9788024287232

ŠTĚSTÍ OSHO ♣♣ POROZ U MĚNÍ NOVÉMU Z PŮ S OBU Ž IT Í

Happiness Copyright © 2022 OSHO International Foundation, www.osho.com/copyrights 2023 by Euromedia Group All rights reserved.

Original title: HAPPINESS: The Only True Prosperity The material in this book is selected from various talks by Osho given to a live audience.

All of Osho’s talks have been published in full as books and are also available as original audio recordings.

Audio recordings and the complete text archive can be found via the online OSHO Library at www.osho.com OSHO® is a registered trademark of OSHO International Foundation, www.osho.com/trademarks Happiness Copyright © 2022 OSHO International Foundation, www.osho.com/copyrights 2022 2023, Euromedia Group. All rights reserved. © translation Tomáš Piňos, 2022 ISBN 978-80-242-8723-2

Další Oshovy knihy porozumění novému způsobu žití

Vědomí Soucit Odvaha Tvořivost Odpuštění Svoboda Inteligence Důvěrnost Intuice Zralost Důvěra

Úvod

Z

ajímalo by mě, jestli vás uspokojují materiální věci, nebo chcete rozvíjet svoji uvědomělost. Člověk, kterého uspokojuje vnější svět, je v podstatě pořád ne-

šťastný. Takový život spočívá v pohodlí. Pohodlí znamená jen absenci problémů, skutečná spokojenost však pramení z dosažení štěstí.

Co říká vaše srdce? Po čem nejvíc toužíte? Položili jste si někdy tyto otázky? Pokud ne, položím vám je nyní. Kdybyste se zeptali mě, odpověděl bych, že chci dosáhnout stavu, ve kterém už není čeho dosahovat. Nepulzuje tato odpověď i v hloubi vaší duše? Neptám se jen vás; položil jsem tyto otázky už tisícům dalších lidí.

Dospěl jsem k tomu, že jsou všechna lidská srdce stejná

a že je totožná i jejich nejvyšší touha. Duše chce štěstí, dokonalé a čisté štěstí, protože jen díky štěstí zmizí všechny tužby. Dokud existuje touha, existuje i trápení, neboť touha vylučuje klid.

7

Štěstí

Naprostá absence touhy přináší radost. Přináší i svobodu, protože kdykoli vám něco chybí, jste omezení a závislí. Zcela svobodní můžete být jen tehdy, když vám nic nechybí. Svoboda přináší štěstí. A štěstí je spásou.

Touha po naprostém štěstí a nejvyšší svobodě spí v každém z nás. Má formu semínka. Je jako semínko, obsahující strom.

Naplnění nejvyšší lidské touhy je stejným způsobem ukryto v naší přirozenosti. Přirozenost je jediná skutečná věc a pouze její zdokonalování nám může přinést totální spokojenost.

Jedinec, který neusiluje o naplnění svojí přirozenosti, se mylně domnívá, že prosperita zmírní jeho trápení. Materiální bohatství však nemůže naplnit jeho vnitřní prázdnotu. I když si tedy splní všechno možné, pořád má pocit, že mu něco chybí. Jeho nejniternější já zůstává prázdné. Jak jednou řekl Buddha: „Uspokojit touhu je těžké.“ Je zvláštní, že ať už člověk dosáhne čehokoli, není nikdy spokojený – i když si splní cíl, touží po ještě větších úspěších.

Chudoba žebráků a vládců je tudíž stejná. V tomto ohledu mezi nimi není žádný rozdíl.

Ať už člověk získá ve vnějším světě cokoli, je to nestabilní.

Může to ztratit, kdykoli to může být zničeno a nakonec přijde smrt. Není tedy překvapivé, že srdce není nikdy naplněno takovými věcmi, o které lze snadno přijít. Tento typ prosperity vám nikdy nepřinese pocit bezpečí, bez ohledu na to, jak houževnatě o ni usilujete. Ve skutečnosti musíte zabezpečit věci, které jste získali.

Je třeba pochopit, že vnější moc a prosperita nemohou nikdy vymýtit pocit nedostatku a nejistoty a nemohou vás 8

Úvod

zbavit strachu. Tyto pocity může kamuflovat jen sebeklam.

Prosperita je opojná, zakrývá životní realitu. A tento typ zapomnětlivosti je mnohem horší než samotná chudoba, neboť vám brání v tom, abyste se chudoby zbavili. Skutečná chudoba není způsobena absencí materiální věci, nedostatkem moci nebo prosperity, neboť i když člověk získá bohatství a moc, pořád je chudý. Nevidíte chudobu jedinců působících dojmem, že mají všechno? Zbavilo vás materiální vlastnictví břemen, která vás tížila?

Milí přátelé, je velký rozdíl mezi prosperitou a její iluzí.

Veškeré vnější jmění, moc a bezpečí jsou jen stíny skutečného bohatství, které máte v sobě. Hlavní příčinou pocitu chudoby není nemožnost získat něco vnějšího; je jí skutečnost, že jste se odvrátili od svého já. Tento pocit tudíž nelze vymýtit ničím vnějším, může být vymýcen jen ve vašem nitru.

Přirozenost vašeho já je blažená. Nejde o kvalitu vašeho já, nýbrž o jeho podstatu. Štěstí není vztah s vaším já; samotné já je blaženost. Jsou to dva názvy pro stejnou skutečnost. Co nazýváme svým já, je z empirického pohledu blaženost, takže si to, co považujete za štěstí, nepleťte se skutečným štěstím.

Opravdovým štěstím je vaše já. Když jej dosáhnete, přestanete hledat všechno ostatní. Dosažení falešného typu štěstí jen posílí hledání a strach ze ztráty tohoto takzvaného štěstí naruší duševní klid. Voda, která zesílí žízeň, není ve skutečnosti voda. Kristus řekl: „Dovolte, abych vás zavedl k pramenu, jehož voda navždy uhasí vaši žízeň.“ Neustále si pleteme potěšení se štěstím. Potěšení je jen stín, pouhý odraz štěstí, ale většina lidí žije v iluzi, že tento 9

Štěstí

přelud štěstí je podstatou života. A jsou přirozeně rozčarovaní. Je to stejné, jako byste si pletli odraz měsíce se samotným měsícem a snažili se ho uchopit. Čím hlouběji se ponoříte do jezera, abyste našli měsíc, tím víc se vzdálíte od skutečného měsíce.

A zatímco lidé hledají potěšení, vzdalují se od štěstí. Tato cesta vede jen k trápení. Vnímáte pravdu v mých slovech? I váš život musí být důkazem toho, že honba za potěšením vede jen ke smutku. Je to ale zcela přirozené. Odraz je navenek identický s originálem, není však vůbec skutečný.

Veškerá potěšení jsou příslibem štěstí a ujištěním, že znamenají štěstí – potěšení je však pouhý stín štěstí. Považujete­­­‑li potěšení za štěstí, jste odsouzeni k selhání a lítosti. Jak bych vás mohl chytit, kdybych se snažil uchopit váš stín? A i kdybych ho uchopil, co bych měl v rukou?

Chci vám také připomenout, že odraz je vždycky protikladem toho, co odráží. Když stojím před zrcadlem, můj odrážený obraz je přesným protikladem toho, jak stojím. Platí to i pro potěšení. Je pouhým odrazem štěstí. Štěstí je vnitřní stav; potěšení je vnější projev, existující jen ve hmotném světě.

Pouze štěstí je blaženost. Budete­­­‑li i nadále hledat potěšení, odhalíte pravdu mých slov. Jakékoli potěšení končí trápením. Čím bylo něco na začátku, tím je i na konci. Vaše představivost nepronikla dostatečně hluboko, takže co jste měli vnímat na začátku, je vám zřejmé až na konci. Není možné, aby to, co je odhaleno na konci určité události, nebylo přítomno na jejím počátku. Co bylo skryto na začátku, je zjevné na konci.

10

Úvod

Vy však vnímáte věci v opačném sledu – pokud samozřejmě něco vnímáte. Neustále kráčíte cestami, které vás vedou k utrpení, bolesti a lítosti. Proč lidé dělají pořád stejné věci, když to pokaždé skončí trápením? Proč? Možná kvůli tomu, že před sebou nevidí žádnou jinou cestu. Proto říkám, že váš zrak je omezený a zkreslený; proto pochybuji, jestli vůbec něco vidíte.

Jen velmi málo lidí opravdu používá zrak. Každý má dvě oči, a přesto jsou lidé většinou slepí. Člověk, který nevidí do svého nitra, nepoužívá oči. Jen ten, kdo vidí svoje já, může opravdu říct, že používá oči. Nevidí­­­‑li člověk svoje já, bude někdy schopen cokoli vidět?

Milí přátelé, vaše schopnost vidět se zrodí, jen když spatříte svoje já. Když někdo nahlédne do svého nitra, začne se blížit ke štěstí. Přestane se klonit k potěšení. A ostatní lidé si této změny všimnou. Potěšení znamená směřování od vlastního já k vnějšímu světu; štěstí znamená směřování od vnějšího světa k vlastnímu já.

– Osho

11

Poznámka o jazyce

Mluvené slovo: Oshovy knihy nejsou „psány“; jsou to přepisy nahrávek jeho přednášek. Tyto přednášky byly improvizované, Osho během nich reagoval na otázky, zabýval se příběhy nebo posvátnými knihami, ke kterým se měl na žádost publika vyjádřit, a žertoval, aby zdůraznil určité věci. Žádal editory, aby v tištěných knihách zachovali kvalitu mluveného slova.

Zájmena: Při poslechu jeho přednášek je zřejmé, že když Osho mluví o „muži“, má většinou na mysli „lidské bytosti“. Používá zájmeno „on“, aby jeho projevy byly plynulé – v žádném případě to neznamená, že by odmítal nebo ignoroval zájmena „ona“ (nebo „oni“).

Je dobré mít na paměti jeho unikátní hledisko:

12

Meditující jedinec není ani muž, ani žena, protože meditace nijak nesouvisí s vaším tělem; netýká se ani mysli. Během meditace jste pouze vědomím. A vědomí není ani mužské, ani ženské.

13

Štěstí

♣♣ Zapomenutý jazyk nadšení

N

adšení je jazyk, který člověk úplně zapomněl. Byl nucen jej zapomenout. Společnost je proti němu; civilizace je proti němu. Společnost ohromně inves-

tuje do utrpení. Je na něm závislá; živí se jím a díky němu přežívá. Společnost není pro lidské bytosti. Využívá je ve svůj prospěch. Společnost se stala důležitější než lidé. Kultura, civilizace, církev – to vše je důležitější. Měly sloužit člověku, dnes mu však neslouží. Téměř zvrátily celý proces: člověk dnes slouží jim. Každé dítě se narodí nadšené. Nadšení je přirozené. Netýká se jen velkých mudrců. Je něčím, co si každý člověk přináší na svět; všichni s ním přicházejí. Je nejniternější esencí života. Je součástí žití. Život je nadšení. Každé dítě si ho přinese na svět, ale pak se na něj vrhne společnost, začne ničit možnosti nadšení, způsobuje dítěti trápení a utváří ho.

Společnost je neurotická a nemůže dopustit, aby existovali nadšení lidé. Jsou pro ni nebezpeční. Zkuste tento mechanismus pochopit, vše pak bude snadnější.

14

Zapomenutý jazyk nadšení

Nemůžete ovládat nadšeného člověka, není to možné.

Ovládat můžete jen utrápeného jedince. Nadšený člověk je svobodný. Nadšení je svoboda. Takový jedinec nemůže být zredukován na otroka. Nemůžete ho tak snadno zničit; nemů‑ žete ho přimět k tomu, aby žil ve vězení. Chce tančit pod hvězdami, kráčet s větrem, mluvit se sluncem a měsícem. Ne‑ lze ho svést k životu v temné cele. Nemůžete z něj učinit ot‑ roka. Žije svůj život a dělá, co chce. Pro společnost je to velmi obtížné. Je‑li v ní mnoho nadšených jednotlivců, společnost má pocit, že se rozpadá – její struktura nemůže vydržet.

Nadšení lidé jsou rebelové. Nenazývám nadšené jedince „revolucionáři“, používám pro ně výraz „rebelové“. Revolucionář chce změnit společnost, nahradit ji jinou společností. Rebel chce žít

Nadšení je rebelantské, není

jako jednotlivec a nepřeje si, aby

revoluční.

existovala rigidní struktura společ‑ nosti. Nechce nahradit společnost jinou společností, neboť všechny společnosti jsou prokaza‑ telně stejné. Kapitalistická, komunistická, fašistická, socialis‑ tická – všechny jsou příbuzné; příliš se neliší. Společnost je společnost. Všechny církve jsou rovněž prokazatelně stejné – hinduistická, křesťanská, mohamedánská.

Když se struktura stane mocnou, nechce, aby byl kdokoli nadšený, protože nadšení je v rozporu se strukturou. Nadšení je rebelantské; není revoluční.

Revolucionář je politicky uvažující člověk; rebel je zbož‑ ný člověk. Revolucionář chce jinou, vytouženou, utopickou 15

Štěstí

strukturu, ale pořád si přeje strukturu. Chce mít moc. Chce být utlačovatel, nikoli utlačovaný; chce být vykořisťovatel, ni‑ koli vykořisťovaný. Chce vládnout, nechce být ovládán. Rebel nechce být ovládán, nechce však ani vládnout. Přeje si svět bez pravidel. Je anarchista. Věří v přirozenost, nevěří struk‑ turám vytvořeným lidmi. Je přesvědčený, že když do přiroze‑ nosti nikdo nezasahuje, všechno bude krásné. Což také je!

Obrovský vesmír funguje bez jakékoli vlády. Zvířata, ptáci, stromy, všechno existuje bez jakékoli vlády. Proč lidé vládu potřebují? Něco se muselo pokazit. Proč jsou lidé tak neuro‑ tičtí, že nemohou bez vládců žít?

Jde o začarovaný kruh. Lidé

Lidé mohou bez vládců žít, ale neměli k tomu nikdy příležitost – vládci vám takovou příležitost nikdy neposkytnou.

mohou bez vládců žít, ale neměli k tomu nikdy příležitost – vlád‑ ci vám takovou příležitost nepo‑ skytnou. Kdo by pak chtěl vládce, kdyby si lidé uvědomili, že bez nich mohou žít? Kdo by je pod‑ pořil? Nyní podporujete nepřáte‑ le. Volíte nepřátele. Dva nepřátelé soutěží o post prezidenta a vy si vybíráte. Oba jsou stejní. Je to podobné, jako kdybyste si mohli

svobodně vybrat, do kterého vězení půjdete. A vy si s potěše‑ ním zvolíte, že chcete jít do vězení A nebo B, že věříte repub‑ likánskému nebo demokratickému vězení. Je to však v obou případech vězení. A jakmile vězení podpoříte, poskytnete mu moc. Vězení vám pak nedovolí okusit svobodu.

16

Zapomenutý jazyk nadšení

Dítěti není od útlého dětství dovoleno ochutnat svobodu, protože kdyby poznalo, co svoboda je, nebylo by povolné ani ochotné ustupovat – nebylo by připravené na život v temné cele. Raději by zemřelo, než by komukoli umožnilo, aby ho zredukoval na otroka. Bylo by průbojné. Nechtělo by samo‑ zřejmě získat moc nad ostatními. Máte neurotické sklony, když příliš toužíte po ovládání ostatních. Vyplývá z toho, že jste v hloubi duše bezmocní a máte strach, že když se nesta‑ nete mocnými, ostatní si vás podmaní.

Machiavelli řekl, že nejlepším způsobem obrany je útok.

Nejlépe se ochráníte, když zaútočíte jako první. Tito takzvaní politici na celém světě – na Východě i na Západě – jsou v hloubi duše vel‑ mi slabí, trpí pocitem méněcennosti, bojí se, že když nezískají politickou moc, někdo je bude vykořisťovat, tak‑ že chtějí raději vykořisťovat ostatní.

Vykořisťovaní i vykořisťovatelé se pla‑ ví na stejné lodi a chrání ji.

Když dítě okusí svobodu, nikdy se nestane součástí žádné společnosti,

Když dítě okusí svobodu, nikdy se nestane součástí žádné společnosti, církve, spolku ani politické strany.

církve, spolku ani politické strany.

Zůstane jednotlivcem, zachová si svo‑ bodu a bude kolem sebe vytvářet její vibrace. Jeho já se stane branou ke svobodě.

Dítěti není dovoleno okusit svobodu. Když se zeptá matky „Mami, můžu jít ven? Slunce krásně svítí, vzduch je velmi svěží a já se chci proběhnout“, matka okamžitě – nutkavě – odpoví 17

Štěstí

„ne!“ Dítě nevznáší velký požadavek. Chce si jen vychutnat ranní slunce, svěží vzduch a společnost stromů – nežádá vlastně o nic! – ale matka má jakési hluboké nutkání říct „ne“.

Je velmi těžké slyšet, jak matka a otec říkají „ano“. A i když to řeknou, udělají to velmi neochotně. I když svolí, probudí v dítěti pocit viny, pramenící z toho, že svoje rodiče k něčemu nutí a že dělá něco nesprávného.

Kdykoli se dítě cítí při jakékoli činnosti šťastné, musí ho někdo zastavit – „Nedělej to!“ Postupně si uvědomí: Ať už jsem šťastný z čehokoli, je to špatné. A není samozřejmě nikdy šťastné z činností, ke kterým ho nabádají ostatní, protože tyto činnosti nepramení ze spontánního nutkání. Dospěje tedy k tomu, že být nešťastný je správné a být šťastný je špatné. Toto poznání v něm hluboce zakoření.

Když chce otevřít hodiny a podívat se, co je uvnitř, rodina ho zarazí: „Přestaň! Zničíš je. To se nedělá.“ Chce si jen prohlédnout vnitřek hodin, je to vědecká zvídavost. Chce zjistit, proč tikají. Není na tom nic špatného. A hodiny nejsou tak cenné jako jeho zvídavost, bádavá mysl. Jsou bezcenné – i když se zničí, není to žádná škoda – ale když se zničí bádavá mysl, je to velká škoda; nikdy už pak nebude zkoumat pravdu.

Nebo je krásná noc, nebe je plné hvězd a dítě chce sedět venku, ale je čas jít spát. Není vůbec ospalé; je čilé jako rybička. Je zmatené. Když je ráno ospalé, všichni křičí: „Vstávej!“ Když si užívá, jak je krásné být v posteli, když chce ještě chvíli spát a snít, všichni jsou proti němu. „Vstávej! Je čas vstávat.“ Večer je naopak čilé a chce si vychutnávat hvězdy. Je to velmi poetická, romantická chvíle. Dítě je z toho uchvácené. Je tak 18

Zapomenutý jazyk nadšení

nadšené, že chce zpívat a tančit, ale oni ho nutí spát. „Je devět hodin. Je čas jít do postele.“ Zatímco si užívá bdělost, je nuceno jít spát. Když si hraje, musí jít k jídelnímu stolu. Nemá hlad. Když je hladové, matka řekne: „Není vhodný čas na jídlo.“ Tímto způsobem znemožňujeme, aby dítě bylo nadšené, šťastné a veselé. Činnosti, ze kterých je spontánně šťastné, jsou špatné a činnosti, do kterých se nechce pouštět, jsou správné.

Když je ve škole, za oknem učebny začne zničehonic zpívat pták a dítě mu přirozeně věnuje veškerou pozornost – v tu chvíli ho nezajímá učitel matematiky, který stojí u tabule s ošklivou křídou. Učitel je ale mocnější, má větší politickou moc než pták. Pták nemá žádnou moc, je však krásný. Upoutá dítě, aniž by mu vtloukal do hlavy: „Buď pozorný! Soustřeď se na mě!“ Vědomí dítěte se spontánně, přirozeně zaměří na to, co se děje za oknem. Soustředí se na ptáka. Jeho srdce je za oknem, dítě však musí hledět na tabuli. Není tam nic, na co by chtělo koukat, ale musí to předstírat. Štěstí je špatné. Kdykoli je dítě šťastné, začne mít strach, že se stane něco zlého. Když si hraje se svým tělem, je to špatné. Když si hraje s pohlavními orgány, je to špatné. Je to přitom jeden z nejextatičtějších okamžiků v životě dítěte. Užívá si svoje tělo; je to vzrušující. Jakékoli vzrušení však musí být zmařeno, veškerá radost musí být zničena. Je to neurotické, neurotická je celá společnost.

Totéž dělali rodičům jejich rodiče, oni dělají totéž svým potomkům. Jedna generace ničí další generaci. Takto přenášíme neurózu z jedné generace na druhou. Z celého světa se 19

Štěstí

stal blázinec. Nikdo neví, co je nadšení. Vytratilo se. Vzniklo mnoho bariér. Často se setkávám s tím, že když lidé začnou meditovat, pociťují příval energie a jsou šťastní, okamžitě za mnou přijdou a řeknou: „Děje se něco velmi zvláštního. Cítím se šťastně a cítím se i provinile, aniž bych k tomu měl důvod.“ Provinile? Jsou také zmatení. Proč by se měli cítit provinile? Vědí, že nedělají nic špatného. Z čeho tento pocit viny pramení? Vyvěrá z hluboce zakořeněného přesvědčení, že je radost špatná. Být smutný je v pořádku, zatímco být šťastný je zapovězené.

Kdysi jsem žil ve městě. Můj kamarád byl policista; přátelili jsme se od studia na univerzitě. Říkával mi: „Jsem nešťastný.

Pomoz mi překonat to.“ Odpovídal jsem: „Říkáš, že to chceš překonat, nemám ale pocit, že se tohoto pocitu chceš opravdu zbavit. Proč sis vlastně zvolil práci policisty? Musíš být nešťastný a chceš, aby i ostatní byli nešťastní.“ Jednou jsem požádal tři žáky, aby chodili po městě, tančili na různých místech a byli šťastní. Zeptali se: „Proč?“ Řekl jsem: „Prostě to udělejte.“ Za chvíli je samozřejmě zadržela policie. Jednomu z těch policistů jsem zavolal a zeptal se: „Proč jste zadrželi moje lidi?“ Odpověděl: „Působili jako blázni.“ Zeptal jsem se ho: „Udělali něco špatného? Ublížili někomu?“ Řekl: „Ne, nic. Opravdu neudělali nic špatného.“ „Tak proč jste je zadrželi?“ „Tančili v ulicích! A smáli se.“ 20

Zapomenutý jazyk nadšení

„Proč jste ale zasahovali, když nikomu neubližovali? Proč jste do toho vstupovali? Nikoho nenapadli; nenarušili ničí území. Jen tančili. Smáli se jako nevinní lidé.“ Odpověděl: „Je to nebezpečné.“ „Proč je to nebezpečné? Být šťastný je nebezpečné? Být nadšený je nebezpečné?“ Pochopil to a ihned je propustil. Řekl: „Možná máš prav‑ du. Nemohu si dovolit být šťastný a nechci to dovolit ani ostatním.“ Takoví jsou politici; takoví jsou policisté; takoví jsou vaši lídři, takzvaní světci, kněží, papežové. Ohromně investují do vašeho neštěstí. Jsou závislí na va‑ šem neštěstí. Jsou šťastní, když vy jste nešťastní.

Pouze nešťastný člověk se cho‑ dí modlit do kostela. Proč? Šťastný

Pouze nešťastný člověk se chodí modlit do kostela.

člověk je tak spokojený, že Boha vnímá všude! To je podstata štěstí.

Je tak nadšeně zamilovaný do existence, že kamkoli pohlédne, tam vidí Boha. Jeho chrám je všude. A kdekoli se ukloní, náhle spatří Boží nohy, nic jiného. Jeho úcta není tak omezená, aby musel chodit do hinduistického nebo křesťanského chrámu.

Je to pošetilé a nesmyslné. Jen nešťastní lidé, kteří nevidí Boha v kvetoucí květině, ve zpívajícím ptákovi, v psychedelic‑ ké duze, v planoucích oblacích, v řekách a oceánu, v krásných očích dítěte, chodí do kostela, do mešity, do svatyně, chodí za knězem a ptají se: „Kde je Bůh? Ukaž nám ho, prosím.“ Jen nešťastní lidé jsou k dispozici církvím. Ano, Bertrand 21

Štěstí

Russell měl téměř pravdu, když řekl, že když se jednoho dne stane svět šťastným, náboženství zanikne. Říkám, že měl té­ měř pravdu, z devadesáti devíti procent. Nemohu říct, že měl stoprocentní pravdu, protože znám jiný typ náboženství, o kterém Bertrand Russell nevěděl. Ano, tato náboženství zaniknou, v tom má pravdu: hinduismus, křesťanství, islám, džinismus, buddhismus – tato náboženství nepochybně zmi‑ zí. Stane‑li se svět šťastným, musí tato náboženství zmizet, protože koho by zajímala? Nemá ale stoprocentní pravdu, jelikož jiný typ náboženství, SKUTEČNÉ náboženství – exta‑ tické, které nemá žádný název, které nemá kodex, Bibli, Ko‑ rán ani védy, náboženství tance, lásky, úcty, požehnání, čisté náboženství – vznikne ve světě, ve kterém budou lidé šťastní.

Existující náboženství ve skutečnosti náboženství nejsou.

Jsou to pouhá sedativa, uklidňující prostředky. Marx měl sa‑ mozřejmě také z devadesáti devíti procent pravdu, když řekl, že náboženství je opium lidstva. Nemýlil se. Tato náboženství vám pomáhají snášet neštěstí. Utěšují vás, poskytují vám na‑ ději: „Ano, dnes jste nešťastní, zítra budete šťastní.“ Tento zítřek však nikdy nepřijde. Před‑

Mezi knězem a politikem je tajná dohoda.

stavitelé těchto náboženství říka‑ jí: „V tomto životě jste nešťastní, ale v příštím životě… Buďte hod‑ ní, morální, řiďte se pravidly spo‑ lečnosti – buďte otroci, buďte poslušní – a v příštím životě bu‑

dete šťastní.“ Nikdo ale neví nic o příštím životě. Nikdo ne‑ přijde a nebude o něm mluvit. Pokud lidé nevěří na příští 22