9788024297309

Page 1

DESET DEKA DEKAMERONU

Petr Vydra

PŘEDMLUVA

Přečetl jsem si Boccacciův Dekameron, protože když se seznámit s nějakým základním dílem světové literatury, tak přece s Dekameronem. Čtení je to nikoli truchlivé, nýbrž zábavné a občas i pikantní, tak proto. A i když některé jeho příběhy nemají nic společného s jakýmkoli milostným dobrodružstvím ani vzdáleně, přesto tuto knihu tak nějak jednolitě obestřela pověst četby právě dráždivé. Často tam ale jde o to, že někdo na někoho prostě jenom vyzraje. Oním přelstěným je v ideálním případě někdo, kdo vystupuje jménem velice nesmlouvavého úřadu, jehož autoritou to zákonitě otřese. Čtenář pak zažije takový ten úlevný smích na adresu obávané instituce, za niž si ovšem může dosadit cokoli, co je nad ním a vládne mu.

Proto ani já nemusím být konkrétní a dotyčnou instituci jmenovat, jde zkrátka o princip, o jakýkoli souboj Davida s Goliášem, abych zmínil nejstarší předobraz takové situace, o které vím. Dá se ostatně vztáhnout na jednotlivce i celé národy. Snažím se tím doložit, že osud udělal dobře pro krásnou Boccacciovu knihu, když obecné povědomí o jejím obsahu poněkud zploštil. Kdo

5

by se pouštěl do četby stovky let starého díla, v němž každou chvíli nějaký šizuňk vynikne chytráctvím nad vyšší instancí? To, co v pověsti o této knize převážilo, je daleko větším lákadlem, ale čtenář se rád pustí i do toho ostatního, protože přece nemůže tušit, zdali nějaká pikanterie nečeká hned na příští stránce.

Když jsem si název Boccacciova Dekameronu půjčil a dál ho posunul, myslel jsem zejména na jeho široké rozkročení námětů; tedy na to, co se o této knize zpravidla až tolik neví. Boccaccio na jednom místě zpracoval mnoho příběhů, z nichž mnohé existovaly už před ním.

Já na rozdíl od Boccaccia napsal příběhy zcela původní a vypůjčil jsem si pro změnu „jenom“ název knihy. Protože je mi však jasné, že mě Boccaccio převyšuje ve všech možných směrech, dávám svou úpravou názvu najevo, že půjde jen o zlomek dokonalosti skutečného

Dekameronu. Moje kniha má menší váhu jak hmotnostně, tak svým významem, což přiznávám bez skrupulí rovnou na obálce. A chovám se tak trochu jako prodavač, který něco prodává na váhu, takže se mohu zeptat: Je to deset deka, můžu to tak nechat?

Příběhy, které vám ve své knížce nabízím, podobně jako u Boccaccia nejsou pouze milostná dobrodružství, i když takové zde naleznete taky. Některé Boccacciovy příběhy jsou totiž drastické kriminální případy, i když pro současné čtenáře všechny ty pirátské krváky působí svým zasazením na moře a ostrovy v dobových kostýmech a cizokrajných kulisách poněkud neskutečně. Čteme je jako něco stylizovaného, na rozdíl od

Petr Vydra 6

tehdejšího čtenáře, který věděl, že to, co čte, se může stát i jemu.

Že je Dekameron knihou plnou nejrůznějších rozmíšek, únosů a mordů, jeho pověst nijak moc nezasáhlo.

Zkusil jsem tedy do svých deseti deka zasadit také pár příběhů ne-li přímo kriminálních (i když i na to dojde), tak alespoň soudničkových. Ono se to s milostnými avantýrami někdy pěkně doplňuje a prolíná, protože víte, kam ty nevěry občas vedou, a to dokonce už ve stadiu pokusu, pokud se záměr provalí dřív, než dojde k samotnému naplnění. Hrdinové mých povídek nejsou zkrátka takoví rekové a většinou ani filutové jako zpravidla mazanější (a vůbec tak nějak středověce chrabřejší) hrdinové Boccacciovi. Snad si tedy při četbě jejich příhod budete moci říci jako někdejší Boccacciovi čtenáři v jeho zemi: To by se mohlo stát i mně.

Co se týče námětové rozkročenosti, vzpomněl jsem si ještě, že vedle realistického žánru sahá Boccaccio i k nadpřirozenu, k tomu, co bychom dnes označili za žánr mysteriózní povídky. Tak toho jsem se taky chytil. Mohl bych ještě pokračovat, ale radši už si odepřu další psaní o Boccacciovi, protože to by byl samý Boccaccio a na příběhy, které jsem vám uchystal, by vůbec nedošlo.

PŘEDMLUVA 7

DVĚ DÁMY

V jedné kavárně na Malé Straně se sešly dvě dámy. Jedna, ta starší, už u stolečku seděla. Mladší právě dorazila od tramvaje. Nepřicházela sice na sraz pozdě, ale stejně měla nutkání se omluvit. Dáma, s níž se měla sejít, je totiž manželkou jejího milence. Takže mladší dáma vnesla do kavárny s sebou i atmosféru provinilosti. Mladší dáma si netroufala přisednout. Alespoň ne sama od sebe. Představila se jako Karolína Wiesnerová a čekala, až bude starší dámou vyzvána k usednutí.

„Vlaďka Nováková,“ představila se i starší dáma a důraz při tom položila na příjmení. To má totiž od manžela, to ji s ním spojuje, v něm spočívá oprávněnost jejího nároku na něj.

„Posaďte se,“ řekla Vlaďka, mezitímco něco hledala ve své kabelce, čímž jakoby dávala najevo, že setkání s Karolínou je pouze jednou z mnoha věcí, které tady vyřizuje. Z kabelky nic nevyndala, což ale neznamená, že se v ní přehrabovala jen tak naoko; možná se jen chtěla přesvědčit, že to, o čem si nebyla jistá, jestli náhodou nezapomněla, tam opravdu má.

8

Karolína usedla. Zavládlo mezi nimi ticho. O to silnější dojem vytvářel běžný kavárenský šum. Cinkání skleniček a lžiček o okraje šálků, šustění novin a další zvuky zněly sice decentně, ale protože mezi oběma se měl rozproudit živý hovor, jak se u dam sedících za stejným kavárenským stolkem sluší, všechny ty zvuky se zdály být hlasitější, než ve skutečnosti byly.

Vlaďka po chvíli zvedla ze stolečku mobil, a aniž měla potřebu se byť jen posunkem omluvit, chvíli na něm vyťukávala nějakou zprávu. Párkrát s nespokojeným výrazem ve tváři mazala to, co už napsala, aby pak svoji zprávu zamyšleně formulovala znovu. Když byla se zněním své textovky (nebo snad mailu) spokojená, získala její tvář potěšený a jaksi harmoničtější výraz.

Karolína si mezitím objednala kávu. Když jí byla přinesena, třásla se jí ruka tak, že když chtěla míchat nápoj lžičkou, zaťukala o okraj šálku. Vypadala jako někdo, kdo na sebe chce obvyklým způsobem upoutat pozornost větší společnosti, ke které hodlá pronést projev; třebaže v takovém případě se lžičkou ťuká spíše do skleničky s vínem.

„Tak spusťte,“ pravila paní Vlaďka, když svůj mobil odložila. „A říkejte mi Vlaďko.“

„Děkuju, vy jste zlatá,“ spíše vydechla, než řekla mladší dáma. „Říkal mi váš Karel, že se s vámi mám sejít na pár slov, že jste velice kultivovaná, zralá… myslel duševně zralá žena, která měla pro náš románek s Karlem celou dobu pochopení.“

„Ale on už to není románek, Karolíno, viďte… Tedy můžu vám říkat Karolíno?“

DVĚ DÁMY 9

„Jistě, samozřejmě, určitě můžete,“ sypala ze sebe dychtivě Karolína. A protože se jí ulevilo, byla výřečnější, než je u ní jindy obvyklé. Konečně to u tohoto stolku vypadalo, jako když tu sedí dvě dámy. „Ne, není to už románek. Postoupilo to, nebo spíš by to mělo postoupit do další fáze. Máte nadhled, říkal Karel, a pochopíte, že s Karlem zažíváme opravdovou lásku. A tak věřím, že tak, jak jste nad námi mhouřila oči, když jsme se s Karlem poslední tři roky scházeli…“

„Ale já jsem nad vámi nemhouřila oči, já o ničem nevěděla,“ řekla Vlaďka, která opět zalovila v kabelce a vytáhla odtud kapesník. Dala si ho k nosu. Ale jen na chvíli. Pak jako kdyby se rozhodla, že nebude plakat –jako by o něčem takovém mohl člověk rozhodnout –, kapesníček spěšně vrátila do kabelky.

„Aha,“ řekla poněkud zkoprnělá Karolína. „Tak já byla po většinu našeho vztahu přesvědčená, že o nás víte, a vy zatím…“

„Samozřejmě ano, ale až poslední dobou, kdy už to postoupilo do další fáze, jak říkáte, drahá Karolíno,“ řekla Vlaďka.

„Ano,“ upadla do rozpaků Karolína. „Vlastně nevím, proč mě sem Karel poslal. Nejspíš chtěl, abych vám to řekla já.“

Vlaďka přímo spokojeně přimhouřila oči a podotkla: „Ano, Karel se sám k ničemu neodhodlá… Znám ho léta, čímž si na něj nedělám nějaký nárok, ale proč to neříct, jste mi sympatická a zdá se mi, že jdete tak trochu v mých stopách.“

Petr Vydra 10

Ačkoli nevěděla proč, Karolína se tomu skoro zasmála. Přišlo jí to absurdní. Ona přece nejde v ničích stopách, žije svůj vlastní příběh, který v jednom velice důležitém ohledu právě teď začíná. „Jak to myslíte, ve vašich stopách…?“ zeptala se.

Vlaďka se usmála a mávla rukou, jako kdyby to nestálo za řeč. Pak ale přece jenom spustila. A vůbec ne neochotně. Naopak jako někdo, kdo se chce už dlouhou dobu svěřit, ale dosud nepotkal spřízněnou duši: „Vždycky jsem všechno vyřizovala za Karla. Daně, vyplňování formulářů, vybírání dovolené, placení záloh, trvalé příkazy, jednorázové platby… to by bylo nedoplatků a penále, které bych za něj musela platit později… Jak víte, Karel má velkorysou povahu, což okouzlí, když platí za celou hospodu, a umí to náležitě prodat. Pak ale přijdete domů a zjistíte, že nemáte na rohlíky, abyste dětem udělala svačinu.“

„Vážně takový je?“ podivila se Karolína.

Vlaďka upila ze svého moka. Usrkla ale jen krátce, jen aby co nejrychleji mohla pokračovat ve vypravování: „Nezná hodnotu peněz. Zná hodnotu přátelství. Nezná hodnotu manželské věrnosti, protože před vámi měl i jiné ženy, ale na žádnou nechtěl přenést odpovědnost za důsledky svého bohémského života… Karolíno, teď mi to dochází: on ve vás vidí mě před lety. Musím říct, že mi to vlastně lichotí, jste mladší a vypadáte vážně dobře.“

Karolína chtěla zaprotestovat, ale Vlaďka se nenechala přerušit. „Ne, vypadáte, a mně to můžete věřit. Nejste první Karlova milenka, kterou jsem odhalila… pardon,

DVĚ DÁMY 11

vy jste měla tolik slušnosti, že jste se mi přihlásila sama. A už v tom ty ostatní převyšujete. A v kráse pochopitelně také. Ale v čem že mi připomínáte mě ve vašem věku? Taky jsem byla hezká.“

„Pořád jste,“ vydechla Karolína a znělo to upřímně. „Když jste poslala tu esemesku po tom, co jsem přišla, usmála jste se a v tu chvíli jsem si uvědomila, jak jste pořád krásná.“ Slovo pořád se mohlo Karolíny dotknout, protože naznačuje období, které nemůže trvat věčně, ba spíš se už chýlí ke konci. Vlaďka o tom ale takhle nepřemýšlela. Cítila, že to tak Karolína skutečně myslí, třebaže se v tom dozajista skrývá i trocha licoměrnosti, protože chce svoji záležitost vyřídit pro sebe příznivě.

„Díky za lichotku. Ale v čem mám pocit, že se mi podobáte? Ono je to komplexnější. On prostě ve vás Karel vidí pokladničku, služku, ošetřovatelku, řidičku, sekretářku, kuchařku v mladším a atraktivnějším balení. Budete se brát, pochopila jsem to dobře…“

„No, mysleli jsme to tak. Domnívala jsem se, že to už nějakou dobu tak nějak tušíte, a ne že se až dneska budete seznamovat s mojí existencí,“ řekla Karolína s hořkostí. „Nevěděla jsem, že jsem nějaká v řadě… A jestli jo, tak doufám, že jsem na konci té řady a po mně už žádná další nebude. Ale stejně… Alespoň moje jméno vám mohl říct. Což pochopitelně na celé věci nic nemění. Pořád si ho chci vzít.“

Vlaďka jako kdyby nepostřehla Karolínin poněkud ublížený tón, pokračovala se vzrůstajícím nadšením dál: „Já vám to přeju. Jen vás chci zbavit nějaké deziluze,

Petr Vydra 12

Turn static files into dynamic content formats.

Create a flipbook
Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.