošce. Všechny jsme dospělé.“ Přimhouří oči a stiskne rty. „To mě neuklidňuje.“ „Navrhuju, abys na tom zapracoval s doktorem Wuem.“ Přes rameno se na něj ušklíbnu, což táta rozhodně neocení. Posadí se na postel, prohrábne si zacuchané vlasy a poškrá be se ve vousech. V podobných chvílích – a bez jakéhokoli konkrétního důvodu – si opět uvědomuju, jak je zvláštní být dcerou Gunnera Blye. I proto jsem nechtěla, aby mé spolubydlící věděly, kdo je můj táta. Jen by se tím spousta věcí… zkomplikovala. Celý život se na mě lepili lidi, kteří předstírali, že jsou mí kamarádi, jenom aby se dostali blíž k tátovi. Nikdy jsem nevěděla, komu mám věřit. Moje vztahy končily jen zklamáním. Přestěhoval nás z Los Angeles na ranč za Nashvillem, jenom aby se zbavil patolízalů a lidí, co se přes něj chtěli proslavit, a dal přednost klidnějšímu způsobu života. A taky klidný je. Tedy většinou. Stále nás tu občas najdou jeho fanynky. Nebo člověk, co doufá, že mu pomůžeme odstartovat jeho vlastní kariéru. Občas nás vyčmuchá i nějaký ten fotograf, co chce naše fotky a klepy o nás prodat bulváru. Už jako hodně malá jsem pochopila, že všude číhají pasti a hadi. Proto ani nemám účet na žádné sociální síti. Abych

N A RO K V LO N DÝ N Ě

tátovi nezhoršovala tu jeho neurózu. Jen bych byla ráda, kdyby mi dal větší volnost, abych si mohla začít budovat vlastní život. „Podívej, holčičko,“ poví mi po chvíli s povzdechem, „vím, že je to se mnou občas otrava, ale nezapomínej, že pro mě je to taky něco nového. Jsi moje dítě. Vypustit dceru do světa, aby si žila vlastním životem, je pro otce děsivá zkušenost. Ve tvém věku jsem podepsal nahrávací smlouvu a každou noc trávil v jiném městě, kde jsem sekal jeden průšvih za druhým.“ „Slyšela jsem,“ opáčím suše. S úsměvem skloní hlavu. „Takže chápeš, že jsem viděl, co všechno se osamělé mladé ženě v cizím městě může stát.“ „Ano. Mám takový dojem, že takhle nějak jsem přišla na svět.“ Rozkašle se a svraští obočí. „Něco takového.“ Není žádným tajemstvím, že Nancy byla fanynka, která tátu sledovala na každém kroku, až se nakonec nějakým způsobem ocitla v jeho hotelovém pokoji. Nebyli spolu dlouho. A zbytek je rokenrolová historie. S fanynkami holt občas bývá hrozná potíž. Vlastně jsem výsledkem puberťácké nerozvážnosti. Další negativum života dcery Gunnera Blye je fakt, že jsem od dětství poslouchala historky o jeho bezuzdném chování, aniž bych si cokoli z toho vyzkoušela na vlastní kůži, protože mě táta z pocitu viny celý život choval v hermeticky uzavřené bavlnce. Ráda bych taky zažila trochu bujarého veselí, jaké si dívky mého věku užívají. „Jenom se tím snažím říct, že mám o tebe starost. Nic víc.“ Vstane a natáhne se po mé ruce. „Jsi to jediné, co se mi v životě povedlo.“ „Mám pocit, že magazín Billboard a stěna obložená cenami Grammy by s tebou nesouhlasily.“

EL L E K EN N EDY

„Nic to pro mě neznamená v porovnání s tím, že jsem tvůj táta, rozumíš?“ V koutku oka se mu zaleskne slza. Dojme mě to. Nic mě nedokáže rozbrečet tak jistě jako vidět tátu, jak má na krajíčku. Oba jsme hrozní měkkejši. „Mám tě moc ráda,“ povím mu. „A nic se mi nestane. Jsem vděčná, že s mojí cestou souhlasíš. Je to pro mě důležité.“ „Hlavně mi slib, že budeš dělat jenom moudrá rozhodnutí. A pamatuj, že po půlnoci se nikdy nestane nic dobrého.“ „Slibuju.“ Obejmu ho a políbím na tvář. „Víš, že se můžeš vždycky vrátit domů, že?“ Nepustí mě, a tak se neodtáhnu, protože si uvědomuju, jak moc to potřebuje. „Kdykoli. Dnem i nocí. Stačí říct a na letišti na tebe bude čekat letenka.“ „Já vím.“ „A kdybys měla nějaký malér. Jakýkoli. Kdyby ses ocitla někde, kde nechceš být, nebo bys skončila ve vězení –“ „Tati…“ „Ať se stane cokoli, zavolej mi a já ti pomůžu. Bez vyptávání. Ani pak už o tom nebudeme mluvit. Slibuju.“ Setřu si slzu a rozmažu mu ji po triku. „Dobře.“ Zazvoní mi telefon. Taxikář mi píše, že stojí před domem. Nervózně vydechnu. „Musím jít.“ Tak jo. Je to tady. Doteď jsem myslela jen na svobodu a stěhování za oceán. Najednou se mě však zmocní strach. Co když mě budou nové spolubydlící štvát? Co když je budu štvát já? Co když bude britské jídlo nechutné? Co když budou všichni ve škole mnohem chytřejší než já? Hruď se mi sevře naléhavým nutkáním schovat se pod postel.

N A RO K V LO N DÝ N Ě

Jako by táta vycítil, že mi pod kůží probublává nervozita, přepne se do rodičovského režimu. Teď je to on, kdo mě uklidňuje. „Neboj se,“ řekne mi, zavěsí si můj batoh na rameno a sáhne po mém příručním kufru. „Všem jim tam vyrazíš dech.“ Společně naložíme moje zavazadla do letištního taxi. Zbytek mých věcí mi táta pošle přímo do bytu. Snad ani nedýchám, když mě naposledy obejme a nacpe mi do kapsy ruličku bankovek. „Pro naléhavé situace,“ řekne mi. „Mám tě rád.“ Po většinu života mi tenhle ranč připadal jako pohodlné vězení, které mě mělo přimět zapomenout, že jsem k němu připoutaná na řetěz. Konečně jsem se osvobodila, jenže jsem se nikdy sama sebe nezeptala, co dál. Tam venku na mě čeká obrovský a děsivý svět, který mi může mnoha různými způsoby podrazit nohy. A já se už nemůžu dočkat.

V Londýně přistaneme po půlnoci místního času. Okénka jsou posetá dešťovými kapkami, přes něž vypadají světla ranveje rozmazaně. Hlas z reproduktoru nám oznámí, abychom si přeřídili hodinky dopředu. Po téměř desetihodinovém letu se nemůžu dočkat, až z letadla vypadnu. Mám nateklé nohy a močák mi snad každou chvíli praskne. Postavím se do uličky se slastným, naléhavým pocitem, nervózní a úzkostná, s kufrem a batohem v ruce, připravená vystoupit z letadla. Dveře se otevřou a já projdu letadlem do terminálu a na nejbližší záchody. V jednu v noci mi řidič naloží poslední zavazadla do kufru černého sedanu. Sdělím mu adresu od Lee a řidič mě ujistí, že Notting Hill najde jako nic.

EL L E K EN N EDY

Moje tělo si pořád myslí, že není ani osmá večer. Celou cestu se dívám z okna za místem spolujezdce na mihotající se světla Londýna. Nejsem ani zdaleka zcestovalá. Za to vděčím přehnaně ochranitelskému otci, který vidí na každém rohu vrahouna, a tak jsem pořád v šoku, když to někde vypadá stejně jako ve filmech. Architektura, pamětihodnosti. Červené telefonní budky. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Hltám město očima a každou chvíli zatěkám pohledem dopředu, kde mě vyděsí protijedoucí auta. Vždycky mi okamžik trvá, než si připomenu, že tady se jezdí na druhé straně silnice. Řidič se na mě ve zpětném zrcátku uchechtne. Máte nárok, pane. Máte na své pobavení nárok. Rozhodnu se, že ze sebe cestou do svého nového domova otevřeně udělám vyjukaného amerického křupana, a tak s otevřenou pusou zírám na dvoupatrové autobusy a pokládám šoférovi přitroublé otázky, jenom abych slyšela jeho přízvuk. Vzhledem k tomu, že na silnicích není dopravní špička, cesta do rezidenční čtvrti plné cihlových domů a pastelových barev uteče poměrně rychle. Pomalu zastavíme před dvoupodlažním dvojdomkem s fasádou z bílého štuku postaveným v edwardiánském stylu. Oba na sebe přilepené domy mají verandy zdobené sloupy a za železnými brankami vysokými po pás se rozkládají malé zahrádky s kytkami v květináčích, z nichž stoupají schody až ke dveřím. Se sílící nervozitou pohlédnu na číslo 42 na vstupních dveřích domu nalevo. Na verandě se svítí. Čekají na mě. „Půjdu zjistit, jestli je někdo vzhůru,“ řeknu řidiči, ale hlavně sama sobě, a sáhnu po klice. Přední okno kryjí bílé závěsy, za nimiž se svítí. Beru to jako důkaz, že mě očekávají, ačkoli si teď říkám, že jsem spíš měla

N A RO K V LO N DÝ N Ě

chytit noční let, abych dorazila v mnohem rozumnější čas. Tím, že kvůli mně zůstal celý dům vzhůru, nejspíš neudělám na nové spolubydlící nejlepší první dojem. Jde se na to. Zaklepu a zatajím dech. Mnohokrát jsem přemýšlela, co všechno se může stát. Budeme se od první chvíle nesnášet. Co jsem pochopila, jsou všechny mé spolubydlící o rok nebo dva starší než já. Co když jim po týdnu dojde s natvrdlou Američankou trpělivost? Už zas se rozruším, když tu se uvnitř něco mihne. Závěs se odhrne a vzápětí zaskřípou panty dveří. K mému obrovskému zmatení se na prahu objeví štíhlý černoch ve volném tílku a širokých hedvábných kalhotách v bohémském stylu. „Já věděl, že budeš zrzka.“ Zářivě a přátelsky se na mě usměje. „Je tu, ehm, Lee?“ „Občas. Mám v sobě dvě třetiny flašky merlotu, takže ti nic neslibuju.“ To má být odpověď? Pořád nechápu. „Jsem Abbey.“ Kousnu se do rtu. „Mám se sem nastěhovat.“ „Jistěže, zlato.“ Zadívá se přese mě a kývne řidičovi. „Omlouvám se, že jste kvůli mně zůstali vzhůru. Když jsem si bukovala let, měla jsem vzít v úvahu časový rozdíl.“ „Všichni vzhůru nejsme. Ostatní kluky poznáš zítra. Vypadli na dnešní večer ven.“ Nechápavě zamžikám. „Kluky?“ „Jack a Jamie.“ Otevře mi dveře dokořán a vtáhne mě dovnitř. „Radši na ně nečekej. Kolem čtvrté uslyšíš, jak se vrací domů. Prosím, udělej si na ně názor až zítra, to se vyspinkají dorůžova.“ Nechá dveře pootevřené, aby mi řidič mohl dovnitř nanosit kufry, jež právě skládá na chodník.

EL L E K EN N EDY

Můj zmatek pomalu ustupuje pochopení. „Ty jsi Lee?“ „Odmala.“ Sundá mi batoh z ramene, zavěsí si ho na svoje a zaujme pózu jako model z katalogu. „Vím, naživo jsem mnohem oslnivější.“ Byt je uvnitř vzdušný a světlý. Vzhledem k mizernému počasí je to úleva. U paty schodiště se nachází maličká předsíň, z níž vede úzká chodba k obývacímu pokoji na jedné straně a kuchyni vzadu. Je zařízený směskou draze vypadajícího moderního nábytku, který k sobě moc neladí. Působí to, jako by se promíchaly stránky z magazínu o interiérovém designu a výsledek se použil v tomto domě. „Ale Lee je holka,“ dodám. Povytáhne obočí. „Nenech se těmi mými dokonalými lícními kostmi ošálit.“ „Ne. Myslím tím, že mám bydlet s holkami. Možná jsem tu špatně?“ „Nejsi. Ledaže bys nebyla Abbey Blyová.“ Skepticky se na mě zadívá. Jako bych byla hysterka, co se dere vozíkem vpřed v uličce s cereáliemi. „Jsem Lee Clarke. Vítej v Londýně.“

2. K APITOL A

Táta mě zabije. Zapomeňte na londýnské zločince. Zhruba za deset hodin nám tu na dveře zaklepe zabiják z Tennessee a ještě na prahu mě za tuhle pitomou chybu uškrtí. Teda, nevinnou chybičku. Ale slovíčkaření mě před jistou smrtí nezachrání. Dál na Leeho zírám. „A ostatní spolubydlící jsou taky kluci?“ zamumlám spíš sama pro sebe, když si všimnu tenisek v koutě a bund na háčcích za dveřmi. „Obávám se, že ano, zlato.“ Soucitně se na mě zadívá. „Ale nenech se odradit jejich smradem. Jsou jinak vskutku moc milí.“ Začnu si v duchu procházet všechny e-maily a textovky a hledám v nich nápovědu. Když jsem se registrovala na web, přes který jsem hledala spolubydlení, zaškrtla jsem, že chci bydlet jen s holkami. Tak jsem předpokládala… „Počkej, ale proč jste chtěli za spolubydlící holku?“ Ne že by na mě Lee působil jako úchyl, ale přesně před touto situací mě táta paranoidně varoval. „Myslíš online? Bylo nám to jedno, tak jsem tam žádnou preferenci pohlaví nezaškrtnul.“ Výborně. V životě jsem se necítila tak zrazená androgynními jmény. Takže tímhle to hasne. Celý můj plán je v troskách. Nejen že bude táta zuřit, že bydlím s třemi kluky, ale bude to brát

EL L E K EN N EDY

jako důkaz, že se na mě nemůže spolehnout, že se o sebe postarám. Měla jsem jen jeden úkol a ten jsem slušně zvorala. „Není ti nic?“ Lee se na mě mračí. Promnu si spánek. Cítím, že mě co nevidět rozbolí hlava. „Je mi trapně.“ „Na to mám lék.“ Zajde do kuchyně a o chvíli později se vrátí se sklenkou vína, kterou mi vrazí do ruky. „Tady máš. Na nervy.“ Pořádně si přihnu. Nevím, jestli to pomůže, ale když mi řidič přinese ke dveřím první várku kufrů, už se stihnu smířit s tím, že se opravdu nejedná o halucinaci způsobenou pásmovou nemocí. Nesedím v letadle a toto není noční můra způsobená šampaňským a palubním jídlem. No, sakra. „Nic mi není,“ zalžu, protože zhroutit se deset vteřin po příjezdu mi připadá nevychované. „Jenom jsem unavená. Byl to dlouhý let. Každopádně tyhle věci se stávají, že?“ „Říkám tomu šťastný omyl.“ Pokrčí rameny. „Chci si říkat, že se všechno děje z nějakého důvodu. Teda, neříkám si to. Ale chci.“ Lee s úsměvem napodobí, jako by si pohazoval s vlasy. „Kdo ví, Abbey Blyová. Třeba je tohle začátek krásného přátelství.“ Jasně. Pokud mě tedy hned zítra touhle dobou táta nepotáhne do letadla. Lee mi připadá skvělý, ale pochybuju, že tu budu moct zůstat dost dlouho na to, aby se z mého pobytu stalo něco víc než jen anekdota. Lee nejspíš vycítí můj sílící nepříjemný pocit a úsměv mu zakolísá. „Hele, všechno je v pořádku,“ ujistí mě. „Vyvrbilo se to jinak, než jsi čekala, ale přísahám, že nejsme banda úchylů. A můžeš tu zůstat. Jestli se ti ale bude dneska líp spát v hotelu,

N A RO K V LO N DÝ N Ě

naprosto to pochopím. Jdi dneska spát jinam a uvidíš, jak ti celá tahle situace bude připadat zítra.“ Přemýšlím nad tím. Mohla bych se otočit na patě a vrátit se do auta. Měla bych čas si všechno promyslet a vyřešit to, až tu budou všichni ostatní spolubydlící. Jenže za hotel bych musela zaplatit kreditkou a výpisy z ní chodí tátovi. Navíc mám pocit, že si nastavil oznámení při transakcích vyšších než padesát babek. Zavolá mi, co se to tu sakra děje, ještě než si vůbec stihnu lehnout do postele. Ne. Navzdory tomuhle zádrhelu si připomenu, že jsem si s Leem posledních několik týdnů mailovala. A musel projít prověrkou ubytovacího webu. Navíc na mě nepůsobí jako zabiják se sekyrou. Ráda bych si myslela, že mám na vraždící maniaky čich. „Pokud ti to nevadí,“ řeknu mu, „ráda bych tu zůstala.“ „Tak dobře.“ S rozzářeným úsměvem trhne hlavou ke schodišti. „Prohlídku a zdvořilosti si necháme na zítra. Teď bys měla jít spát.“ Na vrcholu schodiště mi oznámí, že pokoje Jacka a Jamieho se nacházejí napravo, a zamíříme doleva k dalším třem dveřím. „Koupelna je na konci chodby. My dva budeme mít společnou.“ Nemyslím si, že jsem se po jeho slovech ušklíbla, přesto Lee přispěchá s vysvětlením. „Věř mi, nechceš vidět, co je Jamie schopný nadělat v té jejich.“ Zastavíme se u dvou dveří naproti sobě. „Tohle je můj pokoj.“ Ukáže na dveře nalevo a poté otevře protější. „A tenhle je tvůj.“ Překvapením zatajím dech. Čekala jsem bílé stěny a možná přehoz na postel, ale tahle místnost toho nabízí mnohem víc.

EL L E K EN N EDY

„Snad se ti tu bude líbit.“ Lee skromně pokrčí rameny. „Nemohl jsem si pomoct.“ Pokoj zařízený v bílých, šedých a smetanových tónech nabízí klidnou a útulnou atmosféru. Ustlanou postel zdobí přikrývka, přehoz a měkké polštáře. Podlahu zakrývají koberce. Z květináčků na parapetu visí k podlaze šlahouny popínavek. Je tu skříň, stůl a komoda s malou televizí. „To jsi všechno připravil jen pro mě?“ V šoku a údivu se k němu otočím. Připadá mi to od něj přehnané. Jako jo, pokoj je dokonalý. Ale dal si s tím až moc práce. Protočí panenky. „Ta, co tu s námi bydlela předtím, měla hrozný vkus.“ Lee mi odloží batoh vedle komody. „Navíc je to jen to nejnutnější vybavení. Nechtěl jsem, abys tu spala na matraci na zemi.“ „Děkuju, je to tu moc krásné.“ Uchechtne se a mávne rukou. „A děkuju, že jsi tu na mě počkal,“ dodám. Protože když to vezmu kolem a kolem, taky to tu pro mě mohlo dopadnout mnohem hůř. „Děkuju.“ „Nemáš vůbec zač, Abbey Blyová. Pokud se chceš upravit, nebo rovnou osprchovat, koupelna je jen tvoje. Vynesu ti zatím kufry.“ Po dlouhé cestě jsem ulepená a vyčerpaná, proto přijmu nabídku a rozhodneme se nechat zbytek seznamování na ráno. Po sprše si lehnu s mokrými vlasy do postele a naslouchám zvukům svého nového domova. Zírám do stropu a netuším, co si počnu s tátou. Moc se mi v téhle čtvrti líbí. Celé týdny jsem se kochala fotografiemi ulic lemovaných stromy, kavárničkami a knihkupectvími. Najít byt blízko kampusu nebylo vzhledem ke stavu londýnského trhu s bydlením vůbec snadné. Pokud

N A RO K V LO N DÝ N Ě

se tohoto domu vzdám, šance, že bych našla něco podobného, co splňuje všechny moje požadavky, jsou velice malé. Zvlášť s blížícím se začátkem semestru. Táta ale bude soptit. Až se o tom dozví, nedovolí mi tu zůstat. A pokud nebudu mít kde bydlet, moc rád mě odtáhne zpátky domů. Sbohem, Londýne.

Je to hrozně zvláštní. Probudím se do vrčení aut, která projíždějí za oknem, cinkání zvonků kol a hlasů lidí venčících své psy. Slyšitelný halas čtvrti, jež vítá nový den, jsem už léta nezažila. Na ranči se ozývá jen zpěv ptáků a dusot tátových těžkých bot, protože tam v doslechu žádné jiné domy nestojí. Co jsme se v mém dětství odstěhovali z Los Angeles, neslyšela jsem z okna své ložnice popelářské vozy ani autorádia. Všechny ty zvuky mi připomínají, jak daleko od domova a jak blízko do centra jednoho z největších měst na světě jsem. Cesta, na kterou jsem se vydala, mi začíná připadat skutečná. Stačí to, abych z mozku dokázala setřást opar pásmové nemoci. Když ke mně zavane vůně slaniny, párků, vajíček a toustového chleba, zakručí mi v žaludku. Preclíky, které mi po letu zbyly, mi asi jako večeře nestačily. V přízemí lehce váhavě zamířím do kuchyně, odkud se ozývá cinkot náčiní v kovové pánvi a někdo zabouchne dvířka skříňky. Připadám si jako v penzionu, kde se člověk vždycky cítí trochu rozpačitě a nevítaně. Bydlím tu, ale přitom ne tak docela. „Super,“ řekne Lee, když zvedne oči od sporáku a všimne si, že mu nakukuju přes rameno. „Jsi vzhůru. Přemýšlel jsem, jestli dnešek neprospíš.“

EL L E K EN N EDY

„Pásmová nemoc mě obvykle dožene až druhý nebo třetí den. Nejspíš probdím většinu noci.“ Jeho vzezření mě trochu vyvedlo z míry. Proměnil se. Jako by bylo naše včerejší setkání jen halucinací. Dnes je oblečený na odpoledne ve městě: na sobě má námořnicky modré plátěné kalhoty, nažehlenou košili, přes ni vestu a vše doplňuje hedvábný motýlek a hnědý kožený pásek. Připadá mi, jako by na mě zpoza brýlí se silnými obroučkami hleděl úplně jiný člověk. „Posaď se.“ Na snídaňový stolek položí talíř s vidličkou a nožem. „Na plnou anglickou snídani zatím asi nejsi připravená. Začneme něčím menším.“ Poté mi naloží na talíř takovou dávku cholesterolu, že by to zabilo i hrocha. Ne že bych si stěžovala. „Voní to božsky.“ Nacpu si do pusy vajíčka dřív, než mi stihne přendat na talíř všechno jídlo. Každé sousto spíš absorbuju, než vychutnávám. Lee se smíchem zakroutí hlavou. „Copak?“ zeptám se s rukou před pusou. „Američani. Podle vás je všechno boží.“ „Aha.“ Na stole stojí džbán s mlékem a několika čistými sklenicemi, proto si nabídnu a vajíčka spláchnu. „Ta vajíčka se ti moc povedla.“ „To je lepší.“ „Všechno v pohodě, kamaráde?“ Za mými zády vejde do kuchyně vysoký, štíhlý a svalnatý kluk s krátkými hnědými vlasy. Je bosý a na sobě má obnošené džíny a zmačkané triko, které vypadá, že v něm snad spal. „Kdopak je tohle?“ „Abbey – Jamie,“ představí nás Lee a vyndá pro příchozího nový talíř. „Jamie – Abbey.“ Typicky bledý Angličan, jaké jsem tu po sledování romantických komedií čekala, přejde ke konvici na sporáku, nalije si

N A RO K V LO N DÝ N Ě

čaj a přisedne si ke mně. Z talíře mi s vyzývavým mrknutím ukradne plátek slaniny. „Ahoj, Abbey.“ Zakmitá řasami. Jsem si jistá, že na tohle gesto mu ve spojení s jeho aristokratickými rysy a úsměvem studenta nóbl soukromé školy pokaždé nějaká naletí. „Vyspala ses dobře?“ Rychle přikývnu. „Výtečně.“ Lee se uchechtne. Jamie přikývne. „Výborně.“ S obracečkou v ruce nám Lee přinese talíř párků. „Mám jí připravit talíř?“ Lee sice míří svou otázkou na něj, Jamie však ani nevzhlédne od toustu, na který si právě roztírá džem. „Komu?“ zeptá se lhostejně. „To se ptáš, protože si nepamatuješ její jméno?“ opáčí Lee kousavě. „O kom to mluvíte?“ zajímám se zvědavě. „To je dobrá otázka, že?“ Lee nakloní hlavu a kývne ke stropu, kde v patře nad námi zaskřípe podlaha. Uslyšíme rychlé kroky následované zabouchnutím dveří. „Nepoznám, jestli to tam necupitá Jackie.“ Jamie, který se očividně rozhodl mluvit na svůj toust, pokrčí rameny. „Asi myš.“ Ze schodů k nám dolehnou mnohem pomalejší a těžší kroky. Brzy zjistím, že patří obřímu opálenému blonďákovi bez košile, zato se zarostlou čelistí a větším množstvím břišáků, než já mám řas. Asi Jack. I když by se mohl s klidem vydávat za Thora. Chybí mu jen velké kladivo. Možná ho má v kalhotách… Přísahala bych, že se mi v hlavě právě ozvala Eliza. „Víte, že nám v patře pobíhá polonahá ženská?“ pronese s výrazným australským přízvukem a přisedne ke snídaňovému stolku z mé druhé strany.

EL L E K EN N EDY

Když se přese mě natáhne po talíři s vajíčky, věnuje mi tak okouzlující úsměv, až mě to úplně vykolejí. Panebože. V životě jsem neviděla přitažlivějšího člověka. Má dokonale hranatou bradu a roztomilé dolíčky. A bicáky velikosti mých stehen. „Právě tu probíhá debata, zda se jedná o několik myší v kostýmu člověka,“ pronese Lee a sarkasticky se na Jamieho ušklíbne. Ten se dál zatvrzele věnuje snídani. Jack se na mě zadívá. „Ty nejsi několik myší v kostýmu člověka, že ne?“ Zavrtím hlavou. „Jsem Abbey. Můžeš mi říkat, hm, Abbey.“ Panebože. Vážně? Jak jinak by mi měl asi tak říkat? Susan? Pobavením mu zacukají rty. „Jsem Jack.“ Po vteřině dodá: „Říkej mi Jacku.“ Lee se u sporáku uchechtne. Můžu se jen domýšlet, jak moc mi právě teď asi zrudly tváře. Naštěstí mě Jack ušetří trápení a můj chvilkový nedostatek zdravého rozumu přejde bez dalšího komentáře. „Jasně. Takže já ani Abbey nejsme myši. Jsem rád, že jsme si to vyjasnili.“ Oči má neskutečně, úchvatně modré. Tak nesmírné a třpytivé, že si svoje zírání uvědomím až ve chvíli, kdy se chápavě zazubí a mrknutím mi oznámí, že si toho všiml. Pěkný, Abbey. To se ti povedlo. „Žádná holka tam není.“ Paličák Jamie si posolí vajíčka. Působí stále pobouřeněji. Jack má rozpětí paží jako Boeing 747. Zatímco jí, loktem narazí do mého, nezdá se však, že by si to ho všiml. „Myslíš, že už vylezla z jeho skříně?“ Jamie se ke mně nakloní a zašeptá mi do ucha: „Buď tak hodná a změň téma, jo?“

N A RO K V LO N DÝ N Ě

„Abbey…“ varuje mě Lee vážným hlasem. „Nezapomeň, kdo ti usmažil slaninu.“ Mám slabost pro zoufalé a utlačované, a proto hodím Jamiemu záchranné lano. „Tak povídej. Jak dlouho už spolu všichni bydlíte?“ Lee obrátí oči v sloup. „Jak typické.“ Jamie se ke mně nakloní a líbne mě na tvář. „Jsi poklad, Abbi.“ „Nastěhovali jsme se loni na podzim,“ odpoví Jack s plnou pusou. „Jak jste se poznali? Přátelíte se už dlouho?“ zajímám se. Zatěká mezi těmi dvěma pohledem. „Tehdy o prázdni nách, ne? V tom španělském bytě s děsivými hlavami na zdech.“ Povytáhnu obočí. „Hlavami?“ „Žádné hlavy tam nebyly,“ namítne Jamie. „A poznali jsme se ještě před jarními prázdninami. V bytě té holky, Cary v Chelsea. Tu si určitě pamatuješ.“ Jack si naloží na plátek toustového chleba hromádku vajíček a párečků, přeloží ho a všechno si to naráz nacpe do pusy. Polkne a odpoví: „Pamatuju si, že jsi z náklaďáku šlohnul pytlík brambůrků.“ „Nechal jsem mu tam padesát liber.“ „Kolik podle tebe pytlík brambůrků stojí?“ „Oba špatně,“ vloží se do toho Lee podrážděně. „V tom bytě s maskami na stěnách, kde zpíval Nate. Jak tam Jack dorazil s tím ragbistou. Tím, co ho naštvalo, když jeho holka vyšla z hajzlíku a hned po ní Jamie s její rtěnkou na obličeji.“ „A jo.“ Jack plácne do pultu a ukáže na Jamieho. „Slušně ti naložil.“ Rozesměje se a z toho hlubokého zvuku se mi srdce rozbuší o něco rychleji, než by bylo zdrávo. „Dej mi pokoj, Campbelle,“ zabručí Jamie.

EL L E K EN N EDY

„To snad ne.“ Představím si, jak se Jamie v hospodě pere s Jackovým kamarádem, a mám co dělat, abych se nerozesmála. „Určitě ses s ním neporval.“ „Cha!“ Lee se uchechtne a zakousne se do toustového chleba. „Ne,“ přisvědčí Jamie. „Zkušeně jsem zhodnotil situaci a došel k závěru, že zachovat si zdraví bude prozíravější.“ Potlačím pobavený úsměv. „Což znamená?“ „Znamená to, že Jackovu kamarádovi zaplatil padesát liber, aby mu nerozmlátil ciferník za to, že muckal s jeho holkou.“ Všichni tři se do sebe pustí a začnou řešit detaily Jamieho finanční diplomacie, přičemž mi Lee nápomocně prozradí, že Jamie je „poměrně zámožný“. Jako že má něco společného s britskou aristokracií. U nás doma by to znamenalo, že je celebrita, nebo možná dědic korporátního jmění. Tady to znamená šlechtické tituly, hrady a kdesi cosi. Po zbytek snídaně prolamujeme ledy a seznamujeme se. Kluci se při tom nevyhnutelně chtějí o nové spolubydlící z Ameriky dozvědět všechno možné. Proto se dostaneme k ožehavému tématu mého života. „No, mým hlavním oborem jsou evropské dějiny. Proto jsem taky tady. Pochopitelně. Pocházím z Los Angeles, ale žiju na předměstí Nashvillu. To je v Tennessee.“ „Los Angeles? Jak je Beverly Hills?“ Lee zpozorní a v očích mu zasvítí jiskřičky. Ten pohled znám. „Znáš tam někoho slavného?“ Tak to vždycky začíná. Doslova. A nakonec to pokaždé skončí tím, že se lidi celé hodiny rozplývají nad mým tátou, až ve mně přestanou vidět skutečného člověka. Jen nádobu, do které vlijí své nadšení. Pouto s mým otcem. A tak lžu. Neustále. Je to vyčerpávající. „No, ani ne. Jednou jsem myslela, že jsem v donutárně potkala Bena Afflecka, ale byl to jen nějaký chlap v kšiltovce Red Sox.“