9788020722096

Hana Lundiaková

Planetky

ODEON

Úvodní slovo

Je fajn být skvělý, smělý, nádherný. Jenomže co když máš alabastrovou ručičku? Co když máš chodidla tenoulinká jako bambusové loďky na jediné použití? Co když ti jako axolotlovi prosvítají žíly pulzující životem? Co jestli je tvoje kůže křehká jako křídla bělásků a jeden samotinký dotyk způsobí tolik vjemů, že v každém otisku prstu leží hologram smrti? Tak hluboký, že z něho snad lze slíznout i krůpěj rozkoše.

Alabastrovou rukou si přidržuji pramen vlasů. Sedím u okna, u těžkého závěsu. Kdovíjak se jmenuji, snad ­Albína, snad Halelůja, snad Pinie, snad Kristýna, Marie, snad Channách, snad Julie. Závěs, za nímž se schovávám, i když mě nikdo nehledá, je sametově hebký, starorůžový.

Svítím si v okně do antracitu a naslouchám hlasům lidí, fascinovaná jejich příběhy. Měsíc je mým milencem. Vítr je mým důvěrníkem. V dešti se rudý inkoust rozpouští.

Chtěla bych seběhnout schody a dlouhé vlasy nechat vlát kolem zábradlí. Cosi silného mě však svazuje a poutá k židli. Cosi, co skrze mě proudí a nemám to ve své moci. Nebráním se. Plně se poddávám a na dlouhé hodiny, dny, měsíce se stávám alabastrovou nevěstou zasvěcenou tvorbě.

7

Dlouhou neviditelnou rukou osahávám příběhy přátel, rodiny, kolemjdoucích, abychom si byli ještě blíž. Alabastrovým perem píšu podobenství na drsný asfalt. Snad se budou mým bližním i čtenářům podobat.

8

Kůže je ještě bílá

Jemný igelit se nadýmal z rámu, pravidelně dýchal s námi a lehkým průvanem. Napínal se při nádechu a klesal tiše šumící, když dech ustával. Než se stačil dotknout podlahy, znovu se rozhýbal a dmul. Propouštěl měkké světlo, které zdůrazňovalo kontury našich útlých těl. Z dálky a z detailu se podobala tělům chlapeckým, štíhlým, plochým a přitažlivým svou hladkostí, neposkvrněnou tím, co bývá spojováno s krví a mlékem. Do rámu okna jsme to odpoledne zavěsily dlouhý průsvitný plastikový pás, obě skleněná křídla zůstala rozevřená. Pokud se jedna z nás přiblížila na dosah toho nedokonalého zrcadla a schovala na okamžik svou nahotu za průsvitnou pohyblivou stěnu, mohla se téměř nepozorována prohlížet a přejíždět dlaní plast naplněný světlem až nahoru, k místu, kde připomínal veliké a křehké plazmatické vejce.

Sledovaly jsme se. Avšak jen zprostředkovaně, skrze fotoaparáty a videokameru, z níž měl být později sestříhán potřebný počet barevných snímků. Místnost s letištěm potaženým růžovými prostěradly byla prohřátá poledním sluncem. Bylo mi nezvyklé teplo. Takové, v němž se bradavky malých prsů uvolní a konečně se svléknou z věčného tuhého napružení do něžné vydanosti. Zdály se nám být

9

oblé a špičaté zároveň. Nesměly jsme se jich však dotknout, protože by ztuhly a trčely do prostoru jako příliš snadno zaměřitelné cíle. A tato černá stigmata by se na fotografiích příliš nevyjímala.

Je možné, aby někoho vzrušoval vlastní hlas? I v její nepřítomnosti jsem ho v sobě musela dusit. Kdykoli jsem vyslovila její jméno, zachvěla jsem se a někde hluboko uvnitř skanula drobná kapka čiré tekutiny, jako bych ani nevyslovila jméno, ale rovnou prosbu: „Dotkni se mě tam, níž.“ Bylo mi to trapné už v předvečer našeho setkání, nechtěla jsem nás uvádět do rozpaků.

Abych ji svou touhou nepolekala, věnovala jsem se celé ráno, dopoledne i poledne masturbaci a představovala jsem si, že ona se věnuje témuž. Že na mě myslí a stejně jako já se i bojí. Běhá nahá po svém bytě, vlhká jako už dlouho ne, mokrými prsty si tře vnitřní strany stehen a pohlaví, jehož plátky se samy rozvírají. Sahá si na prsa. Olizuje si prsty a dotýká se jimi svých řas, víček a dolní čelisti.

Potom jsem ji uviděla, i její fantazii. Obracela listy pornočasopisu osahávajíc lesklé svlečené ženy. Lízala jim jejich hladké mušličky, ale jen tak nad papírem, aby necítila pachuť nereálna. Osahávala malá a velká ňadra, v každé ruce jiné, a nedařilo se jí prodlužovat a stupňovat své vzrušení, protože nebylo kam. Orgasmus přišel vzápětí, sotva se fantazie rozběhla. Vztekala se trochu kvůli tomu, ale hned pokračovala.

Odhodila časopis o kus dál, tak aby nebyl k dispozici ani perifernímu zraku, přivřela oči, lehla si na břicho a třela se o ploché lůžko. Pak vyndala ze šestiramenného svícnu dvě dlouhé svíčky. Položila se znovu na břicho a úzkou svíci si přidržovala rukou, tu druhou si jen tak podél horizontu zastrčila hluboko mezi půlky. Bylo pro ni přirozené, že se rázem ocitla ve společnosti dvou mužů, kteří ji obdělávali, jak si přála. Pohybovala se téměř k dalšímu vrcholu.

10

Ještě však chyběl ten třetí. Vzala ze stolku poslední, podstatně větší předmět a trochu jej zbavila prachu. Než si tlustou tubou ucpala ústa, navlhčila ji mezi stehny.

Zastavovala pohyby a tření před hrozícím orgasmem.

Znovu a znovu opakovala úvodní sekvenci své představy.

První vklouznutí do štěrbiny, zatímco odzadu se již jemně pracovalo. Ňadra prokluzovala v dlaních, které se střídaly, jedna hrubší, druhá měkká a drobnější, třetí suchá, která tiskla až k bolesti pevně. Pak jí roztáhl rty a čelisti krátký masivní pyj tmavovlasého muže, jenž vstoupil do místnosti jako poslední. Aby mohla křičet, vyndal jí ho na chvíli z pusy a mrskal ji po tvářích a na krku, na vteřinu ucítila jeho tuhou hlavu na boltci pravého ucha. Držel ji za culík, zvedal za vlasy, jak potřeboval, a když viděl, že se budou všechny záškuby jejího těla brzy otřásat v rytmu silného orgasmu, narval jí už k prasknutí napitý úd do pusy. Vystříklo to všechno najednou, daleko, prudce.

Takto jsem si představovala její dopoledne a pak ještě chvíli ji samotnou ve sprše, kde ze sebe smývala vůni. Když jsem ji však vyzvedla na peronu nádraží, nebyla ani trochu narůžovělá. Její kůže byla bílá, tváře skoro šedé, pouze vlasy vypadaly odpočaté, čisté a provzdušněné. Přivítaly jsme se falešnými polibky, jak mají ve zvyku Francouzi, a mlčely jsme. Ale pak, jako by zaslechla nevyslovený dotaz, zbrkle vytahovala čtvercové igelity, napočítala jsem jich pět, a zdlouhavě mi vysvětlovala, jak je těžké v neděli dopoledne sehnat takto krásné mikroteny.

Zklamalo mě to, ale jen na chvíli. Protrhla jeden z obalů a z jeho útrob se začal pomalu rozvíjet jemný plast. Odvíjel se a prodlužoval, lehce šumící v mírném větru. Přiblížily jsme se k dálnici a šly chvíli podél. Já vedla svoje skládací kolo a ona, ruce nad hlavou, odvíjela pás, aby se mohl převalovat ve vzduchu. Držela ho za krajní cípy a pohazovala

11

hlavou. Dodával jí odvahy, a tak popoběhla a zasmála se.

Jakmile vítr polevil, zase se rozběhla a řehtala se tomu.

Byla to jen dětinská hra, ale nemohla jsem utajit nadšení, novou naději a obdiv. Cesta se pomalu svažovala. Běžely jsme z kopce, ona s igelitem, já se pokoušela osedlat zelenou skládačku, jenže v běhu to dost dobře nešlo. Proto jsem utíkala za ní, pod střechou šumícího pásu, kolo mi co chvíli břinklo řídítkem o pánevní kost. Igelit se dotýkal mých vlasů, spánků a ušních boltců.

Prošly jsme parčíkem. Pohodila naposledy pás do větru a on letěl jako tvor nafouknutý průhledným životem. Pak se zastavil ve slepé ulici, kde mám vypůjčený byt. Vystoupaly jsme chodbou a vešly dovnitř. Zamkla jsem. Během krátké chvilky si prohlédla všechny tři místnosti a postavila se proti oknu v ložnici: „Tady.“ Vyndala z batůžku druhý ze čtverců, který skrýval dlouhý pás, a rychle ho roztrhla. Zavěsily jsme ho spolu a zafixovaly mezi horními rámy. Potom vytáhla dva malé fotoaparáty a videokameru, položila je na postel a čekala, co budu dělat. Neudělala jsem nic, i když jsem to byla já, kdo měl být objektem vyjednaných aktů. Najednou mi přišlo nemožné se před ní svléknout. Vůbec ji to však nevyvedlo z míry. Zeptala se mě, jestli se může taky trochu vysvléct, a než to dořekla, byla téměř nahatá. Nechala si jen snad na míru šitou krátkou bílou sukni ze skládaného hedvábí. Já jsem se vzpamatovala a bylo mi zase lehce, stud spadl. Svlékla jsem si všechno.

Měla kulatá ňadra, jediné dva bílé body. Její kůže byla plná drobných fleků a jizev, podobných těm, které jsem znala z jejího obličeje. Neodvažovala jsem se jí ptát, od čeho jsou. I přesto byla krásná, útlá jako chlapec. Ňadra jí svítila, čistá a pevná jako její sebevědomí, drzé bradavky na mě ukazovaly a ohmatávaly moje prsa, zvláště od dvorců přejížděly dolů, obloukem směrem k podpaží.

12

Ten neskutečný dotyk byl tak silný, že jsem se na ně nemohla dívat. Zaměřila jsem se tedy na ramena, hubená a zblízka maličko neforemná. Ty dva bílé skvosty jsem byla schopna bez rozrušení sledovat pouze skrze fotoaparát a displej videokamery. Dolů k bílému hedvábí sukénky jsem si netroufala ani tak.

Přestože můj pocit, že ji jednou budu mít, sílil, klíčil ve mně stále intenzivněji strach. Nedokázala jsem ho s jistotou k ničemu přiřadit. V momentech, kdy jsem byla na dosah její kůže, kdy jsem se jí mohla dotknout, ale nedotkla, stoupala mi k temeni závrať a na samém dně žaludku se převalil slabý odvar nevolnosti. Byla to vždycky otázka jediné sekundy, i to však stačilo na ochromení mých paží, které se mi nakrátko odcizily a po svém návratu byly slabší, ochablejší a odevzdanější. Měla v sobě podivnou imperativnost. Nebyla čitelná z očí a obličeje, tvář měla modelovanou nezvykle jemně a v jejím pohledu byla mírnost. To tělo a pohyby působily přísně, přesně a stroze.

V každém pohnutí ruky, páteře, v každém otočení hlavy byla úspornost. Nepochopitelná, protože se z ní nedalo vyčíst, zda opravdu potřebuje šetřit energií, či zda několik posledních dnů trávila nácvikem póz. Obě možnosti mi připadaly stejně málo pravděpodobné.

Mazlila se se světlem skrze plastikový pás rozhýbaný průvanem. V záblescích jsem zakoušela, jak by její kůže pod mým tělem zvláčněla a zteplala, jak by se prohřály klouby a uvolnily úponky neustále napjatých svalů. Lehké, slabě zelektrizované vlasy se jí zachytávaly na igelitu a poodkrývaly šíji. Hladila tu průsvitnou hmotu a nechávala se na oplátku hladit, jako by k sobě dávno patřily.

Záviděla jsem jim a žárlila na ně, neboť jim nic nechybělo.

Ale byla jsem to právě já, kdo byl důležitý. Já jako důvod.

Pohybovala se pro mě, nastavovala se a já ji hltala ze

13

všech perspektiv, jež nabízel pokoj a dovolovala kamera.

V posledním záběru jsem si její ňadro přiblížila tak, že se rozplynulo jako krém v ústech.

Natáhla ruce, abychom si mohly vyměnit role. Znovu jsem spustila film, nastavila standardní vzdálenost a pomalu otočila videokameru na sebe. Vzala ji z mých dlaní a nepatrně se mě přitom dotkla teplým zápěstím. Ustála jsem to a odešla do vedlejší místnosti. Ona mě nehledala, čekala, až se sama vrátím do záběru. Chtěla jsem ji překvapit, a proto jsem rychle sáhla do zádveří, kde bylo zavěšeno pestrobarevné švihadlo. Stáhla jsem je dolů. Jakmile mě uviděla, začala se usmívat, ale objektiv nesundala. Zvolna jsem začala skákat. Uvolněně, zlehka, prsy a vlasy mi nadskakovaly, potřásaly se. Střídala jsem pravou a levou jako děvčátko, které vpodvečer vyklusává svůj dlouhý letní den na dvoře velikého domu. Cítila jsem svůj zadeček, jak poskakuje, a průvan, který ochlazoval horké plátky. Moje rozkoš se uvolňovala, odlehčovala a vzlínala do prostoru.

Vychutnávala si to všechno se mnou, dokud jsem neochabla.

Přeložila jsem švihadlo napůl a pověsila si je kolem ramen, abych dala odpočinout rukám. Zatím vypnula video a položila se na postel. Řekla mi, abych podala ještě jeden čtverec s pásem a roztáhla ho na matraci. Přizvedla se a já pod ní to umělé prostěradlo navlékla. Tence šustilo, když se znovu pozvedla na loktech, a bílý plast se jí pomalu odlepoval z prsů. Vyfotila jsem pár okének černobílého filmu, v nichž bude jako dívka s půlkami poodhalenými sporou sukní, a navrhla krátký odpočinek. Lehla jsem si vedle ní na pás. Už tolik neelektrizoval, jenom zahříval.

Kůže při doteku s ním zakoušela pocit podobný koupeli ve vzácných olejích, které nevoní, ale jejichž vazkost je omamnější než jakýkoli pach. Zavřela jsem oči a pár okamžiků opravdu odpočívala.

14

Když se víčka uvolnila, otočila jsem hlavu k ní. Dívala se na mě, bez úsměvu, položená na břiše s rukou zvednutou k rameni. Najednou mě pohladila po rtech a vyslovila moje jméno. Tak divně, jako kdyby nebyl čas, tak, jak jsem je ještě nikdy vyslovit neslyšela. Posedla mě panika, ztuhla jsem a polkla naprázdno, zhloupla. Proměnila jsem se náhle v nekonečnou tupost, imbecila, jemuž byla odňata řeč. Neopětovala jsem pohlazení, místo toho jsem se k ní obrátila bokem. Ticho jsem přerušila dotazem, zda nechce víno. Víno nechtěla. Podložila si hlavu rukou a já slyšela její tichá slova jako zvuk nedokonalého automatu: „Počkej…“ Pak se zasekla: „Anno… snad proto je všechno, co dělám, tak umělé… Mám to ráda, když… Ale… chtěla bych… co nejde, odstavit.“ Automat, jemuž jsem rozuměla pouze třetinu, ztichl, nezhasl však.

Přetáhla si náhle igelit přes obličej a napnula ho. Rukama křečovitě svírala dva cípy a tiskla je do prostěradla, jež se probořilo, nedbajíc odporu tvrdé matrace. Rozevírala čelisti a ten dokořán roztažený vstup do lebky, který přetáhla blanou průsvitného pásu, připomínal veliké vejce. Hýbalo se a pukalo nahoru a dolů, ale nedokázalo puknout docela.

Byl to zvláštní oválný orgán, umělý, metaforický, elementární, nápodoba esence dýchání. Jak z úst vysávala ubývající kyslík, plast byl stále dutější a tmavnul, čím více se rosil.

Když kyslík zmizel, propadly se i tváře a jako kontrast pro umocnění účinku jí vyhřezly oči z důlků. Zrudla a ztuhla, sekundy odpadávaly. Igelitové vejce znehybnělo. Přijde-li předčasně mráz, umrznou v podobě takových poloprůhledných vajec nezrozené včely. Vypuklé, s náznakem nebeské modři se zalesknou, než uhnijí, aniž by kdy opustily ojíněné plástve. Nehýbala se. Nebyla jsem schopna reakce, pouze jsem vnímala a neudělala bych patrně nic, ani kdyby se udusila. Konečně však, v okamžiku, kdy kůže náhle zbledla,

15

strhla igelit dolů. Rychle vdechovala, zaslechla jsem slabé zachrčení. Uklidňovala se.

Potom si sedla a upřela na mě cizí pohled. Oči jí ztvrdly a v napnutém obličeji se objevily vrásky. Zestárla během jediné chvíle snad o dvacet let. Nahánělo mi to husí kůži, třásla jsem se a bylo mi mdlo, ale neuměla jsem od ní odvrátit zrak. Touha se mísila s odporem, jako bych se měla milovat s člověkem, který se již paktuje se smrtí. Toužila jsem po ní tak hrozně, až mě to ochromovalo a zbavovalo síly. Celé moje tělo kmitalo vzrušením a čekalo.

Přiblížila se a začala mě osahávat. Každý sebejemnější dotyk mě bolel. Bolel v místě, kde se dotýkala, a ještě silněji v útrobách, kde se rozplývalo hlasité echo jejích prstů.

Osahávala moje ňadra, přejížděla mi po stehnech a po hýždích. Sáhla mi mezi nohy tak drze, jako to dělají známosti na jednu noc, a přitom se mi podívala do tváře. Její i mé rty se chvěly. Políbily jsme se. Její doteky byly sprosté a něžné zároveň, vyrovnaně. Roztáhla mi nohy, klekla si a odspodu si mě prohlížela. Dávala si na čas, věděla, jak mi způsobit bolest, aniž by mi skutečně ubližovala. Trýznila mě, když mi na okamžik přejela prsty mokré pohlaví a pak se dívala, jak se mi nadzvedává pánev a tělo se svíjí žádostivostí. Oči se mi zalily slzami, obraz se rozmazal a v koutcích sevřených víček jsem cítila, jak slzy na vzduchu chladnou, aniž by skanuly. Využila toho a zakryla mi obličej dlaní. Nebránila jsem se. Líbala mě všude po těle, lízala a tiskla prsa. Namočila si prsty v mém klíně a nechávala si mezi nimi prokluzovat mé tvrdé bradavky. Maličko přestala, těšila jsem se, že se na mě konečně přitiskne celým tělem. Když se ke mně ale vrátila, jenom mi zvedla a ještě víc roztáhla nohy. Vteřinu se nic nedělo, neslyšela jsem ani její dech, jen šumící pás v okně.

Na kraji branky jsem ucítila něco malého, oblého a hladkého. Jezdila mi tím na krajíčku, trochu dolů a dovnitř. Bylo

16