Předmluva
Kanárské ostrovy, Ostrovy věčného jara. Vzpomínám si, že jsem tyto názvy jako dítě začátkem devadesátých let slýchával často. Představovaly pro mě vzdálený svět, který ke mně promlouval skrze barevné letáky cestovních kanceláří vyznačující se příšernou typografií. Kombinace bílých hotelových komplexů, modré oblohy a ještě modřejších bazénů – svět, který se mi jevil jako naprosto nedostupný. S rodiči bychom na takovou vzdálenost tehdy určitě nevyrazili a později, když už jsem sám mohl, mě zajímala úplně jiná místa. Mám dojem, že jsem si ke Kanárským ostrovům kvůli tomu vypracoval drobnou averzi.
K naprosté většině lokalit, které jsem dosud nenavštívil, mám neutrální vztah. Vědomě se totiž snažím nevytvářet si předem názor na místa (a stejně tak na lidi), která jsem neměl možnost poznat osobně. Mockrát se mi to v životě osvědčilo. Předejdete tak zbytečným zklamáním. V případě Kanárských ostrovů se mi to ale úplně nepodařilo, a tak se Ostrovy věčného jara nacházely hodně, hodně hluboko na mém seznamu míst k navštívení. Jako první dokázala mé utkvělé názory pozměnit architektka Helena Jiskrová, moje vysokoškolská profesorka. Ukázala mi fascinující fotografie rozsáhlých fóliovníků, které pořídila během svého pobytu na jednom z turisticky méně známých ostrovů
tohoto souostroví – La Palmy. Druhá změna nastala, když jsem se seznámil s dílem a prací geniálního umělce a architekta Césara Manriqueho, o němž v této knize budu vyprávět ještě trochu podrobněji a jehož život a dílo jsou spjaty především s ostrovem Lanzarote, kde se nachází hned několik jeho nádherných realizací.
Tento muž se významně zasadil o to, že na Lanzarote najdeme stavby spíše drobnějšího měřítka (výška jednotlivých objektů totiž nesmí přesáhnout výšku vzrostlé palmy) a naprosto dominantní barvou starších i nově postavených domů je bílá.
Ovšem o Tenerife či Gran Canaria jsem si stále nic moc dobrého nemyslel.
Poněkud zvláštní zpráva a telefonát
V březnu roku 2022 mi v e-mailové schránce přistála poněkud zvláštní zpráva. Poslední roky dostávám opravdu hodně zpráv. Často jsou to nejrůznější žádosti, nabídky a upozornění. Mockrát po mně někdo něco chce, vyžaduje, urguje, abych odvedl jakousi práci, a velmi často mi za ni nic nenabízí, pouze požaduje, a to obvykle hned. Podobných zpráv je takové množství, že jsem se naučil je ignorovat, a tak se může stát, že mi občas unikne i taková, která je myšlená vážně a ze které by mohla vzniknout smysluplná spolupráce nebo třeba setkání. Ale zpráva, kterou jsem dostal tentokrát, zněla jinak. Byla to nabídka přijet na Tenerife. Pro mě, Markétu a Filipa.
Překvapivá pošta přišla z adresy pro mě neznámého odesílatele, Pavla Škarýda, se kterým jsme si následně vyměnili několik zpráv a delší telefonát. Pavel Škarýd se mi představil jako člověk, jenž nedávno se svou ženou Petrou a dcerou Emou zakoupil na Tenerife dům, který původně vlastnoručně vybudovali manželé
Eva a Petr Zemanovi. V zásadě šlo o galerii pro sbírku moderního českého umění, kterou následně na popud
Thora Heyerdahla, se kterým se na ostrově seznámili, rozšířili o část věnovanou umění africkému. Na přilehlé zahradě se Zemanovi věnovali pokročilému pěstování kaktusů.
Škarýdovi chtějí budovu postupně přestavět na bydlení pro větší množství na sobě nezávislých obyvatel podle návrhu architekta Martina Pertla. Zároveň se
rozhodli zvát do svého domu zástupce české umělecké a architektonické komunity (a do budoucna i školy) s tím, že tam mohou strávit nějaký čas a výměnou za to po sobě na Tenerife něco zanechají. Část roku se Škarýdovi chystají na Tenerife trávit sami, od jara do začátku podzimu ale zůstávají v Čechách, protože u Berounky na Křivoklátsku provozují vlastní hospodu U Jezzu.
Právě U Jezzu jsme se poprvé setkali osobně. Rád jsem si prohlédnul vkusně zařízenou příjemnou restauraci a na vlastní oči mohl pozorovat, jak obrovské množství lidí tam dokáží v krátkém čase odbavit, tedy nasytit a napojit.
Pavel a Petra Škarýdovi nám nabídli, že jestli chceme, můžeme v létě v jejich domě na Tenerife strávit nějaký čas. Výměnou za to si prostředí prohlédneme a možná přispějeme nějakou radou k budoucímu rozvoji domu. Takhle velkorysou nabídku, ze které neplynul žádný jednoznačný tlak na to, že něco budeme muset na oplátku udělat, jsem snad v životě nedostal. Že
Markéta na místě vytvoří sérii digitálních prostorových obrazů inspirovaných kaktusy a dalšími místními rostlinami, které se následně vytisknou a stanou součástí domu, v tuhle chvíli ještě netušíme. A ani já netuším, že jednou o tomto pobytu budu psát tuto knihu. Asi to tak mělo být.
Nabídku jsme s chutí přijali a začali plánovat letní pobyt – od konce července do posledního srpna. Jak jinak do poslední hodiny využít Filipovy poslední předškolní prázdniny! Tak tedy na Tenerife!
Technická poznámka: Kdyby tato kniha sledovala logiku mých předchozích knih, jmenovala by se Jeden měsíc na Tenerife. Já se ale nakonec rozhodl pro název Léto na Tenerife, abyste informace mnou zde předávané chápali v kontextu tohoto ročního období. Na Tenerife se dá jezdit v průběhu celého roku a bez uvedení sezóny by pro vás některé informace mohly být přinejmenším zavádějící, v horším případě naprosto nepochopitelné. Prohlídka některých míst, na jaře či na podzim opravdu překrásná, se může v létě stát kvůli jejich vysoké návštěvnosti skutečným peklem. Když padlo rozhodnutí, že v létě poletíme na Tenerife, podíval jsem se na něj snad poprvé pořádně do mapy a Markéta začala hledat letenky. Oba jsme nezávisle na sobě došli ke stejnému názoru: Co takhle neletět tam přímo, ale zastavit se někde, kde to máme hodně rádi a kde už jsme pár let nebyli. Nemuseli jsme si nic dalšího říkat, volba byla jasná: cestou se zastavíme v Barceloně! Po čtyřech letech se vrátíme do katalánské metropole a zavzpomínáme si na náš pobyt tam na jaře roku 2018, který jsem se snažil zachytit v knize Tři měsíce v Barceloně (2021). Doufám, že vy, kteří jste si tuto knihu zakoupili s tím, abyste se něco dozvěděli o Tenerife, mi to prominete. Ale následujících několik stran se musím věnovat Barceloně.
Barcelona po čtyřech letech: Kam povedou naše první kroky?
Je konec července roku 2022 a všichni tři se po čtyřech letech znovu ocitáme v Barceloně. Snažím se dávat si pozor, abych Filipa zbytečně nestresoval množstvím otázek, zda si vzpomíná na tohle místo a na tuhle situaci. Uvědomuju si, že mu tehdy bylo dva a půl roku a že se od té doby odehrála spousta jiných věcí… Ale možná, lehce a nenápadně, bych mu mohl některá místa a situace připomenout. Mně vzpomínky naskakují před očima snad na každém kroku a doopravdy si tu připadám jako doma.
Náš týdenní pobyt se tentokrát chystáme využít nejen na znovunavštívení míst, která už známe, ale taky na průzkum těch, kde jsme z různých důvodů nebyli, nebo být nemohli. Jsme tu tentokrát v létě, a nikoli na jaře. Ubytováváme se ve čtvrti Gràcia u známého naší kamarádky. Máme k dispozici krásný pokoj s vysokými stropy, který nám trochu připomíná domov, rozsáhlou lodžii orientovanou do vnitrobloku, ideální na klidné večerní posezení po vyčerpávajícím dnu ve městě. Čtenáři knihy Tři měsíce v Barceloně možná odhadnou, kam budou směřovat naše první kroky. Ano, na Montjuïc. Ne
ale k olympijskému stadionu ani do milované botanické zahrady či na dosud odkládanou návštěvu rozlehlého a monumentálního hřbitova, ale k olympijským bazénům. Díky nim jsem se do Barcelony zamiloval před více než třiceti lety, v létě roku 1992 při sledování přenosů z olympijských her. Do baru nad bazén se dostanete v průběhu celého roku, ale zaplavat si tu můžete pouze v létě. A toho hodláme využít.
Vydáme se metrem na nám dobře známou stanici
Paral·lel, v jejíž blízkosti jsme tři měsíce bydleli. Odtud pokračujeme stejně dobře známou lanovkou, která trochu připomíná lanovku na Petřín. Nejdřív jízda tunelem, potom krátký pohled na město, pak znovu do tunelu, vystoupit a už jsme na vrstevnici, ze které je možné pokračovat další lanovkou až na hrad, nebo si pěšky zajít do nedalekého Miróova muzea. Nás ale jako magnet přitahuje už zmíněný bazén.
Poprvé v životě vidím plechová vrata vedoucí dovnitř otevřená, u okénka platíme necelých 20 EUR za celodenní pobyt pro nás tři a konečně vstupujeme. Je to pro mě vzrušující pocit znásobený délkou čekání. Vždyť je to právě třicet let, kdy jsem poprvé zatoužil se sem podívat. Když projdete vstupní branou, po pravé ruce spatříte tribuny pro několik tisíc diváků, ale především město jako na dlani. I když vystoupáte jen několik desítek metrů, úplně to stačí na to, abyste placatou Barcelonu přehlédli téměř celou.
Po atraktivním pohledu na město následuje dlouhý sestup úzkým, tmavým schodištěm z betonových tvárnic. Na bazény je odtud vidět jen malými škvírami
v nosné konstrukci. Schodiště nás zavede až do podzemí, kde jsou umístěny šatny a sprchy. Pokračujeme dlouhým koridorem, který lemují bílé obkladačky a luxfery, tedy skleněné tvárnice, které propouští přirozené světlo. Až poté zase vystoupáme nahoru k bazénům. Jsou dva. Jeden je hluboký deset metrů, během olympijských her sloužil pro skoky do vody z věže a nyní není určený pro veřejnost. Zaplavat si můžete ve druhém bazénu, kde se během olympiády hrálo vodní pólo. Vrátíme se sem ještě několikrát. Může za to kombinace teplé vody, perfektního výhledu, slušného občerstvení (Salts – Terassa Bar Montjuïc je jako jediná část areálu otevřená i mimo letní sezónu), možnosti lehnout si do stínu pod převisem tribun a relativně malého množství lidí. To poslední je pro mě docela překvapující, dokud si neuvědomím, že atraktivita bazénu ve městě, které má moře a kilometry pláží, je přece jen o něco nižší než třeba v Praze.
Jednou se zmýlím v otevírací době, ta totiž není každý den stejná. U vstupu se divíme, že nás pouští dovnitř zdarma, bohužel nám za chvíli dochází proč – zavírá se během deseti minut. Filipovi je do breku. Hrozně nerad končím den takovým typem neúspěchu. Myslím si, že by se to rodičům malých dětí stávat nemělo. Rychle lovím v paměti a uvědomuju si, že na Montjuïcu jsem v mapě vídával ještě jeden modrý obdélník, co představuje bazén. Ověřuju to a je to skutečně tak. Nedaleko od nás, poblíž Plaça d’Europa, se nachází další olympijský bazén, klasická padesátka Piscines Bernat Picornell. Zavírá až za dvě hodiny. My jsme tam za pět minut
autobusem. Rychle platíme, i když vstupné stojí dvakrát tolik co v předchozím areálu, a vybíráme si venkovní bazén. Ukáže se to jako šťastná volba. Jsme tu skoro sami. Je nádherný letní podvečer.
Oproti předchozím olympijským bazénům tu není žádný výhled na město, tribunami jste obklíčeni z obou podélných stran. Můžete se dívat „jen“ na nebe a mraky. My s Filipem využijeme toho, že tu jsme sami, a hodinu a půl neděláme nic jiného, než že skáčeme do vody všemi různými způsoby. Než zamíříme domů, Filip už umí skákat šipku. Mám pocit, že ta jedna návštěva zde nám dala víc než spousty předchozích jinde. To, že tu jsme sami uprostřed velkoměsta, mi přijde jako naprosto skvělá věc.
Během pobytu v Barceloně se rozhodneme vyzkoušet ještě jeden bazén, který se nachází na okraji města, respektive kousek za jeho administrativními hranicemi. Poprvé jsem ho zahlédl už před lety – v noci cestou z fotbalového zápasu Espanyolu Barcelona. Jde o víceúčelové sportovní zařízení Parc Esportiu Llobregat, které navrhl legendární portugalský architekt Álvaro Siza. Jeho práci možná znáte mimo jiné z knihy Dva měsíce v Lisabonu. Sportovní hala je tu doplněna o dva bazény, vnitřní a venkovní. V původním návrhu byly oba bazény propojené a mohli jste tak z válcové haly připomínající chrám s mnoha kruhovými světlíky vyplavat ven do zeleného parkového prostředí lemovaného vysokými zdmi. Ty vás dokonale oddělují od lehce chaotického okolí a umožňují vám koncentrovat se pouze na vodu a nebe. Jaké ale bylo moje zklamání, když jsem na místě zjistil, že proplavat z interiéru do exteriéru už se nedá. Propojení
mezi oběma bazény bylo zrušeno dodatečně vybudovanou zdí. Důvodům rozumím, propojení vnitřku a vnějšku muselo být z energetického hlediska jednoznačně nehospodárné. Je mi to ale vážně líto. Ten zážitek z prostoru je pryč a vy si musíte vybrat, zda chcete dovnitř, anebo ven. Je krásně, a tak si vybíráme venek, ale příště už se sem nevydáme s zavítáme opět do bazénu na Montjuïcu.
Gràcia a její náměstí, kde si rychle připadáme jako místní
Velkou část našeho pobytu trávíme ve čtvrti Gràcia, jejíž náměstí mi učarovala už při pobytu v roce 2018. I proto jsem jim věnoval jednu kapitolu v knize Tři měsíce v Barceloně. Tentokrát zde pobýváme snad každý večer a můj obdiv k této čtvrti vzrůstá. Neznám podobné místo nikde jinde v Evropě. Má hustou urbanistickou strukturu, která vychází ze členění původní vesnice. Hustou zástavbu přerušují pouze úzké ulice se stromy a především sestavy obyčejných náměstí. Právě na nich trávíme svůj čas. Společně s přáteli sedáváme většinou přímo na ploše náměstí, naše děti kolem nás pobíhají, lezou na průlezky, jezdí na skateboardu, hrají fotbal nebo na schovávanou.
Takhle si představuju město. Úzké ulice nejsou pěšími zónami, téměř všude se sem dostanete autem, na ulici ale najdete jen malé množství parkovacích stání a hlavně, snad žádné auto nejede rychleji než 10 km/h. Nejspíš by to ani o moc rychleji nešlo. Jednou si Filip
