9788024953519

Karel IV. Proklete dedictvi_sazba.indd 3

09.01.2024 14:29:13

KAPITOLA PRVNÍ V NÍŽ LESY MLČÍ A CHRÁNÍ SI TAK NEJEN VLASTNÍ TAJEMSTVÍ

JISKRA SVÝMI KOPYTY tepala zem a uháněla krajem, třebaže ji Karel Rozoumek, velitel osobní družiny římského císaře a českého krále, takřka nepopoháněl.

Jako kdyby věděla, že zpráva, kterou společně nesou na Vildštejn, je důležitá jako život sám: Karlovu ženu Barborku i se sotva čtyřletou dcerkou Klárkou spolkly křivoklátské lesy.

Právě takhle to řekl hradní purkrabí Zbyšek, když si mladý Rozoumek přijel pro svou ženu, kterou zanechal v péči jejích rodičů dlouho předtím, než se vydal spolu s králem na korunovační cestu do Říma. Tehdy ani nepomyslel, že by výprava mohla trvat déle než dva měsíce. Nakonec se protáhla na dva roky.

Barborka prý zmizela před třemi týdny. Tři týdny ve srovnání se dvěma lety neznamenají takřka nic, ale právě o ně přijel na Křivoklát pozdě. Zdržel se tu jen do rána druhého dne, osedlal Jiskru a vydal se na Vildštejn. Když vyjížděl z hradní brány a zanechával za sebou Zbyška a jeho ženu Kláru zdrcené ztrátou dcery, neměl žádnou představu o smyslu téhle cesty, ale jak se vzdaloval místu neštěstí, sílila v něm naděje, že táta, Matouš Rozoumek, jenž kdysi sloužil Elišce Přemyslovně a byl pasován na rytíře Janem Lucemburským, poté co králi zachránil život, mu poradí, co dělat a jak Báru s dítětem najít. Že by nežily, to si vůbec nepřipustil, třebaže rozum mu napovídal, že tři týdny v lese 7

Karel IV. Proklete dedictvi_sazba.indd 7

09.01.2024 14:29:13

Jaromír Jindra

plném nebezpečné zvěře nemohly přežít. Tuhle obavu by nahlas nevyslovil ani za nic, protože vyřčené slovo začíná žít vlastním životem; dovede změnit osudy lidí a přivolat i Smrt…

Chlapi z křivoklátské posádky uhýbali očima, když hovořili s Barborčiným mužem, a dušovali se, že prohledávali okolní lesy několik dnů a pečlivěji, než to udělali oni, už to opravdu nebylo možné. Les sledoval jejich počínání nezúčastněně, mlčel a dokonale skryl před lidmi všechny stopy.

Rozoumek věděl, že chce-li Barborku najít, bude se muset uvolnit ze služby u Lucemburka. Ztratí tak jedinečnou životní příležitost, která se už nikdy nebude opakovat, avšak pro ty dvě ztracené dušičky ji obětuje. Své vlastní rodinné štěstí odsouval do pozadí už dost dlouho a zapomínal, že mu Bůh nabídl pouze jeden život. Teprve v Itálii, za dlouhého odloučení od svých blízkých, začal chápat, jak trestuhodně dosud nakládal se svěřeným časem. Proč mu ale Bůh položil do cesty takřka nepřekonatelnou překážku právě teď, když se rozhodl změnit od základů svůj přístup k životu? Přece ví, jak obtížné, ba takřka nemožné, je sladit dohromady službu králi a péči o rodinu. Mohl se snad zachovat jinak?

Možná nemohl, ale měl.

Zatímco ho Jiskra spolu s každým krokem přibližovala rodnému Vildštejnu, bobtnal v něm pocit viny.

Udělal chybu a tu pak následovala celá lavina… Zatratil Báru, která mu přiznala, co mohla před ním snadno utajit a po čem by on nikdy nepátral. Dítě, které čekám, není tvoje, řekla a vzápětí ukázala na králova komořího Františka Jana Podskalského z Podskalí, jenž ji donutil k hříšnému skutku pod pohrůžkou, že jinak Karla Rozoumka zničí a dokáže ho přivést na popraviště.

8

Karel IV. Proklete dedictvi_sazba.indd 8

09.01.2024 14:29:13

Karel IV. – Prokleté dědictví

Podlehla jsem, jen abych tě zachránila, řekla s pláčem, ale on její oběť nepřijal a nepochopil. Naopak – zatvrdil se a vrátil Barborku rodičům. Sice jim nepřiznal nic z toho, co se přihodilo, ale oni i tak pochopili, že mezi mladými není všechno, jak by mělo být. Zpočátku doufali, že se v krátkém čase všechno zase srovná, ale ubíhaly týdny a Karel jako by nebyl. Ptali se Barborky, aby zjistili a případně pomohli napravit, co se mezi nimi pokazilo, ale pokaždé jen zakroutila hlavou, sklopila oči a odvrátila se, aby neviděli její slzy. Že je to opravdu zlé, dívčini rodiče pochopili, když jejich zeť vůbec nespěchal, aby se přivítal s novorozenou Klárkou, a i poté, co ji poprvé uviděl, zajížděl na Křivoklát jednou, nanejvýš dvakrát do roka.

A pak odjel na dva roky s králem.

Teprve čas a vzdálenost mu daly pocítit, že se vůči své ženě a jejímu dítěti nezachoval správně. V duchu jí odpustil a slíbil si, že napraví svou chybu. Odveze je obě zpátky do jejich domku na Pražském hradě a konečně se o ně bude starat tak, jak to měl udělat už dávno. Osud ale namíchal jiné karty. Které z nich připadnou Rozoumkovi?

Na obzoru se objevila silueta Vildštejna a Karel se sklonil k šíji své klisničky, aby jí připomněl, že jejich cesta už brzy skončí a na ni čeká odpočinek a plný žlab. Jiskra pohodila hlavou, jako kdyby mu rozuměla, odpověděla tichým zaržáním, a třebaže cítila únavu, přidala do kroku.

Jen co vjel na maličké nádvoří, vyšel mu vstříc Carlo, společník jeho dětských her, syn správce Františka a Giulie, pocházející z italského Tridentu. „Vítej, Karle!“ chytil uzdu Jiskry a radostně hleděl na svého vrstevníka, jak svižně seskakuje ze sedla na 9

Karel IV. Proklete dedictvi_sazba.indd 9

09.01.2024 14:29:13

Jaromír Jindra

zem. „Taky že se konečně jednou ukážeš…“ Třebaže se snažil, aby to nebyla výčitka, vyznělo to tak. „Z Říma je na Vildštejn přece jen trochu daleko,“ připomněl Karel. „Cože? Ty jsi byl v Římě?“ vykulil Carlo oči údivem. „A co jsi tam dělal? To až uslyší máma, že jsi byl v Itálii!“ Mladší Rozoumek vzal přítele kolem ramen, zatímco on předal Jiskru Bořkovi Přípotočníkovi, který před několika lety pro stáří odešel z hradní posádky, ale Matouš Rozoumek si ho nechal na svém hrádku jako štolbu. Karel na otázky neodpovídal, a když se na něj Carlo pozorněji zadíval, všiml si sevřených rtů a zasmušilého pohledu, na jaké nebyl zvyklý. Karel zřejmě nepřijel s dobrými zprávami. „Všichni jsou v Medovém pokoji,“ řekl proto a spolkl veškeré novinky, jaké by jinak mladému Rozoumkovi rád sdělil. Karel jen lehce přikývl.

Jen se objevil v oblouku dveří, otočily se všechny hlavy k němu. Krátký moment nevěřícného překvapení vystřídaly úsměvy a radostná zvolání. „Synku, vítej!“ vydala se k němu matka Hedvika von Silbernberg, a než stačil cokoliv říct, ocitl se v její náruči. Rázem se cítil stejně, jako když byl ještě malý kluk; jedině tady, v matčině objetí, byl v bezpečí.

Hned nato ho k sobě přivinul a chlapsky poplácal po zádech jeho otec Matouš. Teprve pak se s ním uvítali správce Vildštejna František, jeho žena Giulia, a nakonec Karlovi docela neznámá dívenka. „Ty jsi asi Jitka,“ řekl mladý Rozoumek a dívka přikývla. „Na tvou svatbu s Carlem jsem nemohl přijet, byl jsem právě s králem na cestách,“ dodal omluvu, takřka po dvou letech zcela zbytečnou.

10

Karel IV. Proklete dedictvi_sazba.indd 10

09.01.2024 14:29:13

Karel IV. – Prokleté dědictví

„Už máme skoro ročního synka. Daniel se jmenuje,“ musela se pochlubit. „Tak to vám oběma gratuluji.“ Řekl, co se v takové chvíli očekávalo, ale sám cítil, jak je to málo upřímné.

On má také dítě, jenže to ve skutečnosti není jeho. Ale i to teď ztratil. „Jen nemám žádný dárek…“ „Tak se už konečně posaď a vyprávěj, jak bylo?“ vyzval ho Matouš.

Mladší Rozoumek tedy vyprávěl. Dvouleté putování za císařskou korunou, stejně jako povstání v Pise, kde královský pár musel prchat z hořícího paláce v nočních úborech, dokázal vměstnat do několika vět. Čekali více podrobností, ale on sem proto přece nepřijel. „Bára zmizela,“ mohl konečně říct, co ho nejvíce trápilo. „Jak… zmizela? Tomu nerozumím,“ vyjádřila Hedvika jako první otázku společnou všem.

Karel pokrčil rameny. Bylo to dostatečně výmluvné gesto, které prozradilo, že sám toho ví míň než málo.

Takřka nic. Pak pomalu vyprávěl, co se dozvěděl na Křivoklátu od Zbyška i hradní posádky, účastnící se pátrání. „Nehledali dost důsledně,“ mínil Matouš. „Nikdo se neztratí beze stopy. Co hodláš dělat dál?“ „Budu Barborku i tu malou hledat,“ odpověděl, co se rozumělo samo sebou. Jde přece o jeho ženu a dítě.

Muž se musí postarat o svou rodinu. Když to neudělá, není chlap. „A to chceš dělat jak? Vzpamatuj se, synu, máš přece povinnosti vůči panovníkovi,“ připomněl starší Rozoumek. V duchu sice ocenil synovu rozhodnost, ale současně si také uvědomoval, jak to ovlivní jeho budoucnost.

11

Karel IV. Proklete dedictvi_sazba.indd 11

09.01.2024 14:29:13

Jaromír Jindra

„Myslíš, táto, že to nevím?“ podíval se na něj zpříma Karel a hned nato dodal, nad čím uvažoval cestou sem: „Vzdám se služby.“ Ano, zanechá služby a všechen svůj čas věnuje pátrání. Najde Barborku, i kdyby měl prohledat celou zemi vesnici od vesnice, dům od domu… „Ze služby králi se neutíká!“ „Říkáš to skoro jako král Jan před svou poslední bitvou u Kresčaku.“ Nebýt to tak vážná situace, možná by se Karel zasmál. „Dobře, že si to připomínáš,“ a Matouš vzal syna kolem ramen. „Král Jan zůstal vzorem rytířské cti až do posledního dechu a ty by sis měl z něho vzít příklad. Dobře mě poslouchej: zůstaneš tam, kde jsi a kde tě král potřebuje.“ „Když budu sedět na Pražském hradě, Báru s Klárkou nikdy nenajdu!“ Možná ty dvě nenajde. I kdyby měl štěstí, jak je uživí? Jednou mu samozřejmě připadne Vildštejn, ale co do té doby? Z velitele královy družiny se stane potulným rytířem bez stálé střechy nad hlavou, a to není nic pro ženu a dítě. „Jako bys je hledal,“ ztišil Matouš hlas do důvěrného tónu, „protože já tě zastoupím. Zjistím, co se stalo.“ Karel se upřeně zadíval do otcových očí a spatřil v nich odhodlání, zkušenost, sebedůvěru a neochvějné rozhodnutí pomoci synovi. „Pojedu s tebou,“ nabídl se Carlo.

Matouš se po něm ohlédl. Stačil mu letmý pohled, aby si byl jistý, že Františkův syn je rozhodnutý. I kdyby ho odmítl, stejně pojede. „Až co na to řekne tvůj otec,“ oddálil Matouš konečné rozhodnutí a současně se zbavil zodpovědnosti za případné odmítnutí a Carlovo zklamání.

12

Karel IV. Proklete dedictvi_sazba.indd 12

09.01.2024 14:29:13

Karel IV. – Prokleté dědictví

„Otec musí souhlasit, i kdyby nechtěl,“ ozval se František. Sám by nejraději vyrazil z Vildštejna Rozoumkovi po boku, tak jak tomu bylo před lety, kdy pátrali po únosci maličkého Carla. Na hrádku ale musí zůstat aspoň jeho správce, když majitel jede pryč. „Dej nám na něj pozor,“ připomněla Giulia, zatímco Jitka sklopila hlavu, aby nikdo, dokonce ani Carlo, neviděl, jak se jí v očích zaleskly slzy. Má strach. O svého muže a taky – možná ze všeho nejvíc – o sebe; kdyby se neměl vrátit, co by si tady sama počala? Možná by ji odvezli zpátky na rodnou tvrz. Už odvykla věčnému dohadování se dvěma sestrami, nespokojenými se svým staropanenským údělem. Jejich otec nemá na věno, a tak o Šimíčkova děvčata není zájem, přestože jsou obě hezké. Každý den, když uléhala vedle Carla, děkovala v duchu Pánu, že na ni shlédl s laskavostí ze své výše a daroval jí muže, jemuž záleželo na ní, a ne na věnu.

Všichni tady na Vildštejně jsou k ní pozorní a ona se snaží ze všech sil přenést na každého z nich aspoň trochu ze své nezměrné lásky. Ale kdyby se Carlo neměl vrátit, kdo ví, jak by se jejich vzájemný vztah proměnil?

DRUHÉHO DNE časně zrána vešel Matouš ke Karlovi. Zastihl ho, jak stojí u okna a pohlíží z něho ven do kraje. Byl zamyšlený tak, že si otcovu přítomnost uvědomil, teprve když mu položil ruku na rameno. Trochu pootočil hlavu a pokusil se o úsměv. „Špatně jsi spal?“ zeptal se Matouš. Karlovy zarudlé oči a stíny pod nimi se nedaly přehlédnout.

Mladý Rozoumek zavrtěl hlavou. „Jen nepovídej,“ usmál se otec. „Musel bych být slepý. A to díky Pánu nejsem.“ 13

Karel IV. Proklete dedictvi_sazba.indd 13

09.01.2024 14:29:13

Jaromír Jindra

„Nespal jsem vůbec,“ přiznal syn. „Měl jsem to předpokládat… Vzpomínky a starosti vždycky dovedou spolehlivě odehnat sen. Doufal jsem, že bys mohl jít se mnou na procházku. Tak jako kdysi,“ navrhl Matouš. „Rád,“ zněla synova odpověď a otec zaznamenal, jak upřímně zazněla. „Tak pojď. Než se ostatní probudí, budeme zpátky.“ Za chvíli už nechali hrádek za sebou a vydali se pěšinou podél nedalekého lesa. Dosud šli mlčky, každý sám jen se svými myšlenkami. Až když se ocitli u prvních stromů, Matouš ticho porušil: „Teď bys mi snad měl říct celou pravdu.“ Nebylo třeba aby synovi vysvětloval, co od něj chce slyšet, žádný z nich nemyslel na nic jiného, než na zmizení Barborky a dítěte.

Karel zpomalil kroky, dokonce se na nepatrný okamžik zastavil, aby vzápětí pokračoval v chůzi. Otec do něj dobře vidí! „Nemám, co bych dodával,“ řekl přesto. „Musel bych být slepý a ty bys nesměl být můj syn, abych ti tohle uvěřil,“ pousmál se Matouš. „Taky nezapomínej, že jsem leccos viděl a slyšel, když jsem byl u vás v Praze…“ Jenže to už jsou celé roky, chtěl Karel připomenout, ale rozmyslel si to. Stará moudrost říká, že podělená starost je poloviční starost a on by se tím měl řídit.

Otec mu k tomu nabízí příležitost. Jestliže si přeje, aby mu pomohl, neměl by mu nic zamlčovat. „Máš pravdu. Jsou věci, o kterých bych s ostatními nechtěl a ani nedokázal mluvit. Především před matkou ne,“ začal opatrně. „Byla by smutná a zklamaná a já jí rozhodně nechci přidělávat vrásky na čele…“ 14

Karel IV. Proklete dedictvi_sazba.indd 14

09.01.2024 14:29:13

Karel IV. – Prokleté dědictví

Matouš beze slova přikývl. Také on se k Hedvice choval podobně a chránil ji před všemi nepříjemnostmi; dost na tom, čemu zabránit nelze. „Barborka mne podvedla,“ přiznal Karel a třebaže to už bylo tolik let, stále to bolelo a nezabránil tomu, aby se mu hlas nezadrhl.

Matouš se zastavil na místě. Užasl. „Podvedla?“ To si vyžadovalo vysvětlení a Karel mu ho dal. „To už se stalo dávno, v době, kdy jsme se s králem vydali do Uher, odkud si později přivedl svou třetí ženu, Annu Svídnickou. Tehdy Barborka dovolila jinému muži, aby ji měl. Klárka není moje.“ „Kdo ti tohle napovídal? Chlapče, nikdy bych si nepomyslel, že budeš věřit pomluvám!“ „To nejsou pomluvy, táto, sama mi to přiznala.“ „Přiznala?“ Matoušovy oči se doširoka rozevřely ve skutečném údivu. Takovou věc, jakou je nevěra, si každá žena, pokud se k ní snížila, nechává pro sebe, a jestliže se nějak provalí, zapírá. Tady něco nehraje… „To znamená, že ty jsi do té doby nic nevěděl ani netušil?“ „Samozřejmě že ne. Neměl jsem důvod o ní pochybovat. Ostatně, jak jsem ti už řekl, byl jsem s králem na cestách.“ „Pak nerozumím, proč ti to vůbec říkala…“ „Věděla, že je těhotná, a řekla mi o tom. Měl jsem ohromnou radost. Ale nedala mi čas, abych si ji řádně vychutnal. To dítě prý není moje, řekla a pak se přiznala ke svému poklesku.“ „Pokud vím, milovala tě, nevěřím že by tě jen tak zradila,“ mínil Matouš a znovu pomalu vykročil. „Ale udělala to. Dokonce mi řekla, s kým…“ „Cože?“ 15

Karel IV. Proklete dedictvi_sazba.indd 15

09.01.2024 14:29:13

Jaromír Jindra

„Vidím, že tě to překvapilo.“ „Neříkám, že ne,“ připustil Matouš, „ale pořád si nedovedu představit, proč o tom s tebou vůbec mluvila… Mohla mlčet a ty by ses nikdy nemusel dozvědět, že to dítě není tvoje.“ Zakroutil nad tou záhadou hlavou. Barborka není tak hloupá, aby se sama připravila o rodinu. Kdepak, v tom musí být něco docela jiného. Třeba se tím pokusila Karlovi něco sdělit, její přiznání měl být vzkaz. „Nic víc ti neřekla?“ zeptal se proto. „Řekla, ale cožpak se dá ženské, která tě podvede, něco věřit?“ odpověděl Karel otci otázkou. „Asi to bude znít divně, co ti teď povím, ale i podvodnice může někdy říkat pravdu.“ Mladý Rozoumek nad tím mávl rukou, ale přesto se mu nepodařilo zahnat otcem nanesenou pochybnost. „Podělíš se se mnou o to, co ti řekla?“ zeptal se ho otec. „Třeba společně přijdeme na víc než jen na to, co se stalo u vás doma. A možná ještě zachytíme nit, která nás uvede na její stopu.“ „Prý to byl králův komorník František Jan Podskalský z Podskalí,“ přiznal neochotně Karel. „Cože? Ten? Tak to ti, milý synu, povím jedno a věř zkušenému: Barborka tě nepodvedla. Za takového hejska, jako je Podskalský, by tě rozhodně nevyměnila.“ Matouš to řekl s neotřesitelnou jistotou, takže by mu jeho syn rád uvěřil, přesto však měl stále ještě nějaké pochyby. „Musela mě podvést,“ reagoval možná o něco rychleji, než přemýšlel, „jak by jinak přišla ke Klárce? Přece jsem v té době nebyl vůbec v Praze!“ „Nenapadlo tě někdy, že ji třeba mohl donutit k povolnosti proti její vůli?“ 16

Karel IV. Proklete dedictvi_sazba.indd 16

09.01.2024 14:29:13

Karel IV. – Prokleté dědictví

Karel pokrčil rameny. „No, snažila se mi tvrdit, že jí vyhrožoval,“ připustil to, o čem nechtěl nikdy s nikým mluvit. Ani s otcem ne. Především s ním ne. „Hmm a ty jsi jí samozřejmě nevěřil.“ „Měl jsem snad? Odpusť, táto, ale kdybys byl ty na mém místě, věřil bys?“ „Upřímnost za upřímnost. Nevěřil.“ „Tak to vidíš!“ „Říkám, že nevěřil, ale jen v první chvíli. K čemu má člověk hlavu a v ní mozek? Aby myslel, ne? Takže bych nad jejími slovy začal uvažovat. A nejenom to.

Opatrně bych si začal zjišťovat pravdu.“ „Nezjistil bys nic,“ reagoval Karel s jistotou. „Taky jsem to zkusil. Šel jsem za Podskalským. Chtěl jsem na něj uhodit a třeba ho i zabít, bude-li to třeba.“ „A?“ „Podskalský den předtím zmizel z Hradu.“ „A to tě nenapadlo, že by jeho útěk taky mohl být přiznáním jeho špinavostí? Třeba Barborka nebyla jediná, co ty víš? Neměl čisté svědomí. Měl strach a hleděl zachránit si život. Nebo máš jiné vysvětlení, proč se vzdal tak dobrého postavení u dvora?“ „Napadlo mě to, ale ty si nedokážeš představit to ponížení… Prostě jsem jí už nemohl dál věřit. Nešlo to.

Kdo jednou zradí, zrazuje už pořád. I to jsi mě učil,“ připomněl Karel otci. „Jenže tohle nebyla zrada, milý synu.“ „Že ne? A co to tedy bylo, když se vyspala s prvním chlapem, který na ni dostal chuť?“ „Myslel jsem, že za tu dobu, co o tom spolu mluvíme, jsi něco dokázal pochopit, ale asi jsem se mýlil. Chováš se pořád jako děcko, kterému někdo sebral oblíbenou hračku. Řekl jsi, že jí Podskalský 17

Karel IV. Proklete dedictvi_sazba.indd 17

09.01.2024 14:29:13

Jaromír Jindra

vyhrožoval – ano, to jsou tvoje vlastní slova, Karle, takže asi neměla jinou možnost než se ti zpronevěřit.

Ale byla natolik čestná, že ti to řekla. Přiznala se ti s vědomím, že ji nejspíš zatratíš. Možná doufala ve tvou velkorysost, ale to tě zřejmě přecenila. Takže teď už rozumím, proč byla na Křivoklátu. To nebyla ohleduplnost z tvojí strany, aby nezůstávala v Praze sama, ale pomsta.“ Poslední slovo švihlo mladého Rozoumka jako rána bičem přímo do tváře. Bolest byla o to větší, protože to byla pravda. Mstil se své ženě. Nic na tom nemění, že se v Itálii rozhodl vzít ji zpátky. Osud zařídil, aby přijel pozdě. Za každou chybu se platí. „Zpanikařil jsem,“ pokusil se ospravedlnit svůj čin Karel. „Poraď, co mám teď udělat?“ Zase se jednou cítil jako chlapec, doufající v radu a pomoc, jaké mu může dát jen táta. „Co?“ usmál se Matouš povzbudivě. „Po snídani vyjedeme z Vildštejna. Ty se vrátíš do Prahy a budeš sloužit králi, jak nejlépe dovedeš. Všechno ostatní nech na mně. A na Carlovi,“ dodal ještě. „CHLAPI A TEĎ PRAVDU,“ uhodil Matouš Rozoumek na zbrojné Křivoklátu, kteří se účastnili hledání ztracené Barborky a její maličké Klárky. „To jste po nich vážně nenašli ani stopu?“ Sedm mužů si mezi sebou vyměnilo nerozhodné, a současně tak trochu nakvašené pohledy. Udělali, co mohli. Jakým právem je teď tenhle člověk obviňuje z nějakého šlendriánu? „Tos nemusel, Matouši,“ ozval se Filip, kterému se tady všeobecně říkalo Macek. Třebaže byl v hradní 18

Karel IV. Proklete dedictvi_sazba.indd 18

09.01.2024 14:29:13