9788024953120

Adelaide_001 az 003.qxp_Sestava 1 10.11.2023 12:32 Stránka 3

Přeložila Petra Florianová

ADELAIDE Text Copyright © 2023 by Genevieve Wheeler Published by arrangement with St. Martin’s Publishing Group.

All rights reserved.

Translation © Petra Florianová, 2024 ISBN 978-80-249-5312-0

Pro mé rodiče, mé sestry a mnoho žen, které při mně stály, když jsem byla rozbitá na kousky.

Poznámka autorky

Jedná se o fiktivní dílo. Stejně jako v mnoha jiných smyšlených příbězích, i tady jsem se v některých aspektech nechala inspirovat životními zkušenostmi. Všechny postavy, všechny dialogy a všechny události popsané v této knize jsou však zcela smyšlené. Žádné ztotožnění se skutečnými událostmi, organizacemi nebo osobami – živými či mrtvými – nebylo zamýšleno, a ani by nemělo být vyvozováno.

Ale láska, zármutek, bolest, radost, pocity, pocity, pocity?

Ty všechny jsou skutečné – i mimo stránky existují, žijí, dýchají. Doufám, že právě tyto kousky ti, čtenáři, budou připadat nejopravdovější. Pro mě totiž takové skutečně jsou.

Vyprávíme si příběhy, abychom přežili.

– Joan Didionová, Bílé album (The White Album)

Vím, že si mě ta malá drzá mrška zvaná láska najde, až budu připravená, ale teď je čas psát.

– Beck Dorey-Steinová, Z rohu oválu (From the Corner of the Oval)

Prolog

K

dyž se dostanete na úplné dno, je nejparadoxnější právě to, že to nepoznáte, dokud tam nejste. Ten pocit, že padáte, je nekonečný, a čím hlouběji se ocitáte, tím víc si říkáte: Tohle už musí být ono, ne?

Zatímco Adelaide seděla v nemocničním pokoji v Chelsea a ospale odpovídala na otázky týkající se svého emocionálního stavu, historie mentálních diagnóz v rodině a přesného počtu prášků, které právě spolykala, nebyla si stále jistá, jestli je to ono. Úplné dno. Čekala, že se pod ní propadne podlaha nebo strop, že ji něco dalšího srazí ještě hlouběji. Tohle nemůže být ono, pomyslela si. Nikdy to tak nebylo. (Ačkoli tohle by se tomu prozatím blížilo nejvíc.)

Celeste seděla na židli po její levici a na klíně měla tašku z Tesca plnou dobrot. Asi před hodinou se s Adelaide setkala v nemocnici a objala ji způsobem, na který Adelaide nikdy nezapomene, opatrně a starostlivě zároveň. Nebývá běžné, že se člověk nechá přijmout do nemocnice kvůli myšlenkám na sebevraždu – zvlášť když recepční nedokáže zcela porozumět vašim tichým slovům (Já. Tr-pím.

Se-be-vra-žed-ný-mi-sklo-ny. Mohla bych to radši napsat?) – a Adelaide byla nesmírně vděčná, že ji tam má. Při rozhovorech s nemocničním personálem jí Celeste pomáhala

12

Genevieve Wheeler

vyplňovat prázdná místa, nahlas i na papír, a bez okolků zapsala své telefonní číslo do kolonky „kontakt pro případ nouze“. Byla v režimu paní Celeste, vysvětlovala. Pečovala o Adelaide jako nějaká učitelka na základní škole, krmila ji preclíky a v čekárně ji hladila po vlasech.

Jsou vůbec možné návštěvy, když jste na úplném dně?

Ať už byla odpověď jakákoli, Adelaide se ulevilo, že má Celeste po svém boku, ale hned za touto úlevou se skrýval vír mnohem zlověstnějších emocí.

Byla si jistá, že se dostala na další úroveň dna, že našla novou temnotu. Srdce jí stále milostivě tlouklo, na jazyku ji štípala sůl z preclíků, přesto už nechtěla být naživu. Fyzicky držela Adelaide pohromadě – stehenní kost spojená s kolenním kloubem a tak dále a tak dále –, ale vnitřně, psychicky, byla změť roztříštěných, rozpojených kousků a nevěřila, že je schopná dát se znovu dohromady. Nechtěla zemřít, chtěla jen přestat existovat. Už nebýt. A ačkoli to bylo děsivé, smrt jí připadala jako jediná cesta jak toho dosáhnout. Stačila hrst prášků, doušek vody a byla by volná – její rozbité kousky by byly smeteny a přeneseny do jiné duchovní roviny.

Adelaide se toho rána neprobudila s myšlenkou, že bude její poslední. Latté, které si dopřála, bylo přinejlepším průměrné a nepamatovala si, že by snědla něco víc než rozmačkanou müsli tyčinku z Pret – ta byla na hony vzdálená od jižanské hostiny, o které vždycky žertovala, že bude jejím posledním jídlem (makaróny se sýrem, kukuřičný chléb, smažená zelená rajčata a sytý čokoládový dort, děkuji pěkně). Nenapsala žádný dopis, nesepsala závěť, neučinila žádné přípravy.

Na to že byl konec září, bylo slunce překvapivě jasné a hřejivé, mraky se mu zdvořile vyhýbaly. Adelaide si ten

Adelaide

13

den mohla přispat a ve sprše si zazpívat písničky z muzikálů.

V půl jedné si sedla do metra a zavolala mámě, která zrovna ve svém domě v Massachusetts sledovala The Today Show, aby jí popřála k narozeninám. Jistě, pořád se vzpamatovávala z rozchodu, ale na tom dni nebylo nic špatného. Nic, kvůli čemu by bylo nutné odstěhovat se ze země. Byl to Den stěhování! Začátek něčeho neotřelého! Nového! Vzrušujícího!

Jenže pomalu – a pak najednou jedním rychlým pohybem – tak, jak se rozplétá kdokoli a cokoli – začala ztrácet půdu pod nohama.

Vyzvedla si klíče od svého nového jednopokojového bytu a všimla si, že pohovky se k sobě nehodí. Domácí vykulila oči, když se Adelaide zeptala, kdo je dodavatelem elektřiny (Promiňte, ale co to s vámi je? Tohle jsem ještě nikdy nikomu vysvětlovat nemusela). Ačkoli si vzala den volna, čekala ji ještě hora práce, stěhováci měli zpoždění a Určitě si nemůžu na stěny pověsit obrazy? Sakra, potřebovala si lehnout.

Zpětně se to zdá absurdní – Gauče se k sobě nehodily a já nechtěla psát tiskovou zprávu, tak jsem se rozhodla zabít –, ale Adelaide už neměla nic v zásobě. Žádné emocionální rezervy, které by ji uzemnily, postrčily kupředu nebo jí připomněly, že tuhle úzkost může zvládnout. Zkontrolovala twitter, aby se rozptýlila, a zjistila, že to ona získala ocenění na Londýnských knižních cenách – byla po právu uznána literární komunitou, ke které chtěla tak zoufale patřit –, ale už to prostě nemohla dělat dál. Nemohla žít.

Adelaide si ani neuvědomila, že se rozplakala; až o několik minut později si všimla, že ji něco štípe na tvářích, a když se podívala dolů, zjistila, že má tričko mokré od slz.

Tehdy si naplnila sklenici vodou z kohoutku, prohrabala

14

Genevieve Wheeler

kabelku, aby našla pohotovostní zásobu xanaxu, a začala pilulky polykat jako lentilky.

Je opravdu dobře, že k tomuto zlomu dospěla právě v den máminých narozenin – narozenin, které přesně před třemi lety oslavily narozením Adelaidina synovce. Je to štěstí. Seděla na rozestlané posteli, v jedné ruce držela lahvičku s léky na předpis, v druhé sklenici vody – pět prášků v sobě, dalších asi dvacet zbývalo – a pomyslela si: Možná bych to měla dokončit zítra. Možná bych neměla kazit narozeniny svých nejoblíbenějších lidí sebevraždou. (Co by ji mohlo zastavit, kdyby tahle spirála začala o den nebo dva později?)

Adelaide zatelefonovala na infolinku, setkala se se stěhováky a zavolala Celeste. Napsala rodině a své nejlepší kamarádce Eloise. Několikrát se zhluboka nadechla a odjela taxíkem na pohotovost Chelsea and Westminster. Seděla v čekárně a přemýšlela, jestli je tohle opravdu to dno, nebo jestli ji čeká ještě další pád.

Jméno?

Adelaide Williamsová. S „e“.

Williamsová s „e“?

Ne, Adelaide. Na konci. A-d-e-l-a-i-d-e. Vždycky vynechávali „e“.

Věk?

Dvacet šest.

Státní příslušnost?

Jsem Američanka, ale mám trvalý pobyt ve Velké Británii.

Mám povolení k pobytu, pokud ho potřebujete.

To je v pořádku. Povolání?

Manažerka komunikace, dělám PR pro technologickou společnost.

Rodinný stav?

Adelaide

15

Celeste a Adelaide si vyměnily pohledy. Svobodná. Odkašlala si.

Velmi svobodná.

Vtom se sestra odmlčela na znamení, aby to Adelaide upřesnila. Ta to neudělala.

Nedávno si prošla rozchodem, vysvětlila Celeste. Opravdu nedávno. Ne zrovna nejpříjemnějším rozchodem.

Sestra přikývla a něco si naškrábala do notýsku. Byla to oplácaná žena ve fialovém zdravotnickém mundúru, se silnými brýlemi a bajanským přízvukem. V Adelaidině hlavě si sestra pomyslela: Ach ano, další zlomená dívka, která si hraje na Julii a plýtvá naším časem a prostředky. Adelaide se nedivila, že tu sestru napadá něco takového; byla totiž téhož názoru.

Na prostředníčku měla vytetovaný symbol Venuše a v novém domově čekala na vybalení kartonová krabice s nápisem FEMINISTICKÁ LITERATURA. Ano, Adelaide měla sklony k silnému zamilovávání se a zbožňovala filmy Richarda Curtise, ale nikdy by ji nenapadlo, že je ten typ, který se nechá pohltit neopětovanou láskou. Kluci byli hloupí! Dokonce je ani neměla ráda! Ženy byly lepší, chytřejší, silnější! Přesto byla tady, v nemocničním pokoji, a odpovídala na otázky o svém vztahovém statusu sardonickým Velmi svobodná, evidentně neschopná se vyrovnat s tím, že ji zrovna jeden kluk nemiluje.

Existuje v nebi sekce sebevrahů? Adelaide si představila kuřáckou místnost restaurace Tex-Mex ve svém rodném městě – literární velikány, kteří se mísili nad popelníky a červenými plastovými košíky s tortillovými chipsy. Mluvila by s ní Virginia Woolfová, kdyby se tam objevila?

Problémy s duševním zdravím v minulosti?

Ehm, jo. Na střední škole mi byly diagnostikovány úzkost a deprese. Máma ji po prvním rozchodu dotáhla k psychia­ trovi. Adelaide už asi měsíc nespala ani nejedla, a jak se

16

Genevieve Wheeler

jí zmenšoval obvod pasu, její matku to začalo znepokojovat. Zdálo se, že je tu nějaké téma. Taky mám obsedantně-kompulzivní sklony. Ty se dnes tak trochu, ehm, spustily. Nic lepšího mě nenapadá.

Spustily?

Jo, nové pohovky v mém bytě se k sobě nehodily. Na to se sestra neptala.

Užíváte nějaké léky?

Jen antikoncepci, převážně k léčbě endometriózy. Příležitostně si také beru xanax, jako dnes.

A kolik xanaxu jste si dnes vzala?

Myslím, že šest nebo sedm miligramů. Ne o moc víc.

Všechny najednou?

Všechny najednou.

Jak se teď cítíte?

Docela ospale, ale klidně.

Máte v rodině nějaké duševní onemocnění?

Ano. Adelaide se nepatřičně uchechtla – když vyrůstala, návštěvy psychiatra u nich byly na denním pořádku.

Prakticky všichni v mé rodině trpí nějakou formou duševní nemoci, kromě mého otce. Táta je obklopen šílenými ženami.

Nebo spíš byl.

Můžete se podělit o konkrétní informace?

Jistě. Moje sestra Izzy má bipolární poruchu. Holly, moje druhá sestra, trpí poruchou pozornosti. Máma má klinickou depresi.

Nějaké pokusy o sebevraždu?

Několik, ano. Hlavně moje sestra, ta bipolární. Občas i máma.

A pokusila jste se i vy v minulosti o sebevraždu?

Ne. Ne tak docela. Moje zápisky v deníku, který jsem si psala na střední, byly dost pochmurné, ale nikdy předtím jsem to nezkoušela.