9788024952727

Alžběta II. – jako mladá se stala královnou, jako královna se stala legendou

Na památku milované panovnice královny Alžběty II. (1926–2022)

Část I 1944–1947

Kapitola 1 zámek Windsor, 21. dubna 1944

P

rosím, tatínku, nic jiného si k narozeninám nepřeji. Jen tohle.“ Král Jiří VI. se na svou dceru zamračil. „Nevím. Prostě se mi to nezdá. Jsi budoucí anglická královna. A dnešními osmnáctými narozeninami se navíc oficiálně stáváš státním radou – mou zástupkyní.“ „A myslíš, že kvůli tomu už se nehodí, abych pomáhala lidem?“ zeptala se Lilibet a klidně se podívala otci do očí. Její mladší sestra Margaret by si pravděpodobně dala ruce v bok a zatvářila se rozzlobeně.

Margaret byla vždy výbušnější. Ve všem. Ve slovech, gestech i výrazech. Ona, Lilibet, byla klidnější, ale neméně tvrdohlavá – zvlášť když si potřebovala něco prosadit. A i teď pozorovala, jak odpor jejího otce, jehož rodina láskyplně oslovovala Bertie, postupně slábne. „Právě ty bys mi přece měl rozumět,“ řekla. „Ty i maminka. To ona přece chtěla zůstat tady v Londýně i v době, kdy bylo město během blitzkriegu mezi sedmým zářím 1940 a jedenáctým květnem 1941 tak hrozně bombardováno. Nás jste poslali sem na hrad Windsor, kde jsme mohly trávit dny leda pletením ponožek.“ „Ponožky jsou pro vojáky velmi důležité. Zvlášť když je pleteš ty.

A svou řečí v rozhlase v Children’s Hour na BBC jsi dojala plno lidí.

Díky tomu úspěchu tě slyšeli dokonce až v Americe a zemích Commonwealthu.“ „Možná,“ odpověděla Lilibet. „Ale já chci dělat víc. Být uprostřed dění. Stejně jako ty a maminka, když jste po bombardování bok po boku procházeli těžce poškozeným dělnickým East Endem. Lidé vás za to milují. A dívky v mém věku nepletou jen ponožky. Moje sest-

„

9

řenice lady Mary Cambridgeová přece pracuje pro Oddělení dobrovolnické pomoci, a ne v nějaké luxusní důstojnické nemocnici, ale v nejchudších částech města. Právě takoví lidé nás potřebují nejvíc.“ Král Jiří se rychle nadechl a vydechl. „T-to…,“ začal a odmlčel se.

Lilibet polkla. Když král mluvil s ní, obvykle nekoktal. Tenhle problém měl vlastně jen ve chvíli, kdy byl nejistý. Když ho něco opravdu rozrušilo. Jeho otec se mu za to posmíval, ale Lilibetina matka, královna Alžběta, manželovi díky své lásce dokázala dodat více sebevědomí.

Lilibet věnovala otci povzbudivý úsměv. „Jsi můj vzor, tati,“ řekla. „Jsi úžasný král. Lidé tě milují. Dáváš jim tolik síly, zvláště v téhle těžké době. Chci být jako ty. A ty se také neschováváš, ale chodíš přímo mezi lidi. Chci být stejná.“ Jiří pomalu a rozvážně přikývl. „Budu tvou věc hájit,“ slíbil. „Jak ale víš, tohle rozhodnutí nemohu přijmout sám. Má do toho co mluvit ještě hodně dalších lidí.“ * „Vypadá příšerně,“ poznamenala Margaret s jistým uspokojením a prohlížela si vyžehlenou khaki uniformu, kterou Lilibetina bývalá chůva a nyní služebná Margaret MacDonaldová, zvaná také Bobo, pověsila na ramínko na skříň. Lilibet se sama pro sebe pousmála. Dobře věděla, že její sestřička jí ve skutečnosti strašně závidí, protože Lilibet si prosadila svou a jako druhá poddůstojnice Alžběta Alexandra Mary Windsorová se pod číslem 230873 stala členkou ATS, pomocných ženských pozemních sborů v britské armádě. Jako jedna z jedenácti praktikantek se naučí řídit armádní náklaďáky a opravovat motory.

A součástí toho všeho byla i uniforma, na kterou teď sestra žárlila.

Nicméně představa, že by choulostivá Margaret vlezla pod auto, aby ho opravila, byla tak absurdní, že Lilibet musela potlačit smích. Bobo sundala uniformu z ramínka a pomohla ji Lilibet obléct. „Myslela jsem si to. Nesluší ti,“ usoudila nemilosrdně Margaret. „Děkuji pěkně,“ odpověděla následnice trůnu s úsměvem, na tmavých, po bradu zastřižených vlasech si upravila čepici a usmála se na svůj odraz v zrcadle. Jí osobně připadalo, že v uniformě vypadá docela pěkně.

10

„Myslíš, že jemu by se to líbilo?“ zeptala se Margaret a ukázala na fotku vousatého mladíka, která stála na Lilibetině nočním stolku. „Mimochodem, nemyslím si, že by mu ty vousy nějak zvlášť slušely.

Je skoro k nepoznání.“ „K tvé první otázce: Philip je u námořnictva a na uniformy je zvyklý,“ odpověděla Lilibet trpělivě. „Pokud jde o tvou druhou otázku, je na moři a tam je obvyklé, že si muži nechávají růst vousy, dokud se nevrátí na pevninu. Jakmile bude zpátky, určitě se oholí.“ V duchu dodala, že skutečnost, že Philip kvůli svým vousům není tak snadno k poznání – a to si myslela i ona –, je spíše výhoda. Její guvernantka Marion Crawfordová, všemi zvaná Crawfie, ji koneckonců mírně pokárala, že dát si obrázek mladého muže na noční stolek, kde ho může spatřit každý, kdo vejde do místnosti, je přece jen poněkud troufalé. Na předchozí fotce byl Philip snadno poznat, ale pak poslal obrázek s vousy a Lilibet obrázky vyměnila. Philip. Jako vždy se jí srdce rozbušilo o něco rychleji, kdykoli na něj pomyslela. Od té doby, co před rokem přijel na pozvání jejího otce na Vánoce do Windsoru a zhlédl představení, v němž hrála roli Aladina, si spolu pravidelně psali a také mu poslala svou fotografii, i když se neodvažovala doufat, že se o ni, plachou Lilibet, tento vysoký, okouzlující a trochu nevázaný muž skutečně zajímá.

Z myšlenek ji vytrhlo zaklepání na dveře ložnice: „Velitel Wellesleyová je připravena vás doprovodit do areálu, Vaše královská Výsosti,“ oznámil Cyril, osobní komorník princezen.

Lilibet přikývla. „Už jdu.“ Pohladila po zádech Susan, svého milovaného malého žlutohnědého corgiho, prvního psa, který byl opravdu jen její a dostala ho od rodičů k osmnáctým narozeninám. „Královská Výsosti,“ přivítala velitelka Violet Wellesleyová Lilibet o něco později s úsměvem a naznačenou poklonou. „Je mi ctí, že vás mohu odvézt k výcviku.“ Poté co sluha otevřel dveře auta, a když Lilibet nastupovala, předpisově sklonil hlavu, řekla následnice trůnu: „Opravdu se na tu práci těším. A doufám, že ze sebe neudělám úplného hlupáka.“ „Jsem si jistá, že odvedete skvělou práci, madam,“ řekla Violet Wellesleyová, praneteř vévody z Wellingtonu.

11

Cesta do areálu byla krátká a mladší velitelka Wellesleyová brzy vedla mladou princeznu přímo do hangáru, kde měl v příštích týdnech probíhat její výcvik. Když Lilibet uviděla zvednutý automobil, vzrušeně polkla. Takže tady její školení začne.

Vedle Tilly, jak se tomuto typu auta říkalo, zahlédla Lilibet brunetku, která zvědavě vzhlédla, když si všimla nově příchozích. Jakmile poznala Lilibet, ztuhla a viditelně znervózněla. Pro Lilibet byla taková reakce normální. Byla zvyklá, že jakmile ji lidé uviděli, začali se chovat podivně. A když zrovna byla po boku svého královského otce, všichni uctivě stáli v pozoru. Situaci jí nijak neusnadňovalo, že byla od přírody spíše plachá. Ale teď se vzchopila a povzbudivě se usmála na mladou ženu, o které už jí Violet Wellesleyová řekla, že bude ve výcviku její kolegyní. „Ahoj,“ pozdravila prostě. „Vaše královská Výsosti,“ řekla Peggy Hinchliffeová a princezně se uklonila. „Alžběta,“ opravila ji následnice trůnu s úsměvem. „Tady jsem jen Alžběta. A kdo jsi ty?“ „Pe-Peggy,“ vykoktala mladá žena, zjevně rozrušená, a dodala: „Hinchliffeová.“ „Výborně,“ zachránila nejistou dívku Violet Wellesleyová. „Teď, když jste se seznámily, můžeme začít.“ Velitelka poklekla vedle levého předního kola vozu a pokynula oběma ženám, aby udělaly totéž. „Představte si, že má kolo prázdnou pneumatiku a musíte ji vyměnit.“ „A jak se to dělá?“ zeptala se Lilibet zvědavě a tajně doufala, že bude moci hned přiložit ruku k dílu. „Nejprve zkontrolujeme, zda je auto správně nadzvednuté,“ začala Violet Wellesleyová a vysvětlila oběma ženám, že před prvním uvolněním matic kol by se vozidlo mělo zvednout jen mírně, aby se kola odlehčila. „Mělo by být stále v lehkém kontaktu se zemí,“ vysvětlila instruktorka a pak se otočila k brunetce. „Peggy, můžeš mi prosím podat pákový klíč?“ „Ovšem,“ odpověděla pohotově a podala nadřízené požadovaný ná12

stroj. Lilibet napjatě sledovala, jak instruktorka přitiskla klíč na první matici. „Na povolení matic je třeba hodně síly.“ „Můžu to zkusit?“ zeptala se Lilibet. „Jistě,“ odpověděla Violet Wellesleyová a podala následnici trůnu klíč.

Se stisknutými rty a zcela soustředěná přiložila princezna nástroj na první matici, ale ta vzdorovala. Lilibet se snažila ze všech sil otočit klíčem, ale matice se nepohnula ani o milimetr. „No tak,“ zamumlala, „pohni se přece.“ A jako by matice vyslyšela tichý příkaz budoucí anglické královny, trochu povolila. Spokojená a nyní ještě motivovanější Lilibet dál točila klíčem a byla nadšená, když viděla, jak se matice postupně uvolňuje. „Stop,“ vykřikla Violet Wellesleyová. „Ještě to úplně nedotáčejte. Nejprve musíme povolit ostatní matice a pak auto ještě o kousek zvednout.“ Lilibet horlivě přikývla a nasadila klíč na další matici. Ta se okamžitě poddala a Lilibet se spokojeně usmála.

Právě když se chystala začít uvolňovat třetí ze čtyř matic, všimla si, že Peggy Hinchliffeová zaraženě přihlíží a nejspíš by se ráda také zapojila, ale neví, jak se má zachovat. S mírnou lítostí podala nástroj kolegyni. „Tak a teď ty.“ Když uvolnily i další dvě matice, instruktorka Wellesleyová jim vysvětlila: „Teď musíme auto trochu přizvednout, abychom mohly kolem volně otáčet. K tomu musíte umístit klíč tady vpředu do zvedáku a otočit s ním nahoru.“ „Jasně,“ odpověděly obě, jak když vystřelí z pistole. „Už je kolo volné?“ zavolala Lilibet a usilovně šroubovala. „Ještě trochu,“ odpověděla Peggy. „Ještě trochu. Stačí.“ Lilibet opatrně vytáhla klíč ze zvedáku. „Teď můžete matice úplně povolit,“ vyzvala Violet Wellesleyová své chráněnky. „Ty první,“ navrhla Lilibet své spolubojovnici, protože věděla, že ta by ji sama od sebe nikdy nepředešla.

Uvolněné matice nyní kladly jen malý odpor a první tři v mžiku ležely na dílenské podlaze. „Než vytočíte poslední, měly byste kolo přidržet,“ vysvětlila Wellesleyová.

13

Mladé ženy přikývly a už po pár vteřinách měly v rukou poslední matici i kolo. „Je docela těžké,“ podotkla Lilibet a s Peggyinou pomocí ho opřela o blatník. „Chcete si udělat malou přestávku, nebo budeme hned pokračovat?“ zeptala se Wellesleyová.

Obě praktikantky si vyměnily rychlý pohled, uviděly v očích vzájemné porozumění a jednohlasně řekly: „Pokračovat!“ „Dobrá, tak přišroubujeme kolo zpátky a pak si dáme pauzu.“ Obě ženy se pustily opět do práce a stejně vysoce soustředěné jako předtím kolo znovu přišroubovaly. Lilibet ke svému velkému zklamání nemohla trávit přestávky na oběd s ostatními praktikantkami, místo toho ji brali do důstojnické jídelny, aby alespoň trochu dbali na její zvláštní postavení.

Odpoledne uběhlo stejně rychle jako dopoledne a tentokrát Wellesleyová ukazovala Lilibet a Peggy, jak u Tilly vyměnit zapalovací svíčky.

Když Violet Wellesleyová toho večera vezla Lilibet zpět na zámek Windsor, byla mladá princezna sice vyčerpaná, ale šťastná. Zatímco si prohlížela ruce, které měla ještě špinavé od svíček, ale které Bobo večer nepochybně pečlivě vydrhne, řekla své nadřízené: „Moc vám děkuji za dnešek a za to, že mohu s Peggy tvořit tým.“ „Doufala jsem, že se k sobě budete hodit,“ odpověděla její instruktorka. „Zítra ve stejnou dobu, Vaše královská Výsosti?“ „Samozřejmě,“ odpověděla Lilibet a sluha jí otevřel dveře auta. „Už se těším.“ * To je zmatek, pomyslela si Lilibet. Poprvé byla svědkem reakcí na blížící se návštěvu svého otce: v areálu bylo rušno i v běžné pracovní dny, ale občas si dámy k Lilibetinu údivu dopřály sherry nebo vykouřily cigaretu, kterou držely mezi prsty s rudě nalakovanými nehty. Ona, Lilibet, si nanejvýš nalakovala nehty narůžovo. Ale teď bylo všechno vzhůru nohama. Čistilo se a leštilo, uklízelo a třídilo. A za všechen ten 14

rozruch mohla jen a jen ona. Protože dnes byl závěrečný den zkoušky a budou tu přítomni její rodiče.

Když král Jiří VI., královna Alžběta a princezna Margaret konečně dorazili, dámské osazenstvo se hluboce uklánělo, zatímco pánové skláněli hlavy. Lilibet vyrazila naproti rodičům a Margaret – otec, jako vždy poslední dobou ve své uniformě, se lehce uklonil, políbil ji na tvář a nakonec ji po boku Wellesleyové a Peggy doprovodil do dílny, kde měla proběhnout poslední část zkoušky. Jiří a Alžběta trvali na tom, že během ní zůstanou stát. „Tak teď jsem zvědavý,“ řekl král a kývl na znamení, že mohou začít.

Lilibet se stydlivě usmála a bez dlouhého přemýšlení vklouzla pod auto, na kterém měla složit zkoušku. Její úkol: výměna oleje.

Pracovala soustředěně. Pohledy jejích rodičů ji sice znervózňovaly, ale jen okrajově. Hlavní teď bylo zhostit se dobře svého úkolu. Měla povinnost a chtěla ji co nejlépe splnit. Práci se věnovala vážně a odhodlaně, a když po půl hodině s umazanými tvářemi znovu vykoukla zpod auta, viděla, že otec je na ni hrdý. Mrkl na ni a zeptal se jí: „A opravdu jsi to spravila, Lilibet?“ „To ano, Vaše Veličenstvo,“ ujistila ho Wellesleyová, která mezitím zkontrolovala její práci. „Mohu říct, Vaše královská Výsosti, že jste vynikající automechanik, blahopřeji vám ke složení zkoušky a povyšuji vás na čestného mladšího velitele. Mohu dodat, že nejste pouze první ženou z královské rodiny, která si vybrala uniformu a aktivně slouží své zemi, ale také jedním z nejmladších důstojníků posádky.“ Lilibet jenom zářila. Dokázala to. Osvědčila se. Poprvé se mohla měřit přímo s ostatními dívkami a vedla si dobře. Jako jedna z nich dodržovala rutinu a zvyky posádky, i když to neplatilo zcela bezezbytku. Nikdy mezi ně úplně nepatřila a možná to tak bylo správné.

Zatímco ostatní dívky v areálu přespávaly, ji každý večer vozili na zámek Windsor, šestatřicet kilometrů západně od Londýna. Jako nižší důstojnice ale zdravila své nadřízené, ačkoli kdykoli jindy byla oslovována jako královská Výsost. „Tak a teď si musím ještě udělat řidičský průkaz,“ řekla spokojeně rodičům. „Pak vás budu moci vozit po okolí.“ 15

„A zařadíš se mezi služebnictvo,“ dobírala si ji Margaret, ale tak tiše, že to slyšela jen Lilibet. A zjevně i její matka královna Alžběta I., neboť na svou mladší dceru vrhla káravý pohled.

16

Kapitola 2

L

ilibet soustředěně řídila těžké vozidlo Červeného kříže a proplétala se hustým provozem válečného Londýna. Před několika týdny úspěšně dokončila kurz, složila další zkoušku a získala řidičský průkaz. Teď jela přes Great West Road, Piccadilly a pak dolů neosvětlenou třídou Mall. Odtud už viděla Buckinghamský palác, tyčící se na konci ulice. Strážný ji viděl přijíždět a úslužně jí otevřel bránu. Přátelsky se na ni usmíval. Lilibet od své věrné Crawfie věděla, že je u služebnictva nesmírně oblíbená – vážili si jí za to, že se neváhala umazat od oleje, lehnout si pod vůz a opravovat motor.

Král s královnou stáli před hlavním vchodem a vyhlíželi ji. Lilibet zastavila auto před rodiči, vystoupila a uklonila se. „Bravo, mé drahé dítě,“ pochválil ji král. „Vedla sis moc dobře,“ souhlasila jeho žena. „Děkuji,“ odpověděla Lilibet. „I když musím říct, že londýnský městský provoz je náročný.“ „Snad to nebylo moc nebezpečné?“ strachovala se matka.

Lilibet zavrtěla hlavou. „Vůbec ne. Potřebuji jen trochu cviku.“ Prosebně se podívala na rodiče. „Proto jsem se chtěla zeptat, jestli bych mohla jet do Windsorského parku a trochu povozit Crawfie.“ Král pohlédl na dceru s jistými pochybnostmi. „No, já nevím,“ zaváhal. „Nejsou to trochu obrácené role?“ „Crawfie řídit neumí, je tady jako její vychovatelka,“ opáčila jeho žena. „A Lilibet je nyní důstojnice a jako taková musí plnit své povinnosti.“ „Dobře,“ ustoupil král a dodal s úsměvem: „Stejně ti nedokážu nic odmítnout.“ 17

* „Ach, Crawfie,“ řekla Lilibet, když o něco později projížděla se svou vychovatelkou zahradami Windsorského zámku. „Pamatujete si, jak jsme tu hodiny sedávaly a pletly ponožky? A teď vás vozím parkem.“ „Musím přiznat, že mi pletení bylo milejší,“ zamumlala její společnice a přidržela se palubní desky. „To řídím tak špatně?“ zarazila se Lilibet. „Ovšemže ne,“ uklidňovala ji Crawfordová rychle. „Jen je prostě celkem neobvyklé vidět tu malou holčičku, která ještě včera lezla po stromech, za volantem auta Červeného kříže. A nechci ani pomyslet na to, jak nám bude, až vypukne letecký poplach a my budeme vědět, že jste venku. Tady ve Windsoru jste byla tak pěkně v bezpečí.“ Po vypuknutí války nechali král s královnou přestěhovat dcery na zámek Windsor, v němž ukryté v trezoru ve sklepě byly uloženy i korunovační klenoty. Sami zůstali v Buckinghamském paláci. Samozřejmě existovaly přesné evakuační plány pro případ, že by došlo k útoku, a Lilibet a Margaret je musely pravidelně procvičovat.

Když jely po Long Walk, vystoupila náhle zpoza rohu Margaret a mávla na ně. „Jemináčku,“ povzdechla si Lilibet a nasměrovala auto k sestře. „Vypadá nahněvaně.“ „Nemá ráda, když děláte něco bez ní,“ vyslovila Crawfie to, co už Lilibet věděla.

Alžběta zaparkovala auto vedle sestry a stáhla okno. „Chceš se svézt?“ „Ano,“ odpověděla Margaret a chystala se nastoupit k ní. „Konečně mám za sebou ty únavné nudné hodiny francouzštiny a dějepisu s vikomtesou Antoinettou de Bellaigue. Ty se máš. Můžeš dělat vzrušující věci, zatímco já se musím trápit všemi těmi otravnými předměty.“ „Taky jsem se jimi musela trápit,“ snažila se Lilibet mladší sestru utěšit. „Ale teď už nemusíš,“ namítla Margaret. „Prostě jsem se narodila příliš pozdě.“ 18

Crawfie se zasmála. „Věřte mi, přijde den, kdy už si to myslet nebudete.“ „A možná i přijde den, kdy se budu toužit vrátit do třídy,“ předpověděla Margaret zachmuřeně. „Teď, když Lilibet dokončila kurz a má i řidičský průkaz, bude nejspíš mluvit jenom o klikových hřídelích a pístech a všech těch dalších nudných věcech ještě víc, než o nich hovořila doteď.“ „Tak vidíš,“ řekla Lilibet, která zařadila vyšší rychlost, aby mohly pokračovat v jízdě rozlehlým areálem zámku Windsor. „Můj život není zas tak vzrušující. Samé klikové hřídele a písty.“ „Ty máš vždycky na všechno odpověď,“ zabručela Margaret, zjevně špatně naložená. „A taky o tobě píšou v novinách. Už zase.“ „Samozřejmě. Píšou o všech členech královské rodiny, i o vás,“ upozornila ji Crawfie. „Ale ne na titulní stránce.“ „Jsem na titulní stránce stejně jako ostatní ženy v uniformách.

Skladnice, telegrafistky a pomocné síly na frontě. A samozřejmě mě jako státního radu fotí i při návštěvách u vojska.“ Lilibet před zatáčkou lehce zpomalila a sestru konejšila: „Až budeš v mém věku, budeš v novinách určitě mnohem častěji než já. Jsi o hodně hezčí.“ „Možná hezčí jsem,“ zamumlala Margaret polichoceně, „ale v novinách častěji stejně nebudu, protože ty se jednoho dne staneš královnou. Jak říkám, narodila jsem se příliš pozdě. V tomto případě jsem ale vlastně ráda, protože královnou být nechci.“ Lilibet potlačila povzdech. Ani ona se na ten úkol zrovna netěšila a doufala, že bude trvat ještě hodně dlouho, než k tomu dojde. Nejen proto, že by to znamenalo, že její otec zemřel, což byla příliš bolestivá myšlenka, kterou okamžitě odsunula stranou, ale také proto, že být královnou jí připadalo jako břemeno. Ne nadarmo její strýc David kvůli lásce abdikoval. Jedině proto se její otec stal králem a Margaret ji už tehdy litovala.

Rozpomněla se na někdejší tenký dětský Margaretin hlásek, když se jí zeptala: „Ty budeš královna?“ „Předpokládám, že ano,“ odpověděla Lilibet. „Chudinko,“ zněla Margaretina odpověď.

19

Abdikační krize hluboce otřásla nejen monarchií, ale i Lilibet. Sledovala zármutek a bolest, které rozhodnutí strýce Davida způsobilo.

Letmo ji napadlo, co by dělala, kdyby si musela vybrat mezi Philipem a Korunou. Vlastně ale nebylo co řešit. Povinnost ke Koruně stála nade vším a ona se jí vyhýbat nebude. Naštěstí ji ale podobné rozhodování nečeká. Philip je přece princ, i když cizinec a navíc s německými kořeny, což se v této době příliš nehodilo. Alespoň nebyl rozvedený jako Wallis Simpsonová.

A kdoví, jestli ji vůbec bude chtít. Už si zase staví vzdušné zámky!

Rok se neviděli a Lilibet věděla, že Philip se mezitím dámské společnosti rozhodně nevyhýbal. O Hélène Foufounisové, se kterou strávil silvestra, jí koneckonců psal naprosto otevřeně. Možná to ale bylo stejně nevinné jako její setkání se všemi těmi mladými muži, které rodiče zvali na večírky a plesy – nejspíš doufali, že na Philipa zapomene!

Lilibet rázně podobné myšlenky potlačila a otočila vůz, aby odvezla Crawfie a mizerně naladěnou Margaret zpět do paláce. Povinnost volá!

20