I just started walking and ended up at the sea
I’m looking at the coast from here
There’s endless sand and the rough wind
I’ m still looking at a desert
I wanted to have the sea so I swallowed you up
Bud I’m even thistier than before
Is what I know really the ocean?
Or a blue desert?
Kim N amjoon
Jsme-li spolu, i poušť se stává mořem
If we’re together, even the desert becomes the sea
PROLOG
Kael
Všichni jsou ve smutečním a z té záplavy černě mě bolí oči. Už je to nějaká doba, kdy jsem se ocitl uprostřed jednobarevnýho davu. Tolik jsem si zvykl na maskáče dennodenně nošený po celý léta, že dokonce i teď, když jsem odešel od armády, podvědomě hledám důvěrně známý strakatý vzor. Někdy se mi skoro zasteskne po dobách, kdy jsem nemusel přemýšlet, co si vzít na sebe. Kolikrát si při pohledu na bundu právě donesenou z čistírny vzpomenu na uniformu ztvrdlou od zaschlýho písku a bláta po dlouhým pochodu v žáru georgijskýho slunce. Zajedu dlaní pod triko a stisknu psí známky na řetízku. Abych se uklidnil? Abych se trestal?
Nejsem z těch vojáků, co se vytahují vojenskými známkami, aby v baru dostali pití zadarmo; nosím je proto, že rád cítím těžký kov na hrudi, ten pocit mě udržuje nohama na zemi. Nejspíš je už nikdy nesundám. Ráno v kavárně jsem si všiml, jak se mi Karina kouká na krk, určitě chtěla zjistit, jestli jsem si je sundal. Odpověď bude pokaždý ne.
„Je tu trochu chladno,“ řekne máma. Pustím známky a položím si ruce zase do klína.
„Nechceš půjčit bundu?“ nabídnu jí. Zavrtí hlavou.
„Těla se musí udržovat v chladu,“ uslyším důvěrně známý hlas.
„Pořád stejnej neřád, koukám.“ Vstanu a obejmu se se Silvinem. Je o poznání hubenější, než když jsme se viděli naposledy. Čelist mu trčí jak zlosynovi z akčního filmu.
„Já už jinej nebudu,“ praští mě do ramene.
Máma se na něj nespokojeně podívá. „Mohl by sis to odpustit.“ Vrazí mu ještě větší herdu.
„Kolikrát už jsem tohle slyšel?“ Silvin obejme mámu a jí se na rtech objeví úsměv.
Vždycky se jí líbil, i když se potkali jen párkrát a on se pokaždé choval jako spratek. Svým humorem černým jako bota nás dokázal rozesmát i v nejtemnějších okamžicích života, a taky proto jsem ho měl rád.
„Tak co, chlape, jak je?“ utrousím, i když vím, že právě zažívá větší bolest než většina lidí v kostele. Tak jako naposledy já.
Odchrchlá si a mrká zarudlýma očima. Nafoukne tváře, vyfoukne vzduch a pak odpoví: „Dobrý. Já… hm… je to dobrý. I když v tuhle chvíli bych to radši roztáčel ve Vegas s nějakou pornohvězdou a jejíma prachama.“ Rozpačitě se zasměje.
„My taky, to si piš,“ zavtipkuju, opatrně, abych se ho nějak nedotkl. Někdy je lepší klouzat po povrchu a tvářit se, že nic necítíte.
„Sedneš si vedle nás? Nebo už máš místo?“ zeptám se ho.
„Tohle není koncert, Martine,“ zasměje se a jde si sednout vedle mámy.
I když skrývá hluboký smutek, Silvinův přiškrcený
smích je jediným projevem radosti v celém kostele. Žal přímo kape ze stropu. Ten druh smutku, kdy vám krvácí srdce, smutek, kterýho se nezbavíte. Je na vás vidět. Tíha veškerenstva proudící žilami, těžce usazená na bedrech.
Silvin vzdychne a plnou vahou se opře v dřevěné kostelní lavici, jako by jí chtěl předat trochu své vnitřní tíhy. Tmavýma očima se dívá přímo před sebe, ztracený ve vzpomínkách, které odmítají zmizet a upírají mu jakoukoliv šanci na mír v duši. Je moc mladý na to, aby vypadal tak staře. Jak strašně zestárl od doby, kdy jsme mu říkali „Baby Face“, protože při první misi vypadal snad na patnáct. Ale teď se zdá starší než já.
Baby Face rychle zestárl toho dne, kdy se mu do tváře snesla z nebe sprška něčeho, co vypadalo jako kousky syrového tuňáka. Teprve při další explozi do mého mozku dorazila informace, že to není tuňák, že je to lidský maso. Stál jsem tak blízko, že mi na špičku vojenské boty dopadl něčí prst i se snubákem. A když se Johnson obrátil a zjistil, že už za ním nestojí Cox, jeho parťák v boji, tvář se mu úplně proměnila. V jeho očích jsem zahlédl nepatrný hasnoucí záblesk, když vytasil zbraň a pokračoval dál. Nikdy už se o Coxovi nezmínil a na jeho pohřbu nepromluvil ani slovo, když Coxova těhotná vdova plakala.
Když na to přijde, tenhle pohřeb je až děsivě podobný.
Ohlédnu se na hodiny. Není už čas začít? Chci to mít za sebou dřív, než mi opravdu dojde, co tady vlastně dělám. Všechny pohřby jsou stejný, přinejmenším ty vojenský; vlastně jsem od dětství na jiným než vojenským pohřbu nebyl. Od těch dob, kdy jsem ukončil základní výcvik, jsem jich absolvoval nejmíň deset. Desetkrát jsem oněmělý seděl v dřevěný lavici a pozoroval tváře vojáků hledících přímo před sebe, s ústy ze zvyku sevřenými
do pevné linky. Pohřební síně plný dětí motajících se u nohou dospělých, dětí netušících nic o životě, nota bene o smrti. Desetkrát jsem slyšel, jak kdosi v davu propukl v pláč. Naštěstí jen polovina zesnulých vojáků byli ženáči a měli rodinu, takže to znamenalo jen pět brečících manželek, jejichž život byl rozerván na kusy. Často jsem si říkal, kdy ty telefonáty ustanou. Kolik let bude trvat, než se přestaneme takhle scházet? Dokud z nás nebudou prošedivělí starci? Šel by Silvin na můj pohřeb, nebo půjdu na jeho pohřeb první já? Vždycky jsem na pohřby chodil, stejně jako Johnson, kterýho jsem zahlédl koutkem oka. Stanson, chovající v náručí právě narozeného syna, ten taky. Stále je u armády, ale i těch pár z nás, co už nejsme v aktivní službě, chodí pořád. Před pár měsíci jsem letěl do státu Washington kvůli klukovi, kterýho jsem sotva znal, ale Mendoza ho měl hrozně rád.
Dnes je tu víc lidí než obvykle. Vypadá to, že ten mrtvý voják byl hodně oblíbený. Nedokážu na něj pomyslet, na jeho jméno. Nedokážu to kvůli sobě ani kvůli mámě, kterou jsem vyzvedl v Riverdale a odvezl do Atlanty. Vždycky ho měla ráda. Všichni ho měli rádi.
„Ta paní, kdo to je?“ odkašle si máma a ukazuje mi ženu, kterou nepoznávám.
„Netuším, mami,“ zamumlám.
Silvinovy strašlivý oči jsou právě zavřený. Odvrátím od něj pohled.
„Tu ženskou určitě znám…,“ nedá matka pokoj.
Na pódium vystoupí muž v obleku. Přišel čas.
Přeruším ji. „Už to začíná, mami.“
Pohledem pátrám mezi lavicemi, jestli neuvidím Karinu; určitě tu je. Říkala, že přijde rovnou z kavárny. Máma vedle mě si znovu odkašle. V poslední době to dělá čím dál častěji. Kašle už skoro dva roky, možná déle.
Někdy to přejde a ona je ráda, že přestala kouřit. Jindy ji trápí vlhký kašel a pak brblá, že si rovnou mohla zapálit marlborku. Hádám se s ní půlku života, od té doby, co mi bylo deset a slyšel jsem doktora říkat, že přijde o plíci, když nepřestane kouřit. Podívám se na ni a ona si tiskne na ústa papírový kapesník a kašle ještě víc. Na chvíli zavře unavený oči a pak je znovu nepřítomně upře na pódium zasypaný květinami. Rakev je zavřená, samozřejmě. Nikdo nechce, aby děti koukaly na tělo k nepoznání.
Sakra, musím toho nechat. Proseděl jsem spoustu hodin u doktorů, jejichž úkolem bylo dát mě do pořádku, takže by člověk řekl, že tyhle myšlenky budu líp zvládat. Nefunguje to; techniky, co nás učí, jsou na nic. Temnota se mě umíněně drží dál. Možná bych měl chtít po vládě, aby mi vrátila prachy za všechny ty terapie? Zaplatili mi péči, to jo, ale bylo to k něčemu? Evidentně ne. Ani u Silvina, ani u mě, ani u těla v rakvi na pódiu.
Zkuste počítat, doporučovali mi, když se moje myšlenky ubíraly tímhle směrem.
Počítejte a myslete na něco, co vám dělá radost nebo přináší klid. Na zemi pod svýma nohama, myslete na to, že teď jste v bezpečí, hučel do mě terapeut.
Když hledám klid, myslím na ni. Od chvíle, kdy jsem ji poznal. Trvá to jen tak dlouho, dokud se nedostaví realita a já se chci trestat za to, že ona už se v mém životě nevyskytuje, a pak se propadám do temnoty ještě hlouběji.
Zpytování vlastní duše nemám šanci dokončit.
„Prosím, posaďte se, můžeme začít.“ Hlas ředitele pohřebního ústavu zní procítěně. Nejspíš to říká několikrát týdně.
Místnost se ztiší a smuteční obřad začíná.
Po obřadu zůstaneme sedět, zatímco někteří se staví do fronty k poslednímu rozloučení s nebožtíkem. Silvin zachytí můj pohled a ukáže nahoru, jako by se mi
pokoušel něco naznačit. Zvednu hlavu a někdo mi poklepá na rameno. Lhal bych, kdybych nepřiznal, že jsem na okamžik zadoufal, že je to Karina. I když vím jistě, že se to nepotvrdí.
A samozřejmě to není ona. Je to Gloria, stojí za mnou v černých šatech s našitými bílými kvítky. Myslím, že v těch šatech jsem ji viděl na všech deseti pohřbech. Celý dnešek stál za všechny prachy, od setkání s Karinou v kavárně dneska ráno, setkání se Silvinem, přes to, že mi někdo vyfoukl ten super čtyřpokojový byt kousek od základny – a k tomu všemu Gloria. Musím myslet na jejího manžela. Pořád jsem se ještě nesmířil s tím, jak to s ním dopadlo. Je to mnohem těžší než cokoliv, co jsem kdy v životě udělal.
„Ahoj, Glorie.“ Vstanu v lavici a obejmu ji. Gloria mi vrátí objetí, pustí mě, a pak mě obejme znovu.
„Jak se máš? Dělala jsem si o tebe starosti. Vůbec mi nebereš telefon,“ nakrabatí ustaraně obličej. „Prevíte,“ podívá se mi přímo do očí.
„Nevím, kam dřív skočit, a víš, jak nerad telefonuju.“
Zakoulí tmavýma očima. „Děckám taky chybíš, víš to? Pořád se na tebe vyptávají.“
Děti. Hrdlem mi stoupá nakyslá pachuť výčitek.
„Taky se mi po nich stýská.“ Sklopím oči k jejím nohám, kde bývá obvykle nalepený ten nejmladší. „Tak já se někdy ozvu, jsem fakt moula,“ opáčím s úsměvem. Kývne a tváří se o něco míň vyčítavě.
„To si teda piš,“ souhlasí a přitom se směje. „Strejda Moula by se mohl přemoct a občas děckám zavolat.“ Důkladně si mě prohlíží. „Já tě napřed ani nepoznala. Kvůli tomuhle.“ Dlaněmi mi přejede po strništi na bradě.
„No jo. To víš, jsem na svobodě, tak si dělám, co chci.“
„Jsem ráda. Je fajn tě zase vidět. I když zrovna na takovém místě. A ty…“ Podívá se na mámu a máma, aniž by přerušila hovor s nějakou svou známou, Glorii obejme a políbí ji na tvář.
„Karina vypadá skvěle.“ Gloria našpulí rty a zahledí se mi do očí. „Vždycky vypadá skvěle, ale teď…“
Odmlčí se a já uhnu pohledem.
„Vypadá šťastně. Fakt že jo.“ Usmívá se.
Gloria měla Karinu vždycky ráda a doneslo se mi, že se pořád kamarádí; drby se ke mně dostanou i teď, když jsem se odstěhoval daleko od základny.
Šťastně?
Dneska ráno nemohla vypadat míň šťastně, ale třeba to bylo tím, že se chovala odtažitě. Ne že bych si to nezasloužil.
Pohledem přelétnu prostor kostela, jestli nezahlédnu Karininy vlasy. Má je zase hnědý. „Odstín přesně mezi kaštanovou a čokoládovou,“ jak mě kdysi poučila. Její oblíbená barva, když se cítí v pohodě. Barvit si vlasy podle duševního rozpoložení, to byl takový její rituál. A další drobnosti, kterými se snažila získat nad sebou kontrolu přestrojenou za štěstí.
„Jo. Jsem rád, že je šťastná,“ přitakám. „Ráno jsme se viděli.“ Ani nemusí říkat, že to ví. Vidím, že to na ni neudělalo žádný dojem.
„Děti jsou tu s tebou?“ změním téma. Znovu protočí panenky a zavrtí hlavou.
„Ne. Zůstaly s mámou v Benningu. Řekla jsem si, že už těch pohřbů na ně bylo dost.“
„To asi na nás na všechny.“
„Máš recht.“
Přistoupí k nám nějaká paní a obejme Glorii. Zřejmě se znají a začnou si vykládat. Máma je stále pohroužena do hovoru se známou, a tak se jdu zase podívat po
Karině. Jak to, že jsem ji ještě nezahlédl? Kostel přece není tak velký. Ale Karina je mistr kamufláže, dokáže být neviditelná uprostřed davu.
Zatímco se zaobírám úvahami o Karině, z šumu zdravících se a kondolujících návštěvníků ke mně pronikne mámin hlas.
„Mikaeli, jak že se jmenuje ta škola, kam chce jít tvoje sestra?“ zeptá se a tváří se bezradně, přestože jsme to probírali už stokrát.
„MIT,“ odpovím ženě, se kterou se baví – je to Lawsonova máma. Určitě je lepším člověkem než její syn, ovšem k tomu není potřeba žádného úsilí. Po posledních několika letech a dvou misích v Afghánistánu znám Lawsona líp než jeho vlastní matka. Snad nikde k sobě lidi nemají tak blízko jako ve válce, tedy kromě smrti. Což jsou v mém případě neoddělitelné věci.
„No jasně. MIT. Ona je letos nejlepší ve třídě a loni taky byla. Ještě si dva roky počká, ale byli by blázni, kdyby ji nepřijali.“ Máminy černé vlasy vyklouznou ze spony, co obvykle nosí. Kudrny, které jsem jí pomáhal nakulmovat, se uvolní. Zvednu ruku, abych jí odhrnul vlasy z tváře. V duchu se mi vybaví vzpomínka na Karinu, když se smála mým prstům popáleným od kulmy. Tenkrát jsem pochopil, že je to nejhodnější, nejobětavější člověk, protože se nabídla, že mě naučí, jak mámě nakulmovat vlasy, když jsme si všimli máminých popálených rukou. Mámě se někdy ráno tak třásly ruce, že si nedokázala vlasy natočit sama, ale umíněně odmítala požádat o pomoc.
Nejezdím domů tak často, jak bych měl, ovšem když přijedu a nakulmuju mámě vlasy, udělá jí to ohromnou radost. Prý ze mě jednou bude dobrý táta, říká. Karina to taky říkala a v očích měla takový věštecký výraz. Jak to vypadá, do budoucnosti nevidí, a stejně tak ani máma,
protože pořád doufá, že se ode mě dočká vnoučat, co ponesou jméno naší rodiny. Tak to ani náhodou. Nedopustím, aby svět trpěl pokračovateli mých genů.
S povzdychem sáhnu do kapsy pro mobil a ze zvyku zkontroluju zprávy, mezitím koukám kolem sebe. Už tu není tak plno, takže Karinu bych mohl snáze najít. Ale buď tu není, nebo se vynoří z nějakého kouta, kde se schovávala. Tedy pokud nevyklouzla ven, a jak ji znám, je to docela možný…
„Tak jsem tady, Dory.“
Tichý Karinin hlas mi způsobí šok a zároveň mě zalije úleva.
„Tady jsi. Všichni o tobě mluví a teď tě máme,“ prohlásí máma.
Karina svraští obočí a zavrtí hlavou. „Lidi toho napovídají.“
Ústa se jí zvlní úsměvem, ovine paži mámě kolem ramenou, sáhne jí do vlasů a rozepne sponu. Něžnými prsty smotá pramen vlasů a znovu je hezky sepne tak, jak to já nikdy nedokážu. Za tu dobu jejich vztah urazil dlouhou cestu. Hodně mě trápí svědomí, že od tý doby, co se stala ta věc, se Karina v mámině životě nevyskytuje.
Máma už autem nejezdí a na rozdíl od Glorie, která těch deset minut za Karinou dojede, máma za volant nikdy nesedne. Tedy bez obav. Seznam neodpustitelných chyb, kterých jsem se vůči ní za posledních pár let dopustil, pořád roste. A to i přesto, že každý žijeme svůj život.
„Nechceš jít ven?“ zeptá se Karina mámy. „Začíná tu být trochu nedýchatelno.“ V zelených očích se jí odráží vitrážový kostelní okno.
Máma následuje Karinu a obě se po mně ohlédnou, když zůstanu stát.
„Co ty?“ osloví mě svorně.
„Mám jít s vámi?“ pohlédnu na Karinu.
Vrátí mi pohled, lehce pootevře rty, ale nic neřekne.
Zamíříme k východu a v tu chvíli mi v ruce zavibruje mobil. Chci odpovědět a zachytím Karinin pohled. Div mobil neprobodne očima, je to její největší nepřítel. Čeká, že to jako vždycky zvednu, a tak hovor ignoruju a nespouštím z ní pohled. Olízne si rty, v očích má překvapení a výraz vítězství. Beztak volal jen nějaký dodavatel.
„Jdeme?“ prohodím ve snaze udržet si pozici v její hře. Kývne a za doprovodu zvonů na věži nás vyvede z kostela.