Předmluva
Středoevropské lesy vždy byly domovem desítek tisíc živočišných arostlinných druhů. Nastává tedy základní otázka, kde má průvodce lesem začít akde skončit. Při každé procházce lesem totiž můžeme objevit vždy jen zlomek celé rozmanitosti. Žijí zde zvířata arostliny vyskytující se hojně, ale také druhy omezené jen na určité oblasti anebo aktivní pouze vnočních hodinách. Zvláště zajímavé jsou pochopitelně druhy, které mají navzdory svému vzácnému výskytu či problematickému průběhu životního cyklu něčím výjimečné chování nebo jsou pro lesní ekosystém velmi důležité. Proto bylo nutné některé živočichy arostliny vynechat, ikdyž jsou pro les stejně významní jako ti popsaní. Na druhé straně, takovýto přístup často bývá nutný ive vynikajících vědeckých encyklopediích. Co byste však měli ještě vědět, je, že ve střední Evropě dosud nebyly objeveny všechny druhy, které zde žijí. Místními lesy tak můžete procházet spodobným zaujetím anapětím, jako kdybyste se pohybovali například vamazonském pralese.
Je líska vlese nevýznamnou dřevinou? Právě naopak. Vtéto knize jen přenechala prostor rovněž velmi hojné, ale mnohem méně známé krušině.
Rozhodl jsem se vytvořit výběr, který bude obsahovat od každého něco. Na své další poznávací procházce tak můžete s tímto průvodcem v ruce objevovat a určovat nejen široce rozšířené, ale také vzácné druhy.
U některých rostlin najdete poznámku o jejich jedovatosti. Budete-li mít v tomto ohledu pochybnosti u dalších druhů, pro jistotu k nim přistupujte, jako by byly rovněž nepoživatelné.
V případě jedlých rostlin, nebo jejich částí, je tato informace v jejich popisu přímo uvedena.
Popis každého druhu zahrnuje jeho odborné latinské jméno a zařazení do čeledi. Následující text poskytuje informace o některých širších souvislostech, ale také řadu méně známých detailů. Ve sloupci Znaky najdete vybrané charakteristiky důležité pro zařazení, případně podobný druh a jeho odlišnosti, aby nemohlo dojít k záměně. V závěrečné kapitole se ponoříme hlouběji do lesního ekosystému – respektive toho, co z něj zůstalo po dlouhodobém působení člověka. Podle informací, které se zde dočtete, i z vlastního pozorování, pak posuďte sami, jak se lesy přirozeně či hospodařením člověka proměnily. Přeji vám hodně radosti z objevování přírody.
Peter Wohlleben
Srna asrnec srezavohnědou letní srstí.
Znaky:
Srst rezavohnědá (vlétě) až šedohnědá (vzimě), na zadku se sněhobílou skvrnou, srnčata zhruba do 2 měsíců skvrnitá; hmotnost zřídka přesahuje 30kg, samci skrátkým jednoduchým parožím, které na podzim shazují.
Srnecobecný
Capreolus capreolus| jelenovití
Srnec obecný je naším nejmenším zástupcem jelenovitých. Jako typický obyvatel lesa je samotář; jedině vrozsáhlé zemědělské krajině, která se podmínkami poněkud podobá stepi, tvoří stáda. Samice (srny) nechávají svá mláďata vprvních týdnech po narození vúkrytu avydávají se shánět potravu. Proto byste nikdy neměli odebírat zlesa srnčata, která vypadají opuštěná.
Ina našem území je tento druh běžný, všude od nížin až do hor. Srnec je však mistrem ve schovávání– zpřibližně 50 zvířat na kilometr čtvereční jich při cestě lesem potkáte skutečně málo. Pouze jejich bekání, připomínající trochu psí štěkání, je prozradí, pokud jsou vyrušeni acítí se vohrožení.
Nádherný exemplář jelena evropského–pro laně naprosto neodolatelný.
Smrk poškozený loupáním aokusem jeleny. Strom začne hnít anakonec se zlomí.
Jelenevropský
Cervus elaphus |jelenovití
Jelen evropský je původně stepním druhem ajako správný obyvatel stepí vytváří stáda. Vdůsledku lovu aochuzení zemědělské krajiny se uchýlil do lesů. Zde tito až 150kg vážící býložravci způsobují značné škody na velkých imalých stromech. Jeleni se na rozdíl od srnců nepasou pouze na porostech trav, bylinách avýhonech stromů, ale ožírají také kůru, což vede krozvoji hniloby akmeny se stávají zhospodářského hlediska bezcennými.
Pro mnoho lovců představuje jelen nejžádanější trofejní zvíře, ztohoto důvodu mu zajišťují vlesích potravu. Stavy jelení zvěře tak vposlední době velmi výrazně vzrostly. Abez predátorů živících se jelení zvěří se tato situace sotva změní, proto jsou tak důležité aktivity ochranářů přírody směrem knávratu azachování přítomnosti rysů či vlků vnaší krajině.
Znaky:
Srst jelenů alaní podobně zbarvená jako usrnců, podle sezony rezavohnědá až šedohnědá, kolouši výrazně skvrnití do 2až3 měsíců; usamců se spřibývajícím věkem vyvíjejí stále mohutnější parohy.
Znaky:
Srst přes léto rezavě červená sbílými skvrnami, v zimě hnědošedá, časté anomálie ve zbarvení. Velikost mezi srncem ajelenem (výška vkohoutku do 1 m), možnost záměny sjelenem sikou (Cervus nippon), ten ale postrádá šavlovité paroží vyskytující se ustarších samců daňka.
Daněk nese na rozdíl od siky často výrazně šavlovitě prohnuté parohy.
Sika, rovněž nepůvodní druh.
Daněkevropský
Dama dama, syn. Cervus dama | jelenovití
Daňčí zvěř pochází zoblasti Malé Asie ado Evropy byla přivážena achována, případně ivypouštěna do volnosti jako lovný druh jelenovitých. Dělo se tak ve vzrůstající míře od 17.století. V současnosti se tato zvěř stále chová především voborách; existují také daňčí farmy.
Na některých místech se vyskytuje ive volné přírodě, obývá prosvětlené listnaté asmíšené lesy. Na našem území nalézá vhodná stanoviště vteplejších oblastech, přibližně do 500 m nadmořské výšky. Tam, kde daňci obývají lesní porosty spolu se srnci, znamená to velkou zátěž pro les– daňci mnohde sežerou prakticky veškeré mladé stromky aze starších stromů loupají kůru.
Prase divoké má velmi dobrý čich asluch, proto se vlese dokáže lidem vyhýbat.
Prasedivoké
Sus scrofa | prasatovití
Prase divoké občas ovládne titulní strany: tento bystrý všežravec, jehož domovem jsou lesy, nejen působí škody na zemědělských pozemcích, ale občas zabloudí také do zahrad udomů. Příčinou by mohlo být isamotné zemědělské hospodaření– rozsáhlá pole skukuřicí totiž nabízejí prasatům bohatý zdroj potravy, což také mohlo vést kpřemnožení prasat. Ve skutečnosti za ním spíše stojí masivní přikrmování zvěře myslivci, kteří nechali stavy prasat příliš stoupnout. Divoká prasata mají ráda změnu, proto poté, co se nažerou kukuřice, zryjí část louky nebo pole, aby si nachytala žížaly či myši pro zpestření jídelníčku. Vkvětnu někdy ukořistí isrnče. Vmístech, kde se vlese po delší dobu zdržovalo stádo prasat, zůstává ještě celé hodiny poté ve vzduchu pach připomínající polévkové koření.
Znaky:
Mladá zvířata (tzv.letošáci) spruhovanou srstí, později hnědá,dospělá zvířata jsou černošedá. Prase divoké se podobá praseti domácímu, které zněho bylo vyšlechtěno. Samčí jedinci (kňouři) mají ostré špičáky, kterépoužívají jako zbraně.
Vlcijsouvelmispolečenskázvířata;žijívesmečkáchspřísnouhierarchií.
Znaky:
Srstvětšinoušedá, zbarvenísealemůže měnitodhnědého počerné.Vzezřením sepodobávelkému domácímupsu,alemá širšíhlavuamenšíuši. Huňatýocasčastonosí vzpřímeně.
Vlk obecný
Canis lupus |psovití
Kudy chodí vlk, tam roste les– říká staré ruské přísloví. A má pravdu. Vlk vpodstatě vyhání velké býložravce zdubového a bukového zmlazení, aby mohly stromky růst azvěř je okusem neohrožovala. Vtěchto houštinách se totiž srnci, jeleni adivoká prasata cítí nejistě, protože by se knim mohli vlci nepozorovaně přiblížit. Proto se zvěř zdržuje raději na okraji lesa nebo mimo lesní porosty.
Poté co byl vlk na našem území vminulosti vyhuben, znovu proniká do některých pohraničních regionů (např. Moravskoslezské Beskydy, Javorníky, Šumava), zpravidla ale jen dočasně. Někteří lidé zcela zbytečně podněcují strach ztéto největší psovité šelmy, předka domácích psů, od nichž se však vpodstatné věci liší: vlci jsou plaší, zlidí mají strach. Přesto je někteří lovci berou jako konkurenci adochází kilegálním odstřelům.
Zaslechla tato liška myš? Myši patří kjejí oblíbené potravě.
Liškaobecná
Vulpes vulpes| psovití
Liška obecná byla až do návratu vlků arysů největší pozemní šelmou dosud divoce žijící vnaší krajině. Jde osamotářské zvíře, spřevážně noční aktivitou. Také ona byla všemi možnými prostředky potlačována, úplným vrcholem se stalo plynování liščích nor. Přesto druh přežil aprokázal tak svou výjimečnou přizpůsobivost. Vsoučasnosti jde onejběžnější divoce žijící psovitou šelmu, vyskytující se od nížin až do hor, arozšířila se též vřadě evropských států. Někdy zabloudí ido lidských sídel, kde se přiživuje na odpadcích. Opakované tvrzení onegativním vlivu na vzácné druhy ptáků hnízdících na zemi je přehnané: ve volné přírodě se lišky živí hlavně myšmi (či jinými hlodavci) ažížalami. Dokonce ivzimě dokážou najít drobné savce. Svýma velkýma ušima zaslechnou myší pískání, vyskočí do vzduchu aprorazí sněhovou pokrývkou přímo ke kořisti.
Znaky:
Srst světle rezavohnědá, spodní strana (hrdlo, břicho) bílá, silný huňatý ocas. Štěká chraplavým avysokým hlasem (jakomalý pes).
Rysi potřebují obrovská teritoria ovelikosti více než 50 km2
Znaky:
Srst narezle hnědá (vlétě) až šedohnědá (vzimě), většinou se zřetelnými hnědými až červenohnědými skvrnami, spodní strana světlejší až bílá. Uši skoncovým chomáčkem černých chlupů, „uťatý“ ocas. Tělo velikosti zhruba ovčáckého psa.
Rysostrovid
Lynx lynx | kočkovití
Rys ostrovid, největší evropská kočkovitá šelma, byl unás stejně jako vlk dlouhou dobu vyhuben. Živí se převážně srnci,ročně může ulovit průměrně 50 jedinců. Vblízkosti lidských sídel může ale sežrat iovci nebo kozu, proto byl dříve některými zemědělci pronásledován. Mezitím znovu osídlil téměř všechna středně vysoká středoevropská pohoří ataké alpský prostor, ovšem pouze vnepatrných až vytrácejících se počtech, snejasnou vyhlídkou do budoucna. Jelikož se nešíří tak dobře jako vlk, mají vjeho případě smysl různé repatriační projekty. Majitelé koček sídlící na okraji lesa se opřítomnosti rysa vdaném území dozvědí právě od svých domácích zvířat. Jakmile se tato velká kočka pohybuje vokruhu několika kilometrů kolem domu, malé kočky se zpravidla ani neodváží vyjít před dveře.
Troudnatec pásovaný vychází zkmene vždy vodorovně.
Troudnatecpásovaný
Fomitopsis pinicola| troudnatcovité
Troudnatec pásovaný náleží kněkolika málo druhům, jejichž plodnice mohou dosahovat stáří imnoha let.Kolonizuje poraněné stromy všech druhů, upřednostňuje však buky asmrky. Pomocí svých hyf se dostává do dřeva arozkládá vlákna celulózy. Následkem toho se kmen uvnitř drolí na hnědé kostičky arozpadá se. Zvenku se projeví tvorbou polokruhovitých talířovitých plodnic, znichž vypadávají spory rourkami směřujícími dolů. Pokud strom padne, troudnatec rourky uzavře avytvoří nové talířovité plodnice kolmo kpředchozím, tedy opět vodorovně se zemí. Důvod: ze starých, našikmo probíhajících rourek výtrusy už nemohou vypadat, proto houba musí vytvořit nové.
Znaky:
Plodnice polokruhovité, přisedající širokou stranou ke kmeni. Zbarvení horní strany od čistě červené až po černou jen snačervenalým okrajem. Na spodní straně póry, barva od bílé až po šedohnědou. Velikost plodnic až 30cm.
Čerstvé smrkové výhony jsou jedlé abohaté na vitamin C.
Smrk má protáhlé šišky, které padají zestromu vcelku.
Smrkztepilý
Picea abies |borovicovité
Smrk je strom tajgy– má rád chlad avysokou vlhkost. Kromě severských oblastí se vpřírodě vyskytuje přirozeně pouze vnejvyšších polohách středně vysokých pohoří avalpském prostoru (unás na horských svazích), kde panují podobné klimatické podmínky. Při pěstování smrku vnižších polohách stromy sice rostou rychleji ado větší výšky vlivem delší letní sezony, stávají se tak ale zranitelnějšími například při vichřicích. Navíc smrk bývá často vysazován na zhutnělých, dříve zemědělsky využívaných plochách, kde zakořeňuje pouze mělce asnáze se tak může vyvrátit. Proto získal přívlastek „mělce kořenící“, ačkoli vpřirozených podmínkách je schopný zapustit kořeny ivelmi hluboko. Vyšší teploty na těchto stanovištích zároveň způsobují, že smrky trpí nedostatkem vody. Lýkožrouti pak mohou vyprahlé stromy snadno napadnout azpůsobit až jejich úhyn.
Znaky: Borka hnědá, bez hlubších trhlin, jehlice špičaté apichlavé. Šišky dlouhé až 18cm (anarozdíl odjedlovýchje nacházíme spadlé nazemi).