Návštěva
To se zrovna na obloze vyloupnul měsíc, když dědeček Mecháček, lesní
skřítek, vyšel z dutiny stromu a v ruce držel košík plný dříví na podpal.
„Brrr – dneska v noci nám nějak přituhlo,“ zabrumlal si Mecháček do vousů.
„Jestli nechci, aby se mi obě vnoučata proměnila ve dva skřítkovské nanuky, musím jim udělat pěkně teplíčko.“
A tak Mecháček vyskládal dříví pod větve stromu, v jehož dutině bydlel.
Škrtnul pod hraničkou, až ohýnek pěkně zapraskal, a pověsil nad něj kotlík plný polévky. Pak se honem vrátil do svého doupěte v dutině stromu. Musel toho ještě spoustu nachystat!
Vysoko na stromě, ve kterém měl Mecháček své doupě, seděly dvě sovy s hustým, načepýřeným peřím. „Hu hú, vidělas to, maminko?“ zeptalo se věčně zvědavé soví mládě. Jeho bystrá očka si dobře všimla, že se stébla trávy dole hýbou. Nikde ale nebylo vidět žádné zvíře.
„Ale, to jsou jenom malí lidičkové, jako je dědeček Mecháček,“ vysvětlila maminka sova. „Mají však na sobě kouzelné pláště. Díky nim jsou neviditelní.“
„Aháá, a chutnají tihle malí lidičkové dobře?“ vyptávalo se soví mládě dál.
„Ne!“ zvolala soví maminka vyděšeně. „Malé lidičky nikdy nejíme. Jsou to naši přátelé a často nám, lesním zvířátkům, pomáhají.“
„Aha. A kde tedy bydlí?“ vyptávala se malá zvědavá sova.
„Hmmm,“ zamyslela se soví maminka. „Vlastně se dá říct, že bydlí všude na světě. Spousta z nich přebývá dokonce v domech velkých lidí. Ale protože jsou tak maličcí a nosí ty své kouzelné pláště, je těžké je spatřit.“
„A proč jdou na návštěvu právě teď?“
„Ach, ty rozumbrado – jak mám tohle asi vědět?“ vzdychla si soví maminka.
„Buď už chvíli zticha a poslouchej. Možná se to už brzo dozvíš.“
„Dědečku! Dědečku! Už jsme TADY!“ ozývalo se zdola. Všichni odložili své kouzelné pláště. Objevila se dvě skřítčí vnoučata, Vilenka a Vilík, a také jejich tatínek Teo s těžkým pytlem na zádech. A pak už se čtveřice lesních skřítků
začala vítat tak, jak se u malých lidiček sluší a patří. Třikrát si o sebe otřeli
špičku nosu a řekli: „Gamut nanan!“
Dědeček Mecháček celý zářil radostí. „To je moc dobře, že jste dorazili tak brzy! Teď budeme mít hromadu času si u jídla povyprávět. Jaká byla cesta?
A jak se daří vaší mamince?“
Malí skřítci se nechali zabalit do měkoučkých dek utkaných ze srnčí srsti a posadili se těsně vedle sebe k ohni, aby se zahřáli.
„Ó, cesta nám rychle utekla,“ spustil malý skřítek Vilík. „Potkali jsme totiž lišáka. Vilenka z něho měla takový strach, že si málem nadělala do kalhot. Ten lišák byl ale moc hodný, protože poznal taťku. Taťka mu kdysi dávno vytáhl trn z tlapky. A tak nám lišák dovolil, abychom si mu sedli na záda, a donesl nás až sem. To byla ale paráda!“
„Vůbec jsem si nenadělala do kalhot!“ vykřikla Vilenka, jeho dvojče. „Bála jsem se jenom chviličku. Ale ten lišák byl doopravdy milý. A mamka je teď často unavená a tak moc kulatá, že je ráda, když vůbec vyleze z postele. Až se miminka narodí, určitě se jí moc uleví.“
Vilenka se podívala na tatínka. Ten na Mecháčka kýval hlavou a řekl: „Ano, Mona teď musí hodně odpočívat a co nejvíc zůstávat v posteli. Jenže to je těžké, když má v domě dvě malá neposedná skříťata. Děkuju ti, dědečku, že je u sebe chvilku necháš. Jakmile se miminka vyklubou na svět, zase si sem pro ně přijdu.“
„To nestojí za řeč,“ zasmál se děda Mecháček. „Vždyť já mám z té milé návštěvy radost. My tři si to tady spolu pěkně užijeme. Než vám ukážu, kde budete spát, dostanete ještě misku polévky na posilněnou.“ „Já s vámi ještě rád pojím, ale potom mě lišák Finn odveze zase pěkně domů,“ prohlásil Teo. „Nechci nechat Monu tak dlouho čekat.“
Dědeček Mecháček přikývl a nabral z kotlíku polévku, ze které se ještě kouřilo.
Pak se nějakou dobu ozývalo jen spokojené srkání a pomlaskávání.
„Děkuji ti za všechno, Mecháčku,“ řekl Teo nakonec a vstal. „V ruksaku jsou věci pro děti a pár dárků od Mony. Já se teď vydám na cestu zpátky domů.“
Skříťata tatínka objala. „Gamut nanan, tatínku! Dávej nám dobrý pozor na maminku!“
Teo k sobě oba těsně přitiskl, potom pískl na prsty. Na kraji lesa se střelhbitě
objevil mrštný stín.
„Můj liščí odvoz už čeká,“ řekl Teo. „Buďte tu hodné, děti, a nezlobte dědečka. Spoléhám na vás. Gamut nanan!“ Vilík a Vilenka ještě Teovi zamávali, a pak se zase přitulili k dědečkovi u teplého ohně. „Budeš nám něco vyprávět, prosím?“
Mecháček podal každému vnoučeti ještě pořádný kus ořechového koláče.
Potom na chvíli zavřel oči, jako by se chtěl podívat dovnitř hlavy, a nakonec začal vyprávět divukrásný příběh.
Gamut nanan!
Šťastná hvězda pro Marušku smolařku
Nejdřív se ozvalo tupé bouchnutí. BUCH!
A hned po něm se ozval hlasitý pláč: „Mamiii!
Au-uuuu-vajs!“
Maminka hned nechala práce a utíkala tam, odkud se ozývalo kvílení. Její malá dcerka seděla před knihovničkou, usedavě plakala a držela se za čelo.
„Marie! Co se ti zase stalo?“
„Já jsem si chtěla – jenom – vytáhnout svoji – pohádkovou knížku – a – pak mi spadla na hlavu – ta tlustá – kuchařská kniha!“ vzlykala Maruška.
Maminka ji zvedla do náruče a odnesla ji do kuchyně. Tam přiložila Marušce na čelo sáček s ledem a vzdychla si: „Ach, ty moje malá chudinko!
Na mou duši, ty jsi Maruška smolařka.“
Bylo to doopravdy tak. Marušce se smůla lepila na paty. Jakmile přistoupila k otevřeným dveřím, šup, samy se jí zaklaply před nosem. Když všechny děti dostaly bonbon, na Marušku už žádný nezbyl. A když ležela pod spadaným listím psí hromádka, bylo jisté, že do ní Maruška šlápne. Jako by to nestačilo, Maruška měla neustále nějaké drobné úrazy: pokaždé se o něco bouchla,
něco si přiskřípla nebo se odřela. Pořád měla někde nějakou náplast.
Krátce před Vánocemi jela rodina k Maruščiným prarodičům – stejně jako
každý rok. Maruška ten malý selský statek milovala a vždycky večer doprovázela babičku na večerní obchůzce. „Dobrou noc, milá kuřátka!“ – „Hezky se vyspi, milá ovečko!“ – „Pěkně zavři oči, milá kravičko!“
Jenže jakmile dnes večer Maruška zavřela velká vrata od dvora, mihla se na
obloze jasně zářící šmouha. „Babičko, podívej, tamhle!“
„Páni, to je létavice!“ zasmála se babička. „Máš štěstí, Maruško, dneska si smíš něco přát.“
„Aha, tak já si přeju, abych už nemusela být Maruška smolařka,“ hlesla holčička smutně. Babička ji k sobě přivinula, aby ji utěšila, a řekla: „Ano. Přesně tak. To samé si přeji i já.“
„Babičko, vidělas, že ta létavice spadla přesně tamhle za lesík?“ zeptala se Maruška rozrušeně. „Mohly bychom se tam jít ráno podívat, jestli ji nenajdeme?“ Babička se zasmála a přikývla.
Druhý den ráno se Maruška a babička navlékly do teplých vysokých bot a kabátků. Potom se vydaly na cestu k lesíku. Maruška si včera dobře všimla, že létavice klesla za vrcholek obrovské staré jedle.
A přesně tam, v mechu, našla Maruška kamínek, který se stříbrně a zlatě leskl. Srdce jí samou radostí poskočilo.
„Myslíš si, že by to mohl být kousek té létavice?“ zeptala se Maruška.
„Mohl by být,“ zamyslela se babička. „To by ale znamenalo, že se naše přání už splnilo. Protože to není jen tak, aby nějaké dítě našlo uprostřed lesa kousíček šťastné hvězdy. K tomu je potřeba velké štěstí.“
„Máš pravdu – takže už nejsem žádná Maruška smolařka!“ zvolala její vnučka vesele.
