KAREL KNAP
VÁCLAV NEDOMANSKÝ — M Ů J N E J S L AV N Ě J Š Í Ú N I K —
Vaclav_Nedomansky_blok.indd 3
11.10.2023 13:08:12
MŮJ NEJSLAVNĚJŠÍ ÚNIK
M
íval jsem nádherný až povznášející pocit, když jsem lehkým přešlápnutím na bruslích nabral rychlost. Studený vzduch mi proudil po tvářích. Ve svalech jsem cítil výbušnou sílu. Věřil jsem, že mě málokdo chytí, když se s pukem na čepeli rozjedu naplno. Nehrál jsem hokej kvůli nesmyslně sobeckým sólům. Když to však okolnosti vyžadovaly, bral jsem odpovědnost na sebe. Kanonýra šlechtí určitá suverenita a troufalost. Očekává se od něj tah na branku. Za nepříznivého skóre k němu ostatní vzhlížejí. Kouč na něj sází. Fanoušci spínají ruce, jejich srdce buší. Střelec potřebuje potlačit nervozitu a setřást tíhu okamžiku, nalézt v sobě kuráž k riskantnímu manévru. Ví, že se dívá spousta lidí. Že nesmí udělat chybu, aby nezavinil zničující protiútok. Zdaleka ne každý průnik se mi podařil. Většina těch důležitých ztroskotala, protože proti mně nestáli nějací žabaři. I proto se ke zdaru takové akce kromě pořádné dávky od vahy hodila šikovnost, chytrost, schopnost oklamat soupeře… Ukolébat jej zpomalením. Přimět ho, aby udělal první pohyb. Zamícháte kotoučem, naznačíte, že hodláte přihrát nebo nahodit na zadní mantinel, obránce se otočí doleva… A šup! Vy můžete pádit doprava. Říká se, že je třeba znát svého protivníka, jeho přednosti i slabiny. Nedal se použít stejný recept na Šímu, Salminga, Ragulina i Robinsona. Na jednoho platila víc hbitost, druhý se zase dal snáz přetlačit.
–5–
Vaclav_Nedomansky_blok.indd 5
11.10.2023 13:08:12
VÁ C L AV N E D O M A N S K Ý Klíčové bylo načasování. Jen ve správný okamžik mělo smysl vyrazit vpřed, jindy bylo lepší výpad zastavit a hledat jiné řešení. Že hokejista zvolí individuální pokus, vůbec neznamená, že se obejde bez parťáků. Přesný pas do jízdy je jako kata pult, který vás vypálí vpřed. Pomoc spočívá i v navázání zadáka nebo zablokování a uvolnění cesty. Kamarádi přispějí povzbu zením či radou na střídačce. Umocní vaše odhodlání dotáhnout sólo do samotného konce. Šikne se bytelná kondice i železná vůle. Přestože už vám dochází pára, vyškrábnete ze sebe zbytky energie, překonáte sami sebe, abyste vzápětí mohli překonat maskovaného muže na poslední vartě – gólmana. Odměnou je příval radosti ze splněné mise a fantastická úleva. Pohled na jásající obecenstvo. Gratulace od spoluhráčů. Pochvala od trenérů. Proměněný brejk přináší vlnu slasti. Věřte, že se mi jich v životě pár povedlo. V československé lize, reprezentaci i zá mořských profesionálních soutěžích. Žádný ale nebyl ani zdaleka tak důležitý jako můj nejslavnější únik. Skrz železnou oponu. Za svobodou. Za splněním vroucího přání. Tenkrát v červenci 1974 jsem nesměl selhat. Přehmat by znamenal zatčení, soud a vězení. Nejen pro mě. Zahnal jsem strach a využil svých poznatků i podpory kamarádů Richarda Fardy a Jardy Krupičky. Obelstil jsem nepřátele ze zákeřného týmu StB. Příliš pozdě zjistili, že mi zbaštili blafák, že prohrávají a že výsledek už nestihnou otočit, ba ani vyrovnat. Zmohli se jen na pár ubohých faulů, kterými mě nadlouho ranili. Ale nemohli mi úplně zkazit ohromnou radost. Navzdory ukrutnému stresu a sžíravým pochybnostem se mi podařilo prchnout z rudé klece. Z věčné buzerace. Před štěnicemi a udavači.
–6–
Vaclav_Nedomansky_blok.indd 6
11.10.2023 13:08:12
M ůj nejslavnější únik Vím, že jsem svým dobrodružným tahem kdekoho zarmoutil a někomu ublížil, což mě mrzí. V Kanadě a Americe se můj život neproměnil v bezmeznou idylu. Coby bláhový přistěhovalec s chabou znalostí angličtiny jsem za oceánem obtížně za čínal a později musel strávit mamutí porce zklamání. Přesto jsem na svůj „Big Escape“ patřičně hrdý. Proč? Třeba pochopíte, když si přečtete příběh kluka, který navzdory nepřízni dějin 20. století pronikl ze zaplavených a zamrzlých luk v okolí Hodonína až do těch neznámějších ho kejových arén na planetě a do Síně slávy v Torontu.
–7–
Vaclav_Nedomansky_blok.indd 7
11.10.2023 13:08:12
MALÝ NEDO Babička spasitelka
J
enom z vyprávění znám pár příhod z úplných začátků svého života, který už během nich málem skončil. Narodil jsem se totiž do neveselých časů druhé světové války – 14. března 1944. Až legrační je, že se v našem malém domku v Hodoníně při svém tažení dočasně usadili Němci i Rusové. Rodiče říkali, že důstojníci obou znepřátelených vojsk se mnou coby ne mluvnětem dováděli, zvedali mě nad hlavu. Wehrmacht i Rudá armáda sloužily šíleným tyranům a zločincům Hitlerovi a Stalinovi. A přece mě do přímého ohrožení života dostali Američané, příslušníci národa, který mě o hodně později přijal za svého. Občané země, v níž jsem našel svobodu a ve které se mi nakonec splnil vroucí sportovní sen. Jen osm měsíců po narození, 20. listopadu 1944, jsem poprvé unikl smrti. Těsně. Jaké my měli štěstí! Byť to zprvu vypadalo na pekelnou smůlu. Posádka amerických letounů startujících z italského území totiž v nepříznivém počasí nedokázala zaměřit svůj původní cíl – německé rafinerie ve Slezsku. A tak se cestou zpět snažila zasáhnout předem stanovené alternativní terče, aby se zbavila zátěže. Baťovy závody ve Zlíně, nádraží v Přerově, Břeclavi, Brně… A v Hodoníně.
–8–
Vaclav_Nedomansky_blok.indd 8
11.10.2023 13:08:12
M alý N e d o Dějiny se přes něj převalily tam i zpátky. Byl docela strategickým místem, protože ležel blízko řeky Moravy, přes níž vedly dva blízké mosty ze Slovenska. Tenkrát v pondělí po poledni se na něj z nebe snesla zkáza. Přineslo ji 451 bomb o váze 125 a 250 kilogramů. Během sedmi minut zabily 179 lidí, přičemž nejmladší oběť pobyla na světě sotva několik hodin. Z celkem 2 565 domů ve městě jich zasáhly 1 035 a úplně zničily 103 budovy. Nádraží leželo v hustě obydlené části města, takže napáchaly rozsáhlejší škody než třeba v Břeclavi. Jedna z nich zanechala obrovskou díru místo stavení, od kte rého nás dělilo titěrných padesát metrů. Padesát metrů. Takový kousek. Ještě několik let po válce jsme si v tom kráteru s klukama hrávali, aniž by nám docházelo, jaké tragédii jsme se v listopadu 1944 vyhnuli. Trosky jsme brali jako běžnou realitu. Řada pobouraných vil se nedočkala opravy. Majitelé na ni neměli prostředky, odešli nebo jim majetek znárodnil stát. Můj příběh mohl utnout ještě další nálet. Při zimním poplachu se mnou babička a matka utíkaly z města k blízkému lužnímu lesu. V panice mě táhly na saních, na takových těch typických rohačkách. Když uvěřily, že jsou v bezpečí, ohlédly se a viděly, že jsou prázdné. Po cestě mě ztratily. Vyděšená matka už nechtěla běžet zpátky: „Vždyť nás zabijou!“ „Přece ho tam někde nenecháme!“ spustila na ni babička. Otočila se a šla pro mě. Nalezla mě zabaleného v příkopě. Zachránila mi život. Chybělo tak málo, abych se proměnil v jednu z takřka bezejmenných válečných obětí. Je skoro zázrak, kam jsem se z česko-slovenského pomezí dostal. Díky kázni, pracovitosti, pomoci dobrých i kontroverzních lidí. A díky přízni osudu, díky ohromnému štěstí.
–9–
Vaclav_Nedomansky_blok.indd 9
11.10.2023 13:08:12
VÁ C L AV N E D O M A N S K Ý
Prodáváte něco zadarmo? Rodiče říkali, že v den mého narození jim zářil úsměv na tvářích. V následujících měsících a letech se pomalu ztrácel a nahrazovaly ho vrásky na čelech. Byl jsem totiž velký jedlík a postupně jsem konzumoval takové dávky potravin, ze kterých by se nasytili otec, matka a ještě dva až tři hosté. Hodně jsem běhal s kamarády za hadrákem a vydával spoustu energie. Coby jedináček jsem býval hodně samostatný. Jak jsem se později dozvěděl, mohl jsem mít bratra, ale matčino těhotenství bohužel zmařil zdravotní problém. Od čtyř let jsem často zůstával bez dozoru. Buď doma na Hlavní ulici v Hodoníně, nebo u babičky poblíž cukrovaru, kde děda pracoval. Do školky jsem chodil sám. Doma mě vždycky učesali a dali mi bílou košili. Jenže učitelky pak vzkazovaly udiveným rodičům, ať mě aspoň občas umyjí a vyperou mi oblečení. Vysvětlení spočívalo v mé vrozené zvědavosti. Prolezl jsem totiž každý příkop a zkontroloval každou starou troubu vyhozenou na chodník, takže poměrně upravený chlapeček leckdy za pár minut vypadal jako popelář. Z dnešního pohledu je skoro nepochopitelné, že se tak malé děcko pohybovalo po městě bez doprovodu. Ale ono ve čtyřicátých letech moc aut nejezdilo. Nikdy jsem nezabloudil. Vždycky jsem se v pořádku vrátil, byť třeba trochu umouněný. Žili jsme skromně. Poválečná doba se přirozeně nevyznačovala nějakou hojností. I proto mezi mé koníčky patřilo ob cházení obchůdků v centru Hodonína, kde jsem s andělským výrazem ve tváři pokládal mužům a ženám za pultem svou oblíbenou otázku: „Prosím vás, prodáváte něco zadarmo?“ Mazaně jsem chodil večer před šestou, kdy se pomalu za víralo a zákazníků se vyskytovalo pomálu. Pamatuju si, jak mi jeden pán v krámě se smíšeným zbožím onehdy odpověděl: „Mám tu vyhořelou žárovku a dám ti napít vody.“ Jakmile jsem uslyšel tak neskutečně výhodnou nabídku, okamžitě jsem vyhrknul: „Tak jo, to je výborný!“
– 10 –
Vaclav_Nedomansky_blok.indd 10
11.10.2023 13:08:12
M alý N e d o Když se ovšem o mém loudění dozvěděla matka, netvářila se nikterak potěšeně. Ba řekl bych, že byla docela naštvaná. Myslím, že mi dokonce vlepila facku. Mnohem radši vzpomínám na chvíli, kdy mi rodiče z nějakého plesu přinesli na papírovém tácku asi čtyři zákusky. Nemohl jsem dospat, až si na nich ráno smlsnu. Nocoval jsem na gauči v obývacím pokoji našeho malinkého bytu, který patřil městu. Matka v něm mimochodem bydlela až do smrti. Kromě obýváku už v něm byla jenom ložnice, toa leta s vanou a kuchyňka, ve které nám ze stropu prosakovala voda. Z předsíně, kde matka – švadlena – u stolku přijímala zakázky, na mě bývalo vidět napůl prosklenými dveřmi, což mi trošku vadilo. V kamnech jsme topili výjimečně. Tak jednou za měsíc jsem přemohl strach z potkanů a odvážil se dojít dolů do sklepa pro uhlí. Častokrát jsem se zimou bojoval tak, že jsem se celý zkřehlý schoval pod peřinu, kde jsem si pěkně zadýchal vyhřáté doupě a v něm si pak hověl. V kuchyni jsme zprvu neměli vodovod, matka musela vodu nosit. Jídlo připravovala na malém vařiči. Také koupání bylo složité, takže jsem občas dostal dvacet korun, ať si na očistu zajdu do městských lázní. K snídani jsem dostával čaj a k němu někdy chleba s máslem a cukrem, což byla nějaká prapodivná dobová specialita. Nesnášel jsem ji. Četl jsem si na gauči, když jsem si ustlal lůžkoviny. Úkoly jsem zpravidla psal v kuchyni u stolu. Neměl jsem tedy žádný dětský pokojík ani svůj koutek. Ale zase jsem se o Vánocích probouzel vedle stromečku, ze kterého jsem si vždycky dychtivě trhal želé v čokoládě. Jako malý jsem věřil, že uvidím zlaté prasátko, když nebudu na Štědrý den jíst. Tak jsem držel půst. A večer, když jsem odcházel ven, někdo posvítil baterkou na strop: „Hele, dívej!“ Měl jsem takovou tu ryzí dětskou radost, že jsem si za vlastní sebezapření zasloužil odměnu. Vykopli mě z bytu, většinou
– 11 –
Vaclav_Nedomansky_blok.indd 11
11.10.2023 13:08:12
VÁ C L AV N E D O M A N S K Ý jsem šel bruslit. A když jsem se vrátil, byl ozdobený stromek. Dali jsme si kapra. Ježíšek naděloval skromně: knihu, boty nebo košili. Nadšený jsem byl z bruslí. Ale jinak jsem dostával samé praktické věci.
Já, nezbeda Babička s dědou mě měli docela často na starosti. Vzpomínali, jak jsem už jako klouček před vyběhnutím ven žádal dvě zásadní věci. Chleba a kopačák. „Bože, co z tebe bude, chlapče?“ lomila babi rukama. „Ještě ani pořádně chodit neumíš a už tě pobláznil fotbal. Seš po dědečkovi.“ Děd Rudolf v mládí hrával za SK Hodonín. Jakmile jsem vyrostl z kočárku, rád mě s sebou bral na zápasy. Posadil mě k sobě na bicykl a jelo se. Cesty na hřiště se párkrát zvrtly v malé dobrodružství. V pěti letech jsem se dědovi ztratil, pláchl jsem mu kamsi na kole, které jsem zrovna dostal. To bylo strachu! Až večer jsem se objevil, jako by se nechumelilo. O dva roky později jsem zase nepočkal na otce a vyrazil na zápas napřed s kamarády. Obvykle jsme postávali za brankou a číhali na jakoukoliv nepřesnou střelu. Sotva balon přeletěl do zámezí, vystartovali jsme za ním, aby ho ten nejrychlejší z nás mohl kopnout zpátky do hry. Onehdy se už už zdálo, že se stanu vítězem jednoho z divokých sprintů, když mě někdo zezadu brnknul o nohu a já letěl střemhlav k zemi. Naneštěstí odněkud zrovna vyčuhoval kus ocelového plechu, který mě trefil přímo do čela. Kdosi z davu poznamenal: „Z toho hocha bude hokejista, uvidíte. Ti přece často mívají tržné rány na obličejích.“ Zatím mě nějaký dobrodinec naložil na motorku a odvezl k ošetření na první pomoc, která sídlila naproti našemu bytu. Rodiče vyšli na ulici, když uviděli podezřelý hlouček. Vzá pětí uslyšeli: „Váš chlapec má rozbitou hlavu!“
– 12 –
Vaclav_Nedomansky_blok.indd 12
11.10.2023 13:08:12
M alý N e d o Po sešití mi nad okem zůstala viditelná jizva. Už nikdy nezmizela. A věštba o hokejové kariéře se poněkud nečekaně na plnila do posledního písmenka. Cukrovar pro mě byl jedním velkým dětským parkem. Z varny se linula typická vůně, rádi jsme ochutnávali surový cukr, když jsme náhodou měli příležitost. Dováděli jsme v maštali, kde byli ustájení koně, kteří na vozech do továrny a ven tahali řepu a cukrovarské řízky. Lozili jsme po trámech a skákali do slámy. Občas jsme si směli zajezdit. Pro mě měla zásadní význam ohromná dřevěná vrata od těch stájí. Několik hodin v kuse jsem do nich vydržel kopat míčem. Stala se mým nejspolehlivějším spoluhráčem. Vždycky mi přihrávku nebo střelu vrátila zpátky. Strávil jsem u nich četná celá odpoledne. Aniž bych si to uvědomoval, piloval jsem načasování pohybů, postřeh i techniku. Prudké pumelice, vysoké obloučky, plynulé zpracování, akrobatické voleje, placírky i šajtle. U brány do cukrovarnické konírny jsem absolvoval znamenitou fotbalovou školu, díky níž jsem později v zápasech s vrs tevníky obvykle vyčníval. Na nádvoří před cukrovarem se kluci rozdělovali na dvě party, které se střetávaly v lítých bitvách. Na plácek u dlouhé zdi pod starými kaštany jsem vybíhal rovnou od prarodičů a začal vše organizovat. Coby dobrý žák, který dával pozor ve škole, jsem se nemusel učit doma, a tak jsem měl spoustu času na sport. Mezi mé největší kumpány patřil František Dovalil. O rok starší syn koňského řezníka se tolik nehonil za mičudou, zdatně ovšem koučoval a kibicoval. Do krámu jeho otce jsem vždycky moc rád chodil. Kdykoliv se v okolí nějaký kůň zranil, ať už při práci, nebo na závodišti v Holíči, přivezli ho k otci mého kamaráda. Vyráběl klobásy, které udil na tyčích. Jako kluci jsme je nadšeně koštovali. Vždycky nám kousíček uřízl: „Tak co? Už budou?“ Tetelili jsme se blahem. Ta lahoda! Navždy pro mě bude představovat chuť dětství.
– 13 –
Vaclav_Nedomansky_blok.indd 13
11.10.2023 13:08:12
VÁ C L AV N E D O M A N S K Ý
Zkáza mezinárodního mače Fotbal jsem miloval. Do jakéhokoliv utkání jsem se zcela pohroužil. Bavilo mě dělat kličky, prostrkávat míč uličkou, dávat góly. Nevadilo mi, že mě bolí nohy a že mám žízeň. Bylo mi úplně jedno, že proti mně stáli starší a větší soupeři, že mi někdo nakopl lýtko a mám sedřené koleno. Taky mě bavilo chytat. Skákat robinzonády a vyrážet v letu střely k tyči a pod břevno. Kdysi k nám přijeli cirkusáci, se kterými jsme si domluvili přátelák o vstupenky do šapitó. Byl jsem ve svém živlu. Vyhrá li jsme a lístky, na které bychom normálně neměli, byly naše. Než ovšem začala má „kariéra“ v hodonínském fotbalovém oddílu, věnoval jsem se jinému koníčku. Do hasičského kroužku jsem se přihlásil někdy ve druhé nebo třetí třídě. Cvičili jsme rychlost zásahu. Museli jsme co nejrychleji sešroubovat hadice, překonat překážky a přesně namířit proud vody na cíl. Několikrát jsem se zúčastnil skutečného zásahu. Slyšel jsem houkání a okamžitě pádil ke stanici, kde jsem se převlékl. Jednou hořelo v nedalekém lignitovém dole a já měl nové boty s vysokou podrážkou, tehdy ohromně vzácné a módní. Při hašení se mi promáčely, dal jsem je sušit. A když jsem je pak vzal do ruky, praskly a rozpadly se. Takové neštěstí. To bylo slz! Laso od fotbalistů jsem ale dostal právě díky požárníkům, se kterými jsme jednou vyzvali hodonínský žákovský tým. Ačkoliv jsme mu podlehli 1:2, asi jsem se trenérovi nějak zalíbil, poněvadž mi navrhl: „Přijď zítra na stadion!“ Později jsem často přemýšlel, proč mě naši nechávali tak často bez dozoru. Zvlášť v cukrovaru bych se o své dítě bál. Po tloukal jsem se po fabrice, kde jsem snadno mohl někam spadnout. Běhali jsme po úzkých schodech. Ve varně bylo strašné vedro a rachot. Okolo jezdily pásy s řízky. Na bezpečnost práce se nějak zvlášť nedbalo.
– 14 –
Vaclav_Nedomansky_blok.indd 14
11.10.2023 13:08:12
M alý N e d o Matka trávila drtivou většinu času doma, vychovávala mě vcelku tvrdě. Občas mě zmydlila. Když jsem se vrátil pozdě, pleskla mi facku. Otec se o mě jako o caparta příliš nezajímal. Představoval bych si vřelejší vztah. Brzy mizel do práce. Dělal manažera automobilové dopravy pro slovácké družstvo. Zařizoval pře pravu zemědělských plodin nebo zvířat po okrese. Ráno vypravil auta na cestu a večer je musel přijmout. Domů to pak leckdy bral přes hospodu, kam jsme ho někdy šli vyzvednout. Matka mě za ním vlekla za ruku už skoro spícího. Do Hodonína táta přišel po vojně s kamarádem Ferdinandem Prokšem, který se později stal ředitelem zimního stadionu. Byl úspěšný motocyklový závodník. Vybrali ho do armádního družstva, které se účastnilo mezinárodních soutěží. Vyhrál klání zvané 500 kilometrů slovenských. Ještě v pětačtyřiceti jezdil. Stavěl si sám motorky. Moc času jsme spolu netrávili, ale právě on udělal pro mě zásadní věc – přišrouboval mi na kožené boty brusle. To se ještě nevědělo, že se v roce 1956 začne v Hodoníně budovat krytá hala. Museli jsme si vystačit s přírodním ledem. Skoro ideální podmínky pro zimní radovánky panovaly, když se z břehů vylila Morava na přilehlé „lúky“. Z dočasné vodní plochy pak mráz vytvořil nádhernou přírodní arénu. Jeho dílo vždycky dříve nebo později pokazila obleva. Pak jsme se slábnoucím ledem propadali a mazali domů po kolena nebo po pás mokří. S jedním známým, který se přistěhoval z blízkého Slovenska, jsme domluvili mezinárodní utkání v Holíči. Mělo se konat na takové zamrzlé nudličce. Šli jsme k ní asi čtyři kilometry pěšky celí natěšení. Soupeři už byli připraveni. Začalo se, jenže bitva netrvala dlouho. Zrovna se oteplovalo a náš jediný puk zmizel v díře u břehu. Vylovit jsme ho ne dokázali, a tak střetnutí skončilo předčasně. Další můj kumpán se jmenoval Jindřich Weinberger. Za Hodonín později nastupoval jako obránce. Soupeře nešetřil. Svou
– 15 –
Vaclav_Nedomansky_blok.indd 15
11.10.2023 13:08:12
VÁ C L AV N E D O M A N S K Ý tvrdostí by náramně pasoval do NHL. Měl mohutnou postavu a výborně bruslil. Když napadl sníh a řádně přituhlo, proměnila se Hlavní ulice v kluziště. Protože nebyl žádný velký provoz, pálili jsme na ní po sobě pukem. Někdy jsme si dokonce obuli i brusle. S hokejem Jindřich skončil snad už v šestnácti. Narazil na nějakou vilnou třicátnici, která ho sváděla a vyčerpávala, že se sotva udržel na nohou.
Křivda a pomsta Moje první láska se jmenovala Eva. Chodili jsme spolu do ta nečních. Ze školy jsem ji denně vyprovázel 120 metrů k autobusu, kterým se vracela domů. Měla kaštanové vlasy a snědou pleť. Prý se jí líbilo, že umím hrát na klavír a dávám góly. Opravdu jsem asi ve dvanácti docela pilně cvičil, chodil na hodiny a uměl noty. Nějaké hudební nadání jsem nejspíš zdědil po předcích. Dědeček Konrád sloužil jako muzikant u rakouské armády. Otec dovedl koncertovat na jakýkoliv nástroj, ale pouze v hospodě. Já jsem klavír po dvou letech vyměnil za tahací harmoniku. Přece jenom se snáz přenášela, což se hodilo při různých výletech a zájezdech. Jak mi ovšem přibývaly tréninky a zápasy, času na muzicírování ubývalo, a tak jsem od něj ustoupil. Obvykle jsem sport upřednostňoval před ostatními aktivita mi. Nicméně vyskytly se výjimky. Bavil mě například basketbal. Šel mi i díky vytáhlé postavě. Vybrali mě na kemp nejlepších dorostenců v Jihomoravském kraji. Jenže byly Velikonoce a já dal přednost „šlehačce“ před soustředěním. Nosil jsem s klukama dlouhatánskou pomlázku, obcházeli jsme všechna známá děvčata. Ptala se nás: „Chcete vajíčko, nebo štamprli?“ „Vajíčko by se rozbilo!“ říkali jsme rozjařeně. Užili jsme si spoustu legrace. Jen ta má kariéra pod bezednými koši už pak nijak nepokračovala.
– 16 –
Vaclav_Nedomansky_blok.indd 16
11.10.2023 13:08:12