9788024296586 by Knižní klub

Internetový meme z roku 2019, autor neznámý

Penzion

(pen-zi-on), podstatné jméno 1

Menší hotel.

Budova, stojící stranou od hlavního sídla, sloužící k ubytování hostů.

Film Penzion, brutální vyvražďovací horor z roku 1993, který se odehrává v prokletém hotelu. Víceméně všichni, co se podíleli na natáčení, už natáhli brka, takže se dá říct, že tenhle film už je úplně mrtvej. Tak co, pustíte si ho? JASNĚ ŽE JO! Jehlák vás všechny dostane HAHAHAHAHAHAHA;)

Kapitola 1

Teprve když byla Laura Warrenová na půl cesty přes Atlantik, došlo jí, jak moc je v hajzlu. Letadlo bylo přecpané a bylo to sotva půl hodiny, co spláchla prášky na spaní kelímkem červeného vína. Prášky už trochu otupily hučení motorů a proměnily její spolupasažéry v příjemně rozmazané šmouhy. Skoro už mohla i předstírat, jako že tam nejsou. Cestování zůstávalo jednou z posledních výhod novinařiny. Díky své práci procestovala celý svět: Tokyo, New York i Sofii. Článek o nebývalém boomu bulharského filmového průmyslu, který napsala v posledně jmenovaném městě, jí před dvěma lety vysloužil nebezpečně vyhlížející novinářskou cenu, která nakonec skončila zabordelená v kumbálu, jemuž hrdě říkala „kancelář“, pohřbená pod velehorou starých čísel magazínu Zeppelin. O ceny jí nikdy nešlo. Chtěla prostě jen psát o věcech, na kterých záleželo. Nicméně... Los Angeles. Už jen při pomyšlení na to město dostala chuť na další prášky na spaní. Na malé obrazovce na sedadle před sebou viděla, jak se obrys letadla neúprosně blíží Kalifornii, navzdory tomu, 9

JOSH WINNING jak moc Laura chtěla, aby se otočil a letěl zase zpět. Prášky zabíraly příliš pomalu, než aby utlumily dusivou úzkost. Kéž by se vrátil steward, korzující s láhví vína. Zvládla by ji klidně dorazit sama. Její soused si ze spaní odfrkl a koleno zabořil do Lauřina. Zašklebila se a odsunula se. Nikdy nepatřila mezi nervózní cestovatele, nevadila jí výška letu ani mizerné jídlo, ale letadla sama o sobě na ni prostě byla příliš. Kvůli stísněným prostorům si připadala jaksi přerostlá. Jako by zabírala víc místa než všichni ostatní. A vydýchávala víc vzduchu. Zachytila pohled svého souseda, když se usazoval. Vypadal otráveně z toho, že se celou cestu z Londýna do L. A. nebude moci roztahovat. Mohla ho samozřejmě poslat do háje. A dodat, že tyhle pocity jsou vzájemné. Místo toho zavtipkovala, že se následujících jedenáct hodin budou oba muset zmáčknout, načež soused jen němě přikývl. Smířila se se svou situací a otevřela první balíček preclíků. Je jí sedmatřicet, a pořád má potřebu vyplňovat každé trapné ticho vtipy. Zhluboka se nadechla a rozhodla se, že se nějak zaměstná, dokud ji prášky neodpraví. Klepla na obrazovku iPadu, usazeného na skládacím stolku, a otevřela tiskovou zprávu, kterou ve shonu příprav opomněla dočíst. Poslední dobou žila v poklusu, a navíc tiskové zprávy nesnášela. Z jejich falešného optimismu ji vždy rozbolela hlava. Bez většího nadšení si prolistovala několik prvních stránek a sjela do sekce „O seriálu“ na třetí stránce. Přečetla první řádku– Minisérie Ta věc hladoví je moderním remakem hororu Penzion z devadesátých let. 10

TEN NEGATIV SPAL –a jako by dostala elektrický šok. Vlasy na zátylku se jí zježily. Zchromlýma rukama si iPad přitáhla, aby se ujistila, že viděla správně. Doufala, že se ta věta změní, že se slova nějak přeskládají, ale bez ohledu na to, kolikrát tu řádku četla, slova zůstávala neoblomně stejná. Penzion. PENZION. Zasranej, zkurvenej Penzion. Zatímco měla pocit, jako by se vzdalovala od vlastního těla, mysl se jí rozjela na plné obrátky. Bzučela v ní jediná otázka, jako vosa polapená pod sklenicí. Jak se Mike dozvěděl o její minulosti? Jiné vysvětlení, proč by ji šéfredaktor magazínu Zeppelin poslal na tuhle konkrétní cestu, ji nenapadalo. Musela ho odmítnout minimálně desetkrát, ale to na věci nic neměnilo. Mike trval na tom, že tenhle článek musí vzít. Pořád dokola opakoval, že se k tomu hodí nejlíp. Laura mu zpočátku nerozuměla. Šlo o rutinní návštěvu natáčení minisérie Ta věc hladoví, která vypadala jako prachobyčejný béčkový horor a která byla po bezmála dvaceti letech v branži hluboko pod Lauřinu úroveň. Vyzpovídat herce, podívat se na natáčení a napsat článek o seriálu by zvládl každý průměrný student žurnalistiky, vybavený diktafonem a zápisníkem. Ale s Mikem nic z toho nehnulo. Přesvědčil ji, v podstatě ji nacpal do letadla a řekl jí, že „ne“ nepovažuje za odpověď. Za poslední dva měsíce zadala pět článků, které měla sama napsat, freelancerům a Mika to vůbec netěšilo. Začal dokonce zpochybňovat, zda ji práce pro Zeppelin pořád baví. Laura moc dobře věděla, že mise do L. A. byla něco jako test. Poslední šance, kdy může prokázat, že si nevybírá, o čem se jí chce a nechce psát. Že je 11

JOSH WINNING na ni spoleh. Že má pořád drajv. Los Angeles, lidi! Komu by se tam nechtělo, že? Věci navíc trochu komplikovala jejich nevyřešená minulost. I když Laura chodila s Mikem jen jedenáct měsíců a rozešla se s ním před tím, než se stal jejím šéfem, pořád mezi nimi bylo divné napětí. Hranice mezi pracovním a osobním životem se nadobro setřely. Oba věděli, proč to muselo skončit krachem. Mike si časem musel všimnout Lauřiných nočních můr, výpadků paměti nebo nocí, kdy nešla spát vůbec. Ani nedokázala spočítat, kolikrát ji našel schoulenou na gauči a zavinutou do deky, zatímco v televizi běžela repríza Smrtící přitažlivosti nebo Vítej doma, Roxy Carmichaelová. A vždy, když se o tom zmínil, obvykle následující den u snídaně, měl na tváři mírný úsměv – jako by jí chtěl říct jsem tu pro tebe, můj noční tvore, jen ho odbyla. Nechtěla se o tom vůbec bavit. Teď se ale nějak dozvěděl, co před ním skrývala. Zadřená tříska, která způsobila mokvající ránu v jejich vztahu a kterou odmítala vytáhnout, konečně vyšla na světlo boží. Lauru začala z vína pálit žáha. Mohl se dozvědět, že původcem jejích nočních můr byl právě Penzion? To nebylo možné. Mike by musel být naprostý psychopat, kdyby o tom všem věděl, a přesto ji poslal do L. A. Ale jak se o tom, sakra, mohl dozvědět? Posledních třicet let strávila tím, že se důsledně snažila vymazat všechny zmínky o svém předchozím životě. Změnila si jméno. Nahradila americký přízvuk neurčitě britským. Přibrala, vlasy měla nyní vlnité, hnědé a jen po ramena. Nikdy ani nenosila nic žlutého. Ani trochu už nepřipomínala herečku z toho prokletého filmu. Po dětské herečce Polly Tremainové se slehla zem. 12

TEN NEGATIV SPAL Nicméně, právě seděla v letadle do L. A. a neměla jinou možnost než dotáhnout to do konce. „Kurva,“ zašeptala si pro sebe. „Kurva, kurva, kurva.“ Kdyby si tak nevybrala sedadlo u okénka. Chtělo se jí utéct. Chtělo se jí rozběhnout se uličkou někam pryč. Chtěla utéct před těmi slovy v tabletu. Ale soused už spal a stejně ani necítila nohy, ať už to bylo kvůli práškům nebo prožitému šoku. Sáhla po telefonu a pak si uvědomila, že je v letadle. Pak sáhla po kelímku s vínem, ale zbylo ho už jen na dně. Steward s láhvemi byl o několik řad dál a dával si načas, zatímco rozléval víno a flirtoval s pasažérkami. Laura už nemohla dál čekat. Zazvonila na obsluhu a zahryzla se do spodního rtu, když k ní steward přispěchal. „Zdravím, dolejete mi, prosím?“ zeptala se Laura a pozdvihla kelímek. „No, vlastně už jsem byl skoro u vás.“ Podařilo se mu dokonale trefit tón mezi přátelským laškováním a rozmrzelostí. Laura ale ruku nestáhla. Třásla se jí. „Omlouvám se, jsem maličko nervózní.“ Dodala hlasu trochu roztřesené kajícnosti. „Bude to naše tajemství, co říkáte?“ Steward si všiml výrazu v její tváři a vyměkl. Dolil jí kelímek až po okraj a mrkl na ni. „Nebojte, zůstane to jen mezi námi.“ Laura se slabě pousmála, vyčkala, až odejde, a vypila polovinu kelímku. Zabralo to okamžitě. Nikdy nepatřila mezi zběsile nasávající novináře a na večírky chodila jen pracovně, takže ji víno v hrdle pálilo jako benzín a okamžitě jí uklidnilo rozbouřenou mysl. Zhluboka se nadechla a znovu se zahleděla na tiskovou zprávu. Znovu, ta první řádka. 13

JOSH WINNING Minisérie Ta věc hladoví je moderním remakem hororu Penzion z devadesátých let. Měla to čekat. Hollywood miluje rebooty, předělávky a přežvykování starých filmů. Bylo jen otázkou času, než někdo objeví ten zapomenutý film a překope ho k obrazu svému. Pořád si pamatovala pach spáleného prachu na silných reflektorech a šustění skládačky nebe-peklo-ráj. Když jste věděli, jak na to, dala se s ní předpovídat budoucnost. Málokdy si dovolila na ty časy vzpomínat, nejradši by předstírala, že její vzpomínky jsou rozfoukané jako seschlé podzimní listí, ale byly tam pořád. Jen čekaly na příležitost. Usrkla si vína a pokusila se proti nim obrnit, ale vzpomínky byly neodbytné. Když se Penzion natáčel v Universal Studios, bylo jí sedm. Jmenovala se Polly Tremainová a vyrostla v L. A. Prvních pět let života jí uběhlo jako ukázková kariéra dětské herečky. Bylo jí teprve šest měsíců, když ji máma vzala na konkurz do reklamy na prací prášek Hvězdyzář. Všichni kolem tvrdili, že Polly je to nejroztomilejší mimino ze všech, a zástupci Hvězdyzáře souhlasili. Netrvalo ani měsíc a Pollyin buclatý obličejík s bezzubým úsměvem byl na všech krabicích Hvězdyzáře. A také na všech billboardech u dálnice, všech televizních obrazovkách a všech slevových kuponech. Dostala se do každé domácnosti v Americe ještě dříve, než se naučila chodit. To byl ovšem jen začátek. V L. A. je úspěch jako virus. Jakmile jste nakazili jednoho člověka, začal se rychle šířit. Polly pracovala na tři směny. Komparz v reklamě pro McDonald’s, role v klipu kapely Bon Jovi, dvě sezony, kdy hrála roztomilou blonďatou holčičku v sitcomu Všechny moje dcery. 14

TEN NEGATIV SPAL Ve chvíli, kdy ji obsadili do Penzionu, už byla navyklá usmívat se na pokyn a odkývat vše, co jí matka řekla. Souhlasila se vším, co na castingu požadovali, protože věděla, jak moc o to matka stojí. Prostě se jen kousla do jazyka a předstírala, že naslouchá; dobře věděla, že ji matka přísně sleduje. Doufala, že se na ni jednou matka podívá tak, jako se dívaly mámy z reklam. Ty, co se na ni usmívaly a odhrnovaly jí vlasy z očí. Ty, co se s ní nahlas smály a štípaly ji do tváří a objímaly ji tak pevně, že se jich nechtěla pustit, ani když zazněla klapka. Nechtěla je nechat odejít, toužila po objetí, po dotecích, po úsměvech. Protože bez ohledu na to, jak se Polly snažila, její matka se na ni neusmívala nikdy. Polly prožívala hollywoodský sen. Jediným problémem bylo, že nešlo o její sen. „Nesnášíte létání, co?“ zeptal se jí soused. Vzbudil se a díval se na ni, oči mu stínila kšiltovka. Laura trochu zmateně odložila svůj kelímek s vínem na stolek. „Aha, myslíte tohle? Steward si dával načas.“ Zasmál se. Americký přízvuk zazněl dokonce i v jeho smíchu. „Zamlouváte se mi. A máte rozkošnej přízvuk. Jste z Londýna, že?“ Proboha, jen to ne. Protáhl se a zaťal svalnaté bicepsy. „Omlouvám se za to předtím, z létání bývám vždycky trochu mrzutý. Tak co vás přivádí do L. A.?“ „Jen práce.“ „Aha. A co děláte?“ Laura se snažila nezapříst rozhovor. Nejraději by mu naznačila, že mluvit sice umí, ale dát se s ním do řeči se jí moc nechce. Všimla si, že sedadlo v uličce je prázdné – jejich třetí spolucestující si nejspíš právě odskočil na toaletu. 15

JOSH WINNING „Jsem novinářka,“ odpověděla. Obočí mu vylétla někam pod obrubu čepice. „No ne. A o čem obvykle píšete?“ „O kultuře. Seriály, filmy a tak podobně–“ „Tak to určitě znáte nějaké celebrity, že jo?“ Jeho pohled zintenzivněl. „Potkala jste se někdy s Emilií Clarke? Tu totálně žeru.“ Bože. „Jasně, jsme nejlepší kámošky,“ řekla Laura a natáhla se pro víno. „Fakt? Vy se opravdu znáte? Ten britskej přízvuk je tak se–“ Laura převrhla kelímek. Červená tekutina se rozlila na stehno a rozkrok souseda a rychle se vsákla do světlých plísňáčů. Předstírala, že ji to mrzí. „Jéžiš, omlouvám se,“ řekla, zatímco se pokoušela skrýt své uspokojení, když zařval a škubl sebou v sedadle tak, že ho zpět musel stáhnout zapnutý pás. „Vteřinku, skočím pro ubrousky.“ Zasunula iPad do kapsy na sedadle před sebou, sklopila stojánek a protáhla se kolem něj. Přitom mu zavadila o kolena a srazila je skoro do uličky. „Hned jsem zpátky.“ Blbečku jeden. Když dorazila na toaletu, zavřela za sebou skládací dveře a zamkla se. V zrcadle zahlédla svůj odraz. Srdčitá tvář, stažené koutky úst, hnědé rozcuchané lokny, které jí sahaly po ramena khaki bundy. Jediná věc, se kterou byla na sobě poslední dobou spokojená, byly oči – lahvově zelené a na obličej skoro až příliš velké. I díky nim se zdálo, že vypadá zaujatě. A pozorně. 16

TEN NEGATIV SPAL Teď, když byla o samotě ve stísněné toaletě letadla, došlo jí, jak závažná je její situace. Teprve teď si uvědomila, co se děje. Je na cestě do L. A. „Kristepane,“ zašeptala a všimla si strachu a vzteku ve výrazu své tváře. Když jí bylo sedm a právě získala roli v Penzionu, byla tak rozrušená, že si pozvracela šaty. Její mladší sestra se tehdy smála, jako by to byla ta nejvtipnější věc na světě, hlavně proto, že Amy měla morbidní smysl pro humor, i když jí byly teprve čtyři roky. Matka jí tehdy nařídila se svléknout a zuřivě ji vydrhla ve vaně. Celé tělo ji brnělo nervozitou, skoro jako by jí procházelo zrnění na staré televizi. Chtěli, aby hrála Tammy Mannersovou. Tedy hlavní roli. Holčičku, která lidem říká, jak zemřou. Kdyby tušila, jak to dopadne, kdyby věděla, že zbytek jejího života se bude odvíjet od této chvíle, že celá rodina se kvůli tomu přestěhuje z L. A. a uprchne do Londýna, když jí bude teprve osm, možná by obsazení do role v Penzionu vzdorovala vehementněji. Tehdy ale netušila nic. Nikdo nic netušil. Penzionu se dodnes přezdívalo „nejprokletější film v dějinách Hollywoodu“. Většina z lidí, kteří se na projektu podíleli, skončila buď mrtvá, nebo za mřížemi. Film jim nenávratně zničil životy. Nejčerstvější případ byl z roku 1998 a týkal se režiséra filmu, Christophera Rosenthala. Bylo mu šestačtyřicet, když se doma oběsil. Nezanechal dopis na rozloučenou a netrpěl žádnými duševními chorobami. Zůstala po něm jen smyčka, uvázaná nad schodištěm. Penzion se stal synonymem pro průser. 17

JOSH WINNING Lauře se nějakým způsobem podařilo vyhnout tragédiím, které dostihly její kolegy z devadesátek. Jako by stála v oku bouře. Vybudovala si vlastní život, stranou od záře reflektorů a pozornosti tisku. Nikdo, kromě nejbližší rodiny, o její minulosti nevěděl a plánovala to tak ponechat. Neměla žádnou jinou možnost. Naklonila se nad umyvadlo a pustila studenou vodu. Nabrala ji do dlaní a opláchla si obličej. Byla tak chladná, až zalapala po dechu. Chlad jí pomohl vrátit se ze vzpomínek do přítomnosti. Všechno bude v pořádku. Minulost zůstane minulostí. Rozhodně nehrozí, že se k ní právě řítí rychlostí osmi set kilometrů za hodinu. Zamračila se, když se její odraz otřásl. Zrcadlo se pohnulo. Pak se otřásla celá toaleta, jako by to byly filmové kulisy, a podlaha jí pod nohama začala vibrovat. Světlo začalo blikat a Lauřiny oči se mu snažily přizpůsobit. „Dámy a pánové, právě jsme narazili na menší turbulence,“ řekl hlas z interkomu, když se nad zrcadlem rozsvítila varovná ikonka pro zapnutí pásů. „Vraťte se, prosím, na svá sedadla a zapněte si bezpečnostní pásy.“ Laura hlas ignorovala. Vytáhla ze zásobníku pár ubrousků a osušila si obličej, zatímco se toaleta otřásala. Turbulence jí připadaly zvláštním způsobem uklidňující. Možná, že letadlo půjde do vývrtky ještě dřív, než dorazí do L. A. Ale tolik štěstí asi mít nebude. Po chvíli odložila ubrousky a znovu se podívala do zrcadla. A skoro vykřikla. Někdo za ní stál. Postava v černém plášti, tvář pod krempou černého klobouku zakrývaly obvazy. Ruce s ostrými pařáty jí napřaho18

TEN NEGATIV SPAL val k ramenům, kovové čepele se zaleskly ve světle blikající zářivky. Na tváři ucítila sípavý dech. Laura vykřikla, otočila se, zavadila loktem o zásobník s ubrousky a narazila do zadní zdi toalety. Otočila se ještě dvakrát, pak toho nechala a opřela se o umyvadlo. Srdce jí bušilo ostošest, ztěžka oddychovala a připadala si mimořádně hloupě. Byla úplně sama. Jasně, že byla sama. Už se leká i vlastního stínu. „Dej se dohromady,“ nařídila svému odrazu. Ještě chvíli se opírala o umyvadlo a přála si, aby se jí srdce přestalo zmítat v hrudníku, ale věděla, že bez ohledu na to, co si namlouvá, jinak to skončit nemůže. Tak či onak, tenhle výlet mě zabije.