Sveˇt potrˇebuje nového hrdinu
Pro Sky, Bluebell, Olivii a Montyho
Pro ni, kámen ke kameni
1. ČERVNA ROKU 1563, OSTROV RUDÉHO KAMENE
Když královský kočár tažený čtyřmi vraníky vjel na padací most, v davu přihlížejících to zašumělo vzrušeným šepotem. Už jede. Chladný ostrovní vítr šlehal všechny, kdo tu vyčkávali, do tváří.
Sametový závěs okénka kočáru se pohnul. Královna se na chvíli vyklonila, kapuce pláštěnky jí lemovala obličej, který byl tak bílý, až skoro zářil. Několik pramenů jejích dlouhých rudých vlasů vyklouzlo ven a poletovalo ve větru.
Seděla v kočáru, v rukou svírala knížečku v deskách nachové barvy s vyobrazením zlatého ptáka uprostřed. „Děkuju ti,“ zašeptala tiše a něžně se dotkla prstenu, který měla na prsteníčku. Zdobily ho dva drahocenné kameny, rubín a diamant, a mezi nimi maličký portrét Anny Boleynové, její matky.
Kočár projel branou a dál ujížděl po cestě vedoucí k velkému kamennému domu, postavenému z rudého kamene, z krevele. Podél cesty se do dálky rozprostíralo ohromné jezero. Královna sledovala, jak se na jeho hladině třpytí paprsky zimního slunce.
Na místě již čekalo dvacet mužů její osobní stráže, spolu s vybranými členy parlamentu, kteří byli vyzváni, aby sem svou panovnici doprovodili. Všichni vystrojení ve svých nejlepších oděvech bez otálení padli na kolena, když kočár těsně vedle nich zastavil.
Královna pomalu vystoupila. Na jejím nádherném bílém rouchu se zaleskly diamanty, všité do sametu. Kolem krku jí zářilo několik řad perlového náhrdelníku. Uprostřed drahocenného pásu se skvěl obrovský rubín.
„Její Veličenstvo, královna Alžběta,“ ohlásil správce a uklonil se. Panovnice na starého muže pohlédla a věnovala mu laskavý úsměv. Na mysli jí vytanula vzpomínka. Když tohoto sloužícího viděla naposledy, byla tu ještě jako dívka.
Přihlížející lidé stáli tiše a vyčkávali, co královna řekne. Ona zatím pozorně sledovala velký dům i rozlehlé pozemky.
Potom vzhlédla k nebi, zavřela oči a několikrát se zhluboka nadechla. Konečně… Konečně se vyplnilo vše, co si přála.
Tímto je dluh matce splacen. Nad branami a věžičkami se vznášel velký bílý sokol, poté proletěl nad shromážděným davem a nakonec se snesl na rukavici jednoho strážce.
Královna si odkašlala a upřela zrak na muže stojící před ní. Muži, vždycky tolik mužů, kam se jen podívá. Letmo si vzpomněla na záplavu nabídek od nejrůznějších nápadníků poté, co nastoupila na trůn. Králové, vévodové, princové. Jenže ona je nechtěla. Tehdy jim s pevným pohledem v bystrých očích oznámila: „Od chvíle, kdy chápu službu všemohoucímu Bohu jako své poslání, jsem šťastná právě takto, jak jsem si pro sebe zvolila. Jsem spojena v manželství a mým manželem je Anglie.“
Královna se napřímila. Když její slova konečně proťala ledový vzduch, všichni se soustředěně zaposlouchali.
„Přejete si, abych trůnu dala dědice. Ano, budete ho mít. Dnes tu jako vaše panovnice stojím u zrodu čehosi, co přetrvá na věky. Můj rod nebude tvořen jen pokrevním odkazem. Škola, kterou tu dnes otvírám, se stane místem, z něhož vzejdou velké osobnosti budoucích časů, nadaní objevitelé a příští vůdcové naší země. Oni budou mým potomstvem, mými následovníky a dědici. Budou to oni, kdo po mně převezme službu království. Tato škola bude domovem těch nejnadějnějších žáků. Všichni spojenci a následovníci mého otce jsou tu samozřejmě vítáni.“
Členové rady uznale přikyvovali, někteří si potichu mezi sebou sdělovali dojmy ze slov, která právě vyslechli. Šum hlasů sílil.
„Tiše. Ještě jsem nedomluvila.“ Královna zvýšila hlas a šepot rázem ustal. „Má matka nezemřela nadarmo. Má matka bude žít dál skrze naši vytrvalost, odvahu, sílu a svobodu. Každý, kdo tady bude studovat, naplní zásady, které mi ona sama vštípila.“
Muži svraštili čela do ostrých vrásek. Zmínit Annu Boleynovou se od její popravy ještě nikdo neodvážil.
Alžběta pevně sevřela rty. Když znovu promluvila, její slova zněla hlasitěji, temněji. „Nedopřeji sluchu pomluvám a lžím o své matce. Jméno mé matky a její krev žijí ve mně.
Nejde však jen o tělo a krev, jde o ducha, o myšlenky. Pravda se ukáže. Její síle nic nemůže odolat. Bude se projevovat skrze učence a studenty, kteří sem přijdou, bude vyjádřena v jejich umění, v jejich myšlenkách.“
Někteří muži cosi pochybovačně zamumlali.
„Já jsem vaše královna a ti, kdo se vzpírají mému konání, pocítí můj hněv.“ Z jejích očí jako by sršely blesky. Reptající hlasy utichly.
Poté se královna usmála. Stála zpříma. Rozhlédla se po tvářích lidí, kteří jí opět naslouchali s naprostým soustředěním.
„Zde, na Ostrově Rudého kamene se mohou stát velké věci. Je to poklad Anglie. Její rajská zahrada, místo, v němž všichni tvorové Boží žijí nerušeně, nedotčeni konáním člověka. Každý, kdo se zde bude učit, bude pozorovat pestrost
Božího díla a tím vzdá úctu pozoruhodnému zázraku stvoření. Zdejší studenti se stanou silnými, neboť budou následovat základní zásady, které mi svěřila má blahoslavená matka, Sokolí Královna. Animo, Imperium, Libertas – Odvaha. Síla. Svoboda,“ pronesla na závěr.
Dav nadšeně opakoval: „Animo, Imperium, Libertas!“
„Tímto je škola oficiálně otevřena!“
Poté byla o červený kámen školní budovy roztříštěna velká a krásně zdobená skleněná láhev, čímž byl obřad slavnostně završen.
Královna se obrátila a zadívala se na vstupní bránu. Na samotném vrcholu mohutné železné konstrukce se vznášel monumentální bělozlatý sokol s doširoka roztaženými křídly. Třpytil se na slunci, nádherný a majestátní jako královský ochránce místa a všech jeho obyvatel. V drápech svíral kovový emblém, na němž bylo vyryto:
Vítejte ve Škole Heverbridge
„Děkuju, mami,“ zašeptala královna Alžběta, s knížečkou stále v ruce. „To všechno je pro tebe.“
Kapitola první
SOUČASNOST, 30. LISTOPADU, STŘEDA DOPOLEDNE
Proč to tak moc bolí, když vás ostatní přehlížejí? Rosie Frost měla vždycky pocit, že je někde, kam nepatří. Bylo to tak celý její život, celých třináct let, a ona nevěděla proč.
Seděla sama na jednom konci dlouhé poškrabané lavice, nohy v obnošených botách tiskla k židli, pod niž si zastrčila batoh. Všichni ostatní se shlukli u protějšího konce lavice. Třída byla nevlídná, na stropě obloženém polystyrénem nervózně blikala zářivka.
Rosie okusovala pero a nechtěně zmáčkla jeho násadu tak silně, až to nahlas křuplo.
„Ty, F…, jak že…, jo, Frost,“ začal Tom, „víš, co maj zrzky společnýho s dinosaurama?“ Chvíli čekal a pak vyhrkl: „Nic!“
Spolužáci v lavicích okolo se rozesmáli. Rosie si rozpačitě zastrčila husté rudé vlasy do kapuce mikiny. Hihňání trvalo déle než obvykle. Rosie se rozhlédla. Co se to děje? A pak si všimla nápisu na tabuli.
Už dost Jany Eyrové, JE šílEná a rosiE Frost taky.
slEčna všEvědová všEchny akorát děsně štvE.
Rosie sebou škubla. Vševědová? Ne, to ona přece nechce.
Ráda čte, jasně. Ale když se jí učitelka na něco zeptá, tak jí jen řekne to, co ví. Rosie si o sobě nemyslela, že by byla nějak mimořádně chytrá, a už vůbec si nepřála, aby kvůli tomu, co ona říká, někdo vypadal hloupě, jenže se to vždycky nějak zvrtlo.
„Kdo to byl? Kdo tohle napsal?“ Paní učitelka Metcalfová zafuněla a zatřásla hlavou, až se jí dlouhé náušnice rozcinkaly. „Tak co?“
„No co, vždyť je to pravda,“ ozval se nějaký hlas.
Nápis načmáraný na tabuli jako by křičel.
„A kde je moje kniha? Měla jsem ji na stole. Kdo ji vzal?“
Paní Metcalfová si dala ruce v bok. Bylo jasné, že čeká na odpověď.
Na okna třídy hlasitě bubnoval chladný podzimní déšť. Jako by nějakým tajemným kódem sděloval, kdo za tím vším stojí.
„Chci vědět, kdo napsal tuhle lumpárnu a kdo mi vzal knihu! Škola má na knížky čím dál míň peněz, chci ji zpět a myslím to naprosto vážně!“
Několik dětí se tiše pochechtávalo a po chvíli se k nim přidaly další.
Paní Metcalfová si povzdechla a pomalu se rozhlížela po třídě.
„Byla to Rosie Frost, myslí si, že je Hermiona. Ona to vzala,“ zabručel jeden kluk. Když pohodil hlavou směrem k Rosie, červená kšiltovka mu spadla do čela. „Je trhlá, předvádí se,“ řekl a udělal posunek, který měl naznačit, jak děsně
trhlá Rosie je. Přitom se nataženou nohou snažil dokopnout k židli, na které dívka seděla.
Rosie sebou cukla a instinktivně natáhla nohu, aby mu vrátila úder. Kdybych se jim tak mohla postavit…, pomyslela si.
Ne, nedělej to.
„Nic neříkej, nic nedělej. Ticho je tvůj štít. Zachovej klid, to je tvá zbraň. Za slova, která neřekneš, za rány, které neuštědříš, se nebudeš muset omlouvat.“ Takhle to máma vždycky říká.
Rosie se v téhle třídě cítila opravdu jako bílá vrána. Byla sice jedním ze dvou lidí, kteří si dávali práci s vypracováním domácích úkolů, ale tu knížku paní učitelce opravdu nevzala. Pomalu si sáhla do kapsy u mikiny, nahmátla v ní telefon a na displeji našla emoji zobrazující ananas.
Obrázek ananasu byl tajný kód mezi ní a mámou. Maminka jí jednou řekla: „Kdykoli bude potřeba, ať se děje, co se děje, pošli mi náš tajný symbol a můžeš si být jistá, že pomoc přijde.“ Kdysi dávno býval ananas znakem přátelství. A kromě toho je to taky její a mámina nejoblíbenější přísada na pizzu.
„Pokud musíš čelit hrubosti, udělá to z tebe nakonec silnějšího člověka. Když je někdo odlišný nebo chytřejší než většina ostatních, hodně lidí to děsí a cítí se ohrožení,“ říkávala máma, když si večer povídaly o dalším těžkém dni ve škole. Jednou se Rosie stalo, že omylem dlouze přidržela prst na displeji telefonu a přitom poslala mamince spoustu ananasových obrázků. Za chvíli už byla máma ve škole. Omluvila Rosie kvůli nutnému lékařskému vyšetření, o němž prý zapomněly paní učitelce ráno říct. Tehdy to byl jen planý poplach a Rosie se nic nestalo, ale i tak to byl od mámy bleskový zásah.
„Jednoho dne, až přijde čas, půjdeš do úžasné školy pro výjimečné studenty. Tam, kam patříš. Až tam budeš, nic z toho, co se ti teď děje, už nebude důležité. Slibuju ti to,“ řekla jí kdysi máma.
Paní Metcalfová se na Rosie podívala a zvedla obočí. Ne, právě v tomhle okamžiku si Rosie nijak výjimečná nepřipadala. Podívala se na nápis na tabuli a ztěžka polkla, cítila, že má sucho v ústech. Ohlédla se po ostatních ve třídě. Kdo jen tu knihu mohl vzít? Mohl to být Jim, včera se ho paní učitelka ptala na kapitoly, které už měl mít přečtené, a on nic nevěděl. Nebo možná Becky, ta včera dostala poznámku za to, že se během vyučování koukala do mobilu. Rosie těkala pohledem po učebně a snažila se přijít na to, kde kniha může být, ale nikde žádná stopa.
Do ticha se ozvalo několik šeptajících hlasů a uchechtnutí.
„Pokud se nikdo nepřizná, tak nemám jinou možnost, než vás všechny nechat po škole tak dlouho, dokud se ta věc nevyšetří.“
Třídou se neslo mumlání.
„A samozřejmě vše oznámím rodičům.“ Najednou zavládlo ticho.
Paní Metcalfová procházela po třídě z jednoho konce na druhý. Vypadala jako dravec, jenž čeká na svou kořist. „Chci tu knihu zpět, hned teď.“
„Ona to ukradla,“ zakřičel Jim a ukazoval na Rosie. „Jen se přiznej, všichni víme, že jsi to byla ty!“
„No jasně,“ přidal se Jimův nejlepší kamarád Wayne. Byl to hrozný nafoukanec a zajímaly ho jen jeho nové značkové tenisky.
Rosie poslala další ananasové emoji. Zatím ale nepřišla žádná odpověď. Maminka má asi nějakou neodkladnou práci.
„Byla to ona! Dělá ze sebe děsně chytrou, samý pěkný řečičky, ale je úplně nemožná,“ připojil se Collin, třetí ze skupinky hrubiánů, a kopl do Rosiina batohu. Ten se převrátil a začaly se z něj sypat věci.
Paní Metcalfová udělala několik kroků směrem k Rosie. „Co mi k tomu řekneš?“
Rosie polilo horko, až zrudla. Wayne ukazoval na Rosiin batoh a kýval na paní učitelku. Na podlaze mezi ostatními věcmi opravdu ležel výtisk Jany Eyrové, který patřil paní učitelce. Paní Metcalfová přišla blíž a zvedla knihu ze země.
Cože? Ne, já jsem nic neudělala! Někdo mi to tam musel dát! To je podvod! Rosie cítila, jak se jí do očí derou horké slzy.
Prudce zamrkala. Ne, nebude tady plakat. Ne před nimi.
„Budou tě vyslýchat,“ zasyčel Jim.
„Nenech se vyvést z míry,“ Rosie znovu v duchu uslyšela mámin hlas. Ztěžka polkla. „Nedovol jim, aby viděli tvé slzy.“
Ale tohle na sebe přece nemůže vzít. Nemá čas se zdržovat, dnes musí domů přijít včas, kvůli mamince. Zrovna dnes ráno byla maminka tak zamlklá, určitě ji potřebuje, čeká na ni, navíc Rosie slíbila, že koupí mléko… a…
Najednou kdosi zaklepal na dveře třídy. Dovnitř vešla sekretářka školy a něco paní Metcalfové pošeptala. Paní učitelce ztuhly rysy. Pak vrhla pohled směrem k Rosie a přitom dál poslouchala, co jí sekretářka říká. Když žena domluvila, učitelka si odkašlala a řekla: „Rosie Frost, běž prosím s paní sekretářkou do ředitelny.“
Cože? Ale já jsem nic neudělala! To jsem nebyla já! Rosie cítila, jak se jí svírá žaludek. Rychle sáhla do kapsy a vzala do
ruky telefon, letmo se podívala na displej a ve vteřině mámě poslala další obrázek ananasu .
Pak se postavila, židle zavrzala, jak se rychle posunula po podlaze. Všichni v učebně sledovali, jak Rosie vstává, jde za sekretářkou ke dveřím a odchází směrem k ředitelně. Tohle nevypadalo dobře.
Rosie vstoupila do ředitelny. V ponuré místnosti stálo jen několik starých oprýskaných plechových skříní, šuplíky kartoték byly nedovřené a z nich se draly ven papírové složky. Když Rosie vstoupila, ředitel s kamennou tváří jen pokýval hlavou.
Tik tak, tik tak, hodiny na stěně nesměle tikaly do ticha.
„Pojď se posadit,“ vyzval ji konečně ředitel.
Rosie se posadila na plastovou židli naproti jeho stolu.
Cítila, jak se jí zatínají svaly na nohou. Možná z nervozity, nebo snad kvůli uvolnění začala rytmicky ťukat chodidly o podlahu.
Ředitel byl bledý v obličeji. Neměl už žádné vlasy a celá jeho hlava vypadala téměř průsvitně, zdálo se, že má schopnost splynout s prostředím a že jeho kůže bude mít brzy úplně stejný odstín jako barva na stěnách ředitelny. Po chvíli si odkašlal.
„Život není vždycky takový, jaký bychom si přáli,“ znovu si odkašlal. „A někdy je nejlepší říct věci prostě tak, jak jsou.“
Hodiny dál tikaly, jako by po svém říkaly totéž. Rosie se kousla do rtu. O čem to ředitel mluví?
„Já jsem nic neudělala,“ vyhrkla.
Do místnosti vstoupila žena v policejní uniformě, doprovázel ji muž v šedivém obleku.
Rosie se rozbušilo srdce jako o závod. To ji snad chtějí zatknout? Bude vyloučena ze školy? Kvůli jedné knížce?
Policistka si sundala čepici. Její tvář jako by byla úplně bez výrazu. Muž v obleku držel v ruce papírovou složku a malý červený kožený kufřík. Rosie toho člověka nikdy předtím neviděla, nejspíš nebyl ze školy. Policistka se podívala na ředitele a ten pokýval hlavou. Zřejmě na znamení, že mohou začít.
„Nejdřív se ti představím, jsem vrchní inspektorka Clarková,“ pronesla policistka. Její hlas zněl klidně. Upřeně se dívala Rosie do očí.
„A já jsem Edward Fletcher, právník,“ pronesl muž v obleku. Rukou si upravil účes.
„Neříká se mi to snadno, ale mám pro tebe špatnou zprávu,“ začala inspektorka Clarková a pak se na chvíli zarazila. „Musím ti říct…“
Ne, to přece nemůže být pravda, to není spravedlivé. Jaký trest ji může čekat? Vždyť tu knihu ani nevzala. Maminka bude hrozně zklamaná, zasáhne ji to, což se teď vůbec nehodí…“
„Je mi to moc líto…,“ pokračovala inspektorka. „Tvoje matka…,“ policistka se opět zastavila uprostřed věty.
Ano, já vím, máma bude strašně zklamaná. Prosím vás, neříkejte jí to.
„Já jsem to nebyla,“ vydechla Rosie.
„Tvoje matka dnes ráno zemřela,“ vypravila ze sebe policistka a položila svou dlaň Rosie na rameno.
Rosie sebou škubla. Co to řekla? Co? Nervózně se zasmála. „Cože?“
„Tvá matka umřela,“ ujal se slova právník. Měl vážný, strohý pohled.
Rosie cítila, jak se jí roztřásly nohy. „Ne, prosím, přestaňte, ne, ne, co to říkáte, měla jsem jít do ředitelny kvůli knížce, kvůli knížce… Já vím, mám problém. Já, já jsem tu knížku vzala, tak dobře, vzala jsem ji!“
Rosie sáhla pro telefon a poslala mámě další řadu ananasových obrázků . Pořád jako by slyšela hlas toho muže v obleku. Jeho slova jí zněla v hlavě. Ne, tohle nebude poslouchat. Kdo by mohl říct něco takového? Je to blázen.
„Máme jasné pokyny, jak postupovat. Tvá matka sepsala závěť. Teď máš jít domů a zabalit si věci, hned potom odjedeš na Ostrov Rudého kamene. Tam se o tebe postarají, i oni mají přesné instrukce.“
„Já nikam nejedu. Nemůžu. Ne, prostě ne!“ Rosie vrtěla hlavou. Jaký ostrov? Rudý kámen? Cože?
„Bude to velká změna, ale je to pro tvé dobro. Takhle to napsala tvoje maminka,“ dodala policistka a v jejím hlase najednou probleskl laskavý, hřejivý tón.
„Ne, nevěřím vám. Kde je máma?“ Rosie se zajíkla. Bylo jí zle. Jako by během chvilky dostala horečku, přestávala vnímat, co kdo říká.
„Tělo ještě ohledá lékař, pak budeme vědět víc.“
„Ne, my máme kočku, musím se postarat o Muffina,“ Rosie se zadrhl hlas. Hlava jí třeštila. Ne, ne, ne teď. Ucítila pálení v nose. Místnost jako by se zakymácela. Poteče jí z nosu krev? Zase? Ne, teď ne. Ať nekrvácí. Dlaní se dotkla nosu a rychle se podívala, jestli uvidí tu první malou rudou kapku. Ne, naštěstí nic. Vydechla úlevou. Už od malička, když toho na ni bylo moc, začala jí téct z nosu krev. Vypadala úplně jako z hororu. Maminka jí vždycky říkala: „To nic, jen dýchej, za chvíli to přejde.“ Teď jí naštěstí krev
neteče. Co to říkal o mamince? Kde že je? Jako by k ní ta slova nemohla doputovat.
Rosie dýchala zhluboka a pořád hýbala chodidly. Po chvíli přišla zase k sobě.
„Rosie, je mi to líto, určitě je to pro tebe hrozně těžké.“
Rosie cítila jejich pohledy a v jejich očích viděla soucit.
Jako by měla knedlík v krku. Ne, ne, ne… tohle nemůže být pravda. Kdo že je ten člověk? Ne, moje máma mi za chvíli pošle spoustu ananasových obrázků, teď má práci, ale za chvíli…
„A ještě ti musím říct jednu věc. Tohle zatím nesmíš otevřít,“ řekl právník a ukázal na malý kožený kufřík. „Uvnitř je předmět, který má velkou cenu. Tvoje matka si moc přála, abys ho měla u sebe. Řekla, že tahle věc ti objasní, kdo skutečně jsi.“
Kdo jsem? Já vím, kdo jsem a chci svou mámu! Rosie silně stiskla symbol ananasu na displeji telefonu a odeslala další dlouhou řadu obrázků.
Odpověď stále nepřicházela.
„Chci jen zopakovat, že je naprosto zásadní, aby to Rosie neotevírala dřív než na ostrově a pouze v přítomnosti paní ředitelky Churchillové,“ řekl právník důrazně. „Ostrov je krásné, jedinečné místo s výjimečnou školou.“
O čem to jen mluví? Rosie třesoucíma se rukama uchopila tmavě červený kufřík. Najednou jako by jí celým tělem projela paralyzující vlna a na čele ucítila studený pot. Z nosu jí pomalu začínal vytékat tenký pramínek tmavě rudé krve.
„Asi budeš potřebovat tohle…,“ řekl právník, když jí podával kapesník a přitom si ukazoval na nos.
Rosie si utírala nos a dívala se na zem, na malé rudé kapky. Ano, jistě, cítila správně, že to přijde. Ředitelna jako by se rozhoupala.
Rosie bylo zle. Děsila ji představa, že právě teď má vyrazit na nějaký ostrov, o kterém nikdy neslyšela. A hlavně chtěla být se svou mámou.