Jan
Máma je fakt divná. Dřív se vztekala, když jsem nedal pytlík od bonbonů do plastů, ale vyhodil ho normálně do koše. A teď sama vyhodila kelímek od jogurtu do směsi. Neutrhla víčko jako dřív, nedala ho do pytle k plechovkám, neodtrhla papírovej obal a nehodila ho do modrý tašky, nevytřela vnitřek kelímku a nedala do plastu, ale prostě tak, tři v jednom hodila do směsi… „Mami? Mami! Co to děláš?“ „Ale nic… stejně to nemá žádný smysl.“ „Co nemá smysl, mami? Mami!“ Jako kdybych viděl na vlastní oči ufona! Ona, která vždycky prudila s odpadem, která se vztekala, když viděla ohryzek ve směsi, vždyť přece patří na kompost, která se nebála seřvat mě ani tátu, dokonce Ukrajinky, co přišly ze světa, který netřídí, vždycky nás jenom sekýrovala, že ne, papírové kapesníky do papíru nepatří, i když se tak jmenujou, a ne, lahev od oleje do plastu taky nedávejte, je špinavá… „Mami?!“ „Nemá to smysl,“ říká, a pak skoro křičí: „Nemá to smysl! Blbej kelímek od jogurtu… O co mi šlo? Co jsem dokázala? Jak jsem trapná! Rusko devastuje chemickejma zbraněma celou Ukrajinu, a já se tu seru s debilním kelímkem…“ A pak se rozbrečela.
9
julie_lakatasova_sazba_ZDROJ.indd 9
17.08.2026 11:57
To je ale blázinec. Copak je vůbec ještě ta válka? Nikdo o ní nemluví. Ukrajinský děti už nemají třídu dole v klubovně, ale byly rozdělený do jednotlivejch tříd, kam za nima nejdřív chodila ukrajinská asistentka, a pak najednou zmizela, a taky to nějak jde. Copak je vůbec ještě ta válka? ptám se, a máma jen kývne, že válka bude ještě dlouho. Ale proč, mami, proč? Nechápu to. Začala říkat, že Karel Čapek napsal před více než sto lety knihu o tom, jak se kvůli lidem v mořích rozmnoží mloci a začnou lidem brát pevninu… „Mloci si neumí sami vyrábět zbraně. Kupujou si je od lidí, proti kterým bojujou. Chápeš? Lidi jim ty zbraně sami dál prodávají!“ Táta o válce vůbec nemluví. Táta poslední dobou vlastně vůbec nemluví. Člověk by si mohl myslet, že je mu všechno jedno. Jenže já jsem u něj v počítači něco našel! Na ploše má soubor „zkouška z češtiny“, kde jsou nějaký bláboly jako „modelový text – restaurace“, jak si dva hlasy povídají o jídle v restauraci. Potom hodně teček a tohle…
10
julie_lakatasova_sazba_ZDROJ.indd 10
17.08.2026 11:57
Zkouška z češtiny
Skončila mi platnost platební karty, ale nová mi nepřišla. Tak jsem zavolal do banky, a oni že se asi ztratila a že si mám zajít na pobočku požádat o novou. Tak jsem šel na pobočku, a tam mi řekli, že je potřeba zadat příslušný požadavek do internetového bankovnictví. Karta stejně nepřišla. Zase jsem volal a oni řekli, že se ztratila. Řekl jsem si, že je načase změnit banku. Převést výplatu, inkasa a trvalé příkazy sice zabere nějaký čas, ale zas tak hrozné to nebude. Pročetl jsem si srovnání různých bank, co která nabízí, a do jedné nakonec zajel. Vyplňoval jsem asi hodinu všemožné údaje, mimo jiné dotazník, jaké mám příjmy, jaké výdaje, za co utrácím, a teprve pak mi ta pracovnice řekla, že ji systém dál nepouští, že vznik účtu bude muset povolit vedení banky a že mi v pondělí zavolají. A tak mi v pondělí zavolali. Že bohužel. Protože jsem Rus. Nerozumím tomu. Chodím deset let do české práce, platím české daně, mám českou ženu a české děti, ale bohužel? Nesouhlasím se zvěrstvy, které páchá moje rodná země a ta zrůda, která ji ovládá! Ale jaký význam má nedovolit mi mít v Česku bankovní účet s platnou platební kartou? Každý den sleduji zprávy a cítím obrovskou hrůzu, obrovskou bezmoc. Jediný rozdíl mezi mnou a Čechy
11
julie_lakatasova_sazba_ZDROJ.indd 11
17.08.2026 11:57
v práci je, že nemůžu sledovat videa, kde z dronů padají na těla ruských vojáků malé bomby. Nenávidím je za to, že šli na Ukrajinu, že tam jsou, ale radovat se z jejich utrpení nemůžu. Co když jednou na tom videu bude můj vlastní bratr. Závidím Ukrajincům. Když si vzpomenu na protesty v Petrohradě, jak jsme pokojně šli Něvským prospektem a cítili euforii, že je nás tak hodně, zatímco nám auta vesele troubila na pozdrav, připadám si jako úplný debil. Čím jsme se to opájeli, jací jsme odvážní, že jsme vyšli z domu, nechali tam vystrašené manželky a mámy a šli protestovat proti zfalšovaným volbám mírnou procházkou! Zatímco Ukrajinci si na Majdanu udělali ležení a nehnuli se odtamtud klidně tři měsíce? A když šlo do tuhého, Rusové zdrhli a Ukrajinci šli bránit vlast. Vlast! Jaké slovo. Jak prázdné a směšné v Rusku, kde ho každý den znásilňuje televize. Jak silné a mocné z úst Ukrajince, který stojí v zákopu po kolena v blátě a říká: „Prezident zůstal. To byla má motivace. Přihlásil jsem se jako dobrovolník a šel bránit svou vlast.“ Závidím. Taky bych chtěl být hrdý občan své země! Taky bych chtěl při vítězství na nějakém mistrovství stát a hrdě zpívat hymnu své země, jak to ostatní lidé dělávají. Jenže sportovci z mé země se žádného mistrovství už nezúčastní, a i kdyby. Musel bych se propadnout, kdybych měl jen otevřít pusu a vypustit z ní slova o svaté a milované Rusi, na kterou jsem hrdý! Poslouchat znovu a zas to, co bylo i sovětskou hymnou, chápat, jak jsme všichni omotaní minulostí, na kterou se nikdo pořádně neohlídl, aby se zděsil, a stále se jen velebíme! Dusíme se, dusíme se dávno. Závidím nejen Ukrajincům. Závidím i Estoncům a Finům, malým, mrňavým zemím, obě mají v čele mladé
12
julie_lakatasova_sazba_ZDROJ.indd 12
17.08.2026 11:57
premiérky, křehká hubená stvoření, která se nebojí říct nahlas zřetelné požadavky, jak je třeba vzdorovat ruské agresi, nehledat kompromisy s někým, kdo terorizuje svého souseda. Představitelé Ruska umí jen vyhrožovat. A přitom jsou to zbabělci zalezlí někde v bunkru, aby je nepozřelo násilí, které sami rozpoutali. Proč by nemohli jako ty dvě premiérky vystoupit z vozu a pozdravit svůj lid, potřást si s ním pravicí, prohodit pár slov? Proč by se nemohli setkat s matkami mobilizovaných vojáků, které o to prosí? Protože mají strach. Představitelé veliké děržavy jsou zbabělci. Představitelé mé země. Mě samotného. Budu žádat o české občanství. Ale nikdy nepřestanu být Rus. Vyvrhel. Ten, jehož jménem se vraždí nevinní. Národnost je něco, co si člověk nesundá jako rukavice, nevymění jako pas. Je to něco ve vzpomínkách, v jazyce, který zná ze všech jazyků nejlépe, ve stesku, který ho drásá… Je to cosi v srdci, které bych si musel vyříznout… Pak bych nebyl Rusem. Pak bych nebyl. Ale já chci být! Chci být nejen Rus, chci být Evropan! Stejně jako Estonci, Finové a Ukrajinci. Proč by má země měla Evropu bombardovat? Proč by nemohla být její součástí? Protože máme ropu a plyn a jsme tak nejbohatší a musíme se stále povyšovat, vymezovat vůči všem? Svatá Rus! Vždyť Rusko nic jiného nemá, nic nevyrábí, ani ty blbé moskviče ne. Nechá si je smontovat v Číně a pak si je doveze do ruské továrny, přidá jeden šroubek a tvrdí, že je to auto vyrobené v Rusku. Jak je to všechno ponižující, jak je to ubohé. Proč tohle lidi dopustí? Nevím. Ani se to nedozvím. Jiné Rusko nebude, já ho neuvidím. Neuvidím ani to současné, protože by mě hned na hranicích zabásli. Ale ani tady nejsem doma, nemůžu si zřídit ani blbý bankovní účet. Jsem přece Rus.
13
julie_lakatasova_sazba_ZDROJ.indd 13
17.08.2026 11:57
Napsala mi máma. Já už nic psát nechci, tak to můžu leda přeložit do češtiny. Abych se trénoval na zkoušku, ha ha. Spíš abych to přežil. Aby to byl jen text. Ne mé rusství: Všichni umírají. Nejen ti, co mají na krku sedmdesátku, trpí rakovinou a rychle zhasnou. Nejen ti, co dostanou infarkt, a do nemocnice je nikdo neodveze včas, protože není čím a není kam. Všichni pomalu mizí. Taková vesnice přízraků. A přitom je 21. století. Říkal jsi, že nějakou Ukrajinku operovali v Praze tak, že jí zastavili všechny funkce, tedy i srdce, a poté co provedli potřebný zákrok na plicích, ji zase vrátili k životu. To znamená, že 21. století opravdu je, ale ne tady, tady ne. Dneska jsme pohřbívali tvého spolužáka, nebylo mu ani čtyřicet. Ale vždyť víš, chlastal, chlastal tak moc, že loňskou zimu usnul kdesi venku na mrazu, a tak mu museli amputovat všechny prsty. A stejně chlastal dál, až se uchlastal. Dneska ho zakopali, naštěstí hlína je ještě měkká. Naštěstí? Na hřbitově je na tolika místech navršena čerstvá hlína, že lepší by snad bylo, aby napadl sníh co nejdřív a schoval všechnu tu hrůzu. A dál? Dál nic. Jen čekat, až si přijde smrt i pro nás. Jen aby se ještě našel vůbec někdo, kdo nám vykope hrob, kdo nás do něj uloží. Ty to nebudeš, ty se sem nevydávej, ani kdybychom měli na kahánku. Museli by tě totiž okamžitě zavřít za tvoje nestydaté řeči. Že se nebojíš! Že se nebojíš, že už se nikdy neuvidíme. Že tě to nebolí. Kvůli rodičům by ses měl krotit, měl by ses zapřít a pokořit a poslechnout, ale ty ne. Jsi tam a my jsme tady, tví rodiče, sami, s prvním sněhem, který padá a taje v okamžiku, když se dotkne země. Jsme připraveni na dlouhou tvrdou zimu. Ve sklepě máme uložené své brambory, taky mrkev v pilinách a řepu, zavařené
14
julie_lakatasova_sazba_ZDROJ.indd 14
17.08.2026 11:57
lečo a cuketový kaviár a mnoho, mnoho marmelád dětem… I když jaké děti, viď. Vnoučata jsou daleko, v cizí zemi. V nepřátelské zemi. Přitom je to naše krev. Všechno jste nám vzali. Máme jen jeden druhého, dům, plný sklep, za okny první sníh… A smrt. Smrt, která teď bere ve velkém. Sem ani nemusí přijíždět zinkové rakve. I tak tu má smrt hody. Je mi teprve šedesát let. A přitom už tu dlouho nebudu. Prášky, které potřebuji brát každý den, vyrábějí jen mimo Rusko, a už se prý nedovážejí, říkala mi to dnes lékárnice… Zdravotnické středisko v M-ku téměř celé uzavřeli, už tam není ani jeden skutečný lékař, jen nějací obecní zdravotníci, mastičkáři a zaříkávači. Buď člověk žije, anebo nežije, žádná jiná možnost není. Za všechno může Západ. Chce Rusko vidět na kolenou, chce ho konečně porazit, ponížit, když druhou světovou válku jsme vyhráli, studenou válku jsme vyřešili smírem, ale oni potřebují taky něco konečně vyhrát! Ukrajinu už přece ovládli, ale na nás si nepřijdou. My se jen tak nezalekneme, my víme, co je to hlad a bída, nás ani Hitler nezlomil. To by měli vědět tvoje děti! Vím moc dobře, že je lepší, abys byl tam, měl práci, svůj dům, auto a všechno, co potřebuješ, než abychom tě dnes zakopávali jako tvého spolužáka. Vím to. Ale bolí mě srdce stejně, jako bys zemřel. Protože já už tě neuvidím… Ne abys psal něco Ivanovi, aby neměl problémy! Vždyť by ho mohli zavřít, pláču kvůli tomu každý den. Umíš mi říct jenom: Copak by bylo lepší, aby ho mobilizovali a potom mohylizovali? Mohylizovali? Ale pochopila jsem. Nechceš mi však přece tvrdit, že se má tvůj bratr nechat zavřít jako nějaký zrádce, místo aby šel bránit vlast? A netvrď mi pořád, že na Rusko nikdo neútočí. Jsme v neustálém ohrožení, víš to moc dobře! Hodnoty naší kultury, našeho ducha jsou v ohrožení! A ty mi jen odpovíš: Nechme toho,
15
julie_lakatasova_sazba_ZDROJ.indd 15
17.08.2026 11:57
to nemá smysl. Smysl? Jaký smysl. Co má smysl? Nanosit dříví a zatopit v kamnech, aby člověku nebyla zima, uvařit boršč, aby se najedl, poklidit kuchyň, aby nežil jako v chlívě. Zašít děravé, vyžehlit zmačkané, vyprat umazané. Na jaře zasadit a na podzim sklidit. Napéct hromadu pirohů a nakrmit své děti a vnoučata… Ale já nemohu. Da ladno. Hlavně buďte zdraví… máma K čemu to všechno je. Stejně mě to bolí. Zrádce. Copak jsem pro ni opravdu jen zrádce? Nanosit dříví a zatopit v kamnech… Taky se vlastně jen snažím ztrhnout prací. Dlouho do noci cosi dělat. A pak padnout do postele a vypnout se. Fascinují mě lidi, kteří kolem našeho baráku projíždějí na kole, na koloběžkách, chodí si zaběhat, aby měli dobrou figuru, dobrou náladu. Je podivné, jak za naším plotem není válka. Češi jsou v pohodě. Když byly požáry v Řecku a bylo potřeba lidi evakuovat, překvapily mě ty počty: tisícovky Čechů u moře. A co jsem si jako myslel? Rusové ve velkém vykupují pobřeží Thajska, peníze mají, do Evropy nemůžou, moře potřebují, tak co. Podivné je, jak je to v jeden a tentýž okamžik. Moře i válka. Cyklistika, turistika, svoboda, a pár set kilometrů odsud tanky, drony, igelitové pytle s mrtvými těly…
16
julie_lakatasova_sazba_ZDROJ.indd 16
17.08.2026 11:57
Jan
Nevydržel jsem to a řekl bráchovi, hele, kámo, víš, co jsem našel u táty v počítači? A on, ty vole, to se nedělá, ale podivně mu zasvítily oči. „A v máminém?“ Máma má na ploše strašnej nepořádek. Hromadu nějakejch souborů, co už je podle mě ani nepotřebuje, nějaký starý formuláře, který měla vytisknout, vyplnit a já je pak nesl do školy, přihlášku ke stravování do školní jídelny, přihlášku do družiny, dokonce na školu v přírodě z předloňska, proč, to fakt nechápu, taky nějaký fotky. Na jedný je táta s růžovým hrnkem v ruce, pohublej, rozcuchanej, ale rozesmátej, mladší. Na druhý jsme my všichni společně u jezera, máma opálená, s mokrejma vlasama, usmívá se široce na tátu. Jak ty fotky strašně lžou, strašně! Ani jeden se takhle nikdy neusmívá! A pak tam má soubor Moje Rusko. A to má bejt jako co?
17
julie_lakatasova_sazba_ZDROJ.indd 17
17.08.2026 11:57
Moje Rusko: Margarita Gračeva
Mluvila jsem s různými novináři, ne z touhy zviditelnit sebe, ale ze snahy prolomit ledy, tlusté odvěké neprostupné ledy, pod kterými je v Rusku násilí na ženách ukryto. Nepřipadalo mi to marné, znovu a znovu opakovat svůj příběh. Nechtěla jsem se schoulit někam do ulity a tiše se litovat, chtěla jsem změnit aspoň to málo, co šlo. Propojit oběti s právníky, povzbudit, poradit. Ženy ze všech koutů Ruska mi psaly nekonečné množství dopisů a zpráv. Příběhy jak podle šablony, zvěrstva, která dokázala šokovat i mě, otrlou a zhyzděnou. Naposledy příběh, kdy manžel manželce vydloubl oči. Zákon o domácím násilí, který by jej výslovně vymezil jako něco nepřijatelného a nepřípustného, přitom neprošel Dumou. Prý by se takovým zákonem narušovala tradiční rodina, základ státu, prý se míra domácího násilí v Rusku zveličuje, prý se týká jen několika hysterických osob… Přitom 38 % ze všech zavražděných žen zabili jejich manželé. 83 % ruských žen, které jsou odsouzeny za překročení sebeobrany, se bránily svému partnerovi… Dnes měla přijet novinářka z Česka… Vysoká žena v brýlích, vzala mou levačku do svých rukou a jemně ji stiskla. „Velmi mě těší,“ řekla rusky s lehkým akcentem. Nejprve jsme chvíli seděly mlčky a dívaly se jedna na druhou. A pak promluvila: „Přiznám se, že jsem
18
julie_lakatasova_sazba_ZDROJ.indd 18
17.08.2026 11:57
překvapená. Poděšená. Velmi mě mrzí to, co se vám stalo. Jsem… zaskočená. Jste mnohem drobnější, než jsem si vás představovala. Jste krásná žena, já… strašně těžce se mi hledají slova. Chci vám poděkovat, že jste svolila se se mnou sejít. Připravuji kampaň proti násilí, násilí na různých úrovních, rodinné, státní, mezinárodní. Protože tam, kde není odsouzeno násilí v rodině, nedochází ani k odsouzení násilí páchaného veřejně… Pokud byste dovolila, chtěla bych si poslechnout váš příběh, a spolu s dalšími příběhy bych jej pak zveřejnila v kampani proti násilí doplněné o fotky…“ „Já jsem se bez protézy nedokázala nechat vyfotit téměř tři roky…“ „K ničemu vás nebudu nutit. Myslím, že i s protézou to bude velmi silná fotka.“ „Ne, počkejte, nedořekla jsem to. Ten strach už jsem překonala. Často jsem přemýšlela, proč jsem se bála takové fotky, fotky bez protézy. S touhle železnou rukou vypadám jako superhrdina a lidé se na mě dívají spíše zvědavě. Bála jsem se, že bez ní se na mě budou dívat jen s lítostí, možná znechucením. Nechtěla jsem vzbuzovat ani lítost, ani znechucení.“ „Nemyslím si, že byste vzbuzovala lítost nebo znechucení, a pokud ano, tak jen lítost a znechucení nad tím, co se vám stalo, ne nad vámi osobně.“ „Díky. Já už se nebojím. Nechala jsem se nedávno vyfotit bez protézy a myslím, že to byl důležitý krok. Jen mě napadá, že násilí nemusí být vidět, ale přesto existuje. Že stejně silná může být fotka krásné ženy, která má obě ruce. Jednou se mnou dělala rozhovor mladá dáma, blondýnka známá po celém Rusku, a ta v jednu chvíli začala opakovat, jak mi rozumí. Ukázalo se, že ji muž bil, že měla tělo poseté modřinami, ale lékařskou
19
julie_lakatasova_sazba_ZDROJ.indd 19
17.08.2026 11:57
prohlídku jako důkazní materiál bylo možné projít jen ve zdravotnickém zařízení v trvalém místě bydliště. Chápete, dvacáté první století, žena přijela k lékaři celá zmlácená, někdo z dobrých duší ji přivezl, a tam jí řeknou, hm, vy tady nejste trvale hlášená, jeďte si ty desítky, stovky kilometrů k vám a tam si to řešte. Tohle je současné Rusko, tohle je ten problém, nejsem si jistá, že má fotka bude mít nějakou širší výpovědní hodnotu…“ Ticho. Podivné, novináři vždy sypou jeden dotaz za druhým, a tahle si jen kroutí prstenem na palci a dívá se mi do očí. „Ona mi tehdy stále skákala do řeči, něco se mě zeptala, já jsem začínala odpovídat, a ona už tu byla se svým názorem. A tak je to u mnohých lidí. Ale vy mlčíte.“ „Omlouvám se.“ „Neomlouvejte. To já se omlouvám.“ „Ráda bych si poslechla váš příběh, pokud by vám to nevadilo.“ „Narodila jsem se v malém ruském městečku nedaleko Moskvy v roce 1992. Nevím, co víte o Rusku devadesátých let, ale jednoduše řečeno to byla těžká doba, kdy se lidé museli sakra ohánět, aby měli co jíst. Rodiče byli pracovití, čestní, brzy se rozvedli, ale já byla vždy v kontaktu s oběma. Proč vám to říkám. Stále se někdo snaží vysledovat v mé minulosti nějaký důvod, nějaké trauma, které by předurčovalo, jakého si vezmu muže. A to mě vlastně bolí ze všeho nejvíc, ta představa, že si za to může žena sama. Ty řeči, že jestli muž ženě ublížil, tak asi měl proč, že už mu nic jiného nezbývalo, že ho žena svým chováním dovedla do takové situace, z níž nebylo jiného východiska než…“ „Useknout jí sekerou obě ruce v zápěstí? To opravdu někdo říká?“
20
julie_lakatasova_sazba_ZDROJ.indd 20
17.08.2026 11:57
„Jistě. A nejen to. Můj muž dostal čtrnáct let. Teoreticky však může být za dobré chování propuštěn poté, co si odsedí dvě třetiny. Stále slyším, jak mám opustit zemi, změnit si jméno, změnit jméno dětem. Bojím se, tím spíš, že ještě před soudem mi vyhrožoval, že jestli budu mít jiného, tak ublíží mým rodičům a mě že si najde. Ale proč mám opouštět zemi já, já, která jsem nikoho nezabila, která jsem nikomu ruce neusekla? V Rusku není nic, co by mě chránilo. Odseděl si, co měl, a je volný. Nemají ani povinnost mi oznámit, že byl propuštěn. Takže teoreticky jednou bude stát u vchodu…“ „Z malého města nedaleko Moskvy, kde jste spolu žili, jste se ale přestěhovala.“ „Ano, a mluvím o tom otevřeně. Bydlím teď v Petrohradě, ale do zahraničí odjet nechci. Mám děti, chci, aby žily ve své zemi, aby nebyly celý život na útěku jen proto, že mi jejich otec usekl obě ruce a nikdy toho nelitoval.“ „Nikdy nevyjádřil lítost?“ „Ne, a to je problém násilí v Rusku. Není ostuda být násilníkem, protože když už muž přistoupil k něčemu tak radikálnímu, tak přeci věděl něco, co ostatní nevědí, musel mít důvod, vždyť jinak by litoval, omlouval se. Chci říct, že já jsem nic neprovedla, nebyla jsem mu nevěrná, jak on tvrdí. Ale i kdybych byla, a to je důležité, neměl by mi tohle nikdy udělat. Slyšela jste o angarském maniakovi? Zabil sedmdesát sedm žen. Vždycky jim nabídl, že je sveze, a když byly ochotné si s ním něco začít, tak je zavraždil. Když ale odmítly s tím, že jsou zadané, nechal je jít. Žena mu byla nevěrná a on se rozhodl vzít spravedlnost do svých rukou, byl soudcem morálky… sedmasedmdesát žen!“ „Co se tedy vlastně stalo?“ „Seznámili jsme se na koleji, studovali jsme na stejné fakultě, on psychologii, já ekonomii. Vzali jsme se, když
21
julie_lakatasova_sazba_ZDROJ.indd 21
17.08.2026 11:57
mně bylo osmnáct, jemu devatenáct. V Rusku jsme vychováváni k tomu, že hlavní je svatba a věrnost do konce života, a i já jsem to tak chtěla, oba jsme to tak chtěli. Děti byly plánované. Zůstala jsem pět let na mateřské, po prvním dítěti jsem si dodělala státnice, muž vydělával, do péče o děti se vždy zapojoval. Pokud jsme mívali nějaké neshody, snažila jsem se je vždycky uhladit, vyjít mu ve všem vstříc. Ale pak jsem si našla práci v reklamním oddělení a všechno se změnilo.“ „On pracoval jako obyčejný řidič, a vy jste najednou byla v kanceláři, brzy vás prý povýšili…“ „Ano.“ „Nerozumím tomu, proč pracoval jako řidič, když jste říkala, že vzděláním je psycholog.“ „Jinou práci nesehnal. Nebo neuměl sehnat. Nevím, já jsem mu nic nevyčítala.“ „Chápu to správně, že dokud vše bylo jako v klasické patriarchální rodině, kdy žena sedí doma s dětmi a stará se o domácnost, muž pracuje, živí rodinu, tak bylo všechno v pořádku. Ale jakmile si žena našla práci, kde třeba dostávala vyšší výplatu, než měl manžel, tak to silně narušilo celé zdánlivě šťastné manželství? Smíšený pracovní kolektiv, květiny na MDŽ, muž začal žárlit…“ „Tedy za to mohu já?“ „Vůbec ne, jen to celé zní až děsivě banálně.“ „Přestal se mnou úplně mluvit. Úplně. Přišel domů z práce a ani nepozdravil, seděl celé hodiny u počítače, spal na gauči, jedl sám. Byla jsem najednou vzduch. Tohle trvalo několik měsíců a já se snažila najít k němu cestu. Pak jsem řekla, že to takhle dál nejde, a požádala o rozvod. Myslela jsem si kdysi naivně, že láska má být jen jedna a na celý život, ale tohle bylo peklo. Ukázalo se, že peklo teprve přijde. V noci se mi začal vrtat v telefonu a začal
22
julie_lakatasova_sazba_ZDROJ.indd 22
17.08.2026 11:57
řvát, kopat do mě, až jsem vykřikla, děti se probudily, ale jemu to bylo jedno, začal mě obviňovat, že tam mám jednu esemesku od řidiče z práce, že mě poveze tehdy a tehdy. Mladší syn mu řekl, že takoví lidé jako on by měli jít do vězení, a on od té doby začal tvrdit, že mladšího mám s někým jiným, nosil sladké jenom staršímu, staršího vodil ven, a mladšího si ani nevšiml. Roztrhal mi doklady, abych nemohla rozvod uskutečnit, a pak mi roztrhal i dočasný průkaz. Naštěstí se odstěhoval ke své matce a já vyměnila zámek ve dveřích.“ „Ale situace se tím neuklidnila?“ „Ne, naopak. Přestal chodit do práce a všude mě sledoval. Přijel za mnou do kanceláře a tam mi před kolegy vysypal obsah kabelky na zem, ve snaze najít nějaký důkaz. Řval tam přede všemi, že jsem začala nosit spodní prádlo jedné barvy, a že jsem mu tedy nevěrná.“ „Cože?“ „To bylo neskutečně ponižující. Pokud si žena obléká komplet spodního prádla, tedy vrchní i spodní část ve stejné barvě, tak je to důkaz…“ „A vy jste po tom všem s ním udržovala kontakt, sedala si s ním do jednoho auta?“ „No ano, byl to přeci jen otec mých dětí. Abychom se dostali do školky, museli jsme dvakrát přestupovat, anebo ho požádat, aby nás dovezl…“ „Pokud bychom váš příběh zastavili zde, šlo něco udělat, něco změnit, aby nedošlo k tragédii?“ „Výhrůžky byly na denním pořádku, že mě zabije, že mě polije kyselinou a klidně si půjde sednout, že si to zjišťoval a víc než tři až pět let nedostane a že mu to za to stojí. Jasně že jsem se bála, ale zároveň jsem stále věřila, že nic takového není možné. Ale pak jsme jednou vysadili děti u školky a on mě místo do práce odvezl do
23
julie_lakatasova_sazba_ZDROJ.indd 23
17.08.2026 11:57
lesa a tam mi vyhrožoval s nožem v ruce, hrot mi přikládal ke krku a k boku, bylo to děsivé. Chtěl, abych se přiznala, že jsem mu byla nevěrná. Druhý den jsem šla na policii. Jenže fyzické útoky ve vztahu blízkých osob byly dekriminalizovány, trestný čin vzniká až při opakovaném činu. Tedy poprvé je to spíše o domluvě, nebo taky o tom, že se spis zavře, strčí někam do šanonu a zapomene. Prý nedávno v jednom sibiřském městě volali sousedi policii, že ve vedlejším bytě manžel bije svou ženu, ať rychle přijedou. A oni že zatím není důvod. Po hodině sousedi vypáčili dveře, žena už byla mrtvá. Pak už policie přijet mohla. Myslím, že by se musel změnit celý náhled na podobnou situaci, kdy ženě je ubližováno, ale ještě není zmrzačená nebo mrtvá.“ Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Nemohla jsem mluvit jenom o sobě, protože problém nebyl v jednom člověku, který se pomátl a usekl manželce ruce. Problém byl velký, celospolečenský, problém byl v tom, že násilí na ženách je tolerováno společností, v tom, že naši politici mohou mluvit o nějakých hysterkách a výjimkách potvrzujících pravidlo. Nikdo mi tehdy nepomohl, když mi muž vyhrožoval. Nikdo mi nepomůže ani teď, až vyjde na svobodu a bude mi vyhrožovat zase. „Chci říct ještě jednu věc. Mému muži a jemu podobným vlastně nic moc nehrozí. Za násilí na ženách i za případnou vraždu v rodině se dávají velmi nízké tresty. Muž často říkal, že za těžké ublížení na zdraví s polehčujícími okolnostmi je pět šest let, že si to zjišťoval! Ale já jsem se vzbouřila, otevřeně jsem mluvila do médií, navštěvovala všechny televizní pořady tupé i tupější jen proto, abych to změnila. Mého případu se chopili význační moskevští právníci a čtrnáct let za mřížemi je jejich práce… Nedávno vyšel z vězení člověk, který dostal sedmnáct let za to, že téměř čtyři roky
24
julie_lakatasova_sazba_ZDROJ.indd 24
17.08.2026 11:57
držel v bunkru, který sám vykopal pod zemí, dvě dívky. Když je unesl, bylo jim čtrnáct a sedmnáct let. Pravidelně je znásilňoval, vždycky jen přišel a řekl, která je na řadě? Čtyři roky v podzemí! Pravidelné znásilňování! Starší dívce se v bunkru postupně narodily tři děti a ten netvor ji znásilňoval i ve vysokém stupni těhotenství. Sedmnáct let uběhlo a je venku. A teď ho zvou do tupých a tupějších programů, a dokonce mu lidé od televize pronajali v Moskvě byt. To je ta hrůza! Místo aby seděl za mřížemi do konce svých dní, anebo aspoň byl ve společnosti věčným vyvrhelem za hrůzy, jež napáchal, ne, ještě je z něj hvězda. Bože!“ „Přiznám se, že jsem si pouštěla ten televizní pořad, ve kterém jste vystupovala, ale nemohla jsem to dokoukat do konce, bylo to úplně… Jak bych to řekla… Těžké. Vy, vaše matka, vaše tchyně, která brání syna. Docela náročný vyhrocený formát kotle, pod kterým se zvláštní rozkoší přikládá hlasitý moderátor…“ „Díky tomu pořadu jsem vybrala čtyři miliony rublů na protézu.“ „Musela jste si ji koupit sama?“ „První protézu od státu jsem dostala až téměř po dvou letech.“ „Z vás je nyní také televizní moderátorka.“ „Ano, a je to pro mě důležité. V našem pořadu se nesnažíme hrabat ve špíně a senzacích, abychom byli zajímaví, ale chceme pomoct. Řeknete proč? Není mi ani třicet, ráda bych ještě něco dělala, něčím byla. Byl mi přiznán nejvyšší stupeň invalidity, a to je dvacet tisíc rublů. Dvacet tisíc stojí v Petrohradě pronájem jednopokojového bytu kdesi na okraji města, žít se za takové peníze nedá. Bez rukou se velmi těžko hledá práce.“ „Můžete vyprávět, co se stalo v ten den, kdy vás muž připravil o ruce?“
25
julie_lakatasova_sazba_ZDROJ.indd 25
17.08.2026 11:57
„Bylo to měsíc poté, co mi vyhrožoval nožem. Za ten měsíc všechno utichlo, i když policie ho ani jednou nekontaktovala a žádné kroky nepodnikla. Nebylo to tedy proto, že by se bál, ale protože připravoval něco horšího… Přijel pro nás autem, odvezli jsme děti do školky, stavili se u mé mámy pro věci, ale pak místo toho, aby mě odvezl do práce, odbočil k lesu. Později se ukázalo, že měl v kufru připravenou sekeru a zaškrcovadla, že to celé měl promyšlené. Venku bylo okolo nuly, drobně sněžilo. Otevřel dveře a řekl, abych vystoupila, odpověděla jsem, že nechci, že se bojím. Ať prý vystoupím, nebo bude hůř. Vystoupila jsem. Serval ze mě kabát. Začal mi upevňovat zaškrcovadla nad lokty. Ptala jsem se ho, co dělá, proč, vždyť jsem mu nebyla nevěrná. Nevím přesně, co všechno jsem říkala, ale prosila jsem, slibovala, dokonce jsem se mu vyznávala v lásce, plakala jsem… Spousta lidí mi později tvrdila, že kdybych chtěla, tak bych utekla, bránila bych se, volala bych o pomoc… V lese… Ach… Zkontroloval, zda nemám spodní prádlo jedné barvy. Uklidnilo jej, že ne. Dokonce mi řekl, jak moc mi to dnes sluší. Odtáhl mě k pařezu a začal máchat sekerou, cosi říkal. Dokonce jsme se pak vrátili k autu, jako by si to rozmyslel, pochopil, že už je to moc. Plakala jsem, že mě strašně bolí seškrcené ruce. A pak jsem ztichla, cítila jsem strašnou únavu. Táhl mě znovu k pařezu, podrazil mi nohy a řekl, abych položila ruku… Dělal sekerou záseky vedle ruky a smál se, prý, auto sis chtěla koupit, nekoupíš, k čemu, řídit už nebudeš moci, ani děti pohladit… A pak už údery mířily do rukou, sekera se zvedala a padala nelítostně, úderů byly desítky. Když jsem se snažila vytrhnout, sekl mě do nohy. A pak řekl, no dobře, tvou krásu ničit nebudu. Kyselinou mě nepolil. Nechtěl mě zabít, protože to by prý pro mě byl moc lehký trest, a on chce, abych trpěla těžce a dlouho, abych
26
julie_lakatasova_sazba_ZDROJ.indd 26
17.08.2026 11:57
už nikdy nemohla pohladit své děti. Celou dobu jsem zůstala při vědomí, bála jsem se, že kdybych omdlela, on by mě tam nechal… Zatáhl mě do auta a odvezl do nemocnice, po cestě stále opakoval: to je adrenalin, to je adrenalin! V nemocnici mě předal šokovaným lékařům a odjel na policii se sám nahlásit, aby měl polehčující okolnost... Stihla jsem jim ještě nadiktovat telefonní číslo mámy, aby někdo vyzvedl děti ze školky…“ Musela jsem se na chvíli odmlčet. Prudce mi bušilo srdce a v podpaždí a na zádech mě studil pot, až jsem se roztřásla. Jak jsem tohle mohla přežít? „… policii se v lese podařilo najít mou levou ruku rozsekanou na několik částí. Nulová teplota pomohla ruce přežít několik hodin ve stavu, kdy se ještě daly části sešít a přišít zpět. Měla jsem štěstí. Nula stupňů, blízkost Moskvy, ze vzdálenějšího města už by mě nestihli dopravit včas. A tak mám levou ruku, jak vidíte, sice zjizvenou, sice hůře pohyblivou, ale mám ji. Díky všem lékařům za mnohahodinové operace, za péči a obětavost.“ „Fascinuje mě váš postoj, váš pozitivní, otevřený přístup, snaha nelitovat sebe, pomoci ostatním…“ „Nemohu někde v koutku sedět a plakat, mám děti…“ „Bezesporu. Ale mnoho lidí má děti a vzdává i mnohem lehčí situace. Jste silná, obdivuhodná žena. Když si vás v osmnácti bral, byla jste ještě dívka na prahu dospělosti, viděla jsem video, kde vás jako nevěstu nesl v náručí, byl ten silnější… Zdánlivě.“ „Bývám taky slabá, naštvaná. Všechno mi strašně dlouho trvá, nemohu si kupovat oblečení s knoflíčky, protože je prostě nezapnu, často se zlobím i na svou protézu, je těžká, a bývalo strašně složité a bolestivé se s ní sžít. Nemohu si svázat vlasy, a spoustu dalších věcí. Ale žiju! Dokážu se postarat o své děti, nemusely do dětského domova…“
27
julie_lakatasova_sazba_ZDROJ.indd 27
17.08.2026 11:57
Jan
Brr… Hledal jsem radši znovu u táty, ale táta píše dál v ruštině, což je dost nespravedlivý. Já rusky číst neumím, ani nechci umět. I když je v tom cosi podivně lákavýho, mít svý tajný písmo, který nikdo nedokáže rozluštit…
28
julie_lakatasova_sazba_ZDROJ.indd 28
17.08.2026 11:57