9788024957098

RUDOLF HAVLÍK

NA KONCI SVĚTA

„Naděje není přesvědčení, ale jistota, že něco má smysl –že něco dobře dopadne, ale bez ohledu na výsledek.“

Dáváte pozor? Výborně, protože se nebudu opakovat a vracet k událostem, které jsem již popsal. Věci budou chvílemi dost složité, tak se prosím soustřeďte. Přes patnáct let jsem pracoval a žil po celém světě s lidmi, které nikdo nezná, navštívil místa, nad kterými zůstává rozum stát, a místa, která na žádné mapě nenajdete. Spadl jsem v letadle, potopil se na lodi, havaroval v autě a překlopil se na motorce. Kousl mě had, pes, pavouk a jedna malá ryba u pobřeží Indonésie, které to do smrti nezapomenu, protože jsem se kvůli ní málem utopil. Chtěli mě lynčovat, zabít, deportovat, podplatit a jednou i sníst, ale popravdě si myslím, že jsem si to tenkrát jen špatně vyložil. Několikrát jsem omdlel, taky mě omráčili, zavřeli do vězení, a jednou jsem umřel, ale jen na chvíli, jinak bych vám tohle všechno, logicky, nevyprávěl. Pardon, ne jednou, dvakrát. Dáváte pozor? Výborně. Tak jdeme na to.

najdete. Spadl jsem v letadle, potopil se na lodi, havaroval v autě a překlopil se na motorce.

„Tohle je volání o pomoc. Potřebujeme záchranu v údolí Gompa. Opakuju, pokud… záchr…

na hranicích Tibetu a Nepá…“

— záznam tísňového volání z hranic Tibetu, Číny a Nepálu, zachyceného nepálskou armádní jednotkou v Himalájích

1.

Tma. A pak světlo. Probral jsem se. Nedá se ale říct, že by to situaci nějak zlepšilo, spíše naopak. Je mi zle.

A všechno mě bolí. Předtím to bylo rozhodně lepší. Co se mi stalo? Patrně mě přejel vlak. Nebo možná nákladní vůz. Mohl jsem vypadnout z balkonu, soudě dle bolesti pod žebry, nebo mě možná někdo zmlátil krumpáčem a pak ještě shodil ze schodů. Taky možnost, vzhledem k tomu, co dělám. Třeba mě zase uštkl had, to už by ale bylo fakt otravný. Ať už to byl kdokoliv, neudělal to pořádně. Dneska lidi všechno odfláknou.

Zhluboka jsem se nadechl, abych si zajistil dostatek kyslíku, a rozkašlal se. Příšerně mě bolí hlava. S námahou jsem se posadil a opřel se o vratké ruce. Je mi vedro. Bolí mě všechny klouby v těle. Co klouby, bolí mě orgány, kosti, vlasy, kůže, všechno. V nose mě štípe jemný prach a nasládlý pach lidských výměšků. Pod rukama cítím hrubý pouštní písek, který mi zalezl pod nehty a vytvořil tam pevnou iritující vrstvu. Zamotala se mi hlava. Opatrně jsem se rozhlédl kolem sebe. Sedím na starých omlácených dřevěných dveřích, které jsou poněkud nelogicky položené na zemi. Jsem si jistý, že dveře se rozhodně používají jiným způsobem.

Dveře leží za stěnou nízké nahrubo omítnuté budovy. Je to poměrně matoucí situace, zejména když mi k ní chybí kontext. Vedle nich leží kýbl, ale žádná voda v něm není. Naštěstí ani nic jiného. Přesto tu něco zapáchá. Jsem to já, protože jiný možný zdroj puchu jsem ve svém omezeném dohledu neidentifikoval. To tedy vysvětluje ty otravné mouchy, které mi lezou po obličeji. Podrbal

jsem se v zaprášených přerostlých vousech a mouchy mi zabzučely kolem uší. Ztěžka jsem se postavil na nohy a opřel se zády o zeď. Mám hroznou žízeň a v puse pocit, jako bych dobrovolně snědl houbičku na nádobí. Dveře, budova, kýbl. Teď musím zjistit, kde to do háje jsem.

Odlepil jsem se od stěny a vyšel zpoza rohu do jasného slunečního svitu. Úplně klidně byste si mě mohli splést s chodící mrtvolou z filmu, které někdo ve chvíli, kdy se takhle vyplazí zpoza rohu, vystřelí mozek z hlavy. Naštěstí tu, zdá se, nikdo takový není. Zafuněl jsem, abych se zbavil těch otravných much, které mi zalézají až do nosu. Copak jsem v Sierra Leone?

Rozhlédl jsem se a vybral si velkou nevábnou budovu, která stojí asi dvacet metrů přede mnou. Vypotácel jsem se směrem k ní. Právě když jsem se před ni dobelhal, dveře se otevřely a z nich bezstarostně vyšel Mohamed. Když mě spatřil, vykřikl jako smyslů zbavený a dveře zase přibouchl.

„Co blbneš?“ zachrčel jsem chraplavým hlasem, protože mám hrdlo plné prachu, a kýval se na nejistých nohách zleva doprava.

Mohamed, společně s několika dalšími muži, které si přizval jako posilu, po chvíli opatrně vykoukl ze dveří a pohlédl na mě, jako bych snad byl odjištěná chodící protitanková střela.

„Co se stalo?“ zachroptěl jsem znovu.

Skupina snědých mužů se po sobě podívala.

„Umřel jste, šéfe,“ pronesl Mohamed tiše.

„Co?“

„Předevčírem. Nedejchal jste.“

„Co to plácáš?“

„Dostal jste malárii. Copak si nevzpomínáte? Trvalo to děsně dlouho, bylo vám strašně blbě, furt jste nadával a nakonec jste umřel.“

Přibelhal jsem se k dřevěné židli postavené u zdi a posadil se na ni, abych mohl nejen bojovat o život, ale i přemýšlet. „A jak jsi prosím tě poznal, že jsem mrtvej?“ požádal jsem Mohameda o vysvětlení.

„Den a noc jste se nehejbal. A už jste ani neblouznil.

Přestal jste konečně bědovat a naříkat. Bylo to hrozný. Všem se moc ulevilo,“ prohlásil ustaraně Mohamed.

Podrbal jsem se na stehně. Mám vlhké kalhoty. Tam, kde vlhké být nemají. Musím s tím něco udělat.

„Odnesli jsme vás za barák, dělníci se báli nákazy,“ dodal ještě.

Promnul jsem si oči. „Malárii přenáší komáři, Mohamede.“

„Aha. No tak nejsme doktoři, že jo. Chtěli jsme vás dneska zakopat, ale bylo moc práce,“ vysvětlil omluvně.

„Fajn.“

Aspoň k něčemu je dobrý, že mají tak hroznou pracovní morálku. Kdyby byli co k čemu, mohl jsem být kvůli těm blbcům už dávno pod drnem.

„Poslouchejte!“ Postavil jsem se a zaviklal se jako podnapilý námořník. Namířil jsem na všechny prstem, zatímco mě skupina pochybovačně pozorovala. „Já se teď půjdu dát do pořádku a pak se podíváme, jak jsme na tom s výrobou, je to jasný? To, že jsem umřel, neznamená, že přestanete pracovat.“

Mohamed sepjal ruce a uklonil se. „Jasně, šéfe. Vítejte… zpátky.“

„Díky,“ zavrčel jsem.

Mohameda mé zmrtvýchvstání příliš nepotěšilo a začal hlučně vykřikovat na své dělníky zmatené příkazy, což znamená jediné: že za tu dobu, co jsem byl mrtvý, neudělali vůbec nic. Ale to se dalo čekat, kdybych byl na jejich místě, asi bych udělal to samé.

Otočil jsem se a odbelhal do svého příbytku, který stojí na malém návrší u vysokých obvodových zdí textilní továrny. Je to přibližně čtvercová stavba o velikosti sedm krát sedm metrů a nezaujatý pozorovatel by ji mohl chybně označit za chlív. Zdáli jsem slyšel arabsky vedené debaty o tom, jak je možné, že jsem vstal z mrtvých, že se to nedělá a co se teď vlastně bude dít, když si mě nejsvatější Alláh odmítl vzít do říše zaslíbené? Mohamed bude mít co vysvětlovat. Moc mu to nezávidím. Být mrtvý nebylo náhodou vůbec špatné. Teď jsem živý a je mi zle. Tohle rozhodně stojí víc za hovno.

Vešel jsem do svého domku. Zabouchl bych za sebou dramaticky dveře, ale Mohamed je bohužel se svými kumpány vysadil a odnesl mě na nich za barák zhebnout, takže jsem je nechal být a jen se dokolébal dovnitř, posadil se ke stolu a zamračeně se zahleděl do otvoru, který po nich zbyl. To mi ten den hezky začíná. A kde mám vůbec boty?

2.

Jsem v Džibutsku. Jestli nevíte, kde to přesně je, tak se neobviňujte, protože Džibutsko je na scéně světa opravdu velice nenápadné a lidé sem jen tak zbůhdarma ne-

Leží ve východní Africe a je na něm zajímavé to, že tu není vůbec nic. Navíc je to zcela miniaturní země, která působí dojmem, že nemá prakticky žádný význam.

Víceméně je to kus vyprahlé pouště. Kdo by se sem vůbec vláčel a proč? Jo, ptal jsem se úplně stejně jako vy. Nejdříve fakta. Pracuju v textilním průmyslu. Už dlouho. Roky. Mám na starosti tu nejméně zábavnou část. Výrobu samotnou. Trochu vám to vysvětlím, než se pustíme dál, abyste se furt nevyptávali, jak to vlastně chodí.

Představte si, že vybudujete svou vlastní oděvní značku, z té se stane velká značka a z té korporace. Prostě vám to jde. Třeba něco jako Gucci nebo Zara nebo Adidas či Levi’s. Představte si nějakou textilní značku, kterou máte rádi a znáte ji, a představte si, že je vaše. Máte to? Fajn, takže jste vybudovali nějakou takovou velkou nadnárodní firmu. Navrhujete své vlastní oděvní kolekce, povídáte si o tom se svými extravagantními oděvními designery, fashion experty a nějakými třeba guru lidmi, influencery a zajímáte se, jak velkou gumu od traktoru si zrovna oblékne Kanye West.

Sledujete a vykrádáte různé textilní trendy, diskutujete o tom, která barva bude příští rok v módě, jestli ohnivě růžová nebo arktická hlemýždí modř. Chodíte na kolosální módní přehlídky plné podivných existencí s poruchou příjmu potravy a nedostatkem intelektu, ukrytým za luxusními šperky a předraženými vozy, fotíte své vlastní, dnes již hlavně onlinové katalogy, děláte k tomu různé hezké promoakce s celebritami, modelkami na cracku, jezdíte na každý fashion week, na Bienále

4 15 jezdí. Je to spíš taková země pro zeměpisné fajnšmekry.

předstíráte, že rozumíte umění a vkusu, i když nevíte, která bije. Šňupete, šukáte, smažíte, chlastáte první ligu a se šampáněm v ruce probíráte se zbytkem svého oděvního vesmíru, jak to teď stojí všechno za hovno a že by se s tím mělo něco dělat, protože to tady na planetě jde celé do kopru.

Zatímco se bavíte, někdo musí všechny ty hadry vyrobit a zaplavit tím všechna obchodní centra v planetárním dosahu. A protože toho je opravdu hodně a je třeba, aby si všechno to oblečení a krámy, které jsou s tím spojené, jako parfémy, kabelky, ozdoby do vlasů, dárkové tašky, pásky a brýle, někdo koupil, jinak bude po zábavě, musí to být levné, ale zároveň budit zdání, že si zákazníci koupili něco, co utkala Vivienne Westwoodová za svitu úplňku a spojila to slinami nezletilých sirotků z Namibie.

Nechcete to vyrábět vy jako společnost přímo. Ne. Nechcete. Proč? Protože to není vůbec výhodné, jelikož pak byste museli nést odpovědnost za spoustu různých věcí a to je v dnešní zmatené době trochu nebezpečné. Lepší je si výrobu objednat u nějaké zprostředkovatelské agentury, kterých je docela dost, a ty agentury zase mají pod sebou další menší firmy s ručením omezeným, a je z toho takový hezký propojený řetězec různých společností, které mají sídla v exotických lokacích, jako jsou Kajmanské ostrovy nebo Belize a kanceláře v Londýně.

A tak se ten váš požadavek na výrobu nové kolekce valí těmi společnostmi hezky dolů, až jedna z nich zavolá někoho, jako jsem já. Najmou mě, abych jim nějakou konkrétní zakázku vyrobil. Třeba sto tisíc dětských tri-

ček s populárním potiskem slavné smečky psíků, kterou děti zbožňují z animovaného seriálu, nebo půl milionu zimních bund pro největší prodejní řetězec západního světa či sto tisíc kusů tenisek, které všichni milujeme, protože jsme v nich vyrostli. Může to být cokoliv. Šaty, bundy, kalhoty, kabelky, trenýrky, plavky, vyberte si. Jsem žoldák, který vyrobí to, co se mu zadá. A jsem v tom dobrý. Jsem člověk na svém místě, protože umím věci dotáhnout do konce i tam, kde jiným lidem zůstává rozum stát.

Tento systém je ohromně výhodný, protože ve chvíli, kdy něco nejde podle plánu, což je skoro vždycky, můžete napadnout zprostředkovatelskou agenturu a ta zase tu další a ta tu další, až ten průšvih postupně dorazí dolů ke mně. Vy za nic nemůžete. Nikdy. Vy jste si svou zakázku v dobré víře zadali někam, kde vám něco slíbili, a s takovou kartou už se dá obstojně hrát.

Proč je to důležité? Protože vás třeba novináři obviní, že vaše oblečení neuspokojivým způsobem výroby zatěžuje planetu. Jenže vy řeknete: „Ne, ne, hoši, to se mýlíte, my jsme si to objednali u firmy, co to vyrábí v extrémním souladu s přírodou a k tomu na to mají certifikát. Hele, tadyten, takže, pardon, musím běžet, popovídejte si s mými právníky.“ A pak nastoupí kluci z nejdražších právních kanceláří a začnou se společně tahat za kravaty. Vy ne. Vy popadnete své frappuccino s mandlovým mlékem, skočíte do elektroauta vyrobeného na míru a jste v trapu.

A když někdo přijde za zprostředkovatelskou agenturou? To se může stát. A děje se to, ale to opravdu není žádný problém. Opakujte po mně: „Naše firma se aktivně

zajímá o kvalitu výroby v souladu s životním prostředím a zboží objednáváme jen u prověřených výrobců, kteří zaručují certifikace uhlíkové nezávislosti. Pokud potřebujete bližší informace, musíte se obrátit na naše dodavatele.“ Jednoduché. A tak to jede pořád dokola, až ředitel agentury, která si mě najala, zvedne telefon a vytočí číslo, které zrovna používám.

„Ahoj, co se děje?“ přijal jsem hovor.

Na druhé straně spojení sedí James Nelson, výkonný ředitel zprostředkovatelské agentury Fashion-In-Style Inc., která zajišťuje výrobu džínových kalhot pro hodně velké ryby z celého světa. Jednu takovou exkluzivní řadu kalhot právě vyrábím tady, v Džibutsku. Hubený, vysoký, s orlím nosem a pleší, která mu nezadržitelně putuje po hlavě jako japonské vojsko Filipínami, a už ve svých pětatřiceti letech si na organizaci textilní výroby v Asii vydělal na dům za Londýnem a nové, zaměnitelné porsche, ve kterém vztekle postává v nekonečných zácpách v centru.

„Kdes byl? Už se ti snažím dva dny dovolat,“ spustil na mě Nelson svým otravným cockney přízvukem.

„Byl jsem mrtvej,“ vysvětlil jsem mu situaci.

„Aha. Tak proto jsi to nebral.“

„Jo. Ale už je to dobrý.“ Pokrčil jsem rameny a utřel si nos.

„Fajn, klient potřebuje přidat k balení ještě jednu visačku s certifikátem o odpovědném přístupu ke klimatu,“ zahučel Nelson, protože si na formality nikdy nepotrpěl. Byl to jeho styl. Šel vždycky rovnou k věci.

„Jo, no tak to není problém, pošli mi to a nechám to vytisknout.“

„Oni to chtějí mít vytištěný na papíře z recyklovanýho plastu,“ upřesnil Nelson svůj požadavek.

„Aha, ale to tady asi udělat nepůjde, člověče, tady neumí lidi ani psát a papír nepoužívají ani na záchodě. Tak to nech vytisknout v Londýně a pošlete mi to FedExem.“

„Tady je ten papír drahej. To si klient nepřeje.“

„No jo, tak on se sám levně asi nevyrobí, což je logický, když se nad tím zamyslíš trochu do hloubky, a řekneš klientům, že...“

„Hele, necháme si cynický poznámky na jindy, já to potřebuju vyřešit, víš, že Le… kurva, víš, že jsou to dobří klienti.“

Nelson v telefonické konverzaci nikdy nepoužíval jméno koncového klienta. Je to údajně pro jejich dobro, ale oba dva víme, že je to hlavně pro jeho dobro, aby mohl kdykoliv dělat blbého. Připadá mi úsměvné, že při řešení technologie výroby textilu se spolu bavíme jako pošahaní agenti FBI, kteří mají strach, aby jim Rusáci nevypálili rybník.

„Tak já nevím, já tady recyklovanej papír z plastových fragmentů, nebo cos to chtěl, nevyrobím.“

„Nedokážeš si s tím nějak poradit?“

Postavil jsem se na nohy. Ještě pořád se mi motá hlava, a tak jsem se pro jistotu opřel o stůl a prohlížím si hrníček se shnilou kávou, která tam kvete od té doby, co jsem dostal malárii. Pokrčil jsem rameny. „Můžu to prostě nechat vytisknout na papír, kterej vypadá jako rulička od hajzlpapíru, takže to bude působit, jako že je to recyklovaný,“ nabídl jsem.

„Ale to nebude recyklovaný.“

„Nebude, vždyť říkám, že to tady nemám jak udělat, tady nikdo nic nerecykluje, tady ani nevědí, co to znamená! Kdybych jim to řekl, budou si myslet, že mám na mysli reinkarnaci.“

„Dobře, dobře, tak se nevztekej.“

„A nemůžou jim ty visačky vyrobit ty lidi, co jim dávají to environmentální razítko?“ navrhnul jsem Jamesovi řešení.

„Asi ne.“

Promnul jsem si spánek. „Já nevím, ještě včera jsem byl mrtvej, a sotva se proberu, zavoláš mi a chceš po mně takovou krávovinu.“

„No jo, každej máme svý problémy. Udělej to z toho papíru, co tam seženeš, ale ať vypadá, jako kdyby ho vyrobili hobiti z lesního vánku u horskýho jezírka, kam lítají čurat víly, jasný?“

„Řekneš jim, že to tak uděláme?“

„Jo, řeknu.“

„Protože to nebude pravda, že to bude na tom recyklovaným papíře. Chápeš, co myslím?“

„Já to chápu, řeknu jim to.“

„A to environmentální razítko, si myslím, taky není úplně nejpřesnější označení toho, co tady děláme, jestli tě to zajímá,“ dodal jsem kousavě.

„Nezajímá, klient je s tím spokojenej, ale díky za obohacující úvahu.“

„Tak mi to pošli.“ Zavěsil jsem dřív, než mi s tím Nelson stačil praštit. Povzdechl jsem si a odnesl vylít hrníček se shnilou kávou do výlevky.

Kde jsem to skončil? Jo, takže odpovědnost máte vyřešenou a všechno můžete popřít, když by to bylo

potřeba. A je to vůbec potřeba? zeptáte se mě, protože chcete vyrábět tak, aby byli všichni spokojení, zejména vy a vaše konto a případní akcionáři a věřitelé. Odpověď zní: Ano, samozřejmě, že je to potřeba, protože když máte vyrobit oblečení a prodávat ho po tunách za ceny neslučitelné s realitou, nějak se to udělat musí. Nelze to všechno vyrobit tak, jak si představujete. Namalované je to super, ale když dojde na výrobu, začnou se účetní potit. Je to všechno drahé jako blázen a to nejde, protože na pultě kamenného obchodu v luxusním obchodním centru v Madridu musí ty kalhoty stát pětikilo, a ne sedm tisíc, to by si je nikdo nekoupil.

Namítnete, že někdo rozhodně ano, zejména když je to přece vyrobeno v souladu s přírodou a ještě s podporou hladovějících dětí v tom Jemenu, nebo jak se to tam někde jmenuje. Jenže nekoupil. Sice se to říká, ale skutečnost je, jak to tak často chodí, úplně jiná. A když, tak jen pár duší. Vy potřebujete duši upsat ďáblu a prodávat po statisících kusech. Jinak sbohem, bohatství.

Co s tím? Musí se to vyrobit levně. A sem tam u toho něco trochu ošulit. A tohle je moment, kdy začnete být morálně flexibilní.

Aby to levné bylo a vy jste si mohli udržet svůj vysoký životní standard a ponechat soukromý tryskáč, který vyrobí za jeden let tolik CO₂, že by z toho Greta Thunbergová dostala křivici, budou vaše produkty muset vyrábět lidé, kteří dostanou zaplaceno šeredně málo a budou v zásadě živořit. Je to něco jako otroctví, ale ještě o trochu horší, protože se předstírá, že to otroctví není, právě naopak. A když už se to někde objeví ve zprávách, tak se lidé podrbou na bradě, řeknou

si, že je to hrůza, a vyrazí do nákupáku pro novou bundu za pár šupů.

Takže se domluvíte, že se to vyrobí levně, ale nezapomeňte, že vy jste to nikdy neřekli. Vy to jen zadáte agentuře a ta zase dál, takže vy za nic nemůžete. Oficiálně chcete to nejlepší pro všechny, a co dělají ti další v tom řetězci, za to vy odpovědnost nést nemůžete, to dá přece rozum.

Dnešní doba je perfektní v tom, že můžete zcela nepokrytě tvrdit úplný opak toho, co děláte, a vůbec nikdo to nebude rozporovat nebo pátrat po tom, jestli je to pravda. Kdo by se vláčel někam do Džibutska, aby zjistil, jestli to environmentální razítko na ty kalhoty patří nebo ne? Nikdo. A i kdyby se nakrásně našel nějaký takový blázen, popřete to. Navrhnete, že ustavíte komisi, která celou věc důkladně prověří, a že rozhodně trváte na tom, aby se celá věc nejen vyšetřila, ale také aby se změnila k lepšímu. Lidé se uklidní, protože to bylo alarmující, ale naštěstí se to vysvětlilo, a nikdo už se vás na nic ptát nebude.

A kdyby šlo skutečně do tuhého, postavíte další školu v Africe. Vyjde to docela levně a lidé to ocení a ještě tam budou jezdit pracovat zadarmo. Máte pořád dost možností na výběr, kterými si můžete krýt záda. Legislativa zemí třetího světa, jiný právní systém, neprůhlednost dodavatelských a zprostředkovatelských řetězců, případně odvoláte někoho nedůležitého, kdo už je vyhořelý nebo vám leze na nervy, ale to je stejná pravděpodobnost, jako že zítra zasáhne meteorit kolem páté hodiny odpolední hospodského ve vesnici Kyyjärvi ve Finsku.

Jak sami vidíte, nemá se vám co stát. Vyděláváte nemalé peníze. Jsou to miliardy dolarů ročně. Aby to ale nevypadalo moc nápadně, je dobré si pořídit ještě nějaké podpůrné programy. Zde je několik nápadů, které vám mohou pomoct a ještě se díky tomu dá dost ušetřit na daních, i když už dávno daníte v daňově výhodných zemích.

Nadace. Perfektní věc. Zákazník se díky svému štěstí cítí provinile a nějaký ten peníz na hladové děti z Angoly nebo na cokoliv, co se vám pozdává dostatečně problematické, přihodí. Chce to něco nekonfliktního, co se nedá moc napadnout nebo kontrolovat, třeba stavba různých hřišť pro děti, například v Ugandě. Ne v Evropě, tam by se mohl jít nějaký debil podívat a zjistit, že tam to hřiště třeba není. Můžete se s tím na konci každého roku chlubit v reklamě, kterou natočíte celou ve zpomalených záběrech. Smějící se děti, tekoucí voda, usměvavé ženy, které jsou spokojené, protože jejich muž přišel domů a donesl nějaké hezké hračky a květinu a leták na podporu boje proti ebole, načež se všichni společně vyfotí nebo jen sedí na pohovce a důrazně civí do kamery. Zákazníci mají v tu ránu pocit, že nakupováním těch vašich levných hadříků doopravdy pomáhají lidem. Ideálně vystavíte kasičky s fotografiemi vyhublých dětí tmavé pleti přímo před kasu. Tomu pocitu provinilosti málokdo odolá. Dokonalý.

Pak je také dobré investovat do nějakého malého startupu, stáhnout ho k sobě a nechat tu partu geeků vymyslet třeba svetr, který je vyrobený z plastových lahví, nebo tenisky z plastových brček či z recyklovaných odpadků. Ty věci sice budou stát majlant a nikdo normální

si je nekoupí, ale bohatí lidé, kteří neví co s penězi, to udělají a budou se v nich fotit na Tik-Tok. Hlavně se to dá do výloh po celém světě a jste z toho venku. Těch bot či svetrů totiž vyrobíte jen pár kusů, ale toho ostatního, co vzniká normálním způsobem, jakým to děláte roky, vyrobíte milionkrát víc a to se bude prodávat, ale už u toho nikdo nebude mít pocit, že každou minutu umírá šimpanz nebo nějaké jiné líbivé zvíře.

Tím dáte najevo, že vám opravdu záleží na planetě a přírodě a lidech, kteří pro vaši společnost pracují, a že v žádném případě nechcete, aby vaše oblečení vznikalo nějakým problematickým způsobem. Ne, od toho se musíte natvrdo a jasně distancovat. To musí být bez debat. A máte to v kapse. Nikdo vám nikdy nic neprovede.

Jen jednou za dva tři roky pronikne nějaký poblázněný dokumentarista do továren na druhé straně světa a ukáže svět výroby oblečení v pravém světle a bude u toho vaše logo, ale tyhle pokusy vyšumí stejně rychle jako bubliny ve vašem šampaňském v Monte Carlu. A kdyby se nad vámi stahovala mračna, tak co řeknete? Ano, přesně tak. Opakujte po mně: „Veškerou vinu odmítáme, je to pro nás znepokojující informace. Rozhodli jsme se ustanovit vyšetřovací komisi, která celou věc prověří, a rozhodně trváme na tom, aby se celá věc nejen objasnila, ale také aby se změnila k lepšímu.“ Tak, základy máme za sebou. Vítejte ve světě textilního průmyslu.

Zalezl jsem si do koupelny. Je to vlastně dost nehezký turecký záchod, ale nad ním je ještě rezavá trubka, ze které občas teče voda. Když jsem se před pár týdny