Muz vdanych zen.indd 3
18.01.24 12:02
Tento příběh je fikce. Nikdo z lidí, o kterých píšu, neexistuje. A nebo naopak; každý z nich existuje ve stovkách, tisících a milionech exemplářů. A všichni do jednoho zažívají situace vykreslené v této knize. Opakují se ve všech koupelnách, jídelnách a především ložnicích celého světa, napříč kontinenty i generacemi. Kdo se v nich pozná a bude dotčen, tomu se omlouvám. Kdo je vezme s úsměvem a pochopením, tomu děkuji. Je skvělé vědět, že člověk není na své vlně sám.
MUŽ VDANÝCH ŽEN Copyright © Alex Walló, 2024 Illustrations © Barbora Balgová, 2024 ISBN 978-80-249-5361-8
Muz vdanych zen.indd 4
18.01.24 12:02
1.
L
inda o svém klíně nikdy neměla valné mínění. „Mám ji jako špatně sbalený kufr,“ říkala. Oprava! Vlastně to byla hláška jejího manžela, který podobným způsobem komentoval většinu jejího těla. Zřejmě to mělo být vtipné, ale nebylo. Naštěstí to od něj moc často slýchat nemusela, sotva jednou za pár týdnů. Já na jejím těle žádnou chybu neviděl. A pokud jde o jejího muže, nevím, jestli má kompetenci něco takového posoudit. Neznám ho osobně, jen z doslechu od lidí. A taky od Lindy. Nejspíš je to fajn chlap, ale tak trochu bez fantazie. Dokonce ani tu hlášku o špatně sbaleném kufru nevymyslel sám, znám ji z jednoho filmu. Lindě je třicet osm a spolu to táhneme necelé dva roky. Seznámili jsme se na oslavě padesátin jednoho společného přítele, do té chvíle jsme o sobě neměli ani ponětí. Já tehdy nepil, protože jsem přijel na motorce, a Linda pro změnu dobírala nějaké léky. Jako jediné dva střízlivé nás to nevyhnutelně přitáhlo k sobě. Nakousli jsme ten večer několik témat, a protože se nám spolu dobře povídalo, dohodli jsme se, že je musíme někdy dořešit. Setkali jsme se asi o týden později, a procházkou po náplavce a pak přes dva tři smíchovské bary jsme se dostali až ke mně domů. „Nic si od toho neslibuj,“ upozornila mě ještě dole na chodníku. Pokrčil jsem tehdy rameny. Většinou si neslibuju nic od ničeho a od nikoho, člověk si aspoň ušetří zklamání. 5
Muz vdanych zen.indd 5
18.01.24 12:02
U mě jsme pak další dvě hodiny probírali knížky, filmy a muziku. Bylo mi s ní senzačně a stačilo k tomu jen si povídat. „Tohle je vážně divný,“ řekl jsem později. „A co?“ „Jsme spolu skoro půl dne a ještě jsem na tebe nesáhl.“ Pousmála se tak, jak to umí jen ona. „Už mě napadlo, jestli náhodou nejsi rozbitý.“ Dívala se mi do očí pohledem, který jsem do té doby neznal. Bylo mi čtyřicet tři a i v tomhle pokročilém věku jsem se setkal s něčím novým. Odložil jsem skleničku na stůl, přisunul se blíž a položil jí dlaň na bok. Ne na zadek, ne na prsa, ale do míst někam na půl cesty. Byl to dotek, proti kterému nejde relevantně protestovat. Když jsem jí pak dal pusu, jako bych spadnul do propasti. Ne, nebyl jsem rozbitý. Ani ona nebyla. Naopak. Hned napoprvé souhra jako předtím nikdy s nikým. A tak to pokračuje už skoro dva roky. Náš vztah prošel za tu dobu několika fázemi. Prvních šest měsíců jsme to brali jen jako zpestření všedních dnů, jenže pak se něco zvrtlo a já se do Lindy zamiloval. Chtěl jsem s ní být za každou cenu, nechápal jsem, jak mi může třeba den vůbec nenapsat nebo nezavolat. V duchu jsem si přál, aby odešla od rodiny, což byl samozřejmě nesmysl, a kdyby mnou necloumaly hormony, věděl bych to sám. S koncem prvního společného roku jsem pochopil, že jestli ji nechci ztratit, tak se musím vzpamatovat. Dokázal jsem to a postupně jsme se naučili koexistovat. Měla manžela a dítě, nemohla mi dát víc, než už dávala. Byla srozuměná s tím, že mám i jiné partnerky, ale nijak to nekomentovala. Nemohla mi dopřát plnohodnotný vztah, proto necítila právo mi něco zakazovat. Já naopak věděl, že ona nikoho dalšího nemá. Že ten čas, který si vyšetří mezi prací 6
Muz vdanych zen.indd 6
18.01.24 12:02
a rodinou, věnuje jen mně. Byl jsem pro ni vedlejší kolej, na kterou ona z té hlavní občas na pár hodin sjede. Důležitá, ale vedlejší. Popravdě jsem Lindě neměl co nabídnout. Její manžel byl solidní muž v dobrém postavení. Richard Vacke, syn českých emigrantů, narozený v Londýně. S Lindou se seznámili, když se tam po studiích vydala poznat svět. On s ní poté odjel do Prahy, kde začal pracovat jako finanční poradce. Peníze, akcie, deriváty a všechny tyhle věci, kterým já nerozumím. Kdybych rozuměl, nemám garsonku na Smíchově, ale hezký velký dům na okraji Prahy jako Richard, Linda a jejich desetiletý syn Max. Zatímco její manžel byl kapacita přes finance, Linda provozovala realitní kancelář o jednom člověku. Nemusela, protože Richard by rodinu uživil sám, jenže Linda by se vydržovat nikdy nenechala. Už při studiích si přivydělávala hlídáním dětí a kromě několika měsíců mateřské pracovat nikdy nepřestala. Dělala ovšem jen sama na sebe. Měl jsem možnost ji při tom několikrát pozorovat a pochopil jsem, že by s ní málokdo udržel krok. Byla k sobě tvrdá a ostatním by nejspíš měřila stejně. Než tedy pracovní konflikty, raději si za své výhry i prohry odpovídala sama. Když se ke mně domů dostala poprvé, jen tak mimochodem sjela byt znaleckým okem. Profesionální deformace, nic jiného za tím nebylo. Rozhodně nešlo o to, že by odhadovala moji finanční sílu. V mém případě spíš finanční slabost. Jak jsem totiž poznal časem, tohle ji nikdy nezajímalo. Největší devízou každého člověka pro ni bylo, jestli pracuje. Pokud šlo o mě, nejspíš jí bylo jedno, že píšu knížky. Mohl jsem být klidně barman, geodet nebo třeba varhaník v kostele, na profesi nesešlo. Hlavně že jsem se životem jen tak neflákal. Kancelář měla napůl doma a napůl v autě. K práci jí stačil notebook, telefon, propiska a notes Moleskine. Především ale byla pořád někde na schůzkách nebo na cestě mezi nimi. Když 7
Muz vdanych zen.indd 7
18.01.24 12:02
přitom strávila pár hodin se mnou, nikdo nemohl pojmout sebemenší podezření. Nehledě na fakt, že Richard nejspíš ani nežárlil. Byl si Lindou jistý. Vlastně by si byl jistý skoro každou ženou. Pravda je taková, že kdyby si některá měla volit mezi životem se solidním Richardem a životem s někým, jako jsem já, měla by snadné rozhodování. U Lindy to bylo pochopitelně znásobeno tím, že spolu měli dítě. Později, když už jsme si vytvořili důvěrný vztah, se mi přiznala, že jsem jediný její úlet za celé ty roky s manželem. Nechtěl jsem tomu věřit, protože pokud šlo o sex, neměla konkurenci. Aspoň podle mě ne. Nikdy jsem si s nikým v posteli nerozuměl víc. A taky ve sprše. A v předsíni. A na terase. Paradoxně doma se toho téměř vzdala. Její muž prý na sex nikdy nebyl, dokonce ani v době, kdy se seznámili. A Linda se přizpůsobila. Proč ne, vždyť spolu zažívali spoustu jiných krásných věcí. „Vážně jsi jediný,“ řekla mi. A já jí to nakonec vážně uvěřil. V době, kdy už náš vztah překročil všechny hranice. Neměli jsme mezi sebou žádná tajemství, nebyl důvod si lhát. Vlastně jsem nevěděl jedině to, proč se po dlouhých letech spořádaného manželství do toho dobrodružství se mnou vůbec pustila. Samozřejmě jsem se zeptal, ale odbyla mě jen nějakou frází. A já nechtěl vyzvídat, mohl bych tím všechno pokazit. Odhadoval jsem, že přišel nějaký životní nebo partnerský zlom, ale nezjistil jsem jaký. U žen to někdy bývá reakce na manželovu nevěru, ovšem v Richardově případě něco takového nepřipadalo v úvahu. Prsa jsou sice fajn, ale akcie jsou sexy daleko víc. Až později jsem si to dal dohromady s tím, co jsem se dozvěděl při letmé debatě o našich rodičích. Lindina máma zemřela v šestatřiceti letech. Přesně tolik bylo Lindě, když jsme se my dva poznali. Napadlo mě, že možná při té příležitosti trochu bilancovala a došla k názoru, že nikdo z nás neví dne ani hodiny. A rozhodla se, že dvanáct let odříkání stačilo. 8
Muz vdanych zen.indd 8
18.01.24 12:02
Já pro ni byl čistě pragmatická volba. Pořád ještě v přijatelném věku, relativně zdravý a především časově flexibilní. Bez rodinných závazků. S volným bytem. Jako bonus navíc se mnou mohla mluvit o spoustě věcí. Jen jsme tehdy při naší první společné noci netušili, jaký směr a intenzitu všechno nabere. Kdyby nám to tenkrát někdo řekl, udělali bychom něco jinak? Ani po dvou letech vztahu plného vášně a vyhrocených emocí jsem na to neuměl odpovědět. Každopádně, Linda byla jediná ženská, která měla klíče od mého bytu. Samozřejmě je měla ještě Kája, ale to je kamarádka, která mi chodí zalévat kytky. Taky Soňa, ovšem ta mi je kdysi zapomněla vrátit. Už spolu dlouho nic nemáme. A Radka, ale ta jen pro všechny případy. Kdyby něco. Vlastně jsem nikdy ani nepočítal s tím, že by je použila. Žádná z nich ale dovnitř nemůže jen tak. Dokonce i Kája, která to má ke mně sotva pár schodů, obvykle nejdřív zavolá. To jen Linda by mohla přijít kdykoli. Čím častěji bych ji u sebe bez ohlášení našel, tím šťastnější bych byl. Jenže to dosud neudělala. Pořád ještě se snaží držet nějakou hranici. A bohužel s tím nejspíš nikdy nepřestane.
9
Muz vdanych zen.indd 9
18.01.24 12:02
2.
Z
azvonil mi budík na telefonu. Se zavřenýma očima jsem se po něm natáhl a vypnul ho. Dopřál jsem si ještě pár minut v peřinách, ale pak už jsem se musel z postele vyhrabat ven. Jindy by na čase nezáleželo, pracuju obvykle z domu a svým tempem. Ovšem ten den jsem se chystal na schůzku. Konala se v jedenáct, což znamenalo vstát nejpozději v devět. Vzhledem k tomu, že Linda odešla dvě hodiny po půlnoci, jsem se ráno nijak čerstvě necítil, natož abych tak vypadal. Vsedě na posteli jsem s napůl zalepenými víčky přejel pohledem svoje království. Všeho všudy jeden pokoj, i když velkoryse řešený. Vlastně jsem kdysi uvažoval o tom, že ho přehradím příčkou a z jedné velké místnosti udělám dvě menší. Jenže proč? Bydlím sám, takže když chci v noci svítit, nikomu tím nevadím. Totéž když si pustím hudbu. Dva oddělené pokoje prostě nemají důvod a já si to naštěstí uvědomil dřív, než jsem stačil říznout do parket. Bydlím v klidné smíchovské ulici, všechny domy v ní jsou staré skoro sto let a jejich zdi by mohly vyprávět. Ten náš má čtyři patra a moje garsonka je až úplně nahoře, což skýtá dvě výhody. Zaprvé mi nikdo nedupe nad hlavou a já mám klid na psaní. No a zadruhé já můžu dupat podle libosti, protože soused pode mnou je osmdesátiletý veterán hutní výroby. Celý dospělý život musel poslouchat takový randál, že už v šedesáti prakticky ohluchl. Když tedy ve tři ráno jako obvykle 10
Muz vdanych zen.indd 10
18.01.24 12:02
pochoduju po bytě ode zdi ke zdi a marně se snažím vymyslet pokračování předchozí kapitoly, nemá o tom stařík nejmenší ponětí. Nevzbudilo by ho nejspíš ani, kdybych tam najednou začal stavět tu plánovanou příčku. Budík začal znovu dělat randál a já ho vypnul podruhé. Jistím se tak sám před sebou, přesněji před svou silně vyvinutou slabou vůlí. Nijak zvlášť nevynikám v něčem užitečném, zato umím skvěle prokrastinovat. Celý den dokážu chodit od ničeho k ničemu, jen abych nemusel hrábnout na práci. Většinou se k ní proto dostanu až kolem osmé večer a pak mi nezbývá než několik hodin drtit stránku za stránkou. Hluboko po půlnoci se doplazím do postele, načež bych dal ráno kufr zlata za to, abych z ní nemusel ven. Což obvykle nemusím, ale když už mám nějakou povinnost jako třeba dnes, raději si nastavím o jedno upozornění navíc. Vstal jsem, podrbal se na trenýrkách a vyrazil do koupelny. Od postele schované za nízkou zídkou jsem se kolem kuchyňské linky došoural k sedačce, stolku s televizí a metr vysokým reprobednám. Předsíní jsem prošel do koupelny a zamířil k umývadlu. Jednou rukou jsem se opíral o stěnu a tou druhou si šmejdil zubním kartáčkem v puse. Celou dobu jsem u toho měl zavřené oči, a kdybych nestál, nejspíš hned znova usnu. Posnídal jsem svoji klasiku – kafe a napůl oschlý croissant. Ve čtvrt na jedenáct jsem na sebe natáhl džíny, k nim si ze skříně namátkou vzal jednu z deseti podobných košil, a v předsíni jsem se zastavil u věšáku. Z něj jsem sundal koženou bundu, přilbu a rukavice. Za okamžik už jsem se po schodech loudal do přízemí. Ve dvojce jsem potkal asi pětatřicetiletou hnědovlásku v teplákovce a s čůrkem potu na čele. „Čau, Dane,“ pozdravila mě mezi dvěma hlubokými výdechy. 11
Muz vdanych zen.indd 11
18.01.24 12:02
Plácl jsem si s ní, protože každý sportovní výkon je třeba ocenit. To je ale asi tak všechno, čemu na sportu rozumím. Jsem neběžec. Taky neplavec. Nevzpěrač. Necokoli. V tomto směru souzním s Ernestem Hemingwayem, který řekl, že existují pouze tři skutečné sporty – býčí zápasy, horolezectví a motorismus, všechno ostatní jsou pouhé hry. Z oné trojice rovnou vynechám první dvě položky; býčí zápasy jsou v dnešní době passé, no a horolezectví v sobě spojuje dvě věci, které bytostně nesnáším – chůzi do kopce a zimu. Motorismus je ovšem jiná káva! Dívka na schodišti se stále ještě vydýchávala a přitom koukala na černou přilbu v mé ruce. „Jednou se na tý motorce zabiješ,“ řekla. „Už mi tím vyhrožuješ pět let a pořád nic,“ upozornil jsem ji. „Taky bys měl každý volný večer děkovat bohu.“ „To bych samozřejmě rád. Jenom těch volných večerů moc není!“ „Jak jinak,“ ušklíbla se. „Tak pa.“ Zmizela za dveřmi nejbližšího bytu a já pokračoval dolů. Kája byla případ sám pro sebe. Bydlela u nás v domě o dvě patra pode mnou. Po někom ten byt zdědila, a i když to prý původně nebylo v plánu, nakonec zůstala. To se stalo před šesti lety. První rok jsme se spíš míjeli, většinu času trávila ještě na staré adrese. Teprve později jsme se spřátelili a kupodivu zůstalo celou dobu jen u toho. Tedy kromě jednoho jediného večera, kdy mezi námi k něčemu došlo i nedošlo zároveň. Tenkrát jsme se úplnou náhodou potkali mimo dům, přesněji v jakémsi baru v centru. Každý jsme tam měli svoji společnost, ale nakonec jsme odcházeli domů spolu. Cestou jsme naši alkoholovou rozvernost ještě přikrmili v dalším podniku, a když jsme pak dorazili do Kájina zděděného bytu, stalo se, co se stát muselo. Vyjeli jsme po sobě hned za dveřmi. Jenže to bylo tak všechno. 12
Muz vdanych zen.indd 12
18.01.24 12:02