Prolog
Leží těsně pod svahem. Šosy fraku se mu shrnuly pod záda, pravou ruku má zkroucenou v nepřirozeném úhlu a jednu tvář má ztěžka položenou v orosené trávě. Vypadá, jako by spal.
„Emily Brandtová?“
Míří ke mně vysoký uniformovaný policista. Kužel světla z jeho svítilny přejíždí po parku, stromy a keře vždy na chvíli zeleně zazáří a vzápětí opět splynou s tmou.
„Nihlzénová,“ řeknu. „Emily Nihlzénová.“
„To vy jste ho našla?“
Policista kývne směrem ke svahu. Podívám se k nebi a uvidím tam měsíc v úplňku vznášející se nad průlivem jako bledá disko koule. Ten pohled je krásný jako obraz, nejradši bych v něm zůstala, ale prudké světlo baterky mě nutí vrátit se zpátky. Otázka se opakuje. Zavrtím hlavou a zavrávorám.
„Nepotřebujete si sednout?“
Muž mě chytne za zápěstí a podpatky se mi zaryjí do země. Nabírám vlečku na předloktí.
„Ne, to je v pořádku.“
„Takže vy jste ho nenašla?“
„Naši hosté…“ Zvednu obličej. „Jak… Co s nimi uděláme?“
Policista neodpovídá, odvádí mě pryč.
Jdeme pomalu po štěrkové cestě. Moje tělo je těžké a beztížné zároveň, klopýtám.
Venkovní svíčky zhasly. Na nádvoří nedbale parkuje sanitka a dvě policejní auta. Působí nepatřičně, neměly by tu být. Ze zámecké terasy
se ozývají rozrušené hlasy. Ženy a muži ve svátečním oblečení se tísní u nízkého zábradlí a dívají se na temný park.
Jakmile dojdeme ke schodům na terasu, hluk ustane. Mám pocit, že se všichni otáčejí a upírají na mě pohled. Přes rozmazaný filtr svých slz vidím, jak moje bílé lodičky stoupají schod po schodu vzhůru, nechám se policistou vést ke skleněným dveřím.
Je tu tolik lidí, a přitom neuvěřitelné ticho.
To se ale změní ve chvíli, kdy vejdu do jídelny. Z parku pod námi se rozezní zvuk. Začíná jako tiché kňučení a přechází v kvílivý křik.
Srpnovou nocí se nese hluboké zoufalství.
Annika
Ranní slunce probudilo mouchu, která mi teď tvrdošíjně bzučí kolem hlavy. Dost dlouho se ji snažím ignorovat, chtěla bych zůstat v polospánku. Pak se rozčílím. Proč musí ta zatracená moucha létat zrovna tady? Můj byt není velký, ale je v něm spousta místa pro nás obě. Když mi moucha potřetí přistane na nose, oženu se po ní rukou, jenže jediným výsledkem je, že se udeřím do obličeje.
Tak je to tady. Sobota, na kterou se už víc než sedm měsíců pokouším nemyslet. Sobota, která je v mém kalendáři označená velkým černým křížkem. Zvedám přehoz, který se v noci stal přikrývkou, šátrám rukou po pohovce a mezi dvěma matracemi najdu mobil. Prasklý displej ukazuje čas: tři čtvrtě na šest. Potřebovala bych spát ještě aspoň dvě hodiny. Ale když se mi mozek rozběhne, znovu už neusnu.
Hlava mi padá zpátky na polštář, telefon mi vyklouzne z ruky a přistane na koberci pod stolkem. Zavřu oči, nehnutě ležím a za čelní kostí cítím tupé tepání. Proč jsem včera pila? Jestli je v roce nějaký den, kdy potřebuji být svěží, je to právě dnešek. Na co jsem myslela?
Pravdou je, že jsem si to všechno velmi pečlivě promyslela. Byl pátek večer na konci dlouhého pracovního týdne. Nervy jsem měla napjaté k prasknutí. Věděla jsem, že bez alkoholu nebudu schopná usnout. Chtěla jsem si dát k pizze skleničku červeného, maximálně dvě. Třílitrový bag in box od vína na stole vedle mě mi říká, že jich bylo nejspíš o něco víc. Je mi špatně. Těžko říct, jestli za to může víno nebo dnešní datum.
Moucha se přesunula k oknu a s velkou intenzitou se vrhá proti sklu. Počítám na prstech. Za sedm hodin musím být nachystaná
a naobědvaná a mít sbalenou tašku na noc. Za sedm hodin musím být připravená usednout za volant. Neumím si představit, že tam pojedu. Jako by mě čekal vysokohorský výstup. Nebo možná spíš putování pouští. Jazyk mám přilepený k patru, přitom nevím, jestli se vůbec dokážu zvednout z pohovky a dojít si pro vodu.
To, co mě nakonec čeká na konci, bude každopádně mnohem horší než přípravy. Společně se svou oddanou kolegyní Pirkko jsem strávila mnoho hodin vymýšlením výmluv. „Už mám zamluvený zájezd“, „kocour musí na operaci“ nebo „mám zažívací problémy“ –to jsou jen některé z návrhů, které zazněly. Tady ale žádné přijatelné výmluvy nepadají v úvahu. Navíc cítím, že mikroskopická část mého já tam být chce. Jinak bych přece se svou účastí nesouhlasila. Nebo snad ano?
Dopis ležel na koberci v předsíni v polovině ledna. Byla středa, právě jsem přišla z práce, cestou jsem se zastavila v obchodě. Ledový skånský déšť v kombinaci se silným větrem mě přiměl zapnout si zip bundy až ke krku, přes pletenou čepici jsem si nasadila kapuci a pevně ji zavázala. Trčely mi z ní jen nos a brýle.
Od první chvíle jsem tušila, že to nebude nic dobrého. Souviselo to s barvou obálky – je světle růžová – a s tím, že jsem poznala písmo své dcery.
Vlastně to nebylo žádné velké překvapení. Přesto když jsem na obálce uviděla vytištěné ozdobné stříbrné písmo, rozbušilo se mi srdce. V bundě zapnuté ke krku jsem klesla na stoličku vedle stolu, strčila do obálky ukazováček a roztrhla ji. Papír se mi přilepil na zpocené prsty a brýle se mi po procházce městem zamlžily, přesto jsem text dokázala snadno přečíst.
Zapište si tohle datum! 24. srpna 2019 se budeme brát.
Pozvánka a další informace přijdou později.
Emily & William
Z těch slov mi ještě teď běhá mráz po zádech. Zasunu nohy pod přehoz. Zdá se, že moucha už svou snahu uniknout vzdala. Pořád bzučí, ale vydává čím dál slabší zvuk.
Přála bych si být někde jinde. Nebo ještě lépe: chtěla bych být někým jiným. Takhle to přece nemělo být. Ale myslet si, že si můžete naplánovat život, je naivní. Život se děje, a pokud se ho snažíte plánovat, budete jedině zklamaní.
2
Emily
„Miluju tě.“
William mě políbí na zpocené čelo a převalí se na svou stranu postele, zadýchaný zůstane ležet na zádech.
„A já…“ Vyrážím slova. „Miluju tě.“ Při pohledu na hodiny zalapám po dechu. „Krucinál, Williame! Musíme sebou hodit. Tohle nebylo v plánu.“
Podívají se na mě jiskrné modré oči.
„Za to si můžeš sama,“ usměje se William. „Když jsi tak neodolatelná!“
Posadím se, jemně ho šťouchnu do boku a pak se vrhnu k okraji postele. „Rychle vstávej!“ vykřiknu cestou do koupelny. „Za chvíli máš být u Ibbeho, ne?“
„Klid, miláčku. Mám to všechno pod kontrolou.“
Spěchám do sprchy, otevřu kohoutek a zavřu oči. Nemůžu uvěřit, že je to konečně tady – den, na který jsem se tak dlouho těšila. Jeho průběh už mám kompletně uložený v hlavě jako film. Vím přesně, jak bude sestříhaný, jaká hudba bude hrát v pozadí a jak by měl vypadat jako celek. Totéž platí pro všechny fotografie. Mám je na sítnici, jsou v pomyslném albu nazvaném Naše láska nebo tak nějak.
„Jsi v pořádku?“
Když zaslechnu jeho hlas, trhnu sebou. William strčí hlavu ke mně do sprchy, já vezmu do ruky hlavici a namířím proud vody přímo na něj. Stihne se na poslední chvíli přikrčit.
„Promiň!“ William se směje za stěnou z matného skla. „Nedokázal jsem odolat.“
Zatímco si holím nohy, rekapituluju si, co mi ještě zbývá na seznamu úkolů. Není už moc dlouhý, většina položek už je odškrtnutá.
V posledním roce jsem téměř všechen svůj volný čas věnovala procházení cenových nabídek z různých míst nabízejících konání takové oslavy, ochutnávání tříchodových menu a hledání dokonalých šatů.
Vybírala jsem květiny, zamlouvala hudebníky a fotografa, zařizovala pozvánky, jmenovky na stůl a zpěvníky. Bez obav můžu říct, že mi hodně pomohlo, že pracuji v reklamní agentuře. Jsem koordinátorka, designem se nezabývám, ale pomohli mi kolegové. Díky nim jsem si vybrala kvalitu papíru a barvy i písmo pro všechny tiskoviny.
William musel dát přednost své práci, proto mi jednou navrhl, abychom si najali profesionálního organizátora oslav. Po dlouhém zvažování jsem to odmítla. Nechci, aby náš velký den plánoval někdo cizí. Na zámek Örenäs jsem narazila úplnou náhodou. Jedna holka ve fitku mi ho ukázala na Instagramu, já se pak podívala na jeho webové stránky a okamžitě jsem věděla, že je to to pravé místo pro nás. Romantické i luxusní, tak akorát velké.
William pozval lidi z časopisu Co přinesl týden. Vlastně jim spíš dovolil, aby zaplatili za to, že jako jediné periodikum napíšou o naší svatbě. Prodat se bulváru je možná trochu laciný krok, na druhou stranu je fajn, že na místě bude jen omezený počet novinářů.
Vystřídáme se ve sprše. Obléknu si župan, vrátím se do kuchyně a uklidím nádobí z naší narychlo přerušené snídaně. Když si vzpomenu, jak mě William honil až dolů do ložnice, úsměv mi škube koutky úst. Nikdo mě nedokáže vyvést z rovnováhy tak jako William. Vypadá to, že i on to tak má se mnou. I teď, po pěti letech, nám dělá potíže udržet se na uzdě, když jsme si nablízku. Miluju ho, miluju, miluju. Je to moje životní láska. Nikdy mu nedovolím, aby mě opustil.
„Tak já jdu!“
William už je oblečený a brašnu si položil ke schodům. Dlouhé pouzdro s oblekem visí přes zábradlí.
„To jsi sebou teda hodil.“ Přistoupím k němu a položím mu hlavu na hruď. „Jsi nervózní?“
„Vůbec.“ Políbí mě do vlasů. „Myslela jsi na všechno.“
Ukročím dozadu.
„To je pravda. Jen jedné věci se trochu bojím…“
„Jaké?“
Vypadá to, že ho to upřímně zajímá.
„Mámy.“
„Ale prosím tě.“ William přejde ke schodům a uchopí brašnu za koženou rukojeť. „Nedělej si starosti. Dobře to dopadne. Ona se snad na veřejnosti neztrapňuje, ne?“
„No, už je to dávno.“ Zavrtím hlavou, hlavně proto, abych se zbavila nepříjemného pocitu, který mě odmítá opustit. „Máš pravdu, nebudu se tím nervovat.“
„Pozdravuj Cissi a Amandu.“ William mi pošle vzdušný polibek a ze zábradlí si vezme frak. „Už teď se mi po tobě stýská.“
Ocelová konstrukce schodiště mu zaskřípe pod nohama a po chvíli se zabouchnou vchodové dveře. Přitáhnu si župan těsněji k tělu, přejdu k velkému oknu a zamávám mu. Stihnu zahlédnout Williamovu nataženou ruku, potom mi zmizí z dohledu. Přede mnou se třpytí moře a na obzoru obrys Öresundského mostu. Běžec s velkými sluchátky na uších zabíhá za nároží baru Italia, několik turistů se fotografuje na špičce Titaniku. A slunce svítí – přesně jako v mých snech. Odejdu od okna, najdu mobil a odemknu ho. Dvacátý čtvrtý srpen. Náš den je tady. Nic ho nesmí zkazit – nic ho nemůže zkazit.
Ani Erik. Ani máma.
Zachvěje se mi žaludek. Můj bratr se na sebe málokdy snaží upoutat pozornost, zato na mámu se v tomhle nedá spoléhat. Udělala jsem dobře, že jsem ji pozvala?
Annika Brandtová je v mém detailním plánu svatby podobně jako počasí jedním z mála prvků, které nemůžu ovlivnit. Vím, co si myslí o Williamovi. Každý, kdo zná nebo znal naši rodinu, ví, co k němu cítí. Máma se s tím nikdy nijak netajila. Své názory naopak vždycky vytrubuje každému, kdo je ochoten ji poslouchat.
Když jsem s Williamem začala žít, myslela jsem si, že máma změkne a že ho začne vnímat takového, jaký je dnes. Doufala jsem v usmíření. V to, že by to mohl být nový začátek – pro mě, mámu, Williama i pro naše rodiny. Ale ani zasnoubení ani chystaná svatba neměly kýžený účinek, každý takový krok nás spíš ještě víc odcizil. Máma se chová jako malé dítě. Od chvíle, co jsme jí oznámili, že se budeme brát, se mnou skoro nepromluvila.
Táta mi slíbil, že na ni dohlédne. Mrzí mě to. Ten večer by si měl užívat, ne hlídat svou bývalou ženu se sklony k alkoholismu. Zároveň ale cítím zodpovědnost vůči Williamovi. Při pomyšlení na to, co všechno máma řekla a udělala, nechci nic riskovat. Musíme mít na paměti, že William se stal veřejně známou osobou. Lidé mu závidí úspěch a závistivci vidí to, co chtějí vidět.
Bylo by nevýslovně trapné, kdyby se máma před našimi hosty a pozvanými novináři opila. Ale co bych to byla za dceru, kdybych na nejdůležitější den svého života nepozvala vlastní matku?
Erik
„Kde máš frak?“ slyším blížící se kroky Nike. Pustím černou látku a rychle zapnu zip. „Nerozmyslel sis to?“ A jedním dechem pokračuje: „Netvař se tak úlevně. Ptám se, jestli se chceš do něj převlíknout teď, nebo až později.“
Na okamžik jsem si opravdu myslel, že mluví o naší účasti na svatbě.
„Já ti rozumím. A ne, nerozmyslel jsem si to. Převlíknu se až tam.“
Nike vezme vak na šaty, chce se vrátit do předsíně, ale v půli cesty se zastaví a otočí se.
„Jak ti je?“
Stáhne se mi hrdlo.
„Dobře.“ Polknu. „Proč se ptáš?“
„Vypadáš trochu schlíple.“
„Aha.“ Pokusím se usmát, ale asi se mi to nedaří. „Jde jen o Williama a… tamto. Pronajmout si celý zámek!“
Nike se také usměje.
„Nemyslím si, že si ten zámek pronajal celej,“ řekne. „Örenäs má konferenční prostory a wellness. Bude tam několik různých budov.“
„Na tom nezáleží,“ zamumlám. „Zámek, frak jako dress code… Prostě mě to hrozně unavuje. Na koho chce William udělat dojem?“
„Asi na hosty.“ Nike pokrčí rameny. „Nebo na celej svět. Na instáči má sto tisíc příznivců, ne? A kromě toho to asi takhle nevymyslel sám. Určitě v tom má prsty i tvoje sestra.“
Povzdechnu si a podívám se z okna. Do podzimu zbývá sice ještě asi měsíc, ale kvůli letnímu suchu už je v nejbližším lesíku vidět nažloutlé listí. Je to hezké, bydlet v centru, a přitom mít les nadosah.
Nikdy jsem nelitoval, že jsem se tu rozhodl studovat, Göteborg má mnoho výhod. Na rozdíl od svých spolužáků jsem se neubytoval na koleji, ale rovnou jsem si koupil byt. Na realitním makléři bylo vidět, že dvacetiletí studenti nejsou jeho obvyklou klientelou. Ale peníze pro mě každopádně nebyly problém.
Znovu se podívám na Nike.
„Zítra ráno odjedeme co nejdřív po snídani. Nemíním tam zůstat ani o minutu déle, než je nutné.“
„Hlavu vzhůru, Eriku! Ber to jako takovou minidovolenou.“ Nike pozná, že chci protestovat, a tak zvedne ruku, aby mě umlčela. „Dostaneš tam fajn jídlo, víno a hotelovou snídani, a nebude tě to stát ani korunu. To je přece dobrý, ne?“
Ano, večeře a nocleh na zámku Örenäs by byly skvělé, ale to bych tam nesměl potkat spoustu lidí, kteří mi připomínají všechny ty věci, na které chci zapomenout. Několik měsíců jsem byl odhodlaný tam nejet, ale Nike mě stihla zastavit, abych na pozvání nereagoval v afektu. Stejně jako můj táta se mě snažila přesvědčit, abych se na to zkusil podívat pohledem své sestry.
„Emily chce, abys přijel. Jinak by tě přece nepozvala.“
V poslední den, kdy bylo třeba potvrdit účast, jsem poslal e-mail na adresu uvedenou na pozvánce. Pozvání jsem přijal. Zalhal jsem, že s sebou budu muset vzít osobní asistentku, tedy Nike. Odpověď přišla téměř okamžitě. Samozřejmě že asistentka může také přijet. Emily slíbila, že nám zamluví sousedící pokoje. Ptala se, jestli by nevadilo, kdybychom nebyli ubytováni přímo na zámku, ale v dependanci. Samozřejmě by to bylo v přízemí.
Odpověděl jsem, že je to v naprostém pořádku. Ale v pořádku to není. To, k čemu má dojít, je nepochopitelné. Naprosto nepochopitelné. Skutečnost, že si moje sestra vezme Williama, je něco jako vesmírná pomsta. Nebo možná jen důkaz, že platí Murphyho zákony.
William Nihlzén, můj bývalý spolužák a spoluhráč. Dnes zakladatel a generální ředitel technologické společnosti WibNet. Zní to supermoderně, ale ve skutečnosti tam jen vypočítávají kurzy a nahrávají je na různé sázkové stránky.
Kdysi mu předpovídali zářnou budoucnost ve fotbale, on ale s fotbalem skončil a začal studovat teorii systémů na univerzitě v Lundu.
Nebylo zas tak nečekané, že těsně před státnicemi studia zanechal. O to překvapivější ovšem je, že společnost, kterou založil, je tak nesmírně úspěšná.
Můj budoucí švagr se stal idolem mladých podnikatelů, kteří sní o kariéře v technologické branži. Je vyhledávaným řečníkem a často vystupuje v televizi. Většinou vypráví o své cestě k úspěchu, od prvních nesmělých pokusů ve svém studentském bytě až po firmu, která se chystá vstoupit na burzu. Rád zdůrazňuje, že se na vrchol dostal sám, a nikdy neopomene připomenout, jak těžké začátky měl. „Věř si“ a „když něco chceš, tak to dokážeš“ – to jsou jen dvě z mnoha frází, které používá.
Vadí mi to. William Nihlzén totiž neměl nijak těžkou startovní pozici, jak se říká. Jistě, rok po maturitě pro něj možná nebyl zrovna lehký, ale záda mu vždycky kryl jeho otec Krister. Umetal synovi cestičku. To Krister koupil Williamův studentský byt v centru Lundu za tři miliony švédských korun a syna pak dál finančně podporoval, po celou dobu jeho rozjezdu.
Většina lidí také zapomíná, že mozkem toho všeho je Ibbe, Williamův obchodní partner. William je v jejich firmě jen generálním ředitelem a její mediální tváří. Stále rostoucímu počtu jeho obdivovatelů na tom ale zřejmě příliš nezáleží. William Nihlzén se dokáže chovat jako vítěz. Je schopen prorazit a přimět sázkové společnosti po celém světě, aby si platformu pro sázení WibNet koupily za přemrštěné ceny. Sám nevím, kolikrát jsem se mu chystal zavolat a všechno mu říct.
Nechci mu ublížit, to už mě pustilo. Jde mi hlavně o to, abychom se podělili o naše břemeno.