Kapitola poslední?
… mohlo by vás totiž zajímat, co se stane s ježkem, kterého si přední kola mercedesu hezky podají mezi sebou, pak si s ním zadribluje podvozek, aby mu pravá zadní pneumatika vytetovala na záda pozvánku na věčnost. Jestli ale myslíte, že ten ježek jsem já, jste na omylu. Já jsem ten tmavší flek. Hned vedle. Už je to tak. Je po mně. Konec. Šlus. Tečka.
Chápe tu někdo, proč lidi umírají a zvířata chcípají?
Já teda ne. Fajn, jsou tu jisté rozdíly. Když chcípne zvíře, je to zlé. Adié, blechy, konec trápení! Když ale člověk říká, že umírá, většinou se sotva potí. Lidi jsou vůbec kapitola sama pro sebe. Ale o tom později. Jisté je, že jsem kvůli jednomu takovému dvojnožci právě změnil tvar. Na výšku mám sotva půl druhého centimetru. Ale nebyl jsem vždycky jen flek na asfaltu, to mi věřte. Jmenuju se Jezi.
Vlastně jsem nikdy nebyl palačinka jako teď. Ještě před pár okamžiky jsem byl celkem extraordinérní jedinec druhu Meles meles (ušetřete mě háčků nad „s“ –je to trapné). Lidově řečeno – jezevec lesní.
Nemějte obavu, kdo z vás nikdy neviděl jezevce, je naprosto normální. My jezevci o společnost příliš nestojíme. Žijeme v rozvětvených norách, které staví i celé generace jezevců. Například já jsem zdědil po otci asi šestiposchoďový komplex se třemi vchody. A řeknu vám, starat se o takové jmění, to je práce na plný úvazek. Těch kořínků, žížal a otravných červů! Nemluvě o černých slimácích, těch bachratých s hořkým slizem! Tfuuuj! Ti jsou vážně odporní. Když na ně ve tmě šlápnete, máte co dělat, abyste nezaječeli hrůzou.
Dřív jsme byli na údržbu dva. Ale moje Jezinka se rozhodla, že odejde s velkým mladým jezevcem od kamenného pole. Přemlouval jsem ji. Trochu. My jezevci jsme celkem urážliví a jezevec z kamenného pole je tak příšerný blb, že horší trest než s ním žít stejně neexistuje. Někdy je mi líto, že už neusínám na jejím kožíšku a nemůžu si o ni podrbat záda. Ale takový je život v divoké přírodě. Hezký věci střídají ty horší.
Ten hňup z kamennýho pole je mladší, větší a možná i hezčí. V lese vyhrává silnější. A já mám klid. Občas vylezu k vyvrácené borovici a sleduju, jestli náhodou Jezinka nevystrčí ten svůj krásný čumáček. Jenže většinou při tom čekání usnu. Ale asi největší trápení působí jezevcům králíci. Ty potvory se vám nastěhují do bytu jako parazit do kožichu. Nemůžete každý den projít šest pater chodeb, a tak se prostě usadí tam, kde zrovinka nejste. Někdy na ně kápnete hned, ale stane se taky, že vyvedou mladé, a to je potom v norách nepředstavitelný bugr. Honím je od rána do večera a ti ušatí mizerové se mi vysmívají a pokřikují na mě, že žeru černý slimáky.
Fúúúj! Já přísahám, že černého slimáka bych do huby nevzal. Nakonec celé tohle neštěstí, o kterém vám tady vyprávím, zavinil králík.
Od rána jsem ho proháněl po třetím a čtvrtém poschodí. Už už jsem ho měl, když vyběhl ven a utíkal k silnici, která protíná les. Všichni tu víme, že silnice je zlo. Jen blázen se ji pokusí přeběhnout. Vím to i já. Stejně dobře jako to věděl můj otec a otec jeho otce. Jenomže vzpomeňte si na dobrou radu, když před vámi kličkuje ta ušatá potvora, co umí dělat jen bobky. Nemohl jsem si pomoct. Ušák přehopkal na druhou stranu, vyplázl na mě jazyk a vystrčil bílý zadek. Před očima se mi stáhly bouřkové mraky plné blesků.
Neviděl jsem vůbec nic. Jen tu jeho olysalou řiť, kterou jsem musel nakopnout. Ale držel jsem se. Jenomže pak začal ječet:
„Slimákožrout! Slizolízal! Hlenomil černosrk!“
A to byl konec. Rozběhl jsem se. Ještě jsem zaslechl, jak ušák vítězně řičí a panáčkuje. To už mě ale čechral nárazník a rozdal si se mnou pingpongovou partii. Bum, bum, bum. A dál už to znáte.
Jen o trochu lepší než králíci jsou lišky. Ale za liškou bych nikdy neběžel. Je mazaná a úskočná. Mohlo by to špatně dopadnout. I když… ono to nedopadlo o nic líp. Problém s liškami je, že jsou nepředstavitelně nečistotné. Jo, to jsem vám zapomněl o jezevcích prozradit. Jezevec miluje pořádek. V jednom kuse po sobě uklízí. Asi jako vy sami. Nikdy nedělá v norách bobky a pravidelně větrá brloh. O tom se lišce může jenom zdát. Jediná výhoda je, že když se vám do nory nastěhuje liška, nenajdete v ní nikdy králíka. Jenomže to všechno mi teď připadalo nějak malicherné. Koukal jsem na hromadu chlupů, které se ježily na asfaltu pokaždý, když po nich přeletěla další guma. Tak tohle jsem byl já. Velký Jezi! Pán šesti podlaží. Těžce jsem vzdychl. Pomalu mi docházelo, že tu něco nehraje. Jestli mě tam na cestě lisují kola aut, kdo jsem u všech žížal já? „Prd!“
Kapitola druhá
Prd na asfaltu
Prd? To jsem přece neřekl já! Dvakrát jsem se musel otočit, než jsem za kamenem u silnice zaznamenal pohyb. Cosi se tam rozmotávalo a já poznal ježka. Takové tintítko hubené, nemohl mít ani dvě zimy. Stejně jako já civěl na trosky bodlin zalisované vedle mého černobílého kožichu.
„Ty jsou tvoje?“
Nenapadlo mě nic chytřejšího. Smutně mlčel. Víc ani dělat nemusel. Pak mi vyprávěl, jak se vydal za příbuznými, co se odstěhovali do čerstvé kupy klestí v lese za silnicí. Jak ho rozbolely nohy a on místo toho, aby si zašel ke kanálu, kde se dala silnice bezpečně podlézt, počkal na večer, a když nic nejelo, pustil se na druhou stranu. Nemohl tušit, že jezdí i kola, co nesvítí. Dostal šlupku do makovice a ztratil páru o světě. Ráno z něj desítky kol udělaly lítající talíř.
„Aspoň že si ten hlupák musí zalepit kolo…“
Ježek se dlouze a chrochtavě zasmál. Bylo to divné. Říká se o nás jezevcích, že nemáme smysl pro humor, ale promiňte, co bylo na tomhle k smíchu? Konečně se dokuckal a posadil na kámen. Přísně jsem se na něj zadíval.
„Řekls o mně, že jsem – prd?“
„A nejsi?“
To slovo ve mně pěnilo krev, i když jsem netušil, jestli nějakou ještě mám.
„Nevím, co jsem, ale nikdy prd!“
„Prd jsi,“ dodal a zase vesele zachrochtal.
„Můžeš s tím laskavě přestat?!“
„Nemůžu,“ smál se a smál, až se převalil na záda a bodlinami se zapíchal do napadané kůry, tak nešťastně, že se nemohl vyhrabat na všechny čtyři. Musel jsem mu podat tlapu. Kývl jsem nakvašeně k bramborákům na silnici.
„Rozhodně nejsem tohle!“
Přiznávám, že jezevci skoro pořád přemýšlí, ale nejsem si jistý, jestli někdy něco vymysleli. Třeba takový posmrtný život. To mě nikdy ani nenapadlo. Prohlížel jsem, co teď tvořilo moje tělo. Nemohl jsem si pomoct, ale všechno bylo na svém místě. Ocas, čumák, tlapy i pruhy na kožichu. Byl jsem to já. Ale taky trochu nebyl. Jako by všechno na mně bylo nějak lehčí. Přišlo mi, že to těžké zůstalo přilepené tam na asfaltu. Ale pak mi zase nevycházelo, jak to, že jsem vcelku?!
Natáhl jsem tlapku a zvedl kus větve. Šlo to. Dočista jsem se v té logice ztratil.
Ježek si tu moji bezradnost dost užíval. Sledoval, jak se točím za ocasem, zvedám tlapy k čumáku, abych se očuchal a spočítal drápy. Pak se zase rozřehtal tím pichlavým smíchem.
„Přestaň!“
Naklonil jsem se nad něj, aby viděl moje zuby.
„Fakt to nejde, promiň…“
A začal se hihňat dvakrát tak nesnesitelně. Dával si ale pozor, aby se už na nic nenapíchl. Neudržel jsem se a vrazil mu herdu mezi bodliny. Trefit ježka a nepopíchat se není jen tak. Jenomže k mému překvapení uhnul, já vyřízl piruetu a žuchl na záda. Ježek řičel nadšením.
„Opakovat! To musíš udělat ještě jednou!“
Ležel jsem v prachu u silnice a civěl do mraků. Ty se nade mnou v cárech převalovaly, trhaly a připomínaly kousky loňského listí. Najednou se mi udělalo hrozně
smutno. Už nikdy nevymetu šest chodeb zděděných po předcích, nevyvětrám pelech, nerozběhnu se za drzým ušákem. Už nezakřičím do díry pod kamenným polem, že miluju Jezinku, která mě opustila s mladším jezevcem. Nic už nebude. Všechno bylo. A najednou jsem se rozbulel. Slzy a nudle mi vystříkly na fousy a já je nemohl zastavit. Ježek se přestal chechtat a otočil se. Nemohl se na mě dívat. Pak mi položil tlapku na ocas, což bylo dost odporné.
„Já bulel celou noc,“ řekl tiše. Nakonec jsem se sebral a posadil na kámen vedle něj. Čumák jsem si otřel do maliní. Mlčeli jsme. Ježci prý věří, že se po smrti promění v bodlinu na zádech svých dětí. Tak si jeden nosí všechny předky na hrbu, aby na ně nikdy nezapomněl. Líbilo se mi to. Škoda, že jezevci žádné bodliny nemají.
Moji rodiče mi o smrti neřekli nic. Ani slovo. Když jezevec cítí, že jeho čas vypršel, odejde do lesa a už se nevrátí. Odešel můj otec a po něm i matka. Mockrát jsem je v lese hledal. Volal jsem je zpátky, až mě bolelo v krku! Aspoň kosti kdybych našel. Jenže jsem nenašel vůbec nic. A tak jsem prostě o smrti nikdy nepřemýšlel. A teď na ni myslím a je pozdě. Prudce jsem vyskočil.
„Musím zjistit, co se to s náma děje!“
Ježek kývl hlavou k silnici, kde svítily dva temné fleky.
„A co ti není jasný?“
„Co? Nic mi není jasný. Jsme tam i tady.“
Ježek kroutil hlavou ode mě k silnici a zase ke mně.
„Jak je to možný?“
Pichláč zvedl prudce tlapy, jako by chtěl něco říct, ale pak jen mlčky prohrábl vzduch. Neměl páru. Vtom vedle nás mlasklo břicho velký ropuchy. Znal jsem ji
podle bradavic na zádech. Zahleděla se toužebně na druhou stranu silnice.
„Nedělej to!“ zavolal jsem na ni.
„Neslyší tě, ráno jsem tu celou věčnost hučel do ještěrky,“ vysvětlil ježek.
„Neslyší ani nevidí. Pro ně už nejsme.“
Mával jsem rukama, volal, ale ropucha se jen nadouvala a sbírala odvahu. Ježek měl pravdu. Vtom se pustila dlouhými skoky přes asfalt. Kola ji těsně minula. Křičel jsem, jak jsem jen mohl. Osobák se tak tak vyhnul, ale teď se řítilo nákladní auto. Zavřel jsem křečovitě oči. Když jsem je konečně znovu rozlepil, bylo ticho a na asfaltu žádný nový flek. Dokázala to. Byli jsme tam zase jen my dva, co neměli tolik štěstí.
Něco mě nutilo myslet nahlas. Snad vědomí, že mě nikdo živý neslyší.
„Když jsem měl kožich a v něm všechny svoje blechy, věděl jsem přesně co dělat! Vždycky! Kdy jít spát, kdy jíst, utíkat, co dělat, až přijde zima. Jak to, že teď nevíme nic?“
Zdálo se, že jsem ho zmátl. Koulel očima, vzdychal a pak se stočil do klubíčka.
„Nechci to poslouchat!!!“
„Třeba se máme někam dostavit!“
„Já nikam nejdu. Počkám, až se ze mě stane bodlina v kožichu mých dětí!“
Prostě se urazil. Bylo zbytečné dál do něj hučet.
„Tak si tu čekej!“
Otočil jsem se a vydal podél silnice. Ne že by mi hlučná vozovka učarovala, ale chtěl jsem ježkovi ukázat, že znám cestu. A tahle byla jediná v celým lese.
Několikrát jsem se otočil, ale klubko bodlin dál trucovalo vedle kamene. Teprve když jsem se zastavil
