Miloslav Vítek
CO SI P OV Í DA JÍ TU R IST É
co si povidaji turiste_001-152 OK.indd 3
10.01.2024 13:11
Život je o tom, na co rádi vzpomínáme a o čem si s přáteli povídáme. Tak třeba o příbězích z vojny, ze studií, zážitcích ze sportu nebo z výletů. Turisté natěšení z toho, že uprchli z obyčejného každodenního života, vypráví kamarádům své historky, na což jsou vůbec nejlepší večery po túře ve společné ubytovně. Světla se zhasnou a moc přebírá vypravěč, který se zrovna přihlásil. Takové usínání trvá někdy i přes půlnoc.
Co si povídají turisté Copyright © Miloslav Vítek, 2024 ISBN 978-80-242-9623-4
co si povidaji turiste_001-152 OK.indd 4
10.01.2024 13:11
Předmluva autora
Nejsem z těch, kteří si myslí, že mají dar slova, a tak musí něco napsat a téma si někde najdou. Moje pohnutky k napsání této knihy vychází naopak z toho, že mám téma, o kterém se domnívám, že bych se s ním mohl svěřit veřejnosti. Jsou to neobyčejné životní zážitky a poznatky. Musím předeslat, že jsem svůj život neřídil tím, že o něm budu psát, jak to dělají někteří dobrodruzi nebo cestovatelé. K rozhodnutí o napsání této knihy jsem dospěl až nyní, ve vysokém věku, kdy jsem už posbíral dostatek poznatků k tomu, abych zhodnotil, zda mohou být mé zkušenosti pro čtenáře přínosem. Takže neočekávejte, že se tady dočtete o senzacích a výmyslech, které mají upoutat pozornost. Knihu jsem psal pravdivě a tak, abych nikomu neublížil. Ti, kteří se mých příběhů zúčastnili, si můžou povzpomínat, ostatní se můžou, když už nic jiného, třeba jen trochu pobavit. Příhody, které v knize vyprávím, se odehrály v období druhé poloviny minulého století a taky ve dvou dekádách století současného. Tedy skoro v celém mém životě.
5
co si povidaji turiste_001-152 OK.indd 5
10.01.2024 13:11
Už mnoho let mě trápí vědomí, že technické památky jsou stále popelkou v programech turistických akcí. V popředí zájmu turistů stojí stále pamětihodnosti církevní a feudální. Nejen od Boha a od vrchnosti je nám dáno. Tvrdím, že bychom měli věnovat více pozornosti technickým a hornickým památkám již z úcty k tomu, že jejich tvůrcům vděčíme za technický a hospodářský pokrok. Právě ten nám všem dnes umožňuje cestovat a prožívat radost z pohybu v přírodě a všude tam, kde zanechal lidský duch a pilná ruka své stopy. Před více než třiceti lety jsem jako člen redakční rady časopisu Turista chtěl do periodika zařadit seriál o hornických a geologických památkách a zajímavostech. Neuspěl jsem – ostatním to nepřipadlo jako dobrý nápad – a tak jsem z rady odešel. Zanedlouho se v televizi objevil seriál geologa Václava Cílka, který se brzy stal velice oblíbeným. Při setkání s panem Cílkem jsem se dozvěděl, že asi čtrnáct let po mně studoval hornickou průmyslovku v Příbrami, která v něm stejně jako ve mně zanechala silnou lásku k takzvané „montánní turistice“. Tomuhle turistickému tématu chci věnovat zbytek svých sil a schopností a je mu věnována i část příhod v této knížce.
6
co si povidaji turiste_001-152 OK.indd 6
10.01.2024 13:11
NA VANDRU S KAMARÁDEM ZE ŽIŽKOVA
V poválečných letech jsem tak jako každý zdravý kluk toužil po trempském vybavení, ke kterému patřila taky usárna – batoh US Army – a celty z německého vojenského stanu A, který se dal postavit ze dvou plachet, jež sloužily vojákovi zároveň jako pláštěnka, ešus a feldflaška. Bagančata jsem si vlastnoručně ocvočkoval. Sem tam nějaký hřebík pronikl až do vnitřku boty, tenhle problém ale vyřešila vložka. Učil jsem se taky žižkovskému způsobu života. Takový žižkovský frajer naskakoval a vyskakoval zásadně z rozjeté tramvaje. Jednou se mi takhle podařilo při výsadku z tramvaje – na rušné křižovatce u Olšanských hřbitovů – v mých ocvočkovaných botách po kočičích hlavách prosvištět přímo mezi projíždějícími auty. Bylo to takříkajíc o tělo. Ukázalo se totiž, že cvočky na podrážkách ve styku s hladkou dlažbou vytvořily ideální podmínky pro surfování. Tenhle poznatek jsem si ale patentovat nedal. Všechno naštěstí dobře dopadlo, udržel jsem rovnováhu a rozpustilým gestem jsem naznačil udiveným a pohoršeným kolemjdoucím, že o nic nejde, že je to normálka.
7
co si povidaji turiste_001-152 OK.indd 7
10.01.2024 13:11
Žižkováci v komunikaci mezi sebou používali znělky. Každý kluk uměl pískat. Ke svolávání se používala fanfára z Vltavy pit-ná-vo-da. Němce to za války dráždilo ještě víc tím, že se nejenom okupantům zapískalo na melodii obrozeneckého klasika Vyližte nám… Důvěrné oslovení blízkého přítele bylo vole. Tohle slovo se vkládalo před jméno kamaráda, nebo stačilo samo o sobě. Když se řeklo vole vole, tak to bylo jako pozor. Ty vole! zase znamenalo údiv nebo vysoké hodnocení. Význam slůvka byl zkrátka ovlivněn intonací. Mohlo mít samozřejmě i hanlivý význam: Ty jsi ale vůl! Nešlo ale o nadávku, nýbrž o politování. O slovníku správného žižkovského frajera by se toho dalo napsat mnoho, přestože neobsahoval hodně slov, řeč to byla stručná a srozumitelná. Vůl byl trochu jako ostravské kurva. Dnes tyhle dříve regionální výrazy zlidověly, rozšířily se do celé republiky, ba do Evropy, a ztratily svůj původní význam. Zevšedněly, a to je podle mě škoda. V srpnu 1952 se mi podařilo přesvědčit kamaráda Pepu, že pojedeme do Prachovských skal na týdenní vandr. Vypůjčil jsem si od Mirka Bambuly dvě německé celty, sbalili jsme pár konzerv do batohů a s padesátikorunou v kapse jsme se vypravili na dobrodružnou cestu. Dle domluvy jsem v pět ráno zazvonil na domovní zvonek činžáku na Žižkově v Domažlické ulici. Po delší době se ve druhém patře objevila rozespalá hlava Pepovy maminky, která se zajímala, co si tak brzy ráno přeju. Vysvětlil jsem, proč přicházím, a záhy se vyjasnilo, že ji o věci nikdo neinformoval. Na její pokyn jsem vyběhl do druhého patra. Napůl spící Pepa právě vylézal z postele. Když jsem se mu zjevil v plné trempské výzbroji,
8
co si povidaji turiste_001-152 OK.indd 8
10.01.2024 13:11
pomalu mu začalo docházet, o co jde. Rychle nabral obrátky a udivené a poněkud rozčilené mamince vysvětlil: „Mamivole, přece už nejsem malé dítě a nemusím se tě na všechno ptát.“ Pepa byl polosirotek, jeho táta – hudebník – byl dávno po smrti. Jeho maminka pracovala na podniku zahraničního obchodu a jako samoživitelka se snažila ze všech sil uhájit poměrně přepychový byt a taky vychovat Pepíka, který byl právě v pubertě. Byli jsme stejně staří, ale já jsem byl iniciátorem akce a Pepa byl ochotný následovat moje plány. V podvečer jsme opouštěli Jičín a chtěli si najít vhodný nocleh. Zrovna jsme kráčeli kolem sedláka, který se chystal vyložit seno z vozu do stodoly. Pěkně jsem pozdravil a nabídl jsem se, že mu seno složíme výměnou za ubytování v oné stodole. Souhlasil, a když jsem mu vysvětlil, že našim zítřejším cílem jsou Prachovské skály, řekl: „Až se vyspíte, přijďte ke mně do chalupy na snídani a syn vás dovede ke skalám, protože tam má nějakou práci.“ Dnešní čtenář může zapochybovat o tom, jakou důvěru jsme u sedláka vzbudili. Na to je jednoduché vysvětlení – byla jiná doba. Ráno jsme posnídali kávu a chleba namazaný řepným sirupem, poděkovali jsme a s doprovodem zamířili ke skalám. Po prohlídce skalního města jsme se vydali na další pouť. Bylo pozdní léto, a tak jsme u pole s brambory vyhrabali pár hlíz a pokračovali. Když začalo trochu pršet, schovali jsme se v opuštěném statku – asi po Němcích. Na nocleh bylo ještě brzy, zato jsme ale při průzkumu stodoly objevili hnízdo, kde zřejmě zbloudilá slepice nakladla několik vajec. Večeře byla vyřešená.
9
co si povidaji turiste_001-152 OK.indd 9
10.01.2024 13:11
Ke spánku jsme se nakonec uložili na skále s výhledem na hrad Kost. Z celt jsme postavili stan a podlahu vystlali chvojím. V noci jsem se probudil do neobvyklého světla. Vyhlédl jsem ze stanu. Měsíc zářil jako rybí oko a já jsem pohybem celty vyplašil několik srn, které zase na oplátku vylekaly mě. Vzniklý hluk vzbudil Pepu, který se zavřenýma očima vystrčil hlavu a kvapem zase zalezl. Ráno jsem se Pepy zeptal, jak se mu spalo, a zjistil jsem, že o nočním zážitku nic neví. Pojal jsem podezření, že je náměsíčný a že by tak mohl snadno spadnout ze skály, na které jsme se ubytovali. Na tohle téma s ním ale nebyla rozumná řeč. Třetí den jsme si užili pěkných výhledů na hrad Kost z údolí Plakánku a zamířili na Rovensko. Měl jsem tajný plán dojít až na horu Kozákov s Votrubcovým lomem, ve kterém se nachází acháty, jaspisy, chalcedony a další mineralogické pamlsky. Bylo poledne, zjevně se blížila bouřka a my stáli na silnici a dívali se na sousední pole, na kterém zemědělci usilovně nakládali obilí na žebřiňáky. Z toho výjevu nás ovšem nejvíc zaujala hezká dívka. Najednou se ozval sedlák: „Co tu stojíte? Pojďte nám pomoct, nevidíte, že se blíží bouřka?“ Vzpamatovali jsme se z transu a ochotně se zapojili do práce. Vše se stihlo před deštěm a večer jsem muže poprosil o ubytování někde na půdě. Sedlák vyhověl, jako by to byla samozřejmá věc. Když zjistil, co máme v plánu, nebál se nám taky přidělit úkoly. „Ráno ještě před snídaní nasekat vojtěšku na záhumenku a dopravit ji do chléva kravám.“ „Budete u nás za stravu a ubytování a zítra s vámi dcera půjde k tetě na Kozákov. Teta bude mít radost, už jsme tam dlouho nebyli.“
10
co si povidaji turiste_001-152 OK.indd 10
10.01.2024 13:11
Radost jsem měl především já, protože takový úlovek minerálů jsem nečekal a nikdy v budoucnu jsem už při návštěvě téhle lokality nebyl tak úspěšný. Teta skutečně byla ráda a pohostila nás, zatímco se krajinou přehnala mohutná bouře. Nazpět jsme se tak vydali až večer za tmy. Díky té dívce, která se nám líbila, a která hlavně znala cestu, jsme se šťastně vrátili. Pepík tvrdil, že mu tiskla ruku, když jsme se prodírali divokou přírodou, jenže já jsem měl ten samý zážitek, což nevyhnutelně vedlo k nedorozumění. Ale ještě není všem dnům konec, pomysleli jsme si oba. Následující den končil fotografováním a sedlák nám večer ještě zaplatil kino a my jsme ráno ukončili svoji misi, nebo vandr – říkejte tomu, jak chcete – za padesát korun a tři konzervy.
11
co si povidaji turiste_001-152 OK.indd 11
10.01.2024 13:11
AMBROŽISKO
Na cestu do zahraničí jsme se za socialismu těšili a připravovali celý rok. Taková dovolená vyčerpala téměř veškeré úspory naší čtyřčlenné rodiny, třebaže byla jen do Rumunska nebo Bulharska. Už sólo rodinná cesta byla zajímavá, ale možná ještě bohatější na zážitky byl takový výjezd v kolektivu rodin dvou. Příprava znamenala důkladné opravy a úpravy automobilů a příslušenství. Porady v garáži i v domácím prostředí o trase a vybavení, shánění map, potřebných náhradních dílů a dalšího byly nezbytné. Dvě cesty, o kterých pojednává tato kapitola, vedly do Rumunska. Manželka Jarmila, mého kolegy z práce, svému muži říkala Ambrožisko. Šlo o odvozeninu jeho příjmení a v dobrém duchu to znamenalo podařené stvoření. Jejich Janě bylo devět let, naší Janě čtyři roky a našemu Alanovi pět. Jarmilova škodovka byla nová, takže v garáži stačilo jen „naleštit karoserii“, ale Jarmil byl puntičkář, a tak měl stále nové nápady, co všechno by se na vozu ještě dalo vylepšit. To můj Wartburg 900 měl za se sebou už více než padesát
12
co si povidaji turiste_001-152 OK.indd 12
10.01.2024 13:11