9788024201658

1872–1880

1881–1883

1884–1886

1887–1888

1889–1890

Předmluva

Předmluva

„Jsem velmi vděčný, že se nyní oba věnujeme stejné profesi, a navíc ve stejném podniku. Musíme si pravidelně psát.“

Tak začíná dopis Vincenta van Gogha jeho bratru Theovi, napsaný v Haagu 13. prosince 1872. Jeden ze stovek dopisů, které si mezi sebou dvojice během osmnácti let vymění. Vincent měl radost, že bude svému mladšímu bratrovi nablízku. Dopis vznikl v době, kdy Theo získal své první místo a coby obchodník s uměním začal pracovat pro společnost Goupil & Cie sídlící v Haagu, ke které se Vincent přidal už v roce 1869.

Vincent van Gogh (1853–1890) se narodil 30. března 1853

Anně Cornelii van Goghové, rozené Carbentusové (1819–1907), na den přesně rok od chvíle, kdy při porodu přišla o svého prvorozeného syna. Anna s manželem

Theodorem van Goghem (1822–1885) syna pojmenovala po zesnulém miminku Vincent Willem van Gogh. Pak na svět přišly další děti, dva chlapci a tři děvčata: Anna Cornelia (1855–1930) a Theo (1857–1891), jež získali jméno po rodičích, Elisabeth (Lies) Huberta (1859–1936), Willemina (Wil) Jacoba (1862–1941) a Cornelis (Cor) Vincent (1867–1900). Rodina žila v městečku Groot Zundert v jižním Nizozemsku, kde byl Theodorus farářem nizozemské reformované církve. Vincent se ve škole učil angličtinu, francouzštinu a němčinu. Spolužáci si ho často dobírali kvůli jeho neobvyklému vzhledu – měl zářivě rudé vlasy a zelenomodré oči. Vědělo se o něm, že je v jednom kuse mrzutý a snadno vznětlivý. Vincent na tu dobu vzpomíná takto: „mé mládí bylo chmurné, chladné a jalové“.

S uměleckou tvorbou přicházel Vincent do styku od dětství. Tři z jeho strýců si na živobytí úspěšně vydělávali prodejem obrazů a jeden byl sochař. Strýc Cent, sběratel umění a společník ve firmě Goupil & Cie, chtěl Vincentovi zajistit slibnou kariéru a sjednal mu ve firmě práci. Vincent nějaký čas pobýval v Haagu, načež jej přeřadili do pobočky v Londýně. Po nevydařené romanci se nechal přeložit do Paříže. Ve firmě strávil téměř šest let a za tu dobu se naučil vše podstatné o umění, umělcích i uměleckých technikách. Jeho oblíbeným malířem byl Rembrandt van Rijn (1606–1669). Když v roce 1876 z dosud nevyjasněných důvodů firmu opustil, přestěhoval se do Anglie a v dubnu téhož roku nastoupil na místo učitelského asistenta ve škole v Ramsgate. V červenci se přidal k metodistické církvi v Isleworth jako laický kazatel. Poté se vrátil do rodinného domu v Ettenu a v červenci 1878 se stal evangelickým kazatelem. Byl odhodlaný uspět, ale nakonec své ambice vzdal. O dva roky později objevil svou pravou vášeň a zatoužil se stát umělcem.

Vincentův život, především jeho snaha proslavit se jako malíř, je zachycena v četných dopisech. Zachovalo se osm set devatenáct dopisů napsaných jeho rukou a osmdesát tři poslaných na jeho adresu. Dostali bychom se až k číslu dva tisíce, kdybychom vzali do úvahy veškeré reference, poznámky a listy, které kdy odeslal. Některé stále zbývá objevit, jiné se ztratily nebo byly zničeny. Psaní od rodičů se nedochovalo. Většina korespondence, kterou Vincent obdržel, podlehla zkáze během jeho pravidelného třídění majetku. Vincentovy dopisy nabízí čtenářům možnost nahlédnout do života, který vedl předtím, než se stal profesionálním umělcem, i do vysoce produktivního desetiletého období. Do života zachyceného psaním a uměním.

Jakožto nadaný pisatel a sečtělý myslitel, který problémy řešil na papíře za asistence svého bratra, Vincentovy dopisy odhalují opravdové a intimní detaily jeho světa – touhy, radosti, pochybnosti, starosti a odhodlání zdolat překážky, jež ohrožovaly jeho osobní i profesní život. Umělcovo psaní je zasvěcené diskuzi o malířských technikách, především paletě barev a jejímu využití. V jednom dopise za druhým popisuje nejen scénu, kterou zrovna maluje, ale rovněž obhajuje konkrétní výběr barev. Zmiňuje odstíny jako „písčitě červená“, „fialová“, „tmavě, tmavě, tmavě modrá“ a „citrusově žlutá“. Jasné barvy vyjadřovaly jeho myšlenky, viděl je v zahradách, městských parcích, na venkově během cesty vlakem, na pšeničných polích v okolí Auvers. Když tvořil, ožíval, a to za časů dobrých i zlých. Tuby s barvami, sklenice se štětci i stálý přísun malířských pláten platil ze svého Theo, který v menší či větší míře financoval celý desetiletý vývoj Vincentovy umělecké kariéry v Antverpách, Arles, Saint-Rémy a Auvers-sur-Oise.

Vincentova výtvarná produkce během desetileté etapy byla téměř stejně plodná jako jeho korespondence. Vytvořil kolem dvou tisíc děl – tisíc sto kreseb a skic a skoro devět set maleb. Během měsíců, které strávil v Auvers, Vincent namaloval sedmdesát osm maleb a třicet kreseb, což je úctyhodný počet na člověka, jenž se v té době netěšil dobrému zdraví. Plátna, kromě těch, která byla věnována rodině a známým nebo kterými platil útratu, zaslal Theovi s nadějí, že je vystaví Vincent van Gogh LK

Vincent van Gogh Život v dopisech a umění

a prodá. Theo dělal, co mohl. Ví se však o prodeji jediného obrazu. Červená vinice byla vystavena na výroční výstavě Les Vingtes v Bruselu v roce 1888, kde jej belgická impresionistická malířka Anna Bochová (1848–1936) získala výměnou za 400 franků.

Dopisy psané později odhalují Vincentovu rostoucí závislost na Theovi, a to nejen z finančních důvodů, ale protože mu rovněž pomáhal překonávat vysilující chorobu. Ta ho trápila od roku 1889 a dodnes se věří, že šlo o určitou formu epilepsie. Po celou dobu to byl Theo, kdo mluvil s Vincentovými doktory, kdo zařídil přesun z ústavu v Arles do ústavu v Saint-Rémy, a pak zase do péče doktora Gacheta v Auvers-sur-Oise v severozápadní Paříži, aby byl Vincentovi co nejblíže. Bezmezná podpora, kterou Theo bratrovi vyjadřoval, měla pravděpodobně dopad na jeho vlastní zdraví. Když Vincent v červenci 1890 Thea a jeho ženu Jo (Johanna van Gogh-Bongerová, 1862–1925) navštívil, neušlo mu, že se zdravotní stav jeho bratra zhoršil. Historikové se shodují na tom, že právě na základě této návštěvy si Vincent uvědomil, že poté, co dlouhé roky Thea zatěžoval svými problémy a nechal se jím finančně vydržovat, bratra málem přivedl do hrobu. Krátce nato Vincent se zbraní v ruce vyrazil do polí v blízkosti domu v Auvers a střelil se do hrudi. Nezemřel a v bolestech se dobelhal zpátky do obydlí. Když se o tom doslechl Theo, okamžitě za ním vyrazil a strávil s bratrem poslední noc a den jeho života. Vincent skonal 29. července 1890. Šest měsíců po jeho smrti Theo podlehl fyzickému a duševnímu zhroucení. Na Theově ženě Jo bylo shromáždit korespondenci bratrů i Vincentovy obrazy. Celý život zasvětila tomu, aby jména Vincent a Theo van Gogh zachovala v paměti uměleckého světa.

Čtenáři, kteří se zněním Vincentových dopisů nejsou obeznámeni, se mohou těšit na to, že je autor nechá nahlédnout do svých objevů, poučí je o svých čtenářských návycích, jeho pohledu na staré mistry nově vznikající impresionisty a zahrne je bohatými postřehy na téma malba a kresba. Jeho dopisy jej následují do všech míst, která navštívil, do domů, ve kterých se zabydlel, k lidem, se kterými se setkal. A co

van Gogh LK

víc, čtenář může s Vincentem sdílet skryté kouty stinných zahrad, kde dennodenně tvořil. Korespondence dotváří naše povědomí o autorově umění a odkrývá jeho osobnost. Obsah dopisů adresovaných Theovi, přátelům a rodině umožňuje pohlédnout za hranici plátna, číst umělcovy myšlenky, obavy i touhy. Poskytuje snazší pochopení jeho postojů a prozrazuje detaily, jako například knížky, které četl, a malíře, které obdivoval. Většina dopisů byla psána jeho milujícímu bratru Theovi, jenž každé psaní bez váhání opětoval. Je očividné, že Vincent toužil upoutat adresátovu pozornost, a to především při korespondenci s mladším bratrem. Častokrát se láskyplně podepisoval „Tvůj milující bratr Vincent“.

Poté, co 29. července 1890 Vincent náhle zemřel a krátce nato 25. ledna 1891 ho následoval i jeho bratr, Johanně van Gogh-Bongerové spadlo do klína velké množství Vincentových malířských pláten a rozsáhlá sbírka dopisů. Od té doby se neúnavně snažila o to, aby prostřednictvím výstav konajících se po celé Evropě švagrovo umění představila širšímu publiku. Jen co se jeho obrazy začaly těšit uznání, opatřila korespondenci poznámkami a chystala je k publikaci. V roce 1914 byly vydány tři svazky dopisů, jež čtenářům přinesly intimní náhled do Vincentova života, a to skrze jeho psaní a umění.

Vincent

Vincent van Gogh: Život v dopisech a umění

Od Vincenta van Gogha

Theu van Goghovi

Úryvek, , psáno v Haagu, 13. prosince 1872

Drahý Theo,

právě jsem se z otcova dopisu dozvěděl skvělou zprávu.

Z celého srdce ti přeji hodně štěstí. Jsem si jistý, že si podnik zamiluješ.

Bude to pro tebe velká změna. Jsem velmi vděčný, že se nyní oba věnujeme stejné profesi, a navíc ve stejném podniku.

Musíme si pravidelně psát [...]

Theo byl zaměstnán ve společnosti Goupil & Cie, kde jako obchodník s uměním rovněž pracoval Vincent. Bratři měli nový společný zájem, zabývali se stejnou profesí. Od té doby se z Thea a Vincenta stali pravidelní dopisovatelé.

Úryvek, , psáno v Londýně, 20. cčervence 1873

[...] Nejdříve se mi umění z Anglie příliš nezamlouvalo, člověk si na něj musí zvyknout. Ale najdou se tam šikovní malíři, mezi jinými Millais, který namaloval „Huguenot“, „Ofélii“ a tak dále, určitě znáš jejich rytiny. Jeho obrazy jsou

Huguenot, [The Huguenot] 1851–52, (detail)

sir John Everett Millais (1829–1896)

TECHNIKA: olej na plátně

© The Makins Collection/ Bridgemanova umělecká knihovna

Ofélie [Ophelia], 1851–52

sir John Everett Millais (1829–1896)

TECHNIKA: akvarel na papíře

Courtesy of Private Collection/Photo

© Peter Nahum at The Leicester Galleries, London/Bridgemanova umělecká knihovna

překrásné. Pak mě napadá Boughton, jehož obraz „Puritáni na cestě do kostela“ je vystavený v naší galerii. Viděl jsem od něj úžasné věci. Ze starších malířů zmíním Constableho, krajináře, jenž žil zhruba před třiceti lety. Je skvělý – jeho díla mi připomínají Diaze a Daubignyho. Pak například Reynolds a Gainsborough, jejichž silnou stránkou jsou portréty krásných žen, a Turner, na jehož rytiny jsi musel narazit [...]

Vincent píše Theovi, potěšen, že si bratr zvyká v nové práci i v novém bydlení. Využije příležitost a vrhá se do diskuze o anglickém umění. Přiznává, že se mu dříve příliš

nezamlouvalo. Vychvaluje jednoho ze zakladatelů Bratrstva prerafaelitů, anglického malíře Johna Everetta Millaise (1829–1896), jeho práci popisuje slovem „překrásný“ a vyzdvihuje obrazy Ofélie (1851–1852) a Huguenot (1851–1852). Dále zmiňuje angloamerického malíře z Norfolku George Henryho Boughtona (1833–1905) a jeho obraz Puritáni na cestě do kostela (1867). Vincent rovněž obdivuje umění dvou nedávno zesnulých anglických krajinářů, Johna Constablea (1776–1837) a J. M. W. Turnera (1775–1851), a portrétistů z osmnáctého století sira Joshua Reynoldse (1723–1792) a Thomase Gainsborougha (1727–1788).

Vincent

Úryvek, , psáno v Londýně, v lednu 1874

[...] Jsem rád, že se ti líbí Millet, Jacque, Schreyer, Lambinet, Frans Hals a další, protože jak Mauve praví: „To je ono.“

Malba „L’angélus du soir“ od Milleta – „To je ono.“

Skutečně – je to skvost, poezie. Kéž bychom mohli znovu vést rozhovor o umění, nezbývá nám však nic jiného než si vzájemně psát. Obdivuj, co se do tebe vejde, protože většina lidí neobdivuje dost.

Zde jsou jména několika malířů, kteří se mi obzvlášť zamlouvají. Scheffer, Delaroche, Hébert, Hamon, Leys, Tissot, Lagye, Boughton, Millais, Thijs [Matthijs] Mans, de Groux, de Braekeleer Jr., Millet, Jules Breton, Feyen-Perrin, Euge`ne Feyen, Brion, Jundt, George Saal, Israëls, Anker, Knaus, Vautier, Jourdan, Jalabert, Antigna, Compte-Calix, Rochussen, Meissonier, Zamacois, Madrazo, Ziem, Boudin, Gérôme, Fromentin, de Tournemine, Pasini, Decamps, Bonington, Diaz, Th. Rousseau, Troyon, Dupré, Paul Huet, Corot, Jacque, Otto Weber, Daubigny, Wahlberg, Bernier, Émile Breton, Chenu, César de Cock, Marie Collart, Bodmer, Koekkoek, Schelfhout, Weissenbruch a v neposlední řadě Maris a Mauve.

Takto bych mohl pokračovat do nekonečna. Pak jsou tu samozřejmě staří mistři a určitě jsem zapomněl na někoho z moderních umělců. Často se procházej a přiživuj lásku k přírodě, protože to je způsob, jak lépe porozumět umění. Malíři přírodě rozumějí, milují ji a učí nás vidět.

Siesta (podle Milleta)

[The Siesta (after Millet) , 1890, (detail)

TECHNIKA: olej na plátně

S laskavým svolením Musée d’Orsay, Paříž, Francie / Giraudon / Bridgemanova umělecká knihovna

Venkovská dívka ve slaměném klobouku sedící před pšeničným polem Young Peasant Girl in a Straw Hat Sitting in Front of a Wheatfield] 1890

TECHNIKA: olej na plátně

S laskavým svolením majitele soukromé sbírky / Bridgemanova umělecká knihovna

Vincent do svého dopisu zahrnuje dlouhý seznam umělců, které obdivuje, a je potěšen, že Theo reaguje pozitivně na díla od Milleta, Jacqueho, Schreyera, Lambineta, Franse Halse… Vincent používal obraz Jeana-Françoise Milleta (1814–1875) L’angélus du soir neboli Anděl páně (1857–1859) coby vizuální referenci pro vlastní malby. Výraz „to je ono“ – v souvislosti s uměleckým dílem, které zachycuje podstatu zobrazovaného – pochází z úst jejich bratrance, rovněž umělce, Antona Mauvea (1838–1888). Doporučením, aby se Theo často procházel a nasával okolní krajinu, „přiživuj lásku k přírodě, protože to je způsob, jak lépe porozumět umění“, se Vincent sám řídil a mísil tak umění s přírodou.

TECHNIKA: olej na plátně

Úryvek, , psáno v Paříži, 29. června 1875

Nevím, zda jsem ti o tom již psal, ale probíhá zde prodej Milletových obrazů. Když jsem vkročil do vstupní haly Hôtel Drouot, kde se díla vystavují, měl jsem chuť zakřičet: „Sundejte si boty, protože stojíte na posvátné půdě.“

Víš, že Millet žil v Gréville. Nuže, nejsem si jistý, zda to byl Gréville nebo Granville, kde zemřel muž, o kterém jsem ti vyprávěl. Ať tak či onak, Milletovu malbu „Skály v Gréville“ jsem si prohlédl mimořádně pečlivě. V Lucembursku je vystaven jeho obraz „Kostel v Gréville“. [...]

V dopise je patrný Vincentův hluboký obdiv k francouzskému realistickému malíři a zakladateli Barbizonské školy Jeanu-François Milletovi. Millet zemřel 20. ledna 1875. Právě z jeho kreseb a maleb Vincent čerpal inspiraci pro svou vlastní tvorbu.

Úryvek,

, psáno v Paříži, 24. července 1875

[...] Před pár dny jsme [Goupil & Cie] obdrželi obraz od de Nittise – pohled na Londýn během deštivého dne, Westminsterský most a Dům parlamentu. Po Westminsterském mostě jsem procházel každé ráno i večer a znám ten pohled, když se slunce schová za Westminsterské opatství a Dům parlamentu, jak vypadá časně z rána i v zimě během sněhu a mlhy. Když jsem ten obraz uviděl, uvědomil

Kostel v Greville The Church at Gréville], cirka 1871–1874

Jean-François Millet (1814–1875)

S laskavým svolením Musée d’Orsay, Paříž, Francie / Giraudon / Bridgemanova umělecká knihovna

jsem si, jak moc jsem Londýn miloval. Přesto si myslím, že je dobře, že jsem odešel. [...]

Vincent zmiňuje italského impresionistu Giuseppe de Nittise (1846–1884), který vytvořil několik studií Londýna s pohledem na Westminsterský most. Obraz ve Vincentovi vyvolal stesk po době, kterou v Londýně strávil.

Od Thea van Gogha

Vincentovi van Goghovi Úryvek, ,

psáno v Haagu, 7. září 1875

Drahý Vincente,

minulé jaro skonal Weehuizen. Myslel jsem, že to víš. […] Zemřel velmi náhle. […] Četl L’Amour od Micheleta a častokrát o tom se mnou hovořil. Upřímně miloval přírodu a hledal v ní klidný žal. Minulou neděli jsem slyšel nádherné kázání. Ježíš plakal. [...]

Při vzpomínání na zesnulého přítele, Theo zmiňuje, že Weehuizen přečetl Vincentovu oblíbenou knihu L’Amour (1858) od francouzského spisovatele Julese Micheleta (1798–1874). Přidává zmínku o „nádherném kázání“, kterého se účastnil, a citaci „Ježíš plakal“ z Bible. Jelikož byli syny faráře nizozemské reformované církve, Bible pro ně byla nedílnou součástí každodenního života.

Autoportrét jako malíř [Self Portrait as an Artist], 1888

TECHNIKA: olej na plátně

S laskavým svolením Van Goghova muzea, Amsterdam, Nizozemsko / Bridgemanova umělecká knihovna

Dělník a rolník sázející brambory

[Labourer and Peasant Planting Potatoes], 1884

TECHNIKA: olej na plátně S laskavým svolením Muzea Van der Heydt, Wuppertal, Německo / Giraudon / Bridgemanova umělecká knihovna

Od Vincenta van Gogha

Theu van Goghovi

Úryvek, , psáno v Haagu, 8. září 1875

Drahý Theo, [...] Theo, chci ti učinit návrh, který tě možná překvapí. Do doby, než se o Vánocích setkáme, nečti Micheleta ani žádnou jinou knihu než Bibli. [...]

Vincent byl náruživým čtenářem a svou vášeň pro knihy sdílel v dopisech. V korespondenci odkazuje na více než osm set literárních děl. Jedním z jeho nejoblíbenějších autorů byl francouzský spisovatel Jules Michelet, a je tudíž zarážející, že v odpovědi na bratrův dopis ze 7. září jej ponouká, aby zanechal čtení Micheleta nebo jakéhokoliv jiného autora a následující tři měsíce se věnoval pouze Bibli. Vincentův zápal pro náboženství je v dopisech čím dál znatelnější. Následující dopis Theovi z Paříže, datovaný 27. září 1875, obsahuje dlouhou duchovní řeč, která začíná: „Království Boží nepřichází s pozorováním, neboť Království Boží je mezi vámi.“

Úryvek,

, psáno v Paříži, 9. prosince 1875

[...] Dnes ráno jsem se díky poště z domova dozvěděl, co se ti přihodilo, a zatoužil jsem ti okamžitě napsat. Kéž bych pro tebe mohl něco udělat. Velmi brzo bude do Haagu vypraven balíček. Vložím do něj pro tebe čokoládu. Gladwell tomu říká „potěcha“. Pošlu ti rovněž knihu od Julese Bretona – pokud ji dostanu zpátky, jelikož jsem ji někomu půjčil. Dychtím po tom vědět, jak se ti daří. Odepiš brzy a prosím zahrň mě detaily o tom, jak trávíš své dny. [...]

V prosinci 1875 Vincent pracoval ve francouzské pobočce Goupil & Cie a 4. prosince píše Theovi, jak ho těší, že budou Vánoce trávit společně v Nizozemsku. Následující dopis, odeslaný několik dní nato, reaguje na zprávu, že si Theo vážně poranil chodidlo, když upadl na zledovatělém chodníku. To, že Vincent Theovi bez prodlení znovu píše,

dokazuje, jak moc mu na mladším sourozenci záleželo. Muži si byli velmi blízcí už od dětství, a to navzdory čtyřletému věkovému rozdílu. Z rané korespondence čtenář snadno pochopí dynamiku jejich vztahu – převažuje Vincentův zájem a snaha poskytnout užitečné rady. V dopise z 9. prosince je očividné Vincentovo znepokojení: „Dnes ráno jsem se díky poště z domova dozvěděl, co se ti přihodilo, a zatoužil jsem ti okamžitě napsat.“ Nabízí útěchu ve formě čokolády a knihy od Julese Bretona (1827–1906), francouzského realistického malíře a spisovatele, kterého obdivoval.

Poslední sklizeň [The Last Gleanings], 1895

Jules Breton (1827–1906)

TECHNIKA: olej na plátně

S laskavým svolením Huntingtonské knihovny a umělecké galerie, San Marino, Kalifornie, USA / © Huntingtonská knihovna, umělecká sbírka & botanické zahrady / Bridgemanova umělecká knihovna

Blížící se bouře [Approaching Storm , cirka 1820–1825, (detail)

Georges Michel (1763–1843)

TECHNIKA: olej na plátně

S laskavým svolením Muzea umění v Indianapolis, USA / Delavan Smith Fund / Bridgemanova umělecká knihovna

Úryvek, , psáno v Paříži, 10. ledna 1876

[...] Nenapsal jsem ti od doby, kdy jsme se viděli naposledy. Mezitím se stalo něco, co se již delší dobu dalo čekat.

Když jsem znovu spatřil pana Boussoda, zeptal jsem se Jeho Excelence, zda schvaluje, abych byl v podniku zaměstnaný ještě další rok. Rovněž jsem se Jeho Excelence otázal, zda vůči mé osobě drží vážnou zášť.

Naneštěstí jsem se trefil a Jeho Excelence mě přinutila, abych souhlasil, že od nich k 1. dubnu odejdu. Před tím jsem ještě musel poděkovat vznešeným pánům za vše, co mě naučili.

Zralé jablko jemný vánek snadno shodí ze stromu, a to byl i tento případ. Pravděpodobně jsem se dopustil něčeho, co bylo v určitém smyslu velmi špatné. Proto jsem s odpovědí nijak nepospíchal.

Nuže, můj příteli, nejsem si jistý, jaké budou mé další kroky, ale musíme si zachovat naději a odvahu.

Prokaž mi laskavost a ukaž dopis panu Tersteegovi. Jeho Excelence možná tuší, co se stalo, ale věřím, že bude lepší, když o tom nikomu jinému nepovíš. Chovej se tak, jako by se nic nestalo. Brzy mi napiš a věř ve mě.

Vincent se stal členem pobočky pařížských obchodníků s uměním Goupil & Cie v Haagu roku 1869. Starší bratr jeho otce, Vincent neboli „Strýc Cent“ (1820–1888), byl v tom podniku jedním z partnerů. Theo Vincent si při pravidelných návštěvách jeho domu rádi prohlíželi významnou sbírku obrazů. Aby mladému synovci pomohl, strýc Cent mu ve firmě zajistil místo. Stal se z něj nejmladší zaměstnanec podniku a pod křídla si jej vzal strýcův přítel pan Tersteeg. O šest let později musel obsah dopisu popisující jeho propuštění Thea šokovat, nemluvě o strýci Centovi, který ve Vincentovi viděl svého nástupce. Poté, co

byl vyslán do Haagu, Londýna a Paříže, firma jeho služby nadále nepotřebovala. Důvod propuštění není v dopise uvedený, ale Vincent si neodpustí poznámku „zralé jablko jemný vánek snadno shodí ze stromu“. Naznačuje, že s tím víceméně počítal. Poslední měsíce mu při pobytu v Londýně nebylo do zpěvu, a to kvůli nepolevující, leč neopětované lásce k Uršule, dceři jeho domácí paní Loyerové. Aby se vymanil z delikátní situace, byl v květnu 1875 zařízen jeho přesun do pařížské pobočky. Nejdříve jen na pár týdnů, později na dobu neurčitou. Z vynuceného přestěhování byl Vincent nešťastný a z jeho korespondence vyplývá, že výpověď dává za vinu především sám sobě. Rodinu zpráva samozřejmě nepotěšila. O to víc pohoršila příbuzné, kteří se snažili rozjet jeho kariéru obchodníka s uměním.

Úryvek,

, psáno v Paříži, 28. března 1876

Už jen jediné psaní, pravděpodobně poslední, které z Paříže odešlu. Odjíždím v pátek večer a v sobotu ráno, ve stejný čas jako na Vánoce, bych měl dorazit domů.

Včera jsem viděl šest obrazů od Michela. Kéž by sis je také mohl prohlédnout! Vyšlapané cestičky skrz písčitá pole vedoucí k mlýnu nebo muž vracející se domů přes vřesoviště a nad ním šedá oblaka – tak prosté a krásné. Myslím, že „Muži z Emauz“ vnímali přírodu stejným způsobem jako Michel a vždy si na ně vzpomenu, když spatřím některé z jeho děl.

Pole s máky [Field with Poppies , 1889

TECHNIKA: olej na plátně

S laskavým svolením Kunsthalle, Bremen, Německo / Bridgemanova umělecká knihovna Žnec [The Harvester], datum neznámé, (detail)

TECHNIKA: olej na plátně

S laskavým svolením Muzea Folkwang, Essen, Německo / Giraudon / Bridgemanova umělecká knihovna

Současně jsem viděl i velmi rozměrný obraz od Julese Duprého. Kam jen oko dohlédlo, černá močálovitá půda, kterou protéká řeka, a v popředí rybník se třemi koňmi. Jak řeka, tak rybník v sobě zrcadlí bílošedé mraky, za kterými zapadá slunce. Obloha je světle modrá s šedočervenými a nachovými odlesky na horizontu.

Na tyto obrazy jsem narazil v domě u Duranda Ruela. Vlastní více než dvacet pět leptů od Milleta, stejný počet od Michela a velké množství od Duprého a Corota. Každý kus lze zakoupit

za jeden frank. Lákavá nabídka. Milletovi jsem nedokázal odolat a zakoupil jsem si poslední tři výtisky „Anděla páně“. Samozřejmě že při nejbližší příležitosti jeden z nich věnuji svému bratrovi.

Vincent se chystal k odchodu z Paříže. Naposledy navštívil obchodníka s uměním Duranda Ruela, aby si prohlédl jeho sbírku leptů. Vyzdvihuje dílo Julese Duprého (1811–1889) a Georgese Michela (1763–1843), jeho dvou oblíbených malířů. Zakoupil si tři výtisky Milletova Anděla páně (1857–1859).