chci snist tvoji slinivku.indd 3
11.09.2023 10:11:11
KIMI NO SUIZO WO TABETAI KIMI NO SUIZO WO TABETAI © Yoru Sumino 2015 All rights reserved. First published in Japan in 2015 by Futabasha Publishers Ltd., Tokyo. Czech translation rights arranged with Futabasha Publishers Ltd. through Emily Books Agency LTD and Corto Literary, Croatia. Translation © Petr Kabelka, Eliška Kabelková Vítová, 2023
ISBN 978-80-242-9290-8
chci snist tvoji slinivku.indd 4
05.10.2023 14:02:32
Prolog
Pohřeb mojí spolužačky Sakury Jamauči vyšel na deštivý den, který vůbec nevystihoval, jaké za života bývala sluníčko. Určitě ji tam oplakávala spousta lidí, což jenom dokazuje, kolika z nich se zapsala do života. Já ale nešel ani na pohřeb, ani na smuteční vigilii. Radši jsem zůstal doma. Na světě naštěstí nezbyl nikdo, kdo by mě do toho přemlouval. Učitelé ani její rodiče neměli právo mi to přikazovat a ani na mě nijak netlačili. Já se tak mohl rozhodnout sám za sebe. Věděl jsem, že jako středoškolák jednou budu chtě nechtě muset zpátky mezi lidi, ale protože moje spolužačka umřela o prázdninách, nikdo mě do deště nevyháněl. Ráno jsem teda vyprovodil tátu s mámou ke dveřím, splácal si něco k obědu a na zbytek dne se zavřel do pokoje. Ne proto, že bych ji snad oplakával. Dokud mě nezačala tahat ven, volno jsem odjakživa trávil zavřený doma. Většinu času jsem si četl. Příručky a knihy o osobním rozvoji mě nikdy nebraly, nejradši jsem měl romány. Prostě jsem sebou plácl na postel, opřel bradu o svůj bílý polštář a hltal paperbacky z knihovny, protože pevné vazby se špatně drží. 5
chci snist tvoji slinivku.indd 5
11.09.2023 10:11:11
Zrovna v tu chvíli jsem četl knihu, kterou mi půjčila ona. Nebyla to žádná nadšená čtenářka – tohle byl jediný titul, který ji v životě zaujal. Nechával jsem ho stát v knihovničce a plánoval jsem jí ho vrátit, ještě než umře, ale nakonec jsem to nestihl. S tím se už ovšem nedalo nic dělat. Hodlal jsem tu knihu vrátit jejím rodičům, až ji budu mít přečtenou, a během návštěvy se pomodlit u jejího domácího oltáře. Když jsem ji dočetl, byl už večer. Měl jsem zatažené závěsy a rozsvícené světlo, takže mě na čas upozornil až zvonící mobil. Nevolal mi nikdo důležitý, jenom máma. Poprvé i podruhé jsem ji ignoroval, ale napotřetí jsem si říkal, že se mi asi snaží dovolat kvůli večeři, tak jsem si mobil konečně přiložil k uchu. Chtěla, abych dal vařit rýži. Odpověděl jsem, že jdu na to, a položil jí to. Než jsem mobil odložil na stůl, došlo mi, že jsem na něj sáhl poprvé po dvou dnech. Vědomě jsem se mu přitom nijak nevyhýbal. Nemělo to žádný hlubší význam, prostě jsem na něj úplně zapomněl. Byl to starý rozevírací model. Otevřel jsem ho a prohlédl si seznam přijatých zpráv. Všechny byly samozřejmě přečtené. Potom jsem se zahleděl na odchozí hovory a poslané zprávy… a oko mi padlo na jednu, kterou jsem odeslal svojí spolužačce. Stála v ní jediná věta. Neměl jsem tušení, jestli si ji ještě stihla přečíst. Chystal jsem se zamířit do kuchyně, ale rozmyslel jsem si to a rozvalil se zpátky na postel. V duchu jsem si pořád dokola opakoval tu větu, kterou jsem jí poslal. Nevěděl jsem, jestli si ji stihla přečíst. Chtěl bych ti sníst slinivku. 6
chci snist tvoji slinivku.indd 6
11.09.2023 10:11:11
Přemítal jsem, co si o tom případně asi myslela, a přitom se mi povedlo usnout. Rýži nakonec máma po návratu domů uvařila sama. A já se mezitím ve snech možná znovu viděl se svojí spolužačkou.
7
chci snist tvoji slinivku.indd 7
11.09.2023 10:11:11
Kapitola 1
„Chtěla bych ti sníst slinivku.“ Zrovna jsem poslušně plnil svoje knihovnické povinnosti a v zaprášeném archivu kontroloval, jestli je všechno správně seřazené, když na mě Sakura Jamauči vybalila tohle prapodivné přiznání. Nejdřív jsem ji hodlal ignorovat, ale byli jsme tam sami a zcela jasně se tím dožadovala reakce, takže očividně mluvila na mě. „To je z tebe teď kanibalka, nebo co?“ zeptal jsem se nezúčastněně, zatímco jsme zády k sobě upírali zrak na protilehlé police. Ona se zhluboka nadechla, zakuckala se prachem a pustila se do horlivého vysvětlování. Já se na ni přitom ani neohlédl. „Včera jsem v televizi viděla, že když lidi kdysi onemocněli, jedli zvířecí vnitřnosti.“ „Proč?“ „Věřili, že když mají třeba nemocné ledviny nebo žaludek, stačí sníst odpovídající orgán nějakého zvířete a uzdraví je to. Proto bych ti chtěla sníst slinivku.“ „Mně?“ 9
chci snist tvoji slinivku.indd 9
11.09.2023 10:11:11
„A komu jinému?“ opáčila a zahihňala se. Znělo to, že se na mě taky nedívá, protože jsem slyšel zvuk přerovnávání knih. „To je na moji maličkou slinivku až moc zodpovědnosti.“ „Aby tě z toho stresu nerozbolel žaludek, co?“ „Přesně tak, měla by sis radši vybrat někoho jiného.“ „A koho, prosím tě? Přece nemůžu jít požírat příbuzné,“ poznamenala a znovu se zachichotala. Uvažoval jsem, proč si ze mě nemůže vzít příklad a odvádět svoji práci bez zbytečných řečí. „Nikomu jinému ze třídy jsem o tom neřekla, takže o to můžu poprosit jedině tebe, <zpovědní vrbo>.“ „A napadlo tě vůbec, že bych ji třeba mohl potřebovat?“ „Vždyť ani nevíš, k čemu v těle slouží.“ „Ale vím.“ Nelhal jsem jí. Už dávno jsem si tenhle méně známý orgán pořádně prostudoval. A to samozřejmě jenom kvůli ní. Podle jejího prudkého nádechu a dupnutí jsem poznal, že se ke mně rozjařeně otočila. Já se jenom letmo ohlédl přes rameno. Uviděl jsem splavenou holku se zářivým úsměvem, ze kterého by nikdo nepoznal, že má co nevidět umřít. Byl červenec a klimatizace v archivu kvůli globálnímu oteplování nestíhala, takže i ze mě pěkně lilo. „Neříkej mi, že sis o ní něco zjistil!“ řekla s takovým nadšením, že mi to nedalo. „Slinivka se podílí na trávení a metabolismu. Produkuje inzulín, který rozkládá cukry a dodává tělu energii. Tu by člověk bez slinivky neměl kde brát a umřel by. Proto ti svoji bohužel dát nemůžu. Promiň,“ vychrlil jsem, vrátil se zpátky k práci a ona vyprskla smíchy. Měl jsem za to, že se směje mému vtipu, ale očividně jsem se pletl. 10
chci snist tvoji slinivku.indd 10
11.09.2023 10:11:11
„Heleme se, <moje zpovědní vrba> o mě přece jenom projevila zájem.“ „Koho by nezajímala smrtelně nemocná spolužačka?“ „Jinak bych tě nezaujala?“ „Kdo ví.“ „Jaké ‚kdo ví‘?“ Moje spolužačka se rozesmála nanovo. To vedro jí určitě lezlo na mozek a já si o ni dělal starosti. Pak jsme mlčky pokračovali v práci, než za námi dorazila učitelka s tím, že školní knihovna bude zavírat. Oba jsme povysunuli knihu, u které jsme skončili, rozhlédli se, jestli jsme něco nezapomněli, a vyšli z archivu. Po vstupu do klimatizované místnosti se mi do zpoceného těla opřel ledový vzduch a já se otřásl zimou. „To je tak příjemný!“ zaradovala se. Nadšeně se otočila na místě, přiskočila ke knihovnímu pultu, vytáhla si z tašky ručník a otřela si obličej. Já se přivlekl za ní a taky ze sebe setřel pot. „Dneska jste odvedli dobrou práci. Už jsem zavřela, tak si tu klidně chvíli poseďte. Tumáte čaj a něco sladkého na zub.“ „Jé, děkujeme mockrát!“ „Děkujeme.“ Lokl jsem si studeného ječmenového čaje a rozhlédl se po knihovně. Kromě nás už tam opravdu nikdo nebyl. „Ty plněné knedlíčky jsou boží!“ Moje spolužačka, která reagovala na každičkou pozitivní věc, se okamžitě rozvalila do židle za pultem. I já popadl jeden knedlíček, postavil si židli kus od ní a posadil se. „Promiňte, že vás tak vytěžuju, když vás příští týden čekají písemky.“ „Vůbec se neomlouvejte. My z testů dostáváme dost bodů i bez učení. Že jo, <zpovědní vrbo>?“ 11
chci snist tvoji slinivku.indd 11
11.09.2023 10:11:11
„Stačí jenom poslouchat na hodinách,“ přitakal jsem a zakousl se do knedlíčku. Byl fakt dobrý. „Už jste přemýšleli nad tím, jestli půjdete na vysokou? Jamauči?“ „Já ještě ne. Nevím, jestli to má vůbec cenu.“ „A co ty, <pane zamlklý>?“ „Já taky ještě ne.“ „Ale no tak. To by nešlo, <zpovědní vrbo>!“ obořila se na mě moje spolužačka, když se natahovala pro druhý knedlíček. Já to přešel bez reakce a znovu se napil. Tu důvěrně známou chuť kupovaného ječmenového čaje jsem zbožňoval. „Tak to byste měli co nejdřív začít. Jinak se ani nenadějete a bude vám jako mně.“ „Hahaha, to nehrozí.“ Obě se rozesmály a já si s kamennou tváří ukousl z knedlíčku a zapil to čajem. Moje spolužačka měla naprostou pravdu. To nehrozilo. Bylo mi jasné, že se čtyřicítky nikdy nedožije, ale to jsme věděli jenom my dva. Proto se na mě podívala a krátce se usmála, ale mně to přišlo asi tak nenápadné jako mrknutí nějaké herečky z amerického filmu. Nezasmál jsem se proto, že by mi její nemístné žertování nepřišlo vtipné. Jenom mě strašně štval ten hrdý výraz, kterým se doprošovala mojí reakce. Když jsem se od ní mrzutě odvrátil, nazlobeně mě probodávala pohledem, než jsem přece jenom zvedl koutek pusy. V zavřené školní knihovně jsme strávili asi půl hodiny, než jsme se rozhodli vyrazit domů. Když jsme přesně v šest došli ke skříňkám s botami, zvenku k nám doléhaly hlasy členů atletického klubu, kteří ještě pořád cvičili pod žhnoucím sluncem. „V tom archivu bylo hrozné vedro, co?“ 12
chci snist tvoji slinivku.indd 12
11.09.2023 10:11:12
„To teda.“ „A zítra to asi bude to samé. Aspoň, že pak už bude víkend.“ „No jo.“ „Posloucháš mě vůbec?“ „Poslouchám.“ Přezuli jsme se z bačkor do bot a prošli východem vedle skříněk. Školní brána stála přímo před školou a hřiště naopak za hlavní budovou, takže hlasy z baseballového a ragbyového tréninku cestou postupně utichaly. Moje spolužačka hlasitě šoupala podrážkami o zem, jak se se mnou snažila udržet krok. „To tě doma nenaučili, že máš poslouchat, když s tebou někdo mluví?“ „Naučili. Však říkám, že poslouchám.“ „A o čem jsem teda mluvila?“ „O knedlíčcích.“ „Špatně! Lhát se nemá!“ pokárala mě jako učitelka z mateřské školky. Vzhledem k tomu, že jsem byl na kluka dost malý a ona zase na holku poměrně vysoká, měřili jsme skoro stejně. Dostávat kázání od někoho jenom o fous menšího se mi celkem zamlouvalo. „Promiň, zamyslel jsem se.“ „Zamyslel?“ Její zamračený výraz byl rázem tentam a místo toho se na mě zvědavě zadívala. Trošku jsem přidal do kroku a zlehka přikývl. „Jo, celou dobu jsem přemýšlel. Na svoje poměry dost usilovně.“ „Ó! A o čem?“ „O tobě.“ Nezastavil jsem se, ani jsem se na ni nepodíval. Snažil jsem se to podat co nejnormálněji a zbytečně to nedramatizovat. Nechtěl jsem, aby to nějak hrotila. 13
chci snist tvoji slinivku.indd 13
11.09.2023 10:11:12
Ona samozřejmě zhatila moje plány a hrotit to začala. „O mně? Co to povídáš? To mělo být vyznání? No teda! Co si teď jenom počnu?!“ „Nepřekrucuj to a poslouchej.“ „No?“ „Fakt chceš poslední chvíle života trávit uklízením v knihovně?“ Moje spolužačka tázavě naklonila hlavu. „Nejde o to, že bych chtěla. Musím.“ „Podle mě právě nemusíš.“ „Myslíš? A co bych podle tebe měla dělat?“ „Já nevím, prožít první lásku nebo vyrazit do zahraničí a sama se rozhodnout, kde chceš umřít. Přece musí existovat něco, co bys chtěla vyzkoušet, ne?“ Ona nahnula hlavu na druhou stranu. „Hmm. Chápu, jak to myslíš, ale… ty toho chceš před smrtí taky hodně zažít, ne?“ „No… v tom máš asi pravdu.“ „No vidíš, a ani ty pro to nic neděláš. Přitom bychom zítra klidně mohli umřít oba. V tom mezi náma není žádný rozdíl. Pro mě mají všechny dny stejnou hodnotu, ať už se rozhodnu dělat cokoliv. A dnešek jsem si moc užila.“ „Aha,“ utrousil jsem po chvilce. Musel jsem uznat, že v tomhle má pravdu. Bylo mi jasné, že ona možná umře co nevidět, ale i mě to jednou čeká. Netušil jsem sice kdy, ale věděl jsem, že se tomu nevyhnu. Mohlo by se dokonce stát, že se na onen svět odeberu dřív než ona. Moje spolužačka, která kráčela vedle mě, se musela vyrovnat se smrtí, a to ji nutilo nad věcmi přemýšlet jinak. Trochu si tím u mě šplhla. Moje mínění jí samozřejmě mohlo být ukradené. Byla obklopená tolika lidmi, kterým na ní záleželo, že jí můj názor 14
chci snist tvoji slinivku.indd 14
11.09.2023 10:11:12
mohl být úplně jedno. Důkazem toho byl i kluk ve fotbalovém dresu, který se k nám přihnal od školní brány. Jen co moji spolužačku uviděl, úplně se rozzářil. Když si ho všimla i ona, zamávala mu na pozdrav a zavolala: „Do toho!“ „Měj se, Sakuro!“ Vesele se na ni usmál a sebevědomě klusal dál. Na mě se ani nepodíval, i když jsem měl pocit, že spolu chodíme do třídy. „Já mu dám tě takhle ignorovat. Zítra mu za to vynadám!“ „To je v pohodě. Je mi to jedno.“ Vážně mi to nevadilo. Byli jsme naprosté protiklady, takže k nám spolužáci přistupovali jinak. S tím se nedalo nic dělat. „Proč jsi takový? Kvůli tomuhle nemáš žádné kámoše.“ „Vždyť je to pravda, tak to neřeš.“ „Přesně o tomhle mluvím!“ Zatímco jsme se tak špičkovali, dorazili jsme k bráně. Bydleli jsme na opačných stranách od školy, takže jsme se museli rozloučit i přesto, že se mi vůbec nechtělo. „Tak zatím.“ Užuž jsem se chystal otočit, když v tom moje spolužačka spustila: „A co se týče toho, co jsi předtím nakousl…“ Po tváři se jí rozlil potutelný úsměv, jako by ji zrovna napadla nějaká neplecha. Já se přitom neusmíval ani trochu. „Nechtěl bys mi teda s těmi posledními chvílemi pomoct, když ses tak nabízel, <zpovědní vrbo>?“ „Jak to myslíš?“ „Děláš něco v neděli?“ „Ty jo, promiň. To jdu zrovna na rande se svojí nádhernou holkou. Kdybych se na ni vybodnul, chytla by hysterák, takže bohužel nemůžu.“ „Teď si ze mě utahuješ, že jo?“ 15
chci snist tvoji slinivku.indd 15
11.09.2023 10:11:12
„A kdyby ne?“ „Tak jo, v neděli se v jedenáct ráno sejdeme před nádražím! A jestli nedorazíš, napíšu o tom do Života se smrtí,“ vychrlila ze sebe, ani nepočkala na moji reakci, zamávala mi a vyrazila domů. Zpoza ní na nás shlížela ještě oranžovorůžová letní obloha, která začala nabírat šmolkový nádech. Bez zamávání jsem se k ní otočil zády a taky vyrazil domů. Šel jsem stejnou cestou jako každý den. Hlasitý smích pomalu utichal a nebe postupně nabíralo tmavě modrý odstín. V duchu jsem přitom přemítal o tom, že se svojí spolužačkou nejspíš vnímáme každý svůj krok úplně jinak. Já si mohl být jistý, že tudy budu chodit ještě kdovíkolik let po maturitě. Ona na rozdíl ode mě neměla tušení, kolikrát se ještě bude takhle vracet domů. Měla ale pravdu v tom, že to vlastně nemůžu vědět ani já. Položil jsem si prsty na krk, abych se ujistil, že jsem pořád naživu. Zatímco jsem kráčel v rytmu svého tepu, zničehonic na mě dolehla pomíjivost života a udělalo se mi špatně. Do obličeje se mi opřel večerní vánek a vyhnal mi tyhle myšlenky z hlavy. Začal jsem uvažovat o tom, že by vlastně mohlo být celkem fajn si v neděli někam vyrazit.
16
chci snist tvoji slinivku.indd 16
11.09.2023 10:11:12