Ahoj Pavle,
tohle je můj poslední dopis.
Měla jsem dost času na to, abych se rozhodla. Naslouchala jsem sobě i tobě. Myslím, že jsem udělala všechno, co jsem mohla. Možná mi to trvalo příliš dlouho a jen jsem prodloužila tvoje trápení. Prosím, odpusť mi to.
Nechci v našem vztahu pokračovat.
Důvod je jednoduchý – nechci.
Jsem ti neskonale vděčná za ty nádherné chvíle, které jsme spolu prožili. Za všechnu tu lásku, vřelost a pozornost, které jsi mi věnoval.
Upřímně doufám, že budeš respektovat moje rozhodnutí, které je konečné, a nebudeš mi psát, volat, snažit se o setkání se mnou nebo na mě čekat.
Anna
Každé ráno, jakmile se porcelánové šálky s černými slony naplní kávou, se matka posadí naproti otci a pohledem, jímž už celá léta manžela neúprosně válcuje, mu dává najevo, že je možné začít. Přestože jídlo stejně jako každá zamilovanost rychle vychládá, někdejší múza a dnes sekretářka ví, že snídaně se neodehraje, dokud se její manžel nevypovídá. Tento rituál se opakuje den co den: mezi stříbrnými příbory se tísní rukopisy, stojací hodiny odbíjejí devátou a žijící klasik začíná vyprávět nápad na nový román:
„Představte si,“ začíná otec obvykle s nadšením, „nějakou západní zemi, ve které se blíží volby. Premiér dostane na stůl výsledky průzkumů veřejného mínění a najednou se ukáže, že podle předběžných průzkumů vůbec nevede jeho vládnoucí strana, ale nedávno nově založený Svaz neandrtálců…“
„Neandrtálců?!“ přeptá se pokaždé matka, jako by se přeslechla, s předstíraným nadšením a velkým zaujetím.
„Ano, ano, přesně tak, neandrtálců!“ odpoví okamžitě otec, který na tu otázku čeká a pokračuje ve vyprávění děje. „Už od prvních stránek je čtenáři jasné, že v zemi, kde právě začínají volby, se náhle objevila politická strana neandrtálců a lidé jsou ochotni ji volit, protože za a) se ukáže, že je mezi námi
stále spousta neandrtálců, kterých jsme si předtím nevšimli, a za b) mají dobrý program, který se líbí jak zeleným, tak levičákům a ekoaktivistům…“
„Bravo, bravo, Alexandře! Ale co bude dál?!“ ptá se po tisící za poslední léta matka s hraným zájem.
„A pak jako obvykle postavím čtenáře před morální dilema: premiér a všichni jeho příznivci si uvědomují, že k moci se co nevidět dostanou neandrtálci, ale mohou to připustit? Mohou dopustit, aby se země otočila nazpět? Premiér a jeho kabinet vědí, že demokratickými prostředky a poctivě už neandrtálce porazit nelze, a tak se uchylují k celé řadě zakázaných praktik…“
„Ach, jak zajímavé! To je opravdu pro čtenáře zajímavá a těžká volba!“ Jako každé jiné ráno pokračuje matka v předstírání.
„Ano, ano, chci se zamyslet nad tím, jak daleko jsme ochotni zajít při obraně našich hodnot, svobody a demokracie. A co dělat s tím, že většina chce opravdu volit neandrtálce?!“
„Můžu se na něco zeptat?“
„Samozřejmě, drahá!“
„Je politicky korektní psát o neandrtálcích takto negativně?“
„V literatuře není místo pro politickou korektnost!“
„Bravo, bravo Alexandře! Jako obvykle máte skvělý nápad, ale jaký to bude mít konec?“
„Na konci, jak už to u mě bývá, bude velmi krásný závěr…“
„Tak nám ho už konečně povězte!“
„Proč bych vám ho neřekl? Velmi rád vám ho povím! Státní aparát se nechá tak unést bojem proti neandrtálcům, že si ani nevšimne, jak se k moci dostanou…“
„Kdo? No tak kdo?! Neprotahujte to, prosím!“
„Kromaňonci!“
„Ach! Bravo, bravo Alexandře! Není to skvělé?!“
Matka otci vyká, on jí tyká. Už v tomto jediném detailu vidí Anna pokřivenost a ubohost vztahu svých rodičů, ale přestože matku lituje, nikdy o tom nahlas nemluví. Dcera je dotčená, nese si svou křivdu jako velbloud náklad od samého dětství přes pouště dospívání. Anna se domnívá, že v rodičovském domě už dávno není místo ani pro manželku, ani pro její dnes už pětatřicetiletou dceru, která sice bydlí ve vile hned vedle, ale každé ráno se zastaví na snídani u rodičů, které nemá ráda.
„Nejsme si blízcí,“ nepochybuje Anna, „jsme si jen dobrými pomocníky – zbrojnoši velkého osudu. Už mnoho let patří v tomto domě všechen vzduch i všechen prostor velkému literárnímu talentu, jehož skutečná existence tkví v matčině dlouholeté a vytrvalé práci.“
Anna ví, že se její matka tak moc bojí zůstat jednoho dne sama a opuštěná, až je ochotná udělat cokoli, aby otcovým nárokům vyhověla. Všechny se točí kolem cen, vyznamenání a dalších atributů uznání, a proto Sofie často vede dlouhé rozhovory s nakladateli a členy porot, i když kvůli tomu musí trávit hodiny v hotelových pokojích. V poslední době je to však stále obtížnější – Sofie stárne a nevzbuzuje u mužů takový zájem. Když se na ni Anna dívá, má největší strach z toho, že jednoho dne zestárne úplně stejně.
„Není nic horšího,“ myslí si Anna, „než se proměnit ve vlastní matku.“
Sofie mezitím žije v neustálém strachu. Annina matka nadále obdivuje manželovo dílo, vyplňuje za něj formuláře a rediguje rukopisy.
Celý svůj život zasvětila službě velikému autorovi a totéž vyžaduje od své dcery: „Až tu nebudu, budeš střežit tatínkův velký odkaz ty. Budeš znovu podepisovat dodatky smluv s nakladateli, třídit jeho rukopisy a čas od času potěšíš veřejnost stránkou dosud nepublikovaného velkého náčrtu…“
„Mami, já nikdy nebudu jako ty!“ odpovídá Anna ostře a otřese se při pouhém pomyšlení, že by jednou musela pracovat.
„17. svisle: Krátký, intenzivní vnitřní citový prožitek provázený fyziologickými a výrazovými reakcemi? 5 písmen.“ Anna ráda luští křížovky.
Na stůl servíruje sluha (34. vodorovně, 8 písmen), klasická vedlejší postava.
Štětinka byl odjakživa Štětinkou. Přezdívka mu přirostla k srdci okamžitě, hned toho rána, když zaklepal na dveře luxusní vily při hledání práce a měl u sebe jen štětku na holení:
„Neztratil jste to?“ zeptal se Štětinka rozespalého Alexandra.
„Ne,“ zamumlal slavný spisovatel a chystal se zavřít, ale malý klučina strčil nohu do dveří.
„Chtěl bych k vám do služby! Tak významný pán bezpochyby potřebuje pomoc s nudnými domácími záležitostmi!“
Alexandr miluje lichotky, a tak Štětinka zůstává. Je to postava, se kterou může čtenář soucítit, ale ne tolik jako s hlavními hrdiny. Štětinka, z nějž se velmi brzy stane domácí mazlíček, vzbuzuje pohnutí a mírný smutek, ale jen do té míry, aby ho člověk v případě potřeby rychle vstřebal. Když o takové postavě čtete, okamžitě si uvědomíte, že na některé stránce bude určitě zabita a obětována ději. Autoři se s takovými postavami nejraději vypořádávají až ve třetí části knihy, čímž přimějí čtenáře, aby se ještě víc vcítili do hlavních postav, z nichž některé už znáte.
Toho rána by se nemělo stát nic neobvyklého – podle protokolu, dovedeného k dokonalosti, Štětinka prostírá na stůl, matka rozlévá kávu do porcelánových šálků (ano, těch s černými slony) a věčně nespokojená Anna se přísně dívá na svého přítele Pavla, od kterého očekává omluvu. Když se Alexandr ujistí, že jsou všichni připraveni poslouchat, slavnostně zatřese stránkami rukopisu a začne:
„Tak tedy, dnes tu máme malé městečko. Milující rodinu. On (mladý, ale už veterán odboje), ona je na mateřské dovolené. On byl zraněn, a proto si umí vážit toho, co má. Svou ženu a dítě velmi miluje. Opravdově! Naplno…“
„Osnova příběhu je jasná…“ poznamenává klidně Sofie a dělá si poznámky do svého konceptu.
„Jednoho rána si jde zaběhat, a když se vrací domů, dozvídá se, že jeho žena a dcera právě zemřely – na přechodu pro chodce je srazil starý muž, který usnul za volantem…“
„Taková pěkná tragédie na začátku příběhu!“
„Ano, ano, popisuji, jak je mladík zdrcen, líčím pohřeb v nesnesitelně horkém dni a to, jak se během rozloučení najednou chopí slova a řekne: Za všechno můžou staří lidé!“
„Během pohřbu, když stojí před rakví, říká, že za všechno můžou staří lidé?“
„Před rakvemi! Poslouchej pozorně! Říkal jsem přece, že holčička je taky mrtvá!“
„Ano, ano, Alexandře, promiňte!“
„Tak tedy stojí v kostele a říká, že za všechno můžou staří lidé. Mladý vdovec pronese poměrně závažný projev, z něhož vyplývá, že za všechny naše problémy mohou staří lidé, dokonce i vlaky mají kvůli starým lidem neustále zpoždění, a kdyby neexistovali, země by znovu získala svou velikost. Jeho příbuzní a přátelé ho samozřejmě poslouchají, kam by taky šli (?), jsou přece v kostele (!), ale nikdo se nepouští do dialogu, protože ten chlap je v šoku a všichni chápou, že je zdrcený a strašně naštvaný. Každopádně pohřeb končí, všichni se pomalu rozcházejí, když vtom k němu najednou přistoupí jeho bratranec a ptá se: Poslouchej, kamaráde, mně se tvoje řeč moc líbila, ale co s tím navrhuješ dělat?“
„Ano, skutečně, co s tím navrhuje dělat?“
„Všechny je zabijeme, klidně, dokonce bych řekl bez emocí, odpoví mladík.“
„Navrhuje zabít všechny staré lidi v zemi?“
„Přesně tak! O tom ten román je!“
„To zní zajímavě…“
„No jistě! Chci napsat knihu o ambiciózním mladíkovi, který spolu se svým bratrancem nasedne do mikrobusu a začne křižovat zemi a hledat příznivce (už dlouho jsem chtěl popsat všechna ta malá, zbytečná města, kde jsem musel prezentovat své knihy), a tak tedy jezdí, zastavují se v barech, mluví s mládeží a přesvědčují nezralé, prosté mozky, že všechny problémy způsobují staří lidé. V plamenných projevech své nové příznivce přesvědčuje, že když všechny staré lidi vyhladí, povede se ostatním lépe, a dokonce se uvolní prostředky na to, aby se vynalezla nesmrtelnost…“
„A podaří se jim to?“
„Ano! Ukážu, jak velmi rychle získá tisíce stoupenců a jak závratnou rychlostí, doslova během okamžiku, dá dohromady úderné oddíly a dostane se k moci, přičemž ignoruje volby, protože nastal čas zničit nemohoucí starce, kteří řídí zemi! A ukážu, jak se šílená myšlenka dokáže zmocnit společnosti, která sama sebe ukolébává představou, že se údajně znovuzrodila…“
„A opravdu staré lidi zlikvidují?“
„Ano, všechny do jednoho!“
„Takže to bude těžká a smutná kniha?“
„Bude to velmi silná a důležitá kniha o tom, že úplně každá společnost může velmi rychle zdegenerovat!“
„A jak se ta kniha bude jmenovat?“
„Alternativa pro…“
Slavný spisovatel to nestihne doříct, protože ho náhle přeruší Annin přítel Pavel:
„A proč vlastně nenapíšete o svém slonovi?!“
Myslím si, že na tomto místě je třeba jednu věc objasnit. Chybí zde prolog. Pokud teď odvrátíte zrak od rozzlobené Anny, pokud se odtrhnete od dotčeného Alexandra a ani na vteřinu se nezastavíte u překvapené Sofie a Štětinky, snadno si všimnete, že uprostřed sousedního pokoje stojí živý a obrovský slon. Zabírá téměř celý prostor obývacího pokoje přiléhajícího k jídelně a klidně přežvykuje seno, které mu spolu se snídaní naservírovalo služebnictvo.
Ano, ano, nemýlíte se – je to opravdu slon!
Objevil se tu před několika měsíci, na konci února. Za rozbřesku se ozval rachot a… a Sofie, kterou hluk přivolal, zůstala jako opařená. Uprostřed velkého pokoje stál nehybně slon a pod sebou měl rozmáčknutý klavír. Byl to tak působivý a nepravděpodobný obraz, že paní domu nevykřikla ani neomdlela, jen si zakryla ústa rukou a mrkala ve snaze ten obraz zahnat. Když se Sofie na zvíře znovu podívala a uvědomila si, že se nic nezměnilo a slon stále stojí na svém místě, jen občas máchne ocasem, zatleskala. Je to snad kouzlo? Zázrak? Sen?
Je to Slon!
Manželka slavného spisovatele se opatrně vrátila do prvního patra, přidržujíc se po dlouhých letech zábradlí, zaklepala na dveře ložnice a vyzvala manžela, aby se šel podívat dolů:
„Co se zase stalo?!“ zabručel autor, který si oblékal pyžamo a neochotně se loučil s nedokončeným snem, ve kterém před ním klečely hned dvě nahé čtenářky.
„Pojďte, Alexandře, je to důležité!“
„Páni…“ zašeptal otec tiše, když spatřil zvíře stojící uprostřed pokoje.
Jejich slon byl klidný a tichý. Velikán savany se ani nepohnul a upíral pohled do jednoho místa. Velké, čisté a mírumilovné zvíře bylo fascinující a přitažlivé. Člověk měl chuť se ke slonovi přiblížit, prohlédnout si ho a možná se ho i dotknout. Matka překonala svůj strach a udělala to. Sofie udělala několik kroků, pak se zastavila, jako by hledala oporu, pohlédla přes rameno na manžela a po jeho souhlasném přikývnutí přistoupila až ke slonovi. Sloní kůže byla na dotek příjemná. A jeho pach kupodivu nebyl vůbec odpudivý. Sofii se slon zalíbil. Usmála se, zatímco Alexandr si dýchl na skla brýlí a teď je otíral. Dokonce ani skutečnost, že zvíře rozdrtilo drahocenný klavír, nevyvolala toho rána v nikom rozhořčení, ale jen nadšení!
„Musíme to rychle všem říct!“ osmělil se navrhnout Štětinka, kterého přivolal hluk, a teď jim vykukoval za zády.
„Počkej…“ odpověděl otec, který se snažil správně zhodnotit situaci.
Tomu výjevu se sice nedalo uvěřit, nicméně hlava rodiny se rozhodla posečkat, než se pochlubí svým přátelům (nebo dokonce svolá třeba tiskovou konferenci). Známý spisovatel a velký intelektuál Alexandr usoudil, že nejprve musí prověřit, zda v jeho domě nevypuklo kolektivní šílenství.
„Štětinko, ty to taky vidíš, viď?“
„Nevím, co vidíte vy, ale já osobně vidím obrovského slona!“
Ve stejnou chvíli se v obývacím pokoji objevila udýchaná Anna.
„Je tady! Je tady slon!“
„Ano, ano, zlato, vidíme ho!“
„Pojďme se s ním rychle vyfotit!“ navrhla matka a začala si upravovat účes. Nikdo si nebyl jistý, zda je to dobrý nápad, nebo ne, ale všichni souhlasili.
Památeční snímky pořizovali (pro jistotu několika fotoaparáty) asi dvacet minut. Když se přesvědčili, že to není sen a že je vše zachyceno na fotografiích, které polaroid právě vyplivnul, svalil se Alexandr konečně do křesla a svolil pozvat přátele – především rodinu slavného krotitele zvířat, který bydlel na konci ulice.
„Zavřete oči!“ vyzval otec sousedy, když je vedl do salonu, a usmál se. Po vyslovení tohoto slavnostního příkazu si hlava rodiny připadala jako kouzelník, který už za okamžik mávne kouzelnou hůlkou a ohromí shromážděné publikum. Alexandr byl vzrušený, cítil se jako vítěz a snažil se co nejvíc onen úžasný okamžik oddálit – chtěl přátele nejen ohromit, ale také (což bylo z profesionálního hlediska mnohem důležitější) sledovat jejich reakci: komu se kdy poštěstí spatřit uprostřed domu živého slona?!
„Otevřete oči!“ pronesl konečně otec hlasitě, když však uviděl reakci sousedů, upadl do rozpaků, a dokonce byl zklamaný.
K Alexandrově údivu zůstali hosté klidní.
„Samozřejmě si uvědomuji, že jste zvyklí vídat slony v cirkuse, ale nepřipadá vám to naprosto podivuhodné?!“ zeptal se Alexandr jako zklamané dítě, jehož kouzelnický trik nevzali dospělí vážně.
„Když jsi zavolal, u nás doma se objevil úplně stejný…“ odpověděl slavný krotitel omluvně.
„Děláš si legraci?!“
„Ne…“
„U mě taky…“ přiznala se nakonec Anna.
Otce se zmocnily smíšené pocity. Nejdřív byl velmi zklamaný, protože bylo zřejmé, že na jeho slonovi není nic výjimečného, a nemá tedy smysl volat novinářům a vytvářet takzvanou mediální událost. Rozladění a neklid nicméně brzy vystřídalo nadšení z rozsahu toho, co se dělo – ukázalo se, že slon není jeden jediný, což znamená, že se stalo něco grandiózního –skutečná invaze!
„Nevíte, jestli ho má ještě někdo ze sousedů?“
„Viděl jsem je u všech,“ klidně odpověděl krotitel.
Fantastické! Navzdory brzkému ránu velel otec otevřít šampaňské, a když vypil sklenku do dna, začal se pohodlně usazovat v křesle, nedokázal však potlačit emoce a znovu vyskočil:
„Zapneme televizi! Štětinko, pojďme rychle zapnout televizi!
Jestli se od rána v bytech a domech objevují sloni, už o tom musí mluvit na všech kanálech!“ V tu chvíli se zdálo, že slavný spisovatel převzal štafetu a vyměnil si se svou ženou roli – teď vyzařoval nadšení Alexandr a Sofie naopak přešla do další fáze šoku a vyměnila masku nadšení za strach.
„Kvůli slonovi nic neuvidíme,“ poznamenala Anna, která zůstávala spíš věčně nespokojeným než věcným členem rodiny.
„Nevadí, budeme poslouchat!“ odvětil otec a přikázal Štětinkovi, aby podlezl pod zvířetem. Sluha proklouzl obloukem sloních nohou a zapnul televizi.
Žádné mimořádné zprávy se nevysílaly. Na hlavním kanálu
sice běžel pořad o zvířatech, ale nikoli však o slonech, což by bylo logické, nýbrž o pštrosech, kteří, jak vysvětloval hlas v pozadí, v případě strachu strkají hlavu do písku.
„To přece není možné, aby si každý nevšiml, co se děje?!
Pojďme ven!“ navrhl Alexandr a všichni (kromě Štětinky, který zůstal stát jako otazník pod sloním břichem) vyšli z domu.
Anonym
Takže je to román o invazi zvířat?
Dobrý samaritán
Ano, je to kniha o naší historii…
Anonym
Hele, kamaráde, a hoď sem please ještě kousek, abych věděl, jak to pokračuje, zatím furt nevím, jestli si ten román vůbec chci koupit…
Neznámý uživatel
A vám nepřipadá, že žádat o pirátskou kopii není nic jiného než porušení autorských práv?!
Anonym
Vůbec ne! Přečtené knihy taky půjčujeme kamarádům, ne? Copak si mezi přáteli nepůjčujeme knihy, když je přečteme? Co je na tom špatného, když se Dobrý samaritán podělí o úryvek, který už přečetl? Navíc – jestli se mi začátek bude líbit, slibuju, že si knihu koupím, a dokonce ji pak ještě někomu daruju!
Navzdory bažinaté krajině to byla nejluxusnější čtvrť města. Tady, v uctivé vzdálenosti od sebe, se mezi ostrůvky zarostlými rákosím tyčily nádherné vily nejvlivnějších lidí v zemi. Zdejší faunu tvořili převážně diplomaté a politici, známí režiséři a vysoce postavení úředníci. Ani ne o sto metrů dál, jen co minul dům premiéra a vilu hlavního trenéra fotbalové reprezentace, napočítal Alexandr pět slonů. Hnědaví a šedí tlustokožci vyčuhovali zpoza masivních betonových zdí a kovaných plotů, zpoza vysazených poslů smrti v podobě cypřišů a obrovských garáží, kde už léta usedal prach na raritní automobily, které pomáhaly svým majitelům překonat impotenci, deprese a každodenní lhaní nejbližším.
Sloni měli oslnivé kly, choboty jako hadice a uši jak plachty. Stáli teď snad na každém trávníku, ale nejpodivuhodnější byl ten, který se tyčil na konci ulice. Na kruhovém objezdu čnělo jako nějaká stavba zvíře, jehož velikost brala dech – byl to obrovský, pět či šest pater vysoký gigant, který svými rozměry připomínal spíš vzducholoď.
„Vidíte to taky?!“ zvolal Alexandr s ostrým pícháním v hrudi, aniž by věděl, na koho se obrací.
„Ano…“ unisono odpověděli ti, kterým se zdálo, že se ptá právě jich.
Ulice se zaplnila lidmi. Zmatený dav. Sousedé, všichni do jednoho v hedvábných pyžamech s iniciálami vyšitými zlatými nitěmi, si s dojetím a úžasem prohlíželi slony. Anna stála na zápraží před domem svých rodičů a viděla, jak její naprosto ohromený otec neustále přebíhá od jednoho známého ke druhému. Slavný literát Alexandr se obracel tu k ministrovi kultury, tu ke kosmonautovi, který se teprve před pár týdny
vrátil domů, a neustále si cosi zapisoval. Všichni ti lidé stáli teď uprostřed ulice s hrnky kávy a přehazovali si otázky jako horkou bramboru:
„Sakra, co se to tady kurva děje?!“ dotazoval se slavný rockový hudebník. „Nejspíš každou chvíli promluví prezident?!“ hádal ministr. „Samozřejmě! Někdo nám přece musí vysvětlit, co se stalo!“ říkala kurátorka bienále současného umění.
Otázek bylo opravdu hodně:
„Proč sloni přišli?“
„Odkud?“
„Co chtějí?“
„Záhada.“
Zatímco mocní tohoto světa žonglovali otázkami, Anna se rozhodla vzít kolo a zajet do centra, kde stáli sloni na každém kroku. Velcí i malí tlustokožci se teď tyčili nad (18. svisle, 5 písmen) a obsadili parky, basketbalová hřiště, parkoviště i křižovatky. Obyvatelé města navzdory mimořádné podivnosti situace nepropadali panice a vesměs to brali dobrosrdečně a s úsměvem. Později, když na ten den Anna vzpomínala, vybavovala si jen tváře rozesmátých lidí, kteří se fotili se slony; a někteří se na ně dokonce pokoušeli vylézt, což vzápětí vedlo k prvním zraněním, byť nepatrným.
Neznámý uživatel
Já si ten den taky docela dobře pamatuju. Musím uznat, že ten popis je přesný. Náš slon se objevil brzy ráno, jenže já s manželkou jsme žádnou vilu neměli, a tak ten obr zabral
celou naši ložnici. Tehdy mě ještě napadlo: co se asi děje s lidmi, kteří bydlí v garsonkách?
Pamatuju si, že i když se slon nějakým zázrakem ocitl v bytě v šestém patře, necítili jsme s manželkou žádný zvláštní strach. Spíš jsme byli v němém úžasu. Náš tlouštík se choval klidně, dokonce bych řekl, že až mírumilovně. Ještě si pamatuju, že jsem se podíval z okna a uviděl jsem, jak lidé opravdu pobíhají od slona ke slonovi a fotí se. A taky si pamatuju, že se mě žena zeptala, co budeme dělat, a já jí odpověděl, že tahle situace potrvá maximálně tři dny…
TvojePaní2022
Vůbec nic takového se nestalo! Jste normální?!
Když se Anna vrátila domů, vstoupila do obrovské kuchyně a našla otce ve společnosti strnulé manželky a několika zkamenělých sousedů. Jako zhypnotizovaní sledovali slona, který si poprvé před jejich očima ulevoval. Byla to úchvatná a fascinující podívaná! Anna nikdy předtím nic podobného neviděla. Sotva si dokázala představit, že proud sloní moči připomínající rezavou vodu může být tak silný a hnědé hroudy výkalů tak obrovské.
„Pane Bože, moje koberce,“ zašeptala matka.
„Koupíme nové!“ usmál se otec.
„Skočím do obchodu pro kbelíky,“ navrhl pohotově Štětinka.
Když zvíře skončilo, otec ohromeným hostům navrhl, aby se přesunuli na zahradu, kde se je rychle pokusil rozptýlit nápadem na nový román:
„Víte, už dlouho chci napsat knihu, která by se skládala výhradně z komentářů…“
„Jak to myslíte?“ zeptal se soused krotitel a ohlédl se na slona, který byl vidět v okně.
„Přesně jak říkám!“ odpověděl Alexandr a snažil se potlačit své rozrušení. „Jen si to představte: přijdete do obchodu, přistoupíte k regálu, sáhnete po knize, otevřete ji a uvnitř žádný román není, jen samé komentáře, z nichž teprve pochopíte, o čem ta kniha vlastně je…“
„Takže tam nebude přímo text, ale jen reakce na něj?“
„Přesně tak!“
„To je zajímavý formát, Alexandře!“ Sofie se snažila předstírat veselost, ale přenést své nadšení na hosty se jí nepodařilo. Všichni neustále otáčeli hlavou a dívali se na slony: chvíli na toho v domě, chvíli na toho u sousedů.
„Už dlouho jsem chtěl diskutovat o formě a hranicích literatury,“ nevzdával se Alexandr, „promluvit si o tom, kde román začíná a kde končí, kdo se stává jeho hrdinou a kdo ne, a konečně jsem vždycky chtěl odpovědět na otázku, která mě trápí už od univerzity, a totiž: čte kniha nás, nebo přece jen my čteme ji?“
Nedařilo se to. Bez ohledu na to, jak moc se slavný spisovatel snažil zůstat uvolněný, hosté se jako studenti na nudné přednášce neustále rozptylovali. Aktuální dění některé z nich nutilo hloupě vtipkovat, jiní se naopak choulili do sebe jako pod krunýř a podvědomě se snažili zmenšit a schovat. A přestože se tato „beseda se čtenáři na zahradě“ navenek nijak nelišila od stovek předchozích, všem bylo toho rána jasné, že Alexandrův hlas je pouhou kulisou. Jako když člověka, který ztrácí vědomí, přivolaní záchranáři přesvědčují, aby nepřestával mluvit. Když Anna pozorovala sousedy, viděla, že jejího otce poslouchat nechtějí, ale zároveň si přejí, aby nikdy nepřestal mluvit – ocitnout se
toho rána v tichu by znamenalo poprvé zůstat tváří tvář svému nebo cizímu slonovi…
TvojePaní2022
Přesně tady jsem přestala číst! Jací sloni? Jaká invaze? Možná toho dne opravdu ze zoo utekla jedno dvě zvířata, ale nafouknout to na celý román a tvrdit, že jsme si prý něčeho nevšimli, že sloni byli v každém domě, no c‘mon!
Ostrý zrak
Čtete rádi? Čtete dokonce i v noci při tlumeném světle? Hltáte deset knih měsíčně, ale stále častěji si všímáte, že vás začínají bolet oči a písmenka se rozmazávají? Nemějte obavy! Nejlepší odborníci z kliniky Ostrý zrak vám určitě pomohou! Klikněte na odkaz, zadejte promo kód milujucteni a získejte slevu 15 % na laserovou korekci zraku!
Odkaz odstraněn v souladu s pravidly komunity
Neznámý uživatel
Vždycky, když čtu komentáře na knižních fórech, tak si říkám, jak moc nešťastný a unuděný musí člověk být, aby sem chodil vyjadřovat své názory?
Anton
Mě naopak první kapitola strašně vtáhla! Šokovalo mě, jak přesně a autenticky je popsáno všechno, co se s námi tehdy dělo! Pro mě osobně bylo velmi zajímavé vrátit se do minulosti…
Krotitel
Proč do minulosti? Do současnosti přece!
Přísně tajné
Ministrovi vnitra
O NALÉHAVÉ POTŘEBĚ ZŘÍZENÍ
SLONÍ (26. vodorovně, 8 písmen)
V RÁMCI MĚSTSKÉ POLICIE
V souvislosti s masovým a chaotickým výskytem skupin zvířat na území hlavního města dochází k nárůstu nestandardních a problematických situací, které vyžadujících zásah policie. Za účelem koordinace postupu a minimalizace následků se navrhuje zřídit Sloní (slonovou) inspekci (dále jen „Inspekce“) jako samostatný útvar Městské policie, aby se eliminoval/snížil nárůst počtu přestupků proti veřejnému pořádku, jako je blokování automobilové dopravy nebo poškozování/ničení veřejného či soukromého majetku.
Považujeme za účelné vytvořit evidenci (souhrnnou meziresortní databázi) všech slonů nacházejících se na území města, zahrnující popis jejich charakteristik (hmotnost, výška, chování), kontrolu jejich pohybu a také práci s obyvatelstvem: školení občanů v pravidlech interakce se slony. Pro služební potřebu