Hlava_plna_lasky_vstupy.indd Hlava plna lasky.indd 3 3
19.09.2023 12.10.23 11:18:09 13:48
1
HABENULA: ZKLAMÁNÍ
MOJE NEJOBLÍBENĚJŠÍ kvízová perlička na světě je tahle:
Doktorka Marie Curie-Skłodowská se na svůj svatební obřad dostavila v laboratorním úboru. Vlastně je to super příběh: kamarád ze Sorbonny ji dal dohromady s Pierrem Curiem. Oba zdráhavě připustili, že četli články toho druhého, a flirtovali spolu nad kádinkami s kapalným uraniem. Pierre nečekal ani rok a požádal ji o ruku. Jenže Marie chtěla zůstat v Paříži jen do té doby, než dostuduje, a tak ho s těžkým srdcem odmítla, aby se vrátila do Polska. Pešek, co. Nastoupila na Krakovskou univerzitu, která v tomhle příběhu sehrála roli zlosyna a neúmyslného Kupida, když Marii odmítla jako vyučující, protože byla žena (to sis ale dala K. O., milá KU). Podraz, jasně, jenže měl ten šťastný vedlejší účinek: přistrčil Marii zpátky do Pierrovy milující, dosud neradioaktivní náruče. Tihle rozkošní nerdi se vzali v roce 1895 a Marie, která v té době
Hlava plna lasky.indd 7
12.10.23 13:48
8
A L I H A Z E LWO O D
měla dost hluboko do kapsy, si koupila svatební šaty natolik pohodlné, aby v nich pak mohla denně pracovat v laboratoři. Tomu říkám pragmatičnost. Moje holka. Ten příběh už samozřejmě přestává být tak super, když přetočíte děj asi tak o deset let dál, kdy se Pierre nechá přejet kočárem a Marie zůstává se dvěma dcerami na světě úplně sama. Zaostřete na rok 1906 a máte tady skutečné poselství tohohle příběhu: není dobrý nápad věřit, že lidi s vámi zůstanou napořád. Tak jako tak nakonec vždycky zmizí. Třeba za deštivého rána uklouznou na Rue Dauphine a lebku jim rozdrtí kola koňského povozu. Nebo je unesou mimozemšťani a ztratí se v bezednosti vesmíru. Anebo se šest měsíců před plánovanou svatbou vyspí s vaší nejlepší kámoškou, takže musíte odvolat svatbu a přijdete o fůru peněz z nevratných záloh. Možnosti jsou vážně nekonečné. Takže by se dalo říct, že Krakovská univerzita je v tomhle příběhu jen zlosyn z vedlejší zápletky. Abychom si rozuměli: hrozně se mi líbí představa doktorky Curie, jak napochoduje zpátky do Krakova ve stylu Pretty Woman ve svatebních šatech lomeno laboratorním úboru, v rukou dvě Nobelovy ceny, a zahaleká: „Velká chyba. Veliká. Obrovská.“ Ale pravý zlosyn, ten, který Marii donutí brečet a zírat celé noci v posteli do stropu, je ztráta. Zármutek. Přirozená pomíjivost lidských vztahů. Skutečný zlosyn je láska: nestabilní izotop, neustále podléhající spontánnímu nukleárnímu rozpadu. A ten bude škodit dál a zůstane nepotrestaný. Víte, co je na druhou stranu vážně spolehlivé? Co doktorku Curie nikdy, nikdy za všechny ty roky neopustilo? Zvědavost. Objevy. Úspěchy. Věda. Věda je to pravé ořechové. Takže když NASA oznámí, že já – já! Bee Königswasserová! – jsem byla vybraná jako hlavní výzkumnice projektu BLINK, jednoho z jejich nejprestižnějších projektů neuronového inženýrství, zavřísknu. Ve své miniaturní kanceláři bez oken v kampusu Bethesda v Národním zdravotním ústavu (NZÚ)
Hlava plna lasky.indd 8
12.10.23 13:48
H L AVA P L NÁ LÁSKY
9
hlasitě radostně zavřísknu. Vřískám nad tou úžasnou technologií pro podporu mentálních operací, kterou budu vyvíjet, a to přímo pro astronauty NASA, ale pak mi dojde, že zdi jsou papírově tenké a že můj soused zleva na mě už jednou podal stížnost kvůli poslechu ženského alternativního devadesátkového rocku bez použití sluchátek. A tak si přitisknu na pusu hřbet dlaně, kousnu se do ní a začnu poskakovat tak potichu, jak se jen dá, zatímco ve mně vybuchuje nadšení. Cítím se tak, jak si představuju, že se musela cítit doktorka Curie, když jí rodina na sklonku roku 1891 umožnila přihlásit se na Sorbonnu: jako bych konečně měla svět vědeckých (raději neradioaktivních) objevů na dosah. Prozatím je to nejúžasnější den mého života, startovní čára fenomenálních víkendových oslav. To nejlepší na nich je: • Povím tu novinu svým třem oblíbeným kolegyním a vyrazíme do baru, kam obvykle chodíme. Tam do sebe obrátíme pár rund koktejlů Lemon Drop Martini a vystřídáme se v bujarém předvádění toho, jak nám náš ošklivý postarší šéf Trevor neustále klade na srdce, ať se do něj hlavně nezamilujeme. (Akademici mají sklony namlouvat si spoustu skutečnosti na hony vzdálených věcí – samozřejmě až na Pierra. Pierre by to nikdy neudělal.) • Změním si barvu vlasů na purpurovou. (Musím si to udělat doma, protože mladí akademici si nemůžou dovolit chodit do kadeřnictví. Moje sprcha pak vypadá jako kříženec mezi strojem na cukrovou vatu a jatky jednorožců, ale po té příhodě s mývalem – věřte mi, o tom byste nechtěli vědět víc – už stejně nemám naději, že bych někdy získala zpátky kauci.) • Vyrazím do Victoria’s Secret, koupím si hezkou zelenou soupravu spodního prádla, a nebudu si vyčítat, jak to
Hlava plna lasky.indd 9
12.10.23 13:48
A L I H A Z E LWO O D
10
bylo drahé (i když je to už tolik let, co mě viděl naposledy někdo bez šatů, a jestli bude po mém, nikdo mě tak neuvidí ještě hodně, hodně dlouho). • Stáhnu si aplikaci Trénink na maraton a vyrazím na první běh, jak jsem už dávno chtěla. (Pak se přikulhám domů, vynadám si za svoje přehnané ambice a rychle nahradím apku za Trénink 5km běhu. Nevěřím, že jsou lidi, co cvičí každý den.) • Upeču něco dobrého pro postaršího kocoura mé postarší sousedky Finnease, který ke mně často chodí na druhou večeři. (Ten mi za to z vděčnosti roztrhá moje oblíbené conversky. Doktorka Curie byla ve své nekonečné moudrosti určitě spíš zatížená na psy.) Stručně řečeno si to bombasticky užiju. Dokonce nejsem ani smutná, když nastane pondělí. Pořád stejná stará vesta – experimenty, schůzky s dalšími lidmi z laborek, k obědu mražené jídlo ohřáté v mikrovlnce, popíjení energeťáku z plechovky nad počítačem při zpracovávání dat –, ale s vyhlídkou na BLINK, dokonce i to staré působí jako nové a vzrušující. Budu upřímná: dělá se mi z toho špatně hrůzou. Po tom, co mi během ani ne půl roku zamítli čtyři žádosti o grant, jsem si byla jistá, že se moje kariéra zasekla – možná natrvalo. Kdykoli si mě Trevor zavolal k sobě do kanceláře, zrychlil se mi dech a zpotily dlaně, protože jsem od něj čekala oznámení, že moje roční smlouva nebude prodloužená. Ty poslední dva roky po získání doktorátu nebyla zrovna procházka růžovou zahradou. Ale s tím je teď konec. Kontrakt pro NASA je kariérní příležitost. Koneckonců si mě vybrali v nelítostné konkurenci veleúspěšných týpků, jako je třeba Josh Martin, Hank Malik, a dokonce i Jan Vanderberg, ten příšerný chlap, co cupuje moje výzkumné zprávy, jako by to byla olympijská disciplína. I já zažila nezdary, vlastně spoustu nezdarů, ale po skoro dvou
Hlava plna lasky.indd 10
12.10.23 13:48
H L AVA P L NÁ LÁSKY
11
desetiletích fascinace mozkem jsem se dostala až sem: na pozici vedoucí neurovědkyně BLINKu. Budu navrhovat přístroje pro astronauty, přístroje, co budou používat v kosmu. Tak se dostanu z Trevorových upocených sexistických spárů. Tak si získám pracovní smlouvu na dobu neurčitou. Tohle je bod zlomu v mém profesionálním životě – což je popravdě řečeno jediný život, o který stojím. Několik dní jsem v extázi. Jsem rozjařená. Extaticky rozjařená. A pak, v pondělí v 16:33, mi ve schránce s cinknutím přistane e-mail z NASA. A když si přečtu jméno člověka, se kterým mám na BLINKu spolupracovat, najednou už nic z toho nejsem.
„PAMATUJEŠ SI na Leviho Warda?“
„Brennt da etwas – eh?“ Mareike má v telefonu vláčný ospalý hlas, tlumený špatným spojením a dlouhou vzdáleností. „Bee? To jsi ty? Kolik je hodin?“ „V Marylandu čtvrt na devět večer a…“ Rychle počítám časový posun. Před pár týdny byla Reike v Tádžikistánu, ale teď je… v Portugalsku? Snad? „U tebe dvě ráno.“ Reike zachroptí, zachrčí, zasténá a vydá spoustu dalších zvuků, se kterými jsem se důvěrně obeznámila v prvních dvou desetiletích života, kdy jsme sdílely jednu ložnici. Posadím se na gauč a čekám, dokud zase nepromluví. „Kdo umřel?“ „Nikdo. Teda, určitě někdo jo, ale nikdo, koho známe. Vážně jsi spala? Nejsi nemocná? Nemám přiletět?“ Opravdu mi dělá starosti, že moje sestra nepaří někde v klubu nebo neplave nahá ve Středozemním moři nebo neskotačí s bandou čarodějek v lesích Iberijského poloostrova. Spaní v noci nemívala ve zvyku. „Ne. Zase mi došly prachy.“ Zívne. „Takže ve dne musím učit bohatý rozmazlený portugalský kluky, abych si vydělala na letenku do Norska.“ Nejsem tak pitomá, abych se začala vyptávat: „Proč do Norska?“ Vím, co by mi sestra odpověděla: „A proč ne?“ Místo
Hlava plna lasky.indd 11
12.10.23 13:48
12
A L I H A Z E LWO O D
toho nabídnu: „Chceš, abych ti nějaký peníze poslala?“ Ne že bych jich měla zrovna nazbyt, zvlášť po dnech těch (jak se ukázalo předčasných) oslav, ale když budu šetrná, pár dolarů bych obětovat mohla. Když nebudu jíst. Pár dní. „Ne, rodiče těch spratků mi platí dobře. Fůj, Bee, včera mi dvanáctiletý kluk zkusil sáhnout na prsa!“ „Hnus. Cos udělala?“ „Samozřejmě jsem ho upozornila, že příště mu ty prsty ufiknu. No ale – čemu vděčím za tu čest tak brutálního probuzení?“ „Mrzí mě to.“ „Ne, nemrzí.“ Usměju se. „Ne, nemrzí mě to.“ Jaký by mělo smysl sdílet s někým sto procent DNA, kdybyste ho nemohli probudit naléhavým telefonátem? „Vzpomínáš, jak jsem ti říkala o tom výzkumným projektu BLINK?“ „O tom, co povedeš? Pro NASA? Kdy použiješ ten svůj vědecký mozek k tomu, že navrhneš cool helmy, aby se všichni ti cool astronauti cítili ve vesmíru cool?“ „Jo. No, něco takovýho. Tak teď se ukázalo, že ho tak úplně nepovedu, ale budu s někým při jeho vedení spolupracovat. Financuje to Národní zdravotní ústav a NASA, co se dostaly do sporu, která agentura by měla mít navrch, a nakonec se rozhodly, že svěří projekt dvěma lidem.“ Koutkem oka zahlédnu oranžový záblesk: na parapetu kuchyňského okna se zvenku objeví Finneas. Pustím ho dál a párkrát ho podrbu na hlavě. Láskyplně zamňouká a olízne mi ruku. „Pamatuješ si Leviho Warda?“ „Je to někdo, s kým jsem chodila a teď mě shání, protože zjistil, že má kapavku?“ „Eh? Ne. Je to někdo, s kým jsem se potkala na postgraduálu.“ Otevřu zásuvku, kde mám krmivo Whiskas. „Dělal si Ph.D. ve stejný laboratoři jako já a byl v pátým ročníku, když jsem začínala –“ „Wardebil!“ „Jo, ten!“ „Pamatuju se na něj! Nebyl… sexy? Čahoun? Svaly?“
Hlava plna lasky.indd 12
12.10.23 13:48
H L AVA P L NÁ LÁSKY
13
Potlačím úsměv a nasypu granule do Finneasovy misky. „Nemůžu uvěřit, že si o někom, kdo mi dělal z postgraduálu peklo na zemi, pamatuješ jen to, že měl metr devadesát pět.“ Tohle by sestry doktorky Marie Curie, uznávaná lékařka Bronisława Dłuská a pedagogická aktivistka Helena Szalayowá, nikdy neudělaly. Ledaže by byly posedlé chlapy jako moje sestra. V tom případě by to rozhodně udělaly. „A svaly. Měla bys být na mou sloní paměť hrdá.“ „To jsem. Každopádně jsem se dozvěděla, kdo se mnou povede ten projekt pro NASA, a –“ „To ne.“ Reike se asi posadí, protože její hlas je najednou křišťálově čistý. „To ne.“ „Jo, to jo.“ Poslouchám sestřino maniakální zlomyslné chechtání, zatímco vyhazuju prázdný sáček od granulí do koše. „Hele, nemůžeš aspoň předstírat, že si to tak neužíváš?“ „To bych mohla. Ale jestli budu…“ „Očividně ne.“ „Brečelas, když ses to dozvěděla?“ „Ne.“ „Tlouklas hlavou do stolu?“ „Ne.“ „Nelži mi. Že máš na čele bouli?“ „… možná malou.“ „Ach, Bee. Bee, děkuju, žes mě vzbudila, aby ses se mnou podělila o tuhle úžasnou novinu. Není Wardebil ten kluk, co ti řekl, že jsi hnusná?“ To nikdy neřekl, přinejmenším nepoužil tenhle výraz, ale rozesměju se tak nahlas, až po mně Finneas střelí užaslým pohledem. „Nemůžu uvěřit, že si pamatuješ tohle.“ „Hele, tím mě teda fakt naštval. Jsi zatraceně sexy.“ „To říkáš jen proto, že vypadám přesně jako ty.“ „Cože? To jsem si nikdy nevšimla.“ Není to tak docela pravda. Jo, s Reike jsme obě malé a drobné. Máme stejné symetrické rysy a modré oči, stejné rovné tmavé vlasy. Nicméně už jsme vyrostly z té fáze, kdy jsme se
Hlava plna lasky.indd 13
12.10.23 13:48
14
A L I H A Z E LWO O D
podobaly jedna druhé tolik jako dvojčata z filmu Past na rodiče, a v osmadvaceti už nikdo nemá potíže nás rozeznat. Ne od té doby, co mají moje vlasy v posledním desetiletí různé odstíny pastelových barev a co jsem si oblíbila piercingy a sem tam i nějaké tetování. Reike se svou touhou cestovat a uměleckými sklony je v rodině jediná pravá svobodná duše, ale nikdy se to nesnažila deklarovat bohémským oblékáním. Takže to zbylo na mně, hypoteticky nudné vědkyni. „Takže byl to on? Ten, co mě urazil v zastoupení?“ „Jo, Levi Ward. Ten a nikdo jiný.“ Naliju Finneasovi vodu. Přesně takhle to nebylo. Levi mě nikdy výslovně neurazil. Zato skrytě… Ve druhém semestru postgraduálu jsem měla první akademickou přednášku a brala jsem to hodně vážně. Celý projev jsem se naučila zpaměti, šestkrát jsem předělávala prezentaci v powerpointu, dokonce jsem se trápila nad tím, co si mám obléknout. Vzala jsem si lepší šaty než obvykle a moje nejlepší kámoška z postgraduálu Annie dostala dobře míněný, ale nešťastný nápad ponouknout Leviho k tomu, aby mi složil kompliment. „Že ale Bee dneska vypadá zvlášť hezky?“ Což bylo nejspíš jediné téma rozhovoru s ním, na které dokázala přijít. To Annie věčně básnila o jeho záhadné přitažlivosti, jak neodolatelně vypadá s těmi tmavými vlasy a širokými rameny a tím neobvykle zajímavým obličejem a jak si přeje, aby přestal být tak rezervovaný a pozval ji na rande. Jenže Levi si zřejmě nechtěl povídat. Intenzivně se na mě zadíval těma svýma pronikavýma zelenýma očima. Několikrát mě přejel pohledem od hlavy k patám. A pak řekl… Neřekl nic. Vůbec nic. Zatvářil se jen, jak to později nazval můj exsnoubenec Tim, „šokovaně“ a vyšel z laboratoře se strohým pokývnutím, bez jakéhokoli komplimentu – neutrousil ani jediný ubohý, nucený a předstíraný, nic. Pak už zafungovaly jen tamtamy postgraduálního studia, té nejodpornější studnice drbů, a scénka začala žít vlastním životem. Studenti tvrdili, že se nad mými šaty
Hlava plna lasky.indd 14
12.10.23 13:48
H L AVA P L NÁ LÁSKY
15
pozvracel; že mě prosil na kolenou, ať si navleču na obličej papírový sáček; že ho můj vzhled tak vyděsil, až se pokusil vyhnat si ho z mozku požitím bělicího roztoku a způsobil si tak nezvratné poškození neurologických funkcí. Snažila jsem se nebrat to moc vážně a stát se součástí takového meme bylo svým způsobem zábavné. Jenže ta historka se rozkošatěla tak, až jsem si začala lámat hlavu, jestli jsem vážně tak odpudivá. Levimu jsem to ale nikdy nevyčítala. Neměla jsem mu za zlé, že odmítl ustoupit hrubé síle a předstírat, že mu připadám atraktivní. Nebo… ne až tak odpudivá. Stejně vždycky vypadal, že je mu líp mezi muži. Byl jiný než ostatní kluci kolem mě. Vážný, disciplinovaný, trochu zádumčivý. Zažraný do práce, nadaný. Alfa, ať už to znamená cokoli. Holka s piercingem v nosní přepážce a modrým ombré přelivem asi nesouzněla s jeho představami o tom, jak má vypadat hezká dívka, a to je v pořádku. Co mu ale vyčítám, to bylo jeho chování během toho jediného roku, kdy se náš pobyt na postgraduálu překrýval. Jako že se mi nikdy nepodíval do očí, když jsem s ním mluvila, nebo že nikdy nepřišel do publikačního klubu, kde jsme kriticky hodnotili články z vědeckých magazínů, pokud byla s vystoupením řada na mně. Vyhrazuju si právo zlobit se na něj za to, jak vyklouzl ze skupinové konverzace pokaždé, když jsem se připojila já, jak mě nepokládal za hodnou pozornosti ani natolik, aby mě vůbec pozdravil, když jsem vešla do laboratoře. Jak jsem ho často přistihla, že na mě upřeně, nespokojeně zírá, jako bych byla nějaký odporný tvor z jiných světů. Vyhrazuju si právo cítit hořkost kvůli tomu, že když jsme se s Timem zasnoubili, Levi si ho vzal stranou a tvrdil mu, že si mohl vybrat mnohem líp. No tak, co za člověka tohle udělá? Ale nejvíc ze všeho si vyhrazuju právo nesnášet ho za to, jak dával jasně najevo, že podle něj jsem jen průměrná vědkyně. Všechno ostatní bych dokázala snadno přehlédnout, ale ten nedostatek respektu k mé práci… kvůli tomu si na něj budu brousit sekeru už navždycky.
Hlava plna lasky.indd 15
12.10.23 13:48
16
A L I H A Z E LWO O D
Totiž, než mu ji zaseknu do slabin. Levi se stal mým úhlavním arcinepřítelem jisté dubnové úterý v kanceláři mojí školitelky z doktorandského studia. Samantha Leeová byla – a pořád je – supernova v neurozobrazování. Pokud existuje metoda, jak studovat živý lidský mozek bez nutnosti rozříznout předtím lebku, tak ji Sam buď vymyslela, nebo zdokonalila. Její výzkum je brilantní, dobře financovaný a široce mezioborový, proto dělala školitelku tak rozmanitým studentům: kognitivním neurovědcům se zájmem o výzkum neurálních bází chování jako já, ale taky počítačovým vědcům, biologům, psychologům. Inženýrům. I v Samantině přecpané laboratoři Levi exceloval. Měl talent na řešení problémů, který se Sam zamlouval – takový, co mění neurozobrazování na umění. V prvním ročníku doktorandského studia objevil způsob, jak vybudovat přenosný infračervený spektroskopický přístroj, nad nímž si postdoktorandi lámali hlavy už desetiletí. Ve třetím revolučně pozměnil laboratorní metodiku analýzy dat. Ve čtvrtém mu vyšel článek v Science. A když byl v pátém a já s doktorandským studiem začínala, Sam si nás svolala k sobě do kanceláře. „Mám tady jeden úžasný projekt, který chci odstartovat,“ oznámila nám se svým obvyklým nadšením. „Jestli dokážeme, aby to fungovalo, pak to úplně změní celý obor. A proto potřebuju, aby přitom spojili síly moje nejlepší neurovědkyně a můj nejlepší inženýr.“ Bylo větrné odpoledne na začátku jara. Pamatuju si to dobře, protože dopoledne toho dne pro mě bylo nezapomenutelné: Tim uprostřed laboratoře poklekl na jedno koleno a požádal mě o ruku. Bylo to trochu moc dramatické, ne zrovna můj šálek kávy, ale nestěžovala jsem si – jak taky, když mi někdo dal najevo, že se mnou hodlá zůstat navěky. A tak jsem se mu zadívala do očí, potlačila slzy a odpověděla ano. O pár hodin později jsem cítila, jak se mi zásnubní prsten bolestivě zarývá do sevřené dlaně. „Já nemám čas s někým spolupracovat, Sam,“ odpověděl Levi. Stál ode mě, jak nejdál to
Hlava plna lasky.indd 16
12.10.23 13:48