.
Milost, PANE
PREZIDENTE Josef.Klíma
Milost pane prezidente_blok_184_stran_new_TISK_oprava_bez loga.indd 3
08.10.2023 23:12
Milost, Pane Prezidente! Kde zvoní zvonek, neslyším. Ale někdo neviditelný asi oskenoval v kameře můj obličej a prověřil moje jméno, takže dveře se automaticky odklapnou a já vejdu do chodby. Dveře zase klapnou za mými zády a já si chvilku připadám jako v nějakém podzemním vojenském objektu. Už proto, že od stropu těkavě svítí zářivky a stěny jsou natřené neurčitou, šedozelenou barvou, která údajně tlumí libido. Šedozelené kovové skříňky, kam si musím uložit a zamknout všechny osobní věci včetně mobilu, mi zase připomínají vstup do vězení. Kolik jsem jich jen prošel za ta léta! Kolik katrů se přede mnou otvíralo a za mnou třaskavě zaklaplo! Valdice s kaplí, kde kromě nás dvaceti stálo při mši dvaadvacet mrtvých a každý sprostý vrah se při odchodu ztotožňoval s politickým vězněm zobrazeným v brutální soše trpitele před vchodem. Středověký hrad Mírov, který byl proslulý nejlepší kuchyní a tím, že se z něj nedá uprchnout. Než jim vytřel zrak Kajínek.
7
Milost pane prezidente_blok_184_stran_new_TISK_oprava_bez loga.indd 7
08.10.2023 23:12
Josef Klíma Karviná, nejméně nápadná věznice uprostřed města. Nikdo by neřekl, že i tady sedí doživoťáci. Bytíz, stísněný v umělém údolíčku mezi haldami vytěžené zeminy, kterou vydolovali v padesátých letech političtí vězni z uranových šachet. Tunelář, se kterým jsem seděl v kulturní místnosti, si neustále nervózně kontroloval polohu, protože se bál, že ho z haldy někdo zastřelí, když bude sedět moc nápadně u okna. Stráž pod Ralskem, kde projektily z bachařské střelnice hvízdaly kolem uší chalupářům v okolí a na stížnosti nikdo nereagoval. Na každou věznici, basu, báň mám nějakou vzpomínku. Když jsem ve Valdicích diskutoval v místnosti určené pro kněze s vrahy, povolali kněze na ředitelství. Musel nás tam zamknout a já, abych odlehčil situaci a zároveň zakryl nervozitu, jsem zažertoval: „Klidně jděte. Já už jsem na znásilnění starej.“ „Tady ne,“ ozval se temný hlas z rohu místnosti. A měl pravdu, jak jsem se přesvědčil o rok později. Tohle ale vězení není. Nejsou tu totiž stráže. Jen zase všudypřítomné kamery, které sledují, jak si ukládám věci do skříňky a jak teď kartou projíždím škvíru vstupního turniketu. Ta mi otevře dveře do chodbičky s toaletami na jedné straně a kanceláří s velkým hranatým stolem uprostřed. Zase je tu vše strohé, šedozelené, až na krátkou kuchyňskou linku a ledničku v rohu místnosti, která se zřejmě v požadované barvě nevyrábí. Stropní zářivky stejnoměrně hučí a jedna z nich stroboskopicky poblikává, jako by ten, kdo to tu koncipoval, mi chtěl záměrně usnadnit cestu k meditaci.
8
Milost pane prezidente_blok_184_stran_new_TISK_oprava_bez loga.indd 8
08.10.2023 23:12
MILOST, PANE PREZIDENTE
Já jsem ale naposled meditoval v buddhistickém klášteře Wat Mahathat, a mám tudíž o prostředí ideálním pro vnitřní vhled jinou představu. Tenkrát tam voněly čerstvě rozvité kytky, ranní vánek něžně zvonil na zvonky zavěšené u vchodu a nebem, rozžehlým do růžova, vcházely zvenčí holohlavé postavy, zahalené jen zčásti šafránovými hábity. Pleskaly bosýma nohama po naleštěné dřevěné podlaze, odkládaly baňaté nádoby z teakového dřeva, naplněné tím, co kdo dostal od prodavačů na tržišti, a chystaly se k ranní bohoslužbě. To bylo ideální prostředí k meditaci! Možná někdo medituje i tady, ale já ne. Důvod, proč sem chodím každý měsíc, leží na velkém stole. Jsou to lidské příběhy. Zakleté do soudních i vyšetřovacích spisů, stovek příloh se znaleckými nákresy, grafy a fotografiemi. I s videozáznamy na příslušných externích discích, které se snadno dají promítnout na monitoru laptopu připraveného také na stole. Málem bych dodal: Kdyby měl člověk pochybnosti. Jenže celý tenhle strohý šedozelený prostor by se dal nazvat prostorem pochybností. Drtivá většina těch spisů, které tu někdo neviditelný každý měsíc připraví a pak zase odklidí, začíná dopisem, který má v záhlaví tři slova: Vážený pane prezidente. A polovina z těch dalších několika vět obsahuje slovo milost. V různých kombinacích. Žádám vás o milost. Prosím o milost. Dovoluji si vás požádat o udělení milosti. Mohl byste, prosím, po přečtení tohoto dopisu zvážit, zda si nezasloužím milost? Milost je má poslední naděje!
9
Milost pane prezidente_blok_184_stran_new_TISK_oprava_bez loga.indd 9
08.10.2023 23:12
Josef Klíma Málem by si člověk myslel, že je prezident. Ale já nejsem prezident. Jsem novinář. Jednoho dne mě požádali, zda bych se s prezidentem nesešel, a od té doby v tom lítám naplno. Na rozdíl od toho minulého prezidenta, který při každém třetím slově zavíral oči, jako by chtěl usnout, a nešel do postele uspokojený, když přes den nikoho nevytočil, si mě tenhle současný změřil zkoumavým zrakem, sotva jsme si podali ruku a pokynul mi, abych si sednul. „Proč myslíte, že jsem požádal o schůzku já vás, a ne vy mě, když jste novinář?“ vybafnul na mě rovnou otázku, která měla svou logiku vzhledem k mé profesi. „Protože se mnou asi máte nějaké úmysly,“ vypustil jsem opatrně malý obláček mlhy. „To tedy mám,“ usmál se spokojeně, jako kdyby ho má odpověď uspokojila a zároveň pobavila. A pak mi vysvětlil, že dostává měsíčně stovky žádostí o milost. Od řidičů, co se napili, až po brutální vrahy. Že by rád ty milosti četl a posoudil opravdu odpovědně. Ale to by pak nestihl důležitější věci, kterými má nabitý program od rána do noci. Proto se rozhodl pro šalamounské řešení. Nechal své poradce vytipovat pár osobností ze všech možných oborů, které spojují tři věci: Odpovědnost, inteligence a cit pro spravedlnost. No a těmhle několika lidem se rozhodl předelegovat část té své odpovědnosti. Budeme jakýmsi sítem, které zaručí, aby se k němu na stůl dostaly k podpisu už jen ty případy, které si podle našeho názoru milost jednoznačně zaslouží. „Já se ale k institutu milosti svého času vyjadřoval dost pochybovačně,“ upozornil jsem ho na článek, který svého času vzbudil ve veřejnosti dost vášnivou diskusi. Bylo to
10
Milost pane prezidente_blok_184_stran_new_TISK_oprava_bez loga.indd 10
08.10.2023 23:12
MILOST, PANE PREZIDENTE
ještě před invazí sociálních sítí, kdy slovo v médiích mělo svou váhu a redakce do nich žádné blbosti nepouštěly. „Já vím,“ usmál se blahosklonně. „Tvrdil jste především, že milost nemá v právním řádu demokratického státu co dělat…“ „… protože je to relikt monarchie,“ doplnil jsem ho. „A já s vámi naprosto souhlasím,“ usmál se znovu. „Máme-li už ovšem tady něco tak nesystémového, zkusme to systémově aspoň využít. Ostatně – život je plný nesystémových událostí, které nám do těch plánovaných nečekaně vpadají. Říkejme tomu osud, karma, boží vůle – jsou to chtě nechtě zásahy, které naše životy ovlivní často víc než události systémové. Tak proč ne milost?“ „K těm žádostem se ale stejně musí vyjádřit ministerstvo spravedlnosti,“ namítl jsem. „To ano,“ pokýval hlavou. „Jenže to jsou právníci. Zakletí ve stejné bublině jako vědci nebo matematici. Uvažují v číslech zákonů a paragrafů. Životní osud se ale často nedá vměstnat jen do paragrafů. Jak řekl jednou trefně Václav Havel: Není jen litera zákona, ale i duch zákona. A ne vždy hovoří stejně. Proto potřebuji ještě jiný pohled. Lidský. A vy máte s osudy jiných hodně zkušeností.“ Myslel jsem si, že teď mi řekne, s kým budu v té zvláštní skupině. Sám bych pár lidí mohl navrhnout. Třeba kamaráda kněze. Taky chápe víc osud než řeč zákona. Jenže prezident mě rovnou upozornil, že nikdo z nás nebude vědět o nikom jiném, kdo ty žádosti posuzuje. Abychom se vzájemně neovlivňovali. A že dokonce ani nebudeme vědět, zda stejné žádosti neposuzují paralelně dva, tři nebo víc z nás. A že je to čestná funkce. Grátis.
11
Milost pane prezidente_blok_184_stran_new_TISK_oprava_bez loga.indd 11
08.10.2023 23:12
Josef Klíma Samozřejmě, že mě to potěšilo. Ješitnost je stejně nezbytnou částí muže jako vousy. A i kdyby si ji stejně pečlivě jako vousy holil, tak jako tak do rána vyroste nová. Taky jsem věděl, proč si mě vybral. Už za minulého prezidenta mě několik senátorů navrhlo na státní vyznamenání. Když jsem se to dozvěděl, rozmýšlel jsem se přesně deset sekund, než jsem to odmítnul. Ne proto, že bych byl, zrovna co se týče ješitnosti, poddimenzovaný. Ale protože převzít vyznamenání od předchozího prezidenta pro mě nebyla čest, nýbrž ostuda. Což v té době chápal nejen tenhle – tehdy ještě budoucí – prezident, ale drtivá většina národa. Zároveň mě ale ta současná nabídka zneklidnila. Není divu, jsem-li opravdu odpovědný a mám-li opravdu smysl pro spravedlnost. Pak samozřejmě vyvstávají okamžitě otázky. Zvládnu to vůbec posuzovat dost odpovědně? Neublížím zamítnutím někomu, kdo si zamítnutí nezaslouží? Nepomohu doporučením někomu, kdo si to rovněž nezaslouží? V prvním případě mohu ublížit jen tomu člověku. Ale v tom druhém je to horší. Sám jsem jako novinář zpracovával několik případů, kdy vrah, kterého předčasně propustili z vězení nebo z psychiatrické léčebny, vraždil znovu. To je základní otázka, s níž otevírám každý spis. Někdy je banální a chybným rozhodnutím mohu způsobit jen malou škodu. Jindy je hrůzný, ale o rozhodnutí se nedá pochybovat. A pak jsou ty plné pochybností. Kdy chodím po místnosti, udělám si z kávovaru presso, otevřu ledničku a vezmu si bagetu, jaké se prodávají u benzínových pump, napiju se
12
Milost pane prezidente_blok_184_stran_new_TISK_oprava_bez loga.indd 12
08.10.2023 23:12
MILOST, PANE PREZIDENTE
sodovky a nejraději bych si zapálil. Kdyby se tu smělo kouřit a kdybych nepřestal kouřit už před lety. Nejraději bych se s někým poradil. Jenže to je právě to, co nesmím. Nesmím vynést žádný z těch příběhů ven. Nesmím o nich s nikým mluvit. Nesmím ani nikomu prozradit, že tohle čestné poslání vykonávám. Mohl bych pak být terčem nátlaku těch, jejichž případy posuzuji. A co je vůbec nejhorší: Nesmím ty příběhy využít ani novinářsky. Což je pro novináře někdy stejný trest jako pro kněze zpovědní tajemství. „Já to posílám nahoru,“ řekl mi kamarád, který strávil víc než dvacet let jako kněz mezi vrahy. Ptal jsem se ho tehdy, jak se vypořádá s tím, když se mu svěří v kriminále někdo s ohavnostmi, jaké si nikdo z nás nedokáže představit ani v děsivých snech. Abych byl přesný: Jak se vypořádá s tím, že se nesmí nikomu svěřit, a zároveň nechce, aby se v něm ty hrůzy vršily. Taky bych to nejraději posílal nahoru. Jenže nemám kam. Na rozdíl od něj nevěřím. A tak to posílám aspoň do tohoto textu, který nikdo nebude číst. Jako bych to uložil na flešku nebo na disk, a ten pohřbil hluboko do země. Nehledejte v tom žádnou metaforu. Kdo nevěří v nebe, nemůže přece věřit v peklo, ne?
13
Milost pane prezidente_blok_184_stran_new_TISK_oprava_bez loga.indd 13
08.10.2023 23:12
Milost pane prezidente_blok_184_stran_new_TISK_oprava_bez loga.indd 14
08.10.2023 23:12
Milost pane prezidente_blok_184_stran_new_TISK_oprava_bez loga.indd 15
08.10.2023 23:12
Příběh první
BALÍČEK
Milost pane prezidente_blok_184_stran_new_TISK_oprava_bez loga.indd 16
08.10.2023 23:12