Na úvod pár slov o Jáchymovu... Toto je příběh, který se nemohl stát nikde jinde! Jáchymov je město s dlouhou historií. Založeno bylo v roce 1516, to se dobře pamatuje! Již brzo po svém vzniku způsobeném stříbrnou horečkou bylo druhým největším městem v Českém království – hned po Praze. Místní kopce zabydlelo přes osmnáct tisíc obyvatel. Stříbro se dolovalo snad na každém metru v celkem devíti stech dolech. Vytěžilo se ho tolik, že jáchymovský tolar dal jméno dolaru! První lékárnu v království, významnou knihovnu a mincovnu můžete navštívit dodnes, stejně jako zachovalé doly na těžbu stříbra a dalších nerostů. Způsob těžby byl tak promyšlený, že se celá krajina včetně dochovaných technických památek dostala pod ochranu světového dědictví – a to už něco znamená! Vzácné kovy se vytěžily, ale radonové vody, ve kterých si horníci léčili poranění, pramení ve městě pořád, a tak v Jáchymově vznikly slavné lázně. A ještě jedno zůstalo ve vzpomínkách na dávné časy, množství pověstí a legend. Na příštích stránkách se ukáže, že některé z nich jsou živé doposud!
Bylo to tady zase! Petr pozoroval babičku, která páchala sebevraždu. Nesahala si zrovna na život, ale obchodní sebevražda to určitě byla.
V Jáchymově vedou ulice buď do kopce, nebo z kopce, pro návštěvníky lázní platí, že funí nahoru, nebo lehkým krokem scházejí do-
Stoupl si v jejich zastavárně tak, aby mu nemohla uhnout pohle-
lů. Ale pro kluky, co tam žijí a nestíhají se rozhodnout, jestli nejdřív
dem. „Babičko, když ti dá někdo do zástavy řetízek a ty mu za něj
tam a pak hned jinam, platí, že vedou do kopce i z kopce součas-
vyplatíš pět set korun, a za týden mu ho za čtyři sta vydáš, nepočítá
ně. To nikde jinde na světě nenajdete. A tak není problém udělat si
tu někdo špatně?“
z těch ulic houpačku. Takovou houpačkou se pak snadno vystřelíte
„Tomu ty nerozumíš!“ odbyla ho babička.
do světa tajemství. Zvlášť když je vám kolem třinácti.
Tomu teda rozuměl! Kdyby podobným způsobem vedla pekárnu, její rohlíky by měly tři rohy a chleba o dvou kůrkách kůrky čtyři. Kdyby měla takovým způsobem, jakým vedla svou zastavárnu, vést prádelnu, lidi by
V malém městě se všichni znají. A tak Petr znal i pana Donáta, ředi-
si tam dali vyprat trenýrky a odnesli by si kalhoty, a místo trička by
tele knihovny. Byl to Danielův tatínek. Daniel se vyznal v knihách,
získali košili.
tak jako se Petr vyznal v procentech. Měl patřit do Petrovy party,
Petr byl ve věku, kdy kluk pozná, že je na stopě záhady. Stačí však
ale poslední dobou si Daniel častěji sedal na oběd k Alešovi. Takže
o pár let zestárnout, a místo záhad vidíte jen problémy. A s problé-
se Petrovi už několikrát stalo, že jedl u stolu sám. To pak nechutná
my je problém. Ty se jen tak nevyřeší. Zato záhada, když se po ní jde
ani svíčková. Zato u plně obsazeného stolu chutná i žemlovka.
správně, se dá rozmotat jako klubko.
Pan Donát se rozhlédl před babiččiným podnikem a vklouzl do-
Babiččina rodina vedla podnik už kolikátou generaci. A mohla si
vnitř. Zkušeně zarejdil očima po místnosti, jestli v tom prostoru ne-
rovnou dát na štít jméno Zastavárna U dobrého skutku. Že ještě
přibyly kamery, ale babička na moderní techniku nebyla. Položil na
nezkrachovala, nešlo Petrovi na rozum.
stůl peníze, babička sáhla do přihrádky, kde byly dvě prastaré kni-
Petrova babička se jmenovala Kateřina Marková. A Petr se
hy, a vytáhla jednu z nich. Vypadala jako jedna z nejstarších knih
jmenoval Perka. Petr Perka! To jméno zní jak zaklínadlo. A mož-
z jáchymovské knihovny, a ta je pěkně stará. I císař pán tu knihov-
ná se tak nejmenoval náhodou. Aspoň Petrova babička o tom byla
nu obdivoval. „Já vím, potřebujete ji kvůli inventuře. Tady se mi po-
přesvědčená.
depište. A co s tou druhou?“
-8-
- 9-
„Pošlu pro ni kluka.“ Donát se podepsal, že vrátil vypůjčenou částku, a dostal zpět zastavený předmět. Akorát, že když později nakoukl
Kolem výkladu prošel menší muž ve světlém saku, vedl se za ru-
Petr do knihy, nesedělo to. Měl vrátit tisíc. A v šupleti přibylo jen de-
ku s paní v šatech, která byla mnohem mladší. V lázeňském městě
vět stovek. Za Donátem se zavřely dveře.
poznáte už podle chůze, kdo je host a kdo místní. Ti se nerozhlíží
Zapíchl si prst ke kořeni nosu, líp se mu tak přemýšlelo: „Tak zno-
a spěchají. Paní se rozhlížela. Vstoupili dovnitř. „Dobrý den, jsem doktor Pajer z nemocnice,“ představil se muž.
vu, babi!“ Babička sklopila oči. „Takhle je to v pořádku.“ „Ale babi,“ přemýšlel Petr, „to není obchod, to je spíš něco jako
Petr se podíval pořádně. „Doktor Pajer? Nejste Alešův táta? Chodíme spolu do třídy.“ „Tak doufám, že jste kamarádi,“ usmál se doktor.
dobrý skutek!“ „Řekl jsi to přesně, Petříku. Dělám dobrý skutky. Někdy dobrý ob-
„Kamarádím se s každým, kdo za to stojí,“ ušklíbl se Petr. Ale
chod, jindy dobrý skutky, jak to život přinese. Uvidíš sám. Bez toho
Pajer si slovního šťouchu nevšiml, věnoval se přítelkyni. Tvářila
to nejde!“
se, jako kdyby věk pana doktora bylo to nejvíc, co dokáže skous-
„Babičko, až to tady povedu já, bude to jinak!“
nout. V krámku plném starožitností a odložených věcí se jí
„Jak jinak?“
nelíbilo.
„No, správně! Vydám pět set, dostanu pět set. A navíc úroky přece.“
„Nenašlo by se něco pro přítelkyni? Třeba hezký řetízek?“
Babička se na něj laskavě podívala. „Možná s úroky a možná bez,
„Vydržte…, možná ano,“ zmizela babička a Petr věděl, že jde
co ty víš!“ věděla babička svoje.
do sklepa. Občas tam zašla, když věřila, že udělá dobrý obchod.
„To mi vysvětli!“ rozčiloval se Petr. Taky by rád znal to její. Jenže babička místo vysvětlování začala mít pokaždé tolik práce. Otočila se k němu zády. Neuhýbala jen pohledem, ale rovnou celým tělem.
Vrátila se s něčím, co položila na sametový tácek. „Jste v Jáchymově, takže něco ze stříbra!“ odkryla dlaň, na černém sametu ležel řetízek zakončený barevnými kamínky. Pajer vzal řetízek do prstů. „To je krásná stará práce! Víte, jsem z rodiny, která tu má kořeny. Už můj prapraděda tu léčil. A třeba to stříbro vytěžil nějaký můj předek.“ Svítily mu oči. Jako kdyby to byl permoník, který se vrátil pro vytěžené stříbro. A bohatě babičce zaplatil, co si řekla.
-10-
-11-
Babička Petra nepotřebovala, jenom řekla: „Kup brambory na „Vidíš, někdy dobrý skutek, jindy dobrý obchod. Nedělám jenom dob-
večeři a nějaký pěkný, sám je budeš škrábat.“ Vytáhli koloběžky, na kterých se dají dělat triky, a šli se je učit
rý skutky.“ „Správně!“ pochválil ji vnuk. „Víš, co říkal táta: Každý má, co si zaslouží. Máma se s ním kvůli tomu hádala, ale táta jí řekl: Když děláš dobrý skutky a děláš je dlouho, jsi nakonec za hlupáka.“
někam, kde je terén nebo nadprůměrný výskyt holek. Za to, co uměli, už mohli sklidit obdiv. Lukáš, místo aby se rozjel a začal předvádět, co umí, šlápl na brz-
Babička vzdychla: „Já vím, tvůj táta to nedal, jak vy říkáte, ale on
du. Bylo jasné, že mezi holkami bude pěkná copatá Marie. Lukáš jí
nebyl zlý. To, že odešel…, za to jsem nakonec mohla já. Jednou ti to
byl sympatický tím, že se choval normálně a nevytahoval se. Marie
vysvětlím.“
se od ostatních holek lišila tím, že byla věřící a chodila s babičkou
„A máma? Neutrápila se kvůli tomu?“
na mše do kostela. Jestli se bude Lukáš před Marií pořád jenom sty-
Babičce se o tom těžko mluvilo. Vzdychla znovu, protože to byl
dět, zaujme ji někdo jiný, nenormální, a třeba i vejtaha. Když je ně-
její nejčastější výrazový prostředek: „Někdy i k tomuhle vedou dob-
komu kolem třinácti, začne chápat, že jednou z největších záhad
ré skutky. Jednou se všechno včas dozvíš.“ Pak klesla hlasem a řek-
jsou holky. Ale Petr Perka, jehož jméno znělo jako zaklínadlo, si tu
la záhadně: „Bohužel slovo včas znamená taky na poslední chvíli…“
hle záhadu nechával na rozlousknutí jako poslední.
Petr si zvykl na to, že babička někdy mluví v náznacích. Pokrčila
„Tak se předveď, kámo!“ strčil do Lukáše, aby se trochu ukázal.
rameny a svěsila je víc, než bylo obvyklé. Vysvětloval si to tím, že sta-
Ten nebyl připravený, vjel na chodník, trefil Marii, a dívku, která to
ří lidi chtějí být důležití. Ani trochu ho nenapadlo, že získal další in-
nečekala, srazil.
dicii k řešení záhad, kterých si v poslední době všímal víc a víc. Je to
„Pro-promiň,“ mrzelo Lukáše a naštvaná Marie řekla: „Na to
jako s oříšky pro Popelku. Někdy je málo i to, že vás cvrnkají do nosu.
ti ka-kašlu!“ Pak jí to samozřejmě přišlo líto. A nejvíc to naštvalo Petra. Další záhada! Proč dobré skutky vedou ke katastrofám?
„Pe-petře! Jdeš ve-ven?“ zabušil na výklad Lukáš. Byl to Petrův kamarád. Trochu koktal, takže blbci se mu smáli
V kuchyňce, která mohla sloužit jako kuchařské muzeum pro vý-
a zkoušeli na něm, jestli stihne při volání o po-po-pomoc taky koktat?
uku toho, jak se kdysi peklo a vařilo, si babička na vařiči – kdepak
-12-
- 1 3-
„A tohle tam dej za mou bábu,“ špitl Petr a vytáhl plíšek se se pnutýma rukama.
Zatím se nikdo nepohnul. Stáli ve tmě. Ale nebyla to tma jako kaž dá jiná, tahle byla provoněná starým dřevem, krok měl tajemnou ozvěnu, a když projelo auto, rej barev z vitráží spustil diskotéku pro věřící. Přestože byli v kostele sami, měli silný dojem přítomnosti ze všech soch či andělů, a citlivější možná vnímali přítomnost boží. I když bylo jasné, že Bůh nemůže současně přebývat ve všech kostelích na světě. Anebo jo, když je doma všude? Určitě to není bezdomovec. A co čidla? Není v církevních návodech tajný popis, jak snížit citlivost, aby se i s boží přítomností dal kostel bezpečnostně uzamknout? Kostel je místo k rozjímání, ať už jeden chce nebo musí. Všichni se opřeli o zeď, byla to aspoň nějaká jistota. „Jdi!“ špitla Marie a strčila do Lukáše. Váhavě se pohnul k svatému sloupu. Šel sám, i když by uvítal podporu celé party. Ale v kontaktování Panny Marie by kdokoliv jiný byl navíc. Otočil se, kluky ve tmě už neviděl. Někdo špitl vystrašeně: „Neboj!“ Na Lukáše padla hrůza. Naposledy šel takhle polekaně a nejistě, když vypadly v recepci v hotelu pojistky a baterka nebyla na svém
- 1 92 -
- 1 93-
místě. Když ji našel, bylo výsledkem jeho poutě světlo. Tady bude na
lo na co navázat, žádnou však neuměl. Cítil, že velikonoční koleda
konci poutě paní s miminkem. Nejraději by se otočil, ale popohnalo
se nehodí, nešplhal k panence kvůli dejte vejce malovaný. Ale slušně
ho pobídnutí: „Tak jdi!“ Byla to Maruška.
pozdravit uměl, a tak řekl: „Do-dobrý večer, Pa-pa-panno Marie, to
A jakoby hned potom zaslechl tiché: „Tak pojď!“
jsem já, Lu-Lukáš. Já mám problém, jak sly-slyšíš. Víc asi ani ří-říkat
Byla to Marie?
ne-nemusím. Možná máš k řešení tě-těžší případy, tak kdyby ti na
Bledé tváře klečících horníků osvětlil linkový autobus a zlaté pa-
mě vy-vyzbyl ča-čas. Dě-dě-…“ a už to nedořekl.
prsky se sklonily až k Lukášovi. Mohl se jich dotknout. Než stačil
Lukáš, když to později popisoval, tvrdil, že na něj soška Marie
zareagovat, autobus odjel a paprsky se zase narovnaly a zářily už
mrkla a kývla hlavou. Ještě později tvrdil, že mu na ruce, ve které
mimo dosah.
držela Jezulátko, ukázala véčko. Zapomněl dodat, že se strachy tak
Pod kamenným sloupem byla na pevné konstrukci měděná mísa s pískem, do které se zapichovaly svíčky k oslavě svaté. Teď tam stál květináč s umělou kytkou. Kytku odsadil, květináč otočil, a udělal dobře. Když se mrštně vyšvihl nahoru a na květináč si stoupl, cí-
třásl, až mu květináč pod nohama praskl. Lukáš se zřítil, praštil se do hlavy, nedoděkoval a pádil zpátky. Čekaly na něj otevřené dveře, všichni už byli venku. Marie za ním rychle zamkla.
til, že nahmatal teplý kov zázračného paprsku, který nestudí ani v mrazu. A tak se mu nakonec podařilo, aby stál soše Marie tváří v tvář. Komu se to kdy povedlo?!
Zadýchaně se sesuli na lavičku v blízkém parku. Všichni byli rádi,
Soška Marie měla milý obličej s povzbudivým výrazem někoho,
že z míst, kde o odvahu přijde i komiksový superhrdina, už vypadli.
kdo tě sice hned nepoznal, ale stejně tě rád vidí. Nebýt toho, nikdy
Na Lukášově hlavě zasvítil čerstvý obvaz, ale teď měli jiné starosti.
by nenašel odvahu zavěsit na jeden z paprsků monstrance svou po-
„Tak říkej, jaký máš pocit, a schválně, jestli to zakoktáš,“ začal
dobiznu hlavy. V dírce byla provlečená režná nit, Marie myslela na
suverén Aleš.
všechno. Svojí tváří k její tváří, aby věděla, o kom je ře-ře-řeč. A na
Ale Marie ho napomenula: „Tak rychle to třeba nebude.“
podstavec položil lomící ruce Petrovy babičky.
Lukáš otevřel ústa.
Měl by něco říct, ale generace, která nemá náboženství, se nechytá, když má kontaktovat svaté. Hodila by se modlitbička, aby by-
- 1 94-
„A třeba jo,“ přál si Daniel na lavičce, kde svítila lampa a mohli na sebe vidět.
- 1 95-
Horniny z hloubky obsahovaly vzácnou rudu, ale málo výživy pro
A než se tak stalo, zahlédl Petr, jak skrz modré plamínky ně-
zeleň. Ekolog by držel varovnou přednášku. Slunce už bylo tak
co proskočilo. V kamínku se zhmotnila postava, bylo jich několik,
nízko, že se dotýkalo kopců. „Bude ho za chvíli jen půlka,“ řekla
kluků, kteří měli na sobě kopáčské hadry špinavé od hlíny a v ru-
Marie.
ce hornická kladívka a umazané tváře. Největší z nich běžel tak, že
„Světlo, když jsi v polovině, ukaž stříbro na krajině,“ vzpomněl
mával rukou jako parník kolesem, ale byl díky tomu nejrychlejší.
si Petr, rychle sáhl do kapsy a vytáhl průhledný kamínek. Namířil
Vytrhl Marii poklad z ruky a zahučel: „To je naše.“
krystal před sebe a… viděl to. Z kopce se zvedala modrá světýlka,
Petr se vrhl dopředu, pozoroval kluka jedním okem skrz kamí-
ohýbala se jako plamínky svíček. Ale jeden mocný modrý proud
nek, druhým ho neviděl. Přesto se mu podařilo popadnout ho za
světla zazářil v krystalu tak, že ho málem proměnil na safír.
dlouhé vlasy a tím mu odhalil ucho, na kterém měl pihu velkou jako
„Rychle, jdi tam! Lukáši, rychle!“ navigoval Petr. „Víc dopředu,
přerostlou brusinku.
kousek k tomu kameni. Dělej, ztrácí se světlo, neuvidíme. Jo, tam. Polož tam něco. Lukáš byl na chvíli pohlcen modrým světlem, vypadal v krystalu jako Avatar. Ze země čněl velký kámen, k jednomu rohu položil Lukáš bágl. „Kopej! Přesně tam!“ Lukáš hrabal rukama, pomáhal si kladívkem, zkoušeli odvalit kámen. Petr se přidal. Nebylo to hluboko. Sáhli do prohlubně. Jako kdyby tam na něj čekal – uzel vzácného čistého drátkového stříbra, jaký se najde jen jednou za sto let. „Po-po-podívejte!“ zvedal Lukáš objev nad hlavu. Co se týče koktání, nejevilo stříbro zatím léčivé účinky ani trochu, spíš naopak, jako by se Lukášovi přitížilo: „PO-PO-PO…!“ nemohl se vyslovit. Marie dořekla: „Poklad! Ukaž!“ A vzala mu nález z ruky. „Taková krása!“ To všechno stihli, ještě než kruh slunce zapadl úplně.
- 70 -
- 71 -
- 1 2 4-
- 1 25-
- 2 70 -
- 271 -