9788024293738

Jestli tohle ctes_po 1AK.indd 3

23.10.23 12:24

1 Každý rok mi máma v průběhu noci, která předcházela mým narozeninám, strčila pode dveřmi do pokoje vzkaz.

Stálo v něm:

Vážená slečno Brie, děkujeme, že jste se ubytovala v hotelu Říše divů. Rádi bychom vám zprostředkovali životní zážitek. Začněme tím, že si laskavě zaškrtnete, co byste ráda posnídala: CEREÁLIE OVESNÁ KAŠE OVOCE: MANGO OVOCE: BANÁN OVOCE: ANANAS OVOCE: VŠECHNY TŘI DRUHY VEJCE: MÍCHANÁ VEJCE: VOLSKÁ OKA

5

Jestli tohle ctes_po 1AK.indd 5

23.10.23 12:24

VEJCE: OMELETA VEJCE: VŠECHNY TŘI DRUHY SLANINA PÁREK SMAŽENÝ BANÁN PLANTAIN ACKEE SE SOLENOU TRESKOU ČAJ HORKÁ ČOKOLÁDA MILO POMERANČOVÝ DŽUS VODA Jenže máma umřela. Když jsem pak na ni konečně dokázala vzpomínat bez pláče, začala jsem večer před svými narozeninami podstrkovat její jídelní lístek pode dveřmi do babiččina pokoje, jako ho předtím máma podstrkovala mně. A každý rok jsem pak poslouchala, jak si jde lehnout, a když našla ten papír, dusila jsem smích polštářem. „Co to zas je? Ta žába si mě plete s hotelem!“ A přece mě poslední tři roky každé narozeninové ráno probudila vůně snídaně zahrnující všechno, co jsem si na seznamu zaškrtla.

Taková už je moje babička. Když po ní něco chci, sice brblá, ale stejně to udělá.

Dnes ráno však vůni vyžádané snídaně necítím. Vyskočím tedy z postele, abych zjistila, jestli babička našla vzkaz, který jsem večer propašovala k ní do pokoje.

Na dveře mi pověsila šaty s volánky, jaké mi kupuje každý rok. Nechám je tam a místo nich si vezmu jedno z hezčích tílek a černé šortky.

6

Jestli tohle ctes_po 1AK.indd 6

23.10.23 12:24

Jen co vyjdu z pokoje, uslyším nějaké hlasy a hudbu odněkud zvenčí. Projdu chodbou do obývacího pokoje a nakouknu doleva, do malé kuchyně v zadní části domu.

Stěny mají zářivě zelenou barvu. Jsou přetřené, původně vymalovala máma celou kuchyni narůžovo, protože se jí o tom zdál sen. S tátou se ten den pohádali. Namítal, že růžově vymalovanou kuchyni přece nikdo nemá a že ho z toho bolí hlava.

Na to máma prohlásila: „V tom případě budeme první a tvoje hlava si zvykne.“ I z obýváku vidím, jak se babička v kuchyni činí. Stojí zády ke mně a na sobě má dlouhé růžové šaty s kanýry, ve stejném duchu jako ty, co koupila mně. Vypadá v nich jako přerostlá panenka, z nějakého důvodu si však libuje v tom, že ke zvláštním příležitostem nám oběma pořizuje podobné šaty. „Babi?“ zavolám a jdu za ní. Zaskočeně se rozhlížím po kuchyni. Nikde nic k jídlu, stůl je prázdný. Třeba už má mých požadavků plné zuby.

Babička se překvapeně otočí. „Jak to, že už jsi vzhůru?“ zvolá, podívá se z okna, načež znovu pohlédne na mě.

Dlouhé bílé vlasy jí spadají na ramena, má je natočené do velkých vln jako pokaždé, když se slavnostně ustrojí. Nosí stejný účes, co jsem na světě, a nosila ho i předtím, jak jsem viděla na jejích fotkách z prehistorie. Zkusila se taky trochu nalíčit, což dělá jen zřídkakdy, takže to moc neumí a s těmi očními linkami vypadá trochu jako pirát.

Zamračím se. „Tohle lidi ráno dělají, babi. Probudí se a jsou vzhůru.“

7

Jestli tohle ctes_po 1AK.indd 7

23.10.23 12:24

Roztržitě se rozhlédne. „No… dobře, to je pravda, ale nemohla by ses ještě vrátit zpátky?“ Zírám na ni. „Zpátky?“ Přikývne a mrkne ven z okna. „Můžeš se mezitím třeba převléknout do těch šatů, které jsem ti připravila.“ Ukážu na oblečení, jež mám na sobě. „Nechci vypadat jako šestiletá holka, co se chystá do nedělní školy, babi.“ Rozčarovaně se na mě zadívá. „Copak své babičce nemůžeš aspoň jednou udělat radost, Brie? Už jsem stará a tohle je to jediné, co si přeju.“ Hlasitě zaúpím a zvrátím hlavu. „Neeee! Nevydírej mě zase posledním přáním.“ Zápolí s tácem, který drží v rukou. „Vždyť jsou to jenom šaty.“ „Je to ostuda. Ostatní šaty s nimi nechtějí nic mít. Dokonce ani v tom obchodě, kdes je koupila, už je nechtěli.“ Nepřestávám odmlouvat, ale babička už se ke mně otočila zády. „Prostě si ty šaty vezmi, Brie.“ „Švadlena, která je šila, je vyhodila, protože se za ně styděla.“ „Bridgette…“ „Vsadím se, že se na sociálních sítích už podepisovala petice, aby je víckrát nikdo neviděl.“ „Chci po tobě jen tuhle jednu věc…“ „Umřu! Ty šaty mě zabijou. Nějak nemůžu… dýchat…“ Předstírám mdloby.

Vtom se ve dveřích objeví rozzářená teta Elsa, tátova sestra. „Brie,“ vydechne překvapeně, načež se otočí k babičce a šeptne: „Můžeme.“

8

Jestli tohle ctes_po 1AK.indd 8

23.10.23 12:24

Ta zamíří ke dveřím do zahrady, ještě se však na mě jednou ohlédne. „Obleč si ty šaty, Brie! A nebudu to víckrát opakovat.“ Vleču se zpátky do pokoje, kde zůstanu stát a civět na růžové šaty s kanýrky pověšené na háčku z vnitřní strany dveří. Nakonec vzdychnu a stáhnu je z ramínka. Aspoň že mě v nich uvidí jen příbuzní. Mohlo by to být horší – taky by se tu mohlo sejít celé město. * „Všechno nejlepší!“ ozve se sborem.

Vyjdu ven a spatřím moře známých tváří. Přišli úplně všichni. Jsou tu mé dvě nejlepší kamarádky – Smiley a Femi – i s rodiči. Taky Dion, kluk od sousedů, a jeho tři mladší bratři, všichni ve stejných bílých košilích, modrých džínách a s motýlkem, protože se jejich rodiče nenamáhali koupit každému něco jiného. Teta Elsa a její přítel Julius.

A pak další sousedé a lidi od nás ze školy, s nimiž se sotva bavím. Babička si myslí, že jsou to mí kamarádi jen proto, že hrajeme za stejný fotbalový tým.

Naše zahrada se proměnila, na stromech visí žárovičky a balónky. Dlouhý stůl s růžovobílým ubrusem je plný jídla a pití a uprostřed trůní třípatrový dort s růžovou polevou.

Kolem stolu jsou rozmístěné bílé židle a opodál stojí malý stolek, na němž se vrší hromada dárků. Ale já vnímám jen ty lidi. Lidi, kteří mě vidí v růžových šatech s volánky. Dělá se mi z toho zle.

Paráda! Jako by můj život nebyl už tak peklo. Zacouvám

9

Jestli tohle ctes_po 1AK.indd 9

23.10.23 12:24

zpátky ke dveřím, babička mě však chytí za ruku a proplete si se mnou prsty. „Opovaž se,“ sykne přes zaťaté zuby a přinutí mě zůstat, zatímco ostatní zpívají „hodně štěstí, zdraví“. „Proslov!“ zvolá Julius a teta Elsa do něj šťouchne loktem.

Zavřu oči a doufám, že až je otevřu, zjistím, že se mi to všechno jenom zdálo. Nesnáším být středem pozornosti.

Vidím na nich, jak čekají, až řeknu něco milého, a já přitom dokážu myslet jedině na útěk.

Odkašlu si a v duchu si přeju, aby všichni zmizeli. Jenže kdepak. Jsou pořád tady. „To babička mě donutila, abych si je vzala,“ prohlásím a ukážu na ty šaty a boty.

Na zahradě se rozhostí rozpačité ticho, jen strýček Julius se uchechtne.

Babička se otočí k záplavě překvapených tváří. „Tak se všichni posaďte, než nám to vystydne,“ vyzve je.

Hosté se usazují u dlouhého stolu, jen já pořád stojím na prahu jako solný sloup.

Babička mě probodne pohledem. „Co zase vyvádíš?“ Nejradši bych jí řekla, že kdyby mě nedonutila vzít si ty šaty, proběhlo by všechno jinak. Nebo kdyby sem nepozvala celou čtvrť. Právě teď se cítím úplně znemožněná. „Koukej se jít posadit a chovej se, jako že máš radost,“ nařídí mi, nasadí úsměv a začne se všech vyptávat, jestli něco nepotřebují.

Vmáčknu se mezi Smiley a Femi. Aspoň že ten stůl zakryje většinu té růžové parády.

10

Jestli tohle ctes_po 1AK.indd 10

23.10.23 12:24

Kolem se rozproudí hovor a slunce stoupá po obloze.

Místní turistický průvodce Žakie pouští nějakou sto let starou muziku a babička se belhá kolem stolu, protože ji bolí kyčel, a obsluhuje hosty. „Prima proslov, Brie,“ ozve se Dion, který sedí naproti mně.

Do tváří se mi nahrne krev a málem se zadusím ananasem. Ne že bychom se spolu nikdy nebavili – kdysi jsme se bavili hodně. Když jsme byli malí, máma nás společně vodila do školky. Jenže pak jsme vyrostli, on začal být oblíbený a já ne. Našel si nové kamarády a jeden druhému jsme se odcizili.

Už jsme dávno jiní. Zatrne mi, když si vzpomenu na ty časy, kdy jsem ho nutila, aby se oblékl jako panenka a hrál se mnou na fanty.

Smiley do mě pod stolem strčí. „Neignoruj ho,“ zašeptá naléhavě a pusu má přikrytou dlaní. „Řekni přece něco.“ Ušklíbnu se na ni, vzápětí ovšem zjistím, že se na mě Dion dívá, a honem nasadím úsměv. „Díky, žes nepřišel,“ vyhrknu.

Smiley a Femi vedle vyprsknou smíchy. * Když už toho na stole moc nezbývá, objeví se u mě teta. „Připravená na dárky?“ Tuhle chvíli mám na narozeninách nejradši. Ne že bych čekala velké drahé věci – na to nemáme peníze. Brzy si však budu moct ověřit, jestli babička s tátou postřehli něco

11

Jestli tohle ctes_po 1AK.indd 11

23.10.23 12:24

z toho, co jsem během předchozích měsíců naznačovala.

A taky to znamená, že už nebudu dlouho stát přede všemi v těch šatech.

Opravdu bych si přála lepší telefon, aby se mi ve škole všichni nesmáli a abych ho nechtěla radši schovat v kapse, kdykoli mi někdo zavolá. Je to můj první mobil, dostala jsem ho teprve před třemi lety, aby mi babička mohla dát vědět, když má třeba zpoždění při vyzvedávání ze školy.

Obejmu se pažemi a jdu za tetou ke stolku s dárky. „Kde je táta?“ zeptám se, protože mi najednou dojde, že jsem ho mezi hosty neviděla. „Musel kvůli něčemu neodkladnému do práce,“ odpoví Elsa, „ale vrátí se co nejdřív.“ Poklesnu na duchu a snažím se nedávat najevo, jak mě zklamalo, že se mnou nemůže být ani o mých narozeninách. Asi už bych měla být zvyklá, nic nového pod sluncem. Když nejde o mé narozeniny, tak o školní představení nebo sportovní den. Táta se mnou moc času netráví – práce je pro něj vždycky důležitější než já.

Teta mě vezme kolem ramen. „Přijde,“ pošeptá mi.

Nasadím úsměv a spolknu knedlík v krku. Pokaždé to bolí stejně jako poprvé. Stydím se a je mi líto, že si táta nemohl vzít ani pár hodin volna. Mám přece narozeniny!

Elsa i Julius jsou tady. Dokonce i naši sousedé přišli. Jen táta ne. Jako kdyby pro něj bylo trávit čas se mnou nejtěžší na světě.

Zhluboka se nadechnu a kousnu se do rtu. To už je u nás i babička a spolu s tetou mě hladí po vlasech. Dostanu

12

Jestli tohle ctes_po 1AK.indd 12

23.10.23 12:24

pusu na tvář. Sice to neřeknou nahlas, ale vím, že mě utěšují – nic si z toho nedělej.

Babička zvedne krabičku zabalenou ve stříbrném papíře a podá mi ji. „Tenhle si rozbal jako první,“ radí. Významně se usmívá jako pokaždé, když chce, abych udělala totéž.

A tak se přinutím a nasadím úsměv, který má překrýt zklamání. „Tu máš od táty,“ prozradí babička. „Aby sis do ní mohla dávat poklady. Koupil ji od toho řezbáře z pláže.“ Upírám na skříňku oči a říkám si, kdy asi tak našel čas ji pořídit, když ho na mě nikdy nemá. Třeba to udělal stejně jako o Vánocích nebo když má narozeniny někdo jiný – prostě dal babičce seznam s tím, že mu dárky obstará. „Je moc hezká,“ zabručím. „Teď si rozbal dárek od nás!“ zavolá od stolu Julius. Tetička po něm střelí pohledem. „Co je?“ Nechápavě rozhodí rukama. „Vždyť si právě otevřela prázdnou skříňku. V porovnání s tím bude ten náš úplný poklad.“ Rozesměje se, ale když se na něj otočí i babička, okamžitě toho nechá.

Podávají mi dárky jeden po druhém a dopoledne se pomalu vleče, asi jako když máte ve škole poslední předmět a ručičky hodin se nechtějí hnout z místa.

Babička má ke každému nějaké povídání, nebo přiměje dárce, aby vstal a sám všem pověděl, proč vybral právě tohle. Byla bych radši, kdyby to netrvalo tak dlouho. Byla bych radši, kdyby se s tím tolik nenadělalo. Nechápu, proč sem všichni přišli. Polovina z těch lidí tu nebyla na mé jedenácté ani desáté narozeniny, tak proč právě dnes? Proč zrovna letos? Co je na dvanácti letech tak zásadního?

13

Jestli tohle ctes_po 1AK.indd 13

23.10.23 12:24

Babiččina slova ke mně připlouvají a zase odeznívají ve vlnách, snažím se soustředit. Snažím se usmívat, snažím se nezapomenout za každý rozbalený dárek poděkovat.

Jenže do toho nedávám srdce. Chybí mi tu táta.

Od Smiley a Femi jsem dostala proutěný košík naplněný mými oblíbenými čokoládami a sáčkem tamarindových kuliček. Od strýčka Julia a tety Elsy medailonek s fotografií naší rodiny včetně maminky. Je to stará fotka, mně na ní můžou být tak tři roky a táta se usmívá, což přesně svědčí o jejím stáří. Dívám se na ten snímek a říkám si, jak moc se všechno změnilo od té doby, co máma umřela. Jeden den bylo všechno perfektní a další ani trochu. „Děkuju, teto, děkuju, strejdo.“ Dionova máma mi koupila parfém. Babička mi dala bílé tenisky. „Prodavačka povídala, že tyhle teď nosí všechny děti,“ dodá a kývne ke krabici, kterou držím v rukou.

Koutkem oka zahlédnu někoho u dveří a honem se tam podívám, jestli nejde táta. Ale je to jen strýček, přináší další občerstvení. Sklopím zklamaně oči zpátky ke krabici s botami. „Děkuju, babi,“ zamumlám a ani se na ni nepodívám.

Doufám, že tímhle to končí a babička pošle všechny domů, abych už nemusela nic předstírat. „Ještě máme jeden dárek,“ oznámí místo toho a mně se rázem přitíží. Ohlédne se ke vchodu a zamračí se. „Kde ten tvůj táta je? U tohohle by měl přece být.“ „Zavolám mu,“ nabídne se strýček, vytáhne telefon a poodejde stranou.

14

Jestli tohle ctes_po 1AK.indd 14

23.10.23 12:24

Všichni mlčky čekáme, zatímco telefonuje. Babička třímá ten poslední dárek a teta Elsa mě drží kolem ramen.

Všichni mlčí, až na Dionovy bratry, kteří se začnou pošťuchovat.

Julius se k nám otočí a zavrtí hlavou, telefon vrátí do kapsy. „Nějaká naléhavá záležitost,“ vysvětlí a honem se na mě povzbudivě usměje. „Prý na něj nemáme čekat. Pokusí se přijet co nejdřív.“ Je mi strašně trapně. Co si asi tak všichni myslí? Dovedu si představit, jak to tiše komentují. Jak to, že tady není?

Vždyť jsou to její narozeniny! Vyhýbám se jejich pohledům, abych to na nich aspoň neviděla. Mačkám si prsty a snažím se nic necítit.

Babička vzdychne, vymění si pohled s tetou a sklopí oči k té krabičce. Cítím, jak se mi tetiny prsty zaryly do kůže.

Celá strnula. Překvapeně se na ni otočím. Nasadí úsměv, pohladí mě po rameni, ale oči se jí lesknou, jako by se měla každou chvíli rozbrečet. Moc nechápu, proč je zrovna ona tak rozrušená tím, že tu táta není.

Místo aby mi babička krabičku podala, přitiskne si ji na prsa. Chvíli tak stojí, pak se podívá na tetu. „Když tu není její táta, tak bys jí to měla předat ty.“ Elsa mě pustí, popojde k ní a dárek od ní převezme. Obě mají výraz, který tak dobře znám, ten, který říká: chudák holka, chudák Brie. Svírá se mi žaludek, v rukou žmoulám záhyb šatů. „Tohle,“ pronese teta a ukáže krabičku, „tohle je od tvé mámy.“ A já najednou vůbec nemůžu dýchat.

15

Jestli tohle ctes_po 1AK.indd 15

23.10.23 12:24

2 Vzpomínky na mámu jsou jako vlny na pobřeží. Přicházejí a odcházejí, kdykoli mi ji připomene něco, co dělám, vidím nebo slyším. Jako třeba písnička z rádia, při níž si vybavím, jak ráda zpívala. Vyzpěvovala neustále, dokonce i když neznala slova.

Moje máma připomínala jasný plamen. Každou místnost rozzářila svými barvami. Byla úplně jiná než táta, vlastně jeho pravý opak. Každý týden měnila účes a měla stovku paruk pro každou příležitost. Na soboty modrou, na neděle krátkou, na pondělí červené a dlouhé vlasy, na středu vlnité.

A byla hlučná, člověk ji slyšel i z vedlejší místnosti. Často jsem se právě za ty hlasité projevy styděla.

Její smích byl jako oblíbená písnička, kterou si pouštíte pořád dokola. Chtěli jste ho – ne, spíš jste ho potřebovali – slyšet zas a znovu. Svého času jsem ten smích nesnášela.

Smála se tak hlasitě, že se za námi věčně někdo otáčel. To jsem ještě netušila, jak moc ho potřebuju slyšet. Že pro mě její hlas znamená bezpečí.

16

Jestli tohle ctes_po 1AK.indd 16

23.10.23 12:24