9788020722119

titlist_Zamjatin_Sestava 1 01.02.24 9:47 Stránka 1

JEVGENIJ ZAMJATIN MY

ODEON

ZÁPIS 1 OBSAH: OZNÁMENÍ. NEJROZUMNĚJŠÍ Z ČAR. POEMA

Pouze doslovně přepisuju to, co bylo dnes otištěno ve Státním deníku: Za 120 dní bude dokončena stavba INTEGRÁLU. Blíží se velký historický okamžik, kdy první INTEGRÁL vzlétne do světového prostoru. Před tisíci lety vaši hrdinní předkové podřídili celou zeměkouli moci Jednotného státu. Čeká vás ještě slavnější čin: skleněným, elektrickým, oheň chrlícím INTEGRÁLEM zintegrovat nekonečnou rovnici vesmíru. Je na vás, abyste si blahodárným jhem rozumu podmanili ne­ známé bytosti obývající jiné planety – možná ještě v necivili­ zovaném stavu svobody. Pokud nepochopí, že jim přinášíme matematicky neomylné štěstí, je naší povinností je ke štěstí donutit. Avšak dříve než zbraně vyzkoušíme slovo.

Jménem Dobrodince se oznamuje všem číslům Jednotného státu: Každý, kdo se na to cítí, je povinen psát traktáty, poemy, manifesty, ódy nebo jiná díla o kráse a vznešenosti Jednot­ ného státu.

Bude to první náklad, který ponese INTEGRÁL. Ať žije Jednotný stát, ať žijí čísla, ať žije Dobrodinec!“ Píšu to a při tom cítím, že mi hoří tváře. Ano, zinteg­ rovat velkolepou vesmírnou rovnici. Ano, narovnat divošskou křivku, napřímit ji podle tečny – asymptoty – podle přímky. Protože linie Jednotného státu je přímka.

5

Veliká, božská, přesná, moudrá přímka – nejrozumnější z čar…

Já, D-503, stavitel Integrálu, jsem pouze jedním z matematiků Jednotného státu. Moje pero, zvyklé na čísla, nedokáže vytvořit hudbu asonancí a rýmů. Pokusím se jen zapsat, co vidím, co si myslím – nebo spíše co si myslíme my (právě tak: my, ať je to MY názvem mých zápisů). Ale bude to derivace našeho života, matematicky dokonalého života Jednotného státu, a pokud ano, nebude to samo o sobě, nezávisle na mé vůli, poemou? Bude – věřím tomu a vím to.

Píšu to a při tom cítím, že mi hoří tváře. Je to asi podobný pocit, jako když žena poprvé uslyší puls nového, ještě malého, slepého človíčka ve svém nitru. Jsem to já a zároveň to nejsem já. A dlouhé měsíce ho budu muset živit vlastní mízou, vlastní krví, a pak ho od sebe bolestivě odtrhnout a položit k nohám Jednotného státu.

Ale jsem připraven, stejně jako každý z nás, nebo téměř každý z nás. Jsem připraven.

6

ZÁPIS 2 OBSAH: BALET. ČTVERCOVÁ HARMONIE. X

Jaro. Zpoza Zelené zdi, z divokých neviditelných plání, vítr přináší žlutý medový pyl nějakých květů. Sladký pyl vysušuje rty – každou chvíli si je člověk přejede jazykem.

Sladký pyl na rtech musí mít všechny ženy (a samozřejmě i muži), které potkáš. To poněkud ztěžuje logické myšlení.

Ale to nebe! Modré, neposkvrněné jediným mráčkem (jak primitivní vkus měli starověcí lidé, když tyhle nesmyslné, ledabylé, hloupě se měnící chuchvalce páry mohly probouzet nadšení u jejich básníků). Mám rád, a určitě se nebudu mýlit, když řeknu: my máme rádi jen tenhle druh sterilního, neposkvrněného nebe. Ve dnech, jako je tento, je celý svět odlit ze stejného neměnného, věčného skla jako Zelená zeď, jako všechny naše stavby.

V takových dnech člověk vidí nejmodřejší podstatu věcí, nějaké dosud neznámé, podivuhodné rovnice – vidí je v něčem tak známém, tak všedním.

No, kdyby jen to. Dnes ráno jsem byl v loděnici, kde se staví Integrál, a najednou jsem viděl stroje: se zavřenýma očima se samovolně otáčely koule regulátorů; lesklé kliky se kývaly ze strany na stranu, vahadlo hrdě krčilo rameny, dláta obráběcího stroje pracovala v rytmu neslyšné hudby. Najednou jsem spatřil krásu tohohle velkolepého strojového baletu zalitého světle modrým sluncem.

7

Pak jsem se ptal sám sebe: Proč je to krásné? Proč je tanec krásný? Odpověď: Protože je to nesvobodný pohyb, protože celý hluboký smysl tance spočívá právě v absolutní, estetické podřízenosti, ideální nesvobodě.

A pokud je pravda, že se naši předkové oddávali tanci v nejinspirativnějších okamžicích svého života (náboženská mystéria, vojenské přehlídky), znamená to jediné: instinkt nesvobody je člověku od pradávna vlastní a my v dnešním životě – pouze vědomě…

Budu to muset dokončit později: cvaknul numerátor.

Podívám se nahoru: O-90, samozřejmě. A za půl minuty tu bude ona sama, abychom šli na vycházku.

Milá O! Vždycky mi připadalo, že vypadá jako její jméno: asi o deset centimetrů menší, než je Mateřská norma, a proto celá do kulata vyrýsovaná, a růžové O – ústa – otevřená vstříc každému mému slovu. A pak má na zápěstí okrouhlý, baculatý faldík, jaký mívají malé děti.

Když vešla dovnitř, logický setrvačník mi stále ještě bzučel v hlavě a ze setrvačnosti jsem začal mluvit o svém novém vzorci, který jsem právě stanovil a který zahrnoval nás všechny, stroje i tanec. „Nádhera, že ano?“ zeptal jsem se. „Ano, jaro je nádherné,“ usmála se na mě O-90 růžově.

Vidíte? Jaro… Mluví o jaru. Ach ty ženy… Zmlkl jsem.

Sešli jsme dolů. Hlavní ulice byla plná lidí: v takovém počasí obvykle trávíme odpolední Osobní hodinu na vycházce navíc. Hudební továrna jako vždy vyhrávala ze všech svých tlampačů Pochod Jednotného státu. V pravidelných čtyřstupech si nadšeně do rytmu vykračovala čísla – stovky, tisíce čísel, v modravých unifách (pravděpodobně ze starověkého uniforme), se zlatými štítky 8

na prsou – státní číslo každého a každé z nich. A já – my čtyři – jsme jednou z nesčetných vln v tomto mohutném proudu. Po mé levici je O-90 (kdyby to před tisíci lety napsal některý z mých chlupatých předků, nejspíš by ji označil tím směšným slovem moje); po mé pravici jsou dvě neznámá čísla, ženské a mužské.

Blaženě modré nebe, maličká dětská sluníčka na kaž­ dém štítku, tváře nezakalené šílenstvím myšlenek… Paprsky – rozumíte: všechno je z jakési společné, zářivé a usměvavé hmoty. A mosazné takty: „Tra-ta-ta-ta-tam.

Tra-ta-ta-tam,“ tyhle měděné tóny se lesknou na slunci a s každým krokem stoupáme výš a výš, do závratné modři…

A tak jsem stejně jako ráno v loděnici znovu, jako by to bylo poprvé v životě, spatřil všechno: neměnné rovné ulice, sklo dláždění odrážející sluneční paprsky, nádherné rovnoběžnostěny průhledných obydlí, čtver­ covou harmonii šedomodrých řad. A zdálo se mi, jako by to nebyly celé generace, ale já – já jsem byl ten, kdo přemohl starého Boha a starý život, já jsem byl ten, kdo to všechno stvořil, a připadal jsem si jako věž, bál jsem se pohnout loktem, aby se zdi, kopule a stroje neproměnily v ruiny…

A pak v okamžiku – skok napříč staletími, z plus na minus. Vzpomněl jsem si (zřejmě díky asociaci kontrastu) – najednou se mi vybavil obraz v muzeu: jejich tehdejší hlavní třída z dvacátého století, ohlušující pestrá, chaotická změť lidí, kol, zvířat, plakátů, stromů, barev, ptáků… A prý to tak opravdu bylo – mohlo být. Připadalo mi to tak nepravděpodobné, tak hloupé, že jsem to nevydržel a najednou jsem se rozesmál.

9

A vzápětí se zprava ozvala ozvěna – smích. Otočil jsem se a uviděl jsem bílé, oslnivě bílé a ostré zuby a neznámou ženskou tvář. „Promiňte,“ řekla, „ale vy jste se rozhlížel tak nadšeně, jako nějaký mytický bůh v sedmý den stvoření. Myslím, že jste přesvědčen, že jste stvořil i mě, vy a nikdo jiný.

Jsem velmi polichocena…“ To všechno pronesla bez úsměvu, dokonce bych řekl, že s jistou úctou (možná ví, že jsem stavitelem Integrálu).

Nicméně v jejích očích nebo v obočí se objevilo podivně dráždivé x a já jsem nebyl schopen ho pochopit a dát tomu číselné vyjádření.

Z nějakého důvodu jsem byl v rozpacích a trochu zmateně jsem začal logicky vysvětlovat svůj smích. Je zcela jasné, že tenhle kontrast, tahle nepřekročitelná propast mezi dneškem a tehdejší dobou… „Proč je ale nepřekročitelná? (Ty její bílé zuby!) Přes propast se dá postavit most. Jen si to představte: bubny, prapory, šiky – to také existovalo – takže…“ „Ach ano, to je jasné,“ vykřikla (byl to pozoruhodný průsečík myšlenek: řekla téměř stejnými slovy to, co jsem si zapsal před vycházkou). „Rozumíte tomu? Dokonce i myšlenky. Je to proto, že nikdo není sám, ale jeden z.

Jsme tak stejní…“ Ona: „Jste si jistý?“ Všiml jsem si jejího obočí povytaženého v ostrém úhlu ke spánkům – jako ostré rohy písmene x. A opět jsem zrozpačitěl; podíval jsem se napravo, nalevo – a…

Po mé pravici stála ona, štíhlá, výrazná, vzdorovitě pružná jako proutek, I-330 (teď už vidím její číslo); po mé 10

levici byla O, úplně jiná, celá z kružnic, s dětským faldíkem na ruce; a na kraji naší čtveřice stálo mně neznámé mužské číslo, dvakrát prohnuté jako písmeno S. Každý z nás byl jiný…

Ta po mé pravici, I-330, zachytila můj zjevně rozpačitý pohled – a s povzdechem pronesla: „Ano… Bohužel!“ To bohužel bylo vlastně naprosto na místě. Ale zase měla něco ve tváři nebo v hlase…

S příkrostí pro mě nezvyklou jsem řekl: „Proč bohužel? Věda se rozvíjí a je jasné, že když ne teď, tak za padesát, sto let…“ „Dokonce i nosy budou mít všichni…“ „Ano, nosy,“ skoro jsem vykřikl. „Protože existuje, stále existuje důvod k závisti… Když má někdo nos jako knoflík a druhý zas…“ „No, váš nos je pravděpodobně dokonce klasický, jak se říkalo za starých časů. Ale vaše ruce… Ne, ukažte mi ruce, ukažte mi je!“ Nesnáším, když se mi lidé dívají na ruce: jsou chlupaté a zarostlé – je to nějaký směšný atavismus. Natáhl jsem ruku a co nejlhostejněji jsem pronesl: „Opičí.“ Podívala se mi na ruce a pak do tváře: „Ano, to je velmi zajímavý akord,“ měřila si mě očima jako na vahách, v koutcích obočí se jí opět zableskly malé rohy. „Je zaregistrován na mě,“ otevřela O-90 vesele ústa.

Bylo by lepší, kdyby nic neříkala – bylo to úplně zbytečné. Popravdě řečeno tahle milá O… jak to jen říct… rychlost jejího jazyka není správně spočítaná, vteřinová 11

rychlost jazyka by měla být vždycky o něco menší než vteřinová rychlost myšlenky, a ne naopak.

Na konci hlavní třídy na akumulátorové věži zvučně odbíjel zvon sedmnáctou hodinu. Osobní hodina byla u konce. I-330 odcházela s tím mužským číslem ve tvaru písmene S. Vzbuzoval takovou úctu, a jak jsem si teď všiml, měl dokonce povědomou tvář. Někde jsem ho potkal – teď si nevzpomenu kde.

Když jsme se loučili, I se na mě usmála, zase tak do x. „Zastavte se pozítří v posluchárně 112.“ Pokrčil jsem rameny: „Pokud budu mít poukaz přímo to téhle posluchárny, kterou jste jmenovala…“ Ona s jakousi nepochopitelnou jistotou odpověděla: „Budete.“ Ta žena na mě působila stejně nepříjemně jako nerozložitelný iracionální člen v rovnici, který se do ní náhodně připletl. Byl jsem rád, že zůstanu aspoň na chvíli sám s milou O. Ruku v ruce jsme prošli čtyři řady ulic. Na rohu musela zahnout doprava, já doleva. „Tak ráda bych dnes šla k vám, zatáhla závěsy. Právě dnes, teď hned…“ O ke mně nesměle zvedla své kulaté, křišťálově modré oči.

Je k smíchu. Co jsem jí na to mohl říct? Byla u mě zrovna včera a ví stejně dobře jako já, že náš další sexuální den je pozítří. Je to další případ jejího předbíhajícího myšlení – jako někdy dochází (k škodlivému) předstihu zapalovací svíčky v motoru.

Když jsme se loučili, políbil jsem ty krásné modré oči, neposkvrněné jediným mráčkem, dvakrát… ne, budu přesný, třikrát.

12

ZÁPIS 3 OBSAH: SAKO. ZEĎ. DESKY

Prošel jsem si všechno, co jsem včera napsal, a vidím: nenapsal jsem to dost jasně. To znamená, že je to každému z nás naprosto jasné. Ale kdo ví, komu Integrál přinese moje zápisky, možná jste vy, neznámí, dočetli velkou knihu civilizace do stejné stránky jako naši předkové před devíti sty lety. Možná neznáte ani takové základní věci, jako jsou Hodinové desky, Osobní hodiny, Mateřská norma, Zelená zeď, Dobrodinec. Připadá mi zábavné a zároveň velmi obtížné o všech těchto věcech mluvit.

Je to, jako kdyby spisovatel nějakého románu, řekněme z 20. století, musel ve svém příběhu vysvětlovat, co je to sako, byt, manželka. Kdyby však jeho román měl být přeložen pro divochy, obešel by se bez poznámky, co znamená slovo sako?

Jsem si jistý, že divoch by se podíval na sako a pomyslel by si: K čemu to je? Je to jen břemeno. Myslím, že se na to budete dívat stejně, až vám řeknu, že nikdo z nás nebyl za Zelenou zdí od Dvousetleté války.

Ale, moji milí čtenáři, musíte aspoň trochu přemýšlet, to hodně pomáhá. Je totiž jasné, že celá historie lidstva, jak ji známe, je historií přechodu od kočovných forem způsobu života k formám stále usedlejším. Copak z toho nevyplývá, že nejusedlejší forma života (naše) je zároveň nejdokonalejší formou života (naší)? Pokud lidé putovali 13

po zemi od jednoho konce k druhému, bylo to pouze v prehistorickém období, kdy existovaly národy, války, obchod, objevy různých Amerik. Ale proč, kdo to dnes potřebuje?

Připouštím, že lidstvo si na tenhle usedlý způsob života nezvyklo snadno a okamžitě. Když byly během Dvousetleté války všechny cesty zničeny a zarostly trávou – zpočátku muselo být velmi nepohodlné žít ve městech odříznutých od sebe zelenými hlubokými lesy. Ale co z toho? Když člověku odpadl ocas, také se pravděpodobně hned nenaučil odhánět mouchy bez jeho pomoci. Nepochybně se mu po něm zpočátku stýskalo. Ale teď – dokážete si představit, že byste měli ocas? Nebo dokážete si představit sami sebe, jak se procházíte po ulici nazí, bez saka (možná, že pořád chodíte v sakách). Tady je to stejné: nedokážu si představit město, které by nebylo obklopeno Zelenou zdí, nedokážu si představit život, který by nebyl oděn do číselného roucha Desek.

Desky… Ze zdi v mém pokoji se mi právě teď přísně a něžně dívají do očí jejich nachové číslice na zlatém pozadí. Bezděčně se mi vybaví to, čemu se ve starověku říkalo ikony, a mám chuť psát básně nebo modlitby (což je totéž). Ach, proč nejsem básníkem, abych vás důstojně opěvoval, ó Desky, srdce a tep Jednotného státu.

Všichni (a možná i vy) jsme jako děti ve škole četli tuto největší dochovanou památku staré literatury – Jízdní řád železnice. Ale když ho porovnáte s Deskami, uvidíte vedle sebe grafit a diamant: oba obsahují totéž – C, uhlík – ale jak je diamant věčný, průzračný a zářivý. Komu by se netajil dech, když spěšně listuje stránkami Jízdního řádu a duní mu v uších. Ale Hodinové desky promění 14

každého z nás v ocelového šestikolového hrdinu velké poemy. Každé ráno, s šestikolovou přesností, ve stejnou hodinu a minutu, my, miliony lidí, vstáváme jako jeden člověk. Ve stejnou hodinu nás miliony začnou s prací a současně ji i dokončí. A splynuvše v jedno tělo s miliony rukou, v téže, Deskami určené vteřině, zvedáme lžíce k ústům a v téže vteřině se vydáváme na vycházku a jdeme do posluchárny, do sálu na Taylorova cvičení, nebo se ukládáme ke spánku…

Budu zcela upřímný: ani my zatím nemáme zcela přesné řešení problému štěstí: dvakrát denně – od 16 do 17 hodin a od 21 hodin do 22 – se společný ohromný organismus rozpadá na jednotlivé buňky: to jsou Osobní hodiny stanovené Deskami. V těchto hodinách uvidíte u některých, jak mají ve svém pokoji cudně zatažené závěsy, jiní odměřeně kráčí ulicí po mosazných schodech Pochodu, další – jako teď já – sedí u svých psacích stolů. Já však pevně věřím – ať si mě klidně nazývají idealistou a fantastou – věřím, že dříve či později, jednoho dne, najdeme pro tyhle hodiny místo v obecném vzorci, jednoho dne bude všech 86 400 vteřin zahrnuto do Hodinových desek.

O dobách, kdy lidé žili svobodně, to jest neorganizovaně jako divoši, jsem četl a slyšel spoustu neuvěřitelných věcí. Ale nejneuvěřitelnější mi vždycky přišlo tohle: jak mohly tehdejší státní orgány – třebaže byly primitivní – dovolit lidem žít bez jakékoli analogie s našimi Deskami, bez povinných vycházek, bez pevně stanoveného času na jídlo, jak mohli vstávat a chodit spát, kdykoli se jim zachtělo? Někteří historici dokonce tvrdí, že v těch dobách se na ulicích svítilo celou noc a lidé chodili a jezdili po ulicích celou noc.

15

Tohle nedokážu vůbec pochopit. Bez ohledu na to, jak omezený byl jejich rozum, museli přece jen chápat, že takový život byl vyloženou masovou vraždou – jen pomalou, den za dnem. Stát (humánnost) zakazoval zabití jednoho člověka, ale nezakazoval částečné zabíjení milionů lidí. Zabít jednoho člověka, to jest zmenšit součet lidských životů o padesát let, bylo trestné, avšak zmenšit součet lidských životů o padesát milionů let zločin nebyl.

No, není to k smíchu? U nás tento matematicko-morální problém za půl minuty vyřeší každé desetileté číslo; u nich to nedokázali všichni jejich Kantové dohromady (protože žádný z těchto Kantů nebyl schopen vytvořit systém vědecké etiky, který je založený na odčítání, sčítání, dělení, násobení).

Není absurdní, že stát (měl tu drzost nazývat se státem!) ponechal sexuální život absolutně bez kontroly?

Naopak kdo, kdy a kolik chtěl… Zcela nevědecky, jako zvířata. A jako zvířata slepě rodili děti. Není to směšné, když znali sadařství, chov drůbeže, chov ryb (máme přesné údaje, že to všechno znali), a přitom nedokázali udělat poslední krok na téhle logické škále: produkci dětí.

Nepřijít na naše Mateřské a Otcovské normy.

Je to tak směšné, tak nepravděpodobné, že zatímco to píšu, bojím se, abyste mě vy, neznámí čtenáři, nepovažovali za zlého vtipálka. Možná si myslíte, že si z vás jen dělám legraci a s vážnou tváří vám říkám ty největší nesmysly.

Ale zaprvé: nejsem schopen žertovat, protože v každém vtipu je skryta lež; a zadruhé: Jednotná státní věda tvrdí, že život lidí ve starověku byl právě takový, a Jednotná státní věda se nemůže mýlit. Ano, a kde by se taky 16

vzala státní logika, když lidé žili ve stavu svobody jako zvířata, opice, stáda. Co od nich můžeme chtít, když i v dnešní době se odněkud ze dna, z primitivních hlubin, ještě občas ozývají divoké, opičí ozvěny.

Naštěstí jen občas. Naštěstí jde jen o drobné poruchy komponent: lze je snadno opravit, aniž by se zastavil věčný, velkolepý chod celého Stroje. Na to, abychom vyhodili ohnutý šroub, máme mistrovskou, těžkou ruku Dobrodince, máme zkušené oko Strážců…

Mimochodem, právě jsem si vzpomněl: ten ze včerejška, dvakrát prohnuté S – myslím, že jsem ho náhodou viděl vycházet z Úřadu strážců. Teď už chápu, proč jsem k němu cítil instinktivní úctu a jakousi stísněnost, neklid, když ta zvláštní I po jeho boku… Musím se přiznat, že ta I… Zvoní, čas jít spát: 22:30. Na shledanou zítra.

17

ZÁPIS 4 OBSAH: DIVOCH S BAROMETREM. EPILEPSIE. KDYBY

Zatím mi bylo v mém životě všechno jasné (ne nadarmo mám jistou zálibu právě v tomhle slově jasný). Ale dnes… tomu nerozumím.

Zaprvé: opravdu jsem dostal poukaz do posluchárny číslo 112, jak říkala. Ačkoli pravděpodobnost byla 1500 3 = 10 000 000 20 000 (1 500 je počet poslucháren, 10 000 000 je počet čísel).

A zadruhé… Ale raději popořádku.

Posluchárna. Obrovská, sluncem zalitá polokoule ze skleněných tabulí. Kruhové řady ušlechtile kulatých, hladce ostříhaných hlav. Se zatajeným dechem jsem se rozhlédl kolem sebe. Myslím, že jsem hledal, jestli se někde nad modrými vlnami unif nezableskne růžový srpek – krásné rty O. Tamhle vidím něčí neobyčejně bílé a ostré zuby, podobné… ne, to ne. Dnes večer, v jednadvacet hodin, ke mně přijde O – přání uvidět ji tu bylo naprosto přirozené.

Ozval se zvonek. Vstali jsme, zazpívali Hymnu Jednotného státu – a na podiu se objevil duchaplný fonolektor s jiskřivým zlatým reproduktorem. „Vážená čísla! Archeologové nedávno vykopali knihu z dvacátého století. Ironický autor v ní vypráví o divocho18