9788024953564

Cervena nit osudu_001 az 003.qxp_Sestava 1 14.01.2024 16:55 Stránka 3

Cervena nit osudu_OK.indd 3

17.01.24 12:36

Podle staré japonské legendy máme ve svém životě červenou nit, která nás jednoho dne spojí s naší spřízněnou duší. Kdo věří legendě o červené niti osudu, ten nepochybuje o tom, že každý z nás má na světě člověka, který je mu souzený. Bez ohledu na to, kdy a kde se narodil, jak je starý nebo jak žije. Jejich duše patří k sobě.

Cervena nit osudu_OK.indd 7

17.01.24 12:36

Andrea

Když jsem byla malá, přála jsem si být princeznou. Zalézala jsem do kouta a snila o princi, který mě vysvobodí. O opravdovém hrdinovi, který mě ochrání a nikomu nedovolí, aby mi ublížil.

Přijde, vezme mě do náruče a odnese do bezpečí. Věřila jsem, že někdo takový na světě opravdu existuje. Žila jsem svými sny. Čím víc jsem se cítila sama, tím víc jsem se v nich toulala. Nechtěla jsem se smířit s tím, že je život takový. Přestože jsem byla malá holka, už tenkrát jsem cítila, že je svět kolem mě šedivý.

Potřebovala jsem cítit růžovou, červenou, modrou, žlutou, ale místo toho jsem se protloukala jenom šedou. Sama. Ráno dlouhou cestou do školy, pěšky, v blátě, za slunce, v mrazu, v kabátku po kolena a se starou aktovkou na zádech. Ze školy pak stejnou cestou domů, rychle se přestrojit do tepláků a holínek a do práce.

Na statku bylo pořád co dělat. Otčím nikdy nesnesl povaleče. Kdo odporoval, dostal pohlavek. V tom lepším případě jenom ten. Ve starém domě se nacházelo mnoho tajemných míst, kde se dalo vybít si na malých dětech zlost beze svědků. Prasečí chlívky, sklep, tmavé kůlny. A mnohdy to ani tresty nebyly. Jen někdo neznámý mě nebo bratra postrčil dovnitř, zavřel a odešel. Léta plynula a já jsem všechny vzpomínky pohřbila hluboko, do nejzazšího koutku své hlavy a rozhodla jsem se, že je už nikdy nepustím ven.

Vždycky jsem si přála poznat svého otce, ale nepodařilo se mi to. Matka jeho totožnost nikdy neprozradila a nutila mě i bratra, —9—

Cervena nit osudu_OK.indd 9

17.01.24 12:36

abychom Jaroslavovi říkali tati, i když jsme ho ani jeden za to, co nám dělal, neměli rádi. Jeho perverzní zábava strašit nás a ponižovat se naštěstí nestupňovala, ale i tak jsem si kvůli tomu nesla do života velkou zátěž. Možná proto jsem měla vždycky problém s navazováním vztahů. Někomu věřit pro mě bylo zprvu hodně těžké.

Matka se nás většinou nezastávala. Nepamatuji si, že bychom s ní někdy zažili příjemný den plný smíchu a laskavých objetí.

Nikdy si s námi nehrála, nemazlila se s námi ani si s námi nepovídala. Jen nás instruovala a vyžadovala plnění povinností. Žádná pochvala za to ale zpravidla nepřišla. Jako zázrakem nikdy u našich konfrontací s Jaroslavem nebyla, a když jsme u ní hledali zastání, vždycky nám vynadala, ať nežalujeme a nevymýšlíme si. Hned nato odcházela na verandu si zakouřit. Od té doby mi cigaretový kouř evokoval dětství.

Doma jsem mívala jako malá opravdu hodně povinností a nesměla jsem na žádnou z nich zapomenout. K úkolům ze školy jsem se pak dostávala až pozdě večer, když už bylo po práci.

Rychle si namazat kousek chleba k večeři a spočítat příklady.

Když už se to nedalo snést, vlezla jsem si pod postel, kde jsem měla schovaný kufřík se svými nejcennějšími věcmi. Naše matka měla po nás s Jaroslavem ještě jednu dceru, Marii. Kdyby ta zjistila, kde mám ukryté své poklady, vyčmuchala by je a vzala by mi je. Na tu Jaroslav nikdy ruku nevztáhl. Nejvíc mě štvalo, že mohla denně vysedávat na jeho kolenou, mohla se s ním bavit, žalovat na nás. Byla hájená a milovaná.

Vytáhla jsem si skicák. Otrhaný sešit plný obrázků princezen, zloduchů, strašidel, zkrátka všeho, co se mi tenkrát honilo hlavou. Malovala jsem za svitu blikající staré baterky. Dnes už vím, že mi to pomáhalo tu dobu přežít. Ten sešit jsem spálila, — 10 —

Cervena nit osudu_OK.indd 10

17.01.24 12:36

když jsem byla starší a chtěla jít studovat výtvarnou školu. Nešlo to, nedovolili mi to. A tak jsem ho vzala a plna vzteku ho na zahradě zapálila. Dodnes vidím, jak plameny zvedaly zažloutlé stránky a ty nakonec zčernaly a rozpadly se na popel. Ze skicáku zůstal jenom hřbet, mně na tváři slané potůčky a v hrudníku nesnesitelná bolest.

Ani během dospívání jsem se podivného pocitu nezbavila.

Postupně jsem si čím dál víc připadala jako vězeň ve vlastním těle, v domě s lidmi, se kterými mi nebylo dobře. Nikdo mě tam neměl rád. Stále jsem něco musela, nemohla jsem si o sobě rozhodovat. Byla to jen škola a povinnosti doma.

Jediným světlým bodem mého dětství byla moje babička Kateřina. Drobná hubená bytost s obrovským srdcem. To ona mi koupila první pastelky a velký blok papírů. Živě si pamatuji, jak nesnášela Jaroslava! Moc ráda jsem za ní jezdila do města. Četla mi pohádky ze staré knihy, hladila mě po vlasech, dala mi poznat lásku a utvrzovala mě v tom, že můžu v životě dokázat všechno, co budu chtít. Podporovala mě, abych studovala a rozšiřovala si obzory. Když jsem se dostala na střední školu, přestěhovala jsem se k ní. Stála při mně jako lvice, ale zároveň mi nedávala nic zadarmo. Naučila mě, že i ty nejhorší zážitky a zkušenosti mohu přetavit v něco dobrého. Že se z nich mám poučit a pustit je dál.

Vštěpovala mi, že ta část života, která mě čeká, nebude jednoduchá, ale že budu pánem svého života. Já sama si konečně určím, jak budu žít. Že nesmím neustále udržovat s minulostí negativní vztahy. Abych odpouštěla, ale nezapomínala, co by mě mohlo zničit. S odstupem času jsem pochopila, že její jednoduchá filozofie výchovy byla vskutku geniální. Neuhlazovat pěšinku, ale pomáhat s chůzí po ní a motivovat. Jak se říká v jistém přísloví: Člověka nenakrmíš tím, že mu dáš rybu, ale že ho naučíš rybařit.

— 11 —

Cervena nit osudu_OK.indd 11

17.01.24 12:36

Moje první oceněné dílo, obraz, na kterém ryby v rozbouřených vlnách bojují o holý život, kdy jedna nešťastně zabrala na udičku a druhá se ji zuřivě snaží zachránit, jsem jí z vděčnosti darovala. Pověsila si ho na čestné místo v bytě hned proti vchodovým dveřím. Všem návštěvám se jím chlubila. Byla na mě pyšná a já konečně zažila pocit docenění. Náhle jsem se necítila na tomhle světě jako omyl.

V době dospívání, kdy mí vrstevníci řešili problémy s tím, kdy vyjde nové Bravíčko, ve kterém tanečním klubu přežijí víkend a jaký seriál právě jde v televizi, jsem já řešila opravdové existenční problémy. Dospěla jsem tenkrát mnohem rychleji a zabředávala do svých myšlenek tak hluboko, že jsem měla strach, abych se v nich neutopila. Když člověk přemýšlí moc, je to špatně. Babička mě ale nenechala utonout v depresích. Vždy tu pro mě byla.

Jak se mi to všechno podařilo srovnat v hlavě, a hlavně kde jsem k tomu všemu sebrala sílu a energii, to dodnes netuším. Ale vím, že začít od nuly a vypracovat se je možné. Že to, jak budeme žít, si řídíme jenom my sami. A že nám k tomu pomáhají osudoví lidé, které během života potkáváme.

— 12 —

Cervena nit osudu_OK.indd 12

17.01.24 12:36

První část Čas před…

Cervena nit osudu_OK.indd 13

17.01.24 12:36

Kapitola 1

Prvním velkým mezníkem v mém životě byl určitě nástup na střední školu, kdy jsem se nastěhovala k babičce. Studium mě docela bavilo, hlavně jsem byla vděčná, že jsem se dostala pod ochranná křídla člověka, který mě měl opravdu rád. Poznávala jsem město a všechno bylo pro mě nové. Našla jsem si kluka a prožívala první velkou lásku. Dalším mezníkem ale byl den, kdy jsem se se školou loučila. Ten se mi vepsal do srdce tak hluboko, že kdyby mi tenkrát dělal někdo pitvu, přečetl by si docela zajímavé věci.

Spolužák Milan sehnal přes svého strýce celkem pěknou chatu v chráněné oblasti pískovcových skal. Většina třídy se nesmířila s tím, že bychom naše čtyřleté každodenní setkávání zakončili jedním trapným rozlučkovým večerem, takže jsme se vydali na celý víkend pryč z civilizace. V plánu bylo prožít tyto dny pěkně pospolu. Těšila jsem se na Jindru a na to, jak si tento víkend užijeme. Milovala jsem ho a jen stěží si dokázala představit, že bych ho ztratila.

Můj kluk ale odjel na chatu dřív. Já jsem se na ni dopravila s Eliškou, kterou přivezl z města její otec. Elza byla moje nejlepší kamarádka. V prváku si vedle mě sedla jenom proto, že nikde jinde už nebylo místo, ale časem jsme uznaly, že to musel být osud. Záhy se mezi námi zrodilo přátelství na život a na smrt. Do té doby jsem nenašla člověka, kterému bych mohla věřit a svěřovat se bez obav z toho, že to někde vyžvaní. I když jsem jí nebyla schopna říct úplně všechno.

— 15 —

Cervena nit osudu_OK.indd 15

17.01.24 12:36

Eliška byla spíše introvert, tichá a místo mluvení raději naslouchala druhým. Vypadala spíš jako princezna Rebelka než budoucí zaměstnankyně městské policie. Své zrzavé kudrnaté vlasy sahající skoro do pasu nosila většinou volně rozpuštěné.

Její drobná štíhlá postava vzbuzovala u mnohých spolužáků zájem, ale už tenkrát na sebe přitahovala jen pochybné existence.

Prostě neměla štěstí na partnery. „Naraženo, funguje!“ ozval se hlasitý aplaus z velké klubovny, kde se usídlilo klučičí jádro třídy. Někteří se ani neobtěžovali hledat si místo pro svůj spacák a hned zaparkovali u pípy.

Zamračila jsem se při pohledu na stůl, kde po první hodině od odemknutí vchodových dveří stály tři vysáté lahve od tvrdého alkoholu. V jednu hodinu odpoledne to nevěstilo nic dobrého.

Nenápadně jsem se přitočila k Jindrovi. Pach slivovice mi v tu chvíli zvedl žaludek. Chodili jsme spolu od lyžáku, jenomže poslední týdny to mezi námi začalo skřípat. Byly to drobnosti, nepodstatné názory a chytání za slova. Neustálé dokazování si, že se opravdu máme rádi, ujišťování, že ten blbý pocit, který se mezi nás pomalu, ale jistě začínal vkrádat, je jen přechodnou krizí. Docela dost už jsme spolu zažili, abych nevěděla, co s ním dokáže i malé množství alkoholu udělat. Jindra byl fajn, ale opilý byl nesnesitelný. Chtěla jsem tomu předejít, protože tohle měl být náš rozlučkový den se třídou, ne prozvracená noc, kdy by měl můj kluk objímat záchodovou mísu místo mě. Nenápadně jsem mu položila ruce na ramena, aby vnímal mou přítomnost.

Doufala jsem, že mu dojde, co mu chci naznačit. Nechtěla jsem ho peskovat veřejně před ostatními. Bylo mi jasné, že když jeden z dvojice začne mít toho druhého rád méně, nerovnováha je rozdělí, a tomu jsem se bránila. Měla jsem Jindru ráda, plánovala jsem s ním budoucnost, zůstat s ním, ať se děje, co se děje.

— 16 —

Cervena nit osudu_OK.indd 16

17.01.24 12:36

Tenkrát jsem byla ve svém odpouštění moc velkorysá, jenomže jsem se ho prostě nechtěla vzdát. Těžko se v takových chvílích hledá hranice, kdy to ještě má smysl a kdy už ze sebe člověk dělá jen blbce. Ale on mi ruce ze svých ramen jen nevybíravě setřásl, jako bych byla nějaký otravný hmyz. „Přestaň mě prudit, jsme na rozlučáku, man-žel-ko!“ odbyl mě nezvykle ostře a hlavně nahlas. Polil mě nepříjemný pocit hanby. Několik párů očí se k nám po těch slovech otočilo a následovaly úšklebky. To nemusel!

Raději jsem se stáhla. Když měl takovou náladu, neměla jsem šanci s ním hnout. Naštvaně jsem vystoupala po bytelných dřevěných schodech a šla si najít místo, kde bych si mohla rozložit spacák. Emoce se ve mně míchaly a tvořily nebezpečný koktejl.

Vztek, láska, uraženost, smutek, zklamání. Měla jsem na krajíčku. „To přejde,“ pohladila mě Eliška dobrosrdečně po rameni a unaveně se položila na spacák. „Asi ho štve, že nejdeš studovat do Ostravy jako on,“ zamyslela se nahlas. Vůbec nic nepochopila. Elza byla fajn, ale občas si stála na vedení. Ono to s tou myslí bystrého policajta nebylo zas tak horké. Nekomentovala jsem to, ale myslela jsem si svoje.

Jak moc se všichni těšili na tento víkend, tak stejně moc společné chvíle najednou nesplňovaly očekávání. Ke klukům v klubovně, tedy ke krabicím s alkoholem a pípě, se postupně začaly přidávat holky, včetně Kamily a Lucie, které jsem nesnášela.

Místo přípravy ohniště a hraní na kytaru se domem rozezněly basy překřičeného repráku s hudbou, která by vyhnala z lesa i hluchého divočáka. Netrvalo dlouho a naše maturitní třída se začala měnit v účastníky jedné velké technoparty.

S Eliškou jsme nejprve vyčkávaly, ale když najednou začaly mezi osazenstvem krom alkoholu kolovat i nějaké podezřelé — 17 —

Cervena nit osudu_OK.indd 17

17.01.24 12:36

prášky, rozhodly jsme se z chaty vypadnout a přidat se k holkám, které se vydaly zrealizovat původní verzi programu a projít nejhezčí místa přírodní rezervace, než se setmí.

Bylo nás šest. Obula jsem si trekové boty a oblékla lehkou bundu, i když na chvíli přestalo pršet. Pokud na nás něco káplo, byla to jenom voda ze stromů. Moje uši mi celou cestu děkovaly.

Takové ticho! I když ne tak docela, v lese nikdy není úplné ticho.

Ptáci se předháněli a stromy šustily větvemi. Les voněl mokrým jehličím a houbami. Vypařující se voda kolem nás vytvářela jemný opar.

Procházka byla příjemná, ale kousek před cílem cesty, totiž té nejkrásnější spleti pískovcových chodeb, si Eliška vzpomněla, že nemá telefon. Vlastně pořádně netušila, jestli ho měla a někde ho vytrousila, nebo zda ho nechala už na začátku v chatě.

Zrovna jsme procházely údolím, kde nebyl vůbec žádný signál, takže nebylo možné ani nikomu na chatu zavolat. Eliška byla tak trochu závislá na svém iPhonu a stále žila sociálními sítěmi, takže mi vůbec nepřišlo divné, že se od nás chtěla odpojit. Jenomže tím zviklala i zbytek holek. Alenu očividně bolely nohy a Klárka s Nikčou a Nelou nebyly úplně přírodní typy. Nejprve jsem se chtěla smířit s tím, že se s nimi vrátím, ale pak jsem zatoužila jít dál. Byly jsme už tak blízko! Eliška se naštvala, že ji opouštím, ale stejně tak mohla ještě hodinku bez telefonu klidně vydržet.

Přišlo mi to jako dobrý nápad, že se nevzdám a jako jediná dojdu do cíle, ale po chvíli chůze tichým tmavnoucím lesem, kdy se blížila šestá hodina večerní, jsem najednou začala mít divný pocit. Věděla jsem o sobě, že jsem strašpytel. Měla jsem problémy se vydat v noci po tmě i na záchod. Pořád jsem měla strach, že mě někdo přepadne nebo někam strčí. Jenomže o tom to je.

Ten strach je potřeba překonat, takže jsem se zhluboka nadechla — 18 —

Cervena nit osudu_OK.indd 18

17.01.24 12:36

a pokračovala po kluzkých kořenech dál. Do cíle své cesty jsem došla zanedlouho. Potkala jsem tam jen jeden zamilovaný pár a při pohledu na ně mě píchlo u srdce. Takhle jsem tu měla stát s Jindrou! On by mě taky objal a líbal, jako to právě teď přede mnou udělal ten kluk své holce. Zatlačila jsem slzu a propletla se úzkými uličkami skal, které mě vyvedly nad toto podivné studené kamenné město do patra, kde byl mezi několika vzrostlými borovicemi nádherný výhled do okolí.

Sedla jsem si na holou skálu, která jako jediná vypadala, že by nemusela být po dešti tak moc mokrá, a na chvíli jsem se zadívala na tu nádheru kolem. V hlavě mi hrála barevná hudba, přesně jsem si vybavovala, jak bych smíchala základní barvy do nekonečného množství odstínů. Jen kdybych měla po ruce plátno a štětce! Už v dětství jsem v sobě našla svůj šestý smysl.

Nadání, které mi bylo bůhvíproč dáno do vínku a pomáhalo mi utíkat z tohoto šedivého světa do nové dimenze. Vždycky když jsem vzala tužku do ruky, jako by se mi otevřely dveře a já odešla někam, kde mi bylo dobře, kde jsem mohla snít, tvořit a měnit svět kolem sebe. Kde jsem byla sama sebou, nemusela se nikomu podřizovat a konečně jsem byla šťastná.

Občas se mi stávalo, že jsem se někde dlouho zamyslela, takže když jsem se probrala z toho milého opojení, zdálo se, že se světlo pomalu, ale jistě vytratilo. V sedm večer se zataženou oblohou už to tak prostě bývá. Bylo načase se vrátit na chatu. Nechtělo se mi, dokázala jsem si představit, jak to tam bude vypadat. A hlavně jsem věděla, jak funguje pořekadlo sytý hladovému nevěří.

Nejhorší totiž je, když se střízlivý dostane mezi opilé.

Shora jsem obešla skálu. Trochu mě děsily srázy, které byly pode mnou. Pohlédla jsem na štěrbinu, kterou jsem se sem vyšplhala, vedla na opačnou stranu, než byla chata. Zaváhala jsem — 19 —

Cervena nit osudu_OK.indd 19

17.01.24 12:36

a dostala úplně blbý nápad zkrátit si cestu. Byla jsem přesvědčená, že to musí jít i jinak, z druhé strany. Chtěla jsem si ušetřit čas, neobcházet celý spletitý komplex skal a vydat se někudy, kudy by to bylo přímější. Došla jsem až k samému okraji pískovcového převisu, opatrně se naklonila mezi větve hustého keře, abych se podívala, co je pode mnou a zda bych se tudy mohla vydat, jenomže pak mi podklouzly podrážky na mokrém jehličí, já ztratila rovnováhu a moje tělo začalo nekontrolovaně padat z příkrého srázu někam do pekla. Vím, že jsem se snažila rukama chytit útlých kmenů náletů, které jsem míjela, ale gravitace byla silnější. Zastavila jsem se až v tlejícím navlhlém listí na dně nějaké rokle. Nejdřív jsem myslela, že jsem mrtvá, ale po vteřině, kdy opadl prvotní šok, mě začalo všechno bolet. Nejvíc pravá ruka od lokte k zápěstí a kotník. Snažila jsem se ze sebe oprášit špínu, kterou jsem při pádu nachytala na kalhoty a bundu, ale ruka mě nepříjemně pálila. Na bundě i kalhotách se rázem objevily tmavé šmouhy. Krev. Měla jsem předloktí i dlaň úplně sedřené. Pokusila jsem se postavit na nohy, ale v kotníku mě pekelně zabolelo.

Zoufale jsem se rozhlédla kolem sebe a rozbrečela se.

Začalo se rychle šeřit, byla mi zima, pálila mě sedřená ruka, kotník bolel a neměla jsem kapesník. Moji kamarádi se opíjeli na chatě, můj kluk s nimi a já zůstala vězet někde v divočině, kde nebyl ani signál. Instinktivně jsem sáhla do kapsy pro mobil, abych se aspoň podívala, kolik je hodin, ale s hrůzou jsem zjistila, že mám kapsu roztrženou a mobil nikde. „Do prdele! Do prdele!“ zaklela jsem pro mě netypicky hrubě, až jsem se dočkala odpovědi nějakého dravce, který v dálce zaskřehotal. Normálně jsem takhle sprostá nebyla, dokonce jsem se nenakazila ani drsným Jindřichovým slovníkem. Rozhlédla jsem se kolem sebe a zkusila rukama pátrat ve vysoké vrstvě listí — 20 —

Cervena nit osudu_OK.indd 20

17.01.24 12:36

a kapradí. Jenomže jsem v lese nebyla rozhodně sama, takže když se mi podařilo sáhnout na něco, co se honem rychle dalo do pohybu, odrazila jsem se a celá zkoprnělá padla o kus dál na zadek.

Polilo mě horko a strach se mi prohnal celým tělem. Vzdala jsem to. Nový příval slz, nový nával zoufalství. Zůstanu tady a umřu tu! Proč jsem se nevrátila s holkami?

Najednou ticho lesa protnulo krátké vyzvánění mého telefonu. Netrvalo dlouho, ten někdo to buď okamžitě položil, nebo si můj přístroj vzpomněl, že nemá signál. Každopádně jsem teď aspoň věděla, ve kterých místech leží. Dělilo nás od sebe minimálně deset metrů. Nadechla jsem se a s vypětím posledních sil se zvedla, abych se k němu dostala, ale pád na zem byl nevyhnutelný. Kotník mě zradil. Pokusila jsem se tedy do těch míst, odkud jsem zaslechla vyzvánění, aspoň doplazit. Ryla jsem rýhu v zemi hustým houštím a snažila se nemyslet na jednu kriminálku, kterou jsem před tím viděla v telce. Hrdinka takhle krkolomně našla v podobném místě rozkládající se mrtvolu. Brrr! A to jsem si klepala na čelo, jak mohl scenárista vymyslet takovou blbou zápletku. Jaký trotl by spadl ze skály a plazil se houštím!

Netradiční způsob přesunu mi bral hodně sil. Hekala jsem tak hlasitě, že jsem ani nezaslechla kroky, které se mým směrem blížily. Když už jsem měla pocit, že držím telefon v ruce, zařvala jsem na celý les, protože se přede mnou odhrnulo husté kapradí a objevila se za ním mužská postava. Měla jsem pocit, že je to má smrt. Místo toho, abych se radovala, že mě někdo našel, jsem spolužáka praštila pěstí a následně mu vynadala. Padlo něco o tom, že je debil. Prostě adrenalin!

Benjamin se mě taky lekl, i když ze své pozice věděl, koho ve křoví najde, ale s tím, co následovalo, opravdu nepočítal. Když jsem se ten den už poněkolikáté rozbrečela, tentokrát konečně — 21 —

Cervena nit osudu_OK.indd 21

17.01.24 12:36

úlevou, že snad v tom lese nezemřu nebo aspoň ne sama, podal mi kapesník a vůbec se na mě za to, co jsem mu řekla a udělala, nezlobil.

Už to vypadalo, že bude všechno v pohodě, že se s jeho pomocí dokulhám na nějakou cestu a dostanu se bez úhony za ostatními, ale Benjamin mi rychle zkazil radost. „To nebude tak jednoduchý. Cesta odsud je dost riskantní a náročná i pro zdravé lidi. Teď za tmy se odsud nedostaneme.“ S odstupem času jsem si skoro jistá, že si tu naši nocovku vymyslel, ale tenkrát jsem mu věřila. Naložil mě na záda, protože zas takový princ, který by mě odnesl v náručí, nebyl. Odtáhl mě kousek roklí pod jakýsi převis skály, který připomínal malou otevřenou jeskyni. Bylo tam kameny obestavěné ohniště a zbytek klacků, nejspíš po nějakých trempech. Benjamin během chvilky rozdělal oheň a věnoval mi svou mikinu, do níž mě pečlivě zabalil.

Moc to nepomohlo, protože jsem měla oblečení mokré a špinavé, ale časem jsem se u ohně přece jenom začala rozehřívat. „Co tě to napadlo jít sama?“ zeptal se mě konečně. Do té chvíle jsme spolu vlastně nemluvili. Jen mi dával pokyny a já úpěla, jak moc mě všechno bolí. „To bys nepochopil,“ odbyla jsem ho, abych na sobě nedala znát, že se za ten blbý nápad stydím. „Myslíš, že nás najdou?“ zajímalo mě, ale Ben mi podle úšklebku, který jsem postřehla v odrazu světla od ohně, zcela jasně naznačil, že ne. „Nehledají nás. Myslí si, že jsi odjela domů,“ pokrčil rameny a já musela několikrát za sebou zamrkat, abych se vzpamatovala. „Jak to? Vždyť holky vědí, že jsem šla dál,“ rozhodila jsem ­zmrzlé dlaně a hned je zase schovala. Z lesa šla čím dál větší zima.

Dokonce začalo znovu pršet. Kapky šustily za hranou skalního převisu o listy keřů a kapradí. „A Jindra?“ — 22 —

Cervena nit osudu_OK.indd 22

17.01.24 12:36

Ben na chvíli přestal lámat větev, kterou si k ohništi přitáhl, a zahleděl se na mě. Trvalo to trošku delší dobu, než by bylo normální. Já jsem věděla, že se ti dva nikdy neměli v lásce. Každý byl úplně jiný. Benjamin byl sportovec a odvážný bojovník, který se nebál výzev. Hotový Chuck Norris. Vždycky když uviděl někde nějakou nespravedlnost, rychle na ni hlasitě poukazoval a snažil se ji vyřešit. Jindra byl ten typ kluka, který umí proplout každým problémem. Nejde to přelézt, tak to podlez. Nebo obejdi.

Zásadně se nikdy do ničeho nepletl. Kdyby byl svědkem nějakého trestného činu, byl by snad schopný mrtvolu překročit a vraha ujistit, že nic neviděl. Byl na můj vkus až moc lehkovážný, ale svobodomyslnost má taky něco do sebe. „Kamila tvrdila, že od tebe přišla zpráva.“ Koukala jsem na něho jako na blázna. Proč bych psala zrovna Kamile? „Eliška se ti snažila dovolat, ale neměla jsi signál,“ pokračoval ve vysvětlování a lámal o koleno tlusté dřevo jako sirky. „Proč si to ta kráva vymyslela?“ přemýšlela jsem nahlas. Na chvíli jsem zapomněla, že mi je zima a že mě všechno bolí. S Kamilou jsme rozhodně kamarádky nebyly. Proč ale využila příležitosti a udělala tohle, to jsem si nedokázala vysvětlit. „Neřeš to,“ mávl Ben rukou, přiložil do ohně a přisedl si ke mně, co nejblíž to šlo. Dal mi ruku kolem ramen, abych se zahřála, a několikrát mi přejel dlaní po paži a zádech. „Už je to lepší?“ Bylo to příjemné, jeho tělo sálalo jako kamna. Měl zkrátka lepší oblečení než já. Srdce mi začalo tlouct o něco rychleji. Jeho blízkost byla příjemná. Bylo to jiné než to, na co jsem byla zvyklá s Jindrou. Benjamin vyzařoval něco, co ve mně začalo silně rezonovat. Po chvíli jsem se přestala třást, navzdory situaci mi bylo dobře, jen všechna má obranná čidla se dala do pozoru.

— 23 —

Cervena nit osudu_OK.indd 23

17.01.24 12:36

„Proč jsi mě šel hledat, když tohle říkala?“ Ticho. Neviděla jsem mu do obličeje. Oba jsme koukali do ohně, plameny olizovaly kusy dřeva a občas jen někde vyprskla nějaká jiskra. „Byl jsem se projít a pak jsem pod sebou uslyšel ten telefon,“ vypadlo z něho po chvíli, ale já moc dobře věděla, že lže. Otočila jsem se na něho a naše obličeje byly jen kousek od sebe. Hřály mě jeho paže. Cítila jsem ve tváři jeho dech protkaný vůní kouře.

V šeru jsme si dlouho hleděli do očí. Bez jediného slova. Ben se mi vždycky líbil, už v prváku jsme se přátelili, rozuměli jsme si, ale pak jsem si začala s Jindrou a on si našel nějakou holku z gymplu.

Dál jsem ho moc nevnímala. Byl jen spolužák. Benjamin s Jindrou na sebe totiž vždycky působili jako opačné strany magnetů, a to platilo i o jejich přátelích. Ani jedna strana tábora nechtěla mít nic s tou druhou. „Lžeš,“ hlesla jsem. Oční kontakt jsem ale nepřerušila. Brnělo mě celé tělo, ale vydržela jsem to. „Záleží na tom?“ vydechl a pomalu se ke mně přiblížil. Jeho rty byly studené a chutnaly sladce, úplně jinak než ty Jindrovy.

A tak jsem přečkala noc pod širákem, v náručí kluka, se kterým jsem sice nechodila, ale který mě našel a zahříval svým tělem, aby mi ráno pomohl zpět do civilizace. Můj kluk se zatím opíjel na chatě s ostatními spolužáky, a než se mu podařilo vystřízlivět, odvezla mě záchranka do nemocnice, dostala jsem na nohu sádru a ruku mi nešetrně čistili od lesního bordelu pravidelně ještě týden. Do toho jsem bojovala s horečkami, protože jsem v tom lese hrozně nastydla, ale mnohem horší bolest mě čekala, když jsem se s Jindrou rozcházela. Místo toho, aby si sypal popel na hlavu, byl vzteky bez sebe, že se o mě Benjamin postaral, a dokonce jsem se dozvěděla, že se někde kvůli tomu — 24 —

Cervena nit osudu_OK.indd 24

17.01.24 12:36