Issuu

ZA PĚT MINUT ZVONÍ

Michaela Merglová Eva Maříková Eva Pospíšilová a Klára Pospíšilová Aleš Novotný Jana Pavloušková Karolína Skácelová Michaela Červenková Lenka Poláčková Zuzana Žáčková Kateřina Šardická Klára Nováková Radek Blažek

ZA PET MINUT ZVONI.indd 3

18.12.2023 15:11:54

ZA PĚT MINUT ZVONÍ Copyright © Radek Blažek, Michaela Červenková, Eva Maříková, Michaela Merglová, Klára Nováková, Aleš Novotný, Jana Pavloušková, Lenka Poláčková, Eva Pospíšilová, Klára Pospíšilová, Karolína Skácelová, Kateřina Šardická, Zuzana Žáčková, 2024 All rights reserved. Illustration © Myokard, 2024 ISBN 978-80-242-9323-3

ZA PET MINUT ZVONI.indd 4

18.12.2023 15:11:54

Antologie českých young adult povídek

ZA PET MINUT ZVONI.indd 5

18.12.2023 15:11:54

ZA PET MINUT ZVONI.indd 6

18.12.2023 15:11:54

Michaela Merglová je původem plzeňská rodačka, na školní léta nemá ty nejlepší vzpomínky a osm let strávených na gymnáziu by nejradši vytěsnila úplně. Před šikanátory utíkala k vlastní tvorbě a postupně se dostala až k vydávání knih. Čtenáři ji znají díky hrdinské fantasy trilogii Píseň oceli, Píseň severu a Píseň války a jejím nejnovějším počinem je detektivní sci-fi Prázdnota. Autorka se dlouhodobě se věnuje literární publicistice a práci v marketingu. Na koníčky jí poslední dobou nezbývá energie, protože ji ze spánku vytrhává buď chrápání partnera nebo štěňátka francouzského buldočka.

ZA PET MINUT ZVONI.indd 7

18.12.2023 15:11:54

Slabý kus

Michaela Merglová

1. Chodbu lemují drátěné klece šaten, které někdo natřel na modro v naivní naději, že to prostorám dodá hravost. Laciná oloupaná barva však místo toho evokuje něco nepříjemného. Něco zanedbaného a shnilého, na co už všichni dávno zapomněli. Znám to tu, ale nedokážu si vzpomenout proč. Slyším ozvěnu svých kroků, jak se rozléhají kolem mě, klep-klep-klep-klep, a znějí jinak než obvykle, rychleji, jako bych měla menší nohy. Podívám se dolů a spatřím nazuté bačkory s károvým vzorem. Polije mě hrůza. Ta ostuda, že mám na nohou dětské botky, jako bych byla zase zpátky… … zpátky… … ve škole. Najednou už vím, proč to tu poznávám, ale nedává to smysl. Proč tu jsem? Co tady dělám? Jak jsem se tu ocitla? Zvednu oči od podlahy. Teď už nejsem sama, nestojím dokonce ani v té strašidelné chodbě, ale sedím v odřené dřevěné lavici v místnosti se třiceti dalšími dětmi. Zaslechnu drnčivé zvonění a v krku mi nabobtná knedlík. Jsem zpátky ve třídě, mám před sebou učebnice, které nepoznávám, sešit, co jsem nikdy neviděla, a kalendář na stěně oznamuje, že jsem přišla v červnu v době uzavírání známek. 9

ZA PET MINUT ZVONI.indd 9

18.12.2023 15:11:54

Panika vzrůstá, listuju učebnicí fyziky, ale nevím, kde začít, všechna slova jsou rozmazaná a příliš dlouhá a já je neumím přečíst. Otáčím se v lavici. Hledám oporu mezi spolužáky, ale všichni mají skloněné hlavy, jako by jejich obličeje někdo vygumoval. „Co jsme probírali?“ ptám se nejbližšího člověka, té děsivé prázdné tváře bez rysů. Zvedne ke mně obličej. Z nezřetelné mlhy náhle zazáří pár očí. Dívají se na mě se zlým pobavením, ze kterého se mi svírá žaludek. V mysli mi začne klíčit jméno, začínám si vzpomínat, ale to už slyším kroky z chodby. Klep-klep-klep, duní to přímo zuřivě, jako bouře, jako hromobití. Jsou to podpatky učitelky, která přichází ke dveřím. A já vím, že nic neumím, vím, že to přijde, že mě vytasí, že mě požene k tabuli a začne mi klást otázky, na které neznám odpověď, křičet na mě, zesměšňovat mě, smát se mi, a po ní celá třída a dostanu pětku a propadnu a pak… Terapeut si přestane zapisovat a upře pohled na drobnou dívku na gauči. Je jí lehce po dvacítce a vypadá docela obyčejně – černé vlasy stažené v drdolu, decentně namalovaná, na sobě pěkné šaty. Tou největší zvláštností a zároveň největším vodítkem k jejímu utrápenému výrazu je čerstvé tetování forever † 9. 1. 2022 na jejím předloktí. Ještě před okamžikem živě hovořila a gestikulovala, teď ale ztichla a celá se schoulila do sebe. Dívá se na své ruce, vyhýbá se očnímu kontaktu a čeká, co jí řekne. „Sny o škole bývají docela časté,“ kývne terapeut smírně. 10

ZA PET MINUT ZVONI.indd 10

M i c h a e l a M e r g l o vá

18.12.2023 15:11:54

„Zvlášť, když procházíte složitým obdobím. Dělo se vám ve škole něco, co pro vás bylo těžké?“ Dívka se nervózně zavrtí. „Vy míváte sny o škole?“ vyhne se jeho otázce. Terapeut se pousměje. „Ano, občas je mívám.“ Udělá si poznámku a zkusí jí položit otázku trochu jinak. „Tak mě napadá, že váš sen je možná trochu způsob vašeho podvědomí, jak s vámi komunikovat. Máte za sebou v posledních týdnech hodně stresu a třeba vás chce vaše mysl postrčit jiným směrem. Myslíte si, že je na vašem snu něco zvláštního nebo neobvyklého?“ Dívka zaváhá, ale pak potřese hlavou a uvolní se. „Ne. Ne, asi není. Asi to nemá smysl víc rozebírat, jen mě zarazilo, že to bylo všechno tak živé a strašidelné. Ale sny takové občas bývají, že?“ „Ano,“ přisvědčí terapeut a pohlédne na hodiny na zdi. „To bývají. Jen se obávám, že je budeme muset případně rozebrat až příště.“ Dívka jeho pohled sleduje, slabě se pousměje a vstane. „Tak tedy příště,“ přikývne a podá mu ruku na rozloučenou.

2. První si uvědomím prašný pach křídy a mokré houby na tabuli. Podívám se na svoje ruce. Jsou drobné a cizí, nehty okousané, kůžičky zatrhané do krve, tak daleko od upravené manikúry, na kterou jsem zvyklá. Držím kvádr křídy, a když zvednu oči, zírám do černoty, kde se jako galaxie splétají bílé linie jakési složité rovnice. Poznávám logaritmus, zlomky, symboly mocnin a odmocnin a derivací. Sl a bý kus

ZA PET MINUT ZVONI.indd 11

18.12.2023 15:11:54

Táhnou se do dálky, nekonečná, dlouhá stonožka znaků a čísel a čar a můj žaludek těžkne jako olovo. Nevzpomínám si na nic z toho, nevím, co mám dělat ani proč. Kde jen začít? Snažím se vybavit si, co jsme naposledy probírali, ale je to tak dávno, tak daleko. Vím, že jsou to roky, ale také vím, že to bylo teprve včera – podivná syntéza času a prostoru. Bílá umáčená křída se mi maže na prsty. Cítím, jak smrdí, zírám na rozvlněné křivky rovnice a v krku se mi sbírá pláč bezmoci. „Světnicová!“ zahřmí někdo hlasem jako zvon. Spatřím vedle tabule postavu. Je dospělá a vyšší než já, o tolik vyšší, až to vůbec nedává smysl. Obličej má rozmazaný, jako by se v těch místech rozlila voda, ale její hlas mi drnčí v uších a já ho poznávám, odkudsi zdálky, z dávna, z dob, které jsem už zapomněla. Kráčí ke mně a připomíná mi obřího prehistorického predátora, který se blíží ke své kořisti. Přikrčím se. Vím, že musím vyřešit tu úlohu, než ke mně přijde, ale netuším jak. Třesu se, chce se mi brečet, uvědomuji si ale, že nesmím. „Ty ses nepřipravila, Světnicová!“ vřískne ten hlas znovu a já se choulím do sebe, čekám, že bude řvát dál, že mě svou silou zaková do země, utluče, umenší. Predátorova tvář se najednou zostří. Spatřím obroučky kulatých brýlí a za nimi oči, temné staré štěrbiny plné nenávisti. „Tak takhle by to tedy nešlo, Světnicová!“ Držím v sobě slzy a odtrhnu pohled od tváře, která na sebe bere stále jasnější obrysy. Zahledím se do třídy. Šestnáct školních lavic a v nich třicet dětí, které na mě zírají jako na mršinu. Všichni na mě upírají beztvaré tváře, ale stejně jako v té učitelčině, i v jejich najednou začnou 12

ZA PET MINUT ZVONI.indd 12

M i c h a e l a M e r g l o vá

18.12.2023 15:11:54

prosakovat rysy. Ústa. Zkřivené úšklebky. Nosy. Nakrčené znechucením. A oči. Zúžené škodolibostí. „Světnicová, Světnicová…“ nese se šeptem po třídě jako zaklínadlo. „Světnice, Světničko…“ dodá někdo a já najednou znám jejich jména. Radim. Jitka. Tereza. Petr. Dita. Ondřej. Martina. S každým z nich mě do žaludku udeří těžší a těžší palice úzkosti. Couvám, couvám, couvám, snažím se být malá a neviditelná, ale hlasy sílí. Ozve se smích a já najednou vím, vím, vzpomínám si, ta hrůza, ten strach, to všechno, vzpomínám si, ach vzpomínám… Hodiny na zdi tikají, v místnosti je ticho. „Myslím, že bych… Asi bych potřebovala něco na spaní,“ otevře dívka hovor a nervózně si uhladí sukni. Vypadá dnes jinak, než když tu byla naposledy, oči má opuchlé, i když se namalovala, a šaty pomuchlané. Nevyžehlila je, možná to nestačila, ale snaží se upravovat si je rukama, jako by si to dobře uvědomovala. Terapeut se nakloní blíž. „Máte problémy usnout?“ „To ne,“ zavrtí dívka hlavou. „Spíš mám ošklivé sny.“ „Noční můry?“ Sl a bý kus

ZA PET MINUT ZVONI.indd 13

18.12.2023 15:11:54

„Ano.“ „Pořád o škole?“ Přikývne. „Chcete mi o nich povědět víc?“ Dívka se zachvěje a stáhne se do sebe, jako by ji ta samotná myšlenka rozrušila. „Ty sny, které máte,“ začne terapeut opatrně, „rozumím tomu, že jsou pro vás nepříjemné, ale možná je to příležitost…“ „Nebezpečné,“ přeruší ho dívka tiše. „Prosím?“ zarazí se terapeut. „Nebezpečné,“ odpoví mu znovu. „Jak to myslíte?“ „Pokaždé v tom snu mám pocit, že je to nebezpečné. Pořád se to prodlužuje. Hůř se budím. Když usínám, děsí mě, na co si vzpomenu tentokrát. Děsí mě, že si mě všimnou.“ Terapeut si zaraženě něco zapíše a nakloní hlavu. „Kdo si vás všimne?“ „Všichni,“ odpoví dívka vystrašeně. „V těch snech máte pocit nebezpečí, protože by si vás mohl někdo všimnout?“ „Je to jako… jako…“ Dívka se zadívá ke stropu a chvilku mrká ve snaze najít odpověď. Pak to vzdá. „Jsem jen unavená. Ty sny jsou… nepříjemné.“ Použije to slovo s divnou dikcí, jako by jen opakovala, co řekl před chvílí on. „Špatně spím a špatně se budím. Bylo by něco, nějaký prášek nebo technika, abych ty sny přestala mít?“ „Já vám bohužel nemohu napsat žádné prášky, to byste musela asi probrat s psychiatrem nebo s vaším obvodním lékařem,“ řekne terapeut přívětivě. „Můžu vám dát 14

ZA PET MINUT ZVONI.indd 14

M i c h a e l a M e r g l o vá

18.12.2023 15:11:54

doporučení, pokud byste potřebovala, pan doktor Holeček tady naproti v chodbě bere nové pacienty, takže byste se s ním určitě mohla domluvit. A spolu můžeme zatím zkusit více rozebrat, co přesně je v těch snech pro vás nepříjemné, abychom to lépe pochopili.“ Pokusí se z ní ještě dostat další odpovědi, ale tentokrát už se jim dívka vyhýbá, očividně se k tomu tématu už nechce vracet. Raději se rozhovoří o svém životě nyní a přejíždí si dlaní po vytetovaném nápisu. K tématu prášků a spaní už se během tohoto sezení nevrátí. Dívka si nakonec uhladí sukni a podá mu ruku na rozloučenou. Terapeutovi však neunikne, že vypadá unaveně, jako by ji pořád přece jen něco trápilo.

3. Procházím chodbou podél nátěru omyvatelného Chemolaku a dívám se na obrazy, které visí nad ním. Kreslili je studenti a nejsou to žádná umělecká díla. Na jednom je mizerně vystínovaná miska s ovocem, na druhém černé a bílé šachovnice křivící se v optickém klamu. Jsou ale lepší než to, co mám za zády. Tam stojí šatny s oloupanou modrou barvou. Jsem zase ve škole, ale bojím se otočit. Vím, že na mě čekají, Radim a Petr a Ondřej a Tereza s Ditou a Jitkou a ze všech nejhorší Martina, která se tvářila jako moje kamarádka, jen aby pak všem ve třídě za hurónského smíchu četla nahlas zprávy, co jsme si v létě vyměňovaly. Sl a bý kus

ZA PET MINUT ZVONI.indd 15

18.12.2023 15:11:54

Vím, že jakmile přijdu, abych se zula ze sněhulí a svlékla z kabátu, naskáčou do té klece jako opice, zavřou dveře a začnou se mi posmívat. „Hezký kalhoty,“ budou říkat a ukazovat na manšestráky po sestře. „To je nová taška? Ukaž, já se podívám!“ budou se postrkovat, aby mi strhli batoh z vietnamské tržnice a se znechucením si ho prohlíželi. „Hlavně si nezapomeň vytáhnout úkoly, aby se paní učitelka nezlobila, Světnice!“ budou se pitvořit, až mi vytáhnou z batohu desky, v nichž mám úhledně zastrkané sešity. „Co seš, vole, prvňák?“ budou se chichotat krasopisně vyvedenému písmu na stránkách. „Fuj, ty vole, dej to pryč! Nepřibližuj to ke mně, ještě z toho něco chytnu – nebo hůř, změnim se v socku!“ budou afektovaně ječet, až pustí můj batoh do špinavých loužiček na zemi. A nakonec přijde to nejhorší z toho rána: „Světa, Světnice! Co? Budeš brečet, Světnicová? Co, Světnice, co? Světničko? ZVĚDNIDŽGO!“ zkomolí moje jméno k nepoznání, budou ho opakovat dokola a dokola a řvát mi ho do ucha, až neuslyším nic jiného. Světnička, původně laskavá přezdívka, se v jejich hlasech promění ve zbraň. Zvědnice, Zvědnidžga, Zvěěědnííííídžžgáááá, hnusný zvuk smíchu a samohlásek protahovaných donekonečna. Stojím pořád na místě, ale najednou už nejsem na chodbě před obrazy, ne. Jsem v šatně, vyhlížím do chodby skrz modře lakovanou mříž, a slyším, jak se v dáli ozývá řičivý smích. Jsou to oni. Jdou si pro mě. 16

ZA PET MINUT ZVONI.indd 16

M i c h a e l a M e r g l o vá

18.12.2023 15:11:54

Rozhlížím se, hledám bačkory, ale můj pytlík na přezův ky je prázdný. „Světničko?“ ozývá se z chodby medový hlas. Je to Martina. Rychle si rvu z nohou sněhule, stoupám si na podlahu do šedohnědých louží a ponožky je nasávají. Cítím, jak mě zebou prsty, mám mezi nimi mokro, ale to nevadí, musím se rychle dostat ze šatny. „Zvědnidžgo?!“ ozve se jako hlas ze zašmodrchaného kazetového pásku a mnou zacloumá hrůza. Pryč ze šatny! Chci si sundat kabát, ale zip toho laciného šusťákového pytle se zasekl, a ne a ne mě pustit. Bojuju s ním, čím víc trhám poutkem, tím víc se zadrhává. Snažím se uklidnit, ale ruce se mi třesou a zip se nehne ani o píď. Do klece šatny něco udeří. Strašně se polekám a trhnu sebou tak, až zakopnu o les bot a upadnu na zem. Zadkem sednu přímo do mokra. Hrůza mi stoupá do krku, když si představím, co za posměšky uslyším, jestli si toho někdo všimne. Zvedám se, ale to už vidím prsty, co se chtivě natahují přes pletivo v oloupané modré barvě, a oči zářící škodolibostí. Zbytek jejich tváří je pořád trochu mlhavý, ale s kaž dým dalším okamžikem jsou živější a jasnější. Radim a Ondřej, Petr s Terezou a Jitkou a Ditou stojí zvenčí kolem šatny a zírají na mě jako na zvířátko. Z chodby přichází Martina, natáhne se po dveřích a s vrznutím je otevře. „Ale! Kdo to tu je, co?“ zacukruje. Jako odpověď zaduní všichni se smíchem: „ZVĚDNIDŽGAAAAA!“ Martinin pohled sklouzne na moje mokré kalhoty a v rozmazané tváři se zformuje krutý úsměv.

Sl a bý kus

ZA PET MINUT ZVONI.indd 17

18.12.2023 15:11:55

Terapeut přikývne. „Jak jste se při tom cítila?“ Dívka naproti němu už se zase schoulila, ramena dovnitř, jako by se chtěla ochránit před celým světem. „Špatně,“ vydechne s nuceným štěkavým zasmáním a po chvilce dodá o něco měkčím, hořkým tónem: „Bezmocně.“ „Myslíte si, že jste teď bezmocná?“ zeptá se terapeut konverzačně. Dívka zavrtí hlavou a pak odpoví strojovým hlasem, jako by dávala odpověď ve škole: „Ne.“ „Proč ne?“ „Protože jsem dospělá.“ „Jste dospělá, jistě, ale také jste v situaci, kdy se vám děje něco zásadního a mimo vaši kontrolu, jak jste popsala.“ Terapeut se odkáže na zápisek ze začátku jejich dnešního sezení a sleduje její reakci. Dívka svěsí hlavu a promne si tetování na předloktí. „Ano,“ kývne. „Možná,“ pokračuje terapeut, „jsou vaše sny právě takové situace, nad kterými nemáte kontrolu, a jsou odrazem toho, jak se teď cítíte. Bezmocně. Špatně.“ „Asi ano,“ přitaká dívka znovu, ale on si všimne, že je v tom mechanické odevzdání. Něco jí pořád vrtá hlavou. „Nebo to vidíte jinak?“ zeptá se tedy vřele. Dívka zaváhá. Od posledního setkání vypadá unavenější a sešlejší. Oči má podkroužené tmavými kruhy, nenamalovala se a šaty má viditelně špinavé. „Ony to nejsou jenom sny,“ vypraví ze sebe. „Tohle jsou… vzpomínky. Jako bych se tam pomalu vracela a prožívala to všechno znovu. Tohle se mi dělo každý den. Osm let. A nikdo se mě nezastal.“ „Ani rodina? Učitelé? Přátelé?“ 18

ZA PET MINUT ZVONI.indd 18

M i c h a e l a M e r g l o vá

18.12.2023 15:11:55

„Učitelé dělali, že to nevidí, a doma mi nikdo nevěřil. A kamarády jsem neměla, všichni ve škole byli proti mně.“ „Děti umějí být obzvlášť kruté,“ přikývne terapeut a opatrně pohlédne na hodiny. Čas jejich sezení se nachýlil. Než to ale stačí opatrně zmínit, dívce se zalijí oči slzami. „Nikdy jsem nepochopila proč,“ zašeptá. „Proč se ke mně tak chovali? Co jsem jim kdy udělala?“ „A proč si myslíte, že to muselo být o vás? Nemohlo to být třeba o nich samotných? Možná měli doma problémy, a tak si je vybíjeli na vás?“ „Co když jsem prostě slabý kus?“ vyhrkne dívka a sevře si vytetované datum. „Co když to cítí, a proto se teď vracejí?“ „Myslíte v těch snech?“ „Jsou pořád jasnější a delší. Některé dny se nemůžu ani probudit, jako by se po mně natahovali a já se nořila pořád hlouběji. Čím víc vidím jejich obličeje, je to… je to…“ Rozklepe se a zahledí se na strop, zoufale v něm pátrá po odpovědi. „Jste rozrušená,“ řekne terapeut opatrně. „Co kdybychom to pro dnešní den uzavřeli a vrátili se k tomuto tématu opět za týden?“ Dívka se na něj dívá a v očích má bezradnost a pokoření, jako by právě prohrála bitvu. Přikývne. „Ano. Jistě, omlouvám se. Promiňte, nechtěla jsem přetáhnout.“ Terapeut ji ujistí, že se nic nestalo, ale je roztržitá a skoro nevnímá, co jí říká. Vyskočí ze sedačky a kvapně se s ním rozloučí. Pak zmizí za prosklenými dveřmi. Terapeutovi neunikne, že se celá chvěje.

Sl a bý kus

ZA PET MINUT ZVONI.indd 19

18.12.2023 15:11:55

Telefonát ho zastihne ještě toho večera. Sedí zrovna v malé kavárně na rohu rušného náměstí, pije mátový čaj a dívá se, jak poslední zelináři skládají přepravky neprodaného zboží do dodávek. Číslo má uložené jako Bětu Světnicovou a napůl ho nepřekvapí, že ho vidí vyzvánět. Ne že by to přímo očekával, ale způsob, jakým ukončili dnešní sezení mu přece jen pořád leží v hlavě. „Heřman, dobrý večer, slečno Světnicová,“ pozdraví. „Co když se už neprobudím?“ ozve se z druhého konce chraplavým naléhavým šeptem, z něhož mu naskočí husí kůže. Dívka mluví rychle, slova se rychle střídají a občas jí hlas vystřelí do vyděšené fistule. „Co když tam už zůstanu a oni mě nikdy nepustí pryč?“ „Slečno Světnicová, jste v pořádku?“ zeptá se jí opatrně a zamračí se. Zelináři dál nosí své přepravky, v kavárně čile bzučí hovor a cinká nádobí. „Bojím se usnout,“ zasípá dívka dýchavičně. „Bojím se, že mě uvidí a že tentokrát už mě nenechají jít, že tam zůstanu už napořád a nikdy to neskončí, protože jsem slabý kus…“ Terapeut se zamračí ještě víc, ale naštěstí ví, co má dělat. Léta tréninků krizové komunikace naskočí takřka okamžitě, a tak začne klást pečlivě volené otázky a ohledávat situaci jako bolavý zub. Slečna Světnicová mluví pořád tišeji a tišeji, začne pofňukávat a opakuje, že se bojí usnout a má strach, co na ni v jejím podvědomí číhá. Po chvíli se ale uklidňuje a přestává dýchat zrychleně. „Promiňte,“ řekne pak plaše, „nechtěla jsem vás obtěžovat takhle večer. Máte samozřejmě pravdu a asi bude rozumné zkontaktovat se s panem doktorem 20

ZA PET MINUT ZVONI.indd 20

M i c h a e l a M e r g l o vá

18.12.2023 15:11:55