1
„Mezi námi ležel meč.“ Borges ve své poslední vůli žádal, aby byl tento nápis vytesán na jeho náhrobku. Slova byla určená Maríi Kodamě, jeho krásné mladé sekretářce s japonskou krví. Vzala si sedmaosmdesátiletého Borgese a strávila s ním poslední tři měsíce jeho života. V Ženevě, ve městě, kde Borges prožil chlapecká léta a kde si nyní přál být pohřben, ho provázela umíráním. Jeden badatel ve své knize napsal, že ten krátký epitaf je „symbol zuřivé pronikavosti“. Věřil, že představuje klíč hlubokého významu, otevírající Borgesovo dílo – že se jedná o meč položený mezi dosavadní literární realitu a Borgesův způsob psaní. Já jsem v něm, na rozdíl od onoho badatele, spatřoval naopak naprosto tiché a zcela osobní vyznání. Ten jednovětý epitaf cituje staroseverský epos. Muž a žena stráví na jednom lůžku svou první a zároveň poslední noc a až do úsvitu mezi nimi leží dlouhý meč. Čím jiným mohla být ta „zuřivě pronikavá“ čepel než slepotou, která se na sklonku života rozprostřela mezi stárnoucím Borgesem a světem? Švýcarskem jsem kdysi cestoval, ale Ženevu jsem nenavštívil. Netoužil jsem spatřit Borgesův hrob na vlastní oči. Místo toho jsem si prohlédl klášterní knihovnu v Sankt Gallenu, ze které, 5
pokud by ji spatřil, by byl Borges nepochybně u vytržení (vybaví se mi drsný dotek plstěných přezuvek, které v knihovně půjčovali návštěvníkům, aby chránili podlahu tisíciletého sálu), pak jsem v lucernském přístavišti nasedl na loď a až do soumraku se nechal unášet roklinami mezi ledem ověnčenými Alpami. Nic z toho jsem nefotil. Krajiny se zaznamenaly jen do mých zřítelnic. Zvuky, vůně a doteky, které fotoaparát stejně nedokáže zachytit, se mi vryly do uší, nosu, tváře a dlaní. Mezi mnou a světem ještě žádný meč neležel, a tak mi to tehdy stačilo.
6
2 Mlčení
Žena spojí ruce před hrudí. Se svraštělým čelem vzhlíží k tabuli. „Prosím, přečtěte to,“ vybídne ji s úsměvem muž v brýlích se silnými skly ve stříbrných obroučkách. Žena pohne ústy. Špičkou jazyka si navlhčí spodní ret. Ruce se na hrudi tiše a neklidně svíjejí. Žena pootevře ústa a zase je zavře. Zadrží dech, pak se zhluboka nadechne. Muž ustoupí o krok k tabuli, jako by chtěl naznačit, že nikam nespěchá, a pronese: „Čtěte.“ Ženě se chvějí víčka. Jako křídla hmyzu, která se o sebe prudce bijí. Žena s námahou zavře oči a znovu je otevře. Jako by doufala, že v okamžiku, kdy se víčka zvednou, ona se ocitne na jiném místě. Muž si prstem s hluboko zanesenými stopami bílé křídy popostrčí brýle na nose. „Tak už to přece vyslovte.“ Žena má na sobě černý svetr ke krku a černé kalhoty. Bunda přehozená přes opěradlo židle je také černá a šála zastrčená do velké černé plátěné tašky je upletená z černé vlny. Nad jejím jednobarevným úborem, připomínajícím hosta pohřební 7
sešlosti, vyčnívá hrubě řezaný obličej, vyhublý tak, že vypadá jako hliněná maska se záměrně protaženými rysy. Není mladá ani zvlášť krásná. Dívá se bystře, ovšem neustálý třes víček neumožňuje jejím očím vyniknout. Ramena a záda choulí do sebe, jako by se chtěla před světem schovat do černého oblečení, a nehty se zdají zastřižené až bolestně nakrátko. Na celém jejím těle se barevně odlišuje jen temně purpurová sametová gumička do vlasů na levém zápěstí. „Přečtěme to všichni společně.“ Muž už nemůže déle čekat, až žena promluví. Přesune pohled k mladistvě vyhlížejícímu vysokoškolákovi, který sedí ve stejné řadě jako mlčící žena, pak k postaršímu muži napůl schovanému za sloupem a nakonec k mohutnému mladíkovi, který se hrbí na místě u okna. „Emos, hémeteros. Můj, náš.“ Tři studenti čtou tlumenými, ostýchavými hlasy. „Sos, hýmeteros. Tvůj, váš.“ Muži u tabule může být kolem pětatřiceti. Je spíš drobnější postavy, s výrazným obočím a jasně vykreslenou rýhou nad horním rtem. V koutcích úst mu pohrává nevýrazný úsměv člověka, který potlačuje emoce. Na loktech tmavě hnědého manšestrového saka má našité záplaty ze světlé kůže. Z poněkud krátkých rukávů mu vykukují zápěstí. Žena mlčky vzhlíží k jizvě, která se táhne v tenké bělavé křivce od okraje jeho levého oka ke koutku úst. Když ji spatřila na první hodině, pomyslela si, že vypadá jako stará mapa vyznačující dráhu dávno prolitých slz. Mužovy oči za silnými skly s bledě zeleným nádechem se upírají na ženina pevně semknutá ústa. Úsměv mu mizí 8
z tváře. Se ztuhlým výrazem se otočí. Rychle napíše na tabuli krátkou větu v řečtině. Než stihne doplnit přízvuky, křída se zlomí vejpůl a dopadne na zem. * * * Na sklonku jara předešlého roku právě ona stála u tabule a opírala se o ni rukou zaprášenou od křídy. Když uplynula minuta a ona stále nenacházela další slovo, studenti ve třídě začali neklidně šumět. S očima vytřeštěnýma dokořán hleděla před sebe – ne na studenty, ne na strop, ne z okna, ale do prázdna. „Jste v pořádku, paní profesorko?“ zeptala se z první řady studentka s kudrnatými vlasy a roztomilým výrazem v očích. Žena se pokusila usmát, ale místo toho jí jen na okamžik zacukala víčka. Pevně sevřela chvějící se rty a zamumlala odněkud z místa hlubšího než jazyk a hrdlo. Vrátilo se to. Studenti, kterých bylo přes čtyřicet, se dívali jeden na druhého. Co se děje? Co je s ní? Otázky se šeptem šířily od lavice k lavici. Mohla udělat jediné. Klidně odejít ze třídy. Sebrala poslední síly a odkráčela. V okamžiku, kdy vyšla na chodbu, tlumený šepot okamžitě nabral na hlasitosti jako zvuk náhle zesíleného reproduktoru a pohltil údery jejích bot klapajících o kamennou podlahu chodby. Od roku, kdy ukončila univerzitu, pracovala přes šest let v nakladatelství a jako externí redaktorka. Když odešla z těchto zaměstnání, bezmála sedm let přednášela literaturu na dvou univerzitách a na umělecké střední škole v hlavním městě. Vydala tři svazky vážné poezie, vždy s odstupem tří čtyř let, a už několikátým rokem psala sloupky do literárně-kritického 9
čtrnáctideníku. V poslední době se jako zakládající členka kulturního časopisu, který ještě neměl název, účastnila každou středu odpoledne redakčních porad. Protože se to vrátilo, musela všechno přerušit. Nepředcházelo tomu žádné znamení ani příčina. Ovšem, před půl rokem přišla o matku, před několika lety se rozvedla, po třech soudních řízeních nakonec ztratila právo na péči o osmiletého syna a blížil se pátý měsíc od chvíle, kdy se chlapec odstěhoval k bývalému manželovi. Prošedivělý psychoterapeut, kterého kvůli nespavosti po synově odchodu navštěvovala jednou týdně, nedokázal pochopit, proč tak zřejmé příčiny popírá. Ne. Napsala na prázdný papír, který ležel na stole. Tak jednoduché to není. Tím skončilo jejich poslední sezení. Psychoterapie vedená pomocí zápisu vyžadovala příliš mnoho času a nesla riziko četných nedorozumění. Jeho návrh, že by jí doporučil jiného terapeuta specializovaného na jazykové poruchy, zdvořile odmítla. Především si už tak drahou léčbu nemohla dále dovolit. * * * Jako malá holka byla prý opravdu bystrá. V posledním roce onkologické léčby jí to matka připomínala při každé příležitosti. Jako by právě tohle bylo to jediné, co musí před smrtí s největší důležitostí potvrdit. Pokud šlo o jazyk, možná to byla skutečně pravda. Ve třech letech se sama naučila číst hangul. Aniž by měla ponětí o souhláskách a samohláskách, zapamatovala si všechna písmena 10
jako celé znaky. Když jí bylo pět, bratr, který už chodil do školy, napodobil výklad své třídní učitelky a vysvětlil jí skladbu hangulu. V tu chvíli dokázala vstřebat jen neurčité dojmy, ale celé to časně jarní odpoledne nakonec prodřepěla na dvoře a nemohla se zbavit myšlenek na souhlásky a samohlásky. A pak objevila, že ㄴ(n) ve slabice 나 (na) a ve slabice 니 (ni) vydává nepatrně odlišný zvuk; a vzápětí pochopila, že i ㅅ (s) v 사 (sa) a v 시 (si) se vyslovují pokaždé jinak. Když si v hlavě utřídila všechny myslitelné kombinace dvojhlásek, zjistila, že v jejím jazyce neexistuje jedině spojení ㅣ (i) a ㅡ (u) v tomto pořadí, a že tedy neexistuje ani způsob, jak ji zapsat. Ty drobné objevy v ní vyvolaly tak živé vzrušení a otřásly jí natolik, že když se jí o více než dvacet let později terapeut zeptal na nejsilnější vzpomínku z dětství, vybavilo se jí právě slunce, které to odpoledne pražilo na dvůr. Záda a šíje rozehřáté paprsky. Písmena načmáraná klacíkem do hlíny. Podivuhodný příslib křehce spojených fonémů. Jakmile později nastoupila na základní školu, začala si na zadní stránky deníku zapisovat slova. Bez účelu a bez souvislostí zaznamenávala výrazy, které na ni nějak zapůsobily. Ze všech nejvíc měla v oblibě slovo sup 숲, „les“. Tvarově výrazný znak připomínal starobylou pagodu: ㅍ jako podstavec, ㅜ jako tělo, ㅅ jako střecha. Měla ráda ten pocit, když ho vyslovovala: s ㅅ, u ㅜ, p ㅍ; nejdřív se rty semknou, pak pomalu, opatrně unikne proud vzduchu. A pak se rty zase zavřou. Slovo dovršené tichem. Fascinována slovem, v němž se výslovnost, význam i tvar společně halily do ticha, psala: 숲. 숲. Jenže navzdory matčině vzpomínce, jak byla „opravdu bystrá“, zůstávala až do konce základní školy dítětem, kterého 11
si nikdo nevšímal. Nedostávala se do průšvihů, na druhou stranu ani nevynikala prospěchem. Pár kamarádek sice měla, ale po škole se s nimi nestýkala. Rostla z ní nezaujatá dívka, která před zrcadlem trávila čas jedině při mytí obličeje, a ani nezřetelné touhy po lásce ji téměř neznepokojovaly. Po vyučování chodila do obecní knihovny poblíž školy a místo učebnic četla knihy. Vypůjčené svazky si nosila domů a usínala nad nimi, schoulená na břiše pod peřinou. Jenom ona sama věděla, že její život se zprudka rozpoltil. Slova zapsaná na zadních stránkách deníku se sama od sebe svíjela a spojovala do cizorodých vět. Promluvy se jí jako bodce zarážely do spánku a ona se uprostřed noci znovu a znovu leknutím probouzela. Čím méně spala, tím citlivější byly její křehké nervy, a nevysvětlitelná bolest jí čas od času zatížila žaludeční krajinu jako rozpálené železo. Nejtrýznivější ze všeho bylo, jak děsivě zřetelně slyšela každý jednotlivý výraz, který vypustila z úst. Sebebezvýznamnější věta jasně zjevovala dokončenost a nedokončenost, pravdu a lež, krásu a ošklivost s ostrostí kusu ledu. Styděla se za řetězce slov, které se jí jako pavoučí vlákna bělostně soukaly z jazyka a rukou. Chtěla zvracet. Chtěla křičet. Nakonec to přišlo v zimě, když jí bylo šestnáct let. Řeč, která ji svírala a bodala jako korzet utkaný z tisíců jehel, naráz zmizela. Slova jí sice zřetelně doléhala k uším, ale ticho jako vrstva stlačeného, neproniknutelného vzduchu ucpalo cestu kdesi mezi vnitřním uchem a mozkem. To ohlušující ticho zároveň zalehlo paměť jazyka a rtů, jimiž vyslovovala, i ruky, jíž držela tužku, takže přestaly být dostupné. Už nepřemýšlela v jazyce. Pohybovala se a rozuměla beze slov. Jako předtím, 12
než se naučila mluvit – ne, jako předtím, než získala život –, ji zevnitř i zvenku obklopilo ticho, které jako beztvará halda vaty nasávalo plynoucí čas. Prášky, které jí předepsali na psychiatrii poté, co ji tam dovedla vylekaná matka, schovávala pod jazyk a pak je zahrabávala do záhonu. Na dvorku, kde kdysi dávno objevila souhlásky a samohlásky, strávila v podřepu, zalévaná odpoledním sluncem, dvě roční období. Než stihlo dorazit léto, slunce jí osmahlo šíji do černa a na hřbetě nosu, kde se jí neustále hromadily krůpěje potu, vypučely červené potničky. Když okrasná šalvěj, vyživená pohřbenými pilulkami, začala vyrážet temně rudé pysky, lékař a matka se po poradě rozhodli, že je čas poslat ji zpátky do školy. Ukázalo se, že domácí pobyt nepomáhá, a tak jako tak musela postoupit do dalšího ročníku. Areál státní střední školy, ze které v únoru obdržela písemnou výzvu k nástupu a do níž poprvé vkročila až nyní, působil pustě a nevlídně. Učivo ji dávno nechalo daleko za sebou. Učitelé se chovali autoritářsky bez ohledu na svůj věk. O dívku, která za celý den nevydala hlásku, se nikdo ze spolužáků nezajímal. Když byla vyvolána, aby četla z učebnice, nebo když měla při tělocviku odříkávat povely, jen se prázdně zadívala učiteli do tváře a bez výjimky byla vykázána do zadní části třídy, nebo rovnou dostala facku. Navzdory nadějím lékaře a matky návrat do kolektivu prasklinu do jejího ticha neudělal. Naopak, její tělo, podobné džbánu z tmavé hlíny, se naplnilo tichem ještě zářivějším a hutnějším. V přelidněných ulicích cestou domů kráčela beztíže, jako by plula uvnitř obrovské mýdlové bubliny. Jako kdyby z vodní hloubky pozorovala svět nad hladinou. V tom 13
mihotavém tichu kolem ní s rachotem projížděla auta, do ramen a paží se jí ostře zarývaly lokty kolemjdoucích a pak zase mizely. Teprve po dlouhé době si začala klást otázky. Co kdyby se jí tenkrát v zimě, během obyčejné hodiny těsně před prázdninami, nedotklo to obyčejné francouzské slovo. Co kdyby si bezděčně nevzpomněla na řeč, tak jako si člověk vzpomene na přítomnost zakrnělého orgánu. Že to nebyla klasická čínština ani angličtina, ale zrovna francouzština, bylo možná tím, že si tenhle neznámý cizí jazyk poprvé volila až na střední škole. Oči jí jako obvykle mlčky zaletěly k tabuli, ale tam se najednou o něco zachytily. Malý proplešatělý učitel francouzštiny ukázal na jedno slovo a zároveň ho vyslovil. Její nesoustředěné rty se s neobratností batolete pokusily pohnout. Bibliothèque. Odněkud z místa hlubšího než jazyk a hrdlo se ozvalo zamumlání. Nemohla tušit, jak důležitý ten okamžik byl. Hrůza byla dosud mlhavá. Bolest ještě váhala obnažit svůj řeřavý prstenec z útrob ticha. V místě, kde se potkávaly tvary písmen, hlásky a tušené významy, pozvolna doutnala rozkoš i vina v jediné zápalnici trhaviny. * * * Žena položí obě ruce na lavici. Ve ztuhlé pozici skloní hlavu jako dítě čekající na kontrolu nehtů. Naslouchá mužovu hlasu, který se rozléhá učebnou. „Minule jsem stručně zmínil, že starořečtina má kromě trpného a činného rodu ještě třetí rod, pamatujete?“ 14
Student sedící ve stejné řadě jako ona horlivě přikývne. Druhým rokem studuje filosofii; jeho buclaté tváře a čelo pokryté akné mu dodávají vzezření mazaného uličníka. Žena stočí hlavu k oknu. Zahlédne profil magisterského studenta, který sotva dokončil přípravný lékařský obor, ale zjistil, že nést zodpovědnost za životy jiných nevyhovuje jeho povaze, a tak lékařskou dráhu opustil a začal studovat dějiny medicíny. Mohutný mladík v brýlích s obroučkami z černé rohoviny a s kulatým obličejem, který u krku přechází ve dvojitý podbradek, působí na první pohled flegmaticky. O přestávkách se s uhrovitým studentem filosofie bez přestání halasně častují absurdními vtipy. Ale jen co začne hodina, jeho přístup se náhle změní. Je zřetelně vidět, jak se bojí každé chyby a jak je neustále napjatý. „Tento rod, který nazýváme medium, vyjadřuje děj, který se reflexivně vztahuje zpět k podmětu.“ Za oknem řídce prosvítají oranžová světla ze strohých nízkých domů. Mladé listnaté stromy schovávají ve tmě obrysy svých holých černých větví, na kterých ještě nestihly vypučet listy. Žena mlčky přejíždí pohledem pustou krajinu, ustrašenou tvář magisterského studenta, bezkrevná zápěstí lektora řečtiny. Ticho, které se vrátilo po dvaceti letech, není jako dřív – ani teplé, ani hutné, ani zářivé. Jestliže to první ticho se blížilo tichu před narozením, tohle připomíná ticho po smrti. Dřív jako by se dívala z vodní hloubky na mihotavý svět nad hladinou; teď se stala stínem, který klouže po pevném povrchu stěn či země a zvenčí nahlíží do života uzavřeného v obrovském akváriu. Slyší a čte každé jednotlivé slovo, ale rty se neotevřou, aby vydaly zvuk. To ticho je řídké a mrazivé, jako stín bez těla, 15
jako dutina uvnitř mrtvého stromu, jako temný prostor mezi jedním a druhým vesmírným tělesem. Před dvaceti lety nepředpokládala, že by její ticho mohl prolomit cizí jazyk, nepodobný mateřštině. Když se teď v tomto soukromém kurzu učí starořečtinu, je to proto, že tentokrát chce jazyk získat zpět z vlastní vůle. Platón, Homér a Herodotos, které chtějí její spolužáci číst v originále, ani pozdější texty psané démotickou řečtinou ji prakticky nezajímají. Kdyby nabízeli barmštinu nebo sanskrt, jazyky s ještě obskurnějším písmem, přihlásila by se bez váhání tam. „…Například když sloveso ‚koupit‘ použijete v mediu, znamená to: koupil jsem si něco a mám to. Když v mediu použijete sloveso ‚milovat‘, znamená to, že něco miluji, a to něco na mě působí. V angličtině existuje výraz ‚kill himself‘, že? Ve starořečtině nepotřebujete ‚himself‘, stačí sloveso v mediu. Takhle,“ řekne a napíše slovo na tabuli. ἀπήγξατο Žena se zamyšleně dívá na právě zapsané znaky, pak uchopí tužku a slovo si přepíše do sešitu. S tak složitým jazykem se dosud nesetkala. Tvar slovesa se proměňuje podle osoby, rodu a čísla, podle několikastupňového systému časů a podle tří rodů. Ale právě díky těm nezvykle propracovaným a pečlivým pravidlům jsou věty prosté a jasné. Podmět není třeba uvádět. Ani slovosled se nemusí dodržovat. V tomhle jediném slově – upraveném tak, aby označovalo mužský podmět ve třetí osobě jednotného čísla; v dokonavém čase, tedy označující děj, který se jednou v minulosti stal; a v mediu – je zhutněn význam: „Kdysi se pokusil zabít sám sebe.“ 16
Když se její dítě, které před osmi lety porodila a které teď nemůže vychovávat, začínalo učit mluvit, zdávalo se jí o jediném slově, v němž byl obsažen veškerý lidský jazyk. Byla to noční můra tak živá, že se budila s úplně propocenými zády. Jediné slovo stlačené gravitací do nesmírné hustoty. Kdyby ho někdo vyslovil, explodovalo by a rozpínalo se jako pralátka na počátku vesmíru. Kdykoli uložila neklidné dítě a sama se propadla do mělkého spánku, zdálo se jí, že ten nepředstavitelně těžký krystal veškerého jazyka se jí noří do horkého srdce, přímo mezi pulsující srdeční komory, a tam se jako trhavina stěsnaná v ledově chladném obalu chystá k výbuchu. Už jen při té vzpomínce ji ovane mrazivý závan, a tak zatne zuby a píše: ἀπήγξατο. Řeč studená a tvrdá jako ledový sloup. Řeč, která nečeká na spojení mezi slovy a stavbu vět, aby mohla být vyslovena. Řeč, která je výsostně soběstačná. Řeč, která dovolí pohnout rty teprve poté, co nezvratně určí příčinu i způsob. * * * Noc není tichá. Dunění dálnice půl bloku odtud drásá ženiny ušní bubínky jako tisíce nožů bruslících po ledě. Ve světle pouličních lamp září zjizvené purpurové květy šácholanu, který začal trousit okvětní plátky do všech stran. Žena míjí větve prohnuté pod tíhou bujných květů, zatímco 17
kráčí vzduchem jarního večera, který sladce voní po rozmačkaném ovoci. Občas si přejede obličej dlaněmi, i když ví, že jí po nich nic nestéká. Mine schránku nacpanou letáky a složenkami a zasune klíč do zámku těžkých domovních dveří v přízemí, které se tyčí vedle výtahu. Pozůstatky přítomnosti dítěte zůstaly v bytě netknuté, jelikož s každým dalším opatrovnickým soudem byla přesvědčená, že tentokrát ho získá zpátky. V nízké poličce u starého látkového gauče jsou vyrovnané obrázkové knížky, které mu četla od jeho dvou let, a v krabicích z vlnitého kartonu, polepených nálepkami zvířátek, jsou naskládané kostky lega. Tenhle byt v přízemí si před lety vybrala schválně, aby si chlapec mohl bez obav hrát. Jenže on neměl potřebu dupat ani pobíhat. Když mu řekla, že může v obýváku skákat přes švihadlo, zeptal se: A nebudou si žížaly a šneci stěžovat na rámus? Byl menší a drobnější než ostatní děti v jeho věku. Když v knížce narazil na strašidelnou scénu, vystoupala mu teplota skoro k osmatřiceti; když byl neklidný, zvracel nebo měl průjem. Protože byl nejstarším vnukem po prvorozeném synovi a jediným synem z otcovy strany; protože už nebyl tak docela malý; protože bývalý manžel celou dobu tvrdil, že matka dítěte je příliš labilní a že to dítěti škodí, přičemž jako důkaz předložil záznamy o psychiatrické léčbě z doby jejího dospívání; a protože její příjem byl ve srovnání s jeho – nedávno byl povýšen na manažera v centrále banky – žalostně nízký a nepravidelný, poslední opatrovnické řízení prohrála na celé čáře. A teď, když přišla i o ten mizerný příjem, byla další žaloba nemyslitelná. 18
* * * Ani se nezuje, jen si sedne na práh předsíně. Odloží tašku s tlustou učebnicí řečtiny a slovníkem, sešitem a plochým pouzdrem na tužky. Zavře oči a počká, dokud nezhasne nažloutlé světlo, co se spíná čidlem. Jakmile se setmí, otevře oči. Vidí nábytek zčernalý tmou, černý závěs, černou verandu pohrouženou do ticha. Pomalu pootevře rty a hned je zase sevře. Plamen, který doutnal kolem ledového obalu trhaviny v jejím srdci, uhasl. Vnitřek jejích úst je prázdný jako žíly, jimiž přestala proudit krev, jako šachta výtahu, který se zastavil. Hřbetem ruky si otře tváře, které jsou i teď suché. Kdybych si tehdy nakreslila mapu cest, kudy tekly slzy. Kdybych si tehdy vpichy jehel, nebo aspoň krůpějemi krve, vyznačila cestu, kudy plynula slova. Jenomže ta cesta byla příliš strašlivá. Zamumlá odněkud z místa hlubšího než jazyk a hrdlo.
19