CELESTRIE
POHOŘÍ BELTZA
TOR PANSTVÍ
ALLUVION
HVOZD SARGA
HÁJ SIVA
ŘEKA SINEN
ZÁTOKA ZELEN AFELION
KRÁLOVSTVÍ
SRDCE
DIVOČINA CINTA
LESY
Moc vám děkuji za to, že jste se rozhodli přečíst si Výzvu Sluneční královny. Tato kniha bude první ze zamýšlené čtyřdílné série. Ale neříkám, že se to nemůže změnit! Z téhle knížky mám velikou radost a vás čtenáře vybízím, abyste se během četby pokusili objevit spoustu skrytých hádanek. Některé odpovědi se vám odhalí už zde, jiné ale až v následujících dílech… A že se máte na co těšit! Doufám, že se vám bude příběh líbit stejně jako mně.
Tahle série se rozhořívá poněkud pomaleji, vše se pořádně rozžhaví až v následujících knihách (slibuji). Ti, kteří mají zájem, si níže mohou přečíst varování před citlivým obsahem, jinak ho ale můžete přeskočit rovnou k první kapitole.
S láskou, Nisha
Upozornění na citlivý obsah: Předem varuji, že tenhle román je pro dospělé a nechybí v něm smrt, krev a zabíjení. Objevuje se i zmínka o sexuálním napadení z minulosti, jeho průběh ale popsán není. Nechybí běžné kletby a pár hrubých slov.
Ta mrcha mi vzala mýdlo. Prohrabuju se malou dřevěnou skříňkou, ve které mám pár svých pozemských statků. Ošuntělou tuniku. Jedny ponožky. Pár odrbaných knížek, které jsem přečetla tolikrát, že z nich zůstal prakticky jen prach. Ale mýdlo tam není.
„Já ji zabiju,“ mumlám si, když vysypávám obsah skříňky na úzkou postel. „Pořežu v obličeji. Rozpárám odshora až dolů. Já ji…“
„Je to jen mýdlo, Lor.“
Ustanu v činnosti a prudce se k Tristanovi otočím. Opírá se o stěnu s rukama založenýma na prsou a nohama překříženýma v kotnících. Do očí mu spadá chomáč černých vlasů, na rtech mu pohrává lehký úsměv.
Celá se osypu při vzpomínce, co jsem musela podstoupit, abych si mohla dopřát luxus ve formě
jediného kousku mýdla. Když jazykem přejedu po zadní straně zubů, stále cítím nakyslou, zkaženou chuť dozorcova potu… Nemysli na to!
„Není to jen mýdlo,“ syčím. „Víš vůbec, co jsem musela dělat, abych…“ Když mu povadne úsměv, zmlknu. Bratr přimhouří oči, spustí paže podél těla a popojde ke mně. Je o zhruba čtvrt metru vyšší než já, šlachovitý, hubený a nebýt tmavých kruhů pod očima, byl by neuvěřitelně pohledný – čehož si je velice dobře vědom.
„Co jsi dělala? Bylo to s Kelavou?“
Zachytím pohled své sestry. Willow sedí na pryčně hned vedle té mojí, zažíváme chvilku vzájemného porozumění. V jejích velkých tmavých očích je patrný strach, který se odráží i v těch mých.
„Nic,“ odpovím. To poslední, co teď potřebuju, je, aby si Tristan došlápl na ředitele věznice a hájil mou čest.
To, co mě Kelava přinutil dělat, není nic nového.
Nebylo to poprvé, co jsem si v tomto prostředí musela něco vysloužit, a pokud díky tomu získám, co potřebuji, abych v Nostraze přežila byť jediný další den, udělám to znovu a znovu. Tristan to myslí dobře, ale někdy zapomíná, co obnáší život mezi těmito tísnivými kamennými zdmi.
„Lor,“ řekne Tristan varovným tónem.
„Prostě to nech plavat, dobrá? Bude lepší podrobnosti nevědět.“
Zacuká mu ve tváři, v očích mu zajiskří. Sice se mě snaží chránit, ale někdy jsem radši, když se stará sám o sebe.
Willow se zvedne z pryčny a opráší si šedou tuniku z tenké látky, jako by ji tím mohla zbavit všech nečistot. Místnost je přecpaná desítkami dalších postelí, které lemují všechny stěny. Strop je tak nízký,
že Tristan musí ohýbat krk, aby se nepraštil do hlavy. Přikrývky, které mohly být v určité obskurní době své existence bílé, doplňují vybledlé šedavé polštáře nízké tak, že nedává smysl, aby tu vůbec byly. Když máte štěstí, dostane se vám luxusu ve formě hrubé vlněné deky, což je ovšem požitek asi stejně tak vzácný jako můj kousek mýdla. Kdo má deku, co není děravá jak řešeto, jako by se mu dostalo požehnání bohyně Zery. „Pojďme se nasnídat. Seženeme ti jiné mýdlo,“ špitne Willow, když se do mě zavěsí. Neupravené splihlé vlasy jí sahají těsně pod uši. Takhle jí stačily dorůst po poslední epidemii vší, kdy nám všem dozorci oholili hlavy. Celé týdny jsme pak vypadali jako armáda brambor zabalených do beztvarých šedivých pytlů. S ušklíbnutím si prohrábnu vlasy. Stejně jako oba sourozenci je mám černé jako noc, ale narostly mi o trochu víc než Willow, dosahují téměř k bradě.
Delší než do půlky zad jsem je nikdy neměla. Jenže to už bylo před mnoha lety, a i tehdy byly tak suché a roztřepené, že mi na polštáři po probuzení zůstávaly pramínky vlasů připomínající hnízdo vysušených červů. Dnes už vypadají o něco zdravěji, jenže Nostraza je čím dál přeplněnější a zamořenější chorobami, takže další epidemie vší je na spadnutí. Je zázrak, že ještě nenastala.
Přikývnu, vyvléknu ruku z ohbí sestřina lokte, nacpu věci zpátky do skříňky a dvířka zabouchnu tak prudce, až se na nožkách celá zatřese. Problém je, že na ní není zámek. Tady vlastně nikomu nic nepatří. Vše je jen na čas zapůjčeno, včetně našich těl a rozhodně i duší. To jediné, čeho se věznitelé zatím nezmocnili, je moje mysl, ačkoli mi s každým dalším rokem připadá, že už to není tak docela pravda.
Tristan a Willow jdou přede mnou, kráčím za nimi potemnělou úzkou chodbou, na cestu nám svítí
poblikávající nástěnné svícny. Kamenné stěny jsou hladké a vlhce se lesknou. Vlhkost, která v Nostraze panuje neustále, rozhodně nepochází jen z vody, tím jsem si jistá. Už dávno jsem sama se sebou uzavřela dohodu, že se nebudu příliš zabývat tím, co asi tak může mezi kamennými bloky prosakovat. Právě díky takovýmto nesčetným drobným sebeklamům jsem schopná čelit dalším dnům.
Kvůli mně na snídani dorazíme pozdě a nejspíš na nás nic nezbyde. Bratr se sestrou si nebudou stěžovat ani mě obviňovat, ale nějak jim to musím vynahradit.
Když míjíme další cimru, nahlédnu dovnitř, protože vím, že tady přespává ta mrcha Jude. Možná jí taky něco ukradnu, abychom si byly kvit. A třeba ve své skříňce ukrývá moje mýdlo. Určitě je tak blbá, že ho schovala někam, kde ho může kdokoli najít. Už už se chystám rychle vklouznout do místnosti, když mě Tristan chytne za ruku.
„Nech to být. Nestojí to za to.“ Pohlédnu mu do očí a vzkypí ve mně hněv usazený uprostřed mé hrudi, kde připomíná kámen vystavený obrovskému tlaku. Akorát že tenhle nerost žádná budoucnost v podobě zářivého diamantu nečeká. Tristan to nechápe. Patří totiž v téhle zaplivané díře k těm privilegovanějším. Na vězně je silný a zdatný, nemluvě o kouzlu osobnosti, takže si většinu dozorců omotal kolem prstu. Přezdívají mu princ Nostrazy, aby ho zesměšnili, ale jelikož na hru přistoupil, má navrch on.
„Seženu ti jiné.“ Jeho výraz zjihne. „Slibuju.“
Přestože jsou dozorci Tristanovi nakloněni, na mě ani Willow se jejich přízeň nevztahuje. Naše rodinné pouto zůstává tajemstvím kvůli bezpečí, takže on za nic nemůže, přesto někdy velice nelibě nesu, že to
tu má o tolik snazší. Ale to bych byla nespravedlivá. Tristan od samého počátku dělá vše pro to, aby nás obě ochránil.
„Dobře,“ řeknu a silou vůle potlačím pláč. Naučila jsem se slzy drsným způsobem zadržovat a schovávat na příště. Jsou užitečné pouze jako zbraň.
Ale někdy nastanou dny, které jsou náročnější než obvykle.
Můj permanentně prázdný žaludek a vyschlé hrdlo připomínají tu nejhlubší suchou jeskyni. Hojící se rány na zádech od bičování, které jsem si vysloužila před dvěma týdny, stále při prudkém pohybu bolí.
Bičování bylo trestem za to, že jsem „nešťastnou náhodou“ převrhla misku horké polévky do klína obzvláště surovému dozorci. Zasloužil si to, ničeho nelituju. Doufám, že se mu scvrknou koule a pak odpadnou.
Dnes pociťuju dusivou tíži každičkého z dvanácti roků, které jsem strávila za zdmi této věznice. Dvanáct let za zločin, kterým bylo mé pouhé narození.
Za to, že nosím znamení zničeného dědictví, o které jsem nežádala a nikdy mu pořádně neporozuměla.
Každičkou vteřinu. Každou minutu myslím na den, až budu konečně volná. Zdá se mi o něm a vidím ho, i když bdím. Cítím ho až v morku kostí. Až se odsud jednoho dne dostanu, zaplatí král Aurory za všechno, co ukradl. Za vše, co provedl.
Ale jen tak někam utéct nejde. I kdybych to dokázala, nemůžu odejít bez Tristana a Willow. Bez nich bych nebyla svobodná.
Jednou přijdu na způsob, jak nás odsud dostat všechny tři.
Kráčíme dál chodbou, pak mě Willow vezme za ruku a ustaraně se na mě podívá. Z naší otrhané trojice má nejmírnější povahu. Navzdory zničující
drsnosti vězeňského prostředí zůstává dobrosrdečným motýlem, který potřebuje mou ochranu. A tak zatímco se tu dusíme, dělám maximum pro její bezpečí. Aspoň do té míry, jakou mi umožňuje život v místě, kde nemáme vůbec nic.
Ale staráme se jeden o druhého, a někdy nastanou chvíle, kdy já potřebuju ji.
Po chvilce mě někdo štípne do zadku, tak se prudce otočím s napřaženou pěstí, připravená zasadit zdrcující úder. Když spatřím Aera, zavrčím a stejně se po něm oženu. Vyhne se ráně, která ho mine o pouhý vlásek, a na tváři se mu rozlije široký úsměv.
„Ale no tak, Lor, cožpak takhle se zachází s nejoblíbenějším spoluvězněm?“
„Nejoblíbenějším,“ prohlásím výsměšně a otočím se. Jenže on mě čapne kolem pasu, přitáhne si mě k hrudi a zaboří mi bradu do ohbí krku. Cítím, jak se kření na Tristana a Willow.
„Minutku se zdrží.“
Willow si ode mě pohledem vyžádá souhlas, tak přikývnu. „Hned přijdu. Pár šutráků mi nechte.“
Willow odfrkne nad žertovnou přezdívkou pečiva v kantýně, zatímco Tristan Aera probodává varovným pohledem.
„Jen běž,“ uklidňuju ho. „Jsem v pohodě.“
„Jestli jí ublížíš, zabiju tě,“ řekne Tristan, načež obrátím oči v sloup a vymaním se z objetí.
Aero zvedne ruce na znamení, že se vzdává, usmívá se ještě víc. „Jasně, šéfe.“
„Tak už jděte,“ pronesu, načež se Tristan a Willow otočí a pokračují dál chodbou, dokud nezmizí za rohem. Ale ještě předtím vrhne Tristan na Aera další varovný pohled.
Jakmile jsou pryč, obtočí mi Aero opět paže kolem pasu, přitiskne mě ke stěně a prudce mě začne líbat
na ústa. Je o pár palců vyšší než já, štíhlý a dlouhonohý. Na prahu věčného hladovění nemá v Nostraze nikdo kosti obalené přebytečným masem. Přejede mi dlaněmi po zadku dolů ke stehnům, pak mě zvedne a já mu pevně obtočím nohy kolem pasu. Ovinu mu ruce kolem krku, zuby a jazyky se propojí ve vlhkém, horečném polibku. Není to něžné ani milé, ale na životě tráveném mezi těmito stěnami taky nic něžného ani milého není. Po tolika letech strávených na tomto místě je vzpomínka na něco příjemného vzdálená asi tak jako hvězdy na nebi.
Úzkou chodbu vyplní naše horečné oddechování, takže jsem ráda, že všichni už odešli na snídani. Aero mě drtí svými boky, tvrdým nachystaným ocasem mi tlačí na břicho. Jak na mě doráží, proplétám prsty jeho kaštanovou kšticí a sténám. Když sem před dvěma roky přišel, byl to temperamentní mladý zloděj, ale Nostraza ho o vitální životní jiskru připravila, ostatně jako každého z nás. Jeho jasně modré oči, kdysi svědčící o bystrosti a nezbednosti, potemněly s uvědoměním, že tu jednou zemře stejně jako všichni ostatní.
Přesto představuje jednu z mála krásných věcí, ke kterým se můžu v téhle pekelné díře upnout.
„Večer se sejdeme za kovárnou,“ řekne se rty stále přitisknutými k mým. Rukama mi zajede pod tuniku, hladí mě po zádech a prsty něžně přejíždí po jizvách. „Potřebuju tě.“
Drtivý polibek mou odpověď utlumí, ale přikývnu a zasténám rozkoší, když se naše jazyky spojí. V tomto bezútěšném životě je chvilka rozkoše slabým světýlkem problikávajícím štěrbinami temnoty.
Když někdo záštiplně zasyčí: „Couro,“ odtrhneme se od sebe. V chodbě stojí Jude, špinavá blond kštice jí zplihle visí k bradě. Hubené paže má založené na
prsou, našpulené rty jsou plné opovržení. „V Nostraze asi budeš běhna číslo jedna, viď, Lor? Když se takhle páříš na veřejnosti?“
Pronikavým pohledem těká po Aerovi, svou nespokojenost dá najevo ještě větším zamračením.
„Táhni, Jude,“ řeknu a pohledem pátrám po stopách mého mýdla, jako by ho snad měla mít přichycené na řetízku kolem krku. Jako by mi četla myšlenky, domýšlivě se zakření, pak si nenuceně začne přejíždět prsty po krku a po pažích, jako kdyby se myla ve sprše. Úšklebek jí oplatím. Sice teď může mít moje mýdlo, ale dobře vím, že po Aerovi koukala od chvíle, co ho sem zavřeli za vloupačku do Smaragdové čtvrti, což je ta nejbohatší část království Aurory.
Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem nebyla bez sebe radostí, když místo ní projevil zájem o mě. Abych se jí ještě víc zavrtala pod čerstvě umytou kůži, vezmu ho kolem ramen a druhou rukou mu přejedu po hrudi, pak si jeho hlavu přitáhnu blíž, abych ho mohla hluboce a dlouze políbit.
Můj vztah k němu je komplikovaný.
Mezi zdmi Nostrazy je těžké někoho milovat, protože vám ho dříve nebo později vezmou. Jedinými lidmi, kterým otvírám své srdce, jsou Tristan a Willow, ale možná je to chyba. Pokaždé, když se o ně otře smrt nebo jednoho z nich zbijí či zavřou na samotku, snažím se je z duše odstranit v naději, že až umřou, nebude to tolik bolet.
Nezbývá než doufat, že nás jednou odsud dostanu pryč. Je to nesplnitelný sen, ale přesto se ho držím, protože nic jiného nemám.
Jude zavrčí a jak se protahuje kolem, drcne do mě ramenem, pak odpochoduje směrem ke společné jídelně.