9788024296029

Ztraceny diadem

Ztraceny_diadem_vstupy_2 vydani.indd 3

30.10.2023 9:23:33

Ztraceny_diadem_2vydani.indd 3

30.10.2023 11:40:18

Jan Bauer Ztracený diadém Případy královského soudce Melichara

© Jan Bauer, 2021 ISBN 978-80-242-9602-9

Ztraceny_diadem_2vydani.indd 4

30.10.2023 11:40:18

M OTTO Léta Páně 1316 dne 14. května o hodině prvé v městě Pražském narodil se Václav, prvorozenec pana Jana krále a paní Elišky, králové České a Polské, při jehož zrození nastala radost a plesání všem, kdož milovali prospěch králův a království.

Zbraslavská kronika

Ztraceny_diadem_2vydani.indd 5

30.10.2023 11:40:18

1. kapitola „Mám pro tebe úkol, pane z Roupova. Bojím se však, že se ti asi nebude líbit,“ začal opatrně královský podkomoří Jindřich z Lipé.

Královský soudce Melichar z Roupova si v rozpacích promnul svou hnědou, místy už šedě prokvetlou bradku. „Proč by se mi neměl líbit?“ odpověděl otázkou. „Protože se týká Její Milosti královny Elišky a je trochu choulostivý,“ zamračil se pan z Lipé a rozhlédl se po hlavní lodi baziliky svatého Víta, kdysi zbudované knížetem Spytihněvem II. na místě někdejší rotundy založené ještě knížetem svatým Václavem, nebeským patronem země české. Za ta necelá tři staletí se to tady příliš nezměnilo.

Jen v poslední době ubylo zdejší nádhery, protože ozdoby a bohoslužebné náčiní zastavil král Jan pražským židovským kupcům, aby měl dost peněz na svá válečná tažení a mohl hostit své skutečné nebo domnělé přátele. Jako syn bývalého císaře Jindřicha VII. to dokonce považoval za svou povinnost.

Klenutý strop se ztrácel v šeru, protože záře lojových svící osvětlovala především hlavní oltář a menší oltáře po stranách. Jindřich z Lipé věděl, že králi Janovi se bazilika příliš nelíbí. V končinách, z nichž přišel do Čech, se už tehdy budovaly chrámy zcela jiné, ve kterých římský oblouk nahrazoval oblouk lomený připomínající 7

Ztraceny_diadem_2vydani.indd 7

30.10.2023 11:40:18

Jan Bauer

ruce sepnuté ke zbožné modlitbě. Chrámy ohromovaly svou honosností a nádherou a přestaly připomínat malé pevnosti, do nichž se v případě nebezpečí uchylují křesťané.

Ale na to teď královský podkomoří nemyslel, cosi ho trápilo a také to na něm bylo znát. Soudci Melicharovi připadalo, že se mu skoro bojí sdělit, jaký úkol mu chce uložit, o jaký úkol by se mělo jednat. Zjevně stále váhal a nemohl se rozhodnout, zda může mluvit otevřeně, což se jeho obvyklému chování vůbec nepodobalo. Jindřich z Lipé býval většinou mužem rozhodným, energickým a nebojácným. Však při tažení krále Jana do Uher to byl právě on, který právě svou rozhodností a odvahou zvrátil střetnutí s palatinem Matoušem Čákem Trenčínským. Ale dnes se zdálo, že pan z Lipé prostě nemá svůj den, stále těkal očima z místa na místo a váhavě přešlapoval z nohy na nohu. „Víš, milý Melichare,“ královský podkomoří nasadil důvěrnější tón, „chystáme křest svatý nedávno narozeného dědice trůnu, který má dostat jméno patrona naší země Václava. Tak si to přeje jeho matka královna Eliška a král Jan, jeho otec, by se rád tímto jménem zavděčil českým pánům.“ Královský soudce lehce zkřivil rty do ironického úsměšku. Znal české pány natolik dobře, aby věděl, že jim zdaleka tolik nesejde na tom, zda jejich budoucí král bude nosit jméno oslavovaného světce a také svého dávno zesnulého dědečka Václava II., ale hlavně jim jde o podíl na moci. Vždycky jim vyhovovali spíše slabí králové. Však chrabrého Otakara, nejmocnějšího panovníka, jakého kdy Čechy měly a který se málem stal římským králem, nakonec hanebně zradili. Ale soudce zároveň chápal krále 8

Ztraceny_diadem_2vydani.indd 8

30.10.2023 11:40:18

Ztracený diadém

Jana, proč se českému panstvu snaží vycházet vstříc, ne-li přímo vlichotit.

Lucemburk to neměl v Čechách lehké, a byl proto vděčný za každý projev nepředstírané oddanosti. Však Melichar si u něj za svou čestnost a smysl pro spravedlnost vysloužil povýšení do panského stavu, byť se tím pro něj příliš mnoho nezměnilo. Patřil sice teď také mezi české pány, dál však bydlel v roupovské tvrzi a neměl prostředky a majetek na to, aby ji přestavěl na pevný hrad, jak by se na pána slušelo. Ani při svých pobytech v královské me­ tropoli Praze se nemohl uchýlit do svého vlastního domu, ale nocoval v obyčejných hostincích. Byl teď sice společensky na stejné úrovni jako třeba právě Jindřich z Lipé, Vilém Zajíc z Valdeka nebo Petr z Rožmberka či Bohuslav z Michalovic, ale všichni tito páni od něj dál očekávali stejné projevy úcty jako dříve a někdy těžce snášeli jeho smysl pro spravedlnost. Jen vědomí, že se stal oblíbencem krále Jana, jim bránilo v tom, aby se k němu chovali tak, jak byli zvyklí v případě pouhých vladyků. „Pane podkomoří, upřímně řečeno, nechápu, čím bych mohl jakkoliv přispět k průběhu svatého křtu narozeného královského syna.“ Jindřich z Lipé šlehl po Melicharovi nevlídným pohledem a bezděky ho napadlo, zda si ten královský soudce nedovoluje příliš. Patří teď sice z králova rozhodnutí mezi české pány, ale jeho rod se přece ani zdaleka nemůže srovnávat s jeho starobylým a rozvětveným rodem Ronovců, vlastnícím rozsáhlá panství a mocné hrady. Jindřich byl naštěstí velkorysý a Melichara si vážil a tak jeho poznámku přešel mlčením. Však si také v minulosti několikrát navzájem pomohli a oba byli před časem intrikou Viléma Zajíce z Valdeka obviněni ze zrady krále a následně 9

Ztraceny_diadem_2vydani.indd 9

30.10.2023 11:40:18

Jan Bauer

uvězněni, pan z Lipé na Týřově a královský soudce na Křivoklátu. „Svatému křtu následníka trůnu bude věnována mimořádná pozornost,“ pokračoval po malé chvilce královský podkomoří. „Samotného pokřtění se ujme mohučský arcibiskup Petr z Aspeltu a asistovat mu při tom budou králův strýc trevírský arcibiskup Balduin jako následníkův kmotr a pražský biskup Jan z Dražic. Pozvání obdrželi významní velmožové nejen z Čech a Moravy, ale i ze Slezska, Uher, Saska, Braniborska, Bavorska a Horních i Dolních Rakous, ale nebudu tě, Melichare, unavovat jejich výčtem.

Podstatné je, že král bude mít při této příležitosti na hlavě korunu, kterou byl korunován na českého krále a kterou před ním nosil při slavnostních příležitostech na hlavě Václav II., otec královny Elišky. Jeho nástupci, ať už Václav III., Rudolf Habsburský a Jindřich Korutanec prostě korunovaci nestihli…“ „Dobrá, ale co já s tím?“ netrpělivě přerušil trochu nudný a nezáživný výklad pana z Lipé Melichar. Stále se ještě nedozvěděl, co po něm královský podkomoří vlastně chce. „Počkej, buď trpělivý, hned k tomu dojdu. První manželka Václava II. Guta Habsburská byla korunována zároveň se svým chotěm dva dny po Navštívení Panny Marie 2. června léta Páně 1297. Při této příležitosti jí abatyše svatojiřského kláštera nasadila na hlavu vzácný diadém, který pro tuto příležitost dal zhotovit její královský manžel. Diadém byl z ryzího zlata, zdobily ho mořské perly a také vzácné kameny, tedy modré safíry, červené rubíny a zelené smaragdy. Korunována jím byla i druhá manželka Václava II. Eliška Rejčka, dcera polského krále Přemysla, a to po Svatodušních svátcích 26. května léta Páně 1303…“ 10

Ztraceny_diadem_2vydani.indd 10

30.10.2023 11:40:18

Ztracený diadém

„Že si to všechno tak přesně pamatuješ, pane z Lipé,“ trochu neuctivě přerušil podkomořího Melichar.

Jindřicha však jeho poznámka nikterak neuvedla do rozpaků. Dokonce se mírně pousmál a řekl: „V tomto posledním případě to má svůj důvod. Následná korunovační hostina byla totiž tak bouřlivá, že při ní královský palác Pražského hradu vyhořel a dodnes nemůže být používán.

Jen zázrakem se tehdy nikomu ze vznešených hostů nic vážného nestalo. Ale rád bych se vrátil k problému, do něhož tě chci, Melichare, zasvětit. Onen zlatý diadém se stejně jako královská koruna, královské jablko a žezlo stal součástí svatovítského korunního pokladu. Naposled ho měla na hlavě naše královna Eliška a to v den korunovace svého královského chotě 7. února 1311. Poté byl uložen do královské klenotnice zde v bazilice svatého Víta. Pojď, něco ti, Melichare, ukážu.“ Podkomoří vyzval královského soudce, aby ho následoval. Vedl ho přímo k hlavnímu oltáři, kde oba zbožně poklekli, přežehnali se křížem a pak Jindřich přistoupil k tepaným železným dvířkám ve zdi po pravé straně chóru, z kapsáře ukrytého v záhybech svého pláště vyňal velký mírně zrezivělý klíč a vsunul ho do otvoru zámku. Královský soudce zahořel vzrušením a cítil, jak mu rozčilením tluče srdce. Vždyť vůbec poprvé měl tak zblízka spatřit korunovační klenoty českých králů. Nic nesymbolizovalo České království více než tyto vzácné skvosty. V zámku to zaskřípělo, jak Jindřich otáčel klíčem, těžká dvířka se pomalu otevřela a Melichar už čekal, že ho nyní doslova oslní záblesk světla odraženého ze zlatých klenotů. Kupodivu nic takového se nestalo. Uvnitř nevelké komory se vskutku něco zalesklo, pouze však jen matně. Brzy měl zjistit proč. Koruna, jablko a žezlo byly 11

Ztraceny_diadem_2vydani.indd 11

30.10.2023 11:40:18

Jan Bauer

totiž z větší části chráněny koženými pouzdry pomalovanými znaky Čech, Moravy a Slezska. Melichar čekal, že královský podkomoří vyjme korunu z jejího pouzdra, leč neudělal to. Místo toho zvedl z komory červeným sametem potaženou dřevěnou krabici a otevřel ji. Královský soudce se nad ní sklonil, aby lépe spatřil to, co je uloženo uvnitř. K jeho překvapení však krabice byla zcela prázdná. „Zde byl po Eliščině korunovaci uložen královnin diadém,“ takřka zašeptal Jindřich z Lipé. „Ale, jak vidíš, není tady. Zmizel. Zjistil jsem to teprve včera, když jsem chtěl překontrolovat, zda jsou před křtem následníka trůnu klenoty na svých místech.“ „Stále nechápu, co já s tím mám dělat?“ podivil se Melichar. „Měl jsem tě za důvtipnějšího, pane z Roupova,“ nepřestával šeptat podkomoří, jako by se bál, že ho někdo nepovolaný uslyší. „Ty tedy chceš, pane z Lipé, abych ztracený diadém našel?“ potřeboval se ujistit soudce. „Nejen to. Chci, abys dopadl toho drzého smělce, který odtud královnin diadém odcizil, a odsoudil ho k tomu nejpřísnějšímu trestu.“ „Mohu se tě na něco zeptat, pane z Lipé?“ osmělil se soudce Melichar k další otázce. „Jen se ptej,“ vyzval ho královský podkomoří. „Kdo všechno má klíče od královské klenotnice?“ „Zcela důvěrně ti mohu prozradit, že klíčů od této klenotnice je v současné době jen pět. První mám v zastoupení krále Jana já jako královský podkomoří, druhý má nejvyšší maršálek Vilém Zajíc z Valdeka, třetí patří nejvyššímu komorníkovi Petru z Rožmberka, čtvrtý pražskému 12

Ztraceny_diadem_2vydani.indd 12

30.10.2023 11:40:18

Ztracený diadém

biskupovi Janu z Dražic a konečně pátý vyšehradskému proboštu Janovi, řečenému Volek, který je, jak jistě víš, nevlastním bratrem královny Elišky.“ „To jsou všichni?“ podezíravě se otázal Melichar. „Pět držitelů klíčů ti nestačí?“ skoro se na něj až osopil pan z Lipé. „Stačí, ale netuším, koho z nich bych měl podezírat z krádeže diadému.“ „Fuj, to je ošklivé slovo,“ napomenul soudce královský podkomoří. „Dobrá, říkejme tomu tedy zcizení.“ „To už zní lépe,“ usmál se Jindřich. „Byl bych nerad, kdybys mne podezíral z krádeže.“ „A mám tě snad, pane Jindřichu, podezírat?“ trochu poťouchle se zeptal Melichar. „Jen do toho, jsi královský soudce. Z uvedených pěti si podezírej, koho chceš, ale jako soudce dobře víš, že rozhodující budou důkazy. Bez nich nemůžeš nikoho beztrestně nařknout. Mělo by to pro tebe neblahé následky.“ „Samozřejmě. Tak mě napadá, pane Jindřichu, co když diadém zcizil sám král Jan a pak ho zastavil třeba u židovských lichvářů, aby měl na své válečné výdaje?“ „Král od pokladnice klíč nemá, protože ho svěřil mně, a já ten klíč opatruji jako oko v hlavě.“ „Pořád ještě zbývají čtyři klíče…“ „Tak pátrej, Melichare, směle do toho, ale postupuj opatrně. Varuji tě předem. Však už jsi stejně jako já na vlastní kůži zažil královské vězení.“ Jindřich z Lipé vrátil krabici od diadému zpátky do klenotnice, zrezivělým klíčem uzamknul dvířka, místo slova rozloučení poplácal Melichara po rameni a mírně nahrbený dlouhými kroky opouštěl svatovítskou baziliku.

13

Ztraceny_diadem_2vydani.indd 13

30.10.2023 11:40:18

Jan Bauer

Soudce ještě chvíli postál před oltářem a pro sebe si mumlal slova krátké modlitby. Věděl, že v tomto případě bude boží pomoc tuze potřebovat.

14

Ztraceny_diadem_2vydani.indd 14

30.10.2023 11:40:18

2. kapitola V krčmě U Koruny zlatého krále byla ten den hlava na hlavě. Vypadalo to, že se snad žádnému z řemeslníků a kupců Menšího Města pražského nechtělo pracovat a také královští strážci svévolně opustili své posty a nyní se všichni veselili a hádali nad korbely piva právě tady v zapadlé hospodě pod hradbami Pražského hradu. Soudce Melichar se pátravě rozhlédl po přítomných. Měl se tu setkat se svým pomocníkem Božetěchem, a jak ho znal, předpokládal, že už si jistě namlouvá nějakou povětrnou krasavici, která také zabloudila ke Koruně zlatého krále. Což o to, několik nevěstek v těžko přehledné spoustě žíznivých umouněnců spatřil, ale žádná se netulila k Božetěchově mužné hrudi.

A dokonce tu soudce ani svého pomocníka neviděl. „Co si přeješ, pane?“ oslovil Melichara pomenší ob­ tloustlý krčmář, jemuž se holá brada leskla od omastku. „Hledám jednoho mládence, který je v mých službách,“ začal vysvětlovat pan z Roupova, aniž prozradil svoje úřední postavení. „Měl by tu být? Jsi si tím jist, pane?“ „Božetěch bývá spolehlivý,“ odvětil Melichar, byť si svým tvrzením po dlouholetých zkušenostech příliš jist nebyl. „Nějaký Božetěch, alespoň o sobě tvrdil, že je pokřtěn tímto jménem, tady opravdu byl. Ale museli jsme ho zavřít do kozího chlívku.“ 15

Ztraceny_diadem_2vydani.indd 15

30.10.2023 11:40:18

Jan Bauer

„Co provedl?“ vyhrkl překvapený soudce. „Mimo jiné urazil hejtmana královské stráže Vali­ hracha.“ „A kvůli tomu jste ho zavřeli do chlívku?!“ Melichar se samým rozčilením neudržel, uchopil krčmáře za jeho kdysi bílou halenu a zatřásl s ním. „Nesahej na mne, pane,“ zakvílel postižený. „Nebo zavolám Valihracha!“ Melichar z Roupova pustil krčmáře a zlostně mu vybafl do tváře: „Zavolej si třeba svatého Mikuláše, jestli ti to bude co platné, ale ze všeho nejdříve propustíš mého pomocníka Božetěcha z tvého posraného kozího chlívku!“ „Nemáš mi co nařizovat, pane,“ bránil se tlustý krčmář. „Abys věděl, mohu ti okamžitě tu tvou smradlavou špeluňku zavřít. Jsem královský soudce Melichar z Roupova a ty jsi povinen vykonat všechny mé příkazy.“ Krčmář Tobiáš, řečený Tobiáš od Hnojné jámy, protože jeho podniku se mezi lidmi říkalo také krčma U Hnojné jámy, nápadně zbledl a začal blekotat: „Tak měl ten nešťastník pravdu. Tvrdil nám, že je pomocníkem královského soudce a my mu nevěřili a mysleli si, že jen moc pil…“ „Mám se ti, ty moulo, prokázat snad svým královským glejtem?“ ušklíbnul se Melichar, znovu popadl tlustého krčmáře za špinavý límec jeho haleny a zavelel: „Veď mne k tomu svému chlívku!“ „Kampak?“ postavil se jim do cesty ramenatý pořízek v drátěné košili s mečem po boku a s takřka holou hlavou. „To je královský soudce, Valihrachu,“ upozornil svého přítele krčmář Tobiáš.

Hejtman královské stráže Jaroslav ze Zlíchova, přezdívaný Valihrach, měl už ten den notně upito, a proto i trochu zamlžený pohled. Byl zhruba stejně vysoký jako 16

Ztraceny_diadem_2vydani.indd 16

30.10.2023 11:40:18

Ztracený diadém

Melichar, ale zjevně o pár let mladší. Po krčmářově upozornění zůstal stát, svými tlustými prsty si promnul oči, jako by se právě probudil z těžkého snu, a pak náhle roztáhl tvář do širokého úsměvu. „Tebe přece, pane, znám. Viděl jsem tě u královského podkomořího.“ „Jsem rád, že sis vzpomněl,“ oplatil mu úsměv Melichar. „Ale pověz, proč jste zavřeli Božetěcha do chlívku?

Bylo to jen proto, že se chlubil, že je pomocníkem královského soudce?“ „Urozený pane, ty asi nevíš všechno,“ začal se vysvětlovat Valihrach. „Ten tvůj Božetěch vyjížděl po jedné zběhlé jeptišce Kláře a dokonce jí začal sahat na kozy. A Klára ječela, jako když ji na nože bere. Co jsem měl dělat? Když ten tvůj pomocník tak rád sahá na cizí kozy, dal jsem ho zavřít do kozího chlívku. Ať si to s nimi trochu užije!

Zlobíš se na mne kvůli tomu, pane?“ „Naopak,“ k všeobecnému překvapení se rozesmál Melichar. „Udělal jsi moc dobře, Valihrachu. Až budu mluvit s panem z Lipé, požádám ho, aby ti zvýšil žold. Jsi mužem na svém místě a navíc ti nechybí důvtip. Ale teď pojď mého pomocníka propustit. Musím s ním nutně mluvit.“ „Jsi velkorysý, pane z Roupova,“ uznale se zazubil Jaroslav ze Zlíchova. „Kdybys cokoliv potřeboval, jsem tvůj nejvěrnější služebník.“ „Já samozřejmě také,“ honem se úlisně přidal krčmář Tobiáš. „To jsem rád, že jsem ve vás získal nové přátele,“ pochvaloval si královský soudce. „Veďte mne k tomu chlívku!“ Když po chvíli Tobiáš odsunul petlici z vrátek chatrného chlívku, spatřili všichni tři zajímavý obrázek. Na 17

Ztraceny_diadem_2vydani.indd 17

30.10.2023 11:40:18

Jan Bauer

hromádce sena seděl ztrápený Božetěch a hlavu svíral v dlaních. Zřejmě zpytoval svědomí. Z opačného konce chlívku ho bedlivě pozorovala pětice strakatých koz a v rozpacích pomekávala. Pomocník královského soudce se okamžitě vrhl Melicharovi do náruče a nadšeně vykřikoval: „Já věděl, že mě, pane soudce, zachráníš. Ještě chvíli a tahle strašná zvířata,“ ukázal přitom prstem na kozy, „by mne dočista sežrala.“ „To jsem ještě neslyšel, že by kozy sežraly lidskou bytost,“ pobaveně se rozesmál Valichrach. „Ty mlč, chlape,“ křikl na něj Božetěch. „To tys mne vsadil do tohoto smradlavého vězení.“ „Myslím, že Valihrach tě sem vsadil po právu,“ vážně pronesl Melichar. „Měl bys mu za to ještě poděkovat. Jako hejtman královské stráže mohl s tebou naložit ještě hůř.

Obtěžoval jsi prý nějakou zbožnou jeptišku ze svatojiřského kláštera.“ „Nebyla to zbožná jeptiška, ale zběhlá jeptiška, a to je rozdíl,“ bránil se Božetěch. „Prý jsi jí sahal na prsa,“ pokračoval v jeho obviňování královský soudce. „Dost možná jsem se jí mimoděk dotknul na místech, kam bych asi sahat neměl, ale až doposud, pane, si žádná panna či paní na mé dotyky nestěžovala. Až tahle zběhlá jeptiška. Proč tedy utekla z kláštera, když jí mužské ruce na těle vadí? Náš svět je na rozdíl od klášterní klauzury přece plný nejrůznějších příjemných i méně příjemných nástrah, s nimiž musela ta zbloudilá duše počítat.“ „Tak už dost!“ okřikl svého pomocníka královský soudce. „Nejprve poděkuj tady Valihrachovi, že se k tobě zachoval tak shovívavě, a pak se omluv krčmáři za svoje nepřístojné chování…“ 18

Ztraceny_diadem_2vydani.indd 18

30.10.2023 11:40:18

Ztracený diadém

„Měl bych snad ještě odprosit tu bývalou jeptišku?“ s tónem uraženosti se zeptal Božetěch. „Pokud neopustila krčmu, není to špatný nápad,“ prohlásil Melichar. „Co to po mně chceš, pane? Vždyť ta husa byla nadmíru ošklivá a nesluší se, aby tak pohledný mládenec jako já se měl omlouvat nějaké šeredce, že jí sahal na kozy.“ „Už raději zmlkni! Vypadá to, že tě budu muset potrestat sám. Ale nyní požádáme krčmáře, aby nám uvolnil stůl pro dva. Potřebuji s tebou v klidu projednat nadmíru důležité věci.“ „Jistě, stoleček připravím, račte se spolehnout, vznešený pane královský soudce.“ Krčmář Tobiáš byl samá ochota a hned začal přesvědčovat dva přiopilé zbrojnoše, aby odtud vypadli, ale nejprve řádně zaplatili za vypité pivo. Ti dva by se byli bývali hádali, naštěstí zakročil Valihrach, který byl jako hejtman královské stráže jejich nadřízeným.

A tak se Melichar a Božetěch mohli konečně posadit ke stolu, objednat si dva korbele piva a také po dvou tučných jelítkách, aby zahnali hlad. Teprve když se nasytili a spláchli žízeň, královský soudce ztišil hlas, aby je nikdo nepovolaný nezaslechl, a dal se do vypravování. „Nevím, zda se tvým špinavým uším doneslo, že v krátké době se má v bazilice svatého Víta uskutečnit křest svatý nedávno narozeného dědice trůnu, při němž má dostat jméno patrona naší země knížete svatého Václava…“ „Jak by ne, vždyť jeho narození provázela velká sláva a leckde se v krčmách dokonce nalévalo pivo a víno zdarma,“ nadšeně přitakal Božetěch a bezděčně při té vzpomínce zvýšil hlas. „Buď tak hodný, neřvi a mluv tiše. Nikdy nevíš, kdo tě poslouchá.“ 19

Ztraceny_diadem_2vydani.indd 19

30.10.2023 11:40:18

Jan Bauer

„Cožpak je na narození a křtu svatém dědice trůnu něco tajného,“ podivil se soudcův pomocník. „Na tom samozřejmě nic tajného není,“ souhlasil Melichar, „ovšem tajné je to, co máme vyšetřit my.“ Záměrně řekl „my“, protože tím obvykle spolehlivě povzbudil Božetěchův zájem. Soudcův pomocník se totiž rád považoval za stejně důležitého vyšetřovatele, jako byl královský soudce Melichar z Roupova, a proto nikdy nebylo marné trochu zabrnkat na jeho ješitnost. „Co máme vyšetřit? Nebo snad nás chce Jeho Milost král Jan pozvat na křest jako kmotry malého Václa­ víčka?“ „Milý Božetěchu, za kmotra následníkovi trůnu nepůjdeme my, ale králův strýc trevírský arcibiskup Balduin. My máme poněkud choulostivější úkol. Král Jan a královna Eliška chtějí mít při obřadu korunovační klenoty, tedy král Jan korunu, kterou před ním nosil při slavnostních příležitostech na hlavě otec jeho manželky Václav II., a královna Eliška zase diadém, který zdědila po své matce královně Gutě Habsburské. Dnes dopoledne jsem byl s královským podkomořím panem z Lipé ve svatovítské bazilice a pan Jindřich mi ukázal královskou klenotnici.“ Melichar teď ztišil natolik hlas, že mu bylo sotva rozumět. Přesto Božetěch hltal každé jeho slovo a byl napjat do krajnosti. Vždyť jeho zaměstnavatel mohl nahlédnout do jednoho z nejtajnějších míst Českého království! „Ty jsi viděl královskou korunu, pane Melichare?“ „Samozřejmě. Viděl jsem i královské žezlo a královské jablko.“ „Jsou opravdu ze zlata a zdobené drahokamy nedozírné ceny, jak se říká?“ 20

Ztraceny_diadem_2vydani.indd 20

30.10.2023 11:40:18