atbou
Díky vítanému zásahu štěstěny je pro mého bratra nejoblíbenějším stvořením v celém vesmíru pes.
No… to není úplně pravda. Oběžná dráha Eliho života se teď obtáčí kolem jediného těžiště: jeho snoubenky Rue. A po dvou letech, co ji pozoruju, studuju, utahuju si z ní, loupu po ní okem a vedu s ní rozhovory plné odmlk, musím přiznat, že se mu nedivím. Rue je jedinečná a komplikovaná a loajální a tichá a většina lidí ji moc nemusí.
Dřív jsem si o ní myslela, že je chladná. Dělala jsem si starosti, že její vztah s mým bratrem musí být nevyrovnaný a že to mezi nimi skončí jeho zlomeným srdcem. Časem mi nicméně došlo, že ona by pro něj udělala cokoli, včetně předstírání, že se zajímá o to, když jeho mladší sestřička už počtvrté za měsíc vykládá, jak si chce dát ostříhat ofinu.
Sleduju ji a na základě svého pozorování soudím, že si Eliho lásku zaslouží.
Nicméně pes byl v jeho životě už před Rue. Drobek je dobrácký stokilový voříšek z útulku, mezi jehož záliby patří chrápání, slintání všude kolem a bezhlavé agresivní projevy náklonnosti ke
všem v jeho blízkosti. A když Eli začal uvažovat, že by bylo fajn udělat svatbu s blízkými přáteli a rodinou na nějakém zajímavém místě, to Rue se ozvala: „Měli bychom to spíš udělat tady.“
„Proč?“
„Copak ty tam nechceš mít Drobka?“
Vidíte? Zaslouží si jeho lásku.
Drobek je naštěstí nadšený cestovatel, což znamenalo, že se může uvažovat i o Evropě. Bohužel ne všechny aerolinky dovolují vzít na palubu psa o velikosti medvěda, který bude pasažérům štěkat do nočních můr, až ho vzbudí pach vlastních větrů.
Drobkova nestandardní spánková hygiena mi láme srdce, ale vycítila jsem v tom zlomek šance – a chytila se jí jako vilejš útesu při hurikánu.
„Jednu aerolinku jsem našla,“ oznámila jsem Rue a Elimu pár týdnů před svatbou. „Jejich let sice přistane až den po vašem, ale jsou speciálně vybavení pro přepravu velkých psích plemen.
Drobek bude v pohodě. A já můžu letět s ním.“ Usmála jsem se na psa, který si už opíral hlavu o moje koleno. „Co, ty můj dokonalý chlapečku? Chceš na výlet s tetou Mayou?“
Začal vrtět ocasem tak zběsile, až to vypadalo, že se za chvilku vznese.
Tak se mi podařilo odškrtnout si aspoň jeden den Pekelného týdne, a navíc letět s fešákem, který mi nikdy nezlomil srdce. „Viď, Drobku Archibalde Killgore,“ řeknu mu, zatímco se válí v uličce a nastavuje břicho k podrbání svým sedmnácti novým nejlepším přátelům, které si od nástupu na palubu udělal. „Ty bys mě nikdy nedokázal zklamat.“
Můj ideální společník mi při turbulencích vyskočí na klín a pak z něj zapomene slézt.
Cesta z Austinu do Katánie s jedním přestupem trvá patnáct hodin. Úmyslně si nepřiplatím za palubní wi-fi, abych se vyhnula vystresovanému chatování s Jade, a soustředím se na to, co se musí udělat: upgradovat bezpečnostní opatření.
Protože všechny způsoby obrany, které jsem si proti Conoru Harknessovi vytvořila, nutně potřebují posílit.
Od začátku jsem věděla, že na té svatbě bude. Je to koneckonců nejbližší přítel mého bratra, pokud nepočítám Drobka (což počítám). S Conorem jsou partneři, nebo spoluvládci, nebo jak zní jejich titul, ve vedení biotechnologické firmy Harkness, která vydělává obrovské peníze na něčem, čemu vůbec nerozumím, ale byla jsem opakovaně ujišťována o tom, že je to legální. A kvůli
Harkovi se z důvodů, jež mi zatím nikdo uspokojivě nevysvětlil, svatba koná na Sicílii místo v Lake Canyon nebo v Galvestonu v Texasu.
Až na tu rozepři ohledně vstupu na burzu bylo vždycky jasné, že Conor bude Eliho svědek.
Jak jsem vysvětlila Jade: „Problém není Conor sám o sobě.“
Ačkoli i tohle mi připadá jako lež. Tady ve vzduchu, když si od letušek nechávám přinášet nekonečné množství nápojů s čím dál vyšším obsahem kofeinu, mi to dojde: na někoho, kdo sám o sobě nepředstavuje problém, zabírá Conor až neuvěřitelně moc mého mentálního prostoru a nezamlouvá se mi, že plýtvám tolika myšlenkami na někoho, kdo na mě už léta nepomyslel.
To taky není pravda, připomene mi pedantická vnitřní kontrola časové osy. Přinejmenším na tebe naposledy myslel vloni v srpnu.
Jsem jak obehraná postava v obehrané zápletce: dvacátnice zamilovaná do nejlepšího kamaráda svého bratra, který je asi o patnáct let starší než ona. Ale třeba se dám tenhle týden do kupy. Přepíšu svůj život. Očistím ho od Conora a těch nesmyslů mezi námi. Je to jako vypít bělidlo: bude to nepříjemné a možná mě to zabije, ale jestli ne, stanu se mnohem silnější.
Taky to, co já vím, může vyvolat kritické selhání orgánů. Nejsem doktor.
I tak ale můžu snít – aspoň dokud se moje nejhorší noční můry o pár hodin později na letišti v Katánii nenaplní. Zatímco Drobek v psí zóně okouzluje svou roztomilostí personál, můj telefon se horlivě snaží připojit k síti. Rozhlížím se kolem, pozoruju vřelá vítání, přehnanou gestikulaci, hlučné hlasy a neuspěchané
italské tempo, a když mi na mobilu začnou bzučet přicházející zprávy, ťuknu na tu nejčerstvější od bratra.
ELI: Řidič vás vyzvedne na letišti a odveze do vily.
To zní dobře, odepíšu mu.
Ve skutečnosti to zní špatně, nebo spíš zlověstně. Starosti mi dělá hlavně to vás. Eli tím mohl buď myslet Drobka a mě, nebo mě a dalšího svatebního hosta. V tom případě chci jméno. Ideálně bez toho, abych si o něj musela říkat.
Jenže teď na to není čas. Drobkovu zdravotní dokumentaci o tloušťce cihly zrovna zkoumá celní úředník a pak nás už vypustí z bezpečnostní zóny za partou pubertálních holčiček, které usrkávají z miniaturních kelímků espresso, jako by to byly panáky tequily. Svírám držadlo kufru, připravená na všechno, a díkybohu za to. Když zahlédnu znuděně se tvářícího muže s cedulí KILLGORE a brunetku vedle něj, srdce mi klesne jenom do žaludku. Místo do… řekněme třeba středu země.
No jasně. Přesně ta osoba, které jsem se toužila vyhnout. Přímo před mýma očima.
„Maya?“ ujistí se žena, když se pár půvabnými krůčky vydá mým směrem. Široký úsměv jí vykouzlí dolíček na levé tváři. „Já jsem Avery.“ Neřeknu, že to vím, protože to by ji pravděpodobně vyděsilo. Jako bych byla osoba, která investuje značné množství času do online stalkování bývalé přítelkyně své neopětované lásky, aby o ní zjistila spoustu naprosto nepodstatných věcí.
Sice přesně taková osoba jsem, ale hodlám si to s sebou vzít do hrobu. Jade má přísně nařízeno smazat veškeré mé elektronické stopy na tomhle světě, jakmile natáhnu bačkory.
„Ahoj. Hodně jsem toho o tobě slyšela, Avery.“ Tohle je ta nejpravdivější odpověď, jakou dokážu vymyslet. Očekávám podání rukou, ale ona si mě přitáhne do srdečného objetí, až musím své dlouhou cestou umořené póry prosit, aby na vteřinku přestaly uvolňovat pot.
„Jsem tak ráda, že se konečně setkáváme. Nechápu, že už k tomu nedošlo dřív.“ Je o něco menší než já a naše těla k sobě
moc nepasují. Její nos se mi zaboří do ramene, moje kudrnaté vlasy se jí tlačí do pusy. Když se odtáhnu, cítím se trapně a v teplácích a univerzitním tričku pokrytých psími chlupy taky jako hastroš.
Měla bych se chovat odtažitě. Ledově zdvořile. Problém je, že Avery působí vážně mile a já mám milé lidi ráda. „Je divný, že obě bydlíme v Austinu –“ začnu.
„– ale poprvý se setkáváme v Itálii, já vím. A po tom, co už jsem toho o Eliho sestře tolik slyšela.“
„Ty pověsti jsou značně přehnaný.“
Nakloní hlavu ke straně. „Pověsti o čem?“
„O všem.“
Zasměje se. Melodicky, trochu zastřeně. Do háje, dokonce i mně připadá sexy. „Ne, neboj – tvůj bratr a Minami jsou na tebe tak hrdí. Na všechny ty startupy, co o tebe měly zájem, a ceny, který jsi vyhrála, a teď ta záležitost s MIT – všichni tě hrozně obdivují. Bylo mi líto, že jsem jediná, kdo tě pořád nezná.“
„No, to je moje vina. Tys začala pracovat v Harknessu až vloni v létě, že jo? A já strávila většinu loňskýho roku ve Švýcarsku. Vrátila jsem se teprve před pár týdny.“
„Jo, jsi těžko k zastižení.“ Její pokrčení ramen je stejně půvabné a elegantní jako všechno ostatní na ní, i když zrovna vystoupila z letadla po transatlantickém letu. Jen ji nechci znervózňovat tím, že bych moc dlouho zírala na její svěží pleť a neopuchlé oči, a tak se přiměju rozhlédnout se kolem. Po lidech, kteří se tady vítají, objetí a polibky a další objetí a do toho babylon jazyků. Eliho řidič si přidřepne k Drobkovi a podrbe ho na hlavě – další ochotný poddaný našeho krále.
Zato Avery nespouští oči ze mě. „Promiň, nechci na tebe tak civět, ale je to… úžasný.“
„Co?“
„Jak moc se podobáš Elimu.“
Zasměju se. „Jo, tohle slýchám často.“ Jsem zvyklá, že mě lidi nejdřív identifikují jako Eliho mladší sestru a teprve potom jako samostatnou entitu s vlastními právy. Ani mi to moc nevadí.
„Jo, vypadáš úplně jako on, a přitom…“
„A přitom vůbec nevypadám jako on?“
„Přesně. Je to zvláštní.“
Nabídnu jí svou standardní odpověď. „To ty kudrnatý vlasy.
A modrý oči.“ Popravdě, není to úplně všechno. S Elim máme taky stejnou bradu, ostré tesáky a nohy příliš dlouhé na náš trup.
Máme výrazná klenutá obočí a notoricky známý killgorovský nos, římský a úzký. Hlavní rys našich obličejů. „Výrazný, hrdý nos,“ říkával táta, zatímco já vrtěla hlavou a googlila si, jak se dá takový frňák zamaskovat líčením, aby vypadal jako knoflíček, nebo počítala, kolik si budu muset ušetřit na plastickou chirurgii. Když nám s Jade bylo třináct, navrhla mi, že mě do něj praští hokejkou „a zjistíme, jestli se tam něco nepřeskupí k lepšímu“. Odolala jsem, ale jen tak tak.
A pak jsem se jednoho dne probudila a usoudila, že můj obličej je v pohodě takový, jaký je. Táta by byl šťastný, že jsem se smířila s killgorovskými geny. Co smířila, že jsem na ně začala být hrdá.
„Ta vaše rodinná podoba mě fascinuje.“ Avery se rozpačitě zasměje. „A už o tom přestanu mluvit. To jenom, že ty jsi vážně hezká, ale on je…“ Zamračí se, když jí dojde, kam její věta směřuje.
„Ne ne, já to chápu.“ Mávnu rukou, aby si s tím nedělala starosti, protože vím dobře, co ji mate: jsme s Elim poskládaní ze stejných částí, ale výsledná koláž budí u každého z nás jiný dojem. Že stejné rysy můžou u jednoho působit „hezky“ a u druhého „nápadně atraktivně“. Matoucí je i to, že Eli je výrazně mužný typ, kdežto můj osobní styl směřuje ke kýčovité sladkosti.
„Řekla bych, že my dvě si budeme skvěle rozumět,“ prohlásí Avery.
S námahou polknu. Kvůli té její laskavosti. Kvůli představě, že bych se měla přátelit se ženou, která…
„Jedeme?“ přeruší nás řidič. Je starší, kulatý. Nevypadá, že by mluvil anglicky natolik, aby rozuměl našemu rozhovoru, ale
páni, s Drobkem se stačil spřátelit hodně rychle. „Jedeme,“ zopakuje velitelsky a ukáže k východu.
„Ano, prosím,“ přikývne Avery.
Já taky přikývnu. S úlevou.
Muž s tázavým výrazem ukáže na můj kufr. Když odmítnu, mrkne na mě, popadne Averyino zavazadlo a společně zamíříme do zářivého sicilského horka.
Poprvé jsem se do Evropy přestěhovala, když mi bylo sedmnáct. Střední školu jsem skončila o rok dřív, protože mě poháněla neuhasitelná touha už kurva vypadnout z Austinu! Z Texasu! Ze Států! Hned teď!
Pryč, do prdele. Dostaňte mě pryč.
Nebylo to zrovna nejpromyšlenější rozhodnutí. Nepřihlásila
jsem se na Edinburskou univerzitu proto, že jsem hledala prestižní akademickou instituci, která poskytuje studium v náročném vědeckém prostředí – i když jsem měla kliku, protože přesně taková škola to byla. Můj výběr vysoké školy se zúžil na tři kritéria: Nabídnou mi stipendium? Bude výuka v angličtině? A ještě: Je to místo dostatečně daleko od černé díry mých nejhorších vzpomínek? Skotská univerzita byla prostě čirou náhodou první z těch, které všechno splňovaly, a já si začala balit kufry hned, jak mi poslali rozhodnutí o přijetí.
Nebyla jsem moc racionální. Na druhou stranu bych chtěla vidět teenagera, kterému v rozmezí dvou let zemřeli oba rodiče a on musel začít žít u svého bratra, jak by se choval racionálně.
Byly to těžké časy. Před tou nemocí a před nehodou jsem byla mámina nejlepší kamarádka a tátova holčička. Tak hrozně mi chyběli, zadržovala jsem v sobě tak obrovské hory žalu, až jsem se tím pořád skoro dusila. Na nohou mě udrželo jen jedno: můj vztek. Rozpínal se mi v hrudním koši, udělal mi dírky do plic a umožnil mi fungovat. Udržel mě naživu.
I tenkrát, když jsem byla tak omámená a dezorientovaná a mladá, jsem chápala, že můj vztek ani jiné moje strategie zvládání žalu nejsou zdravé, že od sebe odháním lidi, kteří mě milují, že moje neustálé výbuchy zuřivosti můžou nakonec skončit tak, že zůstanu úplně sama. Jenže zuřivost bylo to jediné, co mi zbývalo. Terapie mi pomáhala, ale ne dost. Prášky to samé. A tak jsem vyváděla dál. Útočila jsem na bratra, který se trápil stejně jako já. Říkala jsem mu příšerné věci, reagovala impulsivně, udělala spoustu hloupých, riskantních chyb.
Na tu dobu vzpomínám jen nerada. Nerada myslím na to, jak jsem jednou vyrazila s kamarády na výlet a na víc než čtyřiadvacet hodin se ztratila z povrchu zemského, takže Eli byl bez sebe starostmi. Že jsem mu zničila univerzitní mikinu, abych se pomstila za to, že na mě ječel před sousedy. Že jsem sjetá extází ztratila panenství s nějakým bezejmenným chlápkem, který tvrdil, že vydávání řidičáků je ve skutečnosti obrovský vládní komplot. Prostě se mi nelíbí, jaká jsem bývala. Snažím se neomlouvat to svou bolestí: chovala jsem se hloupě, sobecky, zuřivě a lituju většiny toho, co jsem udělala zhruba od dvanácti do… no, možná dodnes. Každopádně se za to pořád kaju. Ale rozhodnutí odjet do Skotska bylo správné a udělala bych to znova. Když jsem byla najednou zodpovědná sama za sebe, poskytlo mi to prostor, který jsem potřebovala, přimělo mě to dospět a vyčistit si hlavu tak, jak jsem to vůbec nečekala. Když jsem se ve dvaceti vrátila do Austinu, byla jsem už lepší člověk. Na magisterský obor z fyziky jsem se přihlásila na místní univerzitu. Nastěhovala se k bratrovi a zjistila, že je nejen bezvadný chlap, ale také se chronicky zapomíná odhlašovat ze streamovacích služeb, což mi dávalo přístup k neomezené zábavě. Zase
jsem se začala bavit s kamarádkami ze střední, od kterých jsem se předtím odstřihla ve snaze udělat za minulostí čáru (včetně Jade). Vrátila jsem se ke krasobruslení a začala na místním kluzišti učit děti jako dobrovolná trenérka. Začalo mě bavit restaurovat starý nábytek, nejmíň dvakrát týdně jsem chodila na jógu. „Na troskách mizerného dospívání sis vybudovala krásnou dospělost,“ řekla mi jednou moje terapeutka a já si tu představu v duchu hýčkala. Představu života jako něčeho, co si můžu sama vybrat, den za dnem ho kultivovat, organizovat, pečovat o něj.
Nejdřív přemýšlet, pak jednat.
A pak mi ani ne před rokem můj studijní poradce pověděl o jedné vypsané stáži. Z výpočetní fyziky. Mechanika tekutin, Jupiterův měsíc Io a všechny ty báječně aktivní vulkány. Přesně můj rajón.
Pokud bych to místo chtěla, musela bych se přestěhovat na předměstí Ženevy.
„To je neskutečně úžasný,“ prohlásil Eli s úsměvem tak širokým, jako když vyhrál s týmem hokejový zápas. Hrdým. Vzrušeným. Vděčným. „Hostující doktorandka v CERNu? Tím se bu deš moct vychloubat až do smrti, Mayo. To je absolutní vrchol.“
„Možná. Ale když jsem se naposledy odstěhovala tak daleko, vyběhla jsem ze dveří a zabouchla je za sebou. Takže odstěhovat se znova mi připadá jako, já nevím…“
Povytáhl obočí. Pak mi silnou rukou sevřel rameno. „Tohle není totéž. Teď odcházíš za něčím. Neutíkáš.“ A v tom měl pravdu. Až na to, že neměl úplně všechny informace.
A pořád je nemá.
„Oukej?“ zeptá se řidič, ukáže na nastavení klimatizace a setká se ve zpětném zrcátku s mým pohledem. Zatočí a osvěžovač vzduchu ve tvaru stromečku se zhoupne sem tam. Je na něm nápis Arbre Magique. „Víc? Víc zima?“
Zavrtím hlavou a usměju se, čímž si zasloužím druhé mrknutí dnešního dne.
Flirtuje se mnou? Mám snad prožít vášnivou romanci s čiperným sedmdesátníkem (nebo nezvykle vyžilým padesátníkem)?
Jsou starší chlápci tím toxickým vzorcem, od něhož se nedokážu odpoutat? Budu pořád –
„To je senzace, co?“ ozve se Avery a mně se upřímně uleví, že moje pozornost už zase může patřit té klikaté silničce.
„To teda. Tohle místo nemá právo být takhle nádherné.“
Už jsme skoro v cíli naší cesty, v Taormině, což je jen asi hodinu cesty od letiště. I když jsem během bakalářského studia díky levným letenkám a ještě levnějším hostelům (kde vždycky chyběl jen krůček k tomu, aby se přespání zvrhlo v orgie) o víkendech po Evropě hodně cestovala, do jižní Itálie ani na ostrovy jsem se nikdy nedostala. Čím dál od Katánie jedeme, tím těsněji tisknu čelo k okýnku. Míjíme kopce porostlé olivovými háji a vinicemi, které v dopoledním slunci vypadají tak bujně a svěže a úrodně, jako by si ze mě dělaly legraci. Pozemky střídají vesnice s domky z bílého kamene, husté lesy, louky lemované křovím a pak…
Panebože, moře.
„Jak se tohle moře jmenuje?“ zeptám se Avery, když se dívám, jak se světlo odráží od mihotavé hladiny. Tyrhénské ne… ale Středozemní to taky není. „Jonické?“
„Jónské,“ opraví mě. Taktně, kultivovaným tónem lidí s širokým rozhledem, kteří nechtějí, aby si druzí vedle nich připadali hloupě nebo méněcenně. Celou hodinu, co jsme spolu, se chová přesně takhle, kultivovaně. Drobek si ji hned oblíbil a ona mu jeho náklonnost oplácí: když ji uslintaným jazykem vmlaskne polibek na tvář, neodtáhne se od něj. Potřebuju, aby ta ženská udělala něco nepřijatelného, a to hodně rychle. Potřebuju svolení, abych ji mohla nemilosrdně odsoudit. Nehodlám tě mít ráda, Avery. Takže se přestaň chovat tak sympaticky.
„No jasně, máš pravdu. Jsi tady poprvé?“
Přikývne. „Asi se tady moje nerdská stránka projeví víc, než jsem obvykle na začátku známosti ochotná ukázat, ale…“ Vytáhne z koženkové kabelky knihu. Má popraskaný hřbet a vypadá pořádně očteně. Je to takový ten staromódní cestovní průvodce, jaké si lidé vozili předtím, než jsme začali cestovat
s internetem v kapse. Trčí z něj víc než deset záložek. Taormina, stojí na obálce.
Ohrnu horní ret. „Tak to je vážně odporně nerdský. Prosím, aspoň mi řekni, že v tom nemáš napsaný poznámky.“
„Ehm.“ Zaskočeně zamrká. Zatváří se zmateně a dotčeně a pak zase nasadí tu zdvořilou masku. „To ne, jen jsem si zapsala pár komentářů.“
„To je dobře, protože to už by bylo…“ vytáhnu něco z batohu, „… fakt ujetý.“
Je to stejný průvodce. Od stejného vydavatele, stejný titul. Jen vypadá ještě mnohem opotřebovaněji, protože já dávám při zakládání stránek přednost ohnutým rohům. Uvnitř je nalepená spousta poznámek: Botanická zahrada, z té by byla Rue nadše‑ ná; Ideální trasa na trek; Ověřit, jestli mají otevřeno… Barevné papírky trčí ze stránek do všech stran. Avery si knížku prohlíží a pak ke mně zvedne hlavu s širokým úsměvem. Právě ve chvíli, kdy auto zastaví před vilou. Venku zahlédnu dva muže a žaludek se mi zhoupne.
„Takže jsme se právě skamarádily?“ zeptá se Avery a ušklíbne se na mě.
Přesně toho jsem se bála.
Můj bratr na nás čeká u stolu na kamenné terase, sedí ve stínu vrhaném dřevěnou pergolou, po jejímž laťkoví se plazí jasně růžová buganvílie. Dlaní si stíní oči a hlavu má zakloněnou, protože se směje. Naproti němu sedí Conor Harkness a vypráví něco, co u Eliho vyvolává tohle nezkrotné veselí.
To je dobře. Je dobře, že budu mít setkání s Conorem za sebou hned první minutu po příjezdu. Jakmile to absolvujeme, udáme tón našim dalším interakcím a pak už to všechno půjde hladce. Což chce on určitě taky: uzavřít mlčenlivou oboustrannou dohodu o budoucí zdvořilé odtažitosti. Předstírat, že Eli je to jediné, co nás dva spojuje.
„Neuvěřitelný,“ ozve se Avery, která pořád sedí vedle mě vzadu v autě.
„Co?“
„Hark v něčem, co není byznys casual. Je to jako předzvěst apokalypsy.“ Otevře dveře a vystoupí. Drobek ji následuje, přeběhne mi přes klín, jen aby už byl v náručí jediného člověka, kvůli němuž nás všechny okamžitě pohřbí v zapomnění.
Vyklouznu z auta právě včas, abych viděla, jak v záchvatu nespoutaného projevu lásky skočí na mého bratra.
„Vždyť to není ani dva dny, cos ho viděl naposledy,“ zamumlám si pro sebe, ale nejsem schopná potlačit úsměv. „Co takhle trocha sebeovládání, Drobku?“
A pak v hypnotickém koncertu cikád zaslechnu neznámý hlas.
„– není snad nerozumné očekávat, že když moje kancelář pošle důvěrný dokument, ředitel ho předá svému týmu, aby z něj sestavili prezentaci. Nebo se pletu, Harku?“
„To mluví s…?“ zašeptá Avery Elimu, jemuž se mezi Drobkovým horlivým olizováním podaří přikývnout.
„To si piš.“
Má nová známá se ušklíbne. „Chudák Molnar. Ještě žije? Nebo už máme začít kopat díru?“
„Ještě ne, ale trochu se bojím o jeho duševní zdraví.“
„Přesně tak, pleteš se,“ potvrdí Conor. Zírá s odporem na telefon, jako by to bylo zlobivé dítě, co se počuralo na jeho trávník. Jeho výraz je zvláštní směsí vyčerpání a znechucení, již dokážou dávat najevo jen lidé, co se narodili se stříbrnou lžičkou v puse. Jeho profil, který mě kdysi uchvacoval natolik, až mě to přimělo zjistit si něco o anatomii lícní kosti a souvislostech s tvarem horní čelisti, je pořád stejný, jako když jsem ho viděla naposledy. Zřejmě se nedávno oholil. Asi dnes ráno. „Nicméně omyl se dá odpustit, Tomasi. Problém je, jak nesmírně mě tím unavuješ.“
Eli pobaveně zamrká. Averyin úsměv se rozšíří.
„Nebudu žádat svého viceprezidenta ani svoje experty, aby ztráceli týden s ad hoc analýzami a narychlo ti zplichtili nějaký pitomý projekt na domácí makaróny do tvojí lednice,“ pokračuje Conor. „Jestli chceš předstírat, že pracuješ na něčem kapitálově výnosném, musíš to odevzdat včas. Stačí nám na to mrknout a hned víme, že tohle nám žádné dividendy nenasype.“
„Tak to nechodí, Harku.“
„Přesně tak to u nás chodí. Naše investiční postupy jsou nekompromisní, nebudeme zpětně dopočítávat finanční bilanci,
aby přítel tvojí dcery získal prachy na svůj startup, který nikdy nevydělá tolik, aby se uživil.“
„Jako společník snad do toho mám co mluvit –“
„Ne když je v tom konflikt zájmů jako prase. Ne když za tou dohodou nikdo nestojí. Ne jako komanditní společník. Máme tady jistou věc zvanou slova a ta mají svůj význam.“
Eli a Avery se na sebe podívají a oba se tiše zasmějí. Já se odvrátím a kochám se výhledem. Který je tak úchvatný, že Conorovo finanční blábolení podbarvené irským přízvukem ucouvne do odlehlého zákoutí mého mozku.
Villa Fedra, kde jsou ubytovaní svatební hosté, stojí na vrcholku kopce. Nebo spíš na okraji útesu, tak jako většina historických sídel v Taormině – podle mého turistického průvodce kvůli obraně před útoky pirátů a taky aby obyvatelé co nejvíc využili svěží mořský vánek v době sicilských úmorných letních veder. Když jsem si to přečetla, čekala jsem, že krajina tady bude skalnatá. Nepředstavovala jsem si ale, jak strmé budou zdejší útesy. Prudký skalnatý sráz padající k úzkým bílým plážím a pak už jen nekonečná hladina moře.
Jónského moře, jasně.
Je to příliš. Až příliš mnoho krásy. Ta tyrkysová voda a temně zelené stromy jsou tak zářivé jako na pohlednici generované umělou inteligencí. Ale když přejdu pár kroků od auta a opřu se dlaněmi o kamennou balustrádu, která má zřejmě bránit opilým hostům v pádech z útesu, do obličeje se mi opře poryv větru.
A teprve v tu chvíli můj jet lagem omámený, napůl komatózní mozek pochopí, že tohle místo je skutečné. A i když je to tak nepravděpodobné, jsem tady. Když se obrátím na jihozápad, začnu o realitě pochybovat ještě víc, protože výhledu tady dominuje Etna. Nejaktivnější evropská sopka. Oblá, s mírnými svahy, jež se zvedají a zvedají a zvedají až k černému kráteru, který je zároveň děsivý i majestátní.
„To je směšný,“ zašeptám sama pro sebe. Ten vulkán. Ten vzduch. Celá ta sicilská mořská scenérie.
„Že jo?“ Eli se opře lokty o balustrádu vedle mě. Drobek mu za patami horečnatě loví nové pachy. „Co jsme sem přijeli, připadám si špinavý a ošklivý.“
Otočím se zase k vile, prohlížím si břečťan a vistárie, které zdobí bílé průčelí, a v duchu ji srovnávám s domem, kde jsme vyrůstali. Je to jako srovnávat páva s krocanem. „Jako by nás vychovávali v zablešený chatrči, co?“
„A vůbec jsme to neutušili.“
„Co jsme to měli za rodiče, že nám ani nevysadili za barákem citrusový háj?“ Natáhnu se ke stromku v květináči po mé levici a špičkami prstů pohladím lesklý list. Když ho nazdvihnu, uvidím citron – boubelatý a šťavnatý, až trochu pornografický. Jeho aroma sytí okolní vzduch, mísí se se slanou vůní moře a s něčím, co připomíná… tymián? Ano. Ty keříky, které šplhají od nás dolů z útesu, jako by nám chtěly uniknout, jsou divoké tymiánové houští. Právě jsem se zamilovala. „Dávej si bacha, Eli. Rue by tě klidně mohla vyměnit za tenhle citron.“
„Pozdě, s tím citronem už jsem se zasnoubil já.“
Usměju se na něj a bratr mě obejme kolem ramen a přitiskne mě k sobě. My dva se většinou moc neobjímáme, ale ze spousty různých důvodů teď nejsem ve své kůži a tohle je uklidňující.
„Jsem ráda, že jste se do toho rozhodli praštit tady. Já vím, že jsem na tebe zírala s otevřenou pusou, když jsi mi řekl, že nechcete jen vystát šestihodinovou frontu před úřadem Travis County a vyměnit si plastový prstýnky, ale tohle mi vážně připadá jako…“
„Jako víc promyšlený?“ Když se ode mě odtáhne, přikývnu.
„Jako bych si vážně udělal čas na to, že oslavím a veřejně rozhlásím, že jsem do Rue zamilovaný?“
„Uf, zklidni hormony, jo?“ Když mi zkusí vlepit symbolický záhlavec, už se neudržím a rozesměju se. „A navíc to zrovna nevypadá, jako by sis vážně vzal volno z práce.“
„Ale já si ho vzal. To Hark se prostě nedokáže ovládnout, aby pořád nekontroloval e-mail. Což nevadí, protože sledovat jeho slovní souboje je pro mě nejlepší relaxace.“
Odvrátím se od něj. „A kde jsou ostatní? Myslela jsem, že s Avery jsme poslední, kdo má dorazit.“
„To jste byly, ale ostatní většinou ještě vyspávají. Rue s Tishou šly dolů na pláž.“
Podívám se na útes. Všude vypadá strmý a porostlý mechem a křovím. „Seskočily tam?“
Eli ukáže na místo o něco dál po pobřeží, kde je svah mírnější. Někdo do něj zasadil kamenné schody v tvrdé, sluncem pálené hlíně. Schodiště se kroutí a kroutí, než konečně dospěje k něčemu, co vypadá jako soukromá pláž. „Aha, paráda.“ Oči mi kloužou po pobřeží a pak to uvidím. Přímo tady v zálivu, jen pár set metrů od břehu, je skalnatý ostrůvek porostlý bujnou zelení.
„Do prdele. Já netušila, že budeme tak blízko. To je –?“
Eli přikývne. „Isola Bella.“
Když jsem si o tom četla poprvé, napadlo mě, že si místní mohli dát s pojmenováním trochu víc práce. Když jsem teď ale tak blízko, dojde mi, že jednoduchost má svoje výhody. Protože je to vážně krásné… a je to ostrov. Totiž, víceméně. Kulatý, rozeklaný kus zeleně a šedi obklopený ze všech stran mořem. Až na tenounký proužek písku a oblázků, který ho spojuje s pevninou.
„Je příliv? Jako zrovna teď?“ zeptám se.
Eli pokrčí rameny. „Nevím, proč?“
„Odliv,“ ozve se za námi hluboký hlas. „Ráno byl ten proužek písku pod vodou.“
Vydechnu, nasadím si vyrovnaný výraz a otočím se. „Ahoj, Conore,“ pozdravím vesele. Což je… moje volba, protože zbytek světa mu říká Harku.
Prostě zvyk je železná košile.
„Čau.“
Žádné Ahoj, Mayo, nebo aspoň Mayo, čau. Jasně, tohle je člověk, který nemá potřebu šperkovat svoje e-maily přehnanou interpunkcí. Conor se taky sotva pousměje, ale odmítám si to brát osobně. Je už prostě takový – ostrý, netrpělivý, někdy drsný.
Možná je to tím, že ho vychovali v tak emocionálně dysfunkční
rodině. Nebo je to úmyslná obchodní strategie – třeba je být intenzivní a hrozivý a naštvaný ten správný způsob, jak hrát roli chlápka s bohatým portfoliem. Vždycky jsem si myslela, že jeho image stojí na oblecích, ale teď má pískové plátěné kalhoty a obyčejné bílé tričko, a stejně bych si ho nespletla s vývojářem softwaru nebo univerzitním profesorem.
Upřímně, není to můj typ. Moc pracovitý. Moc urputný. Moc zaměřený na jediný cíl. Moc velký kretén.
A stejně jsem do něj poslední tři roky života zamilovaná.
Vždycky jsem byla tvrdohlavá, ale tohle je zvrácené. Patologické. Toxické. Můj mozek o něj zakopnul, když mi bylo dvacet, a od té doby to tak zůstalo. Dodnes. Navzdory tomu, co se od té doby stalo.
Všichni mí učitelé bratrovi pořád tvrdili, jak hrozně jsem chytrá, takže jak můžu být ve skutečnosti tak neuvěřitelně pitomá?
„Co škola?“ zeptá se Conor. Na tohle má talent – klást mi nevinné otázky, které mi dají najevo, kde je moje místo. Což je v jeho představách na dětském hřišti. Daleko od dospělých.
Daleko od něj.
„Bezva.“ Usměju se na něj a úmyslně se vyhýbám pohledem Averyině ruce, která mu důvěrně spočívá zezadu na paži. Vědě las, že na to dojde, připomenu si v duchu. A fyzický kontakt je naprosto běžná věc mezi lidmi, kteří jsou rádi spolu.
Už si ani nepamatuju, kdy jsem se ho naposledy dotkla já.
„Avery,“ oslovím svou novou kamarádku, „vidělas, jak blízko je Isola Bella?“
„Jo! Už se nemůžu dočkat, až to tam prozkoumám.“ Zamračí se. „A taky se toho trochu bojím. Nejsem zrovna nejlepší plavkyně.“
„Můžeme tam vyrazit spolu.“
„To by bylo super.“
„Myslela jsem pozdějc, třeba až si zdřímneme –“
„Ježíši, Mayo,“ zachechtá se Eli. „Jsme tady na týden a většinu z něj nemáme žádný plány. Dneska se prostě vyspi z jet lagu. Pojď, ukážu ti tvůj pokoj.“ Přebere od řidiče kufr a zamíří do
portiku. Mezi dvěma štíhlými bílými sloupy projde s Drobkem v patách.
Ráda bych šla za ním, ale…
„Eli, to je ale můj kufr!“ zavolá za ním Avery a popoběhne k němu.
„Sakra – no tak co kdybych ukázal pokoj tobě, Avery? Harku, můžeš pomoct Maye? Ať si vezme některý z volných pokojů, je jedno který.“
Conor neodpoví. Podá ale taxikáři pár bankovek, prohodí s ním několik slov, kterým nerozumím, a ujme se mého zavazadla.
Fajn. Fajn.
„Ty mluvíš italsky?“ zeptám se ho vesele. Nezní to tak, jako bych polykala svůj smutek ani jako bych právě utrpěla masivní ztrátu krve, a jsem na to pyšná.
„Jo.“
„To kvůli tomu, že… počkej, kdo byla Italka, tvoje chůva?
Ta, cos mi o ní vypravoval, že si věšela šunku do sprchy?“
„Lisu by pořádně rozzuřilo, kdyby slyšela, jak někdo naznačuje, že by jedla něco jiného než prosciutto.“
Vejdeme do mramorové haly a mezi námi zavládne ticho.
„Šunka je něco jinýho než prosciutto?“ prohodím lehce, protože mlčení nesnesu. No tak, Conore, pobídnu ho v duchu. Po moz mi. Ať si stanovíme tón. Až do konce týdne zdvořilí náhodní známí. „Copak to někdo dokáže rozeznat –“
„Prosciutto je druh šunky,“ poučí mě. Ne hrubě, ale stroze.
„Aha.“ Aspoň už jsme uvnitř. A pokud mám k dispozici nóbl dvoupatrovou vilu z devatenáctého století, mám taky možnost upozorňovat na úchvatné architektonické prvky, abych zaplnila mezery v hovoru.
„Podívej na tu fresku.“
„Ten strop je neuvěřitelně detailně ozdobený.“
„Ten lustr vážně svítí?“
Je k zlosti a taky trochu ponižující, jak Conor odpovídá jen na přímé otázky. Nechává mě švitořit, rozhánět ticho, a vede mě do schodů. Jdu za ním. Sleduju jeho atletická ramena bývalého
veslaře, když bez námahy nese můj kufr. Jeho husté tmavohnědé vlasy, teď už mnohem víc prokvetlé stříbrem, než když jsem ho viděla naposledy. Podmračená vráska na jeho čele se trochu prohloubí, což mě přiměje blábolit ještě o něco hůř.
„Pro ty francouzský okna bych zabíjela.“
„Všiml by si někdo, kdybych tady ukradla koberec?“
„To je knihovna?“
Jsem si jistá, že tady někde musejí být nějací zaměstnanci, ale zatím jsme nikoho nepotkali. Eli zamířil s Avery do prvního patra, nejspíš jí vybral pokoj spojený s Conorovým. Asi proto mě Conor vede až nahoru do druhého patra. Vyvíjí tolik snahy, jen aby se mi mohl vyhnout, až je to vážně působivé.
„Tenhle bude v pohodě?“ přeruší moje blábolení o mozaice na podlaze chodby a ukáže na dveře. Ze zámku trčí stříbrný zdobný klíč. Když přikývnu, zanese mi zavazadlo dovnitř.
„Moc ti děkuju. Eli měl pravdu, jsem vyčerpaná. Radši si půjdu lehnout, než sebou seknu.“ Je to jasná výzva, aby zmizel. Jenže Conor za sebou zavře dveře a jeho tmavé oči náhle ztvrdnou.
Něco ve mně umře.
Většina mě umře, když slyším: „Jsi sjetá?“
„To…“ na okamžik zavřu oči, protože si nejsem jistá, jestli jsem tu otázku dobře pochopila. „Cože?“
„Vzala sis něco? Prášky, nějaký stimulanty? Děláš to, když letíš někam daleko?“
„Já… promiň, cože?“
„Já ti nebudu prohledávat kufr kvůli drogám, ale jestli máš nějaký problém –“
„Ne. Co tě to do prdele napadlo, myslet si, že jsem zfetovaná?!“
Přistoupí ke mně, takže musím zaklonit hlavu. Jako vždycky mě až moc převyšuje na to, abych se s ním mohla cítit pohodlně – převyšuje fyzicky i duševně. „Jsi manická. Máš rozšířený zorničky. Co jsi vystoupila z auta, jsi hyperaktivní a neklidná a pořád něco meleš –“
