Kapitola 1
E
leanor, máte padáka.“ Chvilku trvá, než se mi ta slova přefiltrují ušním bubínkem a proniknou do mozku, kde začnou dávat smysl. Jsem si na devětadevadesát procent jistá, že se pořád tvářím velice mile, i když v mém nitru momentálně panika pořádá večírek, na který mě nepozvala. Opravdu jsem právě slyšela Steva Gibbonse, člověka, jenž je mým šéfem přes sedm let, vyslovovat, že mám padáka? To nemůže být pravda, až na to, že… Stačí mi jediný pohled skrz prosklené dveře na zářivě hnědý oválný konferenční stůl, abych to věděla s jistotou. Všichni tři klienti, jednatelé z Bolt Hotel Group, kteří u něj sedí, mi věnují pohled plný soucitu. Právě si vyslechli mou prezentaci. Tu, na níž jsem pracovala celé léto. Těsně poté mě Steve požádal, abych ho následovala na chodbu, kde si budeme moct promluvit ve větším soukromí. Steve lehce mhouří oči způsobem, kterým obvykle dává najevo, že cítí něco jako empatii. Jako tehdy, když jsem mu oznámila, že mi zemřel strýček a že potřebuju den volna. Geoff, můj kolega a už celých dvanáct hodin i expřítel, má hlavu lehce
„
7
Hotylek V Jablonovem sadu.indd 7
27.08.26 12:15
nakloněnou na stranu, prsty propletené před hrudníkem a s falešnou účastí na mě kývne. Ten pohled znám. Stejný věnoval dámám ve zvířecím útulku, kde minulé jaro dobrovolničil, když mu řekly, kolik psů čeká na stálý domov. Faleš. Jako. P rase. Geoff ani nemá rád psy. Je na ně alergický. Dobrovolničil jen proto, že nás o to Steve požádal, a vzal si tolik léků proti alergiím, až si musel lehnout. Plus, nikdy jsem neměla chodit s mužem, který si proplétá prsty. Proplétat si prsty je směšné. „Já tomu… nerozumím.“ Vypustím z úst tato tři naprosto neoriginální slova a dál zírám do konferenční místnosti. Vskutku výmluvné. Profesionální. Pět hvězdiček. „Je to opravdu trapné,“ říká Steve a kroutí hlavou. „Nikdy bych ti nedovolil předstoupit před Bolt Group, kdybych věděl, že se chystáš ukrást Geoffovu prezentaci.“ Moment. Cože? „Geoff měl taky prezentaci?“ zeptám se. Myslela jsem, že jen přihlíží tomu, jak prezentuji já. Moje prezentace začala v devět, přesně podle plánu. O čem to ksakru Steve mluví? „Ano, začala v osm. Myslel jsem, že to víš,“ odpoví Steve a věnuje mi pohled, který nelze chápat jinak než jako blahosklonný. „Začala v osm? Myslel sis, že to vím?“ Očividně dokážu jen opakovat, co jsem právě slyšela, jako jakýsi naparáděný papoušek. A já jsem naparáděná. Alespoň tohle hraje v můj prospěch. Vzala jsem si kalhotový kostým. Dlouhé splývavé černé kalhoty se širokou nohavicí, nebesky modré saténové tílko s výstřihem klíčové dírky a černé sako. Mám vysoké podpatky. Pěkné drahé lodičky. Beru to vážně. A tuto zakázku si zasloužím. Na naplánování oslavy otevření nejnovější pobočky pro Bolt Hotel Group jsem pracovala poslední tři měsíce. Naše firma, GMJ agentura, byla vybrána největší hotelovou skupinou v zemi a Steve tuto zakázku svěřil mně. 8
Hotylek V Jablonovem sadu.indd 8
27.08.26 12:15
Po letech svateb, bar a bat micvách a bezvýznamných korporátních mejdanech jsem konečně dostala šanci postoupit do vyšší ligy. Bolt Hotel Group vlastní přes osm tisíc hotelů a má pod sebou dvacet značek. Jsou monstrózní firma. Na plánování jejich eventu jsem skoro vypustila duši. Šlo o slavnostní odhalení první z jejich nejnovějších značek Venkov & Klid. Řetězec unikátních venkovských hotýlků, které Bolt Hotel Group po celé zemi odkoupí a přemění dle svých luxusních standardů. Jejich překrásné butikové pokoje cenově začnou na tisíci dolarech za noc. Zahájení projektu musí proběhnout jako po másle. A to taky proběhne. Protože já ho tak naplánovala. Na každém stole budou luční květiny ve velkých džbánech na mléko a dýňovo-skořicové svíčky ve skle. Tlusté našedlé ubrusy a zlaté příbory. Přemíra dýní a tykví na každém kroku přetvoří celou místnost v jeden obrovský roh hojnosti jako na Podzimním festivalu. Naplánovala jsem každičký detail, a to včetně předkrmu v podobě grilovaného lososa v křupavé kůrčičce z pesta a jablečného drobenkového koláče s lehce roz puštěnými hoblinkami z bílé čokolády. Šťavnatá dokonalost, ksakru. Dnešní schůzka měla být jen formalitou. Jen zaškrtnuté políčko. Steve mě ujistil, že tuto zakázku už máme jistou. Sakra, všechno už bylo naplánované a teď mám padáka? Co se odehrálo mezi mým včerejším odchodem z práce a dnešním ránem, kdy jsem vešla do konferenční místnosti? Tedy kromě toho, že mě Geoff odkopnul? „O ničem jsem nevěděla,“ ujistím Steva. „Co se děje?“ Steve znovu přivře oči. Tentokrát k tomu přidá i škleb. „Poslyš, Eleanor, nechtěl jsem dělat scénu před klienty, ale Geoff nám vysvětlil, co se stalo.“ 9
Hotylek V Jablonovem sadu.indd 9
27.08.26 12:15
„A co se stalo?“ zamračím se. To jim Geoff vykládal, jak mi dal včera kopačky? Po čtyřech letech spolu, z nichž dva jsme spolu bydleli, mě bez velkých fanfár odkopnul těsně před mou velkou prezentací. Stojí to za hovno, a to hodně, a ještě mi to ani pořádně nedošlo, ale potom, co jsem zhlédla depresivní dokument o nečekaném vzestupu demence v zemi a spala zhruba dvě hodiny na nepohodlném gauči z IKEA u nás v bytě, jsem se dnes ráno probudila odhodlaná zapomenout na svůj rozchod přinejmenším do té doby, než dokončím největší prezentaci své kariéry. Ale co s tím mají Geoffovy kopačky společného? „Hele, Steve. Jsem v pohodě. Vážně. Co se stalo včera v noci, nijak neovlivní moje schopnosti. Já…“ „Vidím, že to nechápeš, Eleanor.“ Steve mi konejšivě položí dlaň na rameno a lehce ho stiskne. „Geoff nás upozornil předem. Měl za to, že tvoje prezentace se velmi podobá té jeho.“ Co to do…? „Já jsem mu ji ne…“ „Úplně jsem mu nevěřil,“ pokračuje Steve, „ale pak jsi začala a bylo to téměř slovo od slova to samé. Tohle nás staví do nepříjemného světla, Eleanor.“ Vím, že mi šok doslova čiší z tváře. Narodila jsem se bez schopnosti skrýt své emoce. „Pardon, ale cože?“ „Věc se má tak,“ pokračuje Steve. „Pracujeme v kompetitivní branži, Eleanor. Vím, že je to někdy těžké, ale GMJ není společnost, která by podobné chování tolerovala. Vydávat prezentaci svého kolegy za svou vlastní,“ tragicky zakroutí hlavou, „je důvodem k výpovědi.“ Co to sakra? Geoff neměl žádné nápady. A já jsem mu rozhodně žádné neukradla. Pokud někdo potřeboval krást nápady, pak to byl právě Geoff. A očividně přesně tohle ten had udělal. Moji prezentaci slyšel alespoň padesátkrát. Znal všechny detaily, byl u toho, 10
Hotylek V Jablonovem sadu.indd 10
27.08.26 12:15
když jsem pracovala den za dnem, abych je dala všechny dohromady. Nacvičovala jsem si to před ním, aby mi dal zpětnou vazbu, a to za poslední měsíc každý večer několikrát. Trochu se mi zamlží pohled. Je možné, abych vztekem oslepla? Momentálně se to možné zdá. „A to je všechno? Mám padáka? To si ani nevyslechneš, co k tomu řeknu já? Co kdybych ti řekla, že to Geoff ukradl prezentaci mně?“ Nechci působit neprofesionálně, ale nehodlám se vzdát bez boje nebo přinejmenším se ani nepokusit říct pravdu. Stevova tvář se zkroutí předstíraným soucitem. Velice předstíraným. A k tomu ještě dodá další škleb. „Věřil bych ti, kdyby se mnou Geoff svoje nápady poslední měsíc neprobíral. Už jsme spolu jeho plán detailně prošli.“ Pevně stisknu oči a štípnu se do kořene nosu. „Geoff ti předával svoje nápady celý minulý měsíc?“ Skutečně se to děje? Nebo je to jen nějaký test? Jak organizátorka akcí zareaguje, když jí její novopečený ex ukradne nápady? Jsem snad v reality show, aniž bych o tom tušila? „Ano. A je to brilantní plán. Chápu, proč jsi mu dala přednost před tím svým.“ Semknu rty. Je to brilantní plán. Protože je můj. Každý detail jsem vyšperkovala. Bílé dýně a horký grog, ve kterém bude plavat svitek skořice. Projížďky na pravých a nefalšovaných vozech se senem, tažených pravými a nefalšovanými koňmi. Koně s oranžovými mašlemi rozverně zapletenými do hřívy. A každičký detail jsem prozradila zpropadenému Geoffovi Herringtonovi a on mi je ukradl. V tu chvíli mi to dojde. Je to jako pěst do břicha. Mou mysl zaplaví vzpomínky. Každý moment, kdy si Steve s Geoffem vyměnili pohled nebo se smáli svým pitomým golfovým handicapům nebo dělali ty svoje soukromé vtípky o společném 11
Hotylek V Jablonovem sadu.indd 11
27.08.26 12:15
bratrstvu na vysoké. Vždycky jsem věděla, že je tahle společnost chlapská. Ale GMJ je nejluxusnější společnost pro organizaci akcí ve městě. Každý z oboru chce tuhle práci. Myslela jsem si, že jsem se už osvědčila, ale Geoff mě parádně napálil. Za poslední měsíc všechny moje nápady servíroval Stevovi, aby tak znehodnotil moji důvěryhodnost a aby to vypadalo, že jsou všechny jeho. Zatímco já jsem si je nechávala pro sebe, abych mohla jak Steva, tak klienty ohromit. Dneska. Mělo k tomu dojít dneska! Začínám vidět rudě, a tak se zhluboka nadechnu. „Posledních sedm let jsem dělala šedesát hodin týdně a takhle se mi odvděčíš?“ Fajn, chápu. Za tuhle hlášku bych možná vyhrála medaili na Olympiádě největších klišé, ale potřebuju něco říct, cokoliv, co mi trochu pomůže získat kontrolu. Kvůli účasti na důležitých firemních akcích jsem se vzdala víkendů. Zmeškala jsem rodinná výročí, abych působila jako týmový hráč. Vynechala jsem několik posledních Dnů díkůvzdání jen proto, abych přinesla jablečný koláč na výroční večeři, kterou Steve pořádá pro vysoko postavené zaměstnance firmy, a byla jsem vděčná, že mě vůbec pozval. „Celé roky jsi byla důležitým zaměstnancem. To nepopírám,“ pronese Steve. „Prosím, chovejme se profesionálně. Zavolám na HR, můžeš se tam zastavit cestou ven. Vysvětlí ti všechny detaily tvého propuštění.“ Detaily propuštění? Jako by mi právě teď detaily propuštění nebyly úplně u zadku. „Můžu si alespoň vzít svoje věci ze stolu?“ zeptám se a ukážu na dveře na konci chodby, které vedou do našich kanceláří. Chci svůj růžový termohrnek a ten šedý svetr, který si nechávám viset na opěradle židle, když je mi z klimatizace moc zima. 12
Hotylek V Jablonovem sadu.indd 12
27.08.26 12:15
„Nemyslím, že je to dobrý nápad,“ odpoví Steve a zakroutí hlavou. „Můžu ti je poslat po Geoffovi, pokud chceš.“ „Neobtěžuj se,“ vyhrknu. „Geoff se se mnou včera večer rozešel. Stěhuju se.“ Zvýším hlas a zrudnu, cítím, jak mi hoří tváře. Tak. Jen ať se nad tím Steve na chvilku zamyslí. Pokud byl ten plán akce Geoffův, proč mi dal kopačky? Jenomže Steve si nejspíš myslí, že mě Geoff odkopl, protože jsem se snažila ukrást mu jeho brilantní nápad. Ach jo. Steve si odkašle. „Nedělej scény, Eleanor. Nechceš přece po sobě spálit mosty, že ne?“ Nedělej scény? Doopravdy to právě teď řekl? Něco se ve mně zlomí. Kašlu na všechny mosty, chci spálit celou budovu. Ale klidně se pro začátek spokojím se Stevovou stupidní vestou Patagonia. Ty jeho vesty mu chci vpálit celé roky. A teď nastal čas. Otočím se na podpatku, vyrazím k výtahu a přitom křičím: „Nejsi žádný finančník, Steve! Zbav se těch vestiček.“ „Přeju ti hodně štěstí, Eleanor,“ ozve se za mnou Stevův klidný a stále falešný hlas. „Doufám, že se s tím vyrovnáš.“ Plusový bod pro mě: odolám touze zvednout jeho směrem prostředníček. Místo toho počkám, až se otevře výtah a já do něj zapadnu dřív, než se mi oči zalijí slzami. Proč musí být mojí přirozenou reakcí na vztek slzy? Nechci brečet. Chci oběma těm kreténům vrazit pěst do břicha. Ale místo toho přijdou slzy. Jako na zavolanou. Nehodlám se tu hroutit, takže si popotáhnu sako za dolní lem, odkašlu si a zvednu bradu. Vydechnu a zadívám se na svůj odraz v lesklém stříbře výtahových dveří. Je trochu rozmazaný, ale nevypadám, jako bych právě dostala padáka. Moje rovné hnědé vlasy po ramena vypadají bezchybně. Tmavě růžová rtěnka 13
Hotylek V Jablonovem sadu.indd 13
27.08.26 12:15
není rozpitá a oříškové oči jsou možná zalité slzami, ale ještě žádnou nepustily. Zatím. Doufám, že se dostanu až do přízemí bez zastavení. Nechci, aby někdo přistoupil do výtahu, když mám oči plné slz. Alespoň mám s sebou tašku a klíče. Rozhodně se nezastavím na HR. Nezastavím se nikde. Půjdu… Půjdu… Sakra. Domů jít nemůžu. Už to ani není můj domov. Přestěhovala jsem se k Geoffovi a pronájem je na jeho jméno. Včera večer jsme se dohodli, že to já se odstěhuju. Okamžitě. Kam teda půjdu? Výtah cinkne v přízemí, a právě když vystoupím do rozlehlého mramorového prostoru, rozezvučí se mi telefon. Na obrazovce se objeví nápis Máma. Ošiju se. Poslední, co chci, je vysvětlovat mámě, co se právě stalo. Vždycky chtěla, abych zůstala doma v Harvest Hollow na Long Islandu. Abych pracovala v hotýlku, který s tátou vlastní. Když jsem byla malá, bavila mě představa, že bych pracovala s rodiči, ale když jsem odmaturovala, těšila jsem se na nové dobrodružství ve velkoměstě. Harvest Hollow je malé městečko a velkoměsto prostě slibovalo spoustu možností. A já to tady milovala… do dneška. Když se nad tím teď zamýšlím, vzpomenu si, že mě máma varovala před Manhattanem, kde „je člověk člověku vlkem“. Její obavy jsem přecházela stejně jako její tvrzení, že bych měla mít v každé zásuvce bytu pepřový sprej. To je přece jen trochu hodně pepřáků. Teď se ale zhluboka nadechnu a hovor přijmu, protože co jiného mi zbývá? „Ahoj mami.“ „Ahoj Ellie, jak se máš?“ Trvá na tom, že mi bude říkat Ellie. Všichni doma mi tak říkají. Já se téhle zkrácené podoby vzdala a začala jsem používat 14
Hotylek V Jablonovem sadu.indd 14
27.08.26 12:15
celé jméno Eleanor, když jsem začala pracovat ve firmě. Připadalo mi, že to zní profesionálněji. Jméno budoucí partnerky. „Mám se… fajn. A ty?“ „Vím, že toho máš hodně, ale…“ Takhle máma začíná každý rozhovor, který spolu vedeme. „Vím, že toho máš hodně, ale paní Timkinsová tento víkend pořádá blešák, nechtěla bys přijet? Vím, že toho máš hodně, ale komunitní divadlo Harvest Hollow nacvičilo Obchodníka s hudbou a mě napadlo, že by se ti to mohlo líbit.“ Vždycky odmítnu. Vždycky toho mám hodně. Tentokrát řekne: „Vím, že toho máš hodně, ale potřebujeme pomoct s organizací jedné akce.“ Moment. Cože? „Akce?“ zopakuju. Už se mi podařilo projít celým lobby a zírám na třípatrová okna na Madison Avenue a ranní provoz na ulici. Sice jsem právě dostala kopačky a padáka, ale alespoň je krásný sluneční den pozdního září. Počkat. Sbírají se tamhle v dáli bouřkové mraky? Jistěže ano. „Ano, s tátou a Parkerovými jsme přihlásili hotýlek a sad do Podzimního průvodu a taky jsme si letos říkali, že v ten stejný víkend uspořádáme Podzimní festival sklizně. Řekla jsem Lyn, že tě poprosím o pomoc.“ Lyn Parkerová je majitelka jablečného sadu a pozemku, na kterém stojí hotýlek mých rodičů. Parkerovi a mí rodiče byli obchodními partnery ještě předtím, než jsem se narodila, a naše rodiny jsou si blízké odnepaměti. Vyrostla jsem s jejich dvěma dětmi Aidenem a Charlotte. Aiden je o rok starší než já a Charlotte je o několik let mladší. Myslím, že když jsem odmaturovala, byla v osmé třídě. Kdysi jsme si s Aidenem byli blízcí, tak jako bývají děti, které sblížilo přátelství jejich ro dičů. Ale jakmile jsme začali chodit na střední, p rojevily se 15
Hotylek V Jablonovem sadu.indd 15
27.08.26 12:15
rozdíly v našich povahách. Já byla spíš typ členka studentské rady, samé jedničky, představenstvo studentského plesu a Aiden byl spíš typ budoucí farmáři Ameriky. Myslím, že byl dokonce prezident Klubu dřevařství nebo něco v tom smyslu. Nikdy nechodil na školní plesy a ani se neúčastnil ničeho zábavného. Já odešla na vysokou do města a Aiden… vlastně nevím. Ale naposledy jsem slyšela, že se vrátil do rodného města a pracuje v sadu, kde se stará o stromy. A Charlotte tam pracuje taky. Někde. Od chvíle, co jsem se odstěhovala, jsem upřímně ztratila přehled. „Řekla jsem Lyn, aby si nedělala velké naděje,“ pokračuje máma. Zamračím se. „Co to znamená?“ „Však víš. Máš toho moc, zlato. Chápu to.“ Mám toho moc. Nebo měla jsem, při desítkách předchozích příležitostí, kdy máma volala a prosila mě, abych se účastnila některé z roztomilých akcí mého rodného Harvest Hollow, New York. Ale momentálně mám rozhodně volno… a nemám kde bydlet. Což znamená, že můžu přijet a bydlet v hotýlku pod záminkou, že pomáhám mámě s tátou, aniž bych zatím musela přiznat, že jsem dostala padáka i kopačky. K tomuto doznání se teprve propracuju. „Máš štěstí, mami!“ vyhrknu. „Právě jsem dokončila jeden velký projekt a mám na chvilku volno.“ Nejlepší je mlžit. „Vážně?“ Máma působí nadšeně i šokovaně. To ve mně vyvolá záchvěv viny. „Jasan.“ „Tak to je parádní. Můžeš pochopitelně bydlet v podkrovním bytě.“ Podkrovní byt má dva pokoje a je umístěn pod střechou hotýlku. Je útulný a voní skořicí a hřebíčkem, jako celý hotýlek. 16
Hotylek V Jablonovem sadu.indd 16
27.08.26 12:15
Přespávám v něm vždycky, když jedu domů. Což se popravdě neděje často. Ale jsem si celkem jistá, že ho máma s tátou postavili pro mě, abych v něm žila po škole. Proto ho považuju za svůj. „Kdy můžeš dorazit?“ zeptá se máma. „Co třeba dneska?“ Proč se držet zpátky? Stejně nemám peníze na hotel. Svoje úspory budu muset použít na nový pronájem a na nutné výdaje, než si najdu další práci. Jedinou další možností je moje nejlepší kamarádka Maria, která má miniaturní garsonku v Chelsea. Určitě by mě nechala spát na gauči, ale její pohostinnost by měla i stinnou stránku v podobě říkala-jsem-ti-to. Geoffa vždycky nesnášela, obzvlášť způsob, jakým se píše jeho jméno. Mockrát jsem ji upozornila na to, že takto se rozhodli jeho rodiče, ne on sám, ale ona trvala na tom, že je to jedno. „Dneska?“ zeptá se máma ohromeně, jako bych jí právě oznámila, že vyhrála svůj dům snů z HGTV, o který mimochodem soutěží každý rok. „Tak to mám radost, zlatíčko. Dneska večer jdeme s tátou do Losí chaty, ale klíče od bytu ti necháme na recepci.“ Losí chata je nejžhavější lokál pro obyvatele určitého věku (a Donnyho Briggse, pikolíka v hotýlku). Máma s tátou (a Donny) si nikdy nenechají ujít tamější bingo večery. Donny je jediný účastník pod padesát. „Počítám s tím, mami. Skočím na vlak dneska večer. Měla bych tam být v devět.“ „Zlatíčko, táta bude mít takovou radost. A Lyn s Kevinem taky.“ Jsem si celkem jistá, že Parkerovým je jedno, jestli přijedu nebo ne. Ale neobtěžuju se na to mámu upozornit. Místo toho poděkuju své štěstěně, že mám kam jít a vyhnu se vysvětlování, v jaký průser se můj život proměnil. 17
Hotylek V Jablonovem sadu.indd 17
27.08.26 12:15
Podzimní festival možná není takové terno jako párty pro Bolt Hotel Group, ale pořád je to akce. Mohlo by být fajn pro změnu zkusit něco menšího, poklidného a nestresujícího. Navíc bych to pravděpodobně zvládla se zavázanýma očima. Ne že bych se chystala. Moje oči zůstanou doširoka otevřené. Razím heslo když už něco dělat, tak pořádně, a to jak v práci, tak v životě. „Tak ráno, mami,“ dodám a ukončím hovor. Zhluboka se nadechnu, než vpluju do otáčejících se skleněných dveří a naposledy opustím budovu. Když na to jen pomyslím, zdá se mi to šílené. Ocitnu se na přeplněné ulici, kde hučí doprava typická pro středeční ráno na Manhattanu. Mrknu na svoje chytré hodinky. Bude skoro deset. Nejdřív si zajdu zabalit do bytu. Ale zůstanu tam jen tak dlouho, abych si posbírala oblečení. A možná přeorganizovala spíž, aby byly konzervy smíchané s krabicemi. Geoff z toho bude na prášky. Tahle drobná malichernost mě naplní dobrým pocitem. Jinak se tam nebudu zdržovat. Pak napíšu Marii, že na chvíli opouštím město. Zbytek jí přiznám později, snad nad koktejly v našem oblíbeném baru ve Village. Když jsem se dnes ráno probudila, nikdy by mě nenapadlo, že před večerem budu na cestě zpátky do Harvest Hollow. Ale jde se na to.
18
Hotylek V Jablonovem sadu.indd 18
27.08.26 12:15
Kapitola 2
O
dvanáct hodin později táhnu svoje promočené tělo včetně čepice, kabátu a šály a obrovského kufru skrz hromadu bláta, které momentálně tvoří vstup do hotýlku V Jabloňovém sadu. To tady to bahno bylo vždycky, nebo se tu zhmotnilo specificky dneska večer, protože kopačky, vyhazov, dlouhá smrad lavá a zpožděná cesta vlakem a průtrž mračen ještě bylo na den blbec málo? Musím uznat, že bahno je pěkný detail. Vskutku. Třešnička na dortu. Jediné, co teď potřebuju – A je to tu. Nejdřív uslyším všeříkající zamečení a pak přímo do mého boku vrazí Slečna Ginevra. Odletím do hromady bahna a s hlasitým „uch“ přistanu na levém boku. „Moc ráda tě vidím, Slečno Gin,“ řeknu koze, která na mě shlíží, něco přežvykuje a mečí. Sad je taky fungující statek, v průběhu roku sem přichází školní exkurze dětí, takže se Parkerovi rozhodli spolu s dalšími zvířaty nakoupit i pár koz. Děti prý kozy milují. Kozy a vyčerpaní poutníci, to už je jiný příběh. Taky jsem z mámina vyprávění pochopila, že majitelé koz se stávají oběťmi rozličných nepodložeností, hrozí, že vás poplivou, okradou a ano, nejlepší ze všeho: 19
Hotylek V Jablonovem sadu.indd 19
27.08.26 12:15
že do vás vrazí a shodí vás na zem. Prostě sranda. Je to skoro jako žít s podlým fotbalovým linebackerem, který se čas od času vynoří bez varování. Slečna Gin je z celého stáda svým hlavičkováním nejproslulejší. Máma s tátou si kvůli ní museli navýšit svoje pojištění. Jo. Kozí pojištění. To fakt existuje. Vyškrábu se na kolena a pomocí kufru se mi podaří z bláta vstát. Podívám se dolů na svoje oblečení. Ach. Super. Jestli jsem na sobě předtím neměla dost bahna, tak teď už rozhodně mám. Skončilo na mém vlněném kabátě, na milovaných semišových botách, které jsem si očividně neměla brát na cestu sem, i na retro džínách ze sedmdesátek, které jsem si nedávno koupila v malém obchůdku jižně od Houstonu. Slečna Ginevra, které očividně na módě nesejde, odcupitá pryč. Bezpochyby právě spřádá další lumpárnu. Zvednu hlavu a zadívám se na hotýlek. I přes to bláto vypadá jako z podzimní pohlednice. Tvoří ho obrovský bílý dům s podzimními věnci z oranžových listů a borovicových šišek, s plápolajícími svíčkami v oknech, s dýněmi a tykvemi rozmístěnými na zábradlí, s bílými dřevěnými houpacími křesly a velkými květináči naplněnými až po okraj jasně žlutými a oranžovými chryzantémami. Větší venkovská idylka už to být nemůže. Možná je jen nepatrnou součástí malého města, ale musím uznat, že je to překrásné místo. O tom není pochyb. A taky je to můj domov. Většině lidí by se nejspíš zdálo podivné žít v hotýlku, ale já nikdy nepoznala nic jiného. Táta nám postavil dvoupokojový byt hned za recepcí. Měla jsem svůj vlastní pokoj a od dětství jsem v hotýlku vypomáhala. Je pro mě naprostou samozřejmostí dělat pokojskou nebo uklízet po hostech. Ale nejradši jsem měla plánování akcí. Kdykoliv někdo pořádal svatbu nebo křtiny, 20
Hotylek V Jablonovem sadu.indd 20
27.08.26 12:15
prosila jsem mámu, abych směla pomáhat. To bylo v dobách, kdy jsem si ještě myslela, že zůstanu tady a budu plánovat akce jen pro hotýlek. Pak jsem si uvědomila, že tam venku na mě čeká celý širý svět. Uvnitř hotýlku se svítí a měkké hřejivé světlo proniká ven do mlhavé noci. Píchne mě u srdce a pocítím nával výčitek. Už je to dlouho, co jsem tady byla naposledy. Moc dlouho. Výčitky se promění v tupou bolest, když na hotýlek dál zírám a najednou si připadám jen jako někdo zvenčí, kdo nahlíží dovnitř. Všechno tady je tak domácké a útulné. Flanelové košile a horký čaj a teplé ponožky. A mně to chybělo. Tohle místo mi chybělo. Několik posledních Dnů díkůvzdání jsem slavila v bytě u Steva a Barbary ve městě a pak zůstala doma, abych pracovala. Poslední čtvery Vánoce jsem strávila v domě Geoffovy rodiny v Connecticutu. Trval na tom, že by jeho matka nepřežila, kdyby s ní nebyl na Vánoce. Navíc nikdy neprojevil velký zájem o to trávit čas s mými rodiči. Setkal se s nimi, když přijeli do města, a pak ještě několikrát, ale tady nikdy nebyl. Vymýšlela jsem si výmluvy, proč se mnou Geoff nikdy nepřijede. Příliš jsem se styděla přiznat rodičům pravdu. Že prostě nemá zájem. Pokaždé když jsem přijela bez Geoffa, musela jsem jeho nepřítomnost vysvětlovat a to se podepsalo na mé chuti sem jezdit… až jsem s tím prostě úplně přestala. Opravdu je to už dlouho, co jsem tady byla naposledy. Rodiče jsem od té doby viděla… no, jednou. Přijeli se do města podívat na Fantoma opery, než ho přestali hrát. Táta byl velký fanoušek písně „The Music of the Night“. Před představením jsme si zašli na večeři a já je pak ráno vzala na své oblíbené místo na brunch. Všichni jsme si dali mimózu. A to bylo kdy? Hm. Asi před více než rokem? Dvěma? Pokrčím nos a otřesu se. To není ideální. 21
Hotylek V Jablonovem sadu.indd 21
27.08.26 12:15
Fajn, co na tom. Teď jsem tady, a ještě k tomu na počátku toho nejlepšího ročního období. Listí už se na okrajích začalo pomalu barvit do oranžova a ve vzduchu se nepopiratelně vznáší chlad. Můj kufr naráží do každého z širokých vstupních schodů, když ho po nich vleču nahoru. Jakmile se ocitnu mimo déšť na monstrózní verandě obklopující celý dům, rozhodnu se sundat si kabát. Nepotřebuju všude trousit bláto. Taky hned u vchodových dveří skopnu boty a hned vedle nich pohodím čepici. Se zablácenými džíny nic nenadělám. Ty budou muset dovnitř se mnou. Zatlačím do velkých dřevěných dveří s mosazným klepadlem ve tvaru jablka a vejdu dál. Jako bych cestovala časem. Nejprve si všimnu vůně. Na kamnech se ve vodě vaří celá skořice. V tom hle ročním období se vaří bez přestání. Nasaju její vůni. Pocítím lehký smutek a současně radost. Rty se mi zvlní do úsměvu. Další věc, které si všimnu, je Pumpkinovo odfrknutí. Pumpkin je mopslík, kterého máma zachránila z místního útulku, když byl ještě štěně. Je trochu obtloustlý, a jak už to u jeho rasy bývá, špatně se mu dýchá, takže ho na každém kroku provází konstantní sípání. Chudák pes nemůže nikoho špehovat. Taky je permanentně oděný do oranžové teplákovky. Je to takové psí pyžamo, které mu máma jeden rok navlíkla z legrace. To ovšem nemohla tušit, jakou vazbu si Pumpkin k domácímu oblečení vypěstuje. Když se mu ho poprvé snažila sundat, Pumpkin drsně zavrčel a dal najevo jasný odpor. Máma byla donucena koupit druhé oranžové pyžamo, které mu musí spěšně navléct ve chvíli, kdy to první musí do prádla. Ale i v tom novém sedí Pumpkin před pračkou a sušičkou a čeká na to svoje původní. Můžeme se jen dohadovat, jak ví, které pyžamo je originál. Je to kapánek podivné. Pumpkin se ke mně dokolébá a vzhlédne ke mně s vyplazeným jazykem, na kulaté tvářičce jeho věčný mopslí úsměv. „Ráda tě vidím, pejsánku,“ pronesu. 22
Hotylek V Jablonovem sadu.indd 22
27.08.26 12:15
Pumpkin dvakrát štěkne a já si dřepnu, abych mu podrbala ten jeho malý tlustý krk, protože vím, že to miluje. A protože bude jinak štěkat, dokud to neudělám. Pokaždé mě dostane ten jeho prasečí ocásek. Má ho položený na zádech, jako by se nehodlal zatěžovat tím ho zvednout. Prostě mě dojímá. Není o tom pochyb. „Ellie! To jsi ty?“ ozve se pronikavý hlas zpoza recepce. Vzhlédnu a vidím za pultem stát Charlotte Parkerovou. „Ahoj Charlotte,“ odpovím a mávnu. „Sluší ti to.“ A je to pravda. Dlouhé tmavé vlasy má sepnuté do culíku a pozoruje mě svýma zářivýma tmavýma očima lemovanýma černými řasami. Vždycky se usmívá a dnešek není výjimkou. Obvykle tvrdím, že nevěřím lidem, kteří jsou pořád veselí, ale v tuhle chvíli, po dni, jaký jsem prožila, mi Charlottina sluníčková povaha udělá dobře. Když vstanu a vydám se k recepci, Pumpkin se i se svým pyžamem kolébá za mnou. „Co ty tu?“ zeptám se. „Máma ti neřekla, že teď pracuju v hotelu, Ellie?“ odpoví Charlotte otázkou a ještě širším úsměvem. „Jejda, asi jo.“ Mávnu rukou. Nemá smysl upozorňovat kohokoliv z Harvest Hollow, že se teď už jmenuju Eleanor. Stejně mi tak říkat nebudou. Takhle divní jsou. Dětská oslovení se v těchto končinách nemění. Alespoň tak mi to vysvětlila paní Lawrencová v autokině, když jsem se ji před léty pokusila opravit. „Jasně.“ Charlotte položí dlaně na recepční pult. „Bývám tu většinu dní. A taky středy v noci, když jsou tvoji rodiče na bingu.“ „A jak jdou obchody?“ zeptám se hlavně ze zdvořilosti. Po tváři se jí mihne podivný výraz. „Jsou… v pohodě…“ 23
Hotylek V Jablonovem sadu.indd 23
27.08.26 12:15
„Určitě?“ Rozhlédnu se kolem. „Hodně rezervací? Dneska máte dvanáct?“ Hotýlek má dvacet pokojů. Šedesátiprocentní obsazenost rovná se dobrá noc. „Tak nějak.“ Charlotte luskne prsty. „Jo a tady máš klíče od bytu nahoře. Máma mě poprosila, abych ti ho dala.“ Podá mi obyčejný kovový klíč. Oranžovou stužkou je k němu připevněný kousek kůže. Na ní je bílým písmem vyrytý název Střešní byt. Zakroutím hlavou. To máma trvala na tom, aby se zachovaly klasické klíče. Asi tisíckrát jsem jí vysvětlovala, že karty dávají větší smysl, ale ona i táta odmítli. „Hosté sem nepřijíždí kvůli technologii, Ellie,“ mudrovala máma. „Jezdí sem, aby se vrátili v čase. Tam, kde jsou věci ještě jednoduché. A klíče jsou jednoduché.“ Kéž bych se i já mohla vrátit v čase. Zpátky do chvíle, kdy mě Geoff v době oběda pozval na rande. „Jen na jeden drink, Eleanor,“ pronesl. A pak zapojil svůj šarm. Vzal mě na večeři, a i když jsem měla striktní pravidla o randění s kolegy, nějak se stalo, že jsem s ním začala chodit a nakonec se k němu i nastěhovala. A celé to dopadlo tak, že mi ukradl moje geniální nápady a odkopl mě. Ano, stroj času bych právě teď uvítala. Kde je TARDIS, když ji potřebujete? Zakroutím hlavou. Momentálně potřebuju myslet na důle žitější věci než na svoji pitomou minulost. Třeba na dlouhou, horkou koupel ve vaně na nožičkách nahoře v podkrovním apartmánu. A pak zítra popřemýšlím o tom, jak mámě vysvětlit, proč mám najednou tolik času. Následně vymyslím, jak si odsud nenápadně hledat práci, vrátit se do města a pomstít se jak Geoffovi, tak Stevovi. Fajn, možná tu poslední část vynechám. Jak dlouho po špatném rozchodu vůbec člověk přestane snít o odplatě? No, na podobné myšlenky bude čas zítra. Až nebudu mrznout, nebudu unavená k smrti a obalená bahnem. 24
Hotylek V Jablonovem sadu.indd 24
27.08.26 12:15
„Dík.“ Natáhnu se po velkém klíči, který mi Charlotte podává. „Půjdu… nahoru zadem?“ Ukážu na byt svých rodičů za recepcí. Podkrovní byt má dva vstupy. Jeden je po schodech uvnitř bytu mých rodičů. Další skrz nenápadné dveře vzadu. Klíč je od obou, ale já už ven do deště chodit nehodlám, zvlášť když tam jako nějaký pevninský žralok číhá Slečna Gin. „Jasně!“ potvrdí Charlotte a zatlačí do lítacích dvířek, která vedou za recepční pult. Vstoupím do bytu rodičů a za sebou táhnu kufr. Vůně skořice je tu výraznější, protože se vaří na mámině sporáku. Nechává hrnec probublávat na nízkou teplotu a absolutně ji nezajímá požární bezpečnost, nehledě na to, kolikrát ji pan Peyton, místní velitel hasičů, nabádal, aby toho nechala. Vzpomínky, které ve mně byt vyvolá, mi vyloudí další nenápadný úsměv na tváři. Jak jsme s mámou pekly sušenky s jablky. A smažily ciderové donuty. Vyřezávání dýní a sázení chryzantém. Je to tady jako z obrázků od Normana Rockwella. Projdu obývákem až ke dveřím, které vedou na schodiště do podkroví ve čtvrtém patře. Bouchám s kufrem po schodech téměř celou cestu nahoru. Dá mi to zabrat. Kufr je obrovský, mám v něm totiž narvané téměř veškeré svoje oblečení. Přinejmenším to, které za něco stojí. Neriskovala bych, že by je Geoff Zrádce spálil nebo věnoval své nové přítelkyni, kterou si k sobě pravděpodobně už v tuto chvíli stěhuje. Parchant. Ve chvíli, kdy se dostanu až nahoru, popadám dech a je mi jasné, že jsem dělala takový kravál, že mě slyšel celý hotýlek, čehož lituju. Slíbím si, že až budu odjíždět, budu tišší. Řeknu si o pomoc Donnymu. A postarám se, aby nebyla zrovna noc binga. Balancuju s kufrem na schodu za sebou a zápasím s velkým kovovým klíčem. Jakmile se mi podaří ho správně uchopit, namířím ho směrem, kde tuším klíčovou dírku. Je tu moc tma, 25
Hotylek V Jablonovem sadu.indd 25
27.08.26 12:15
takže se ji snažím nahmatat prsty. Až na to, že mi to nejde a rachotím s klíčem tak dlouho, až je mi to trapné. Mám dva tituly z marketingu a obchodu na Kolumbijské univerzitě, ale nedokážu strčit retro klíč do retro zámku. Nejsou tohle náhodou hoblinky z bílé čokolády tvořící posypku na mém mizerném dni? „No fajn! No fajn!“ ozve se z bytu hluboký mužský hlas. „Už jdu.“ Mám tak dvě vteřiny, abych zpracovala ten nečekaný vývoj událostí, než se dřevěné dveře rozletí dokořán a odhalí polonahého muže s bílým ručníkem kolem pasu. Spadne mi brada. Protože tohle není jen tak ledajaký polo nahý muž. Tohle je extrémně sexy polonahý chlap. Muž s tělem Adonise. S vyrýsovanými svaly a pekáčem buchet, který by měli prohlásit za nezákonný. Nebo označit varováním, to přinejmenším. Pomalu se přinutím zvednout pohled z jeho těla k jeho tváři. Mračí se na mě, tmavé, lehce kudrnaté vlasy mu padají do hnědých očí. „Ellie?“ vyhrkne. „Co ty tady děláš?“ Ellie. On mě zná? Hlasitě polknu. Já už jsem se s Adonisem někdy potkala? To bych si myslím pamatovala. Trpím snad demencí? Zaměřím se na jeho tvář. V tu chvíli si odhrne mokré vlasy na stranu a doprčic. Už vím. Vím naprosto jasně, kdo to je. A ano, už jsem ho potkala. Jenom jsem ho nějaký čas neviděla a kdysi takhle nevypadal. To jsem si jistá. Naprosto jistá. Pan Sexy stojící přímo přede mnou není nikdo jiný než Aiden Parker. A ve jménu matky Boží, ten se ale změnil.
26
Hotylek V Jablonovem sadu.indd 26
27.08.26 12:15