ADRIANA
„Vypadá zuboženě, chudák holka. Je vůbec naživu?“ zeptala se vyděšená žena.
„Ano, dýchá,“ odvětil muž. „Musíme ji dostat do nemocnice.“
Opatrně ji naložili na zadní sedadlo postaršího žigulíka a vydali se do nejbližší nemocnice.
Zuzana byla v bezvědomí, v milosrdném nevědomí. Mozek jí vypnul. Uznal, že si potřebovala odpočinout. Na dlouhou dobu.
Kapitola 1
První řadu obsadila nejbližší rodina. Matka přišla v tmavě modrých šatech, které nosívá do divadla. Bylo to narychlo, nestíhala si nic jiného koupit. Kdopak se speciálně připravuje na pohřeb blízké osoby tím, že by si pořizoval smuteční šaty?
Malá obřadní síň byla poloprázdná. Kolem patnácti lidí si posedalo do lavic v co největších rozestupech, jako by k sobě vůbec nepatřili. Pouze rodina se držela pohromadě a ta čítá celkem šest osob. Matka se vsákla do sebe jako prázdný igelitový pytlík. Vedle ní seděl její partner, ona se o něj opírala a držela jej za ruku. Není typ, který ulevuje svému žalu přívalem slz v naději, že se částečně zbaví bolesti a stresu, který ji tíží jako studený balvan. Ještě pořádně nepochopila, co se stalo. Před ní, na úrovni očí, byla umístěna rakev a v ní ležela její dcera. Nešlo uhnout pohledem. Matka upřeně hleděla na ten temný předmět, který oznamoval definitivní konec.
Od okamžiku, kdy se potkala s tou policajtkou v Praze a vyprávěla jí o fotce v novinách, v níž spatřovala jistou podobnost se svou dcerou, uběhly dva týdny. Pak se začal odkrývat děsivý příběh úmrtí mladé ženy, která sice s matkou nikdy nevycházela nějak zvlášť dobře, ovšem to bylo teď zapomenuto. Antagonistický postoj dcera versus matka ostatně není v rodinách neobvyklý, patří k dospívání,
ADRIANA KRNÁČOVÁ
k hledání vlastní cesty. Někdy si matky nevšimnou signálů, kterými je dcery upozorňují, že jejich dospívání není úplně bezproblémové. Někdy to ani není v jejich silách… Zaměstnané mámy zahlcené prací, péčí o další potomky nebo stárnoucí rodiče nemají kapacitu zastavit se a postřehnout jemné odstíny měnících se nálad a postojů svých dcer. A pak už je pozdě…
„Prosím, povstaňte,“ zazněl mdlý hlas pracovníka krematoria, jímž vyzval přítomné, aby se naposled rozloučili s tělem, které bude co nevidět spáleno a zpopelněno.
Za instrumentální verze Candle in the Wind, populární písničky, kterou napsal Elton John pro zesnulou Lady Dianu a která se nyní přerývaně linula z reproduktorů a navozovala spíš atmosféru nákupního centra než posledního rozloučení, se rakev hnula a začala pozvolna dramaticky klesat. Matce se podlomila kolena, partner ji zachytil, posadil a něžně objal. Nic neříkal, jen seděl vedle ní. Sestra vzlykala, její muž – záchranář – stál vedle ní a stěží zadržoval příval slz. Tak nesmyslná smrt, pomyslel si. V takovém věku se přece neumírá… Ale pak si uvědomil, že až příliš často bývá svědkem smrti mladých lidí. Zbytečné, nesmyslné, někdy násilné, ale většinou mu nevleze tolik pod kůži. Za těch dvacet let u záchranky se naučil mechanicky zasáhnout a dělat, co se dá. Až po směně jej pak někdy přepadl pocit zmaru a zoufalství. V takových chvílích míval nutkavou chuť se napít, ale vždycky ji překonal. Už patnáct let abstinuje. Nic jiného mu ani nezbývá, pokud nechce zase skončit u Apolináře. Teď mu ale slzy tekly po obličeji, plakal pro všechny ty, které v životě nestihl nebo si nedovolil oplakat. Agáta pro něj byla zosobněním všech těch nesmyslných úmrtí.
Rakev definitivně klesla dolů a závěs se zatáhl. Konec. Konec jednoho života v plamenech, již podruhé. Agáta
( 10 )
nezemřela v důsledku dopravní nehody nebo na zákeřnou nemoc. Agáta byla zbita, umučena a nakonec upálena. Rekonstrukce obličeje trvala dlouho a identifikace ještě déle, ale nakonec se povedlo zjistit, že obětí je dvaatřicetiletá žena. Poznala ji její matka, která náhodou zahlédla identikit v novinách. Dosud nebyl zjištěn pachatel, byť všechny stopy směřovaly k zadavateli této brutální popravy, vlivnému podnikateli, který byl v hledáčku policie kvůli jiným deliktům. Jeho jméno se objevilo v odposleších, které nějak nedávaly smysl. Stalo se ale to, co se občas stává u jiných zločinců, které jde obtížně postihnout za hospodářské delikty: udělají chybu jinde. A ta chyba může být osudná –spustí řetězec nečekaných událostí.
Pohřby mají, stejně jako svatby, křtiny a jiné rodinné události, svá pravidla a nalinkovaný průběh. Rozdíl spočívá v tom, že pohřby nejsou příjemné a povznášející. Když je nebožtík starší a jeho smrt nebyla až takovým překvapením, pohřeb se většinou odehraje v poklidné a rezignované atmosféře. Jinak tomu je, když se jedná o mladého člověka, který měl celý svůj život ještě před sebou. Stísněná atmosféra a smutek, který se mísí s nepochopením, zlostí a zoufalstvím, se vznáší nad celým obřadem, který ale ani tak povětšinou nevybočí ze své strojenosti. Bez ohledu na to, zda řeční farář nebo pověřenec krematoria, se vždy jedná o umělou lítost kombinovanou s naučenými frázemi. Nakonec se nelze divit. Pokud se koná několik pohřbů za sebou, i největší profík sklouzne ke klišé.
Matěj Hrubý seděl v poslední řadě. O tom, co se stalo Agátě, se dověděl před několika dny od Gabriela. Potkal jej
( 11 )
náhodou u vchodu do restaurace Divinis v centru Prahy. Gabriel s Tamarou vcházeli do restaurace, když Matěj se skupinou rozjuchaných poslanců právě vycházel.
„Nazdar, kámo,“ pozdravil Matěj se širokým úsměvem a natahoval ruku směrem ke dvojici. „Jak se vede? Všechno v pohodě?“ pokračoval ve značně ovíněné náladě.
„Máme se dobře, Tamara se konečně rozhodla přestěhovat do Prahy, takže já jsem šťastný a slavíme,“ odpověděl Gabriel a pozoroval Matěje. Nějak mu nešlo do hlavy, že na něm násilná smrt jeho přítelkyně nezanechává žádnou viditelnou stopu. Ani ji nezmínil. Nevěděl dost dobře, jak se ho na ni zeptat, tak to raději nechal být. Vrtalo mu to ale hlavou, a tak později večer poslal Matějovi esemesku, jestli ví, co je s Agátou. Přišla odpověď, že je v Thajsku na delším pobytu. Zřejmě tedy opravdu nevěděl, co se jí přihodilo. Gabriel nechtěl být tím, kdo Matějovi sdělí, že jeho přítelkyně již nežije a že byla brutálně zavražděna, ale musel mu to říct.
Matěj se nakonec dověděl i to, že Agáta do Thajska vůbec nedorazila. Nyní seděl v poslední řadě krematoria. Nepřišel proto, že by byl zdrcen tím, že jeho životní láska je mrtvá, to zcela jistě ne. Byla to „jenom“ holka, s kterou jej pojila zvláštní přitažlivost založená na podobné zkaženosti a bezpáteřnosti. Ani pořádně nevěděl, proč přišel.
Pralo se to v něm. Racionální část jeho já mu říkala, ať sem nechodí, jiná, upozaděná část, ta, kde sídlí svědomí a soucit, mu říkala, že neuškodí, když se tu zastaví. Nakonec se rozhodl jít a poopravit si tak svoji pošramocenou karmu. Necítil žádnou lítost nebo smutek, byl tu jako pozorovatel, který nezúčastněně přihlíží lidskému smutku, jako parazit, který si chce uloupnout štipku z emoce, kterou on sám není schopen zažít. Nefungovalo to, nic nepřicházelo,
( 12 )
ADRIANA KRNÁČOVÁ
ani když rakev pozvolna klesala a Agátina matka málem omdlela. Matěj věděl, že s ním něco není v pořádku. Tušil to už dlouho. Nebyl schopen cítit soucit, empatii, účast. Někdy to zdárně maskoval a hrál divadlo. Na pohřbu chtěl znovu zkusit, zda přece jenom něco neucítí. Nic, prázdno. Počkal, až obřad skončí a všichni odejdou. Nechtěl se potkávat s rodinou, cokoli vysvětlovat, vyjadřovat soustrast, kterou ve skutečnosti necítil. Bylo mu to jedno. Neznal je, nikdy se s nimi nepotkal a ani nepotká.
Březnové slunce příjemně hřálo, a když vyšel z budovy, opřelo se mu vší silou do obličeje. Nasadil si tmavé brýle a kráčel k autu. Všiml si, jak v dáli klopotně nasedala matka do bílé oktávky, zdrcená a smutná. Co by asi dělala moje matka, kdyby se to stalo mně, pomyslel si. Ale pak tu myšlenku rychle vytěsnil.
V autě si pustil nějakou stanici, která byla právě v dosahu. Myšlenky mu přece jen zabloudily k jejich krátkému, intenzivnímu vztahu, jehož jmenovatelem byla především tělesná přitažlivost. Oba byli stejní, nebyli schopní cítit nic, co by teoreticky mohlo ohrožovat jejich aktivity ve jménu zisku. Potkali se na nějakém večírku asi před půl rokem. Přitahovala ho svou živočišností a určitou nespoutaností, ona byla nejspíš okouzlena jeho chlapeckým výrazem a tím, že po ní nic nechtěl. O své minulosti moc nemluvili. Byl ale překvapený, když se jeho přítel Gabriel na ni vyptával poté, co se společně potkali na večeři. Ptal se na její minulost, o které Matěj vůbec nic nevěděl. Postupně zjišťoval, že Agáta má více temných stránek, že mu neříká vždy pravdu a že nic neví ani o její rodině. Vlastně ji vůbec neznal. Ne, že by on byl sdílnější, ale přesto nesnášel, když mu někdo něco tajil. Cítil se pak nejistý. Možná to ale byla právě ta nejistota, co ho k ní poutalo. Povrchnost ale
( 13 )
ADRIANA KRNÁČOVÁ
nakonec zapříčinila, že koncem roku vztah postupně vyhasl. Vzpomněl si na jednu situaci, kterou vnímal jako velice zvláštní a která mu v podstatě ukázala, co vlastně Agáta dělá a čím se živí. Jednoho večera mu sdělila, že chystá překvapení. Odjeli spolu na Zbiroh a v průběhu večera mu došlo, že organizátorem celé akce byla ona a že to nedělala poprvé. Celý večer byl zvláštní, necítil se dobře. Potkal hromadu vlivných podnikatelů a politiků, ředitelů městských a státních firem, několik svých klientů. Byl překvapený, že se tu kromě pití a jídla objevila ještě jedna služba, která byla zjevně oblíbená mezi všemi. Několik velice mladých holek a kluků bylo součástí nabídky. Nebyl si jistý, co bylo jejich úkolem, až do okamžiku, kdy hledal toaletu a zamířil do prvního patra. Z jednoho z pokojů právě vycházela holčina a upravovala si šaty. Vsadil by se, že neplnoletost doháněla make-upem, který teď měla rozmazaný…
Nevěděl, zda je to organizovaný bordel nebo něco podobného, ale jedno bylo jisté: všichni účastníci se znali a neviděli se poprvé. Odjel, přesněji řečeno prchnul z toho místa bez Agáty, a to byl snad i začátek konce. Pro sebe to vyhodnotil jako nebezpečnou aktivitu, s kterou by neměl být spojován.
Potřeboval si uchovat image „slušného“ profesionála, pokud nadále chtěl působit v politickém prostředí.
Co ale mohlo být důvodem Agátina úmrtí? Nic moc o tom nevěděl, jenom že šlo o násilnou smrt. Blížil se k Praze. Myšlenky mu odbíhaly k jeho práci, ke schůzkám, které ho čekaly ještě v ten den. Byl neklidný, jako vždy, když neměl jasno. Netušil, kdo všechno věděl o jeho spojení s Agátou a jak negativně by se to mohlo odrazit na jeho kariéře. Teď potřeboval chránit sebe. Panikařím? Asi jo, pomyslel si. Nic se přece neděje. Když se někdo bude ptát, tak beztak nic neví. Zaparkoval na vyhrazeném parkovišti před
( 14 )
sněmovnou. Věděl, že by to neměl dělat, ale domluvil se s policajtem, že jej za malou úplatu nebude prudit. Nejezdil do sněmovny autem často, ale teď neměl jinou možnost. Předseda klubu trval na schůzce a zněl dost naléhavě.
„Objednejte si kafe, nebo co chcete, a vemte místo,“ řekl místo uvítání, když Matěj vstupoval do jeho kanceláře.
„Dobrý den,“ pozdravil Matěj a uchopil nataženou ruku.
Předseda klubu si nalil čaj z konve podivného tvaru s ulomeným kouskem porcelánu na okraji.
Kancelář byla vyzdobená dřevěnými objekty vlastní výroby. Různě velké podivné útvary, které měly zobrazovat výjevy ze života, alespoň tak to sdělovaly popisky, byly rozeseté takřka všude, kde bylo volné místo. Některé na podstavcích, jiné jenom tak volně stály na stole, na zemi nebo na policích. Němé svědectví zvláštní záliby a nepovedeného amatérského vyřezávání se mísilo s pseudobarokním zařízením kanceláře, které dominovala veliká nebarokní kožená sedačka. Matěj do této kanceláře chodil nerad.
O výtvarném umění nevěděl takřka nic, ale intuitivně mu bylo jasné, že tyto výtvory opravdu žádnou kvalitu nepředstavují. Cítil se nesvůj, nevěděl, kam s očima. V kanceláři již nebylo volné plochy, kam by mohl spočinout pohledem bez toho, aby byl zneklidněn nebo vyrušen dětinským pokusem o nějaký skvost.
Místopředseda byl dnes nějak skleslý. Jindy sršel bodrými historkami a vtípky, teď seděl s hlavou hluboce zasunutou mezi rameny, jako by ji chtěl schovat. Nevypadal moc zdravě.
„Kdy jste se naposled viděl s ministrem?“ zeptal se Matěje, který byl myšlenkami ještě někde u odhadování škody, kterou mohlo způsobit jeho spojení s Agátou a její nevysvětlená smrt.
( 15 )
ADRIANA KRNÁČOVÁ
„S kterým? Viděl jsem se s několika,“ odvětil Matěj.
„Bakošem, přeci,“ řekl značně rozladěný místopředseda.
„Asi před týdnem,“ opáčil Matěj neúčastně a přehodil si nohu přes nohu. „Chtěl po mně, abych mu zjistil nějaké věci. Tak jsem to udělal,“ dodal, uhladil si tmavý oblek a zadíval se na své drahé pečlivě vyleštěné boty.
Místopředseda byl momentálně opravdu jako bez života. Chyběla mu energie, kterou sršel vždy, když ostatní byli v koncích. Nebýt toho zájmu vyšetřovacích orgánů o jeho obchody, které mu vynesly nemalé bohatství, tak by snad bylo vše, jak má být. Nepříjemné pro něj bylo i to, že se ten příběh rozmazával v mediích a nejspíš tomu někdo – konkurent nebo snad stranický kolega – zezadu pomáhal. Do kšeftů, které se datovaly několik let dozadu, kdy byl ještě zastupitelem malého jihomoravského města, byla namočená celá jeho rodina. Bude těžké vysvětlovat manželce, že má chodit na policii a podávat (zatím jenom) vysvětlení k něčemu, o čem prokazatelně nic neví. Jenom mu podepsala papíry, koneckonců jako vždy. Nikdy se nezajímala o to, odkud plynou peníze na nové auto, na dovolené, kabelky a všechny ty luxusní předměty, které si ale nikdy nemohla vzít do Prahy, když občas doprovázela svého manžela na nějakou povinnou akci. Vrtalo mu to hlavou, ale to nebyl skutečný důvod jeho neklidu a toho, proč si zavolal Matěje. Vadilo mu načasování. Jinak by si tím ani moc nelámal hlavu. Měl nakonec armádu právníků s kontakty, kteří měli zase další kontakty na úřadech, policii a soudech. Teď ale šlo o něco jiného, o veliký projekt, na němž by se dalo vydělat hodně, i pro stranu by se dalo něco ulít.
„A co vám řekl ohledně té privatizace?“ zeptal se místopředseda.
„Nic moc. Jenom že se ještě musí sejít s klíčovými vyjednavači ze stran zájemců a pak domluvit provize pro jednotlivé zainteresované. Že bychom se měli vidět za týden a dokončit ten deal,“ popsal Matěj setkání s ministrem vnitra.
„Byl u toho Farkaš?“
„Ne, ten byl na dovolené, měl se vrátit za dva týdny. Možná už je zpátky, ale neozval se mi,“ řekl Matěj a upil kávy.
„A co Krocan? Ten hraje jakou roli?“ zeptal se jen tak mimoděk místopředseda.
„Předpokládám, že vyjednává pro nějakou skupinu, aby si uloupli nejlukrativnější část koláče,“ odvětil Matěj a zrak mu spočinul na dalším nepovedeném kusu dřevěné sochy. Příšerná kancelář, pomyslel si, ještě chybí parohy a vycpaná ryba, která na povel zpívá vánoční koledy. Nevědomky se usmál. Samotného ho ta představa pobavila. Nebyl si jistý, zda je celý národ nakažen tímto neuměním a kýčem, nebo zda jde jenom o individuální estetické selhání. Tato kancelář se ovšem jevila jako kolébka národního nevkusu. Jak je možné, že tento v podstatě vzdělaný a mimořádně schopný člověk, který je vždy skvěle oblečený, má tak příšerně zařízenou kancelář? V devadesátých letech, kdy se trh s uměním pomalu probouzel, bylo zvykem nakupovat vše, co mělo „jméno“. Ti, co přišli k penězům, je utráceli v nově vytvořených galeriích, kde bylo možné najít to, co bylo „in“. Mezi originály se objevovaly falzifikáty modernistů a úplatní „odborníci“ ochotně, za tučný honorář, vystavovali certifikáty, které měly dokazovat pravost pořízeného opusu. Druhou, neméně úchylnou a pofidérní zálibou bylo objevovat v sobě uměleckého ducha. Ten se zázračně zjevoval s popularitou, mocí nebo bohatstvím i u jedinců, kteří
( 17 ) NEMESIS:
se před „osvícením“ chovali celkem racionálně. V případě
místopředsedy šlo o nějaké zvláštní nutkání, kterým si patrně kompenzoval přetrvávající stres, jehož se jinak než vyřezáváním nedokázal zbavit. Pozitivní na něm ale bylo, že snad sám sebe za umělce nepovažoval.
Matěj si vzpomněl na výstavu, kterou místopředsedovi nedávno zorganizoval jeden lokální galerista. Všichni věděli, že se jedná o úlitbu nejsilnější politické straně. Nemělo to nic společného s podporou umění, neboť o tuto oblast jevila strana pramalý zájem. Výstavou podivných výtvorů sice galerista degradoval profil své galerie, kde dosud vystavovali snad jenom výtvarníci, ale udělal si nikoli bezvýznamné očko v povědomí vlivného politika. Recenze, které vyšly po vernisáži, byly zdrcující. V podstatě ani jeden recenzent nepopisoval prezentovaná díla, všichni se věnovali pozadí bizarní podívané, kde se sešla celá pražská byznysovo-politická smetánka. Někteří přítomní šli tak daleko, že si dokonce pořídili nejedno dílko za astronomické sumy, které vzápětí putovalo na nějakou blíže nespecifikovanou „charitu“.
„Alespoň jsem si ověřil cenu,“ usmíval se potutelně autor, když se ho ptali, proč měl potřebu vystavit své výtvory.
V podstatě měl pravdu. Potřeboval si neformálně zajistit a veřejně deklarovat věrnost svých pragmatických podnikatelských kontaktů. Určitá forma demonstrace politické síly. Někde se takzvaně líbal prsten, jinde se kupovaly výtvory amatérského dřevořezbáře, které obratem zmizely kdesi ve sklepení chalup nebo v ideálním případě jako krmivo pro krb.
„Potřeboval bych se s ním sejít, ale na nějakém bezpečném místě. Nerad mu volám, poněvadž nevím, kdo všechno poslouchá, takže posílám vás se vzkazem, ať si řekne,
( 18 )
kdy a kde. Je potřeba to dotáhnout a nebude to snadné,“
ukončil místopředseda schůzku a přestal hladit dřevěnou sochu ve tvaru falusu.
Matěj odešel se zadáním, které bylo lehce splnitelné.
Když vytáčel číslo na sekretariát ministra, trvalo celkem dlouho, než to někdo zvedl. Sjednal si návštěvu za dva dny brzy ráno, v osm.
