Nemůžeš dvakrát vstoupit do stejné řeky, protože v ní teče už jiná voda.
Hérakleitos
Na jaře roku 2023 jsem ve Švédské akademii pronesla řeč o Putinově válce proti ženám a povzbuzená jejím přijetím jsem se rozhodla proslov rozšířit na esej o tom, jak Rusko z misogynie vytvořilo ústřední nástroj vlastní moci. Sexuální násilí páchané Ruskem na Ukrajině se stalo zásadním faktorem genocidy Ukrajinců. V domácí politice představuje misogynie prostředek, kterým Kreml brání ženám v nástupu k moci, aby upevnil pozici ústřední vlády. V mezinárodní politice jde o nástroj ruského imperialismu. Všechny tři tyto dílčí oblasti podporují Putinův nejdůležitější úkol, kterým je posílení ústřední vlády.
Rusko už nemá jako vývozní artikl ideologii podobnou komunismu, a tak nenávist vůči ženám využívá pod záminkou ochrany tradičních hodnot při hledání partnerských zemí, ale také při budování stejně smýšlejících komunit v západních zemích, v nichž je základní hodnotou rovnost. Rusko si z nenávisti vůči ženám vytvořilo nástroj, a právě to představuje celosvětovou hrozbu pro práva žen a menšin.
Záměrem využívání misogynie je oslabit demokratické, a naopak posílit autoritářské vlády. Demokracie nicméně nemůže fungovat bez účasti žen, proto je v sázce budoucnost lidstva a to, jaké dědictví odkážeme následujícím generacím.
O těchto tématech už roky píšu také do novin Ilta-Sanomat a časopisu Suomen Kuvalehti a stejně dlouho se čtenáři ptají, co se s danou situací dá dělat. Ruská tradice beztrestnosti umožňuje páchání válečných zločinů, a proto je třeba s ní skoncovat. Východoevropská zkušenost se dvěma totalitními režimy, hitlerovským Německem a následně Sovětským svazem, se nikdy nestala součástí celoevropské kolektivní paměti. Na pozadí problémů se nachází lhostejnost, odvracení pohledu, bagatelizace východoevropského chápání Ruska a integrace financí oligarchů do západního světa.
Nebuďte tedy lhostejní, neodvracejte pohled.
V Helsinkách 18. 8. 2023.
Sexuální násilí jako zbraň
Moje prateta se němá nenarodila. Na počátku druhé sovětské okupace Estonska ji odvezli na celonoční výslech, to po něm přestala mluvit. Když se ráno vrátila domů, na první pohled se zdála být v pořádku, ale už nikdy nepronesla víc než: „Jah, ära.“ Na jakoukoli otázku odpovídala vždy: „Jah, ära.“ 1 Nikdy se nevdala, neměla děti ani žádný vztah. Až do konce života žila jen se svou stárnoucí matkou.
Její příběh jsem slyšela jako malá, a přestože dospělí nespecifikovali, co se při onom výslechu stalo, všichni to jistě chápali. I já.
O mnoho let později jsem napsala román Očista2 a ještě před ním stejnojmennou divadelní hru, sledovala jsem totiž průběh soudních procesů po válce v Jugoslávii. Frustrovalo mě, že uprostřed moderní Evropy vznikaly koncentrační tábory, v nichž bylo na běžném pořádku znásilňování.
Prvotním impulsem pro Očistu byl příběh mé pratety. To, co se jí stalo, se odehrálo znovu. A teď se to opakuje zase, uprostřed Evropy.
Prateta se nikdy nedočkala spravedlnosti. Ani nikdo jiný z mých příbuzných. Přišli o statky a pozemky, mnozí
1 Český překlad: „Ano, dost.“
2 Česky Odeon, 2010, přel. Jan Petr Velkoborský.
zemřeli, část byla deportována. Jen dvěma mým příbuzným se podařilo uprchnout na lodích mířících na Západ. Nikdo samozřejmě neočekával, že se dočká spravedlnosti během okupace.
Po rozpadu Sovětského svazu se nicméně všechno změnilo. Pobaltské země se znovu osamostatnily a započaly dekolonizační proces, známý všem bývalým závislým územím starých koloniálních velmocí. Protože historie byla v Sovětském svazu těsně spjata s politikou a jejím účelem bylo opakování sovětské propagandy, po konci okupace se bádání, věda, kultura a tisk osvobodily z područí totalitního režimu a ve veřejném diskurzu se začal používat jazyk nezávislého státu. 3 O minulosti se konečně smělo mluvit nahlas a napřímo. Směla se zkoumat, smělo se o ní diskutovat, vycházela na světlo tak, jak to dříve nebylo možné. Slovům se vrátily významy, které odpovídaly lidským zkušenostem: deportace se směly nazývat deportacemi, okupace okupací. Započalo vyšetřování porušování lidských práv za sovětské éry, ale Ruská federace coby nástupnický stát SSSR v tom nebyla nijak nápomocná,
3 Estonský prezident Lennart Meri sestavil roku 1998 nezávislou mezinárodní komisi historiků, která měla za úkol zkoumat období okupace. Komisi vedl finský diplomat Max Jakobson. Zprávy komise byly vydány ve dvou svazcích: Estonia 1940–1945: Reports of the Estonian International Commission for the Investigation of Crimes Against Humanity, 2006 a Estonia since 1944: Reports of the Estonian International Commission for the Investigation of Crimes Against Humanity, 2009. Za milník lze považovat také dílo The White Book – Losses Inflicted on the Estonian Nation by Occupation Regimes 1940–1991, Eesti Entsüklopeediakirjastus, 2005. Zmíněné publikace vyšly v estonštině, ruštině a angličtině.
natož aby se omluvila. Západní země Rusko nijak výrazně nevybízely k procesu, kterým si po druhé světové válce prošlo Německo. Možná to podle nich nebylo nutné, protože sovětské zločiny nepovažovaly za dostatečně důležité – přinejmenším ne tak důležité jako potřásat si rukou s Putinem nebo prát krvavé peníze, které oligarchové ukořistili národu.
Staré zločiny Západ ignoroval, a právě proto ho neoprávněná ruská invaze na Ukrajinu v únoru 2022 šokovala.
Z estonského úhlu pohledu se válka na Ukrajině jeví, jako bychom znovu prožívali události 40. let, jako by někdo stále dokola mačkal tlačítko Replay, protože Rusko postupuje úplně stejně jako při svých předchozích dobyvačných válkách.
Tytéž praktiky jsme viděli a prožili už dříve: teror civilního obyvatelstva, deportace, mučení, rusifikaci, propagandu, zinscenované soudní procesy, nelegitimní volby na okupovaném území, viktimizaci obětí, uprchlické vlny, záměrné ničení kultury. Celkové zděšení západních zemí nicméně odhalilo, že manuál ruského imperialismu neznají dostatečně dobře. A právě ono zděšení ukazuje, proč je potřeba o někdejších válečných zločinech mluvit, proč je nutné je vyšetřovat a proč se musejí stát trvalou součástí naší kolektivní paměti. Bez povědomí o nich nejsme schopni interpretovat náznaky, které k nim vedou. Zatímco dějiny ostatních bývalých koloniálních velmocí jsou součástí učebních osnov, Rusku se z pohledu kolonialismu nevěnujeme ani ve školních lavicích. Země bývalého východního bloku tvoří polovinu Evropy a jejich území trpěla pod nadvládou dvou různých totalitních režimů. Ani přesto se však tato zkušenost nezačlenila do paměti západní části našeho kontinentu, nestala se z ní součást celoevropské historické paměti.
I to je jeden ze způsobů, jak učinit spravedlnosti zadost.
Když se na Západě po druhé světové válce omílalo heslo „Už nikdy víc“, všem, kdo prožili ruský útlak, to znělo falešně.
V Sovětském svazu pokračovalo porušování lidských práv a okupace i po pádu hitlerovského Německa. „Už nikdy víc“ vyznívalo, jako by na naší zkušenosti nezáleželo. Na západní mapě kulturního povědomí pro ni nebylo místo.
Národ zničíte, když zničíte jeho paměť
V pracovně mám na stěně pověšenou fotografii pratety z doby, kdy ještě mluvila. Uprostřed sourozenců stojí jejich máma. Nejmladšího drží v náručí. Prateta se stydlivě kouká do objektivu, mé babičce jsou dva roky, všichni mají na nohou kožené boty, které jim ušil táta. V pozadí se nachází zahrada jejich rodného domku, je léto, právě kvetou pivoňky. Návštěvy v mé pracovně se nad snímkem nijak nepozastavují, není k tomu ostatně žádný důvod – vypadá jako úplně běžný rodinný portrét z minulého století. Na fotografii není estonská vlajka ani žádný jiný symbol samostatného Estonska, které byly za Sovětského svazu zakázané, byla ale pořízena za doby „zlikvidovaného státu“. Už jen to ji činilo podezřelou.
Do Finska se dostala až na počátku devadesátých let, poté co se Estonsko znovu osamostatnilo a my se konečně odvážili do kufru přibalovat i fotografie. Za sovětské nadvlády bychom si netroufli, protože snímek by mohli objevit při hraniční kontrole. Staré fotografie patřily na dlouhý seznam předmětů, které se do Sovětského svazu nesměly přivážet ani se odtamtud odvážet, takže pokus o propašování snímku přes hranice by spustil smršť otázek, proč jej máme a co zobrazuje. Jakákoliv odpověď by vedla k témuž výsledku –o fotografii bychom přišli. Sovětská okupace pro estonské
rodiny znamenala, že fotografie vnímané jako nebezpečné se vytrhávaly z alb, vyhazovaly, zakopávaly pod zem nebo schovávaly za tapety, tak jako u nás, a vytahovaly se pouze při důvěrných setkáních. Vzpomínání na rodinu, blízké a zemřelé se v Sovětském svazu odehrávalo jen v soukromí. O příbuzných jsem se dozvídala právě díky fotografiím a příběhům, které se k nim vážou. Díky nim dostali tváře. Kontrast oproti Finsku, kde jsem se narodila a chodila do školy, byl obrovský. Ve Finsku je na Den památky zesnulých, na Vánoce a na Den nezávislosti běžné zapalovat na hřbitově svíčky. Můj finský děda byl válečný veterán a jeho bratr-dvojče padlý hrdina. I finské války patřily do mé rodinné historie, ale svíčky zapalované na hrobech při veřejných vzpomínkových příležitostech mi vždy připomínaly příbuzné, na které jsme směli vzpomínat pouze v duchu nebo v důvěrné společnosti. Finské vlajky vyvěšované na Den nezávislosti mi na mysl přinášely estonskou vlajku, která byla stejně jako další symboly „zlikvidovaného státu“ zakázaná, včetně používání modro-černo-bílé barevné kombinace třeba v abstraktním umění. Učit se na prvním stupni se spolužáky nazpaměť píseň zpívanou při vztyčování vlajky mě trápilo, protože v Estonsku nebylo za sovětské okupace nic podobného ani myslitelné. Pro mé spolužáky byla možnost naučit se ve škole slova zmíněné písně až otravně samozřejmá. My jsme naopak nesměli ukazovat symboly samostatného Estonska ani ve Finsku, které v té době procházelo finlandizací; pro Finsko žádné svobodné Estonsko neexistovalo, protože ve vztahu k okupovaným územím muselo následovat oficiální sovětskou linii. Estonce žijící v zahraničí SSSR bedlivě sledoval. Nevhodné projevy
vůči němu za jeho hranicemi by ohrozily příbuzné žijící na sovětském území. I já jsem pochopila, že nesprávná slova nebo jednání by znamenaly, že už nás do SSSR nepustí. Už nikdy bych neviděla babičku.
Sovětský svaz se na okupovaných územích snažil zničit paměť, včetně její vizuální formy, a nyní činí Rusko v dobytých ukrajinských oblastech totéž. Kromě obměny učitelů a rusifikace výuky ničí povědomí Ukrajiny o vlastním kulturním dědictví i rabováním veřejných sbírek, jako třeba muzeí, i soukromých úschoven paměti, tedy lidských domovů. Svět mohl v médiích sledovat, jak ruské jednotky na Ukrajině srovnávají se zemí celá města. Ta jsou plná lidských domovů a domovy zase vzpomínek a s nimi spojených předmětů. Žádná vzpomínka není pro okupanty tak malá, aby nestála za zničení, protože někdy i jediná fotografie, jediný příběh může držet naživu historii celé rodiny. Proto Rusku nejde pouze o rabování uměleckých sbírek.
Nebezpečné jsou pro něj i soukromé fotografie. Uchovávají totiž vzpomínky na něco, co chce Rusko vyhladit. Uchovávají vzpomínky na oběti ruských zločinů a na samostatný ukrajinský národ.
Když začal rozsáhlý ruský útok, byl dvaadvacetiletý Illja doma v Kramatorsku. Rozhodl se uprchnout vlakem spolu s matkou a sestrou. Na kramatorském vlakovém nádraží plném civilistů je zastihly ruské rakety. Při útoku zemřelo 60 lidí, 110 bylo zraněno. Illjova rodina vyvázla. Znovu se o útěk pokusili autem, ale na cestě je zastavila ruská kontrola. Vojáci v Illjově mobilu našli snímek, na němž s ukrajinskou vlajkou oslavuje ukrajinský Den nezávislosti. Dále objevili seznamovací aplikaci určenou sexuálním menšinám.
Illja se stal obětí sexuálního útoku osmi vojáků ruské armády. Svůj čin si natočili.4 Po týdnech mučení osvobodila Illju ukrajinská armáda. Jeho jediným „zločinem“ bylo, že si v mobilu uchovával vzpomínky na sebe samého.
Dnes není ničení fotografií tak snadné jako za dob Sovětského svazu. Držení těch nesprávných nicméně stále může být hazard, hrozba, která vystavuje blízké riziku, takže uchovávání vzpomínek se stává nebezpečným a fotografie stigmatizujícími. Už jen to poškozuje vizuální paměť, jeden z klíčových prvků utváření identity. Kvůli takovéto hrozbě lidé snímky z mobilů mažou a přestávají sdílet ještě předtím, než je k tomu někdo začne nutit. Mnohé takováto hrozba přiměje ke smazání všech kontaktů, celé paměti telefonu. Moje kamarádka odjela z Kyjeva deset dní po začátku invaze, protože předpokládala, že jinak se bude muset dostat přes ruské zátarasy, z čehož měla větší strach než z bombardování. Myšlenka, že by si dopředu z mobilu vymazala údaje a fotografie, se jí ale příčila, a i kdyby to udělala, na internetu jsou vždy k nalezení důkazy, na čí straně stojí. Právě z těchto důvodů zůstali mnozí na územích okupovaných Ruskem. Neměli odvahu pokusit se překročit ruské kontrolní body, tak jako to udělal Illja s rodinou.
Rusku se dařilo upravovat chování a vizuální paměť lidí už dříve. Proto to dělá i nyní. K okupaci vždy patří změna morálního paradigmatu: co bylo dříve správné a respektované, stává se v souvislosti s okupací nesprávným a nebezpečným.
4 France 24: Documenting the horror of mass rape in Ukraine, 10. 3. 2023.
Moje prateta, která vyrůstala na počátku minulého století jako dcera sedláka v západním Estonsku, a Illja z Kramatorsku se narodili do úplně rozdílných světů, nespojuje je dokonce ani pohlaví. Mají ale společnou zkušenost, která jim změnila celý život. Oba jsou civilisté. Oba se stali oběťmi násilí ze strany osob jednajících ve jménu ruské moci.
Ve veřejné diskuzi o sexuálním násilí stále zaznívají otřepané argumenty, že takové jednání nějakým způsobem souvisí s neovladatelnými mužskými pudy. Tak tomu ale není. Zmíněné činy se dějí, protože pachatelé mají příležitost vyhnout se trestní odpovědnosti.
Pratetinu a Illjovu zkušenost spojují také motivy, které pachatele k takovému jednání přiměly. Spojují je zločinné záměry a příčiny, které k použití sexuálního násilí vedly, protože ty se během desítek let nezměnily. Rusko se uchyluje k téže zbrani generaci po generaci stále ze stejného důvodu: aby zneuctilo oběti, zlomilo odpor a upevnilo si mocenské postavení, protože každá oběť je odstrašujícím případem pro ostatní.
Illja žije ve svobodné části Ukrajiny a aktuálně chodí na terapie. Není jisté, zda se pachatelé ze svých činů budou někdy zodpovídat, ale jelikož Illja o své zkušenosti veřejně promluvil, může to dodat odvahu k témuž i dalším obětem sexuálních útoků. Ve světě mé pratety nic takového nebylo možné. Nemohla si v televizi ani na internetu poslechnout rozhovor s někým, kdo prožil totéž co ona. V tomto ohledu se svět pro oběti zlepšil. Vědomí, že existuje někdo se stejným osudem, pomáhá zmenšit míru sebeobviňování; situaci, která se v současnosti stejně jako o několik generací dříve stává osudem tolika lidí, si oběti nepřivodily samy.
Napadená rostlina
O dokumentaci sexuálních zločinů
Michail Romanov je dvaatřicetiletý otec od rodiny a voják ruské armády. Na jaře roku 2022 vnikl do domu ve městě Brovary v Kyjevské oblasti, zavraždil jeho majitele a následně opakovaně znásilnil jeho právě ovdovělou manželku. Čin trval hodiny. Pachatelovo vlastní dítě je dle dostupných informací stejně staré jako chlapec, který během znásilňování plakal ve vedlejší místnosti.
V květnu 2022 byl na Ukrajině Romanov v nepřítomnosti obžalován ze znásilnění. 5 Bylo to první žaloba svého druhu a vyšetřování ruských surovostí je teprve na počátku. Invazní jednotky se na Ukrajině dopouštějí systematického sexuálního násilí na civilistech bez ohledu na jejich věk a pohlaví.
Zahraniční pozorovatelé a vyšetřovatelé vypověděli, že viděli důkazy o takových činech, které si v ničem nezadají s krutostmi páchanými během války v Bosně či ve Rwandě. Mnoho znásilnění probíhá na veřejnosti. Ruští vojáci páchají zločiny přímo na ulici nebo nutí blízké obětí, aby je sledovaly. Rodiče jsou nuceni přihlížet znásilňování dětí,
5 Jay Beecher: Trial of Russian Soldier Charged with Murder, Rape Begins. The Kyiv Post, 24. 6. 2022.