V New Yorku je každý víkend příležitostí žít jako ve filmu. Drinky na střeše ve stínu mrakodrapů, které jako by tam stály jenom pro vás a třpytily se jen kvůli té přesaturované a do posledního detailu vyladěné fotce, kterou se chystáte zveřejnit. Večeře v restauraci vedle celebrity, která se jídla ani nedotkne, ale zato hlasitě probírá tak šokující drby o jedné filmové hvězdě, že se málem udusíte svým gin tonicem. Drogový večírek ve střešním apartmá s pokojem pro služku a tělocvičnou na pilates velkou jako celý váš byt, kde se na mramorovém stole podávají drogy barevné jako bonbóny.
Pokud ovšem nejste jako já a dokonalý páteční večer si nepředstavujete u stolu v nejluxusnější restauraci, nýbrž jako koukání na Netflix ve vytahaném tričku, které kdysi patřilo expříteli vaší spolubydlící z koleje. V tričku, které jste mu možná v jedné ze svých slabších chvilek ukradli, protože jste na něj měli tak trošku zálusk, stejně jako máte zálusk na kelímek zmrzliny Ben & Jerry’s, u které si každý týden přísaháte, že si dáte jen trošku, a až do chvíle, než lžička narazí na karton na dně, fakt věříte, že se tentokrát dokážete ovládnout.
„Pardon!“
Syknu bolestí, jako by mě někdo praštil, protože mi nějaká holka s botami na podpatcích o velikosti pletacích jehlic právě šlápla na palec.
Kdysi mi jeden student zubařiny, kterému moje matka rozhodně neměla věřit, trhal zuby moudrosti bez umrtvení.
Tohle bolí víc.
Zrovna když se mi v hlavě začíná formovat řetězec nadávek a úvah na téma, jestli je možné zažalovat podpatek, ucítím na rameni jemný dotek.
Penelope, moje nejlepší kámoška a bývalá spolubydlící z vysoké se skvělým vkusem na chlapy, ale už ne tak skvělým vkusem na dobře strávený večer, si povzdechne a podívá se na mě soucitným pohledem profesionálního pařmena, jenž kroutí hlavou nad nováčkem. „A právě proto se do klubu nenosí boty s otevřenou špičkou, Elle.“
Zhluboka se nadechnu, protože palec na noze mi pulzuje jako srdce při infarktu, a namítnu: „Já jiné lodičky nemám. A v klubu jsem dneska poprvé.“
Penelope na mě dobrých deset vteřin zírá a pak se zamračí. „Víš, nemůžu se rozhodnout, která z těch dvou vět je tragičtější.“
Střelím po ní pohledem. „Jsme tady už skoro dvě hodiny. Za chvilku se proměním v dýni. Dávám ti ještě patnáct minut.“
Jediný důvod, proč jsem Penelope dovolila, aby mě vytáhla z pohodlí mé dokonale měkoučké deky, byl její slib, že tady strávíme maximálně hodinu a že si pak dáme hranolky v tom vyhlášeném podniku za rohem, který otevírá až po půlnoci. A taky že tenhle večírek bude klidnější. Nějaký významný ekonomický časopis si tenhle klub pronajal na oslavu firem, které se dostaly na seznam nejnadějnějších startupů. Penelope se snaží navázat
kontakt s nějakým legendárním investorem financujícím Atomic, firmu na špičce toho seznamu.
Technicky vzato je to pracovní záležitost.
„No dobře, dobře.“ Penelope mě chytne za ruku a přimáčkne ji ke konci baru, jako když kapitán přivazuje loď k molu. Mramorová deska je přesně tak ulepená, jak by člověk čekal. „Počkej tady,“ přikáže. Pak se elegantně proplete davem lidí s lehkostí člověka, který zná i ty nejtemnější uličky upoceného a ulepeného newyorského undergroundu.
Neposlechnu ji. Vedle mě stojí pár, jenž se k sobě tiskne tak náruživě, až si říkám, jestli se jim od toho tření nespálí oblečení, což by pak stoprocentně vedlo k plnohodnotné souloži. A přemýšlím, zda by šlo na tomhle místě o něco divného.
Zhluboka se nadechnu, přitisknu lokty k sobě, abych si chránila tělo, a po hlavě se vrhnu do toho chaosu v zoufalé snaze najít záchod, kde bych si mohla zkontrolovat škody způsobené mé noze.
Stejně rychle, jako mě dav vtáhne, mě zase vyplivne do mnohem klidnějšího koutu klubu.
Klidnějšího – ale ne o moc prázdnějšího.
Z jediné toalety se tady táhne dlouhatánská fronta.
Z jediné ? Zamračím se. Takhle velký klub přece jistě musí mít víc než jeden záchod.
U zdi najdu vyhazovače, který si prohlíží klub s pečlivostí agenta tajné služby.
„Ehm, promiňte?“ zaťukám na ruku, která je širší než celá moje hlava. Obrovi trvá tři šťouchnutí, než vůbec zaregistruje mou přítomnost. Když se tak stane, přimhouří na mě oči a prohlíží si mě, jako bych snad porušila klubové pravidlo.
Mají kluby nějaká pravidla?
Porušila jsem některé, když jsem na něj promluvila?
Polknu. „Tady je… tady je jen jeden?“ zeptám se a ukážu směrem k záchodu.
Se zavrčením přikývne, a jelikož poznám, když mi někdo naznačuje, že mám odprejsknout, ustoupím a zařadím se do fronty.
Po pěti minutách, když se řada nepohne ani o centimetr, se k prozkoumání stavu svého palce u nohy rozhodnu použít světlo telefonu.
Ukáže se, že je v pořádku. Což svědčí o kvalitě mého palce, protože jsem vážně čekala přinejmenším zlomený nehet, ne-li přímo díru skrz naskrz.
S příjemným pocitem, že mám pořád všechny prsty, se podívám na hodiny a povzdechnu si. Osm minut. Penelope má osm minut.
„Bavíte se?“
Ten hlas se ozývá z takové výšky, že jsem nucena zaklonit hlavu dozadu – a ještě víc a ještě víc – abych zjistila, kdo to řekl. Další sekuriťák. Vyšší než ten předtím, taky oblečený celý v černém.
Zamrkám.
Je jedním z pravidel, že se člověk musí bavit?
Vnitřně na sebe obrátím oči v sloup. Nebuď hloupá, Elle.
I když… možná ne tak hloupá. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby takovéhle exkluzivní kluby, před kterými stojí fronta nádherných lidí ochotných i v dešti čekat na to, než je pustí dovnitř, vyhazovaly někoho jen proto, že vypadá , že se nebaví. Kdo by stál o kyselé ksichty, jež kazí náladu i ostatním, že jo? Možná ten časopis nařídil kvůli všem těm podnikatelům mezi čtyřicítkou a padesátkou, kteří krouží po parketu se snubními prstýnky schovanými v kapsách, udržovat pohodovou atmosféru?
Pokrčím rameny. Koho to zajímá? Stejně za – podívám se na telefon – sedm minut odcházím.
A tak řeknu pravdu. „Ne.“
Sekuriťák zvedne obočí. Rozhlédne se po klubu a pak se na mě podívá s upřímně zmateným výrazem. „Ne?“
Vypadám snad jako člověk, podle kterého je tohle všechno –podlaha ulepená od alkoholu, moje dlouhé tmavé vlasy omylem namočené v cizím drinku, propocené oblečení ze vší té blízkosti – zábava ?
Zajímavé. Představa, že se mi podařilo splynout s tímhle davem, mi přijde lehce… vzrušující? Tenhle večer by se snad nemohl víc lišit od…
Sekuriťák se na mě pořád mračí.
Povzdechnu si. „Hele, jestli mě chcete vyhodit, tak hurá do toho. Ty odsuzující pohledy si nechte.“
Zamračí se ještě víc. „Vyhodit vás?“
„Jo.“ Mávnu před jeho mohutnou postavou rukou. „Copak vy nejste vyhazovač?“
„Vy si myslíte, že tady pracuju?“
Teď jsem na řadě já, abych se zamračila. „A ne snad?“
V očích se mu něco zaleskne. Možná vzrušením. Nakloní se tak blízko, že z jeho dechu cítím mátu. „Co mě prozradilo?“
Co? Patří snad k nějaké tajné ochrance? Má splynout s okolím?
Páni, kluby jsou fakt divné.
Trochu povýšeně pokrčím rameny a ještě víc se vnořím do své role ostřílené newyorské pařmenky, takové té pětadvacetileté holky, která se baví s kluky v temných zákoutích klubů. „No, tak v první řadě jste obrovský.“
Přijde mi, že při slově „obrovský“ se zatváří překvapeně. Obrátím oči v sloup.
„Jste asi o půl metru vyšší než já. A to mám podpatky. A…“
Ukážu na jeho ruce a přistihnu se, že zírám. Ramena má tak
široká, že vypadají jako útesy. A jeho bicáky, bicáky se mu boulí pod… Odkašlu si. „A vaše oblečení. Celé černé.“
Pomalu přikývne a vypadá, že o něčem přemýšlí.
„Pokud máte být nenápadný, měl byste se snažit víc splynout s okolím,“ poradím mu sebevědomě. Teď už si opravdu hraju na někoho jiného. Na někoho, kdo radí úplně cizím lidem, jak mají dělat svou práci.
Na jeho rtech se objeví úsměv. Nakloní se ještě níž, až má ústa téměř u mého ucha. „No, jen mezi námi, tohle je moje poslední směna.“
„Opravdu?“
Přikývne. „Vy byste taky mohla být diskrétnější.“
Svraštím obočí. „S čím?“
Pokrčí rameny. „Každý ví, jací lidé chodí na večírky v tomhle klubu. Kdo se obvykle motá kolem záchodů, kde je větší klid… Kdo obvykle flirtuje s naivními startupovými milionáři.“
Teď jsem vážně zmatená. A podivně zaujatá. Kdo si myslí, že jsem?
Pak pokračuje: „Kdo nosí takové podpatky,“ – jeho pohled mi sjede po nohou – „a takovou sukni.“
Očima hltá celé mé tělo a je to, jako by z nich šlehaly plameny. V žaludku mě zašimrá horko. Měla jsem pár drinků – což je u mě jako pět, vzhledem k tomu, že to nejsilnější, co obvykle piju, je Penelopina kombucha – a jeho pozornost je ještě opojnější. Kdy naposledy se na mě někdo takhle díval? Kdy naposledy jsem na sobě měla sukni tak krátkou, že stačí jediný špatný pohyb a všem ukážu kalhotky?
Je tu ještě jeden důvod, proč jsem souhlasila, že si s Penelope vyrazím. Tohle je můj poslední večer v New Yorku. Zítra touhle dobou už budu na druhé straně země. Napořád.
Proto jsem souhlasila, že si vezmu tenhle outfit a že se zdržím i po půlnoci – je to moje poslední šance prožít chvilku jako z filmu.
Sekuriťák očima chvilku hltá moje prsa, než se naše pohledy konečně střetnou. A ta intenzita mě málem vystřelí z kalhotek. Je to čistá touha.
Jako by i on měl poslední šanci prožít chvilku jako z filmu.
Nejsem si jistá, kdo se pohne první, ale než se naděju, jsme na schodišti. A já jsem přimáčknutá ke zdi. Oba prudce dýcháme, já natahuju krk nahoru, on ho krčí dolů.
Obvykle tohle nedělám, a už vůbec ne s cizími muži, ale má to k filmovému okamžiku blíž než cokoli jiného, co jsem kdy zažila, takže ho chytnu za ten krk a za tvář a najednou se jeho rty tisknou na moje.
Je to šílenství.
Cítím jeho horká ústa na mých rtech, na krku, na prsou, a pak mě s lehkostí, která mi vyrazí dech, zvedne nahoru a moje nohy jsou najednou omotané kolem jeho pasu. Obrovskýma rukama mě chytne za zadek a boky se tře o ty mé a před očima se mi mihotají hvězdičky.
Jednou rukou mi zajede pod halenku. Drsnými prsty jemně přejíždí po krajce podprsenky, a pak jeho palec vklouzne pod ni, přímo na…
Odtáhnu se a přijde mi, jako bych během posledních pár okamžiků trochu vystřízlivěla. Nebo je to možná tím, že tady je víc světla než v klubu.
Protože si ho teď můžu konečně prohlédnout a je dokonalý. Pronikavě zelené oči. Tmavé vlasy, které by už potřebovaly zastřihnout, protože se mu kolem uší kroutí. Lícní kosti ostré jako hrany vybroušeného diamantu. Pravděpodobně nějaký model,
který pracuje v klubu, aby zaplatil nájem. Možná je to jeho poslední směna, protože konečně dostal nějakou dobrou zakázku. „Co bys chtěla?“ zeptá se hlubokým hlasem, jímž mě vytrhne z myšlenek.
Stále ještě bez dechu se mi podaří vypravit: „Co?“
Je taky zadýchaný, ale když mě přišpendlí na zeď, jeho oči jsou překvapivě střízlivé. Rukou mi přejíždí po břiše níž a při doteku jeho mozolů se zachvěju. „Chci si tě odvést domů,“ říká velmi opatrně, jako by chtěl mít jistotu, že rozumím každému slovu, které vypustí z úst. „Co pro to můžu udělat?“
Znovu si prohlíží mé tělo, jako by si nemohl pomoct. Taky sjedu pohledem dolů a zjistím, že moje sukně je jen proužek látky, který mi jen tak tak zakrývá rozkrok. Zalapám po dechu a znovu se mu podívám do očí. Pořád čeká na mou odpověď a hledí na mě tak zblízka, jako by se mě snažil propálit pohledem skrz na skrz.
„Co. Bys. Chtěla?“
Vyprostím se mu ze sevření a podpatky mi s klapnutím dopadnou na zem a já na vlastních nohách zavrávorám a málem upadnu. Chytne mě, ale já jeho ruku odstrčím. „Jak to myslíš, co bych chtěla ?“
Pokrčí rameny. „Každý něco chce.“ Vypadá, že ho moje rostoucí naštvanost nijak neznepokojuje. „Já chci tebe.“ Ukáže na sebe. „Jsem pro tebe dost dobrý? Nebo snad… chceš ještě něco jiného?“
Na okamžik mě jeho slova šokují. Skoro se mi chce smát.
Pak se rozzuřím.
„Ty mi chceš zaplatit ?“
Vytáhne obočí. „Ne. Já za sex neplatím. Ale,“ povzdechne si, „chceš, abych tě vzal na večeři? Nebo vyhlídkový let helikoptérou nad městem?“ Tváří se naprosto vážně, když to říká. „O to ti jde, že? Proto jsi tady?“
Zamrkám. Ačkoli v podstatě jenom popisuje randění, nelíbí se mi, co naznačuje. Nelíbí se mi, že mě vykresluje jako někoho, kdo od něj chce něco víc než jenom si užít.
Vybavím si, co pronesl před chvílí. O tom, jaký jsem člověk. Člověk, který by se dal zlákat do něčí postele kvůli penězům.
„Tak o tohle ti jde? Myslíš, že si můžeš koupit něčí city? Pozvánka na luxusní rande a hurá do postele?“
Pokrčí rameny. „Já si můžu koupit, co chci.“
Vidím rudě. Kdo si ten chlap myslí, že je? „To těžko,“ odvětím, načež rozrazím dveře a nakráčím zpátky do klubu.
Chvilka jako z filmu oficiálně skončila.
Hlasitá hudba mě na okamžik vyvede z míry. Málem na těch svých debilních, opravdu debilních podpatcích zakopnu, ale vtom mě čísi ruka zachytí. Penelope.
„Hledala jsem tě úplně všude!“ prohlásí a tváří se vyděšeně, jako by už už chtěla zavolat Opravdové zločiny. „Co jsi dělala na schodišti…“
Dveře za námi se znovu otevřou a projde jimi kluk, na něhož jsem byla před chvilkou přilepená každičkou částí svého těla.
Obočí jí prakticky zmizí pod ofinou. „… s generálním ředitelem Atomicu…?“
Zamrkám. Pomalu se otočím směrem k vysoké siluetě, kterou stále cítím v ústech. „S generálním ředitelem čeho ?“
Týpek se tváří nevzrušeně. Jenom zvedne obočí. „Mění to něco?“
Mám sto chutí udělat něco, čeho bych později určitě litovala. Penelope mě ale zavčas chytne za obě ruce, takže se mi jenom podaří dostat se k němu opravdu blízko a zašeptat: „Doufám, že tahle technologická bublina praskne a tvůj pitomý startup zemře pomalou, bolestivou smrtí.“
Zamíříme k východu dřív, než nás z večírku vyvedou skuteční vyhazovači. A teprve venku, pod newyorskými světly ve dvě ráno, blok od toho podniku s hranolkami a dost daleko od místa, kde jsem nechala svou důstojnost, se otočím na Penelope a prohlásím: „Ten kretén mi v podstatě řekl, že jsem zlatokopka.“
O DVA ROKY POZDĚJI
„Víš, v dnešní době je docela snadné prodat firmu a vydělat na tom miliardy dolarů. To opravdu není nic kdovíjak výjimečného.“
Přitisknu si telefon k uchu tak pevně, že slyším, jak si Penelope povzdechne, navzdory tomu, že hlas v interkomu právě hlásí: „Nenechávejte svá zavazadla a další osobní věci bez dozoru“, nějaké dítě pár metrů ode mě najíždí svým robotickým kufrem do regálu s knihami, a do toho všeho ještě jedna zaměstnankyně u nejbližší přepážky důrazně vysvětluje skupince cestujících, že nemají priority, a tak je ještě nemůže odbavit.
„To si klidně namlouvej dál, Elle,“ poznamená nakonec Penelope.
Je to už pár let, ale když na mě z toho stejného ekonomického časopisu (tentokrát navíc přímo z obálky), jenž tehdy pořádal ten večírek, hledí ty pronikavé zelené oči, stále ve mně pění krev. Na té fotce se ani nepokusil tvářit mile – prostě na fotografa (a teď i na mě) bezvýrazně zírá pohledem naznačujícím, že ho k tomu focení donutili.
Dole se skví titulek, ze kterého mám nutkání rozdrtit svůj telefon na kousíčky a který zcela zdiskreditoval mé proklínací schopnosti:
„Virion kupuje Atomic za deset miliard dolarů.“
„Říkají mu Miliardářskej mládenec,“ pokračuje Penelope a já před stoh výtisků s jeho ksichtem strčím jiný časopis, abych se na něj nemusela dívat, a zamířím z trafiky ke svému gatu. Penelope z mých náznaků zřejmě nepochopila, že ho má nenávidět stejně jako já.
Když jí to povím, vysměje se mi. „Obě se shodneme na tom, že je to kretén. Ale už ho nikdy neuvidíš, tak koho to zajímá?“
Mě to zajímá, chci odvětit, ale už tak zní dost uboze, že v sobě tuhle zášť držím dva roky. Vždyť jenom lhal o tom, kdo je, pár minut se se mnou líbal na schodišti a v podstatě mě obvinil z toho, že jdu po jeho penězích. Prakticky o nic nejde.
Ale ano.
Jde o princip.
„Můžeme mluvit o něčem jiném?“ nadhodím. „Třeba o tom, jak moc ti budu chybět? Jak nebudeš vědět, co si v L. A. počít, zatímco tvoje nejlepší kámoška je nucena vrátit se do přeplněného
chaosu jménem New York City?“
Penelope se zasměje. „Zaprvý, to ty jsi o něm začala. Zase,“ zamumlá, ale chytře hned pokračuje dál. „A ano, Elle, vůbec nevím, jak ty tři měsíce bez tebe přežiju. Rozhodně nebudu dělat nic z toho, co tak nenávidíš, jako chodit na pláž nebo na promenádu, na výlet do přírody nebo dělat doslova cokoli jinýho, co obnáší převlíct se z tepláků.“
Hrozně bych si teď přála, abychom si facetimovaly, protože bych jí ukázala plnou sílu svého vražedného výrazu.
„Nebo… si vyrazit s tím sexy chirurgem, co mu tak seklo zdravotnický oblečení…“
Prudce se zastavím přímo uprostřed terminálu, čímž si vysloužím cákanec horkého kafe na rukáv od chlápka, který do mě vrazí. „On ti zavolal?“
Prakticky vidím Penelopin úsměv. Představuju si, jak zasněně sedí s koleny u brady. „On nevolal… Prostě se rovnou objevil před mým barákem. Tvrdil, že mu trvalo celou věčnost, než našel mou adresu.“
Překvapeně zamrkám. „A…“
„Ano, Elle, líbilo se mi to. Víš líp než kdokoli jinej, že znepokojivý chování je znepokojivý jenom tehdy…“
„Když si myslíš, že ten chlap není přitažlivý. Já vím, já vím.
Jako když ve Stmívání Edward pozoroval Bellu, jak spí.“
Nějaká bába u gatu, ke kterému jsem konečně dorazila, po mně střelí zamračeným pohledem a já se na ni upřeně dívám tak dlouho, dokud neodvrátí zrak.
„Dobře, a co se stalo pak ?“
Penelope zasněně vzdechne. „Koupil mi prosciutto a prosecco z oblasti Itálie, odkud pochází moje rodina – tuhle informaci si taky našel někde na internetu – a vlastnoručně to maso nakrájel sadou svejch drahejch nožů!“
Odkašlu si. „Ehm, dobře, nevylož si to špatně, ale seš si fakt jistá , že to není sériový vrah?“
„Není to sériovej vrah. Jen to bere vážně.“
„Hm…“
Penelope mlaskne. „Nedělej si starosti. Už jsem si ho prolustrovala na internetu. S pomocí svýho stalkerskýho profilu jsem začala sledovat všechny jeho předchozí přítelkyně. Nastavila jsem si na jeho jméno upozornění do googlu. Však to znáš. Ověřila jsem si všechno, co mi o sobě pověděl, až po druhý stupeň základky – mimochodem, chodil na fakt dobrou školu. Prostě klasika.“
Pohodím vlasy a přiložím si telefon k druhému uchu. „Dobře, seš si jistá, že nejseš sériový vrah ty ?“
Ten týpek skoro určitě není sériový vrah, a to nejen proto, že podle statistik je v jednu chvíli aktivních jen asi dvanáct sériových vrahů (děkuju vám, true crime podcasty, že mi pomáháte usnout).
Ne, jsem si téměř jistá, že je to opravdu hodný kluk, ke kterému je v Los Angeles potřeba přistupovat s opatrností a úctou, jako když se setkáte se zástupcem nějakého ohroženého druhu. Penelope odjakživa přitahuje ty nejlepší muže. Je to až neuvěřitelné.
Tvrdí, že je to jejími pihami, prý díky nim vypadá přátelštěji. Nevím, jestli na to vědci mají nějakou studii.
Zatímco většina lidí by s každým z těch mužů, se kterými Penelope randila, s radostí odtančila do západu slunce, ona každému dopřeje jen pár měsíců a pak odpíská konec. Nechává za sebou zástupy hodných mužů se zlomeným srdcem, o kterých už pak nikdy nemluví.
Je příšerná. Jednou se s jedním chlapem rozešla tak, že mu kurýrem nechala doručit obří dort se smutným emoji a vzkazem, že na svatbu své sestry s ní nemá počítat.
Je to moje nejlepší kamarádka a chránila bych ji až do roztrhání těla.
„Moc vtipný,“ prohlásí Penelope. „Už slyším vyvolávat tvůj let, Elle. Přeju ti co nejmíň turbulencí a ať sedíš vedle nějakýho sexy týpka!“
Pak zavěsí.
A já nastupuju do letadla mířícího zpátky do města, do kterého jsem přísahala, že se už nikdy nevrátím.