9788024294322

strana 3 – titulní list

Jean-Luc Bannalec Bretaňské noci Jedenáctý případ pro komisaře Dupina

EUROMEDIA GROUP

PRVNÍ DEN „Předzvěst smrti, intersignes de la mort.“ Kadeg, inspektor policejního komisařství v Concarneau, se zatvářil dramaticky. Na čele mu naskočily ustarané vrásky. „Straka létá už nějakou dobu kolem domu. Tu a tam usedne na střechu.“ Dramatický výraz vystřídala dramatická odmlka. „Kohout začal před pár týdny kokrhat už před půlnocí.

Moje teta následně spatřila v zahradě lasičku. – A minulý týden pak straka ještě ke všemu narazila do okna ložnice.“ Kadegův nezvykle mdlý hlas se roztřásl. „Jednoznačně jde,“ opakoval, „o předzvěst smrti.“ „Podejte mi ještě jednu bagetu, Riwale,“ obrátil se komisař Dupin na svého prvního inspektora.

Komisař si předtím objednal assiette de la mer, skvělé jídlo pro horké dny; tucet ústřic, k tomu obrovský krab, langoustines, úctyhodná porce malých a velkých mořských šneků, bigorneaux neboli břeženky a bulots neboli sumovky. A to nejdůležitější: čerstvá domácí majonéza. Paul, majitel Amiralu, Dupinova druhého domova v „modrém městě“ u moře, mu jí naservíroval na stůl snad půl libry. Tajemství její senzační chuti spočívalo v ořechovém octu, jak tvrdil Paul. Ať to bylo jakkoli, Dupin po téhle majonéze přímo šílel. Po mořských plodech ostatně jakbysmet. Jiné národy, všechny do jednoho barbarské, haněly majonézu coby tučnou součást fast 9

foodu, ve Francii ji naopak chápali jako cosi, čím skutečně byla: jako umělecký výtvor. Velebil ji, stejně jako všichni božští kuchaři, již Paul Bocuse. Byla to specialita s příběhem, zpotvořená průmyslovou výrobou jako málokterá jiná.

Vynalezena byla v roce 1756 za sedmileté války. Maréchal Richelieu osobně dobyl se svými vojsky Menorku. Jako poděkování nedostal ani medaili, ani statky, nýbrž mu věnovali právě zhotovenou omáčku, vybranou lahůdku, pojmenovanou po posledním dobytém městě Maó, španělsky Mahón.

A proto sauce mahon-naise. Bretonci měli jasno: kuchař byl našinec, nemohlo to být jinak. – Nejlepší bylo vytřít nakonec kouskem bagety z talíře zbytky majonézy, s níž se mísilo aroma mořských plodů. Mořský elixír. „Měl byste tyhle předzvěsti brát rozhodně vážně, šéfe.“ Riwal se neměl k tomu, aby podal Dupinovi košík s pečivem. Čtyři kolegové si udělali pohodlí na terase Amiralu. Riwal a Kadeg u jednoho stolu, Dupin a Nevouová, jedna ze dvou policistek na komisařství, u vedlejšího. „Straky jsou považovány za ptáky věštící smrt.“ Riwal se zjevně necítil příjemně. „To všechno jsou skutečně klasická znamení smrti. Známe je už celá tisíciletí. Prastaré keltské vědění.“ „Dostanu přece jen kousek bagety?“ Dupin opět zkusil své štěstí. „Commissaire, to není vtip.“ Nevouová ztrestala Dupina zlostným pohledem.

Dupin si hlasitě povzdechl. Tolik se celé ráno na třičtvrtěhodinovou polední přestávku těšil. Na mořské plody, majonézu, bagetu, na to, že bude mít chvilku pro sebe. Že bude úplně sám, bez ostatních. Zato s obligátními novinami Quest-France, Le Télégramme a Le Monde.

Oproti všem meteorologickým předpovědím bylo počasí opět neskutečně hezké, a tak se kolegové k Dupinovi spon10

tánně přidali, když odcházel z komisařství. Měl se vytratit zadním vchodem, jak to nezřídka dělával.

Byl první říjen, ale zdálo se, že se léto rozhodlo v dobrém rozmaru pokračovat, jako by se nechumelilo. Jako by vůbec nezačínal podzim. Září a říjen byly v posledních letech čistě letní měsíce a trvalo to až do listopadu, než se počasí zkazilo. Nikdo si nestěžoval.

Komisař si sedl zpříma, co nejvíc to šlo. Na znamení vážnosti a koncentrace. „Fajn. – A co to má všechno znamenat?“ „Moje teta si je jistá, že brzy zemře.“ Dupin Kadega nepoznával. Inspektor byl vlastně ztělesněním nesnesitelné pedanterie, vojácké říznosti, ale především pragmatické střízlivosti, což mu ovšem politováníhodně nezabránilo občas podlehnout té či oné fixní ideji. Normálně se o jevy jako „předzvěst smrti“ zajímal Riwal. A Kadegova úloha spočívala v tom si z něj proto utahovat.

Zvláštní události, nadpřirozené jevy v mnoha podobách, jež by byly jinde zřejmě považovány za mimořádné, byly v bretaňském prostoru něčím zcela běžným. Také pro Nolwennovou – oficiálně Dupinovu asistentku, neoficiálně „šéfku“, jak se jí po čase začalo na komisařství říkat – bylo nadpřirozeno něčím naprosto samozřejmým. „Já neříkám, že to tak je,“ Riwal soucitně pohlédl na Kadega, „ale tak to je.“ Kadeg nepatřil k těm, kteří dávají najevo svoje city, ale nyní tu seděl mezi nimi jako hromádka neštěstí. „Kolik je vaší tetě let?“ vyzvídala Nevouová. „Osmdesát devět. A přitom je ještě docela při síle. A zdravá jako řípa. – Její matka se dožila osmadevadesáti let.“ Riwal pokýval hlavou a poznamenal: „Zdraví nehraje pro smrt žádnou roli.“ Dupin měl na jazyku ostrý protest. Když byla „zdravá 11

jako řípa“ – proč by měla stará dáma zničehonic zemřít?

V Bretani žilo nemálo stoletých a v genech dlouhověkost zjevně měla.

Dupin si protest odpustil. Bylo by to marné. Znal historky o „předzvěstech smrti“, byl jich bezpočet. A byly už zcela běžné, což jim, jak to vnímal, propůjčovalo cosi komického.

Skoro vše mohlo předznamenávat smrt, všemocnou ankou.

Například, když v noci vyli psi nebo v kostele zhasly svíce, když se člověku zdálo o koních – leda až na bělouše –, když mu náhle vhrkly slzy do očí nebo ho zamrazilo v zádech.

Zvlášť na pováženou bylo, když spadlo nádobí a rozbilo se.

Jak se zdálo, platila tato znamení pouze v jistých konstelacích, jinak by každý Bretonec viděl známky své blízké smrti denně a Bretaň by se rychle vylidnila. Komisař sám by byl už stokrát mrtvý. Mimořádně zákeřné bylo také toto znamení: Když se v domě rozsvítila tři světla najednou. To pak bylo zřejmé, že za dveřmi je obzvláště bolestná smrt. Jen málo znamení, uvažoval Dupin, mělo přesvědčivě mysteriózní povahu. Třeba když se člověk ráno probudil s voskově žlutými skvrnami na rukou. Ještě nepravděpodobnější bylo, když člověk ve snu spatřil někoho pobíhat s velkým rancem špinavého prádla. „Asi byste měl zajít s tetou k lékaři, Kadegu. Jen pro jistotu.“ Dupin hovořil jemně, zjevně se snažil o empatii.

Nevouová, Riwal a Kadeg na komisaře nechápavě pohlédli. „Jestliže to má být její smrt, pak je to její smrt. Na tom vy nemůžete vůbec nic změnit,“ poučila nadřízeného Nevouová. „To nedokáže změnit nikdo, ani lékař.“ Vyznělo to jako „hlavně žádný doktor“. Riwal rozvážně pokýval hlavou. „Navštívil jste tetu v poslední době?“ zeptal se Dupin Kadega. „V neděli – včera.“ Inspektor se zajíkl. „Pomalu se loučí.“ 12

Což asi nějakou dobu potrvá. Dupin toho nevěděl o Kadegově tetě mnoho, vlastně mu bylo řečeno pouze to, že je hlavou početného klanu Kadegů. Inspektor přišel o rodiče velmi brzy při autonehodě, bylo mu právě osmnáct. Najednou se musel postavit na vlastní nohy. Starala se o něj jeho teta, matčina sestra. Vůbec se zdálo, že to ona držela rodinu pohromadě. Pokud si Dupin správně vyložil četné historky z posledních deseti let. Kadeg na ní hodně lpěl. Žila vysoko na severu Bretaně na břehu Aber Wrac’h, jedné ze tří velkých legendárních abers, jak se jim říkalo na severozápadním pobřeží Finistère – řek, které se u ústí rozlévaly do mořských zálivů. Tetě patřilo bývalé středověké opatství včetně parku, bývalé opatské zahrady. „Chápu.“ Dupinovi to připadlo poněkud makabrózní. „Myslím jako, že je mi to moc líto,“ dodal rychle. „To s vaší tetou.“ Nevouová, Riwal a Kadeg ho obdařili nesouhlasným pohledem. Komisařova slova vyzněla tak trochu jako „upřímnou soustrast“. „Ještě neumřela,“ zaprotestoval Kadeg. „Ona…“ „Dá si někdo café?“ vysvobodil Dupina Paul. „Ach, a máme letošní jablka. – Právě jsme vytáhli z pece koláč s lahodnými reinettes d’Armorique.“ Jedna z mnoha bretaňských jablečných odrůd. „Bezpodmínečně,“ vyhrkl Dupin. „A jedno café k tomu.“ „V pořádku,“ Paul přikývl. „Mně taky.“ Riwalovi se rozzářily oči. Letošní jablka!

Den, kdy se objevila na stole, patřil k 365 kulinářským svátkům bretaňského roku. A inspektor znal všechny odrůdy bretaňských jablek, staré, nové, určené k pečení, na kompot…

Také Dupin měl rád jablka – na koláči dozlatova karamelizovaná – ale ještě raději měl extra tenké těsto vespod. „Mně rovněž,“ vyhrkli Kadeg a Nevouová jedním dechem.

13

„Kadegu, jak je to vlastně s dodávkou cinémomètres jumelles laser?“ Dupinovi nezbylo než se chopit šance a zajistit si, aby se řeč opět nestočila na Kadegovu tetu. „A nové éthylotests byly přece ohlášené taky na říjen, ne?“ Snažil se, aby to vyznělo, jako že ho to skutečně zajímá.

Nové moderní přístroje k měření rychlosti a alkotesty, to byla dvě témata, jimž se Kadeg věnoval přímo vášnivě. „Očekávám je nejpozději koncem měsíce.“ Inspektor byl okamžitě znovu věcný. A skoro stejný jako dříve. „Katapultují nás rovnou do budoucnosti, commissaire. Přesnost laserových technologií dosahuje nepředstavitelných…“ „Co ti naši průlivoví plavci, Nevouová?“ Nebylo třeba dalších chvalozpěvů na technické inovace, Dupinovi šlo jen o to odvést pozornost.

Již několik dní si skupinka mladistvých chodila z recese zaplavat do sto metrů širokého mořského průlivu mezi oběma městskými částmi Concarneau, Ville Close a východní čtvrtí. Dvakrát denně proudily obrovské vodní masy průlivem do velkého městského přístavu dovnitř a zase zpátky. Concarneau disponovalo několikakilometrovým pobřežím a neméně nádhernými plážemi, každý si směl plavat, kde chtěl, ale pouze tam, kudy mířily lodě do přístavu a ven z něj, bylo koupání co nejpřísněji zakázáno. Plulo tudy hodně lodí, ve dne v noci. Zvláštní vzrušení při přeplavbě průlivu spočívalo v tom, že bylo třeba bojovat se silnými proudy. – Nevouová si vzala tuhle záležitost na starost, promluvila si s několika místními, aby ztotožnila povedenou skupinku. Vlastně šlo o drobnost. Nicméně dosti nebezpečnou. „Objasnila jsem.“ „To znamená co?“ „Vím, kdo se toho účastní, už jsem si s dvěma z těch mládenců promluvila.“ Nevouová si promnula bradu a dodala: „Myslím, že to pochopili.“ 14

O tom Dupin nepochyboval. „A Riwale? – Co vy máte na dnešek ještě v plánu?“ „Vždyť víte, šéfe. – Půjdu si znovu promluvit s madame docteur.“ Dupin to samozřejmě věděl. Jen na to zapomněl. Vytěsnil to. Protože to bylo absurdní. Předevčírem ráno jim volali z pošty. Došlý balíček určený k doručení na druhý den, ležel přes noc na poště a ráno zvláštně a pronikavě páchl.

Tou „vůní“ nasákla celá pošta. Jeden zřízenec projevil velmi jemný – až podezřele jemný – čich a byl si okamžitě jistý: cannabis. A měl pravdu. Třicet gramů špatně zabaleného konopí. Následně nedoručila balíček pošta, nýbrž policie, přesněji řečeno Le Mennová a Riwal. Příjemkyně balíčku bydlela tak trochu mimo město směrem na Fouesnant, šlo o penzionovanou městskou archivářku, madame docteur, historičku. Když ji Le Mennová a Riwal navštívili, snažili se jí zdvořile sdělit, že je to nelegální a že budou muset podat oznámení. Nadmíru rozverná sedmdesátiletá stařenka ani v nejmenším nechápala, proč. Objednávala si tuhle „medicínu“ už deset let a vždy u téhož bretaňského výrobce, fait en Bretagne. Zatím nikdo nic nenamítal. Vzápětí prohlásila, že je objednaná u kadeřníka a musí už jít, a tak se dohodli, že budou pokračovat v rozhovoru dnes odpoledne. Nebezpečí útěku nehrozilo.

Dupin měl v patnáct hodin schůzku, jež byla neméně absurdní.

Jeden profesor ze světově proslulého Ústavu mořské biologie v Concarneau měl pocit, že je pronásledován. Už tři týdny. Minulou středu se vědec, Pařížan tak kolem čtyřicítky, dostavil neohlášeně na komisařství a uvedl, že ho pronásleduje muž v modrém námořnickém pulovru. Ve svetru, který nosí desetitisíce Bretonců, Dupina nevyjímaje. A četní turisté. „Je přibližně stejně vysoký jako vy,“ vypověděl 15

dále profesor. „Vůbec se vám hodně podobá, musím říct. Jen nosí bílé tenisky.“ Přitom profesor viděl uvedeného muže vždy pouze zdálky. Když odcházel z ústavu, sledoval ho onen muž údajně až domů, deset minut pěšky. Včera pak – profesor volal Dupinovi dnes ráno – ho viděl, když odcházel z domova. Prý pracuje na tajném projektu, uvedl profesor do protokolu, ale další informace odmítl poskytnout. Dupin věděl, že ústav mořské biologie jako první na světě zkoumá tajemství Atlantiku, jeho fauny a flóry, jež skýtají vskutku obrovské možnosti. Také Claire občas ukázala významně na moře a prohlásila: „V něm se nacházejí řešení všech našich problémů. Nejenže z něj pocházíme, stejně jako veškerý život na Zemi – moře nás může také zachránit.“ A posléze zachmuřeně dodávala: „Záchranu si vlastně nezasloužíme za to, jak se chováme.“ „Až si promluvím s madame docteur, převezmu směnu,“ řekl na závěr Riwal a jeho rysy se rozjasnily. „Výborně.“ Dupin přikývl. „Směnou“ byl myšlen dozor nad jednou loděnicí, jehož cílem bylo předejít průmyslové špionáži. Již čtyři roky stavěl jachtař François Gabart – jeden z celosvětově uznávaných velikánů jachtařského sportu a hrdý concarneauský patriot – svůj nový super člun, trimaran „Classe Ultime“. Dlouhý dvaatřicet metrů. Aerodynamický zázrak. Celé město stavbu horečně sledovalo. Loď byla nyní už skoro hotová, Gabart s ní měl napřesrok závodit na transatlantické regatě. Její barva byla vyjádřením vlasteneckého vyznání: modrá loď pro modré město. Dva policisté byli vyčleněni, aby loděnici hlídali, což vlastně stačilo – jenže Riwal miloval svou práci, stejně jako miloval lodě. A Françoise Gabarta. „Et voilà.“ Paul byl zpátky. S cafés – a koláči. Zavládlo ticho, každý si vychutnával dezert sám pro sebe.

V přístavním bazénu Ville Close – concarneauském Sta16

rém Městě ležícím na ostrově – pořádalo slunce nepokojně jiskřivou oslňující podívanou, zalévalo přeexponovaným světlem celý svět a obestíralo ho difuzní září. Po typickém tlumeném světle raného podzimu nebylo ani památky.

„Ano?“ Nevrleji už nemohlo něčí „ano“ pravděpodobně znít.

Bylo půl jedné. V noci.

Dupin ležel v posteli. Claire ležela vedle něj. Už dávno spala. Od deseti. Přijela z kliniky pozdě a k smrti unavená, zhltla omeletu, kterou jí Dupin připravil, rychle se osprchovala, přistoupila nakrátko k oknu, aby se podívala na moře – každovečerní rituál – a pak padla do postele.

Dupin zanedlouho ulehl vedle ní a četl si. Bláznivý příběh.

Freya ze Sedmi ostrovů. Tuhle knihu mu darovala Claire. Ve skutečnosti ale nečetl, nýbrž pozoroval spící Claire. Miloval to. – Vlastně s ní chtěl o minulém víkendu někam odjet.

Mělo to být překvapení. Rezervoval pokoj v hotelu Ty Mad v Tréboulu. Klenot na konci světa patřil jeho přítelkyni Armelle. Vše bylo nachystané. S Armellinou pomocí zorganizoval nádherný piknik ve skryté zátoce. Na vyhřátém písku mezi velkými balvany dokulata ohlazenými mořem. Jenže pak onemocněla jedna kolegyně, a tak musela Claire sloužit i o víkendu. Jako náhradu měla mít zítra a pozítří volno – z čehož nebudou mít oba nic, vůbec nic.

Dupin chtěl ten víkend Claire požádat o ruku. Konečně.

Bylo by to perfektní. „On – on stojí venku za dveřmi. Snažil se dostat dovnitř, mám dojem.“ Dupin poznal hlas mořského biologa. Profesor slyšitelně panikařil. „Co to znamená, monsieur?“ Dupin byl v tu ránu bdělý. „Viděl jsem, jak se pohnula klika. – Chce do domu.“ 17

„Jste si jistý? Myslím, jako že se pohnula klika?“ Dupin šeptal. Nechtěl vzbudit Claire. „Skoro jistý. – Je tma a já samozřejmě nerozsvítil.“ Dupin se posadil na posteli. „Někdo byl před domem. O tom vás ujišťuji. Přecházel sem tam.“ „A byl to ten muž, o němž si myslíte, že vás v poslední době sledoval?“ Krátké zaváhání a pak: „To vám nemůžu s konečnou jistotou říct.“ Výborně. Dupin litoval, že dal profesorovi číslo svého mobilu. Myslel, že ho tím uklidní. „Jste doma sám, monsieur?“ „Moje žena je tu taky. Spí.“ „Poznal byste od okna, kdo to je?“ Byla hvězdnatá noc, navíc byl skoro úplněk. Svět se za takových nocí rozhodně nenacházel ve tmě. „Když přejdu k oknu, tak mě přece uvidí.“ „Ta osoba patrně ví, že se nacházíte v domě.“ Pokud tam vůbec nějaká taková osoba je. „Já chci jenom…“ Cvaknutí. „Haló? – Profesore?“ Hovor byl přerušen. „Haló? Haló?“ Dupin už nešeptal. „Georgesi, co se děje?“ Teď Claire přece jen probudil.

Rozespale se k němu otočila.

Dupin vstal. „Všechno je v pořádku, Claire, spi dál. Musím si jenom něco rychle vyřídit. Hned budu zpátky u tebe.“ „Tak jo.“ Převalila se zpátky.

18

Dupinovi se ulevilo, zdálo se, že ihned zase usnula.

Zamířil do koupelny a opatrně za sebou zavřel dveře, potom rozsvítil a klepl na profesorovo číslo.

Nic. „Sakra.“ Dupin vyšel rozmrzele z koupelny, vytáhl si z šatníku pár věcí a zamířil ke schodům. Dole rozsvítil a znovu zkusil profesora.

I tentokrát bezúspěšně. „No dobře,“ povzdechl si.

Oblékal si džínsy a polokošili. Přitom si vyhledal Riwalovo číslo. „Co se stalo, šéfe?“ „S největší pravděpodobností vůbec nic. – Ten profesor z ústavu. Myslí si, že chlap, který ho sledoval, se potuluje kolem jeho domu. Zrovna mi volal. – Spojení se znenadání přerušilo.“ „A už jste se mu nedovolal?“ „Ne. – Zajedu tam, Riwale.“ „Zcela správně, šéfe. Vy víte, že ústav je na stopě pár senzačním objevům…“ „V pořádku, Riwale.“ „Přijedu taky, šéfe. Profesor bydlí blízko mě.“ „Fajn.“ Dupin už měl klíček od auta v ruce. „Sejdeme se tam.“ „Ostatně, už jste to slyšel, šéfe?“ vyhrkl inspektor.

Komisař otevřel domovní dveře. „A co?“ Dupin prošel zahradou. Noc byla vlahá. „Je to velmi smutné, šéfe.“ Pořád ještě bylo jistě sedmnáct stupňů. „Kadegova teta. – Umřela. Tak rychle to šlo.“ „Co?“ vykřikl Dupin až příliš nahlas.

19

„Dneska večer ji kolem půl osmé našla její neteř. Na terase, v lenošce. – Asi to bylo její oblíbené místo. Pokojně tam zesnula. Kadeg právě volal.“ „Dneska večer?“ „Dneska večer, ano. Místní doktor konstatoval smrt. Náhlá srdeční smrt. Stařecké srdce. Pohřebák z Brestu si ji už odvezl. Kadeg je na cestě tam.“ Dupin došel ke svému vozu, nasedl a nastartoval. „Je mi velmi líto, že to slyším. Ráno Kadegovi zavolám.“ „Ona to věděla. Znamení byla jednoznačná. – A tak se to tedy stalo.“ „Nemyslím si, že…“ Dupin zmlkl. Musel uznat, že šlo o podivnou náhodu, jak se zdálo. Vždyť ještě dnes v poledne se bavili o Kadegově tetě a předzvěstech smrti – a ona byla nyní skutečně mrtvá, necelých dvanáct hodin poté. Ale jistěže byli lidé, kteří vycítili, že se jejich skon blíží. S nadpřirozenem to ovšem nemělo nic společného.

Ve 3:15 Dupin ulehl tu noc do postele podruhé.

Byl čilý jako rybička.

Byla to naprosto groteskní akce, měl to vědět předem. Široko daleko nebyl nikdo vidět. Žádný podezřelý, žádný nepodezřelý. Ani stopa po pronásledovateli. A náhle přerušené spojení i to, že profesor pak už byl nedostupný, se dalo vysvětlit tím nejbanálnějším způsobem: vybitou baterií.

Riwal prohledal s velkou baterkou v ruce profesorovu zahradu ještě předtím, než Dupin dorazil. Aniž nalezl něco nápadného. Nato Dupin a Riwal společně pročesali ulici před domem a blízké okolí. Nakonec si ještě zevrubně promluvili s profesorem, který i nadále trval na tom, že někoho před domem viděl. Požadoval, aby sejmuli otisky prstů z kliky do20